Nechtěný dar 20

20.

 

         Michal mi otevřel garáž a šel přede mnou, aby se senzacechtiví novináři upnuli na něj a mě nechali v klidu vyjet. Povedlo se to, jenže jen co zašel zpět do domu, novináři sedli do aut a jeli za mnou. Jedno auto mě předjelo a přede mnou zpomalilo tak, že jsem měla co dělat, abych to ubrzdila. Po chvíli se zase rozjeli, ale to se na mě začal jeden tlačit zprava a jeden z leva. Ten z prava jel téměř po trávníku, ale i tak mě dostali mezi sebe. Má maličká Toyota mezi nima byla jako maličké klíště mezi stehny osoby s obezitou. Byla jsem bezradná a musela jsem jet, jak oni chtěli. Jeden přede mnou a dva po stranách. Na nájezdu se rozdělili a já měla volnou cestu. Asi to vzdali.

To jsem si myslela do chvíle, kdy jsem najela na silnici, kdy jsem si mohla dovolit trošku šlápnout na plyn, ovšem ve chvíli, kdy mi v křižovatce na červenou a ještě k tomu z vedlejší silnice najelo do cesty auto jsem věděla, že to bude zlé. Snažila jsem se stočit volant rychle vlevo, ale tam mě zastavila a o vědomí připravila zeď.

 

***

 

         „Jsem Votava, máte tu mou přítelkyni,“ přiběhl jsem na příjem do nemocnice. Bylo mi jedno, že mi domu přijde asi milion pokut.

 „Dobrý den, posaďte se prosím, zavolám pana doktora,“ řekla sestra a odešla. Posadit se? Zbláznila se? Nedokázal jsem jen tak sedět a čekat, než se nějaký doktor uráčí přijít a říct mi co se děje.

Slova toho doktora, který si mě vzal do nějaké kanceláře na mě působila jako kdybych se potápěl a on na mě mluvil ze břehu. Těžko ke mně doléhala a těžko jsem chápal jejich obsah. Dolehlo ke mně jen: „Poranění mozku Vaší přítelkyně byla neslučitelná se životem. Podařilo se nám jí držet při životních funkcích alespoň po dobu císařského řezu a zachránili jsme tak vaši dceru. Je samozřejmě nedonošená, tedy bude si muset nějakou dobu pobýt v inkubátoru na intenzivní péči, kde se dovyvinou všechny její funkce, abyste si jí mohl odnést domu bez jakýchkoli potíží.“

 „Holčička?“ zeptal jsem se, na víc jsem se nezmohl.

 „Ano. Měří tisíc padesát gramů a třicet osm centimetrů.“

 „Pane bože,“ schoval jsem hlavu do dlaní a brečel jsem. Nevěděl jsem proč, jestli proto, že zachránili mou dceru, nebo proto, že Zita je mrtvá. Všechno se to ve mně mísilo a pralo a částečně mi všechno docházelo.

Moje dcera byla tak maličká, že jsem se bál na ní jen sáhnout. Sestry mi dovolily ji pohladit. Byla v inkubátoru, měla na sobě obrovskou plenu, na hlavě čepičku a do až nemožně malé pusinky měla zavedenou ohromnou trubku.

 

         Seděl jsem asi dvacet minut v autě, než jsem byl schopný něco dělat. Rozjel jsem se jako první k Zitiným rodičům. Přišlo mi to správné.

Když mi otevřeli dveře, bylo to jako když do mě praští blesk. Otevřel mi Adam a mě došlo to, co mi říkal lékař ohledně Zitiny nehody. Popadl jsem ho za krk a mlátil jsem s ním o zeď.

„Co se děje?" přiběhla Helena. "Michale!" zakřičela na mě, ale já mlátil toho kreténa dál. Chtěl jsem ho zabít tak, jako on zabil Zitu. přestal jsem až když mě násilím odtrhl Paolo, má sestra Marika a ještě jeden muž.

 „Bráško, to stačí, stačí. Pojď sem, vím, co se stalo a je mi to moc líto," objala mě a já se svezl na kolena a brečel jsem své sestře na rameno.

„Co se děje?“ zeptala se Helena. Ten muž, který se tam objevil s Marikou se podíval na toho hajzla, který se na zemi svíjel s ksichtem celým od krve. Potom přišel k Heleně a přistrčil k ní židli.

 „Helenko, Paolo, Zita měla nehodu.“

 „Jakou nehodu?!“ ptal se Paolo.

 „Měla autonehodu.“

 „Naháněli jí novináři, chtěla jim ujet, ale vjeli jí do cesty, ona to asi chtěla stočit a vjela do zdi,“ řekl jsem to, co řekl doktor mě a jemu policie.

 „Pane bože,“ řekla Helena.

 „Kde je? Co jí je? A co to malé?“ zeptal se Paolo.

 „Zita to nepřežila, ale doktoři zachránili alespoň dítě,“ řekl ten člověk a podíval se na mě. „Já jsem Karel Kalinský, pane Votavo. Jsem rodinný lékař a vím o Zitě všechno. Měl jsem zrovna stáž na urgentním příjmu, když jí tam přivezli.“

Paolo odešel do ložnice a Helena začala brečet.

 „Míšo, máš krásnou holčičku. Teď musíš vydržet kvůli ní. Ona je malinká a bude tě potřebovat neustále,“ řekla mi Marika.

 „Byl jsem u ní. Bál jsem se na ní sáhnout.“

 „Proč jsi zmlátil toho kluka?“ zeptala se a kývla bradou směrem k Adamovi.

 „Protože to kvůli němu je Zita mrtvá! To on sem přišel z posranýho Rumunska a dal novinářům všechny ty informace, kvůli kterým jí naháněli.“

 „Proč jsi to udělal?!“ zaječela Helena na Adama.

 „Dali mi za to hodně peněz tady i v Rumunsku,“ řekl Adam a já odhodil Mariku stranou a chtěl jsem ho jít dodělat, ale chytil mě ten Kalinský i Marika.

 „Vypadni!“ přišel Paolo a otevřel dveře. „Řekl sem vypadni ty rumunskej sráči!“ zakřičel na Adama, vytáhl ho za límec na nohy a vyhodil ho z bytu.

 „Michale, kdybys cokoliv potřeboval, tak stačí říct. Uděláme pro tebe cokoliv,“ řekl Paolo s očima zalitými slzami.

 „Teď bude potřebovat nějaký čas,“ řekla Marika.

 

O tři roky později

 

            Vrátil jsem se z odpoledního představení. Těšil jsem se domu.

Sotva jsem otevřel dveře, přerazil jsem se o tříkolku, pak jsem šlápl na hlavu panenky a když jsem přišel, spíše doskákal po jedné noze do obýváku, tak jsem tam našel Denisu, jak spí na gauči a moje malá dcerka měla na sobě kabát a po zahradě jezdila s kočárkem pro panenky.

 „Zinuško!“ zavolal jsem jí a Denisa se probudila. Až teď jsem si všiml, že Denisa má na tváři přilepené placaté lízátko.   

 „Ahoj tati!“ vypískla Zina svým jemným hláskem a běžela ke mně.

 „Ahoj zlatíčko, jak jsi se tu s tetou měla?“ zeptal jsem se, když ke mně i s kočárkem přiběhla.

 „Dobže, ale teta požád spinkala. Ona je asi z té pohádky a Žůžence,“ řekla a posunula si své brýličky výš na nos.

 „Co to povídáš, ty jedna, já jsem nespala. Viděla jsem úplně všechno, co děláš,“ řekla Denisa,

 „Vážně?“ zeptal jsem se jí a divil se, že to lízátko na tváři vůbec necítila.  

 „Jo, mám přehled. Jsem se přeci vždycky postarala, ne?“

 „Jo, to neříkám,“ řekl jsem a lízátko jí z tváře odlepil.

 „Au, co to děláš?“ zeptala se a sáhla si na tvář. Prsty se jí přilepily k tváři. Podal jsem jí lízátko.   

 „Tak ti nevím, kdo tu koho hlídal. Jestli ty Zinu, nebo Zina tebe,“ řekl jsem jí a malá Zinuška s blonďatýma lokýnkama, červenými brýličkami na nose, každou bačkorou jinou a v Denisiným kabátě se začala smát jako ďábel. Denisa se na ní podívala, Zina začala utíkat a Denisa jí naháněla po zahradě. Já si spokojeně sedl do křesla. Něco mě tlačilo do zadku, tak jsem sáhl pod sebe a vytáhl jsem malý, žlutý, plastový bagr. Položil jsem ho vedle sebe a z kočárku pro panenky vyskočil náš tlustý, bílý a líný kocour. Měl jedno ucho nabarvené na zeleno, druhé měl modré a ocas růžový.

 „Holky, nevíte co se stalo kocourovi?“ zeptal jsem se, když Denisa přinesla na zádech Zinu.

 „Byl u kadežníka,“ řekla Zina a Denisa z ní svlékala svůj kabát a kontrolovala, jestli je čistý. Kupodivu byl.

 „Čím jsi ho nabarvila?“

 „Těma barvičkama od tety Jendy.“

 „Teta Renda ti přinesla nějaké barvičky?“ zeptal jsem se, protože už jsem ztrácel přehled, která teta co přinesla za hračku nebo mučící nástroj. Nesnášel jsem všechny hračky které mluvily, zpívaly nebo vydávaly zvuky. Ty hračky si totiž Zina oblíbila a celý den si nehrála s ničím jiným.

 „To jsou ty bio barvičky. Takové, co když dítě nebo zvíře snědí, tak se nic nestane. Jsou z přírodních věcí.“

 „Takže kocourovi potom neodpadnou uši a ocas?“

 „Ne, neboj se.“

 „Já chci aby kocoulovi upadly uši i ocas. Takového kocoula totiž nikdo nemá. Péťa ze školky ocas má, ale vepředu,“ řekla Zina a já málem dostal infarkt a Denisa dostala záchvat smíchu.

 „A ty jsi ten ocas viděla?“ zeptala se Denisa.

 „No, ukážal mi ho, když čůlal. Ale náš kocoul ocáskem nečůlá.“

 „Zřejmě si budu muset zítra promluvit s učitelkou. To přeci nejde, aby jí kluci ve školce ukazovali, ehm, ocas!“

 „Je to zvědavá ženská. A pokud si dobře pamatuju, Zita ve školce taky zkoumala bráchův ocas.“

 „No já jsem si říkal, že po mě to rozhodně nemá.“

 „Navíc je to hezká holka a musíš být připravený, že se o ní budou zajímat kluci.“

 „Fajn, stěhujeme se někam mimo civilizaci.“

 „To ti nepomůže,“ smála se Denisa a oblékala si kabát.

 „Tak si pořídím nějaký kalašnikov a každého, kdo se přiblíží k brance zastřelím.“

 „A pak tě zavřou a ze Zinušky bude úplný sirotek.“

 „Ok. Dám jí do kláštera.“

 „Já znám jednu jeptišku. Znásilnila svého doktora, jak byla nadržená.“

 „Tati, co je to nadlžená?“ zeptala se Zina a Denisa se začala zase chechtat. „Tohle si užij, pa Zinuško“ řekla Denisa a odešla.

 „To znamená, že, že si musíš uklidit hračky,“ vymyslel jsem první hovadinu co mě napadla. Naštěstí to Zinuška nějak nerozebírala, a tak jsem byl rád.

 

            „Dobrý den,“ pozdravil jsem učitelku ve školce, když jsem si pro Zinu druhý den přišel.

 „Dobrý den,“ pozdravila mě učitelka a šla z kupy dětí vylovit to moje.

 „Čau tatí, dneska jsem spapala úplně všechno,“ hlásila moje holčička.

 „No, to jsi šikulka.“

 „Běž se, Zinuško, zatím oblékat. Já si popovídám s tatínkem,“ řekla učitelka.

 „Vážně snědla všechno?“

 „Ano, snědla i porci od Tobíka. Pane Votavo, dneska řekla Zina jednomu chlapečkovi, že musí být nadržený na hračky. Co si pod tím mám představit?“

 „Já se omlouvám, ale Zina to slovo zaslechla a dožadovala se mě vysvětlení a první věc co mě napadla bylo, že to znamená že si musí rychle uklidit své hračky.“

 „Pokuste se, prosím, aby taková slova moc neslyšela. Tady to řekne jeden a dalších deset to po něm opakuje.“

 „Chápu vás. Já mám taky jednu prosbu na vás. Zinuška mi včera doma říkala, že Péťa jí ukázal svůj ocas, když čůral.“

 „Jsou to zvídavé děti, pane Votavo. Tomu nezabránite. Tak nashle zítra,“ vytřela se mnou učitelka a zavřela dveře. Lůza jedna nadržená.

 

            „Kam jdeme, tatí?“ ptala se mě Zina, když jsem zastavil u obchodáku.

 „Jdeme ti koupit nové kalhoty, protože ti jsou zase krátké. Rosteš jako z vody,“ řekl jsem a nastoupili jsme na jezdící pás.

Všímal jsem si těch pohledů žen. Chlap s malou holčičkou, ještě k tomu sám, je pro ně zajímavý jako kabelka z krokodýlí kůže v akci za stovku. Jenže já miluju jen dvě ženský na světě. Zina a Zita v mém srdci navždy zůstanou a žádná jiná ani jednu nenahradí.