Again and better 3

Už uplynul tejden a Sára je pořád zaseklá. Do Vzducho chodím s Markem a docela to jde. Víla se od onoho večera neobjevila. Prostě je od tý doby všechno na hovno...

Je vedro jako prase, léto v plnym proudu. Když vyjdu z baráku, tak mě to debilní slunce tak sežehne, že mám pocit, že do tý zkušebny ani nedolezu. Stavím se pro pár lahváčů u čonga a šinu si to k nedalekým garážím. Jedna z nich slouží jako naše zkušebna.

„Kde seš, vole?“ Ozve se za bicíma George, když vlezu dovnitř.

Jako vždycky jsem tu poslední.

„Nestíhám!“ Tak zní moje klasická odpověď, kluci se tlemí jak hovada. Že je to furt baví! Dneska ale kecám, stíhal bych, zásadní problém je ovšem v tom, že se mi jaksi nechtělo.

„Mám novej text,“ sednu si na starej gauč a otevřu lahváče.

„Cože, co se ti stalo?!“ Kluci jsou totiž zvyklí na mou nevelkou produkci textů. Asi tak dva do roka.

„Nevim, tak mě to napadlo!“ Vyndám z kapsy zmuchlanej papírek. Napsal jsem to asi během hodiny včera ve Vzducho.

„Ještě nevim přesně název, ale bude to nejspíš něco jako When you come...“

„A máš v hlavě i ňákou hudbu?“ Vezme si ode mě popsanej papír Mates, můj nejlepší kámoš, hrající v naší kapele na kytaru.

Kejvnu: „Podej mi kejtru!“

Zadrnkám a zazpívám takovej nástřel, prostě to, co mám v hlavě.

„Ty vole, je to takový cobainovský...ty sis buď šlehnul nebo se zabouch!“ Směje se George.

„Ale hovno!“ Odseknu.

„Ale zní to dobře, zkusíme to dát nějak dohromady!“ Ozve se poslední člen naší kapely, basák Pedro.

Po hodině zkoušení toho máme tak akorát dost. Pivo došlo, proto se rozhodneme zajít do naší oblíbené hospody, kde slaví náš kámoš Mára narozky. Po pravdě, moc se mi nechce, ale Mates mě překecá.

„Co bys dělal doma? Musíme zapít ten novej song, bude to pecka! Holky se z toho poserou!“ Směje se.

„No, to se uvidí, no tak dobře, na chvíli jdu s váma!“

-------------------------------

V hospodě U Potůčků je zábava v plnym proudu, Mára má zamluvenej celej salónek s fotbálkem a kulečníkem. Vesměs všechny lidi znám, většinou ze Vzducho. Všichni nás hlasitě vítají. Jdu si na bar pro pivo, páč bych asi jinak leknul. U baru se na mě nalepí holka, kterou znám od vidění.

„Ahoj, Jony!“ vyprsí se směrem na mně zrzka. Ježiš, ještě toho trochu.

„Ahoj!“ pozdravím ji bez většího zájmu, aniž bych tušil, jak se jmenuje.

„Pamatuješ si mě? Viděli jsme se minule ve Vzducho, já jsem Márty!“ Snaží se.

„Ty jo, nevim, já jsem ve Vzducho furt, ale už jsem tě tam někdy viděl!“ Vezmu si od hospodký pivo a dodám směrem k zrzavé Márty: „Tak čus, zas někdy, já jsem tu s kámošema!“

„Já taky, ale s jinejma, tak kdybys chtěl pokecat nebo dát panáka, tak se zastav, sedíme támhle v rohu!“ Nevzdává se.

Kouknu jakoby mimoděk ke stolu, ke kterýmu právě kejvla bradou a jako bych dostal ránu palicí.

Je to tu zas.

Víla.

Sedí si tam jakoby nic a přitom je tak krásná. Skoro černý vlnitý vlasy jí splývají po ramenou a oči upírá na blonďatou dredatou holku, která cosi vypráví. Nemůžu od ní odvrátit oči a zrovna když se nutím obrátit se a odejít na druhou stranu lokálu, vzhlédne.

Doprdele, všimla si, jak jí očumuju.

Snažím se pousmát, ona ale bez jakýkoliv reakce opět stočí svůj pohled zpátky k tý dredatý holce a podepře si rukou bradu. Nezájem!

No jo, Jonáši, posral si to už minule, u týhle holky bude těžký to vyžehlit. Snažím se na to vykašlat a jdu si s klukama zahrát fotbálek...

Od fotbálku je ale dost dobře vidět zrovna k jejich stolu, sakra. Nemůžu se soustředit na hru a pohled mi pořád klouže k jejich stolu. Za celou dobu jsem ji neviděl se smát. Má takovej zvláštní výraz.

Kluci jsou ze mě vyřízený: „Ty vole, ty si fakt ňákej divnej, kámo!“ Směje se mi Mates.

„Dem dát brko?“ Zeptá se George. I přesto, že se snažím trávu omezovat, tak dneska kejvnu.

„No vidíííš, tak se mi líbíš!“ Plácne mě po rameni Pedro a táhne mě ven před hospodu. Tentokrát ucítím na zádech něčí pohled.

Rychle otočím a naše pohledy se potkají.

Jedna jedna, děvče!