Za oknem rozkvetlá louka 1.

Za oknem rozkvetlá louka. Ó, jak jen je krásná, safír bez něhož by ani zlatý prsten nebyl tak nádherný a ani ta louka by bez ní nebyla tak nádherná. Jak tančí mezi rozkvetlými květinami, svou krásou je všechny zastiňuje. Ale ona nic netuší, je tak nevinná, doopravdická víla, která mi poblouznila hlavu, jak je tomu v pohádkách. Rád ji takhle pozoruju, když o mě neví.

Ještě chvíli se koukal na tu krásu. Nic nemůže být krásnější, než milovaná žena. Najednou se však ozvalo zatroubení. Cítil, že přichází něco zlého a z toho nádherného snu ho chce násilím probudit. Najednou jen tupě čuměl na rozkvetlou louku, která nepřestávala být krásná, to jen Ona zmizela. Slyšel přijíždět auto, byl to takový ten polojeep, jak má vzadu hodně místa, třeba na naložení zeleniny.
Jéžiš, proč by někdo zrovna teď jezdil pro zeleninu, však to auto ani nezná. Je to ona, tak přeci jenom přijela. Odlepil se od okna a jen spěšně si prolízl vlasy hřebenem. To už klepala na dveře, co na tom, že trochu rázněji než by bylo na takové něžné stvořeníčko běžné, to se jenom nemohla dočkat, až se zase uvidí a on ji vezme do náruče, stejně jako to vždycky dělával.
Pomalu položil ruku na kliku, snažil se skrýt to štěstí, a otevřel. Dveře zaskřípaly a do temné místnosti proniklo světlo. Tak definitivně skončil jeho sen a už nemusel dál přemýšlet, co jí to vlastně řekne. Ve dveřích stál statný chlap v ošoupaných plátěných lacláčích a slaměném klobouku. Nádherný pohled z okna se rozpil do pochmurných odstínů a on byl zase starým dědkem.
„Co je,“ vyklopil ze sebe ne zrovna přívětivým tónem.
„Jsem tady pro to víno,“ odpověděl statný muž.
„Však si měl přijet až zítra. Nemám toho moc, už tolik pracovat nezmůžu, chytli mě záda.“
„Ale ne Phile měl jsem tu být dnes odpoledne. No a jsou tři,“ zasmál se chlápek a vstoupil dovnitř. Zůstal však stát a jen zíral po tmavé místnosti. Všude byly obrazy, nádherné krajiny, ale nebyly prázdné jak je tomu běžné u většiny malířů, na každém z těch pláten byla zachycena bolest ale zároveň vzpomínky na lásku.
„Čoveče Phile,“ kroutil hlavou chlápek. „Ty seš úplnej Picasso. Já nevěděl, že maluješ. Phil Picasso, jó to je dobrý.“
„Proč,“ zakašlal se děda. „Proč bych ti to taky měl vykládat. Je čas naložit to víno. Pro zbytek si budeš muset přijet zítra.“
„Seženu nějaký pomocníky, ty by ses měl totiž šetřit a ne se furt dřít,“ nabídnul Philovi muž.
„Copak mám pořád jen sedět a nudit se. Kdybych věděl, že už na mě nikdo nečeká, dávno bych si vzal život. Nesnáším zimy, když celý dny jenom sedím. Neumíš si představit tu nudu. Teď aspoň nějak zabiju čas a vy byste mě všichni zakazovali pracovat, panebože nechte mě dělat aspoň tohleto, když už nic jinýho nezvládnu.“ Pak vystrkal muže ze svého domu, ten ale nemohl odlepit oči od těch obrazů. Bylo jich tam hodně a každý nádherný.
Vedle Philova malého domku stála dřevěná stodola, byl tam strašný nepořádek a vzadu ležely dvě dřevěné bedny plné hroznového vína. Phil šel první, hned jednu popadl, ale vzápětí se chytil za záda a rozkašlal se.
„To je dobrý, já to vemu,“ koukal vyjeveně muž a hned ty bedny zvedl. „Přijedeme zítra ráno,“ řekl nahlas když odcházel.
„Jo, jo Ernste,“ zamumlal Phil a dál stál s nepřítomným výrazem na místě.

Padal z veliké výšky, ten strach když si uvědomíš, že není cesty zpět. Jen pár sekund a prorazil vodní hladinu, skalami se ozvalo tuhé zadunění. Hned na to vyplaval a první co spatřil byla opálená blondýnka. Koukala na něj a v duchu byla šťastná, že se mu nic nestalo. On ji neviděl, jak ustrnula, když se odpoutal od skály a jenom chvíli letěl než spadnul; ale právě pro tohle to udělal, to láska mu dala sílu.

Od té vzpomínky se rychle odklonil, jen mu tak prolétla hlavou. Nechtěl vzpomínat, léto už skončilo a začínal podzim. Zlaté listy létaly vzduchem, než později shnijí na zemi, víno dozrávalo a rána byla tak chladná ale průzračná a čistá.
Přišel zpátky do svého domu. V tmavé místnosti se posadil na zatuchlé křeslo, jak tu sedával už mnoho let. Skrz ticho se k němu prodíraly hlasy. To obrazy k němu mluvily, chtěly aby začal vzpomínat. Na oku se vyronila slza, on nechtěl smutnit. Popadl ošoupanou bundu a práskl za sebou dveřmi, jak vylétl ven. Obrazy zůstaly zavřené v temné místnosti, ale stejně je měl všechny v hlavě, malování byl jen pokus, jak se těch myšlenek zbavit.
Slunce ještě trochu hřálo. Nezajímalo ho, že už je trochu pozdě, aby někam vyrazil, prostě šel. Přešel louku před barákem a přitom koukal na silnici, jež se ztrácela za kopci. Vedla dolů do města. Už tam nebyl hodně let, přestal tam chodit nedlouho potom, co odjela, a už ani netoužil po tom vrátit se tam. Jídlo mu vždycky přivezl Ernst. Ani si neuvědomoval, jaký je to dobrý chlap a on se k němu přitom nechoval moc dobře. Zamrzelo ho to, už to asi nenapraví, ale aspoň se o to pokusí. Třeba dneska, jak na něj vyjel kvůli těm obrazům, on za to přece nemohl, nejdřív se musí vyrovnat sám se sebou a ne se vybíjet na někom jiném. Hned zítra mu je ukáže a řekne mu, co na nich vlastně je. Od zítřka bude jiný, to že se s ním osud nemazlí ho bude ještě popohánět a jednou si lidi řeknou: „Jó ten Phil byl přece jenom dobrej chlap, měl sice těžkej život, ale vždycky se choval pěkně a nedával to znát ostatním.“ Tak to bude správný a ne žádný babský řeči o mrzutým dědkovi.
Šel podél plotu, který mu ohraničoval pozemek. Tam vzádu za roklí se tyčil velký listnatý strom, osamocený pořád jen hleděl do dálek. K němu měl namířeno, dřív tam chodil často sedávat, ale teď už tam nebyl dlouho. Většinou tam maloval své obrazy, ale dnes neměl náladu šmrdlat štětcem. Už nechtěl nic říct, snad jen jedno, ale to namaluje příště, určitě tam zase brzo zajde.
Scházel do zarostlé rokle, cesta tudy už byla dávno zarostlá, a tak ji znovu musel prošlapat. Kopřivy byli mnohem větší než on, ale on dobře věděl kudy má jít, pamatoval si i potůček, který tudy protékal, ale teď nebyl vůbec vidět. Mohutným skokem ho přeskočil, čile jako malý kluk, opojení krajem mu dalo zapomenout na všechno bolavé, jen srdce ho bolelo o to víc. Už nikdy nebude tím klukem, svůj život si neužil, kéž by to mohl vrátit, teď už by nepromarnil ani minutu.
Vyšplhal se do kopce, na kterém rostl jeho strom. Odtud bylo vidět daleko do kraje, uprostřed polí a luk sem tam stál nějaký baráček. Posadil se do měkounké trávy pod lípu. Přes kopec projel vítr a začali pršet zlatá a červená srdíčka. Stejně jako žádná láska nevydrží věčně, snad jen jeden úplně nejmenší lísteček tam sám zůstane přes zimu. A možná že už tam zůstává několik let.
Koukal po okolí a hledal jeden dům. Bydlela v něm Ona, Eleonora. Tady se s ní scházel, bydlela tam dole, oba dva to sem měli kousek. Z domu zbyli jen trosky, láska stále přetrvává, tedy alespoň u Phila, kdo ví jestli u Eli taky.

Když jí sem poprvé vedl, nebyla moc nadšená cestou kopřivami, ale jen co došli sem, rozzářila se. Sedla si na kraj kopce a rozvyprávěla se, ale Phil jí moc neposlouchal, koukal jak si vítr hraje s jejími světle žlutými vlasy. Akorát si vzpomíná, když řekla, že už musí domů. Bylo už pozdě, a tak utíkali. Zastavil se na louce u jejich domu, nechtěl jít dál a vidět její rodiče a poslouchat zbytečné řeči. Vrátila se k němu a dala mu pusu na tvář a on tam stál jako opařený. Když mu to došlo, rozběhl se zpátky domů. Najednou měl tolik síly a do prudkého kopce skákal jako kamzík. Zastavil se ještě u lípy a všechno si srovnával v hlavě, přece mu dala pusu. Pak si uvědomil, že už je tma a musí domu. Doma dostal páskem, ale tátovi se jenom zasmál ani bolest ho nemohla probudit z krásného snu.

Teď se ale probudil, protože už slunce zapadalo, a vykročil domů, přeci jenom už nemohl skákat jako kamzík. Ještě se otočil a koukl se na zarostlé sutiny, chtěl se tam ještě podívat, ale vzdal to. Už to bylo za ním, jednou to prožil a nemohl se tam vracet a vzpomínat, už byl starý a čekal jenom na Eli nebo na smrt, která z nich asi přijde dřív?