Pod křídly andělů - 15. kapitola

William Shakespeare

 

 

Mladá žena zlehka kráčela po hřbitově. Její ruku svíralo malé děvčátko s blonďatými vlásky a pomněnkovýma očima. Z druhé strany vedle ní šla asi jedenáctiletá dívka. Už neměla tak světlé vlasy, jako když byla ještě malá. Teď měly hnědou barvu. Byla mnohem vyšší a trochu zesílila. V ruce nesla nádhernou kytici slunečnic. Při chůzi bloudila očima po náhrobcích a hledala dvě jména, jména svých mrtvých rodičů.

 

Pohled ženy se zastavil na jednom z hrobů. Na náhrobním kameni se skvěl nápis ze zlatého písma.

 

Žena si smutně povzdychla. Znovu se jí v mysli vybavila vzpomínka na den, kdy oba zemřeli. Zdálo se, jako by to bylo teprve včera. Ve skutečnosti od té doby uplynulo už šest let. Čas ale hojí i ty nejhorší a nejhlubší rány na duši, a proto bolest ze ztráty už nebyla tak intenzivní, jako tehdy. Teď tady bylo děvčátko po její pravici, které tu prázdnotu vyplnilo a stejně tak její sestra. A také nesměla opomenout Ryana, svého milujícího manžela.

 

„Mami, tady odpočívají babička s dědečkem?“ zeptalo se děvčátko a upřelo na ženu modrý pohled.

 

„Ano, Samantho,“ usmála se. „Měli by z tebe radost,“ dodala ponořena ve vzpomínkách a položila na hrob květiny.

 

„Stýská se mi, Amy,“ řekla sklíčeně druhá dívka a stočila pohled na písmena. „Někdy mám pocit, že jsou stále se mnou. Skoro jako bych cítila jejich přítomnost. Občas se mi o nich dokonce zdá.“ Smutně sklopila oči na své ruce.

 

„Ale oni jsou stále s námi, Sarah,“ odpověděla Amy a dřepla si k sestře. „Jsou tady,“ přiložila dívce ruku na hrudník, „v tvém srdci. Dokud na ně budeš myslet, nikdy tě neopustí. Stále budou s tebou. Budou tě chránit na každém kroku a navždy tě budou milovat tak, jako ty miluješ je.“

 

„Chtěla bych je ještě někdy vidět a říct jim, že je mám ráda,“ řekla Sarah se slzami na krajíčku.

 

„To já taky,“ odpověděla Amy a věnovala jí smutný úsměv.

 

„Oni se na nás dívají z oblohy?“ zeptala se nevinně Samantha.

 

„Možná, že ano,“ přikývla Amy a přivinula děvčátko k sobě.

 

„Uvidím je až umřu?“ ptala se dál.

 

„Ty ale neumřeš, miláčku,“ řekla Amy a na důkaz svých slov rázně zavrtěla hlavou.

 

„Každý přece jednou umře,“ oponovala dívenka.

 

„To sice ano, ale ty umřeš až budeš stará paní a budeš mít vlastní děti. A to bude až za hodně dlouhou dobu,“ vysvětlovala Amy. Samantha se konečně přestala ptát a svou matku pevně objala. „Mám tě ráda.“

 

„Já tebe taky,“ usmála se Amy. „A tebe zrovna tak,“ vzala za ruku Sarah a obě dívky tiskla v náručí.

 

„Půjdeme už za tetou Ashley a strýčkem Thomasem?“ zeptala se Samantha.

 

„A za Tommym,“ dodala Sarah a na tváři se jí objevil úsměv.

 

„Půjdeme. Táta už bude taky nejspíš doma,“ řekla Amy a postavila se k odchodu.

 

***

 

Byl začátek října. Slunce zbarvilo listy na stromech do pestrých odstínů červené, žluté a oranžové barvy. Foukal lehký vánek a na modré obloze tančily naducané sněhobílé obláčky.

 

Amy a Ashley seděly v zahradních křeslech před domem a společně sledovaly své rodiny. Sarah pomáhala Samanthě stavět hrad z písku na velkém pískovišti uprostřed zahrady. Spolu s nimi tam byl i Ryan a trpělivě snášel všechny Samanthiny rozkazy, jak hrad vylepšit. Thomas o pár metrů dál houpal svého čtyřletého synka na barevné houpačce a společně se čemusi smáli. Kolem nich vesele pobíhal zlatý retrívr a radostně vrtěl huňatým ocasem.

 

„Jak ten čas utíká,“ povzdychla si Ashley a napila se ze svého šálku čaje. „Připadá mi, jako by to bylo teprve včera, co se Tommy narodil. A zatím už je na cestě Ellie,“ pohladila si své těhotenské bříško a hřejivě se usmála.

 

„Přesně tohle mě dnes taky napadlo,“ odpověděla Amy. „Od té doby, co jsem poznala Ryana, se toho změnilo tolik. Na to, že jsme spolu jen pár let, zažili jsme toho víc než dost.“ I ona se napila čaje a na chvíli se ponořila do vzpomínek.

 

Potom, co prožila před lety, udělala za svým dosavadním životem tlustou čáru a začala žít s Ryanem po boku nový život. Když se Ryan uzdravil po tom incidentu s Michaelem, netrvalo dlouho a požádal Amy o ruku. A tak se ze slečny Collinsové stala paní Davisová. Pod tíhou vzpomínek nemohli vydržet v Ryanově domě, a proto si koupili vilku na druhém konci města. Jejich novým domovem se stal nádherný rodinný domek s obrovskou zahradou. Amy si dodělala školu, kterou tehdy nestihla dokončit a našla si práci knihovnice v Tacomské knihovně.

 

Hned potom se Amyiným prvotním cílem stala adopce Sarah. Jak dobře si pamatovala na okamžik, kdy to své, tehdy ještě malé, sestřičce oznámila.

 

 

 

Když adopce zdárně proběhla a Sarah se pomalu zabydlovala v novém domově, Amy zanedlouho poté otěhotněla. Z té zprávy měli všichni velkou radost, ale nejvíce se na miminko těšila Sarah. Za devět měsíců se narodila Samantha. Amy měla pocit, že je ta nejšťastnější žena na světě a Sarah brala děvčátko jako svou malou sestřičku.

 

Tou dobou se Ashley narodil synek Tommy a tak byla v rodině miminka dvě. Sarah zářila nadšením a stala se z ní malá chůva. Amy na to přihlížela s radostí a byla šťastná, že může Sarah konečně žít plnohodnotný život s těmi, které miluje.

 

Věděla, že dívce velmi chybí praví rodiče a stejně tak si byla vědoma toho, že ona a Ryan jí je nemohou nahradit, ale dělala všechno, co bylo v jejích silách, aby matku zastoupila.

 

„Mami, půjdeš nám pomoct postavit ten hrad? Táta to celé zkazil,“ kňourala Samantha a nespokojeně krčila obočí.

 

„Samozřejmě,“ řekla Amy s úsměvem a rozešla se za nimi.

 

Když došla k pískovišti, Ryan ji objal kolem pasu a políbil. „O čem jste si s Ashley povídaly? Vypadala jsi strašně zamyšleně,“ upřel na Amy pohled plný lásky a vyčkával na odpověď.

 

„O tom, jak jsem ráda, že vás všechny mám,“ usmála se Amy a podívala se na Samanthu a Sarah.

 

Znovu, jako už tolikrát, si uvědomila, jaké měla tehdy štěstí, že potkala právě Ryana. Společně s Ashley jí pomohli, když to nejvíce potřebovala. Vzali ji pod svá ochranná křídla a trpělivě snášeli všechny nepříjemnosti, které s sebou přinesla. Věděla, že se ocitla pod křídly andělů.

 

 

KONEC

 

 

=======================================

Tak a máme tu konec mé první kapitolovky. :) Když si teď pročítám kapitolu po kapitole, vidím tam spoustu chyb, kterých jsem si předtím nevšimla a tak si říkám, že by možná chtělo celý příběh přepracovat, některé části vypustit... To je ale práce na hodiny a popravdě řečeno, nemám na to čas ani energii. Tuto povídku bych ráda uzavřela a věnovala se dalšímu psaní.

 

Na závěr bych chtěla poděkovat všem, kteří se prokousali až ke konci. Moc si vážím toho, že to vůbec někdo četl. :)