Pod křídly andělů - 13. kapitola

 

Hned potom, jak Ashley s Thomasem odjeli a ona zůstala stát na té prašné silnici za nimi, s pocitem nepopsatelné hořkosti jí došlo, že měla Ashley pravdu. Od té doby cítila obrovskou vinu, která naplňovala celé její nitro. Stále znovu se jí do mysli vkrádala vidina toho, co by bylo, kdyby Ryanovi a Ashley nezkřížila cestu. Nikdy by nepoznala Ruby a ta by teď šťastně a spokojeně žila. Nikomu by nezpůsobila problémy a bolest. Nikomu by nevzala život.

 

Při té myšlence její pláč nabral na intenzitě a Amyino tělo se otřásalo v srdceryvné agónii. Najednou na zádech ucítila něčí dotyk a škubla sebou. Byl to Ryan.

 

„Neplač, Amy,“ zašeptal bolestně. Sedl si vedle ní a vzal ji do náručí. Začal se s ní pohupovat ze strany na stranu, jako by byla malé dítě a zabořil nos do jejích vlasů. 

 

To gesto ji rozesmutnilo ještě víc. Opřela se o něho a brečela mu do černé košile. Konejšivě ji hladil po vlasech a nepřestával kolébat. 

 

„Ashley to tak nemyslela,“ začal opatrně. „Ona je zkrátka taková, že dřív střílí než míří. Byla rozrušená a všechno, co ti řekla, bylo v afektu. Až vychladne, bude ji to mrzet, uvidíš. Na to ji znám až příliš dobře,“ umlkl a podíval se jí do uslzených očí.

 

Amy zavrtěla hlavou. „Ne, není nic, co by ji mělo mrzet. Všechno, co mi řekla, byla pravda. Kdybych odešla hned po tom anonymu nebo ještě lépe, kdybych k tobě vůbec nepřišla…“ Chtěl něco namítnout, ale přiložila mu prst na rty. „Nikdy by se nikomu nic nestalo. Jestli mě chce někdo zabít, byla bych mrtvá já, ale netrpěli by mou vinou druzí,“ zhluboka se nadechla a podívala se do země. „Je nejvyšší čas, abych tu chybu aspoň trochu napravila. Měla jsem to udělat už dřív, ale neudělala, a proto odejdu alespoň teď,“ pronesla s bolestí v hlase.

 

Ryan na ni vyděšeně pohlédl a rázně zavrtěl hlavou. „Ne, to v žádném případě,“ vyskočil na nohy a neklidně začal přecházet po pokoji. „Ty jsi se dočista zbláznila. Dokážeš si vůbec představit, jaké nebezpečí ti hrozí?“ dřepl si před ni na zem a naléhavě se jí zadíval do očí.

 

„Na tom nezáleží. Zkus taky pochopit ty mě. Nedokážu tady s tou vinou žít. Zabíjí mě to, chápeš?“ zlomil se jí hlas a znovu ji v očích zaštípaly slzy.

 

„Ale ty se nemáš proč obviňovat, Amy, přece jsi nemohla tušit, že se někomu něco stane. Ty jsi nikomu neublížila, za nic nemůžeš.“ Jeho hlas byl čím dál tím zoufalejší.

 

„Můžu za to. Měla jsem tušit, že ty výhružky nevěstí nic dobrého,“ zase zavrtěla hlavou. „Byla jsem hloupá a doplatila na to Ruby.“

 

„To je absurdní,“ nenechal se odbýt Ryan. „Teď už se nikomu nic nestane, věř mi. Před domem jsou policejní hlídky, nikoho sem nepustí. Ale kdybys odešla, byla bys tím nejsnadnějším terčem. Pro toho vraha by nebylo nic snadnějšího, než tě najít a zbavit se tě. Nevím, kdo to je, ani proč to dělá, ale je to tak.“ 

 

Amy při těch slovech přeběhl mráz po zádech. Na krátkou chvíli se nad celou situací zamyslela. Ano, Ryan měl pravdu. Kdyby teď odešla, byla by to ta poslední věc, kterou by udělala. Prudce vydechla a podívala se na něho. Oplácel jí pohled plný naléhavosti. 

 

„Víš to, že tě miluju?“ usmála se smutně.

 

„Já tebe víc,“ oplatil jí úsměv a pomalu se přiblížil k dívčině obličeji a vroucně ji políbil na rty.

 

Zapletla prsty do jeho hebkých vlasů a oplácela mu polibky. Vkládala do nich všechny své emoce. Ryan ji líbal se stejnou vervou. 

 

Cítila, jak ji pokládá zády na pohovku a jeho všudypřítomné ruce bloudí po každém záhybu jejího těla. Přerývaně dýchali a nepřestávali se líbat.

 

Milovali se po celou noc, hnáni vášní a tužbou pociťovat vzájemnou blízkost, dravost, ale zároveň lásku. Oba potřebovali na chvíli zapomenout na všechno zlé, a to v náručí toho druhého. Oba potřebovali vědět, že jsou milováni.

 

*** 

 

Když se ráno Amy probudila, zjistila, že na pohovce, na které uprostřed noci v objetí příjemným vyčerpáním usnuli, leží sama. Zamrkala a rozhlédla se po pokoji, ale Ryana nikde neviděla. Chvíli přemýšlela, kde může být. Najednou ji z myšlenek vytrhl jeho hlas.

 

„Dobré ráno, lásko,“ usmál se. Před sebou držel podnos s míchanými vejci a sklenicí pomerančového džusu a mířil k pohovce.

 

„Snídaně do postele,“ prohlásil a položil před ni tác. 

 

„Děkuju,“ odpověděla vděčně a pustila se do jídla.

 

„Amy,“ začal Ryan.

 

„Ano?“

 

„Slib mi, že neodejdeš.“ V jeho hlase zazněly obavy a napětí. Stále si nebyl jistý tím, jak se nakonec rozhodla.

 

Amy položila vidličku a záporně zavrtěla hlavou. Věděla, že je to sobecké, ale nedokázala to. Nechtěla Ryana opustit. On byl to jediné, spolu s její malou sestřičkou, co ji drželo nad vodou. Nedokázala si představit, co by bylo, kdyby ho neměla. Její mysl stále zaobíraly výčitky svědomí, ale láska byla zřejmě silnější.

 

„Děkuju,“ vydechl úlevně Ryan a samou radostí ji objal. „Miluju tě. A chci ti to opakovat po zbytek života.“

 

„Taky tě miluju.“

 

Ten kouzelný okamžik narušil zvuk domovního zvonku. Ryan se od Amy neochotně odtrhl a šel otevřít. Za dveřmi stála Ashley.

 

„Musím si promluvit s Amy,“ řekla klidně. Na první pohled vypadala ztrhaně. Pod očima měla fialové kruhy a dokonce nebyla ani nalíčená, což u ní nebývalo zvykem.

 

„Pojď dál,“ řekl po krátkém uvažování Ryan a uhnul jí z cesty.

 

Jakmile Amy uslyšela jejich rozhovor, rychle se oblékla a prsty si pročísla vlasy.

 

„Ahoj, doufám, že neruším,“ řekla pomalu Ashley a vešla do obýváku. Když ji Amy spatřila, projel jejím tělem mráz. Napnula se, protože netušila, co od ní má čekat.

 

„Nechám vás o samotě,“ prohodil jen tak mimochodem Ryan a kamsi zmizel.

 

„Ahoj,“ pozdravila ji Amy. V tu chvíli by se dalo napětí krájet.

 

Ashley chvíli mlčela a pak se podívala na dívku. „Amy, hrozně se ti omlouvám,“ vydechla a zavřela oči. Stála tam jako školačka a nervózně si mnula ruce. „Všechno, co jsem ti tuhle řekla, mě strašně mrzí. Nemyslela jsem to tak, byla jsem rozrušená a nevěděla, co říkám. Řekla jsem ti opravdu hnusné věci a proto nevím, jestli mi můžeš odpustit. Když ne, pochopím to,“ zoufale se na ni podívala. Najednou se její tvář změnila. Už to nebyla žena s nic neříkajícím pohledem, jak v posledních dnech vypadala. Pod tou maskou byla jen ustrašená mladá dívka, v jejíž očích se odrážel smutek. „Mrzí mě to.“

 

„Ne, Ashley, měla jsi pravdu. Kdybych nebyla sobecká a hloupá, odešla bych ještě ten den, kdy jsem dostala ten anonym,“ sklopila pohled Amy.

 

„Ne, tak to není,“ namítla Ashley, „ty nemůžeš za to, co se stalo. Nemohla jsi to tušit. Já vím, že přesně z toho jsem tě obvinila, ale není to tak. Uvědomila jsem si to,“ na okamžik se odmlčela. „Prosím, nemysli si něco takového.“

 

Amy ji chvíli pozorovala pronikavým pohledem, pak ale roztála a smutně se usmála. „Pojď sem,“ roztáhla paže a Ashley ji úlevně objala. 

 

„Tolik mě to mrzí,“ opakovala dojatě Ashley.

 

Amy pocítila obrovskou úlevu a kamarádku objala pevněji. „Teď už bude všechno dobré, věřím tomu.“ V tu chvíli ještě netušila, jak ošklivě se zmýlila.