Cena odvahy / 4. kapitola - Trest

Zdravím vás! Vím, že to tak vůbec nevypadá, ale opravdu jsem na ten příběh ještě STÁLE nezanevřela. Díky všem, kdo si vzpomenou :-)

Pozn.: tato kapitola je zbrusu nová, ve staré verzi tato část vůbec nebyla.

Pokud byste měli zájem oživit si vizuální představitele + se podívat na nové, můžete zde: http://zefill.blogspot.com/2013/04/cena-odvahy-postavy.html

4. kapitola - Trest

 

 

 

Slunce vyšlo před hodinou a nyní kouzelně prosvěcovalo pokoj ve východním křídle hradu. Melissa si užívala teplou lázeň a líně vytahovala nejprve jednu a vzápětí druhou nohu. Jakmile se dosyta vynadívala na své bezchybné a sluncem nedotčené nohy, ponořila se do vody celá, aby si spláchla dlouhé ebenové vlasy. Okamžik nato zaslechla tiché zaklepání. S odpovědí se neobtěžovala a dál se věnovala vlasům.

 

Tiché zaklepání se ozvalo znovu, ovšem ani tentokrát Melissa nic neudělala. Když se pak pomalu otevřely dveře a ona koutkem oka zachytila šedohnědou barvu šatů služky, ihned se o ni přestala zajímat.

 

Ze soustředěného mytí vlasů ji ale po chvilce vytrhnul zvláštní šouravý pohyb, takže se na služku znovu zadívala. Nepřehlédnutelně napadala na levou nohu. Byla mladá a hubená. Téměř plochý hrudník jí kryla béžová halena s hnědou šněrovačkou a obyčejná sukně dosahovala pod kolena. Nevzhledná šedohnědá pletenina zakrývala obě její nohy až po boty. Melissa nakrčila nos a začala si prohlížet její tvář. Zaznamenala jen nevýrazné oči, zardělé tváře a rovné vlasy světle hnědé barvy překryté čepcem.

 

Sledovala, jak sebrala ze země několik párů jejích rukavic. Předtím je tam odhodila, protože se snažila najít takové, které budou ladit k temně fialovým šatům, jež si plánovala vzít dnes na sebe. Přimhouřila oči, když je služka položila na komodu a ne do truhlice, kam patřily. Nato se přesunula k posteli a začala ji stlát.

 

Melissa nejprve myslela, že se jí to zdá, ale služka opravdu nedovedla zvednout levou paži stejně vysoko jako pravou. Musela proto šouravým krokem obcházet postel s nebesy několikrát, než všechny lůžkoviny správně upravila.

 

Neslýchané! Vážený host na hradě a oni pošlou mrzáka?!

 

Melissiny oči teď byly přivřené do tenkých rozzlobených škvírek. Prsty si ještě několikrát projela mokrými vlasy, nakonec ruce spustila do vody a pak se v kádi posadila: „Hej ty, chci se osušit.“

 

Služka sebou škubla a pomalu se otočila: „Já… já tady mám jen spravit postel, paní. Za chvíli přijde - “

 

„Tak slyšelas mě nebo ne?“ přerušila ji nevybíravě Melissa.

 

„Jistě, paní,“ odvětila spěšně. S vědomím, že nemá na vybranou pak nejrychleji, jak dovedla, vzala z komody přichystané plátno a přešla k Melisse.

 

Ta se mezitím postavila, vystoupila z kádě, přičemž na zemi udělala řádnou louži a s uspokojením sledovala, jak dívka rychle sklopila oči a zrudla.

 

Přesně tak, ty nedochůdče. Takovou postavu jen tak neuvidíš, ušklíbla se v duchu.

 

Služka ji přikryla plátnem a nechala Melissu, aby se zabalila tak, jak jí to bude vyhovovat. Ta se posadila do dřevěného křesla před krbem a nelibě pohlédla na skomírající plameny.

 

„Přilož trochu, začíná mi být zima.“

 

„Jistě, paní,“ přikývla služebná a třemi šouravými kroky přešla ke krbu. Opatrně si dřepla a dala se do rozhrabávání žhavých uhlíků, na které přiložila pár slabých polínek. Chtěla počkat, dokud se oheň trochu nerozhoří, jenže vtom na ni opět promluvila Melissa.

 

„Na co tam čekáš? Pojď mi vysušit vlasy.“

 

Služka pohlédla na své ruce zašpiněné od popela a drobných třísek.

 

„Paní, možná… Nebylo by lepší, kdybych zavolala - “

 

„Jsi snad tady, ne? Chop se toho!“

 

Služka se snažila rychle postavit, ale podjela jí noha a skončila na zemi.

 

„Ty jsi ale nemehlo! Tak dělej!“ popoháněla ji Melissa a netrpělivě poklepávala prstem do stolu.

 

Služka cestou namočila ruce do kádě a spěšně si je omyla, než se chopila druhého poskládaného plátna a opatrně s ním začala sušit Melisse vlasy.

 

„Nebesa! Nech toho!“ štěkla na ni po chvíli. „Vždyť mi všechny vlasy zacucháš, že už je nerozčešu. Dej to sem,“ vyškubla jí plátno z ruky.

 

„Běž mi alespoň podržet ty dvoje šaty vedle sebe, ať porovnám, které se budou více hodit,“ kývla rukou ke skříni. Přes jednu stranu dvířek byly přehozené objemné šaty - jedny krvavě rudé a druhé fialové. Už dávno se sice rozhodla pro ty fialové, ale…

 

To malé nedochůdče musí zjistit, kde je jeho místo. A to, že je služka, ještě neznamená, že může dělat služku mě.

 

Dívka se nadechla a přešla ke skříni. Dvířka byla výš, než kam mohla levou rukou dosáhnout. Rozkaz však chtěla splnit a tak je popadla a stáhla dolů.

 

„Opatrně s nimi!“ křikla Melissa, vstala a přešla o kousek blíž. Bylo jí jedno, že obrys jejího těla byl přes mokrou látku nyní víc než dobře vykreslen. „Máš vůbec představu, kolik ty šaty stály? Asi těžko. Takže s nimi zacházej opatrně!“

 

Služka rychle přikývla.

 

„Vsadím se, že jsou dražší než by kdo byl ochoten zaplatit za ni,“ řekla Melissa jakoby pro sebe, nicméně si dala záležet, aby to služka slyšela.

 

„A teď mi je podrž tak, ať na ně dobře vidím. Dej je trochu výš.“

 

Dívka se je snažila zdvihnout, jenže levá paže ji neposlouchala.

 

„Netahej je po zemi. No, tak! Zvedni je!“

 

Služka to zkoušela dál. Snažila se vytáhnout bokem alespoň o kousek výš, jenže tělo mělo vlastní hlavu. Nakonec paži vypnula tak, až ji v rameni bolestivě škublo a ona se schoulila k boku. Šaty s těžkým zašustěním dopadly k zemi.

 

„Nešiko jedna!“ křikla na ni Melissa. „Dej mi ty šaty a hned!“

 

Dívka se snažila pohnout, jenže levá paže po nezvyklém vypětí odmítala poslouchat a tak je tři stopy táhla po zemi, než k ní Melissa vztekle přešla a vytrhla jí je z ruky.

 

„Tak neschopnou ňoumu už jsem dlouho neviděla!“

 

Melissa šaty hodila zpět na skříň, otočila se ke služce a přistoupila těsně k ní.

 

„Okamžitě půjdeš a přivedeš sem tu starou ženskou. Tu komornou nebo kdo to je,“ syčela na ni zlostně, přičemž se k ní s každým krokem přibližovala. Služka od ní naopak s vystrašenýma očima couvala.

 

„Pěkně jí řekneš, co jsi tady provedla. Přiznáš se ke své neschopnosti a řekneš jí, že si přeji, aby ti nechala vysázet tři rány bičem na ten tvůj neschopný mrzácký hřbet.“

 

Dívčiny oči byly nyní vytřeštěné a obličej jí zblednul hrůzou.

 

„A dobře si pamatuj, že jestli sem do tohoto pokoje vstoupíš a budeš se snad snažit mě obsloužit,“ u toho slova si pohrdavě odfrkla, zatímco dívka spěšně pravou rukou šmátrala za sebou zoufale hledajíc závoru, „tak si ten bič sama najdu a sama ti ty záda zmaluju! Je ti to jasné?!“

 

Poslední větu zakřičela a její hlas se nesl ozvěnou po chodbě, protože dívce se povedlo otevřít dveře a taktak vyklouznout z pokoje.

 

„Neslyšela jsem,“ řekla Melissa sladce a vyšla za ní na chodbu.

 

Služka se rychle vzpamatovala: „Jistě, paní. Jak si přejete. Už mě… už vám nepřijdu na oči.“

 

„To doufám,“ vydechla, načež se otočila a vkráčela zpět do pokoje.

 

Samolibě se přitom usmívala, protože koutkem oka zachytila mužskou postavu na konci chodby a bylo jí jasné, že světlo z pokoje, které za ní vycházelo, mu muselo díky jejímu úboru poskytnout opravdu úchvatný pohled.

 

 

v

 

 

Marcus zuřil. Poté, co ho ranhojič ošetřil a doporučil mu několik dní naprostého klidu, odešel, aniž mu nechal něco na bolest. Což určitě udělal schválně, protože Marcus během jeho ošetřování párkrát omdlel, a když byl právě při vědomí, metal po něm jednu kletbu za druhou. A možná ho několikrát i praštil - už si ani sám nebyl jistý.

 

Naštěstí znal na bolest ten nejlepší lék, takže si nechal donést láhev pálenky a střídavě ji popíjel, zatímco upadal do polospánku, který mu poskytl kýženou úlevu. Ve chvílích procitnutí pro změnu proklínal dívku, jejíž pohled ho v briarské krčmě natolik zaujal. Nyní se spokojil s tím, že ji nazýval mrchou nebo děvkou, což byla nejčastější slova, která by někdo mohl zaslechnout, pokud by poslouchal za dveřmi jeho pokoje.

 

Jakmile se dokázal odpoutat od bolesti natolik, aby dovedl uvažovat víc než o nadávkách, podrobně si v duchu procházel všechno, co s ní udělá, až se mu rána zahojí.

 

Všechno jí to pěkně vrátím. Ponížení, ale hlavně tu zatracenou bolest!

 

Netušil, jak dlouho ležel v posteli na zmuchlaných polštářích a dekách, jimiž se pokoušel upravit polohu, aby ránu v boku cítil co nejméně. Chtěl si dát další doušek pálenky, ale v lahvi už nezbyla ani kapka. S klením ji odhodil na zem, kam díky kožešinám tiše dopadla, aniž by se rozbila.

 

Znovu zaklel a podíval se z okna. Překvapilo ho, že už je světlo. Pomalu, malátně se posadil a rozhodl se, že si zajde pro novou lahev a možná i něco k jídlu. Doufal, že mu pomůže, když se trochu protáhne.

 

Na nejistých nohách se dostal ke komodě, vytáhl z ní béžovou košili a s kupou dalšího klení a sykání si ji přetáhl přes hlavu. S obouváním se neobtěžoval a vyšel ke dveřím.

 

Už byl skoro u nich, když mu došlo, že Jeremy bude za pár hodin také vstávat.

 

Určitě ale ne dřív než napoledne. Kdoví jak dlouho ty poslední dny nespal. A pak bude mít na starosti tu mrchu. Tak proč ji trochu nepřidusit? Aby si uvědomila, kdo je tady pánem.

 

Zajímalo by ho, zda si s ní Jeremy pohrál. Včera vypadal k smrti unaveně, čemuž se Marcus nedivil. Briar byl i pro něj výzva.

 

Ovšem taková možnost pobavení nejednoho postaví zpět na nohy.

 

Přešel ke stolu, ztěžka dosedl na dřevěnou židli a naklonil se, aby dosáhl na kalamář a kousek pergamenu. Rychle na něj napsal vzkaz:

 

Najdi té mrše nějakou pořádnou práci a dnes jí nedávej ani kůrku. Jen ať pěkně vyhladoví. M

 

Řekl si, že ho v kuchyni dá nějaké služce, aby ho předala Jeremymu, až ho uvidí. Nechtěl ho kvůli tomu hned budit. Spokojeně pergamen přeložil a pomalu vyšel z pokoje. Špičky prstů se pro jistotu přidržoval stěn. Na chodbě panoval klid a nikde nebyla živá duše. Marcus si proto dovolil nahrbit se a syknout bolestí při každém druhém kroku. Když ho nikdo neviděl, nezáleželo mu na tom.

 

Pomalu sešel z třetího patra do druhého a už se chystal zahnout ke schodišti. Vtom uslyšel rázným ženským hlasem pronesené: „Je ti to jasné?“

 

Udělal pár dalších kroků a spatřil otevřené dveře - před nimi stála žena s tmavými mokrými vlasy zahalená pouze do promáčeného plátna. Služku před ní poznal i na dálku. Doslova se před ženou krčila. Sotva od ní ale odstoupila a jemu se tak naskytl pohled na neznámou, musel se držet, aby se mu z úst nevydral povzdech. Najednou měl pocit, jakoby se bolest zmenšila.

 

Nevnímal, jak se zkoprnělá služka otočila a zamířila ke schodišti. Nevnímal nic kromě obrazu krásné, neznámé ženy. K Marcusově zklamání hned zašla do pokoje a tak mu nezbylo nic jiného, než si držet před očima alespoň čerstvou vzpomínku.

 

Ani si neuvědomil, že zadržoval dech. Nyní se opřel o zeď a uvažoval. Původně chtěl strávit dnešek - a možná i celý zítřek - v pokoji a utápět se v alkoholu. Napadlo ho, že by hostitelskými povinnostmi pověřil Gila - věděl, že by z toho nebyl právě nadšený, ale poslechl by ho. Vzpomněl si, že mu Sam včera v poradní síni řekl, že přijel lord Greyson s přáteli.

 

Takže ta kráska určitě patří k jeho družině. Možná to je jeho příbuzná nebo…

 

Ne, jeho žena to být nemohla. Lord Greyson by mohl být jejím dědečkem a Marcus se navíc dosud nedoslechl o tom, že by se oženil.

 

Bolest najednou nebyla tím nejdůležitějším, co právě vnímal.

 

„Hedo! Vrať se!“ křikl na služku. Dobře věděl, že určitě nemohla ujít moc daleko.

 

Potřeboval si dát lázeň a potřeboval se oholit. Snídaně se měla podávat za dvě hodiny, takže to musí stihnout, aby své hosty náležitě přivítal.

 

Po delší době zase opráším tvář hraběte Cavilla.

 

Když spatřil, že se k němu Heda blíží nejrychleji, jak dovede, snažil se potlačit úsměv.

 

„Řekni Evelyn, ať mi dole hned nachystá lázeň a břitvu.“

 

„Jistě, pane,“ uklonila se Heda. „Budete potřebovat ještě něco?“

 

„Ne. Vlastně,“ zadíval se na pergamen v ruce, „běž hned teď za Jeremym a dej mu to. Teprve pak běž za Evelyn.“

 

Heda se ztěžka nadechla a natáhla ruku, do níž jí Marcus vložil pergamen.

 

„Víš co?“ řekl a podržel pergamen. „Dáme si závody. Kdo dřív dojde dolů za Evelyn, ten jí to řekne. Jsem teď trochu v nevýhodě, takže to k tobě bude skoro fér,“ mrknul na ni.

 

Heda se úlevně pousmála a přikývla. Marcus pustil pergamen do její nastavené dlaně a pomalu se vydal ke schodišti směrem dolů, zatímco Heda se kulhavě vydala po schodech nahoru do třetího patra. Na to, že chtěl Jeremymu dopřát pár dalších hodin spánku, úplně zapomněl.

 

 

v

 

 

Slunce už bylo kousek nad obzorem, když se Cara probudila. Překvapeně si uvědomila, že skutečně usnula, ačkoliv doopravdy nepředpokládala, že se jí to podaří. Zvedla hlavu z měkkých kožešin a rychle se posadila. Jediný pohled kolem sebe jí pomohl vzpomenout si na vše, co se včera odehrálo.

 

Oči jí hned padly na postel, kde stratég stále spal. Hrudník se mu pravidelně zvedal a ta část tváře, kterou viděla, byla uvolněná. Cara ztěžka polkla. Opatrně si promnula oči a potom neslyšně přelezla z kožešiny na podlahu, aby ji mohla vrátit na původní místo. Smutně se zadívala do vyhasínajícího ohniště. Naštěstí úplně uschla a nebyla jí taková zima. Pár chvil strávila váháním, zda si vrátit roubík nebo ne.

 

Může taky spát ještě pár hodin, ale…

 

V rozhodování jí pomohl zvuk kroků na chodbě. Nejprve si nebyla jistá, zda slyší správně. Nebyla zvyklá na zvuky odrážející se od stěn v dlouhých kamenných chodbách, jenže… Poslouchala pozorněji. Někdo opravdu šel po chodbě. Někdo, kdo kulhal a šel hodně ztěžka.

 

Jak nejrychleji Cara se svázanými prsty dovedla, povolila uzel roubíku, aby se jí tolik nezadíral do úst. Potom si ho rychle přetáhla přes bradu a skousla. Moment na to už seděla vedle krbu jakoby se od chvíle, kdy stratég padnul do postele, ani nepohnula.

 

Jakmile se ozvalo zaklepání na dveře, přeskakovala od nich očima ke stratégovi tam a zpátky. Ležel v posteli jako mrtvý a až teprve při třetím halasnějším zaklepání se jeho hrudník zvedl mocným nádechem, načež o několik chvil později zvedl paži a protřel si oči.

 

Caře se souběžně s jeho pohybem rozbušilo srdce a jakmile se na posteli posadil, ztěžka přes roubík polkla.

 

Kdo ví, jakou bude mít náladu…

 

Stratég na ni upřel dosud rozespalé unavené oči a Cara mohla přesně odhadnout moment, v němž se mu vše vybavilo. Obočí se mu stáhlo a čelist hněvivě napnula. Víc se nezdržoval a vstal. Za chůze vytáhl z kapsy klíč a odemknul.

 

Cara opatrně vykoukla zpoza krbu ke dveřím. Neviděla víc než kousek hlavy v hnědém šátku. Hádala, že je to služka. Stratég s ní mluvil potichu, takže zaslechla jen slova jako snídaně a Marcus. Nato uviděla, jak v ruce rozevřel kousek pergamenu. Přečetl ho a vzápětí nato ho zmačkaný hodil k posteli, kam se zakutálel.

 

„Díky,“ řekl pak a zavřel dveře.

 

Caře se tak na okamžik naskytl pohled na služku, které nemohlo být víc než něco přes patnáct let.

 

Stratég nechal klíč v zámku, vrátil se k posteli a znovu se natáhl. Cara pomaličku vydechla a zůstala na něm viset očima do doby, než si byla podle pohybu jeho hrudníku jistá, že zase usnul.

 

Myšlenkami se střídavě vracela k Briaru a svému otci. Nechtěla si představovat, co s ním udělá její zmizení. Vzápětí starosti o otce vystřídal strach o Sáru a Selenu.

 

Spaly vůbec? A jsou v pořádku?

 

Aby zaměstnala rozrušenou mysl, začala si znovu prohlížet pokoj pro případ, že by se v něm ještě někdy ocitla a musela si najít nějakou zbraň.

 

Brzy se ozvalo další zaklepání. Tentokrát se stratég zvedl rychleji, i když měla Cara dojem, že tvrdě usnul. Otevřel a převzal si od jiné služky tác se snídaní. Služka se rychle uklonila a odešla. On zabouchl dveře a posadil se s tácem zpět na postel, kde se s chutí pustil do jídla. Jeho tvář působila unaveně, ale s každým soustem o něco méně.

 

Dokud Cara neucítila vůni čerstvého chleba a masa, nedošlo jí, jaký má hlad. Pohled jí padl na zlatavý bochník s řádným kusem kuřete a číší s vínem. Ani nepředpokládala, že by jí něco nechal, ale zajímalo ji, jestli jí dají aspoň vodu a suchý krajíc. Při zvážení všech okolností došla k závěru, že v nejbližší době ne. Uklidňovalo ji vědomí, že sice má hlad, rozhodně však není vyhladovělá jako tehdy, kdy se jako malá ztratila v lese a trvalo dva dny, než se z něj dostala.

 

Stratég zřejmě vycítil směr jejích myšlenek, protože na ni pohlédl. Lehce přimhouřil oči a velice pomalu si ukousl u masa, které zapil vínem. Cara jeho pohledu čelila tak dlouho, dokud jí nedošlo, že to dělá schválně. Zřejmě první trest za to, co udělala.

 

Odvrátila se od něj, zavřela oči a opřela se zpátky o kamennou stěnu. Snažila se přitom tolik nevnímat všechny zvuky a vůně doléhající k ní. Avšak nakonec ji zvuky snídajícího stratéga uklidnily, protože to znamenalo, že je stále na místě. Využila vzácné chvíle klidu k tomu, aby zavřela oči a nabrala sílu k čemukoliv, co ji mělo čekat.

 

Sotva pak pod ním zašustily pokrývky, otevřela oči. Tác byl prázdný. Muž zamířil k truhle, vytáhnul z ní čistou košili a oblékl si ji. Přední část si zastrčil do kalhot, zbytek nechal volně a zamířil ke dveřím. Cestou ji přeletěl očima a zavelel: „Vstávej.“

 

Cara se tentokrát nerozmýšlela a vytáhla se na nohy. Přestože se jí to příčilo, uvědomovala si, že se bude muset víc ovládat a svůj vzdor spolykat. Alespoň zatím.

 

Jinak se odsud žádná z nás nedostane.

 

Bylo jí jasné, že Sára by sama utéct nezvládla a Selena… O ní se raději snažila nepřemýšlet. Něco jí říkalo, že pokud přežije tak dlouho, aby útěk naplánovala, nebude to Sára, s kým si bude muset dělat starosti.

 

Vyšla z pokoje na chodbu prozářenou světlem. Hned zaslechla vzdálenou ozvěnu hlasů a zvuk kroků odrážející se od kamene.

 

Muž za ní zavřel a vydal se stejnou chodbou, kterou přišli včera. Cara si pečlivě prohlížela vycíděné kamenné kvádry, po nichž kráčeli a vyleštěná okna. Znovu jí nešlo dohromady drancování mužů ve městě a tento hrad, v němž žili a pro který měli očividně dostatek služebnictva, které jej udržovalo v naprostém pořádku. Nedávalo jí to žádný smysl.

 

Jen co měla na dohled schodiště, všimla si, že na širokém zábradlí v mezipatrech jsou umístěny opracované kamenné mísy s rostlinami. Neznala jejich jméno, ale vzpomněla si, že jim Michael doma říkal šplhači.

 

„Určitě se jmenuje jinak,“ odporovala mu Cara.

 

„Ale proč? Vždyť to tu kytku přesně popisuje,“ stál si na svém. „A podle mě by přesně taková měla jména být.“

 

Při vzpomínce na chlapce ji silně píchlo u srdce. Přesto ji pohled na šplhačovy šlahouny obtáčející kamenné sloupky zábradlí přitahoval. Vybavily se jí zříceniny dávných stavení, o nichž starousedlíci prohlašovali, že ještě pamatují dobu Zefillů. Tam v ní mech, trávy a plevel prorůstající sutinami vyvolávaly smutek, závan dávných časů a lidí, kteří se již nikdy nevrátí. Zde to na ni ale působilo jinak. Jakoby se někdo snažil dostat na kámen život.

 

Cara se tak zasnila, že na blažený moment zapomněla, kde je. Pohled na stratégova záda jí to rychle připomněl. Neslyšně kráčel dál a ona se držela na čtyři kroky za ním. Jakmile vstoupili na schodiště, každých pár kroků se zastavil, poslouchal a teprve poté pokračoval dál. Nakonec se dostali až dolů, kde se jí naskytl pohled na otevřenou vstupní bránu se dvěma jako sochy stojícími strážci. Od ní byla jen několik desítek stop vzdálená hlavní brána, oddělující ji od svobody. Raději se odvrátila.

 

Ještě než si uvědomila, že stratég zabočil, všimla si několika žen v obyčejných šatech s čepci na hlavách, které právě procházely různými směry přes vstupní síň. Některé nesly džbány s vodou, jiné vědra a další zase prádlo. Pár z nich k ní otočilo hlavu, ale víc pozornosti jí nevěnovaly.

 

„Sem!“ štěkl stratég a kývnul hlavou k rohu, v němž zel vstup do chodby.

 

Cara si uvědomila, že ji včera osvětlovala osamělá louče a už tehdy z ní měla zvláštní nepříjemný pocit. Pohlédla na muže, jenže ten už zmizel v chodbě. Zatnula prsty do dlaní, zhluboka do sebe přes roubík vtáhla vzduch a vydala se za ním.

 

 

---

 

 

Průchod dlouhou mírně se svažující temnou chodbou vůbec nebyl příjemný. Celou dobu si říkala, že nemůže vést na žádné obvyklé místo. Měla pocit, jakoby sestupovali do samého nitra hradu a podle chladu, vlhkých stěn i země pod nohama usuzovala, že musí být řádný kus pod zemí. Jakmile se chodba rozšířila a několik úzkých oken, která se nacházela u samého stropu, pustila dovnitř trochu světla, spatřila zdi z šedého a vlhkého neopracovaného kamene a vpředu obyčejnou dvoukřídlou kovanou bránu. Uzavírala se silným řetězem, ovšem nyní byla pootevřená a řetěz ležel na zemi.

 

Nejprve ji napadlo, že to bude nějaké vězení, kam ji chce zavřít, aby popřemýšlela. V mysli se jí mihla představa městské šatlavy, kam se jako malá několikrát proplížila.

 

Neochotně za stratégem prošla branou a po třech schůdcích stanula na podlaze z hrubých kamenných dlaždic, na nichž se povalovala stará sláma.

 

Ve chvíli, kdy se zastavil, dal si ruce v bok a rozhlédl se jako člověk, který se po dlouhé době vrací na oblíbené místo, jí došlo, že vězení by brala všemi deseti. Z pohledu kolem se jí sevřela hruď a měla co dělat, aby se jí nezačala třást kolena.

 

Nacházeli se ve vlhkém temném sklepení bez oken osvětleném pouze loučemi střídavě rozesetými po stěnách. Všudypřítomné stíny kolem věcí rozestavěných po celém obvodu v ní budily hrůzu a umocňovaly pocit, že nemůže řádně roztáhnout plíce k nádechu.

 

Mučírna. Zavedl mě do mučírny.

 

Všude kolem ní byly mučicí nástroje. Cara rychle pohlédla za sebe. Chodba byla prázdná a neslyšela ani nikoho přicházet. Pokud by byla dostatečně rychlá… Srdce jí bilo na poplach a nohy toužily po běhu, jenže… Nebyla tak hloupá, aby si myslela, že by se jí skutečně podařilo utéct. Kam taky?

 

Otočila se zpátky ke stratégovi, ale ten se se zájmem rozhlížel kolem. Následovala jeho pohled a vytřeštěnýma očima zavadila o háky u stropu, spoustu kovových pout, zrezavělých řetězů a jiných nejspíš od zaschlé krve. Kousek od ní byly police plné různě velkých nožů, kleští, dýk a pilek. Pohlédla na skřipec a další nástroje, u nichž nevěděla, k čemu slouží. Za což byla ráda a doufala, že to nikdy nezjistí. Několik věder po pravé straně postřehla jen koutkem oka a snažila se nepřemýšlet nad tím, co do nich mohli dávat.

 

Byla tak zděšená a oči proti její vůli přelétaly z jeho konce obdélníkovitého sklepení na druhý, že si ani neuvědomila pohled, kterým si ji stratég pobaveně měřil.

 

„Působivé, nemyslíš?“ zeptal se a zkřivil ústa do nepěkného úsměvu.

 

Cara na něj upírala zděšené oči, připravená při sebemenším náznaku, že se k ní chystá přiblížit, vzít nohy na ramena. I když by daleko neutekla. Všechno bylo lepší než čekat až…

 

„Asi uvažuješ, proč jsme tady,“ řekl pomalu a přešel k nejbližší polici. Vzal do ruky jeden z bičů a začal si s ním pohrávat. Líně ho nechal rozvinout až k zemi. Nakonec k ní zvedl oči.

 

Cara zatínala zuby do roubíku a cítila, jak se jí na čele perlí pot. Bylo jí jasné, že mu to neujde.

 

„Můžeš se uklidnit,“ pronesl a odhodil bič zpět na polici. „Zatím se tě nechystám seznámit s žádným z těchto,“ mávl rukou kolem sklepení, „důmyslných nástrojů. Ale pokud nebudeš poslouchat… vezmi jed na to, že se to změní.“ Nepěkný úsměv byl zpátky.

 

„Marcus chce, abych ti našel práci, která se bude hodit pro někoho s tvým… přístupem. A já mám dojem, že tohle pro tebe bude to pravé.“

 

Cara znovu přeletěla očima sklepení. Nechápala, co tím myslí.

 

„Už dlouho tady nikdo neuklízel,“ dodal na vysvětlenou. Přešel k další polici, přejel po ní ukazováčkem a zvedl ho. Byl černý a visela na něm pavučina.

 

„Takže - tady máš všechno, co k úklidu budeš potřebovat. Skončíš teprve tehdy, až to bude vypadat tak, jakoby tu mučírnu někdo vybudoval úplně novou.“

 

Cara se podívala za sebe. Kousek od ní stálo několik věder, koště a dostatek hadrů.

 

„Ještě něco,“ řekl si jakoby sám pro sebe.

 

Vzal jeden z nožů a vybral bič, který už vypadal hodně staře a odřízl z něj několik palců od konce. Přešel k ní a nevšímal si, jak sebou při tom škubla. Stáhla jí roubík, nožem ho přeřízl a odhodil na zem. S provazem poutajícím její ruce udělal to samé.

 

„Nejspíš už jsi to pochopila, ale pro jistotu,“ řekl a zadíval se jí upřeně do očí. „Pokud budeš mluvit, když nebudeš tázaná, dostaneš ten roubík zpátky. Pokud se na mě vrhneš nebo se pokusíš odsud utéct, znovu tě svážu. A je mi ukradené, jestli tady budeš se svázanýma rukama uklízet třeba měsíc. Rozumíš mi? Chci to od tebe slyšet.“

 

Cara zatnula čelist a snažila se potlačit chuť mu plivnout do tváře, ale odpověděla: „Rozumím.“

 

„Dobře,“ pousmál se spokojeně. „Tímhle si můžeš svázat vlasy. Už tak vypadáš dost bídně. Na vymetání pavučin by ti mělo stačit koště.“

 

Pak hodil odříznutý kousek biče na zem.

 

Caře z očí zasršely jiskry a měla chuť ho praštit, jenže výraz jeho tváře napovídal, že přesně na to čeká. Jistě by si vychutnal, kdyby ji mohl sledovat, jak tohle sklepení hrůzy uklízí se svázanýma rukama.

 

Kdo vůbec slyšel o tom, že by se někdy uklízela mučírna? Možná useknuté hlavy, ale tohle… Ne, na to teď nebudu myslet! - okřikla se v duchu.

 

Zhluboka se nadechla a znovu se rozhlédla po sklepení. Ucítila na sobě stratégův pohled a rozhodla se mu čelit. Připadal jí podivně zvědavý, upřeně ji sledoval, jakoby snad na něco čekal.

 

No jistě! - uvědomila si. Určitě čeká, že s křikem uteču.

 

Zadívala se na připravené věci a čelo se jí nakrčilo sotva si uvědomila, co chybí. Zhluboka se nadechla a řekla: „Potřebuju vodu.“

 

Stratég se ušklíbnul: „Vážně? Je ti špatně? Tak brzy?“ Přešel ke skřipci a opřel se o něj. „Včera to vypadalo, že vydržíš víc.“

 

Cara se málem zasmála. Popadla do ruky vědro, o dva kroky se přiblížila ke stratégovi a ukázala mu ho. Dala si přitom záležet, aby její výraz působil nevinně a hlas nezněl povýšeně. Drobné rýpnutí si odpustit nedovedla.

 

„Řekl jsi, že tu mám uklidit. Nevím, jak vy tady, ale my tam u nás k tomu potřebujeme vodu. Takže… ukážeš mi, kde ji mám nabrat, nebo si ji mám najít sama?“

 

Všimla si, že se stratég snaží potlačit zlost, ale přesto v jeho očích kypěla. To jí bylo prozatím dostatečnou odměnou.

 

 

---

 

 

Jakmile měla vstupní síň zase nadohled, ulevilo se jí. Stratég se ale najednou zastavil, natáhl levou paži ke zdi chodby a odtáhnul z ní velký tmavý kus silné látky. Ta byla ke zdi přibita velkými skobami. Pokud by ji někdo přímo nehledal, nevšiml by si jí. Sotva za ním Cara do chodby, skrývající se za látkou, vstoupila, uviděla světlo. Chodba byla dlouhá pouhých dvacet stop a na jejím konci stanuli na denním světle.

 

Mhouřila oči a slabý závan větru ji na obličeji zastudil, takže si z něj otřela pot. Pohled na zelenou trávu pod nohama jí přivodil neskutečnou úlevu.

 

Snažila se co nejrychleji obeznámit s okolím a po chvíli rozhlížení jí bylo jasné, že se nachází na opačném konci hradu. Kousek od ní po levé straně rostly husté lískové keře, jejichž větve šelestily ve vzduchu. Pár stop před ní se rozprostíral cíp jezera, k němuž se táhl nízký kamenitý břeh. Cara odhadovala, že jezero bude rozlehlé, ale kvůli hradní stěně a na opačném břehu rostoucím smutečním vrbám se o tom nemohla přesvědčit. Když se podívala lépe, všimla si, že cíp vody od sebe zcela odděluje oba břehy. Z jednoho na druhý se ale dalo překročit po pěti plochých balvanech, jež nad hladinu vykukovaly jako lysé hlavy. Voda zde protékala volným proudem a postupovala dál užším upraveným kanálem nejspíš směrem k nádvoří.

 

O hodný kus dál na druhém břehu spatřila zeleninovou zahradu, na níž právě pár žen s konvemi zalévalo. Rostly tam také keře a ovocné stromy. Celé okolí hradu, které odtud viděla, a svým rozsahem ji zcela ohromilo, ohraničovaly masivní hradební zdi s cimbuřím a ochozem mezi nimi. Viděla odtud sice jen jednu hradební věž, ovšem srdce jí pokleslo vědomím, že utéct odsud bude velmi velmi těžké.

 

Ne-li zhola nemožné - napadlo ji. Hned si za ty myšlenky vyčinila. Teď na to nemůžu myslet. Musím na to jít postupně…

 

„Vodu budeš brát tady,“ ukázal stratég na jezero. „Ne ze studny,“ kývl hlavou dál za zeleninovou zahradu. „Na studnu je vidět z nádvoří a ty se postaráš, aby tě nikdo neviděl, jasné?“

 

 

---

 

 

A tak se Cara dala do práce. Nabrala vodu a vrátila se stejnou chodbou, kterou přišli. Tam uslyšela, že stratég nejde za ní, nýbrž na opačnou stranu. Otočila se a sledovala, jak zavolal na nějakého muže, který procházel vstupní síní. Z jejich rozhovoru neslyšela každé slovo, nicméně podstata byla jasná. Muž dostal za úkol hlídat výstup z chodby, kdyby ji náhodou napadlo jít do vstupní síně.

 

Raději se nezdržovala a vydala se do mučírny. Cestou uvažovala, proč je důležité, aby ji nikdo neviděl. Posléze si vzpomněla, jak včera zaslechla, že přijeli nějací hosté.

 

Takže ti zřejmě netuší, co provádí jejich hostitelé.

 

Na okamžik se pokochala představou, že by ztropila povyk, jenže… K čemu by to bylo? I kdyby se jí nakrásně podařilo upoutat pozornost hostů, pochybovala, že by si ji udržela tak dlouho, aby jim mohla vše vysvětlit. A co bylo snadnější, než aby ji někdo z nájezdníků označil za pomatenou služebnou. Navíc s tím, jak vypadala…

 

Zhnuseně se rozhlédla po mučidlech.

 

No, nemá cenu to odkládat.

 

Popadla koště, přešla do zadní části sklepení a začala pěkně od vrchu.

 

 

---

 

 

Nevěděla, zda čekala, že se stratég tak brzy vrátí, ale zřejmě bral své povinnosti vážně. Během několika minut byl zpátky s náručí plnou zbraní. Posadil se na skřipec tak, aby na ni dobře viděl, rozložil kolem sebe zbraně a čisté kusy plátna a dal se do čištění.

 

Cara zaskřípala zuby, ale nezbývalo jí nic jiného než v práci pokračovat. Naštěstí si ještě předtím, než se vrátil, vzala ze země kousek uříznutého biče a stáhla si jím vlasy, jak nejlépe uměla. Pavučin i pavouků bylo sklepení plné, a ačkoliv jí tento hmyz vyloženě nevadil stejně jako to, že je musela každou chvíli zabíjet, představa, že je má zamotané ve vlasech, se jí vůbec nelíbila.

 

Jak postupovala se zametáním stropu a zdí od jednoho konce sklepení ke druhému, uvědomila si, že zatíná zuby a v mysli se jí objevují obrazy chudáků, kteří na těchto mučidlech trpěli nebo i zemřeli. Naproti tomu pohled na stratéga klidně čistícího zbraně v ní vyvolával odpor, a to nejen k němu ale ke všem dalším mužům na hradě, kteří si tam klidně chodili, pili a jedli.

 

Sotva se jí začaly třást ruce zlostí a rozčilením, došlo jí, že takhle nemůže dál pokračovat. Tuhle práci zvládne jedině tak, že u ní nebude přemýšlet. Nebo alespoň nesmí přemýšlet o tom, co se v tomhle sklepení dělo.

 

Nejprve se jí to nezdálo tak těžké - myšlenky ji začaly táhnout k Briaru a k Sáře se Selenou. Posléze to začalo být složitější. To když začala nacházet velké krvavé skvrny vsáknuté do dřeva, ulpělé na kovu či kamenech. Jak přešla ke zdi, do níž byly přibité železné kruhy a v nich provlečené řetězy, zděšeně sebou škubla. Dech se jí zadrhnul a pevně sevřela víčka. Našla tam odtržené nehty. Jen co se jí zase podařilo nabrat do plic dostatek vzduchu, sebrala nehty do kusu hadru a odhodila ho do prázdného vědra.

 

Zuřivýma očima se ohlédla na stratégova záda a alespoň v duchu na něj zařvala Stvůro!

 

 

---

 

 

Po pár hodinách vymetání a cídění ji práci začal značně ztěžovat hlad. Kručelo jí v břiše a občas před očima viděla probleskovat černé tečky. Tehdy se musela vždy na chvíli zastavit, dřepnout si a zhluboka dýchat do té doby, než se jí udělalo lépe. Snažila se přitom za něco schovat, aby ji stratég neviděl. Hleděl si sice čištění zbraní, jenže tušila, že má oči i na zádech. Úlevu jí poskytlo jen to, když dvakrát odešel - asi aby si odskočil a také přinesl další zbraně. Tehdy se zastavila a zavřela oči, hledajíc za jejich známou černí útěchu. Občasné chození k jezeru pro vodu využila také k tomu, aby z něj lačně pila a alespoň na čas umlčela žaludek. Co by dala za suchou kůrku chleba!

 

 

v

 

 

Sotva se Marcus vykoupal a oholil, došel si pro jednu ze svých lepších košil, přidal k ní hnědý prošívaný sametový kabátec a zase vyšel z pokoje. Ránu na boku si předtím pečlivě převázal čistými obvazy a pevně doufal, že nezačne krvácet.

 

Služebné i muži, které potkával na chodbách, si hleděli své práce a nikdo z nich ho nezapomněl pozdravit. Pohled do hodovní síně mu prozradil, že jeho hosté zatím ke snídani nedorazili, což ho rozčílilo i potěšilo. Rozčílilo, protože se nemohl dočkat, až pozná tu neznámou krásku. Potěšilo proto, že se mohl předvést jako pravý hostitel - vzhůru a připraven dříve než hosté.

 

Rychle vše zkontroloval. Okny dovnitř pronikalo jasné světlo a půvabně zaplavovalo celou síň. Stůl byl potažen jedním z nejlepších ubrusů se zlatými a stříbrnými výšivkami. Ve třech vázách, pravidelně rozestavených po celé délce stolu, byly květiny. A stříbrné talíře a poháry připravené na snídani se jen leskly.

 

Co bych bez Evelyn dělal? - zeptal se sám sebe v duchu už poněkolikáté.

 

Užuž se otáčel, aby si zašel do kuchyně pro něco k snědku ještě před snídaní, ale všiml si, že na jednom konci stolu již stojí džbán s vínem. Vešel a nalil si notnou dávku do číše. Na jeden zátah ji do sebe obrátil a nalil si další.

 

„Vy musíte být hrabě Cavill,“ ozvalo se kousek za ním.

 

Marcus sebou škubnul a otočil se.

 

U stěny pár stop od něj seděla žena, kterou před necelou hodinou spatřil v mnohem spořejším úboru, než jaký na sobě měla nyní. Marcus se v ženských šatech nikdy nevyznal, ale i jemu bylo jasné, že tyto musí být hodné princezny ne-li přímo královny. Čemuž ostatně odpovídala i její pozice. Seděla sice na dřevěné židli, jenže z její hrdě zdvižené hlavy a postavení paží a rukou, ladně spočívajících na opěrkách mu přišlo, že by pod ní klidně mohl být zlatý trůn. Znovu se vrátil k jejím šatům z těžkého fialového sametu, jejichž hluboký výstřih nápadně podtrhoval její přednosti.

 

Marcus polknul a musel si připomenout, že si nemůže dovolit zírat, protože to byla vznešená dáma a ne nějaká děvečka. Silou vůle se přinutil zdvihnout pohled výš a setkal se s krásnou pravidelnou tváří s výraznýma tmavýma očima a rty zvlněnými v úsměvu, o němž nevěděl, co si myslet. Na okamžik měl dojem, že na něj kráska hledí, jako by byl pouhý hmyz, který se chystá spolknout, ovšem sotva mrknul, byl ten výraz pryč jakoby nikdy ani nebyl.

 

Svůj překvapený výraz opanoval později, než mu bylo milé. Snažil se to však rychle zamaskovat lehkým úsměvem: „Jak jste to poznala?“

 

„Váš kabátec.“

 

Marcus zmateně shlédnul na zmiňovaný kus oděvu: „Můj kabátec?“

 

„Ano,“ usmála se žena. „Převlékl jste se nebo ne? Tam nahoře jste měl jen košili.“

 

Marcus se nadechl k odpovědi, ačkoli neměl představu k jaké. Vzápětí se zarazil. Došlo mu, že ho musela vidět, jak na ni zíral, zatímco na sobě měla mokré plátno. Omluvně se usmál, ona se však netvářila rozzlobeně, spíš pobaveně.

 

Sotva vstřebal úlevu, otočil se ke stolu a nalil víno do druhé číše. Pomalu k ní přistoupil a podával jí ji.

 

„To, že se někdo převlékne, aby působil před váženými hosty upraveně, z něj přece ještě nedělá hraběte. Nemusel jsem to být já, mohl to být kdokoliv.“

 

Žena číši přijala: „Pravda, pak tedy… to byl z mé strany šťastný odhad.“

 

Marcus opětoval její úsměv a zlehka přiťuknul svou číší proti její. Oba se napili, aniž ze sebe spustili oči.

 

Jakmile neznámá svou ruku od úst odtáhla, řekl: „Smím se zeptat na vaše jméno? Ačkoliv je váš oděv naprosto úchvatný, nedovolím si hádat.“

 

Koutky jejích rtů se lehce zvedly: „Jmenuji se Melissa.“

 

Marcus se lehce uklonil: „V tom případě mi dovolte, paní, abych vás co nejsrdečněji přivítal na hradě Cavillů.“

 

„Děkuji, hrabě. Nemáte představu, jak dlouho jsem toužila toto místo navštívit.“

 

„Skutečně? Slyšela jste o tomto hradě?“ zeptal se Marcus a pocítil, jak mu mráz podezření přeběhl po páteři.

 

„V Imbertownu se o něm občas zmíní,“ ladně pokrčila rameny.

 

„Žijete v hlavním městě?“ pronesl udiveně a mráz podezření zmizel.

 

„Ano, už dlouhá léta,“ přisvědčila.

 

„V tom případě mě čeká několik velmi rozezlených rozhovorů s mými přáteli,“ zamračil se, přešel ke stolu a odložil na něj svou číši.

 

„Rozezlených? Proč?“

 

„Proto, že se mi o vás nikdo z nich ani slovem nezmínil. I když… neochotně přiznávám, že chápu, proč se o vaši společnost nechtěli dělit,“ blýskl po ní postranním pohledem, načež se k ní vrátil.

 

Melissa se zvonivě zasmála: „Potom je velké štěstí, že o tom, kdo se může těšit z mé společnosti, rozhoduji sama.“

 

Utichla a upila doušek vína.

 

Marcus si opatrně založil ruce na kříži a užíval si pohled na Melissu. Na bolest už téměř zapomněl a byl skutečně rád, že se přinutil vstát z postele.

 

„Já měla to štěstí, že jsem kolem sebe měla přátele, kteří se o vás zmínili. Což byl další důvod, kvůli němuž jsem sem chtěla jet,“ poznamenala a ukazováčkem přejížděla po hraně číše.

 

„Doufám, že se o mně zmiňovali jen v dobrém.“

 

„V opačném případě byste přeceňoval mé cestovatelské nadšení,“ dodala hravým tónem.

 

Marcusova hruď se mocně roztáhla nečekaným zápalem. Výraz Melissiny tváře mu dodal odvahu a on ji jemně uchopil za volnou levou ruku. Zdvihl ji z opěrky a lehce přitiskl své rty na hřbet její ruky.

 

„V tom případě vám slibuji, paní, že se vynasnažím, aby se váš pobyt zde stal nezapomenutelným,“ stále skloněný se jí zahleděl hluboko do očí.

 

Melissa svými prsty stiskla ty jeho a s tajemným úsměvem odvětila: „Nic menšího ani neočekávám.“

 

 

v

 

 

Cara zamžourala ke slunci, které se vyšplhalo až úplně nahoru. Bylo poledne. A s polednem také čas oběda. Dvě předešlé hodiny nemyslela na nic jiného než na jídlo.

 

To, kolik je hodin však nemusela zjišťovat podle slunce. Před několika minutami donesla jedna ze služek stratégovi do mučírny oběd. Jak se rozhlížela po sklepení, tvářila se zmateně. Zřejmě nechápala, co tady dělají a Cara se jí nedivila.

 

Nečekala, že by něco mohla dostat, přesto se s drobnou nadějí zadívala na tác, zda na něm pro ni nejsou alespoň zbytky. Nebyly. Stratég se s klidem pustil do jídla a znovu se natočil tak, aby na ni viděl. Nebo spíš aby ona dobře viděla na něj. Jeho oči ji přímo vyzývaly, aby požádala, aby si postěžovala…

 

Zaťala zuby a vymáchala hadr ve vědru. Dalších pár minut otírala polici, z níž předtím sundala biče, ale nedovedla vnímat nic jiného než vůni brambor a masa. Dokonce měla dojem, že ucítila slabou vůni vína. Což nebylo možné, protože si byla jistá, že vlhká sklepní zatuchlina přerazila vše ostatní, ovšem měla ten dojem.

 

Poté, co muž obzvlášť nahlas cinknul nožem o talíř, už to prostě nevydržela. Popadla dvě vědra se špinavou vodou a odešla. Oči raději upírala do země.

 

A nyní stála tady na břehu jezera a zírala na jasnou oblohu. Což nebyl ten nejlepší nápad, jak si uvědomila, když ucítila, že se jí začíná točit hlava. Sklopila ji a chtěla přejít do stínu. Noha se jí ale smekla po jednom z kamenů a taktak že neskončila na zemi. Vědra se jí vysmekla z rukou a špinavá voda se vylila na břeh. Na poslední chvíli se rukou zapřela do země a rychle klesla na kolena, přímo do rozlité vody z věder. Ani si toho nevšimla - před očima jí skotačily černé a bílé tečky, takže se snažila jen zhluboka dýchat.

 

Po chvíli se začala cítit lépe a tak se po kolenou doplazila k hladině jezera a opláchla si obličej. Osvěžilo ji to, takže nabrala do dlaní další vodu a napila se. Žaludek se jí ihned na protest stáhl, jenže co mohla dělat? Rozhlédla se kolem a utkvěla pohledem na zeleninové zahradě. Určitě tam musela být alespoň mrkev, petržel nebo na stromě jablka.

 

Zhluboka vzdychla. Až příliš dobře si pamatovala stratégova slova a netroufala si ho dráždit vysílená. Prsty začala bezcílně čeřit vodu a myšlenky ji opět táhly k domovu.

 

Najednou vycítila, že ji někdo pozoruje. Zdvihla hlavu a na druhém břehu pár stop od smutečních vrb spatřila dívku. I na dálku měla dojem, že ji poznala - byla to ta služebná, která stratégovi přinesla snídani, ta, která kulhala. Pod paží držela vědro, z něhož bělostně zářilo mokré prádlo.

 

Pár chvil na sebe hleděly, až se Cara postavila, zvedla převrácená vědra a přešla o kus dál, aby je vypláchla a nabrala čistou vodu. Jakmile měla plné obě, pohlédla k vrbě. Služka byla pryč. Ulevilo se jí, aniž věděla proč.

 

Chystala se vykročit již známou cestou k ústí chodby, vtom však zachytila koutkem oka pohyb. Otočila se k hradební zdi a oknu, jehož si předtím nevšímala, protože bylo zamřížované a nic pořádného v něm nespatřila. Teď už tomu tak nebylo. Rychle se rozhlédla. Na hradební zdi ani poblíž v zahradě nikoho neviděla. Položila vědra na zem a z boku se opatrně připlížila k oknu.

 

Podle kádí, necek, valch a mnoha o kousek dál stojících polic s čistým prádlem bylo jasné, že to je prádelna. Co však bylo důležitější - někdo nechal otevřené dveře a ona tak nyní dohlédla do další místnosti, kde vedle několika obědvajících vesele se bavících žen u stolu seděla Sára se Selenou.

 

Cara úlevou vydechla a musela se chytit zdi, aby znovu neklopýtla. Rychle si obě prohlédla. Selena vypadala jako hromádka neštěstí. Seděla shrbená nad miskou s jídlem, v němž se nimrala lžící. Sára naproti tomu mlčky ujídala jednu lžíci po druhé a sem tam se na Selenu podívala. Teď Cara postřehla, jak se k ní holčička naklonila a něco jí pošeptala. Seleně se roztřásla ramena, odstrčila talíř, hlavu položila na desku stolu a rozbrečela se. Několik žen k ní otočilo hlavu, ovšem vzápětí se vrátily k družnému hovoru mezi sebou. Sára se naproti tomu zatvářila zaraženě, jakoby vůbec nechápala, co řekla tak hrozného, že u ní vyvolala takovou odezvu. Posléze si do úst pomaličku dala další sousto.

 

Cara zaťala zuby - víc už své štěstí ani nervy pokoušet nechtěla. Odstrčila se od zdi a se zuřivým výrazem popadla vědra.

 

Káča jedna! - soptila v duchu. Ani neví, jaké má štěstí, že jí dali najíst. A copak se nemůže alespoň kvůli tomu dítěti trochu vzchopit a povzbudit ji? Copak jí nedochází, že pro ni to musí být mnohem horší?

 

Jenže jak tak šla a provazy věder se jí přitom zařezávaly do dlaní, uvědomila si, že to bylo zřejmě to poslední, co by Selenu napadlo.

 

 

v

 

 

Peter vstoupil do mučírny s obočím údivem zdviženým tak vysoko, že mu mizelo pod vlasy. Hned uviděl Jeremyho sedícího na skřipci, jak dojídá oběd.

 

„Co tady děláš?“ zeptal se ho, sotva polknul sousto.

 

„Já co tady dělám?“ zeptal se Peter udiveně a rozhlížel se kolem. „U všech všudy, co ty tady děláš?“

 

Jeremy stisknul čelist a začal skládat všechno použité nádobí zpátky na tác.

 

„Viděl jsem Bertu, jak sem míří s obědem a zvědavost mi nedala pokoj,“ pokrčil rameny. „Myslel jsem, že si zase přihnula víc, než je zdrávo. Čekal jsem, že si uvědomí, že zabočila špatně, jenže jak vyšla zpátky bez jídla, začaly mě napadat nejrůznější věci.“

 

„Jak jinak,“ zabručel si Jeremy pod vousy a dopil poslední doušek vody.

 

„Tohle mě ale nenapadlo,“ řekl a rozešel se do zadní části mučírny. Zamračil se, a zatímco se dál rozhlížel, založil si ruce v bok. „Zdá se mi to, nebo je tady nějak… míň pavučin?“

 

Jeremy vydechnul a usadil se zpátky na skřipec.

 

„Nehnu se odtud, dokud mi to nevysvětlíš,“ pokrčil rameny Peter, opřel se o polici a založil si ruce na hrudi.

 

 

---

 

 

„Takže, abych si to ujasnil,“ zastavil Jeremyho vysvětlování Peter. „Vzal jsi tu divoženku sem, aby tady všechno vycídila, proto abys ji… potrestal? Dal jí lekci nebo ji vyděsil?“

 

Jeremy si prohlédl čepel dýky, kterou právě leštil: „Něco takového.“

 

„Dobře a co udělala, když jsi jí to řekl?“

 

„Řekla si o vodu.“

 

Peter se se zájmem odstrčil od police: „Vážně? Takže se jí opravdu udělalo zle?“

 

„Ne tak docela,“ přiznal neochotně.

 

„Tak proč chtěla tu vodu?“

 

„Na vytírání,“ odvětil ještě neochotněji.

 

Když Peter zůstal neobvykle dlouho zticha, Jeremy se na něj podíval.

 

Peter přemáhal smích a v očích mu plály pobavené jiskry. Napůl káravým tónem pronesl: „Tys jí nenachystal vodu?“

 

„Já jí nic nechystal. Vzkázal jsem po Hedě, aby to některá z žen připravila,“ zavrčel.

 

Peter se rozesmál: „Škoda, že jsem to neviděl. Tvůj výraz musel stát za to! Já ti hned říkal, že je zajímavá.“

 

„Drzá a svéhlavá,“ zhodnotil ji ve dvou slovech. „Na těch vlastnostech není nic, co by stálo za zmínku. Snad kromě toho, že jsou otravné.“

 

„A v tom se právě pleteš,“ usmíval se Peter od ucha k uchu. Přešel k němu a poplácal ho po rameni. „Jen mi… řekni, až tě bude otravovat moc. Velice rád tě v tom hlídání vystřídám.“

 

„Díky za nabídku, ale zvládnu to,“ ujistil ho Jeremy.

 

„Když myslíš,“ dobíral si ho Peter. Znovu ho poplácal po rameni a vyšel z mučírny. Ještě pořád se pochechtával.

 

 

v

 

 

Bylo odpoledne, kdy už si Cara myslela, že to nejhorší, co ji v mučírně mohlo čekat, byly odtržené nehty. Celé sklepení měla od stropu vymetené a většinu mučicích nástrojů otřených. Zbývalo jí utřít zbytek a řádně vymést a vytřít celou podlahu. Žaludek se jí stahoval čím dál častěji a bylo jedno, kolik vody vypila. Už také přestala počítat, kolikrát si musela ulevit za křovím. Točení hlavy už brala jako samozřejmost, ale upínala se k naději, že večer získá alespoň kůrku okoralého chleba, i kdyby se do kuchyně musela probojovat.

 

Kvůli těžkým nohám, které sotva zvedala, se rozhodla nejprve zamést. U toho bude moci být na kolenou a snad si ve stínech alespoň na chvilku odpočine. Popadla tedy koště, klekla si do nejvzdálenějšího rohu a dala se do pomalého a důkladného zametání. Koutkem oka hlídala stratéga. Nyní u skřipce stál, v rukou držel meč a leštil jílec. Zdálo se, že jí nevěnuje pozornost, což jistě nebyla pravda, ale přinejmenším se na ni nedíval přímo.

 

Pár minut jednotvárně zametala, když tu koštětem zavadila o uvolněnou část kamene a odvalila ji stranou. Vtom ji do nosu udeřil tak silný zápach mrtvolné hniloby, že koště pustila a ucukla. Ve světle pochodní spatřila černou kštici a rukou si přikryla ústa. Nevykřikla, jenže pro její žaludek už toho bylo víc než dost. Rychle vstala, nevšímajíc si bílých teček tancujících jí před očima, a jak nejrychleji mohla, napůl vběhla, napůl vklopýtala do chodby.

 

Ani ne po dvaceti stopách musela zastavit. Zlomila se v pase a začala zvracet. Vzhledem k tomu, že jejím posledním řádným jídlem byl včerejší oběd, vydávila pouze šťávy.

 

A to jsem si myslela, že vydržím hodně. Skalpy s prázdným žaludkem ale asi ne… Co za zrůdy ti muži jsou?

 

O tom, zda ten chudák, jehož skalp našla, ještě žil, se raději snažila nepřemýšlet. Jen co nevolnost trochu pominula, doklopýtala k jezeru. Klekla si na břeh a řádně si vypláchla ústa. Nakonec nabrala do dlaní vodu a trošku upila, pak si opláchla tváře, krk i čelo. Vzápětí začala dávit znovu. To jak si vše znovu vybavila.

 

 

---

 

 

Jakmile si byla jistá, že s dávením skončila, usedla na zem, znovu si vypláchla ústa a protřela oči. Pomalu se rozhlédla a vzápětí prudce zamrkala, aby si byla jistá, že dobře vidí. Kousek vlevo byla dvě jablka. Jablka! Dvě nádherná žlutozelená jablka. Cara rychle zdvihla hlavu hledajíc toho, kdo je sem dal. Nikde ale nikdo nebyl. Váhání, zda se do nich pustit, jí zabralo dva údery srdce. Rychleji, než by bývala věřila, že je schopná, se zvedla na nohy a vzala si je. Na okamžik k nim přivoněla a přitom ucítila, jak jí zahřívají ruce. Zřejmě na tom slunci už musely být pár hodin.

 

Déle už neváhala a zakousla se do prvního jablka. Ústa jí zaplnila nádherná sladkokyselá chuť. Po bradě jí stekla šťáva, ale nevšímala si toho a rychle kousala. Současně uvažovala, kdo tam ovoce mohl dát.

 

Možná stratég.

 

Spěšně se ohlédla k chodbě. Ale i kdyby to byl on a každou chvíli se chtěl vyřítit ven a vytrhnout jí jablka z rukou, byla si poměrně dost jistá, že je stihne spořádat dřív, než by se mu to podařilo.

 

Najednou postřehla mihnutí na druhém břehu. Stála tam kulhající služebná s dalším prádlem. Kývla na ni hlavou. Cara jako ve snu zdvihla ohryzek a služebná znovu přikývla. Cara se roztřeseně usmála. Služka se pak rozešla podél břehu směrem k nádvoří.

 

Dokud se Caře nerozmazalo vidění, neuvědomila si, že má v očích slzy. Nyní zamrkala a s chutí se kvapně zakousla do druhého jablka. Sotva ucítila další šťavnatou dužinu, vzdychla úlevou.

 

Jablko dojedla až příliš rychle, ale nedovedla smutnit. Břicho se jí alespoň trochu zaplnilo a v ústech jeho chuť převládala dál a věděla, že bude ještě hodně dlouho. Oba ohryzky skryla do křoví.

 

Zatímco běžela chodbou, utírala si ústa a ruce. Najednou se zarazila. Dřepla si a několikrát přejela rukama po zemi, načež si špínu rozetřela po čele, tvářích a bradě.

 

Pro jistotu…

 

Síla se jí vrátila jen trochu, ale odhodlání se nepoddat bylo zpět nadobro. Takže když spatřila stratéga, věděla, že bude schopná mu čelit.

 

„Potřebuješ přestávku?“ zeptal se a pozorně ji sledoval.

 

Cara mu věnovala pevný pohled a chopila se odhozeného koštěte: „A ty?“

 

Nečekala na odpověď a pustila se znovu do práce.

 

 

---

 

 

Slunce se již blížilo ke konci své dnešní cesty a Cara šla snad podvacáté naplnit vědro čistou vodou. Před chvíli byla konečně schopná vrátit se k té části sklepení, kde našla skalp. Nebo si to alespoň myslela. Sotva si prsty levé ruky zacpala nos a pravou nabrala černou kštici do jednoho z roztrhaných hadrů, nedalo jí to a podívala se. Vzápětí zavřela oči úlevou. Byla to mrtvá krysa. Málem se sama sobě zasmála. Zabalila ji do hadru a hodila do téměř plného druhého vědra, kam házela větší smetí.

 

Polovinu mučírny už měla smetenou, měla ale dojem, že smetí a špíny neubývá. Sotva se totiž podívala nazpátek na to, co už bylo hotové, uviděla něco dalšího, co jejímu koštěti uniklo. Snad to bylo tím, že koště už bylo ošoupané a proutky prořídlé. Nezbývalo jí tedy nic jiného, než se vrátit a začít znovu.

 

Stratég se na několik cenných minut vytratil, což Cara přivítala s povděkem. Ustala v práci a dovolila si povolit ramena a nahlas vydechnout. Sedla si na zem a opřela čelo o koště držící v sevřených dlaních. Sotva se jí začaly klížit oči, uslyšela vzdálené kroky v chodbě, což ji přimělo se k práci zase vrátit.

 

Nyní si dřepla na kraj jezera, vymyla vědro v protékající vodě a nabrala do něj další. Už chtěla vstát a vrátit se, když na hladině zahlédla svůj odraz. V proudící vodě se moc prohlížet nemohla, ale i tak viděla rozcuchané vlasy s mnoha uvolněnými prameny. Zajela do nich prsty a nahmatala drobné oddrolené kousky zdiva a to jemné co cítila, byly nejspíš pavučiny. Obličej měla plný šmouh, a vlasy se jí k němu po stranách lepily potem. Chvatně rozvázala kousek biče, který jí je držel, a pročesala si vlasy prsty. Nato je spletla do drdolu v týlu hlavy a zase je svázala zpátky.

 

Vzápětí zaslechla kroky přicházející z chodby. Rychle popadla vědro a postavila se. V ústí chodby se posléze neobjevil stratég, kterého čekala, ale kulhající služka. Opatrně se přidržovala zdi, a jakmile si všimla Cary, pomalu k ní přešla.

 

Obě hodnou chvíli mlčely a dívaly se na sebe. Nakonec to byla Cara, kdo ticho přerušil: „Děkuju,“ řekla prostě a snažila se do toho jednoho slova dostat veškerou vděčnost, kterou cítila.

 

Služka lehce pozvedla obočí a zvolna přikývla. Tentokrát si ji Cara důkladně prohlédla. Měla docela hezkou tvář, vlasy barvy světlého karamelu zpola zakryté šátkem, velké modré oči plné ostražitosti, srdcovitě vykrojené rty a růžové tváře.

 

„Nechala jsem tam ta jablka už dopoledne, ale asi sis jich nevšimla,“ řekla tiše.

 

Caru tak překvapil jemný hlas, v němž se nezračilo pohrdání ani zlost, že v první chvíli netušila, co říct. Nakonec se vzpamatovala: „Ne, nevšimla. Ale moc ti za to děkuju. Nebýt tebe, tak bych…“ Nechala větu nedokončenou a vděčně se na služku pousmála.

 

Služka k ní přešla ještě o kousek blíž, vytáhla něco z kapsy a podávala jí to.

 

Cara vytřeštila oči na slabý krajíc chleba, jakoby nevěřila, že je skutečný. Rychle pohlédla zpět na dívku. Bála se, že rukou ucukne a vysměje se jí. Ta ale dál stála a natahovala se k ní. Caře se do očí vehnaly slzy sotva pomaličku zdvihla dlaň, do níž jí dívka krajíc vložila. Nato se otočila k odchodu.

 

„Moc ti děkuju,“ vymáčkla ze sebe přiškrceným hlasem.

 

Služka se zastavila, zpola k ní natočila hlavu a přikývla. Potom šouravým krokem zmizela v chodbě.

 

Cara se do krajíce pustila tak rychle, jako kdyby umírala a někdo jí právě předal zázračný lék. Chléb byl vynikající a čerstvý a s každým kousnutím se jí slastně zatetelit žaludek.

 

 

---

 

 

Jak se vracela chodbou zpět k mučírně, uvědomila si, že v ní díky tomu jedinému krajíci chleba znovu vzplála naděje. Protože pokud je i na takovém místě jako je tenhle hrad někdo se soucitným srdcem, třeba nakonec vše dobře dopadne. Ne hned, ale nakonec. Třeba to všechny tři přežijí a vrátí se zpátky do milovaného Briaru. A kdo ví? Třeba v té kulhavé služebné získá spojence…

 

 

v

 

 

Benjamin seděl na posteli v pokoji pro hosty a z okna pozoroval západ slunce. Přijel před chvílí a pojedl polovinu z toho, co jim v kuchyni někdo musel připravit. Druhou polovinu nechal Henrymu, který se měl co nevidět vrátit. Oba nespali už téměř dva dny, proto se dohodli, že si dnes půjdou lehnout dřív, aby hned zítra ráno mohli pokračovat v pátrání. Benjamin byl unavený, ale ještě nechtěl jít spát. Zatím ne. Potřeboval si toho spoustu promyslet. Pomalu odepínal kožené nátepníky z předloktí a přitom znovu procházel události uplynulé noci.

 

Než přišla bouřka, byli schopní zběžně prohledat nejbližší ulice od místa, kde Michael řekl, že Caru naposledy viděl. Kromě trochy krve ale neobjevili nic. Skrz pootevřené dveře se dostali i do krejčovského krámu - byl sice zpřeházený, zprvu jim však žádné stopy neposkytl. Štěstí se na ně usmálo poté, co z něj vyšli. Nějaká žena si jich všimla a ptala se, koho hledají. Když jí to pověděli, řekla jim, že viděla jednoho „špinavého a páchnoucího“ lupiče, jak z krámu táhne Lily a její matka na něj ječí, aby ji pustil.

 

„Víc jsem se na ně nekoukala. Měla jsem co dělat, abych dostala svoje dítě pryč,“ řekla, dala si ruce v bok a odplivla si. „Hnusní zmetci.“

 

Henry si s Benjaminem vyměnil pohled, protože je napadlo to samé: Lily by mohla být tou, o kom se zmiňoval Michael, když jím říkal, že Cara někomu vyrazila na pomoc.

 

Protože v krejčovském krámě nikdo nebyl, domysleli si, že obě někam utekly. Nemohli se zdržovat tím, že by na ně čekali, takže pokračovali dál s tím, že se do krámu vrátí ráno.

 

Derek pak vyrazil do dvou domků za městem v lese, kde bydleli s rodinami dva sluhové, kteří pomáhali ve Spesmoreově krámě a jimž se útok naštěstí vyhnul. Sotva se s nimi vrátil do města, připojil se k nim Mathias. Rozdělili se na tři dvojice, aby v každé byl někdo, kdo umí stopovat - což byl Benjamin, Henry a Derek. Stop na cestách nalezli fůry, ale svědčily pouze o tom, že se nájezdníci museli rozdělit. To jim potvrdilo i několik členů městské stráže a pár lidí z města.

 

Nakonec si všech šest vybralo jednu z cest a s pochodněmi ji dál sledovali, dokud nedojeli k rozcestí. Tam se stopy rozdělovaly do všech stran a některé se dokonce vracely zpátky do města. Benjamin se ve stopování vyznal nejlépe, ale tohle byla pro každého stopaře noční můra. Nechtěli se ještě vzdát a tak vyjeli po cestě vedoucí dál na sever. Bouřka, kterou Benjamin předvídal, je dohnala po necelé půl míli. Hnali koně jako o život, jenže déšť rychle zhoustnul a stopy brzy rozmáčel. Stihli dojet jen k dalšímu rozcestí, kde se situace opakovala.

 

Henry vyjádřil smýšlení všech, když jadrně zaklel. Nemohli však dělat nic jiného než otočit koně a vydat se zpátky. Zbytek bouřky přečkali ve Spesmoreově domě, kde se vysušili a něco pojedli. Poté znovu vyrazili do města. Začali prohledávat domy i ulice od posledního stavení.

 

To, že se spousta lidí rozhodla nejít spát, ale dávat do pořádku, co se dalo, jim přišlo vhod. Lidé se s nimi ze začátku báli mluvit, protože Benjamina neznali a na Henryho se skoro nepamatovali. Naštěstí jim pomohl Derek. Promluvil s velitelem městské stráže a zaručil se za Henryho čestné úmysly i skvělé stopařské a bojové schopnosti. Za Benjamina se zaručil Henry, protože Derek se držel své role a dělal, že ho dnes vidí poprvé. Velitel jim pak přidělil jako doprovod jednoho člena městské stráže a spolu s ním pak postupovali dům od domu a ulici od ulice, vyptávali se a zjišťovali vše, co si lidé pamatovali a hledali sebemenší stopu, která by je navedla na zjištění, kdo nebo odkud muži jsou, kam mohli mířit a zda viděli Caru.

 

Derek s Mathiasem museli vyrazit na narychlo svolané zasedání městské rady konající se hned za úsvitu. Jakmile skončilo, přesunuli se všichni zpátky do domu, aby si odpočinuli a vyslechli, na čem se radní usnesli. Dozvěděli se něco, co rozhodně nečekali. Cara nebyla jediná, kdo se ztratil. Zmizela i Selena Lacrimová - tu také nikdo neviděl od včerejšího podvečera. A ačkoliv někdo na zasedání prohodil, že se obě dívky ještě mohou vynořit za rohem, valná většina byla přesvědčená, že je unesli. Na nohou bylo celé město a zpráva o jejich zmizení se šířila rychle, takže bylo nepravděpodobné, že pokud by byly někde ve městě anebo raněné, nedoneslo by se to k nim.

 

Podle Dereka bylo nejhorší to, že Selena byla dcerou radního a současně také nejvlivnějšího muže Briaru.

 

„V podstatě se tam přiřítil jako velká voda, obvinil městské stráže z nedbalosti a všechny občany z nevšímavosti. Nikdo totiž neviděl, jak zmizela, ani kdo ji unesl,“ řekl Derek.

 

„To ani Caru,“ připomněl Henry. „Nebýt Michaela, neměli bychom se čeho chytit.“

 

„Jenže teď už se nemáme čeho chytit,“ zoufal si Mathias, přešel k oknu a založil si ruce v bok. „Na tom místě nebylo nic, co by nám napovědělo, kam ji unesli.“ Díval se na ulici tak upřeně, jakoby doufal, že stačí dostatek silné vůle a uvidí, jak se Cara tou ulicí vrací domů.

 

„Zatím,“ promluvil Benjamin do tíživého ticha. „Navíc nemusíme zjistit, kam ji unesli. Pochybuji dokonce, že se nám to podaří. Stačilo by zjistit, kdo je unesl. Pátrali jsme a vyptávali se teprve pár hodin. Určitě se najde nějaká stopa. Někdo si na něco vzpomene. Někdo vždycky něco vidí.“

 

Benjamin se na Dereka přímo nedíval, vycítil však, že k němu vyslal krátký pohled.

 

„Vrcholem všeho bylo, že ten… zmetek,“ pronesl se zuřivostí Mathias a soudě dle jeho zaváhání bylo znát, že podobná slova používá zřídka, „v podstatě prohlásil, že si Cara za ten únos může sama.“

 

Derek zavřel oči a Henry se rychle zeptal: „A na čem se radní dohodli?“

 

„Budou pátrat,“ odpověděl Derek. „Selenin otec je rozhodnutý vydat se třeba ke králi, aby zajistil, že po jeho dceři bude pátrat královská garda.“

 

„Tak s tím hodně štěstí,“ odfrknul si Henry pobaveně.

 

„Za pár hodin vyjíždí čtyři skupiny mužů,“ pokračoval Derek. „Chtějí vědět, zda se k nim přidáme.“

 

„Nemyslím, že to je pro nás dobrý nápad a upřímně pochybuji, že něco najdou. Rozdělili se do menších skupinek, to jsme z těch stop poznali všichni. A zajisté rozdělili i kořist. Navíc neukradli něco, díky čemu bychom mohli poznat, že to je přímo z Briaru, kdyby se to rozhodli prodat. A ani pátrací skupiny vedené městskými strážemi si bez královského výnosu nemohou dovolit prohledávat všechny vozy, na které cestami z Briaru narazí,“ zavrtěl Henry hlavou. „Ne, my budeme užitečnější tady. Naší největší šancí bude najít nějakou stopu, která nám pomůže zjistit, co jsou ti nájezdníci zač nebo odkud jsou.“

 

Benjamin s ním souhlasil, ale Derek se rozhodl, že se výpravy zúčastní, takže se šel připravit. Mathias chvíli váhal a nakonec se k němu přidal. Sluhům dali příkaz, aby se střídali v tom, který z nich bude doma a který bude čekat tady, kdyby dorazily nějaké zprávy. Nebo Cara. Mathias to ovšem řekl takovým tónem, z něhož bylo všem jasné, že v tuto možnost nevkládá téměř žádnou naději.

 

Poté se Benjamin s Henrym vydali do Zlaté krčmy, aby se poptali na smrt Michaelova otce. Rozezlený hospodský jim sdělil, že mu lupiči ukradli celou tržbu a odnesli sud nejlepší medoviny. Na Josepha si vzpomněl teprve, až se ho zeptali. Jeho smrt jim ale popsal do takových podrobností, až to Benjaminovi přišlo divné, takže se rozhodl, že chce vidět jeho tělo.

 

Henry se od něj po cestě odpojil a zamířil ke krejčovskému krámu, aby zjistil, zda se švadlena s dcerou již vrátily.

 

Když Benjamin předložil svou žádost knězi, zatvářil se překvapeně, na nic víc se ho ovšem neptal a pustil ho do márnice. Benjamin už viděl hodně mrtvol, takže tělo prohlédl rychle a zkušeně. Hned mu bylo jasné, že Josephova hrdinská smrt, kterou jim hospodský vylíčil, neodpovídá skutečnosti. Nicméně jeho obličej mu prozradil to, o čem se zatím nikdo nezmínil. Rychle si to spojil s tím, čeho si všimnul ráno, jak procházel kolem pokoje, kde spal Michael.

 

Při cestě zpátky o tom všem uvažoval, ale dospěl k závěru, že nemá cenu se tím nyní zabývat. Jejich pátrání to v ničem nepomůže, každopádně byl rád, že si mohl udělat o Josephově smrti lepší obraz, i přesto, že víc otázek vyvstalo.

 

Henry ho vyhledal o něco později a sdělil mu, že švadlena s dcerou ještě nejsou zpátky. Naštěstí našel někoho dalšího, kdo si prý vzpomněl, že je viděl utíkat z města. Ovšem soudě dle všech věcí, které doma nechaly, Henry věřil tomu, že se musí vrátit.

 

Ve zbytku dne si pak s Benjaminem rozdělili jednotlivé části města a začali s důkladným prohledáváním a vyptáváním. Oběma znovu přidělili po jednom strážném, aby se vyhnuli problémům. Dosud však stihli projít necelou polovinu Briaru.

 

Tolik rozhovorů a nikdo si nevšiml něčeho užitečného!

 

Ne, že by to nechápal. Bylo mu jasné, že v podobné situaci obyčejní lidé myslí na to, aby zachránili sebe, své blízké a majetek. Tudíž se všichni soustředili především na to, aby jim přesně vylíčili, co jim ukradli a jaká kdo utržil zranění. Na zmíněné modřiny Benjaminovi běžné počty nestačily. Kromě několika měšťanů, kteří byli schopní popsat, že nájezdníci měli převážně meče a luky a že většina jich na sobě měla kroužkové košile, nezjistili nic lepšího. Nikdo si nevšiml nářečí, zda měli nějaké rytiny na zbraních nebo ozdoby, případně nepostřehl nějaká jména, když na sebe pokřikovali. Benjamina ještě napadlo se zeptat, zda si třeba nevšimli nějakých jizev. Po této otázce se většina lidí zatvářila nechápavě, načež zavrtěli hlavou. Kromě první dvojice, jíž tuto otázku položil. Ti se zarazili a pohled jim padl na jeho jizvu. Nato zrozpačitěli, rychle se podívali jinam a zavrtěli hlavou. Jakmile odešli, Benjamin si tak, aby to městský strážce neviděl, nechal spadnout vlasy po levé straně obličeje, čímž svou jizvu zakryl.

 

Hloupá, hloupá a zbytečná chyba! - vytýkal si v duchu. Tenhle přešlap ho ale přiměl k rozhodnutí, že se musí alespoň na pár hodin prospat.

 

Benjamin si protřel oči, vstal a přešel k otevřenému oknu, kde se zapřel dlaněmi o parapet. Dům Spesmoreových byl od hlavních ulic města dost vzdálený, takže boční uličky, které ho obklopovaly, byly většinou klidné. To platilo i nyní. Přesto ho něco upoutalo. Sledoval tři svižně procházející měšťany, kteří se několikrát otočili přes rameno, než mu zmizeli z dohledu.

 

Bude chvíli trvat, než si zase začnou připadat bezpečně.

 

Ze zamyšlení ho probralo vrznutí dveří přes chodbu. Otočil se a spatřil, jak z místnosti naproti hostinskému pokoji vyklouzla dívka v prostých šatech. Než za sebou zavřela, uviděl na lůžku opět ležet Michaela.

 

Matně si vybavoval, že se o ní někdy v průběhu dne zmínil Henry a mluvil o ní jako o Katie - Cařině nejlepší přítelkyni. Podle všeho si vzala chlapce na starosti. Když sledoval, jak se zapřela o rám dveří a unaveně vydechla, zaváhal, zda ji na sebe má upozornit. Vyřešila to za něj, protože si ho všimla a v úleku sebou trhla.

 

Benjamin se hned odstrčil od okna a pomalu vyšel na chodbu. Katie se zatím odtáhla od rámu a pevně se postavila před dveře, jakoby se bála, že tam bude chtít vpadnout. Benjamin se téměř usmál.

 

„Dobrý večer,“ pozdravil ji a zastavil se v dostatečné vzdálenosti, aby neměla pocit, že se ji snaží ohrozit. „Nechtěl jsem vás vyděsit. Jsem Benjamin,“ představil se a uklonil.

 

Katie jeho úklonu sledovala nejistýma očima, ale sotva zaslechla jeho jméno, vydechla a tělo se jí uvolnilo.

 

„Ano, jistě. Henry se mi o vás zmínil.“

 

Benjamin si všiml, že skutečně vypadá velice unaveně. Vlasy z drdolu se jí uvolnily a pod očima měla stíny z nevyspání. Zřejmě nespala stejně dlouho jako on.

 

„Já jsem Katie,“ pousmála se, ale hned zvážněla a zadívala se na něj, jakoby si uvědomila, proč je vlastně tady. „Už jste… tedy, zjistili jste s Henrym něco o Caře? Nebo o Seleně?“

 

„Ne, zatím bohužel ne. Hned zítra se ale pustíme do dalšího pátrání. Jsem si jistý, že nějakou stopu najdeme.“

 

Katie pomalu vydechla a přikývla, jakoby v to věřila i ona.

 

Benjamin se znovu lehce uklonil, načež se otočil a zamířil zpět do pokoje. Už byl skoro na prahu, když Katie znovu promluvila.

 

„Víte, já jsem… slyšela, co se teď začalo šuškat po městě.“

 

Benjamin sebou nepatrně trhnul. Na pár děsivých úderů srdce ho napadlo, že se někdo dozvěděl o tajemství, které se Derek snažil pohřbít anebo přinejmenším pojal určité podezření. Benjamin chtěl, aby pravda vyšla najevo, ale ne teď a rozhodně ne takto. Jeho sebeovládání naštěstí víc nezakolísalo, takže byl schopen se klidně otočit.

 

„Co máte na mysli?“

 

Katie se leskly oči: „Někteří ve městě říkají, že si za to Cara může sama. Za to, že ji unesli. Není to pravda,“ zuřivě zavrtěla hlavou. „Ona se jen - ona se jen snažila pomoct. Víte, my jsme… utíkaly do bezpečí, jenže ona si hned vzpomněla na Michaela a chtěla ho najít, aby se mu nic nestalo.“

 

Benjamin se o pár kroků vrátil a počkal, dokud Katie nepřemohla slzy.

 

„Možná to neměla dělat a možná vám její chování připadá hloupé, ale podle mě to od ní bylo šlechetné a statečné. Já bych nic takového nedokázala. Takže vás jen prosím, abyste… abyste ji neodsuzoval. Víte, jsme nejlepší přítelkyně už mnoho let, a i když není dokonalá a dělá chyby, patří mezi ty nejlepší lidi, které znám.“

 

Benjamin ucítil podivné škubnutí kdesi hluboko v hrudi.

 

„Na to, abych soudil její rozhodnutí, nemám právo,“ řekl rozvážně. „Ale určitě si nemyslím, že někdo může za svůj vlastní únos. Lidé, kteří to tvrdí, jsou hlupáci.“

 

Katie s povděkem přikývla.

 

„Jak se má chlapec?“ zeptal se Benjamin, aby přivedl její myšlenky jinam.

 

Rychle se podívala ke dveřím, za nimiž Michael spal.

 

„Je otřesený,“ povzdechla si ztěžka. „Ale řekla bych, že ho víc zasáhlo Cařino zmizení než smrt jeho otce. I když na druhou stranu těžko říct,“ zamyšleně nakrčila čelo. „Sice nepláče, jenže při zmínce o něm se tváří… Tváří se jako - “

 

„Jakoby cítil vinu?“ zeptal se opatrně Benjamin.

 

Katie se vyjasnilo čelo: „Ano, přesně tak. Ale… jak jste to uhodl?“

 

Benjamin od ní odvrátil tvář a znovu se na ni podíval: „Neuhodl jsem to. Jen se tomu není co divit.“

 

Katieino obočí se znovu zamyšleně pokrčilo: „Jak to myslíte?“

 

„Cara vám nic neřekla?“

 

„Co by mi měla říkat?“

 

Benjamin zaváhal s odpovědí a nakonec opatrně pronesl: „Viděl jsem tělo jeho otce. Byl to opilec. Lidé, kteří holdují alkoholu a mají děti… Zkrátka - děti to vždycky odnesou. A v některých případech hůře než v jiných.“

 

„Jste všímavý,“ pousmála se. „Ano, to, že se Joseph rád napije, jsme věděli všichni. Po smrti jeho ženy to s ním šlo z kopce.“

 

„Kdy jeho žena zemřela?“

 

„Clara? Před čtyřmi lety. Proč?“

 

Benjaminova čelist se napnula, ale uvolnil ji a pomalu pronesl: „O dětech toho moc nevím a nechci vám radit, každopádně je možné, že Michael může cítit výčitky.“

 

„Kvůli Caře? Znovu jsem mu opakovala, že za to nemůže. A budu mu to opakovat dál,“ pronesla zapáleně.

 

Benjamin zavrtěl hlavou: „Ne kvůli Caře. Kvůli svému otci.“

 

Katieino obočí se stáhlo ještě víc: „Kvůli svému otci? Ale on v té krčmě ani nebyl a i kdyby byl, tak by nemohl nic dělat, takže proč by - “

 

„Rád bych si myslel, že se pletu, jenže,“ Benjamin si založil ruce na kříži, „myslím, že ne. Pomohlo by mu, kdyby slyšel, že to, jak se k němu otec choval, nebylo v žádném případě správné. A to, že z jeho smrti nesmutní… si nemusí vyčítat.“

 

Katie už byla naprosto zmatená: „Já nechápu…“

 

Benjaminův úsměv byl téměř lítostivý: „Katie, sice vás vůbec neznám, ale i z té chvíle, kdy spolu mluvíme, dovedu říct, že jste velice milá a citlivá dívka. Což vysvětluje, proč vám Cara ohledně Michaela nic neřekla.“

 

Katiein výraz napovídal, že neví, zda má brát jeho slova jako lichotku či právě naopak.

 

„Jenže pokud teď budete s Michaelem trávit víc času, potřebujete to vědět. Zjistila byste to dříve nebo později a v tomto případě myslím, že dříve bude lepší.“

 

Přistoupil k ní o kousek blíž a ztišil hlas: „Michaelův otec svého syna mlátil. Naposledy páskem. Proto jsem říkal, že se chlapec může cítit provinile za to, že cítí - i kdyby nepatrnou - úlevu z toho, že bití je konec.“

 

Katie si rukou přikryla ústa a oči třeštila na Benjamina, načež se ohlédla ke dveřím pokoje.

 

„Ale jak jste…“ podívala se zase na něj, v očích zhrozený výraz. „Vždyť jste v tomhle městě od včerejška! Já tu žiju od narození! Jak to můžete vědět?“

 

„Řekněme, že jste měla pravdu,“ smutně se pousmál. „Jsem všímavý.“

 

O Josephově mrtvole jí víc vykládat nechtěl. Ani o tom, že když ráno procházel kolem pokoje, v němž Michael spal, vyhrnula se chlapci košile a on tak na jeho zádech spatřil čerstvé podlitiny a staré modřiny.

 

„Tak proto,“ zamumlala si Katie a pohled jejích očí se rozmazal, jakoby viděla něco, co on nemůže. Jakoby ve světle toho, co se nyní dozvěděla, začalo mnoho věcí dávat smysl. „Proč mi to ale neřekla?“ zeptala se. „Mohla jsem pomoct!“ Její pohled se opět zaostřil na něj.

 

Benjamin od ní ustoupil: „Možná ji Michael poprosil, aby to nikomu neříkala anebo vám nechtěla přidělávat starosti. Dost pravděpodobné je obojí.“

 

Katie se znovu zamyslela.

 

„Nebudu vás už zdržovat,“ přerušil její myšlenky Benjamin. „Jen dohlédněte na to, aby byl Michael stále něčím zaměstnaný a nebyl sám.“

 

„Ano, jistě,“ probrala se. „Dnes jsem ho… dnes byl se mnou v pekárně. Odteď ho tam budu brát sebou, aby mi pomáhal. Postarám se o něj,“ řekla pevně, jakoby právě činila slib. „A až se Cara vrátí, vymyslíme, co dál.“

 

V očích jí plálo odhodlání a upřímná snaha pomoci.

 

„O tom nepochybuji,“ pousmál se Benjamin.

 

 

---

 

 

Když Katie odešla, vrátil se Benjamin k oknu. Znovu se zabral do úvah, tentokrát o tom, co se dozvěděl nyní. Moc dlouho se tomu ale věnovat nemohl, protože na ulici spatřil Henryho, jak se svižným krokem blíží k domu. Jednu ruku držel na hrušce meče a kudrny rozevlátých vlasů mu poskakovaly kolem obličeje. Než došel po schodech nahoru do pokoje pro hosty, seděl Benjamin zpátky na posteli.

 

„Nesu novinky,“ řekl Henry zadýchaně a zavřel dveře. Rychle si stáhl kabátec a hodil ho na druhou postel naproti té Benjaminově. Ze stolku u dveří popadl jeden ze džbánů s vodou a nalil si ji do keramického hrnku.

 

„Ale nejdřív - zjistil jsi o nich něco nového?“ zeptal se, přiložil hrnek k ústům a mocně hltal vodu.

 

„Ne,“ zavrtěl hlavou Benjamin. „Jedině to, že všichni byli zarostlí, páchli a ryčeli jako divá zvěř.“

 

Henry polkl poslední doušek a párkrát se zhluboka nadechl. Pak ztěžka dosedl na postel.

 

„Tak jaké máš novinky?“

 

„Unesli i bylinkářčinu dceru,“ řekl vážným tónem a čelo mu zbrázdily hluboké vrásky. „Nejdivnější na tom je, že je to dítě,“ řekl Henry a nechápavě zavrtěl hlavou.

 

„Lininu dceru?“ zeptal se Benjamin ohromeně.

 

„Ano,“ přikývl, stáhl si vysoké boty a uklidil je pod postel. „Sára, je jí teprve osm let. Lina říkala - počkej,“ zarazil se Henry, přestal si rozepínat nátepníky a probodl ho pohledem. „Já myslel, že jsi v tomhle městě nikdy nebyl.“

 

„Ne, neznám Linu. Ale slyšel jsem pár lidí, jak se o ní zmiňují,“ pokrčil rameny Benjamin a doufal, že se mu povedlo udržet přesvědčivý nic neříkající výraz. V duchu si ale spílal, že nedával větší pozor, ovšem soudě dle Henryho výrazu a toho, že se vrátil k rozepínání nátepníků, si ničeho nevšiml.

 

„Zjistil jsem také, že Lily a její matka jsou u Liny,“ pokračoval Henry. „Podle všeho se potřebují vzpamatovat a Lina jim nabídla, aby u nich pár dní zůstaly. Chtěl jsem za nimi zajít hned, ale Lina mě od toho odradila. Říkala něco v tom smyslu, že je na ten rozhovor musí dostatečně připravit. I když tedy nevím, co tím přesně myslela. Takže jsem jí řekl, že se zastavíme zítra ráno kolem sedmé.“

 

„Dobře,“ přikývl Benjamin klidně, avšak uvnitř mu zatrnulo.

 

Chvíli sledoval, jak Henry ukládá nátepníky na stůl a rozestýlá postel a pak řekl tónem, o němž byl přesvědčen, že zní zběžně: „Možná bych tam měl jít zítra sám. Ty jsi lepší v mluvení s dětmi, já zase s dívkami.“

 

Henry přestal natřásat polštář a zaraženě se otočil: „To zní strašně. A není to tak úplně…“

 

Benjamin se na něj podíval s výmluvně zdviženým obočím, načež si Henry povzdechnul a posadil se.

 

„Máš pravdu. Ale vždycky mě zajímalo, jak je to možné,“ dodal a vytáhnul si košili z kalhot.

 

„Možná to bude tím, že mám sestru,“ pokrčil Benjamin rameny.

 

„Vážně? Nikdy ses o ní nezmínil.“

 

„Já o tvé rodině taky nic nevím,“ podotknul Benjamin.

 

Henry dlouho mlčel a zíral na prkna v podlaze.

 

„Hádám, že pro nás oba je rodina ožehavý předmět hovoru,“ pronesl nakonec.

 

Oba muži na sebe pohlédli a každý si v očích a výrazu toho druhého přečetl pochopení, které slovy vyjádřit nešlo. Ačkoliv Benjamin byl přesvědčený o tom, že pokud se někdy dostanou k tomu, aby jeden druhému svěřili pravdu o svých rodinách, nebude to on, kdo bude třeštit oči.

 

Henry se opřel lokty o kolena: „Ještě jsem se ani nedostal k tomu, abych ti poděkoval, Benjamine. Za to, že jsi tady a pomáháš nám. Jenže… nemůžu po tobě chtít, abys tady byl až do konce. Myslím tím,“ zarazil se a prsty si promnul unavené oči, „byl bych rád, kdybys zůstal, ale nebudu ti vyčítat, pokud se rozhodneš odjet. Řekl jsem ti, že to bude zajížďka na pár dní a tohle vypadá na mnohem delší dobu. Takže pokud potřebuješ být někde jinde… pochopím to.“

 

Benjamin zavrtěl hlavou: „Nepotřebuju být někde jinde a rád ti s hledáním pomůžu. Pokud si vzpomínáš, pomáhali jsme si s mnohem menšími úkoly. K tomuhle budeš potřebovat někoho s mými schopnostmi,“ dodal a koutek úst mu stoupl v polovičním úsměvu.

 

Henryho znavenou tváří proběhla úleva: „No, nebudu zastírat, že jsem rád.“

 

Nato si Benjamin lehnul na postel a paží si podložil hlavu. Henry vstal, odešel z pokoje a po chvíli se vrátil se svou porcí chleba a sýra, který měli oba k večeři.

 

„Tak,“ začal a ukousl si, „co už víme?“

 

Benjamin se pousmál. Znal Henryho způsob myšlení a věděl, že mu pomáhá o věcech mluvit nahlas, zatímco on byl spíš ten, který vše řešil pouze v tichu svých myšlenek. Už si na to ale zvyknul, takže začal.

 

„Nájezdníků mohlo být kolem třiceti nebo i čtyřiceti. Téměř všichni měli koně, pár lidí zahlédlo nějaké obyčejné vozy.“

 

Henry přikyvoval: „A všichni měli kroužkové košile a dobré zbraně. Což znamená, že buď už dlouho kradli na bojištích, hradech nebo větších sídlech anebo měli dostatek peněz, aby si je koupili.“

 

„Rozhodně to nedělali poprvé. A jejich připravenost jasně dokazuje, že jsou v tom víc než zběhlí. Takhle precizně nenaplánuje přepadení žádný začátečník. Divné ale je, že jsem nikdy neslyšel zmínku o lupičích přepadajících města nebo hrady anebo sídla,“ dodal zamyšleně Benjamin.

 

„Občas zapomínám, že jsi tak dlouho žil v Imbertownu,“ pronesl Henry napolo nevěřícně. „Já bych tam nevydržel.“

 

Benjamin na jeho poznámku neřekl nic, ale dál pokračoval: „A co se týče bojišť, tak v naší zemi neproběhla žádná větší válka nebo bitva už víc jak dvacet let. Od doby, kdy se - “

 

„Ano, já vím,“ přerušil ho Henry. „Od doby, kdy se král Erik zasnoubil s princeznou Elenou. Tohle se nedá zapomenout,“ zaskřípal zuby.

 

Ani na tohle Benjamin nic neřekl. Nedovedl totiž pochopit, proč ho zmínka o králi vždycky rozčílila. Za tu dobu, co Henryho znal, už podobných poznámek slyšel mraky. Nikdy se ho na to nezeptal a Henry mu to nikdy nevysvětlil. Rozhodl se to opět přejít a věcným hlasem pokračoval: „Takže bojiště můžeme vyloučit. Anebo mohou pocházet ze zemí za hranicemi té naší. Nehledě na to, že by nám to značně ztížilo pátrání, se mi to nezdá moc pravděpodobné.“

 

„Přesně,“ zahuhlal Henry s plnými ústy.

 

„Aby na přepadení byli řádně připraveni, museli být schopní se tady vyznat. Z toho plyne, že tady museli žít. Přinejmenším několik z nich pár týdnů. Bydleli a jedli v krčmách, chodili na trhy. Určitě měli v rukávu pár přesvědčivých historek s důvody, proč jsou tady. Takové, aby nevzbudili žádné podezření. Cestující, obchodníci… prostě cokoliv. Za tu dobu by si přízvuku někdo všimnul.“

 

„Jsou také dobře vycvičení v boji,“ dodal Henry, polknul poslední sousto a šel si nalít další vodu. „Takže hledáme koho? Bandu zámožných vojáků, kteří se prostě nudí?“

 

Benjamin chápal, že to Henry nemyslí vážně, ale nedovedl se jeho slovům divit. Nedávalo to žádný smysl. A pokud nenajdou alespoň malé vodítko či jasnou stopu, nezbude jim nic jiného, než propátrávat zemi vesnici od vesnice a od města k městu a všude se vyptávat.

 

„Ani jsem se nezeptal,“ vzpomněl si Benjamin náhle. „Obchod Spesmoreových vyloupili?“

 

„Ne,“ zavrtěl Henry hlavou. „Mathias má svůj krám řádně zabezpečený. Není v něm ani škrábanec. Tedy… na dveřích ano, ale to je tak všechno.“

 

„Vážně? To bych nečekal.“

 

„Mathias má… s loupežemi… zkušenosti, a proto si… dává pozor.“

 

Benjaminovi neunikl zvláštní tón v Henryho hlasu ani váhání, jak opatrně volil slova. Prozatím se však rozhodl neptat.

 

„Nechápu ještě jinou věc - proč unášeli malé dítě?“ promluvil znovu Benjamin. Posadil se a zády se opřel o stěnu. „K čemu by jim bylo?“

 

Henry nejprve pokrčil rameny a usedl na postel. Poté promluvil váhavým tónem: „No, napadá mě… Těch mužů byla spousta a někteří z nich mohou být ženatí nebo mít milenku. A ne všechny ženy…“ podíval se na Benjamina s pozdviženým obočím, jakoby doufal, že mu to dojde.

 

Benjamin nechápavě přimhouřil oči: „Všechny ženy… co? Ta věta může pokračovat celou kupou možností.“

 

Henry si povzdechl: „Ne všechny ženy… mohou mít děti.“

 

Benjaminovy oči se vytřeštily, jak mu to došlo.

 

„Nebylo by to poprvé, co se něco podobného stalo. Věřím ale, že se najde i jiné vysvětlení,“ pokračoval Henry rychle. „Tohle mě jen napadlo.“

 

„O téhle možnosti jsi Lině doufám neřekl,“ ujišťoval se Benjamin.

 

„Myslíš, že jsem ji chtěl děsit ještě víc?“ zeptal se unaveně.

 

Oba se odmlčeli, jak se jim v mysli rozvíjely představy osudu, který by mohl Sáru čekat. O další důvod víc, aby je našli.

 

Henry si povzdechl, což znělo jako snaha rozptýlit chmurné myšlenky. A skutečně - jeho tváří se mihl záblesk pobavení: „Vsadím se, že kdyby tu byla Cara, řekla by, že spíš nechápe, proč unesli Selenu.“

 

„Proč? Není hezká?“ podivil se Benjamin.

 

„Cara?“ vydechnul Henry pobaveně, protože ta představa mu přišla nesmyslná. „Je to ta nejkrásnější dívka, jakou jsem viděl,“ pronesl vážně.

 

Benjamin se zarazil a pozdvihl obočí: „Měl jsem na mysli Selenu.“

 

„Cože? Ach tak,“ trhnul Henry hlavou, jako by se probíral ze snu. „Myslím, že Selena byla… hezká. Tedy… když jsem ji viděl naposledy.“

 

„Tím by se to mohlo vysvětlit,“ poznamenal Benjamin a současně na Henryho upřel zkoumavý pohled.

 

„Myslel jsem to tak, že Cara vždycky říkala, že trucovitější, pánovitější a uječenější holku bys hned tak nenašel.“

 

„Aha,“ kývl Benjamin a znovu si lehnul. Tentokrát přes sebe už přetáhl tenkou přikrývku.

 

Henry ho po chvíli napodobil, ale stejně jako předtím on, dal si nyní paži pod hlavu a zadíval se na strop. Oba pár minut mlčeli, až ticho nakonec přerušil Henry.

 

„Návrat sem jsem si představoval úplně jinak,“ pronesl hlasem, v němž se mísilo zklamání, únava a nenaplněné naděje.

 

Benjamin nejprve vstřebal překvapení z toho, že stejnou větu si od včerejší noci mnohokrát říkal sám, a zeptal se: „A jak sis návrat představoval?“

 

„Asi jsem neměl nějakou určitou představu,“ přiznal. „V hlavě se mi střídaly dva takové… obrazy.“ Henry se odmlčel a pokračoval: „V tom prvním mě Cara s radostí objala a byla ráda, že jsem se vrátil. No a v tom druhém… V tom druhém mi vrazila pár facek.“

 

Benjamin k němu otočil hlavu: „Udělal jsi jí něco takového, aby sis to zasloužil?“

 

„Je to složité. Tělesně jsem jí neublížil, ale…“ Henry zhluboka vydechl, „řekl bych, že jsem ji tehdy… zklamal a ranil jinak než tělesně.“

 

Benjamin mlčel a Henry po chvíli znovu promluvil: „Ty rány bych od ní přijal, protože když se na to podívám zpětně, tak… si je zasloužím.“

 

„Asi mi neřekneš, co se stalo, že?“

 

„Někdy jindy,“ slíbil Henry.

 

„Až ji najdeme, třeba svých slov budeš litovat,“ řekl Benjamin ve snaze zvednout Henrymu náladu.

 

Ten se zasmál: „Nebudu.“

 

Potom už nepromluvili a Henry za chvíli upadnul do tvrdého spánku. Benjamin usnul mnohem později, protože mu myšlenky stále divoce vířily v mysli. Sotva pak uslyšel, že se Henryho dýchání zklidnilo a prohloubilo, nechal si z obličeje sklouznout masku, již na něm držel už od včerejšího večera. Dovolil všem emocím, které se v něm svářely, aby zbrázdily jeho tvář jako bouře stojatou vodu. Usnul obrácený ke stěně se zaťatými pěstmi.

 

 

Copyright © 2011 - 2018 Anne Leyyd