Pod křídly andělů - 8. kapitola

 

Ashley už začínala nesouhlasně vrtět hlavou ze strany na stranu, ale než stihla spustit svůj sáhodlouhý výklad o tom, co všechno je i na těchto šatech špatně, Amy jí zatla tipec.

 

„Milá Ashley,“ pronikavě se jí zadívala do očí a lehce začala podupávat pravou nohou v černé lodičce na jehlovém podpatku, aby svým slovům dodala patřičnou váhu. „Kdy konečně pochopíš, jak neskutečně mě otravuje navlékat na sebe to nepřeberné množství šatů, abys mi pak zase řekla, jak jsou příšerné a jak mi nesedí? Uvědom si laskavě, že nejsem tvoje panenka, kterou můžeš neustále oblékat do jednoho kusu hadru za druhým, ale samostatně myslící člověk, který toho má právě dost.“ Ashley se zatvářila šokovaně a Amy ten pohled na chvíli tak pobavil, že měla co dělat, aby si udržela vážnou tvář a nerozesmála se. „Pokud si dobře pamatuju, vytáhla jsi mě sem proto, abych ti pomohla vybrat svatební šaty, ale zatím už tři hodiny trčíme ve zkušebních kabinkách a do oddělení se svatebními šaty jsme se ještě nedostaly,“ dokončila svou řeč a s pocitem zadostiučinění bojovně vystrčila bradu. Čekala, že na ni Ash spustí spršku nadávek, ale k jejím uším nedoléhalo nic, jen hrobové ticho.

 

Tmavovláska koukala jako vyoraná myš. Zřejmě není zvyklá na to, aby ji někdo takhle utnul v její vášni pro nakupování a oblékání, pomyslela si Amy.

 

Z vedlejší uličky se vynořila Ruby s náručí plnou kabelek různých barev i tvarů a už si to mířila k oběma dívkám. Když uviděla Ashley, jak tam stojí jako opařená, zastavila se v pohybu.

 

„Stalo se něco?“ zeptala se s obavami v hlase a kmitala pohledem z jedné dívky na druhou.

 

Ashley tam jen stála a nepřítomně hleděla do prostoru. Amy už to nepřipadalo vtipné a nepříjemně se ošila. Ruby Ash zamávala rukou před očima a zeptala se jí, jestli je v pořádku. Ale dívka tam jen stála s nic neříkajícím obličejem a naprázdno třeštila oči. 

 

„Dobře,“ řekla po hodné době Ashley, ignorujíc Rubyinu předešlou otázku. „Tak jdeme vybrat ty svatební šaty.“ S kamennou tváří, jakou u ní Amy dosud neviděla, se jako ve snách otočila a odešla.

 

Amy nechápala její chování. Opravdu ji ta výtka tak rozhodila? Začínala se cítit provinile. Možná byla protivná zbytečně až moc. Nechápavě se podívala na Ruby, která jen pokrčila rameny a vydala se za kamarádkou. Z jejího pohledu bylo zřejmé, že ani ona nechápe Ashleyino chování.

 

***

 

Ashley s nepřítomným pohledem proplouvala mezi stojany se svatebními šaty a na její běžně usměvavé tváři nebylo tentokrát po úsměvu ani památky. Se rty staženými do tenké linky se zastavila u jednoho stojanu a chvíli si prohlížela krajkový korzet s perličkami a úzkou sukní, která splývala až na zem. Natáhla ruku a konečky prstů ty drobné perličky pohladila. Pak ale nakrčila čelo a rozešla se k dalšímu stojanu.

 

Amy si o kamarádku začínala dělat starosti. Myslela si, že Ashley není z lidí, kteří se snadno urazí. Snad jsem toho tolik neřekla, pomyslela si Amy. Už to nemohla vydržet a rozešla se za ní.

 

„Ashley,“ oslovila ji pomalu. Dívka se na ni podívala pohledem, ze kterého se nedalo nic vyčíst. „Jestli jsem se tě nějak dotkla, tak se omlouvám. Nemyslela jsem to zle,“ začala si sypat popel na hlavu Amy.

 

„Ne, to je v pořádku, jen…“ spustila konečně Ash, ale zase se odmlčela a upřela pohled stranou kamsi do prázdna.

 

„Ano?“

 

„Jen jsi mi připomněla jednu situaci s mámou,“ dostala ze sebe a najednou měla pocit, že se jí ulevilo.

 

Amy se v obličeji odrazilo pochopení. „Ryan mi říkal, že oba vaši rodiče…“ nedokončila větu.

 

Ashley přikývla. „Jednou, když máma ještě žila, měla jít na pracovní večírek. Potřebovala nějaké pěkné šaty a tak jsme vyrazily na nákupy. Taky nakupování nesnášela, stejně jako ty,“ smutně se usmála a podívala se na Amy, která jí usměv oplatila. „Vlastně nevím po kom jsem tu nakupovací vášeň zdědila,“ odbočila jen tak mimoděk od tématu, ale brzy pokračovala.

 

„Taky jsme jely do tohohle obchodu. Nosila jsem jí jedny šaty za druhými a nutila ji, aby si to všechno vyzkoušela. Asi po hodině ji to přestalo bavit a řekla mi něco podobného jako ty. Vzpomínám si, že prohodila něco o tom, že mi koupí panenku, kterou si budu moct převlékat podle libosti a nebudu s tím muset nikoho otravovat. Tenkrát jsem se tomu smála, ale dnes jsi mi ji tím připomněla a mně došlo, jak mi chybí. Jak mi bude chybět na svatbě a…“ Ani tu větu nedořekla a hořce se rozplakala.

 

Amy se při jejích slovem neubránila vzpomínkám na svoje rodiče. I jí se v koutku oka zaleskla slza. „Taky mi umřeli rodiče,“ řekla do ticha, které přerušovaly Ashleyiny vzlyky.

 

„Vážně?“ zvedla Ash hlavu z dlaní a podívala se na ni. „Jak?“

 

„Autonehoda. Já i moje sestra jsme zůstaly samy.“

 

„Kde je tvoje sestra teď?“ Ashley se začínala uklidňovat. Utřela si oči hřbetem ruky.

 

„V dětském domově v Portlandu. Včera jsme ji tam byli s Ryanen navštívit.“

 

„Moc mě to mrzí.“ Ash soucitně stiskla kamarádce rameno.

 

„To mě taky.“ Chvíli na sebe hleděly a obě se utápěly v bolestným myšlenkách na své nejbližší, kteří je předčasně opustili.

 

„Ehm, nechci vás rušit, dámy, ale asi bysme už vážně měly jít na ty šaty,“ prolomila ticho Ruby, která se vynořila z jedné z uliček.

 

„Jasně,“ Ashley se smutně usmála a setřela si slzy. „Tak jdeme na to.“

 

***

 

„Ty jsou naprosto dokonalé,“ rozplývala se zasněně Ruby a s úsměvem od ucha k uchu a sepjatýma rukama si prohlížela kamarádku. 

 

„To jsou ony. Přesně takové jsem chtěla,“ prohlásila konečně Ashley a s pocitem nesmírné radosti se nakrucovala před zrcadlem ze strany na stranu.

 

Šaty byly opravdu nádherné. Korzet bez ramínek byl pošitý růžemi ze světle fialové krajky a stříbrnými perličkami. Nabíraná sukně sahající až na zem s nesčetným množstvím spodniček střídala odstíny bílé a světle a tmavě fialové barvy. Vrchní vrstva sukně lehce připomínala pavučinu nebo šaty pro vílu. Od pravé strany korzetu až po lem sukně na levou stranu se táhl stříbrný ozdobný pás s motivy drobných růžiček.

 

Amy si spokojeně oddychla. Její kamarádka konečně našla ty pravé. „Tak a teď bychom už konečně mohly jet domů,“ prohlásila a už se zvedala z křesílka před kabinkami.

 

Ashley ji zarazila zvednutou paží. „Tak moment,“ přistoupila kousek blíž a medově se usmála. „Amy, nechceš si taky zkusit nějaké šaty?“

 

„Na to zapomeň, mám toho akorát dost,“ pokusila se ji zarazit Amy dokud to ještě šlo, ale Ash si nedala říct. Nasadila pohled smutného štěňátka.

 

Amy na ni chvíli hleděla se založenými pažemi, ale pak roztála. „Tak dobře,“ rozhodila bezmocně ruce, „ale pak už mi dáš konečně pokoj.“ Nasupeně popadla ze stojanu první šaty, které jí padly pod ruku a zalezla do kabinky.

 

„Jasně, že ti dám pokoj,“ zavolala na ni Ash, „ale až potom, co vybereme boty a kytici,“ dodala pro sebe se zlomyslným úsměvem.

 

***

 

Amy se dívala na svůj odraz v zrcadle a musela uznat, že jí to opravdu sluší. Měla na sobě bílé, splývavé šaty s širokým výstřihem do V, krajkovými zády a zdobenými dlouhými rukávy, které byly na konci lehce rozšířené. Jednoduchý střih krásně zvýrazňoval její štíhlou postavu. Ne nadarmo se říká, že v jednoduchosti je krása.

 

Najednou si vzpomněla na Ryanovu nabídku a napadlo ji, jaké by to asi bylo, kdyby se vdávala ona. Vždycky si přála svatbu v zahradě plné barevných květin. Ve vzduchu by se mísily vůně ibišku a levandule a ona by kráčela uličkou zasypanou okvětními lístky bílých růží. U oltáře by na ni čekal on. V černém obleku, s lehce rozcuchanými vlasy. Jeho blankytně modré oči by se na ni už z dálky smály, odrážejíc všechnu lásku a něhu. On, Ryan.

 

Z myšlenek ji vytrhlo energické zaklepání na dveře. „Amy, co tam tak dlouho děláš? Usnula jsi tam nebo co?“ Amy si představila Ashley, jak nedočkavě obchází přede dveřmi jako šelma, když čeká na svou kořist. Při té představě se v duchu zasmála. Pak jen protočila oči a otevřela dveře.

 

„Myslela jsem, že… páni,“ začala něco drmolit Ashley a zarazila se v pohybu.

 

„Sluší ti to, vážně,“ usmála se po chvíli a s jiskřičkami v očích, které nevěstily nic dobrého, sledovala kamarádčin odraz v zrcadle. „Nechceš se taky vdávat?“

 

Amy po ní střelila neurčitým pohledem. „To byl vtip,“ bránila se okamžitě Ash.

 

„Co říkáte tomuhle, dámy?“ ozvalo se od vedlejší kabinky. Ruby se otočila kolem své osy. Ani ona nezahálela. Kolem boku jí vlála dlouhá sukně z třpytivé látky a její štíhlou postavu dokonale kopíroval saténový korzet.

 

„Nádhera,“ zazubila se Ashley.

 

***

 

Po dvouhodinovém pobíhání po obchodním centru dívky konečně vybraly boty ladící s barvou šatů, které byly podle Ashleyiných slov nejkrásnější na světě  a k tomu si nechaly navázat kytici bílých lilií. K Amyině velké radosti nezapomněly vybrat ani šaty pro družičky, za které si Ashley samozřejmě vybrala Amy a Ruby.

 

Když s plnýma rukama opustily budovu a zamířily k Ashleyinu autu, Amy se nesmírně ulevilo. Měla pocit, že je za celý den, kdy ji Ashley navlékala do jedných šatů za druhými, unavenější, než když nedávno ležela v nemocničním pokoji.

 

Ashley napěchovala auto až po strop všemožnými balíčky a taškami s oblečením a nasedla na místo řidiče. Nastartovala motor a stříbrné BMV se pomalu rozjelo.

 

*** 

 

Cesta do Ryanova domu probíhala v tichosti. Ashley si pobrukovala nějakou písničku, Ruby se zabývala důkladným pilováním nehtu, který si nalomila a Amy měla čas na přemýšlení.

 

Znovu a znovu se v myšlenkách vracela k tomu podivnému anonymu ze včerejšího odpoledne. Marně si lámala hlavu s tím, kdo ho mohl poslat. Kdo by mohl mít důvod jí vyhrožovat? Na tuhle otázku ji nenapadla ani jedna rozumná odpověď. Nebo co když má Ryan pravdu a někdo ji jen chtěl bezdůvodně vystrašit? Ale proč? Měla pocit, že v jejím životě už nedává smysl vůbec nic.

 

Bezradně si povzdechla a dál se věnovala sledování bezbarvých budov z okna.

 

Čas strávený v autě uběhl nečekaně rychle. Netrvalo dlouho a Ashley parkovala před bílou vilkou, tyčící se uprostřed květinové zahrady.

 

Amy si vystoupila, držíc v rukou několik papírových tašek se šaty, které jí nanutila Ashley. Kamarádka jí nezapomněla věnovat jeden ze svých zářivých úsměvů a se slovy, že ještě musí odvést domů Ruby a že se brzy uvidí, odjela pryč.

 

Amy se za nimi chvíli dívala a pak se rozešla k domu. Už z dálky viděla, že před vstupní brankou něco leží na zemi. Lehce se zachmuřila a trochu zrychlila krok. Když došla blíž, spatřila před sebou obyčejnou kartonovou krabici. Na světle hnědém víku byly černým fixem napsány iniciály A. C. 

 

Najednou ucítila, že jí srdce tluče až v krku. Hned si vzpomněla na film, který kdysi viděla v televizi. Další výhružka, problesklo jí hlavou okamžitě. Tašky s oblečením položila na zem vedle sebe, zhluboka se nadechla a s roztřesenýma rukama opatrně nadzvedla víko krabice.