Cena odvahy / 3. kapitola - První noc

Moc zdravím všechny čtenáře! :-) Především ale ty z vás, kteří jste na Cenu odvahy ještě nezapomněli. Vím, že je to se mnou hrůza a přiznám se, že jsem ani omylem nečekala, že se mi psaní takhle strašlivě protáhne, ale… práci mám opravdu náročnou a času je čím dál méně. To ovšem neznamená, že jsem na psaní zapomněla, jen to jde o dost pomaleji. Proto vám všem opravdu ze srdce děkuji za přízeň a trpělivost, kterou se mnou máte. Vážím si toho!

 

 

 3. kapitola - První noc

 

 

S každým krokem, který Cara za stratégem udělala, jí srdce bilo rychleji. Jen okrajově vnímala, že vyšli zpět do vstupní síně a poté zabočili na široké schodiště a vystoupali dvě, možná tři patra.

 

Stratég mlčel. V ruce pevně svíral provaz, jímž byla spoutaná, a ani jednou se neohlédl.

 

Cara upírala zrak do jeho týla a nemarnila čas prohlížením ztemnělé chodby, jíž se ubírali. Snažila se v duchu projít každý záblesk vzpomínek, kdy ji Henry učil, jak se má bránit, je-li spoutaná. Avšak dřív, než by bývala chtěla, zastavili na konci chodby u masivních dřevěných dveří osvětlených vedle planoucí pochodní. Stratég neslyšně otevřel a vtáhl ji za sebou dovnitř.

 

Spěšným pohledem Cara zjistila, že v místnosti nikdo další není. Prokřehlým tělem jí hned proběhla úleva, protože zde panovalo příjemné teplo.

 

Jeremy zavřel dveře a ozvalo se zarachocení, když zamknul. Klíč si pak vsunul do kapsy u kalhot.

 

Cara ho nepřestávala ostražitě sledovat - čekala, že se na ni každým okamžikem vrhne. On však dělal, jakoby tam nebyla. Pustil její provaz a přešel ke krbu, v němž plápolal oheň. Na nízké stoličce před ním stála dvě vědra plná vody. K jednomu se sehnul, nabral vodu do dlaní a opláchnul si obličej.

 

Caře se tak naskytlo pár cenných chvil k rozhlédnutí. Byli v prostorné místnosti, velmi jednoduše zařízené. Před krbem stála dvě velká dřevěná křesla s vysokými opěrkami a pod nimi byly rozložené zvířecí kožešiny, táhnoucí se do poloviny místnosti. Dvě obyčejné almary a železem pobitá truhlice zabíraly celou stěnu naproti dveřím. Okna byla hned vedle a pod nimi se nacházel stůl se třemi svícemi, pár číšemi a velkou spoustou pergamenových svitků. Nejblíže k ní, po levé straně pokoje, stála široká postel se silnými sloupky podpírajícími nebesa z tmavě modrého sametu. Čistě povlečené lůžko bylo úhledně rozestlané a vedle něj stál vysoký silný svícen se dvěma planoucími svícemi.

 

Cara od postele rychle odtrhla pohled, zhluboka se nadechla a přes roubík ztěžka polkla. Pohlédla na Jeremyho, ale ten si jí stále nevšímal. Právě si přes hlavu přetahoval halenu. Odhodil ji do kouta a začal se oplachovat vodou z vědra.

 

Nejprve se chtěla odvrátit, ale nakonec to neudělala. Pátravě si prohlížela jeho silná záda s kupou větších i menších starých jizev. Hruď i břicho mu na mnoha místech pokrývala zaschlá krev, jenže soudě dle jeho pohybů pochybovala, že by patřila jemu. A skutečně - sotva se zaschlé krve zbavil, neviděla na něm kromě pár drobných povrchových ran a odřenin žádné vážnější zranění. Tedy nic, co by mohla využít. Předloktí sice měl omotané kusem plátna, paží však pohyboval bez potíží.

 

Sledovala, jak si dál nabíral vodu do dlaní a několikrát si jimi projel přes vlasy, až mu z nich kapala voda. Pak přešel k almaře, která zavrzala, když ji otevřel a vytáhl z ní kus čistého plátna. Zavřel ji, posadil se na truhlici a začal se sušit. Nakonec si plátno přitiskl dlaněmi na obličej a široká ramena mu s mocným výdechem poklesla.

 

Cara měla pocit, že jí srdce napětím už brzy vyskočí z hrudi. Zdálo se jí, že to stratég dělá schválně - jakoby věděl, že nejistota a přehlížení v ní vyvolá větší hrůzu. Což byla pravda. Takže jakmile si z tváře stáhl látku, odhodil ji na truhlu a pohlédl na ni, nečekaně se jí ulevilo. Alespoň se konečně dozví, co s ní má v plánu a potom udělá vše pro to, aby mu v tom zabránila.

 

Stála pevně rozkročená a svázané ruce svírala do pěstí. Před jeho očima neuhnula ani o píď.

 

Jeremy se opřel hlavou o zeď a velmi pomalu a důkladně si ji začal prohlížet. Nevynechal jediný kousek jejího těla.

 

Cara zatnula zuby do roubíku. Nebýt toho, že si zvykla na Henryho zkoumavé oči, kterými si ji neustále měřil, aby ji pak mohl peskovat a vytýkat jí, co všechno během cvičení dělá špatně a také toho, že ho bezpočtukrát viděla bez košile, byla by teď jistě rudá až po kořínky vlasů. Takhle ale dokázala stratégovu pohledu dál čelit.

 

Uplynula již dlouhá chvíle a on si ji stále prohlížel. Nechápala, co je na ní tak zajímavé nebo co na ní hledá. Náhle vstal a krokem šelmy zamířil k ní.

 

Cara se užuž chystala na nevyhnutelný střet, avšak když od ní byl pouhé čtyři stopy, řekl: „Jednou zakřič a budeš s ním zítra chodit celý den.“ A ačkoli mluvil tiše, dokonale ho slyšela.

 

Nečekal na její souhlas, došel k ní a stáhl jí roubík. Konečně mohla řádně polknout a uvolnit ztuhlou čelist. Opatrně s ní zahýbala, oči však ze stratéga nespustila - ten se od ní vzdálil a opřel se o sloupek postele.

 

 

---

 

 

 

Jeremy celou cestu od poradní síně uvažoval, co má s tou špindírou dělat. Marcusův návrh ihned zavrhl, protože jediné, po čem právě toužil, byl dlouhý a nerušený spánek. Navíc při pohledu na bláto a listí, jímž byla doslova obalená, neměl chuť mít něco z toho na sobě. Zbývalo mu jen přijít na to, jestli si opravdu bude moci v klidu lehnout, anebo bude muset spát na půl oka. Jen ta samotná představa ho rozčilovala - zase doplatil na Marcusovy chyby a neuvážená rozhodnutí.

 

Zase, to slovo v něm vyvolávalo touhu do něčeho praštit a byl si dobře vědom, že tahle příhoda byla další kapkou do poháru jeho trpělivosti, který už neměl daleko k tomu, aby přetekl. A pak… pak uskuteční to, co měl beztak udělat už tak dávno. Jediné, co ho v podobných chvílích mohlo uklidnit, byla myšlenka na horský průsmyk a zastrčené údolí za ním. Uvědomil si, že v mysli k těmto místům zalétá čím dál častěji.

 

S hlubokým výdechem si stáhl plátno z tváře a zahleděl se na špindíru u dveří.

 

Všechno pěkně po pořádku.

 

Nejprve musel zjistit, zda pro něj a pro celý hrad představuje neznámá dívka hrozbu. Byl přesvědčený, že když si ji bude prohlížet s tvrdým výrazem, brzy se zhroutí s pláčem k zemi. Pláč ani vzdychání by mu nevadily, dovedl usnout za mnohem horších podmínek, jenže jak minuty zvolna plynuly a ona jeho pohledu čelila, aniž by se jí v očích objevily zadržované slzy či se jí roztřásla brada nebo kolena, došlo mu, že spánek bude muset odložit.

 

Překvapilo ho, že se ani nepohnula, když se k ní přiblížil a stáhnul jí roubík. Připadalo mu, jakoby se spíš zatvrdila. Nečekal, že na něj začne ječet, spíš že ho začne prosit o milost.

 

Možná hrůzou oněměla.

 

Dál ji pozoroval. Na první pohled mu připadala jako každá druhá, jenže čím častěji se vracel k jejím očím, tím víc mu připadalo, že měl Marcus pravdu a něco na ní bude. Její oči byly až příliš živé, příliš vzdorovité, téměř mohl cítit plameny, které z nich šlehaly, skoro jakoby se jej pokoušely strávit na popel.

 

Možná by na ni hleděl ještě déle, ale začínala ho bolet hlava, jak přemáhal únavu a nutil se zůstat ve střehu. Navíc v něm jako plevel rostlo podráždění vůči Marcusovi. Chtěl to už skončit, ale věděl, že dokud něco nevyzkouší, nebude moct usnout. Rozhodl se proto přitvrdit.

 

Odlepil se od sloupku a zvolna k dívce přešel. Všiml si, jak se hned narovnala a spoutané ruce zaťala do pěstí. Hruď se jí zdvihla mocným nádechem a na čelisti jí zacukal sval. Přistoupil k ní tak blízko, že se mohl špičkou nosu dotknout jejích vlasů, jen kdyby sklonil hlavu. Hleděl jí do očí a čekal. Čekal a… Napočítal do třiceti a dívka se ani nepohnula, dokonce ani o krok neustoupila. Tentokrát zatnul čelist on.

 

Klouzal očima po jejím špinavém obličeji a přemýšlel. Snažil se přijít na to, jak ji vydráždit, aby něco udělala. Jistě, mohl se na ni vrhnout, to by bezpochyby zapůsobilo, jenže on nepotřeboval vidět její chabou snahu se bránit. To předvedla v poradní síni, když napadla Marcuse. Popravdě to neshledával nijak výjimečným. Viděla, že je zraněný a rozhodla se toho využít - kdo by to nezkusil? Ne, on chtěl a potřeboval slyšet její hlas, vidět její chování a podle toho poznat, jak velkou hrozbu může představovat.

 

Tichý a klidný nepřítel je mnohem horší než ten, který řve a kope kolem sebe, to se naučil už dávno. A byla to tvrdá lekce.

 

Otočil se k ní zády a zamířil k posteli. Doufal, že to v ní vzbudí nějakou odezvu. Jenže sotva se obrátil zpět k ní, všiml si, že jemu pozornost nevěnuje. Očima bleskově slídila po pokoji.

 

„Hledáš něco?“ zeptal se.

 

 

---

 

 

Cara nevěděla, co si o nájezdníkově chování myslet. Každým okamžikem čekala, kdy se na ni vrhne, ale on to dosud neudělal. Snažila se v tom najít nějaký smysl. Pořád se k ní přibližoval a zase se vzdaloval. Nechápala, o co se snaží. Byl to stratég, takže k tomu jistě měl svůj důvod.

 

Najednou jí v mysli bleskla vzpomínka na dobu, kdy jí bylo kolem šesti nebo sedmi let. Našla na dvorku hada. Bála se ho, ovšem byla i zvědavá. Vzala klacík a trochu do něj šťouchala, aby viděla, co udělá. Zkoušela ho. Že by on dělal to samé? Zkoušel ji?

 

Nevěděla, zda byl v síni, když napadla Marcuse a podle toho, co slyšela, nikdo kromě něj neměl vědět, že to byla ona, kdo jej zranil. Pokud ji nyní zkoušel, pak zřejmě nevěděl, že se umí bránit. Možná přepokládal, že se začne chvět jako osika, jakoby to čekal každý od každé dívky za stejných okolností.

 

Cara se zahleděla na stratéga pozorněji a napadla ji vlastní strategie. Ten nápad se jí ani trochu nelíbil, jenže rozum jí napovídal, že to je jediné správné řešení.

 

 

---

 

 

Jeremy čekal, a když mu neodpověděla a dál bloudila očima kolem, zkřivil rty do polovičního úsměvu: „Líbí se ti tady?“

 

Žádná odpověď a stále se na něj ani nepodívala. Napadlo ho, že jeho předchozí příkaz možná vzala až moc vážně.

 

„Nechci, abys ječela, ale mluvit klidně můžeš.“

 

Tentokrát po něm střelila pohledem a zatvářila se stejnou měrou rozzuřeně jako podrážděně. Potom stočila pohled k oknu a nakrčila čelo.

 

„Jestli uvažuješ o skoku, asi bych tě měl upozornit, že jsme ve třetím patře.“

 

Nedočkal se žádné odezvy.

 

„Víš, nebylo od tebe hezké, že jsi takhle napadla Marcuse. Chápu, že tě jeho chování rozčílilo, ale koneckonců… je raněný.“

 

Na okamžik měl dojem, že se její mlčení prolomí. Jenže co považoval za nádech k vzteklé odpovědi, byl pouze hluboký nádech následovaný stejně hlubokým výdechem.

 

Možná za to mohla únava, ale popravdě už neměl tušení, co říct, aby ji k něčemu přiměl. Potom však něco upoutalo jeho pozornost. Zadíval se zpátky na špindíru a najednou přesně věděl, co udělá.

 

„Co kdyby ses trochu opláchla?“ kývl hlavou k druhému vědru. „Ten puch z vašeho město je dost pronikavý,“ nakrčil nos, „a taky bych rád viděl, jak pod vším tím listím vypadáš.“

 

Pohled, jímž ho počastovala nyní, byl tak výmluvný, jakoby mu řekla, že ta špína jí dokonale vyhovuje. To se mu hodilo.

 

„Tak bude to?“ štěknul.

 

Ještě chvíli počkal a provrtával ji očima. Viděl, jak vysunula bradu, jenže to bylo všechno.

 

Nakonec pokrčil rameny: „Jak chceš,“ zamumlal si pro sebe. „Pro mě za mě.“

 

Přešel ke krbu, dřepnul si a vzal pohrabáč, aby rozdělal hořící polena. Koutkem oka zachytil, že se trochu uvolnila a přešlápla. Usmál se pod vousy. Ještě chvilku rozhraboval polena, až k němu vylétaly spršky jisker. A pak, dřív než mohla dívka cokoliv udělat, jako blesk pustil pohrabáč, vstal, popadl druhé vědro a vychrstnul jí ho do obličeje.

 

S uspokojení sledoval, jak sebou škubla překvapením a vzápětí se prudce rozkašlala a spoutané ruce zdvihla před sebe. Jeremy mezitím odložil vědro a díval se, jak se předklonila a snažila se vodu vyplivat a vykašlat.

 

Díky vodě zmizela největší část špíny z její tváře a šněrovačky. Vlasy jí zplihly a prokoukly jí oči zarudlé vzteky i zuřivým mrkáním, tmavě klenuté obočí a zdravě růžové tváře. Na zemi pod ní se rozprostírala špinavá kaluž s listím.

 

„Co si o sobě myslíš?“ vyprskla. „Myslíš, že- “ vzápětí jí zradil hlas a znovu se rozkašlala a vyplivla další vodu. Spoutanýma rukama si vytírala vodu z očí a odtáhla si vlasy z tváře.

 

„Bál jsem se, že jsi oněměla. Jsem rád, že to tak není,“ pousmál se Jeremy mazaně. „A už taky vypadáš líp. Ta voda dělá zázraky.“

 

„Na tobě očividně ne,“ odsekla a odhodila si pramen vlasů za rameno.

 

Jeremy se proti své vůli musel zasmát. Potom ale zvážněl, pohled mu zledovatěl a děsivě klidným hlasem řekl: „Zdvihni si sukni.“

 

Dívka vytřeštila oči a ruce ihned spustila dolů před sebe. Jeremy k ní přistoupil s pažemi podél těla a sledoval, jak před ním couvala, až narazila do zdi. Propaloval ji pohledem a prsty se mu samovolně zatnuly do pěstí.

 

„Zdvihni si tu sukni nebo to udělám sám,“ dával důraz na každé slovo a přisunul se k ní o další krok.

 

„Na to zapomeň,“ procedila skrz zaťaté zuby.

 

Jeremy musel zamrkat, aby si byl jistý, že ho unavené oči nešálí - měl totiž dojem, že se jí zachvěly rty.

 

Že by se konečně začala bát?

 

S údivem mu došlo, že do tvrdého výrazu se už vůbec nemusí nutit. Kdyby nebyl tak utahaný, zajímalo by ho, jak dlouho by jeho pohledu dokázala čelit tentokrát, jenže jeho netrpělivost a rozčilení se stupňovaly s tím, jak mu těžkla víčka a tak dokázal myslet jen na rozestlanou postel.

 

„Zdvihni si tu zatracenou sukni, abych se podíval, jestli nemáš nějakou zbraň! A říkám to naposledy!“

 

 

---

 

 

Cara zatínala zuby tak pevně, až jí v čelisti bolestivě tepalo. Měla sto chutí se bránit, nepodvolit se ponížení, praštit ho a kopnout, ale… Musela být chytřejší. Pokud se přestane ovládat, přijde o svou jedinou výhodu.

 

Spustila ruce níž, chytila sukni a vytáhla si ji ke kolenům.

 

 

---

 

Tentokrát se nemusel ujišťovat, zda vidí dobře - dívčiných chvějících se kolen nebylo možné si nevšimnout. Vzápětí na ni pohlédl s povytaženým obočím, aby jí dal na srozuměnou, že vytáhnout sukni ke kolenům mu nestačí. S potlačovaným úšklebkem sledoval její obličej, na němž jasně červená přešla do rudé, jakmile si sukni vyhrnula až do poloviny stehen. Měla mnohem štíhlejší nohy, než na jaké byl u žen zvyklý a nebyl si hned jistý, zda se mu to líbí nebo ne. Zběžně po nich přejel pohledem, aby se ujistil, že k nim nemá připnutou nějakou zbraň.

 

Už jí chtěl pokývnutím hlavy dovolit, aby sukni spustila, když vtom něco postřehl. Vymrštil ruku k ní a prsty pevně uchopil odříznutý lem její spodničky. Obrátil ji naruby tak, že byla vidět kožená kapsa všitá ke spodnímu okraji. Dívka ucukla, ale on látku svíral pevně. Hbitě do kapsy zajel prsty, a když nic nenašel, pustil ji a zamračeně hleděl do její karmínově rudé tváře.

 

Náhle mu došlo, že na rozdíl od vrchní části šatů, které byly obalené hlínou, bahnem a kdoví čím ještě, a řádně se nedala rozeznat jejich původní barva, byla spodní část téměř neposkvrněná - a zelená. Zadíval se na ni se zcela novým zájmem. Jako v odpověď na nevyřčenou otázku mu čelistí proběhla bolest, sotva si vybavil mizející ženskou postavu za krčmou v Briaru. Užuž se chystal něco říct, ale téměř ihned si to rozmyslel.

 

Pohlédl na ni a znovu si všiml, že se jí chvěje dolní ret. Málem se sám sobě vysmál, že ji považoval za hrozbu a přitom to byla jen jedna z těch holek, které si hrají na hrdinku a přitom stačí jen trochu přitlačit a promění se ve vyplašeného zajíce.

 

Ukročil do strany, jakoby se od ní chystal odstoupit a pak ji tak rychle, že ani nestačila lapnout po dechu, popadl kolem pasu, přetočil do místnosti a podrazil jí nohy, takže spadla na kožešiny, které alespoň z části zmírnily náraz. Hned se svezl na ni a přišpendlil ji k zemi, kde se jí obkročmo posadil na trup a svýma nohama držel její. Trochu se nadzvedl, aby na ní nespočíval plnou vahou a rukama popadl její svázaná zápěstí a vytáhl jí je nad hlavu.

 

„Hned… ze mě… slez!“ zachroptěla, protože si pádem trochu vyrazila dech.

 

„Smůla,“ ušklíbnul se.

 

Svázaná zápěstí nad její hlavou potom uchopil jen jednou rukou a tou druhou jí zajel do vlasů a začal jimi projíždět. Jelikož je měla mokré, plné špíny a stále trochy listí, byl si jistý, že ji to musí bolet.

 

Dívka na něj nechápavě třeštila oči a z úst jí uniklo tiché syknutí vždy, když ji obzvlášť necitelně zatahal za zcuchané a slepené prameny.

 

„Co si… myslíš, že tam najdeš?“ zeptala se zlostně.

 

„Třeba tohle,“ zasyčel a mrsknul do ohně vlásenku. Za ní postupně letěly další tři. Nemusel se na ni ani dívat, aby věděl, že na něj pohlíží jako na blázna. Jenže to by nemohl mít ty zkušenosti, které naštěstí měl. Viděl dělat lidi s pouhými vlásenkami takové věci, že už je nikdy nebral jako obyčejné cetky, kterými si ženy upravovaly a zdobily vlasy.

 

„Netrefil ses,“ ušklíbla se dívka, když uslyšela, jak pátá vlásenka odskočila od rámu krbu a spadla na kamennou podlahu.

 

Jeremy si jí nevšímal. Jen co si byl jistý, že už ve vlasech nemá ani jednu, přesunul ruku níž a současně dosedl s větší vahou na její břicho, protože sotva od její šíje přešel k ňadrům, vzepjala se jako divoký kůň. Zatlačil svým tělem proti jejímu a ztěžka řekl: „Vsadím se, že dole nikoho ani nenapadlo tě pořádně prohledat, nemám pravdu?“

 

Dál se vzpírala, jakoby neřekl nic. Musel připustit, že jindy by si to užil, ale nyní neměl na její tělo ani pomyšlení. Rychlými a jistými pohyby se přesvědčil, že nikde na hrudi ani břiše či zádech nemá schovanou žádnou zbraň.

 

Téměř nevěřícně sledoval její neutuchající snahu se zpod něj vykroutit. Nechápal, kde se v jejím pohledu bere ten oheň. Její oči ho probodávaly takovým způsobem, že kdyby jimi mohla zabíjet, nezůstal by po něm ani mastný flek na podlaze - prostě by se vypařil.

 

Nakonec se spokojeně usmál: „Tak, to je všechno, co jsem od tebe potřeboval… Vlastně…“

 

Chtěl ji popíchnout ještě víc. Taková drobná odplata za to, že si nemohl jít hned lehnout. Dvakrát o svém nápadu nepřemýšlel a sklonil se k ní.

 

„Nebudu k tobě milejší, než k tvému bratrovi, tak se - “ dívčin rozzuřený hlas utichl v okamžiku, kdy jí Jeremy rychle a tvrdě přitiskl rty na ústa.

 

Po chvilce se odtáhl a líně se usmál: „Ale tohle bylo milejší, nemyslíš? Zítra si to možná zopakujeme.“

 

Zasmál se a všiml si, že překvapení na její tváři vystřídala holá nevraživost tak rychle, že nestačil ani dvakrát mrknout.

 

„Slez ze mě!“ vyštěkla.

 

Jeremy věnoval důkladný pohled jejímu dekoltu, načež znovu ulpěl očima na jejích rtech. Nikdy o sobě neuvažoval jako o někom, kdo se vyžívá v dráždění druhých k nepříčetnosti, ale ona ho k tomu přímo sváděla.

 

„Dobře, slezu z tebe,“ souhlasil. „Ale neslibuju, že se nevrátím.“

 

Výraz její tváře ho opět rozesmál. Ladně se vyhoupl do stoje. Ulevilo se mu, že se konečně může jít natáhnout. Jenže sotva od dívky odvrátil zrak, ucítil prudkou bolest v pravé holeni, kam ho kopla a než se vůbec stačil pohnout, v levé mu vybuchla stejná bolest.

 

Tlumeně zasténal a podklesl v kolenou až k zemi.

 

Dívka se od něj mezitím rychle odsunula, přetočila se na bok a neohrabaně se vytáhla na nohy.

 

Jeremyho tvář byla zkřivená bolestí a zlost se v něm znovu rozhořela jako požár. Těžkopádně se postavil a rozhodl se k ní přejít, jenže sotva udělal krok, podlomila se mu kolena podruhé. Tentokrát na zemi neskončil jen díky štěstí. Prudce nosem vydechl a promnul si holeně, zatímco sledoval, jak se od něj dívka vzdálila o dalších pár kroků. Tvářila se snad stejně rozzuřeně jako on.

 

Jakmile si byl jistý, že už zvládne udělat víc jak dva kroky, rozešel se k ní, ale při každém cítil, jak mu bolest v nohou tepe.

 

Dívka těkala očima kolem, jakoby opět něco hledala, ale to už byl u ní a jednou rukou jí popadl pod krkem, zatímco druhou jí chytil svázané ruce a přirazil ji k almaře. Neškrtil ji, jen ji pevně držel na místě, aby se mu nemohla vysmeknout.

 

„Huso jedna!“ zařval na ni. „To jsi vážně tak hloupá? Kdybych tě chtěl do postele, tak už tam dávno jsi! Máš štěstí, že jsi dnes skončila u mě! Ale zkus si něco takového ještě jednou a - “

 

„Dál se chovej jako prase a mileráda to udělám znovu!“ překřičela ho. „Příště ale budu mířit o pár stop výš!“

 

Jeremy vytřeštil oči a zcela přišel o řeč. Ještě nikdy v životě s ním žádná žena nemluvila tímhle tónem a už vůbec ne tímhle způsobem. Na chvíli ho napadlo, že ji do té postele odvleče, jenže se cítil tak rozběsněný, že by ho víc uspokojilo, kdyby ji něčím praštil po hlavě.

 

Po dobu dvou velmi krátkých úderů svého rozzuřeně bijícího srdce to opravdu chtěl udělat - dát jí ránu až by padla do bezvědomí. Jenže on chtěl, aby trpěla pořádně. A až bude mít trochu času na přemýšlení, jistě ho napadne mnohem uspokojivější způsob odplaty.

 

Ovládl se a pustil její krk, popadl ji pevněji za spoutaná zápěstí a škubnul s ní, takže se musela vydat za ním. Smýknul s ní do rohu vedle krbu a pustil ji. Rozvázal roubík, který měla kolem krku a pevně ho uvázal zpátky.

 

Potom přešel k jedné z truhel a vytáhl z ní kus provazu. Vrátil se k dívce a popadl její zápěstí. Během chvilky jí stihl dva palce nad prvním provazem vytvořit velmi složitý propletenec smyček, který pak utáhl tak, že musela lokty držet na břiše místo u boků.

 

Nakonec přistoupil ke krbu, vzal z něj pohrabáč a hodil jej na postel. Cestou k lůžku ze sebe oprášil kousky listů a setřel bahnité šmouhy, které na něm ulpěly. Sfoukl svíčky, zul si boty a vlezl pod deku.

 

Myslel si, že usne, sotva se jeho hlava zaboří do polštáře, ale mýlil se. Když si vzpomněl, že se snažil přijít na to, čím ji popíchne nebo rozčílí, aby se dočkal její odezvy… A přitom skončil sám rozzuřený do běla! Málem ani nevěřil, že k tomu vůbec došlo.

 

Pootočil hlavu a zjistil, že dívka už nestojí, ale sedí u stěny vedle krbu, kam ji odvlekl. Prudce nosem vydechl a dál zuřil. Co si o sobě myslela? Byla snad šílená? Věděl jistě, že kdyby se takhle zachovala ke komukoliv jinému z mužů na hradě, tak by poté, co by s ní skončili, ležela na jejich postelích jako panenka z polámané slámy. A kdyby sám nebyl tak hrozně unavený? Vzpomněl si na svůj slib a raději to víc nerozebíral.

 

Ta holka potřebuje pořádnou lekci a ne jednu.

 

Opatrně si promnul bolavé holeně a umínil si, že se hned zítra postará, aby pro ni každý den tady představoval peklo. Odplatu za její nebetyčnou drzost a troufalost si opravdu vychutná.

 

V mysli se mu začaly tvořit obrysy toho, jak to provede. Zlomí ji. Donutí ji, aby ho prosila. S myšlenkou na její potupu a zlomený výraz se mu po chvíli začaly zavírat oči a konečně upadl do vytouženého bezvědomí.

 

 

---

 

 

Cara zhluboka oddechovala a její srdce začalo zpomalovat svůj zběsilý úprk. Aniž by ho skutečně viděla, upírala zrak do ztemnělého okna a snažila se nemyslet na roubík zadírající se jí do úst, naražené hýždě nebo provaz svírající jí předloktí.

 

Ve strategii, pro niž se rozhodla, obrana neměla mít hlavní slovo - pouze pokud by došlo na nejhorší, jenže… Zaťala zuby do roubíku a pevně zavřela oči. Nikdy by ji nenapadlo, že bude tak těžké nedělat nic, že bude tak těžké potlačit ponížení a vlastní hrdost.

 

Jsem husa. Měla jsem se chovat jako poddajná, vystrašená děvečka ze statku a místo toho…

 

Už jen to, že donutila své rty a kolena, aby se třásly, bylo proti samé podstatě její osobnosti. Vystrašený výraz nedovedla předstírat ani omylem.

 

Otřásla se při vzpomínce na stratégovy ruce na svém těle tam, kde se jí ještě žádný muž nikdy nedotkl - Henryho a jeho výcvik nepočítala - a jeho rty na svých… Navíc ten jeho samolibý a sebevědomý výraz! To, že ho nakonec jen kopla, bylo pro její sebeovládání těžce vybojované vítězství. Bylo jí jasné, že spoutaná a na zádech, přilepená pod jeho těžkým tělem, by se obstojně bránit nedovedla, ale ublížit by mu dokázala.

 

Žádnou zbraň, kterou by mohla svázanýma rukama řádně uchopit, v pokoji sice nenašla, nicméně si všimla něčeho jiného. Hrany almar a truhlice byly ostré. Kdyby došlo k souboji, mohla ho zkusit aspoň povalit nebo přetočit v zápalu boje tak, aby se o ně uhodil hlavou.

 

Ale stejně… Cara znovu zavřela oči a ztěžka polkla.

 

Po určité době si začínala uvědomovat zimu, která se do ní opět snažila zakousnout. Ráda by se přisunula těsně k ohni, jenže si netroufala. Ne, dokud by si nebyla jistá, že stratég skutečně usnul. Zaposlouchala se tedy do jeho dechu a brzy byla schopná přesvědčit samu sebe, že zní natolik klidně, aby to zkusila. Nejprve neslyšně posunula jednu z kožešin tak, aby neseděla přímo na chladné zemi - současně ji dala dost daleko na to, aby k ní nemohl přeskočit žádný z řeřavých uhlíků - a pak na ni po kolenou opatrně přelezla.

 

Sotva ucítila hřejivé teplo, úlevou přivřela oči. Vzápětí se rychle otočila k posteli, ale muž se ani nepohnul a dál klidně oddechoval. Cara zaváhala, nakonec si však stáhla roubík, i když to šlo hodně ztěžka, a nechala si ho kolem krku.

 

Hodnou chvíli sledovala skotačící plameny požírající dřevo na popel a snažila se nemyslet na nic, jen si vychutnávat teplo a jak se jí špinavé mokré vlasy přestávají nepříjemně lepit ke krku stejně jako vlhké oblečení k tělu.

 

Do myšlenek jí záhy pronikl stratégův obličej a jeho výraz. Byl rozzuřený a jeho oči… Byla si jistá, že se neplete, když v nich viděla touhu po pomstě. Byl odhodlaný jí vše vrátit. A byla si jistá, že ne v nijak vzdálené budoucnosti nejspíš bude litovat, že se neovládla lépe.

 

Jen ať si něco zkusí!

 

Pokud se zbaví pout a dostane se k nějaké zbrani, dá mu co proto. Znovu se rozhlédla po pokoji, zda by jí nějaká nepadla do oka. Nic nenašla. Na chvíli se sice zadívala na almary a truhlici, jenže měla nejasný dojem, že almara zavrzala, když si z ní stratég bral plátno a nebyla tak bláhová, aby zkoušela, zda panty vržou u všech.

 

Pokusila se protáhnout ruce, ale kvůli dalšímu provazu to skoro nemělo smysl. Málem se stratégovi vysmála, jakou si s jejím svázáním dal práci. Tenhle druh uzlu totiž znala - složitě a nerozpletitelně měl pouze vypadat. Henry jednou věnoval celé dva dny tomu, aby ji naučil různé uzly a jak se z nich dostat, přičemž si tento „nejtěžší“ nechal na konec. Šlo o to vědět, za kterou smyčku zatáhnout, aby povolily všechny. Caře ale bylo jasné, že pokud by se osvobodila, příště by ji mohl spoutat okovy a to už by byla jiná písnička…

 

Potom si uvědomila něco, na co téměř zapomněla. Nebyla tady sama. Nešlo tu jen o ni. Co když se jí rozhode pomstít tím, že ublíží Sáře nebo Seleně? Navíc se o ně musí postarat. Musí se udržet naživu, co nejdéle to půjde. Musí je dostat domů.

 

S těžkým srdcem se proto rozhodla, že dokud to nebude nezbytně nutné, nebude ohrožovat sebe ani je. Nebude nikoho provokovat. A když už se bude muset bránit, udělá jen to nejnutnější. Tentokrát na svou hrdost zapomene. Bude muset.

 

Ještě dlouhé okamžiky zírala do plamenů, než se otočila čelem k lůžku, aby ho měla pořád na očích, a pomalu si na kožešinu lehla. Nohy přitáhla k hrudi, jak nejvíc to kvůli svázaným rukám šlo, a snažila se nemyslet na to, co ji čeká zítra, co čeká jejího otce, který se už za dva dny vrátí domů a nenajde ji tam. Nechtěla myslet na Dereka, který ji teď jistě hledá všude po městě a snaží se sehnat někoho, kdo ji možná viděl. Nechtěla myslet na Michaela, který se už dozajista vrátil domů ke svému věčně opilému otci a dostal výprask za jakýkoliv nesmysl, který ho dnes napadl. To, že by se jemu nebo Derekovi něco mohlo stát, si vůbec nepřipouštěla. Do očí se jí nahrnuly slzy, sotva si vzpomněla, jak se Michaelovi vždycky rozzářily oči, sotva pro něj došla, aby jí s něčím pomohl jen proto, aby ho dostala z domu. Nikdy by ji nenapadlo, že jí chlapec za těch pár let tolik přiroste k srdci. Kdo ho teď bude dostávat z domu? Kdo mu bude ošetřovat záda, když se jeho hrubijánský otec nespokojí s vlastní rukou, ale vezme na něj řemen?

 

Musela na to přestat myslet. Právě s tím nemohla nic udělat.

 

Najdi si jednu dobrou věc… Jednu dobrou věc v každém dni.

 

Matčina slova se jí náhle rozezněla myslí, skoro jakoby jí je šeptala do ucha.

 

Dobrou věc? Samotnou ji překvapilo, že ty věci našla hned dvě. Byla stále živá a nebyla zneuctěná. Sotva ji to však napadlo, chtěla se sama sobě vysmát.

 

Na jak dlouho…?

 

Zavrtěla hlavou a sepjala dlaně.

 

Bože, pomoz nám. Pane Bože, prosím pomoz nám.

 

Na jinou modlitbu se nezmohla a začala si ji v duchu opakovat pořád dokola.

 

 

v

 

 

Derek stál se založenýma rukama v Cařině pokoji a už téměř hodinu sledoval, jak se nazlátlá záře z požáru domů u bran města mění v kouřový oblak, který pár okamžiků nato rozehnal vítr. Pod dlouhým pláštěm měl u pasu připnutý meč a několik dýk a čekal už jen na to, až přijde Katie a on bude moci pokračovat v pátrání po Caře.

 

Neslyšně přešel k lůžku, na kterém stočený do klubíčka spal Michael. Derek mu chtěl spravit přikrývku, ale chlapec se za celou dobu ani nepohnul, takže to nebylo potřeba. Ztěžka dosedl na židli stojící naproti a složil si hlavu do dlaní.

 

Proč jsem si ji prostě nepřehodil přes rameno anebo ji neodtáhl pryč? Co mě to popadlo?

 

Když už si myslel, že nad lupičem v hrnčířském krámě paní Celesty za pár okamžiků zvítězí, nedal si pozor a uklouznul na jednom ze střepů. A místo toho, aby se na něj nájezdník vrhnul a bojoval, převrátil na něj další polici s talíři a zbaběle utekl. Hned nato si Derek nebyl jistý, co ho rozzuřilo víc - zda prchající ničema nebo paní Celesta, která ho tentokrát zcela úmyslně chtěla praštit tlačkou, protože podle ní to byla jen a jen jeho vina, že další police jejího zboží skončila na maděru. Naštěstí se mu podařilo utéct, ale když v uličce za hrnčírnou Caru ani Michaela nenašel, málem se mu zastavilo srdce. Ihned se dal do hledání. Volal je a díval se všude, jenže to vypadalo, jakoby se po nich slehla zem.

 

Jen co prohledal přední části města, vydal se pátrat dál. Cestou viděl nájezdníky, kteří plnili koňské brašny vším, co jim připadalo cenné a rychle prchali. Kdyby neměl tak obrovský strach o svou neteř, byl by si je podal jednoho po druhém, ale takhle ho štůčky látek, všemožné stříbrné a zlaté předměty i kupy měšců nechávaly chladným.

 

Jakoby ztratil pojem o čase. Jediné, co ho zajímalo, byly stopy po Caře nebo Michaelovi. Probíhal po náměstích i v ulicích jako šílenec a dostal se do každých dveří, které zůstaly otevřené. Ptal se každého z měšťanů, které potkal, zda je neviděli, ale ti na něj buď zírali jako na blázna a hleděli si pouze svých věcí, jak se ukrýt do bezpečí, anebo mu dávali samé záporné odpovědi. Kolik času uplynulo, mu došlo, až když řádně neviděl na cestu. Téměř bez dechu se dopotácel k jedné ze studní a lačně se napil vody, která zbyla na dně jednoho z vytažených věder.

 

Už se chystal spustit vědro do studny pro další vodu, ale v tom se před ním objevil Michael. Málem se přetrhnul, aby se přesvědčil, že to je skutečně on. Pevně ho sevřel za hubená ramena a zasypal ho otázkami. Chlapec mu však řekl jen to, že Cara někam šla a pak už se nevrátila. Na otázky kam nebo proč nebyl schopný odpovědět, což Dereka zmátlo. Ovšem jen do doby, než postřehl pohyb za Michaelovým ramenem. Musel přijít o pár stop blíž, aby si byl jistý, že ho nešálí zrak. U dveří Zlaté krčmy leželo mrtvé tělo Michaelova otce, u něhož stálo pár mužů z města s kamennými výrazy ve tvářích.

 

Derek se pomalu vrátil zpět k chlapci a opatrně mu položil paži kolem ramen. Navrhnul mu, že spolu půjdou k nim domů, kde si bude moci něco sníst a odpočinout si. Michael jen sotva znatelně přikývl.

 

Cestou potkali skupinu briarských stráží, k nimž Derek dlouhá léta patřil a mezi nimiž měl spoustu dobrých přátel. Ti mu řekli, že nájezdníci z města zmizeli jako pára nad hrncem, ale že víc jak polovina stráží dostala za úkol je pronásledovat. Zbytek měl na starosti hašení požárů a pomoc obyvatelům. Derek jim pověděl o Cařině zmizení, načež mu slíbili, že budou pátrat i po ní. Jen co ušli dalších pár desítek stop, zahlédl Derek čeledína z Molaovy pekárny a vzkázal po něm Katie, aby za ním přišla.

 

Jakmile dorazili do domu Spesmorových, který stál v jedné z klidnějších ulic, odvedl Derek Michaela do Cařina pokoje. Donesl mu džbán vody, housky a sýr. Chlapec se jídla ani netknul, pouze usrknul trochu vody, jinak dál s nepřítomným výrazem hleděl do země. Derekovi bylo jasné, že je v šoku, takže usoudil, že bude nejlepší nechat ho v klidu. Když mu řekl, aby zkusil usnout, Michael si prkenně lehnul, pevně zavřel oči a víc se nepohnul.

 

Derek nyní hleděl na jeho tvář, z níž ve tmě dokázal rozeznat jen hrubé obrysy, a doufal v zázrak. Doufal, že uslyší kroky v chodbě a na schodišti a Cara se objeví ve dveřích - špinavá, možná lehce zraněná, ale hlavně živá a zdravá.

 

Sotva se vzápětí ozvalo zaskřípění vchodových dveří, napadlo ho, že Caru svými úpěnlivými myšlenkami a modlitbami snad přivolal.

 

Vyrazil z pokoje a pěti dlouhými kroky proběhl chodbou ke schodišti. To zdolal čtyřmi skoky. Čtvercová chodba dole byla osvětlená dvěma planoucími svíčkami, jež stály na menším stolku pod komodou po pravé straně. Avšak už ve chvíli, kdy Derek tvrdě dopadal na paty při čtvrtém seskoku a mohl zahlédnout obrys postavy ve dveřích, mu srdce pokleslo a nadšený výraz zmizel.

 

Nebyla to Cara, ale nějaký muž. Na sobě měl tmavý plášť s kápí a právě přidržoval otevřené dveře dvěma dalším v pláštích zahaleným mužům.

 

Derekovi se sevřelo hrdlo. Ačkoliv k němu stál zády, poznal prvního ještě dřív, než zavřel dveře a stáhl si kápi, zpod níž se mu na ramena rozlily husté šedivé vlasy. Tak moc doufal, že při vší smůle bude mít k dobru ještě dva dny, aby Caru mohl najít, aby Mathiasovi nezlomil srdce a ušetřil ho trápení…

 

„Dereku!“ zvolal Mathias, sotva si všiml, že stojí ve stínech u paty schodiště. „Jsi v pořádku. Co se tady u všech všudy stalo?“

 

Derek v jeho hlasu slyšel úlevu a to ho zarazilo. Čekal, že se bude hned ptát na Caru a ne na to, co se stalo. Vzápětí mu to došlo. Mathias zjevně nepochyboval o tom, že Derek splnil svůj slib, že pokud je v pořádku on, Cara bude bezesporu také. Slíbil mu přece, že se o ni postará a bude jí neustále na blízku. Dozajista věřil tomu, že jestli se ve městě něco semlelo, popadl ji a hned odvedl do bezpečí. Zamrazilo ho při představě, že mu bude muset sdělit, že selhal. Selhal a neměl pro to ani pádný důvod!

 

Jakoby chtěl získat aspoň trochu času a oddálit to, zalétl pohledem ke dvěma mužům stojících za Cařiným otcem. Ten nejblíže u dveří měřil téměř sedm stop a ze zahalené tváře mu šlo vidět jen bradu. Druhý byl zhruba šest stop vysoký a právě si stahoval kápi. Jakmile Derek pohlédl do jeho ostře řezané tváře s tmavýma očima a černými vlnitými vlasy rámujícími obličej, otevřel ústa údivem.

 

„Henry?“ vydechl nevěřícně.

 

„Už je to doba, Dereku!“ zahlaholil zvesela Henry a přistoupil, aby se s ním krátce objal.

 

Jen co od sebe odstoupili, Derek se natočil zpět k muži, který i nadále zůstával v kápi u dveří. Než se však stihl zeptat, kdo to je, postavil se před něj Mathias. Na to, že mu táhlo k pětašedesáti, to byl stále velmi rázně vystupující a neúnavný muž s pronikavýma modrýma očima.

 

„Tak co se tady stalo, Dereku? Chtěl jsem vás oba překvapit a vrátit se dřív. Myslel jsem, že dnes přespíme v hostinci na půl cesty a dorazíme až zítra, ale Henry jel napřed a zjistil, že se z města kouří a brána je dokořán. Strážní nás pustili jen proto, že mě znají, ale kromě zmínky o nějakém přepadení, se s námi víc nevybavovali. Co se tedy stalo? Cara už asi spí, že? Není jí nic?“

 

Kdyby Derek nebyl jako ochromený Mathiasovým dosud stále klidným výrazem, všiml by si, jak Henry při Cařině jménu ihned vzhlédl směrem k jejímu pokoji. Naproti tomu muž u dveří se jen zhluboka nadechl.

 

Nemá cenu to protahovat.

 

„Možná by sis měl sednout, Mathiasi,“ řekl Derek svému švagrovi a ukázal rukou k židli, stojící vedle dveří vedoucích do kuchyně.

 

Muž v kápi jakoby zkameněl, čehož si nikdo nevšiml, zatímco se Mathiasovo čelo začalo brázdit hlubokými vráskami, které je na velmi dlouhou dobu neměly opustit.

 

 

 

Derek měl pocit, že čím déle mluví, tím větší v chodbě panuje zima. Tvář Cařina otce zesinala a Henryho obličej se proměnil v kamennou masku. Kromě Derekových prstů, které se svíraly do pěstí a opět povolovaly, se v místnosti nic nepohnulo. A stejně jako se bál s vysvětlováním začít, bál se nyní skončit. Jenže slova nakonec došla a nezbývalo mu nic jiného, než čekat na Mathiasův spravedlivý hněv.

 

Ticho, které po Derekových slovech zavládlo, bylo krátké a ukončil ho vzteklý křik Cařina otce: „K čertu, proč jsi ji nepopadnul a neběžel s ní pryč? Copak ses pomátl?! Jistěže chtěla toho kluka hledat a zachránit! Má to v povaze, ale to bys měl ty vědět stejně dobře jako já, zatraceně!“

 

Derekovi zaléhaly uši, ale neucouvnul a neřekl ani slovo. Kdyby ho Mathias chtěl uhodit, neuhnul by. Přijal by od něj všechny rány, protože věděl, že si je zaslouží. Neomluvil se, protože pro to nenacházel slova. Jak se omluvit otci za to, že kvůli jeho nerozvážnosti a hlouposti, zmizela jeho dcera? Navíc když mu slíbil, že ji bude střežit jako oko v hlavě! Snad jedině až Caru najde a přivede domů. Snad někdy potom nastane doba, kdy se bude moci švagrovi zase podívat do očí a upřímně se omluvit.

 

Mathias propaloval Dereka pohledem, načež dvěma kroky přešel k židli a posadil se. Hlavu si sevřel v dlaních a prsty zajel do vlasů.

 

Derek zatínal zuby a modlil se, aby už přišla Katie, aby se stalo cokoliv, co by tohle děsivé, tíživé ticho přerušilo. Bylo totiž tisíckrát horší než Mathiasův řev. Nakonec už to nemohl vydržet a promluvil sám: „Najdu ji, to ti přísahám. Přivedu Caru domů.“

 

„Najdeme ji,“ ozval se Henryho rozhodný hlas.

 

Derek se k němu vděčně otočil, rád, že se nemusí dívat na Mathiasův zdrcený obličej. S Henrym si vyměnil rychlý odhodlaný pohled a srdce mu trochu pookřálo novou nadějí. Jeho pomoc a bystré oko se budou velmi hodit.

 

„Říkal jsi, že ji naposledy viděl ten chlapec?“ zeptal se Henry věcně a založil si ruce na hrudi. V jeho hlase neznělo nic než soustředění a zájem.

 

„Ano, ale smrt jeho otce ho zdrtila. Nebyl schopný mi říct něco víc,“ odpověděl Derek opatrně.

 

„Myslím, že bychom se ho měli zeptat znovu,“ řekl Henry podivně mírným hlasem.

 

Derek se na něj pozorně zadíval a všimnul si, že upírá oči ke schodišti. Otočil se a uviděl Michaelovu tvář vykukující mezi šprušlemi zábradlí v horní části schodiště.

 

„Ty musíš být Michael,“ promluvil Henry vlídně a pousmál se.

 

Michael přejel očima všechny muže a pomalu přikývl. Dereka mezitím napadlo, jak dlouho tam chlapec už stojí a co všechno asi slyšel. I když na druhou stranu neříkal nic, co by už nevěděl.

 

„Dobře, Michaele, poslyš, co kdybys sešel sem dolů k nám? Třeba nám s něčím budeš umět poradit.“ Jeho hlas kanul jako med.

 

Michael se znovu podíval na všechny v chodbě a pak se pomaličku rozešel dolů. Na jeho tváři se rýsovaly tmavé kruhy a ve světle svíček působil nezdravě bledě.

 

Henry zůstal na místě, dokud nesešel dolů. Potom pomalu spustil založené ruce z prsou podél těla a o dva kroky se k Michaelovi zvolna přiblížil. Dřepnul si k němu, takže mu čelem dosahoval kousek pod bradu.

 

„Děkuju, že nám chceš pomoct,“ pousmál se. „Víš, před několika lety jsem na čas bydlel v tomhle městě. Ale to jsi ještě nebyl na světě,“ dodal s dalším pousmáním. „Jmenuju se Henry,“ představil se a natáhl k němu pravici a počkal, dokud mu ji Michael nestiskl.

 

Derek pohlédl na chlapce a všiml si, že už nestojí tak křečovitě a dokonce se mu trochu uvolnil výraz ve tváři. Vzpomněl si, že Henry vždycky přesně věděl, co říct, aby dosáhnul svého. Jen netušil, že to také umí dobře s dětmi.

 

„Podívej, vím, že dnešní den byl hrozný. Derek nám o všem řekl. Asi jsi to slyšel,“ promlouval dál, aniž byť jen náznakem chlapce obviňoval z odposlouchávání. „To, co se stalo tvému otci, je… příšerné. A chápu, že je ti teď hrozně a možná se i trochu bojíš. Každý by se po něčem takovém bál, i já.“

 

Michael se pozorně díval do Henryho tváře a téměř jakoby čekal na každé jeho další slovo.

 

„Nedovolíme, aby se ti něco stalo, Michaele. To ti slibuju. Městské stráže jsou těm darebákům na stopě a za to, co udělali tomuhle městu a tvému otci, zaplatí, to mi věř.“

 

Michael ztěžka polknul a jeho tvář zbledla ještě víc. Dereka napadlo, že si nejspíš znovu vybavil otcovu mrtvolu.

 

„Těch mužů byla spousta a jde po nich spousta strážných, jenže… My jim chceme pomoct, Michaele. Chceme jim pomoct najít Caru, protože pořád není nikde k nalezení. A musíme začít tam, kde ji někdo viděl naposledy. A… naposledy jsi ji asi viděl ty, Michaele.“

 

Michael se najednou zuřivě rozmrkal a o krok ustoupil: „Já ale… já jsem…“

 

Henry pomalu rozpažil ruce: „Ne, Michaele! To, že zmizela, není tvoje vina. Ty za to vůbec nemůžeš. Za to můžou jedině ti nájezdníci.“

 

Michael se snažil zhluboka nadechnout a přitom upíral červené oči na Henryho. Z jeho tváře přitom čišela upřímnost a laskavost, které chlapce uklidnily dost na to, aby slzy zaplašil.

 

„My chceme Caru najít a přivést zpátky domů. Budeme ale potřebovat tvou pomoc.“

 

„Já ale… já opravdu nevím co… co se s ní stalo,“ zašeptal Michael zoufale. Na jeho dětské tváři bylo znát skutečnou touhu nějak pomoct, ale současně i zoufalství z toho, že to z jeho pohledu nebylo možné.

 

„To nevadí,“ uklidňoval ho Henry. „Nevadí, že nevíš, co se stalo. Nám bude stačit, když si vzpomeneš na všechno, co se stalo v té ulici za hrnčírnou. My se tam pak půjdeme podívat a třeba najdeme něco, co nás ke Caře přivede.“

 

Michael se zamyslel.

 

„Zkusíš to?“ zeptal se Henry. „Jen si zkus vzpomenout na všechno, co se tam stalo, jak s tebou Cara mluvila, co ti řekla a kam šla… Prostě cokoliv.“

 

Chlapcovo čelo se stáhlo soustředěním a přikývl.

 

Derek si všiml, jak Henrymu úlevou poklesla ramena. Trpělivě čekal, zatímco muž u dveří dál nehybně stál a Cařin otec sedící na židli vše pozorně poslouchal se zatajeným dechem. Derek tušil, že by k Michaelovi nejraději přišel a zatřásl s ním, ať si pospíší - prozradily mu to jeho zaťaté pěsti a to, že seděl na samém kraji židle, jenže si zřejmě také uvědomoval, že by tím dosáhl přesného opaku a tak nyní vše nechal jen na Henrym.

 

„Ona… Cara mi říkala, že se taky bojí a že mě musí obejmout, aby se tak moc nebála, ale… myslím, že neříkala pravdu. Ona se nebála,“ zašeptal Michael.

 

Henry se na něj povzbudivě usmál.

 

„Potom… potom vykoukla za rohem a něco uviděla. Řekla mi, že musí jít někomu pomoct. Už si nepamatuju to jméno. Přeběhli jsme kousek dál a pak mi řekla, ať se schovám do sudu na vodu a zůstanu tam. A pak… pak běžela pryč.“

 

Jedině díky tomu, že Henry Michaela tak pozorně sledoval, mu neuniknul pohled, kterým se bleskově mrknul do strany.

 

Derek si všiml, jak si Henry rychle přeměřil očima chlapcovy odřené kalhoty, zmuchlanou halenu, sedřené prsty a šmouhy od mechu na čele.

 

„Ale ty jsi ji tak docela neposlechl, že?“ řekl Henry s mírným úsměvem.

 

Michael provinile sklopil hlavu.

 

„Schoval jsem se do toho sudu, ale… já… chvíli jsem vykouknul ven,“ přiznal. „Utíkala ke Zlaté krčmě a pak někdo vyšel ven.“

 

„Kdo?“ zbystřil Henry.

 

„Nějaký muž.“

 

„Znáš ho? Viděl jsi ho tu někdy?“

 

„Ne, nikdy jsem ho neviděl. On… měl na sobě takovou tu třpytivou košili.“

 

„Dobře. A co jsi viděl dál?“

 

„Cara byla schovaná u zdi a pak mu dala facku. A potom utekla.“

 

„A co on? Šel za ní?“

 

„Ne, on se jen chytil za bradu. A vyplivnul krev. A pak šel směrem ke mně, tak jsem se rychle schoval. Když přešel, vykouknul jsem ještě na chvilku a… Viděl jsem jenom, jak se Cařina sukně mihla za krámem krejčové na druhé straně Dlouhého náměstí. A potom už jsem udělal, co mi řekla. Schoval jsem se na dně sudu a ani jednou nevykouknul, dokud mě nenašla Rebecca. A pak už jsem… pak už jsem ji neviděl.“

 

„Dobře. Teď mě pozorně poslouchej, Michaele,“ řekl Henry a jemně ho chytil za ramena. „Moc jsi nám pomohl. Opravdu. A vůbec nic si nevyčítej. Nic, co se stalo, nebyla tvoje vina.“

 

„Vzpomínáš si ještě na něco, Michaele?“ zeptal se Mathias, protože už nevydržel nečině sedět a přešel k nim o kus blíž.

 

Michael zavrtěl hlavou.

 

„Dobře, ale… kdyby sis ještě na něco vzpomněl, řekneš nám, to, viď?“ ujišťoval se Mathias.

 

„Ano, pane,“ zašeptal chlapec, oči však nezdvihnul.

 

Muži se odmlčeli a v místnosti zavládlo ticho. Dereka právě napadlo, že se Cara možná ukryla někde u hřbitova anebo se dostala přes jeho zeď a utekla k bylinkářce.

 

Třeba se tam zdržela a pomáhá jí se zraněnými.

 

Věděl, že to je chabá naděje, ale také to byla možnost. Ovšem nahlas to raději neřekl.

 

„Blíží se bouřka,“ ozval se neznámý, téměř tichý hlas ode dveří.

 

Henry se k němu otočil jako první: „Běž napřed, doženu tě.“

 

Derek nechápal, jak to neznámý může vědět, když nebylo slyšet hřmění a ani se nezablesklo, avšak Henry mu očividně věřil.

 

Muž přikývl a vyšel ven.

 

Něco ve způsobu jeho pohybu a chůze Dereka zaujalo. Nebyl si jistý proč, ale zjistil, že chce vědět, jak dotyčný vypadá, a proto ho celou dobu provázel pohledem, aby zahlédl alespoň kousek jeho tváře. Vevnitř se mu to nepodařilo a tak se rozešel k oknu vedle dveří vedoucím do ulice.

 

Obrys postavy mu napověděl, že se neznámý zastavil a rozhlíží se. Derek nevěřil na náhody, takže když se oblohou prohnal první blesk a ozářil město jako ve dne, bral to jako zásah shůry. Konečně se mu naskytl pohled na polovinu mužovy tváře.

 

O úder srdce později měl dojem, že blesk uhodil znovu. Do něj.

 

Ne. Ne, to nemůže být pravda…

 

Jako ve snách se naklonil k oknu ještě blíž. Vzápětí oblohu prozářil druhý blesk a potvrdil Derekovi, že se neplete.

 

Temná silueta muže zmizela za rohem.

 

Derek nevnímal, co Henry říkal Michaelovi, když ho vedl po schodech zpátky nahoru. Najednou však uslyšel sám sebe říkat, že na chlapce každou chvíli přijde dávat pozor Katie. A aniž nějak omluvil svůj odchod, vyrazil ze dveří.

 

Uběhl sotva deset stop a málem se s Katie srazil. Ta sem očividně celou cestu běžela, protože ztěžka lapala po dechu. Uvolněné vlasy z drdolu jí divoce vlály kolem obličeje, naštěstí ale vypadala naprosto nezraněná. Kousek za ní se s funěním přihnal jeden z čeledínů jejího otce s kyjem v ruce na její obranu. Málem se zhroutil úlevou, sotva postřehl, že dívka zastavila.

 

„Co Cara?“ vyhrkla Katie. „Je tady? Je… je už - “

 

„Ne, není,“ přerušil ji Derek. „Katie, prosím tě, zůstaň tu s Michaelem až do rána. Zavraždili mu otce. A Mathias je zpátky. Já… Já musím něco… Prosím, zůstaň tu s Michaelem!“

 

Při poslední větě už odbíhal pryč, aby muže neztratil z dohledu. Vysokou postavu v kápi však objevil bez potíží, navíc odhadoval, že míří ke Zlaté krčmě.

 

Derek netušil, že se dnes může přihodit ještě něco horšího. Mýlil se. Snažil se držet z dohledu, pochyboval ovšem, že by si muž všimnul, že ho někdo sleduje vzhledem k tomu, že kolem pobíhala pořád spousta lidí. Potkával strážné, lidi sklízející rozbité anebo rozházené zboží, další, kteří byli ovázaní obvazy, rozzuřené skupinky mužů a vzlykajících žen.

 

Nechápal, co ho sem znovu přivedlo. Proč se vůbec vracel. Pořád v sobě živil naději, že mu to tehdy před lety vysvětlil dostatečně, že pochopil, proč tu nemůže být. Zřejmě přecenil jeho schopnost soucitu a porozumění.

 

Tak mu to vysvětlím podruhé. Přirazím ho ke zdi a dostanu z něj vysvětlení a pošlu ho tam, odkud přišel, i kdybych ho tam měl sám odtáhnout.

 

Muž zabočil k hrnčírně a zadními ulicemi pokračoval ke Zlaté krčmě. Bez potíží našel sud, v němž se Michael schovával a pečlivě si prohlédl celé okolí. Hned nato zamířil k Dlouhému náměstí, kde se chvíli rozhlížel a vyhýbal procházejícím měšťanům, načež zahnul ke krejčovskému krámu. U toho panovala tma, protože se dnes nikdo neobtěžoval s tím, aby v této části města zapálil louče.

 

Derek se z povzdálí vydal za ním. Když se dostal k západní straně, zpomalil a naslouchal. Kromě panující tmy se odtamtud neozýval ani žádný hovor nebo kroky procházejících nohou. Hned nato mu ten klid přišel až nepřirozený a tak rukou sjel z hrušky meče k jílci. Ještě než stačil udělat poslední krok, aby se dostal za roh zadní části krámu, popadly ho pod krkem silné ruce a přirazily ho ke zdi.

 

Derek muže sice vzápětí popadl za předloktí, jenže ten ho držel tak pevně, že s ním téměř nepohnul. Při tom pohybu mu však kápě sklouzla z hlavy a Derek si ho tak konečně mohl řádně prohlédnout.

 

Nebýt výrazné klikaté jizvy, která se mu táhla od čela, přes spánek a až do poloviny líce, byl by jeho pohledný obličej bez chyby. Hrany jeho tváře nebyly tak výrazně řezané jako u Henryho, jeho rysy byly zaoblenější, což mu propůjčovalo mnohem mírnější výraz. Tento výraz ovšem nyní dost narušovaly pevně sevřené rty, zaťatá čelist a nesouhlasný pohled přimhouřených šedozelených očí, které Dereka ještě stále někdy pronásledovaly v nočních můrách.

 

„Nechci být nezdvořilý, Bene, ale vážně jsem doufal, že sis vzal moje slova k srdci a už nikdy se nevrátíš. To bys ovšem to srdce v první řadě musel mít, že?!“ zasyčel na něj Derek.

 

„Moje jméno je Benjamin,“ odvětil a pustil Derekův krk. „To dobře víš.“

 

Derek se odlepil od zdi a rychle se rozhlédl, jestli kolem nikdo není: „Musíš odsud odjet a to hned! Copak jsem ti to nevysvětlil posledně? Mám ti ty důvody zopakovat?“

 

„Posledně jsem byl jen kluk, kterého jsi vyhodil, aniž bys ho vůbec nechal domluvit. Dnes už ti nic takového nedovolím. Zůstanu tady, jak dlouho budu chtít a ty s tím nic neuděláš.“

 

Ačkoliv byl rozčilený, zněl Benjaminův hlas klidně a vyrovnaně, čímž jeho slova získala na síle a rozhodnosti mnohem víc, než kdyby je na Dereka křičel.

 

„Nenechám tě zničit - “

 

„Nikdy jsem nic ničit nechtěl.“

 

„Ale přesně to uděláš, pokud hned neodjedeš!“ vyštěknul Derek a rukou přitom trhnul k bráně.

 

Benjamin znovu přimhouřil oči: „Zůstanu tady.“

 

Derek vypadal, že nemá daleko k vybuchnutí: „Já tě varuju,“ zavrčel a přistoupil k němu blíž.

 

„Ne, už ne,“ zahřměl Benjaminův hlas temně. „To já varuju tebe. Znovu ti opakuju, že nejsem ten stejný kluk, kterého si pamatuješ. Necháš mě na pokoji nebo ti slibuju, že ve chvíli, kdy proti mně něco podnikneš, zajdu ihned za Mathiasem. Řeknu mu všechno. Všechno,“ dal na to slovo důraz a přistoupil k Derekovi ještě blíž. „A on mi uvěří. Bude to mé slovo proti tvému, ale on uvěří mě, protože mám důkaz. Pokud mě nenecháš být, podám mu to tak, že z toho vyjdeš mnohem hůř, než musíš. Nechci to udělat, Dereku, ale udělám, jestli mi nedáš pokoj.“

 

„Důkaz? Jaký důkaz?“ zeptal se Derek a v jeho hlase zazněl slabý náznak obav.

 

„Opravdu čekáš, že ti to řeknu?“

 

Derek se od něj odvrátil a založil si ruce v bok. Snažil se uklidnit hlubokými nádechy. Moc mu to nepomohlo.

 

„Henry to ví?“ zeptal se nakonec tiše a otočil se zpátky.

 

„Ne. V tomhle městě to kromě tebe a mě neví nikdo.“

 

„V tomhle městě? Takže to znamená, že jsi to někde jinde někomu prozradil?“ Derekova tvář se zbarvila do ruda.

 

„Ano, jsou lidé, kteří znají pravdu. Nejsi jediný, kdo musel žít dál. Můžeš být ale klidný, ti lidé jsou tak daleko, že nepředstavují žádnou hrozbu. Navíc jsem je požádal, aby to nikde nešířili.“

 

Na Benjaminově tváři se objevil stín ukřivdění: „A vážně mě mrzí, že mi nevěříš, když ti říkám, že nechci nikomu ublížit.“

 

Derek se uchechtnul, protože tahle slova pro něj nic neznamenala.

 

„Vážně? Tak co chceš? Pokud nechceš nikomu ublížit, pak je ti snad jasné, že v okamžiku, kdy řekneš pravdu, někomu ublížíš. Co tedy chceš dělat?“

 

„O tom rozhodnu později.“

 

„Benjamine,“ oslovil ho Derek mírnějším hlasem. „Pro všechno na světě tě prosím… vrať se k těm lidem, o kterých si mluvil. Odjeď pryč. Já - já tě o to prosím. Prosím, rozmysli si to,“ přistoupil k němu blíž a jeho prosba byla vepsaná do každé vrásky, brázdící mu obličej.

 

„Na rozmýšlení jsem měl víc jak třináct let,“ odvětil mrazivým hlasem. „Přemýšlel jsem o tom každý jeden den,“ řekl a v očích mu přitom jiskřilo vztekem i bolestí. „A víš, k čemu jsem nakonec vždycky dospěl? Že ty o tom už nerozhoduješ.“

 

Derek se rozhodl vyzkoušet ještě poslední věc, aby ho zlomil.

 

„Uvažoval jsi už o tom, co by na tvém místě - “

 

Benjamin ho popadl rukou za košili a smýknul s ním znovu ke zdi: „Opovaž se tu větu dokončit! Opovaž se!“

 

Oba si hleděli do očí jako rytíři, kteří se snaží najít skulinu v soupeřově brnění ještě před začátkem turnaje. Derek si uvědomoval, že pokud ho Benjamin napadne, dopadne to ošklivě, protože za ty roky hodně vyrostl a zesílil. Z držení jeho těla navíc poznal, že se rozhodně umí bránit a zacházet se zbraněmi. Už se připravoval na možný střet, ale vtom vztek v Benjaminových očích pohasnul a on ho pustil.

 

„Ptal ses, co chci dělat,“ vydechnul. „Teď vám chci pomoct s hledáním.“

 

Derek vyletěl, jakoby mu dal ránu a zatnul pěsti: „Na to zapomeň! Nenechám tě ji hledat. Nevěřím ti! A ani tři pytle tvých pěkných slov na tom nic nezmění!“

 

Benjamin pokrčil rameny: „To je tvůj problém. Jen co vysvětlíš Henrymu, proč nechceš, abych vám pomáhal.“

 

„Je to na tobě,“ dodal pak Benjamin, sotva si na Derekově tváři přečetl, že ho dostal do slepé uličky.

 

Chtěl kolem něj projít, ale Derek ho popadl za paži: „Kam jdeš?“

 

„Pro pochodně. Takže mě buď pusť anebo mi pojď pomoct. Za chvíli je tu bouřka a déšť smyje všechny stopy.“

 

S tím se otočil a odešel. Derekova paže sklouzla zpět k boku. Vzápětí se otočil na patě a zatnutou pěstí uhodil do zdi krejčovského krámu. Bolesti ani krve si přitom nevšímal.

 

Po tři údery srdce zlostně zatínal zuby, načež se vydal za Benjaminem.

 

Nenáviděl se za to, jenže právě nyní byla jedna jeho malá část ráda, že tu Cara není.

 

 

 

 

Copyright © 2011 - 2017 Anne Leyyd