Again and better 1

„Jonáši?!" slyším z dálky matčin hlas.

„Co je?" cuknu sebou, protože mě vytrhne z nepřítomného civění do blba. Kouká na mě jako kdybych byl sjetej.

„Ptám se tě, kolik chceš knedlíků?"

„Třeba pět," nakouknu do hrnce na sporáku a ožiju, „jéé, vona je svíčková, tak to aspon osum!"

„Je ti něco? Vždyť jsem ti to teď řikala, posloucháš mě vůbec?"

„No joo," odfrknu.

„Je ti něco?"

Zamumlám něco v tom smyslu, že ne a začnu do sebe cpat své nejoblíbenější jídlo, abych nemusel nic říkat. Matka naštěstí už dál nevyzvída, sedne si naproti mě a dá se tiše do jídla.

S tím, že mi nic není jsem tak trochu kecal. Něco mi je, jen nevím co. Nemůžu na ni přestat myslet. Prej víly neexistujou, ale ja ji viděl. A ne jednou. A taky doufám, že ne naposledy.

Včera jsem ji opět zmerčil na našem koncertě. Takový si prostě všimneš. Na rockovym koncertě je taková holka jak pěst na oko. Jakoby se vznášela nad všema ostatníma. Byla už na třech posledních koncertech. Pamatuju si každej večer, co měla na sobě, jak se tvářila. Připadám si jak magor. Normálně nevim ani co jsem měl včera na sobě já sám, natož nějaká cizí holka. Mám pocit, že mi regulérně hrabe!

Včera na sobě měla kostkovany minišaty s bílym límečkem, křivák a glády. Asi to není typická představa vílího vzezření, ale pro mě jo. Je to něco, co z ní jde. Tentokrát jsem si všiml, že s ní byl nějakej týpek. A to mě právě sere. Co byl zač? Ještě víc mě zajímá, co je zač ona. Vůbec jsem se během koncertu nemohl soustředit na hraní, natož na zpívání. Ještě, že byli kluci docela nadraný...

Po obědě ležím jen tak na posteli a čumim do stropu. Šrotuje mi to. Jak to, že ji neznám? Naše město je celkem malý a člověk zná kde koho jen tak od vidění. Pamatoval bych si ji. V klubu Vzducholoď se schází většinou lidi, ktery poslouchají rock a punk, tím pádem se tam vesměs všichni známe.

V pět se nerad zvednu z postele, hodím na sebe hadry, stáhnu dredy do culiku, v předsíni si nazuju černý martensky a houknu na mámu: „Jdu do Vzducho, nečekej na mě!"

Ještě, že mám klub tak blízko, asi deset minut pěšky. Dneska tam jdu, ale na rozdíl od včerejška, do práce. Dělám tam brigádně už pět let za barem. Dneska tam hraje nějakej místní punk. Tři kapely v podstatě začínajících muzikantů. Nepočítám s velkým návalem, soboty bývají slabší, hlavně pokud hrajeme v pátek my. Sára, moje spolubarmanka, už otevřela. Zatím v rohu sedí dva totálně zmatlaný punkáči, který vypadaj, že je tu včera někdo zapomněl. Sára je akorát za barem ohnutá a stírá něco ze země. Nevidí mě, takže mi to samozřejmě nedá a plácnu jí jednu pěknou přes malý kulatý zadeček. Vyjekne, vymrští se a přitom se flákne o poličku.

„Ty si debil!" seřve mě jako malýho kluka a tře si natlučený čelo. Je mi to blbý, to jsem nechtěl. Musim to nějak vyžehlit: „Promiň, já..." nadechnu se, chci jí obejmout. Vzhledne ke mě svýma zelenýma očima, ruce založeny a tváří se na oko uraženě. Už ji dobře znám. Vlastně ji znam víc než dobře...

„Já," zopakuju, „já...si nemohl pomoct!" ušklíbnu se a líbnu ji do vlasu.

Sára se ale rychle odtáhne a praští mě utěrkou.

„Tyyy... Já ti dám!" jen co to dořekne, tak se kousne do rtu, protože si uvědomí, co řekla. A hlavně ví, že já se toho chytím. Hraju s ní naší hru.

„Co mi dáš?!" přiblížim se opět k ní.

Polkne, „Facku, jestli nepřestaneš..."

Najednou se ozve rána a hned poté hluboký mužský hlas: „Nechci vás rušit, mládeži, ale přijelo nealko!"

Sakra, šéf je tu. Fanda je docela v pohodě, týpek okolo padesáti.

„Já jdu!" houknu na něj dozadu. Pohladím Sáru po tváři: „Pak si to povíme, jo?"

Se Sárou se známe fakt šíleně dlouho. Já ji považuju spíš za kamarádku, i když občas se to zvrhne. Taky je tu Anežka. Oficiálně moje holka. Podle mě, to neni nic extra vážnýho, ale bohužel mám pocit, že ona to bere až moc vážně. Pořad mele něco o dětech. Sakra, co bych dělal s harantama, vzdyt je mi 24! Anežka neví, že si občas užiju se Sárou a Sára zase neví, že už nějakou dobu chodim s Anežkou. Nemají šanci se potkat, s Anežkou chodím do školy. Takže se s ní vidím jen v Praze.

A pak tu jsou ještě fanynky naší kapely. S několika z nich jsem se jednou v alkoholovym opojení vyspal. Se Sárou je to jiný. Ale teď, po tom co jsem spatřil svojí vílu, nad tím víc a víc přemejšlim. To už je přeci něco úplně jinýho!

Natahám basy s nealkem do a skladu a mám pocit, že chcípnu. Doploužím se za bar a trošku přehrávám,

„Sarí," začnu škemravým hlasem. Švihne po mě okem, pobaveně se usměje a dál točí pivo třem klukům, který se tu zničehonic objevili. Trošku ji balej, to se mi úplně nezdá, ale nedivím se jim. Sára je fakt pěkná. Vlasy má věčně přebarvený na různý šílený barvy, dlouhý a vlnitý. Momentálně je má blonďatý, což je u ní dost nezvyklý. Hezký zelený oči, sportovní štíhlá postava a docela velký prsa z ní dělají fakt kost. Je docela prcek, což vzbuzuje pocit, že jí musíte chránit. Hlavně za tím barem, vožralý si kolikrát dost dovolujou. Sára má ale dostatečnou vyřídilku, takže nemá nejmenší problém otravy odpálkovat.

„Sáríí," zkusim znovu, když kluci berou pivo a odchazi.

Otočí se ke mě s pobaveným výrazem: „Co je, přitáhnul jsi pár beden? "

„Víš kolik toho jeee? Potřebuju nutně pivooo!"

„Tak si ho natoč, ne?" nechá mě v tom vykoupat.

„Ale no táák, ty mi ho natočíš vždycky lepší!" psí oči zabírají vždycky!

Po chvilce už mám pivko a dávám si. Přitom se můj pohled stočí ke dveřím a já se v tu chvíli málem utopím!

„Co blbneš?" směje se mi Sára.

„Nevim, zaskočilo mi, no!" odseknu a znovu se podívám ke dveřím.

Už tam není. Asi magořím, nebyla to ona. Určitě to byla nějaká podobná holka. Klub už se mezitím kupodivu rychle zaplnil. Zdálo se mi to nebo to byla fakt moje víla? Za chvíli už nemám čas na tyhle trapný myšlenky, protože se musíme za barem pěkně otáčet. Že prej přijde málo lidí. Tohle jsem teda nečekal. Zastavíme se asi po hodině a půl, konečně si dáváme cígo a kecáme. Nemůžu z hlavy vypudit myšlenku na ní a možná I proto mluvím mnohem míň než obvykle.

„Hele, je ti něco poslední dobou?" podivá se na mě Sára s celkem vážným výrazem. Tak už si toho všimla I ona.

„Néé, jen toho je poslední dobou nějak víc, vždyť víš. Škola, praxe, kapela, tady," snažím se z toho vykroutit.

„Ale tak na to jsi už zvyklej, ne? Mě se jen zdálo, že to poslední dobou nejseš uplně ty. Ale tak hlavně, že to není nic vážnýho. Dáme si panáka?" usměje se a sahá po Morganovi, protože toho pijem oba.

„Tyy joo, ja nevim, nějak nemám chuť se dneska vožrat," vymlouvám se.

„Halóóó, Jony, jsi tam vevniř?" zaťuká mi na čelo a zatváří se kysele.

„No tak dobře, ale jenom jednoho!”

"Jasně!" zasměje se a už to leje.