A život jde přece dál, díl 11.

Poslední rok utekl jako ve snu. Vzpomínky mám dost zpřeházené, nevím, co bylo dřív, nebo později a všechno se jeví jako ve tmě. Jako zastíněné nějakým zlem. Možná je to i těmi silnými práškami, co mi strarostliví doktoři v nemocnici předepsiovali. Občas, když mám zase záchvat, donutí mi to si i teď jeden vzít.
Po asi sto sezeních u psychiatra o tom konečně dokážu alespoň mluvit. O tom, že mi v jeden den umřel přítel, i nenarozené dítě.

Za tento rok jsem se dost změnila. Hlavně psychicky, nedokážu vnímat obrazy, zvuky i vjemy tak, jak jsem to dělala kdysi. Jsem jakoby otupená, neschopná jakýchkoli emocí. I když si zajdu do lesa, kam jsem dřív tak ráda chodívala, nic to se mnou nedělá. Už se mnou nedělají nic ani věci pro miminko, které mám schované ve skříni pod tlustou vrstvou prádla.

Z práce jsem raději odešla. Jednak proto, že jsem nevydržela ty soucitné pohledy druhých, věčné odbíhání od tématu, otázky typu "Jak se po tom všem máš?" a také proto, že i když jsem začala asi po půl roce opět vysílat, viděla jsem, že šéf není spokojený, i když se snažil mi to nedávat najevo. Nebylo divu, když jsem se na sebe podívala zpětně v televizi, viděla jsem jen zestárlou, pohublou ženu s otupělým výrazem, neschopnou úsměvu a bez naděje na zažehnutí alespoň malého ohýnku v očích, který u ní byl předtím tak typický.
Kolegové z práce se ale zachovali moc hezky. Každý mi dal vlastnoručně vyráběný dárek, který symbolizoval jeho vztah ke mně. Nakonec mi všichni i zatleskali.

Aby mi zbyly alespoň nějaké vzpomínky na Nikolase, v bytě jsem si vystavila jeho fotku, pod ní postavila svíčku, kterou každý den zapaluji a u které se také denodenně modlím. Za to, aby se měl líp, než já tady. Ne, že bych byla věřící, ale věřím, že se po smrti s Nikolasem opět potkám. Že budeme zase spolu. Jedině to mě teď udržuje při životě.

Zvyklým pohybem si přejedu po dlouhé jizvě na pravém předloktí. Jediná hmatatelná vzpomínka, která mi zbyla po tom osudovém dni. V jistém smyslu jsem za ni ráda, dává mi jistotu, že nikdy nezapomenu.

"Zlatíčko, ahoj. Jak ti je? Co jsi dneska snědla?" Slyším mámu v mobilu. Volá mi teď každý den, protože, ač to není pravda, všichni mají podezření, že jsem anorektička. Asi k tomu přidává i to, že teď vážím 40 kg. Nemůžu za to. Když něco vložím do úst, automaticky se mi zvedne žaludek. Ale už se to lepší, jsem schopná sníst alespoň tekutou stravu. Chci začít znovu. Slíbila jsem si to. Už kvůli Nikolasovi. Občas ho v duchu slyším. Ze začátku jsem ho také vídávala. Byl se mnou když jsem jedla, když jsem spala, i když jsem šla ven. Po těch práškách ale zmizel. Teď se ale snažím. Vím, že by to tak chtěl. Chtěl by, abych se kvůli němu netrápila. Abych se znovu vrátila do života. A já to splním.

"Však víš. Neboj mami, snažím se jíst. Za chvíli se stavím, nebude to vadit? Nemůžu to tady sama vydržet." Odpovím a dopředu si propočítávám trasu. Od té události jsem nesedla do auta. Myslím si, že už to ani jiné nebude. Mám panickou hrůzu. Nemůžu je vidět ani v televizi. A letadla taktéž.
"Samozřejmě, že ne. Budeme tě čekat. Mám tě ráda." Máma mi taky každý den nezapomene říct, jak mě má ráda. To je další věc, která mě tu drží. Nemohla bych ublížit někomu, kdo mě má rád a nechat ho tu. To by ode mě bylo příliš sobecké.

Položím sluchátko a na chvíli se zahledím na padající sníh venku. Dneska je to přesně rok. A sněží také jako v ten den. Zase se mi začínají vracet bolestné vzpomínky. Kolik už jsme toho mohli mít s Nikolasem a našim malým za sebou...
Vyjdu do mrazu, který mě donutí si přitáhnout bundu k tělu. Dřív jsem zimu nesnášela - teď jsem za ni ráda. Mráz cítím. Je tu se mnou.

Vydám se na tříkilometrovou cestu. Nejradši mám trasu oklikou, i když je delší, ale zase nemusím vidět všechny ty maminky a tatínky s dětmi, radostně stavícími sněhuláky. Na takový pohled ještě nejsem připravená.

"Au!" Poodskočím, protože do mě někdo pěkně vrazil. Přitom ale nešťastně zakopnu o větev a přistanu přímo na zemi. Dost si přitom narazím zadek. Ta rána mě probudí jako ze snu. Najednou jsem bezpečně při vědomí.

"Promiňte, je Vám něco? Chcete pomoct vstát?" Slyším pobavený mužský hlas. Mám kapuci vraženou až po bradu, takže si ji musím prvně stáhnout nahoru, abych na dotyčného viděla.

"Asi jsme se každý díval jiným směrem." Povídá dál. Moje oči se rozšíří hrůzou. Panebože. Panebože. Tohle přece není možné. Překryju si dlaní oči, ale když ji zase oddělám, muž tam stojí dále a i nadále se usmívá. A já ztratím vědomí.