Nechtěný dar 19.

19.

 

            První fotka našeho dítěte z ultratvuku byla velmi zvláštní. Vypadalo to jako shluk mlhoviny a vůbec ne jako já.

 „Nezírej na to pořád, stejně tam nic nevykoukáš,“ řekla Zita.

 „Zituško?“

 „Copak?“

 „Přestěhuj se ke mně,“ řekl jsem jí naplno.

 „Cože?“ vykulila na mě oči.

 „Budeme mít spolu dítě, je nejvyšší čas spolu i bydlet.“

 „Není to moc brzy?“

 „N to si zvykni, u nás je všechno nějak rychle.“

 „Hmm, tak dobře. Jen bych potřebovala promluvit s Denisou. Minule říkala, že se chce od Denise odstěhovat, tak třeba by chtěla ten byt po mě.“

 „No a mohla bys jí ho nechat i vybavený.“

 „No, to bych asi mohla.“

 „Tak co když se oblíknu a zajedeme k Fredymu. Oslavíme tvůj pupík a ty rovnou probereš s Denisou ten tvůj byt.“

 „Hmm, tak jo,“ souhlasila a já skočil do kalhot a trika a odjížděli jsme směr bar U Fredyho.

 

***

 

 U Fredyho bylo nezvykle málo lidí. Byl obsazené jen dva stoly. Denis byl za barem a Denisa akorát roznášela pití po place.

 „Zlato, vyber místo, já jdu pozdravit Denise.“

 „Objednáš si tam rovnou?“ zeptal se mě Michal.

 „Jo, asi jo,“ řekla jsem a došla k baru. Denis se zrovna sehnul pod pult a nevšiml si mě. Vyhoupla jsem se na barovou židličku a řekla jsem: „Tak obsluhuje tu někdo v téhle putyce?“  Denis se lekl a jak se chtěl rychle zvednout, tak se praštil do hlavy.

 „Hoří snad?“ ptal se, když se sbíral ze země.

 „Ani ne,“ odpověděla jsem mu, když se narovnal.

 „Zito, já tě přetrhnu. Mám kvůli tobě bouli na hlavě, ale moc rád tě vidím,“ řekl a roztáhl ruce, že mě obejme. Pak se ale zarazil. „Já tě asi nemůžu obejmout, co?“

 „Proč?“

 „Nechci abys viděla něco, co tě třeba bude bolet.“

 „No, zkusme to,“ řekla jsem a přitáhla si ho k sobě.

 „Tak co? Je to dobrý?“

 „Neboj se, nic nevidím, takže nic nehrozí ani tobě, ani mě od tebe.“

 „Ale mě od toho tvého medvěda možná jo,“ řekl, když viděl Michala, jak nás pozoruje.

 „Neboj se, je neškodný,“ řekla jsem a posadila se zpět na barovou stoličku.

 „Jen aby. Jak bylo v Rumunsku?“

 „Áh, ani mi nemluv. Rumunsko jako takové bylo fajn. Moc jsme toho teda neviděli, ale budiž. Má prateta, nebo co to mého vůbec bylo, byla děsná. A můj adoptivní prabratranec taky. Úlisňák jeden nechutnej.“

 „Teda, ty jsi celá v ráži.“

 „Strašně mě tam naštvali,“ řekla jsem a přišla k nám Denisa.

 „Ahoj Rumunko,“ pozdravila mě Denisa.

„Hele, moc bych jí nedráždil, nebylo to tam bůhví jak skvělé,“ říkal Denis.

 „Čau Deni, bylo to tam hrozný, hlavně prateta a prabratranec.“

 „Prabratranec? To mě zajímá.“

 „Nějaký úchyl to byl,“ řekl Denis za mě.

 „To se asi musel Michalovi moc líbit, co?“

 „No jasné, celý nadšený u něj byl. Jsou to nejlepší kamarádi.“

 „Počkej, já myslela, že jsi říkala, že se u vás v rodině rodí jen holky. Tak jak to, že máš bratrance?“

 „Je adoptovaný.“

 „Aha. Ty jo, co si dáš? Michal už si objednal.“

 „To je jasný, co si asi dá. Nějaký super koktejlek, který namíchám,“ řekl Denis.

 „Jasnovidec. Až budete mít chvilku, přijďte k nám,“ řekla jsem jim a seskočila ze židle a přesedla jsem si k Michalovi.

             „Všechno v pohodě?“ zeptal se.

 „No jasně,“ mrkla jsem na něj.

 „Tak, já bych to viděl na zítra. Půjčil bych si v divadle dodávku a rovnou bychom naložili všechny tvé věci, abychom se s tím netahali po kouskách.“

 „Ty umíš řídit dodávku?“

 „Já už řídil aj traktor,“ pochlubil se.

 „Bez řidičáku?“

 „No jasně. Stál jsem dědovi mezi nohama a točil jsem volantem. Kdybych nedělal operu, byl bych traktorista.“

 „Bože chraň,“ řekla jsem a šla k nám Denisa i s Denisem.

            „Dal jsem si pivo, odřídíš to domu?“ zeptal se mě Michal a já přikývla.

 „Tak, tady jedno pivko a jeden koktejl,“ řekla Denisa.

 „Super, díky. Máš teď chvilku?“

 „Jo, brácha taky hned přijde.“

 „Pořád se od něj chceš odstěhovat?“ zeptala jsem se a Denise se rozzářily oči.

 „Ty o něčem víš?“

 „Chtěla bys můj byt?“

 „Cože?“

 „O čem se jedná?“ přisedl si Denis vedle mě.

 „Nabízím tvé ségře můj byt.“

 „A ty se jako stěhuješ?“ podíval se na mě.

 „Jo, stěhuje se ke mně,“ ozval se Michal s pěnou od piva na vousech.

 „Není to nějak rychlý?“ zatvářil se Denis podezíravě.

 „Čekáme spolu dítě, takže si myslím, že to je akorát,“ prozradil Michal úplně všechno co mohl.

 „Cože?“ zeptala se Denisa i Denis.

 „No, když už to Michal tak proflákl. Tak teda jo, jsem těhotná, a proto se budu k Míšovi stěhovat,“ potvrdila jsem a chtěla se konečně napít toho barevného a vonícího koktejlu, který mi Denis udělal, ale Denisa mi padla kolem krku.

 „No, to je super, gratuluju! Já budu teta! Můžu vozit kočárek?“ zeptala se.

 „Vždyť na něj přes ty svoje kozy ani neuvidíš,“ odpověděl jí Denis a Michal se málem utopil v pivu.

 „Debile,“ řekla mu Denisa a šla za jedním z hostů, který ji volal.

 „Mě se zdá i to těhotenství nějaké rychlé,“ řekl Denis.

 „Taky jsem s tím bojovala, ale říkám si, že jsem teď v pohodě, jsem zamilovaná a žádné drama už mě snad nečeká, to už všechno bylo. Navíc doufám, že Michal mě taky miluje a na dítě se těší.“

 „No, samozřejmě, že se těším a že tě miluju. Víš, jakou práci mi dalo tě jen sehnat?“

 „To můžu potvrdit,“ řekl Denis.

 „Tak na co ještě máme čekat? Až spolu budeme rok a přestaneme se milovat?“

 „Ne, to ne. Jestli to tak má být, tak to tak nechej. Gratuluju vám oběma,“ objal mě a Michalovi podal ruku. „Bože nepij to,“ dodal a sebral mi koktejl u pusy.

 „Proč?“ nechápala jsem.

 „Je tam alkohol. Udělám ti něco nealko a přinesu šampaňský, když už budu ten strejda,“ řekl o chlup veseleji a odešel.

            „Tak kdy teda uděláme to stěhování?“ ptala se Denisa poté, co Denis za posledním odcházejícím hostem zamkl a měli jsme soukromou párty.

 „Já se stěhuji zítra. Ráno budu balit a odpoledne se to všechno odveze. Tak jestli nic nemáš tak se můžeš zastavit a řekneš si co tam chce a co nechceš.“

 „Tak super. Pomůžu ti s balením. Budeš brát i nábytek?“

 „Ne, tahat můj nábytek k Michalovi domu fakt nebudu.“

 „To je fakt, on má lepší,“ zasmála se Denisa.

 

 

***

 

O 5 měsíců později

***

            „Dobré ráno,“ políbil jsem Zitu na temeno hlavy, když jsem kolem ní procházel do kuchyně. Ona seděla u stolu a bohatě snídala.

 „Dobré,“ odpověděla mi s plnou pusou.

 „Nech si chutnat,“ řekl jsem a otevřel chlebník. „Kdopak spapal všechen chleba?“

 „O chlebu nic nevím.“

 „A co to přežvykuješ?“

 „Housku.“

 „Ale my jsme neměli housky.“

 „Ale už máme housky,“ řekla mi Zita a vstala ze židle. Na sobě měla pyžamo a župan, který jí přes těhotenské břicho nešel zapnout.

 „Neříkej mi, že jsi ráno jela do obchodu.“

 „Takhle oblečená? Neblázni,“ řekla a otevřela troubu. V ní bylo na plechu sedm teplých, do zlatova upečených a kmínem posypaných housek.

 „Ty jsi pekla?“

 „Ne, to jsem vyčarovala.“

 „Ty čarodějnice jedna,“ řekl jsem a dal jí pusu na rty.

 „To jsi si přečetl v novinách?“

 „Zase něco psali?“

 „Už včera.“

 „To že jsem potomek krále a že budu vymáhat po Rumunsku nějaké dědictví, nebo co?“

 „Husté kraviny, co?“

 „Mě by zajímalo, kde na to přišli,“ řekl jsem a zakousl se do čerstvě upečené housky. „Hmm, je fakt dobrá.“

 „Díky. Já asi vím, kde na to přišli,“ řekla Zita a ukázala mi sms zprávu, ve které bylo napsáno: Jsem u tebe ve městě. Nechceš se vidět? Adam ze Sighisoary.

 „No, to si děláš prdel! Tak mě už je to taky jasný, proč máme zase plný dvůr novinářů. Ten debil slizskej jim určitě dal rozhovor. Se divím, že jim rovnou neukázal ten debilní deník, ze kterého nám v Rumunsku četl!“ rozčiloval jsem se a Zita si něco cvakala na mobilu. Pak displej otočila na mě a tam byla fotka z bulváru-na fotografii byl Ethelyn deník.  „No, doprdele,“ zaklel jsem.

 „Nech toho nadávání a pojď si užít snídani“ řekla Zita.

 „To nevím, jestli zvládnu dokážu.“

 „Mám pro tebe pár návrhů.“

 „Ohledně čeho?“

 „No ohledně jmen.“

 „Aha, tak se s nimi. Jen ne žádný Adam nebo Alina.“

 „No, to se neboj. Napadl mě Aleš, Viktor nebo Teodor.“

 „Teodor s h? jako Theodor?“

 „To je asi jedno.“

 „Není to blbý? Theodor Votava.“

 „Hmm, to máš pravdu.“

 „Já bych byl pro toho Tomáše. To je takové hezké jméno. Ale Aleš taky nezní špatně.“

 „Aleš je náhodou dost dobré jméno.“

 „A co když to bude holka?“

 „Michaela po tobě?“

 „To ti velmi děkuji, ale moc se mi to nelíbí. Michaela je každá druhá. Co Lucie?“

 „Lucie Votavová?“

 „Anebo, Eliška Votavová.“

„Hmm, o Elišce jsem ochotná přemýšlet,“ řekla Zita a odnesla si po sobě nádobí do myčky. „Za půl hodiny odjíždím na kontrolu, myslíš, že mi odeženeš ty hnusáky venku?“

 „Tak určitě,“ řekl jsem a dosnídal jsem si.

 

            Nebyla to ani hodina, po tom, co jsem řekl Zitě ať jede opatrně a už mi volala.

 „Ano zlato? Něco nového?“ zeptal jsem se ještě než se v telefonu ozvala.

 „Pan Votava? Tady je Jana Plachá z fakultní nemocnice.“

 „Kde je Zita?“

 „Vaše přítelkyně je na porodním sále,“ řekla sestra a já odhodil mobil a cestou z divadelní zkoušky ze sebe strhal kostým. Ihned jsem nasedl do auta a jel do nemocnice. Doufal jsem, že jde jen o nějaké vyšetření, ale i tak jsem se cítil hodně špatně a v naprosté hysterii jsem spěchal do nemocnice za Zitou.