Už nejsem naivní... XII.

Srpen, pondělí, 16:00
,,Musíš se o ní postarat, až budu v nemocnici, slyšíš?“ naléhala matka a natahovala ruce k Lucce, která je líbala.
,,Mami, ne já nemůžu!“ naříkala Lucie zalykajíc se pláčem.
,,Musíš! Táta chodí do práce a někdo se o ní postarat musí. Zvládneš to je to tvoje dcera.“ dveře sanitky se za paní Neumannovou zavřely. Prasklo jí slepé střevo. Lucka zůstala doma sama s otcem a Lindou. Nemohla se o ní ale starat. Bolelo jí to. Pořád jí to bolelo. Dva měsíce od porodu a ona na to nemohla přestat myslet. Ještě že je doma pan Neumann, jinak by se o malou, téměř dvouměsíční Lindu nepostaral nikdo.

***
Lucka s otcem vyšli po kamenných schodech patrového domu. Když byli ve třetím patře, pan Neumann odemkl, držíc v ruce malou Lindu, která už dvě patra plakala. Asi měla hlad. Pan Neumann jí přebalil, nakrmil, uložil do postýlky a přikryl povlečením se slony. Pak se obrátil na Lucku.
,,Nebude ti vadit, když zajdu za Karlem? Musím mu říct, že si zbytek týdne beru volno.“
,,Jasně, že ne, běž.“
,,Zdržím se tam, potřebuji ještě něco dodělat. Doděláváme faktury. Do večera jsem zpátky. Linda bude spát, neboj. A kdyby plakala tak, ...“
,,Děkuju.“ přerušila ho. Kryštof Neumann si odmlčel. Raději se dál nevyptával a natáhl si bundu.
Dveře za panem Neumanem se zabouchly dveře. Lucka šla do kuchyně a ohřála si polévku. Trnula hrůzou, že Linda bude něco potřebovat, že se probudí, že bude plakat, že... Nabrala si lžíci nudlové polévky a strčila jí do úst.
,,Au, to pálí.“ vyjekla a ucukla. Jenomže jak sebou trhla, shodila talíř a rozbila ho.
,,Krucifix, dneska mi všechno padá.“
Z pokoje se rozezněl vystrašený dětský pláč. Lucka ztuhla, zbledla a zvedla oči ke dveřím. Začínala propadat panice, neboť dětský pláč stále nepřestával, naopak- nabýval na síle.
,,Nebreč, přestaň, taťka se vrátí za dvě hodiny, vydrž to. Je to jen talíř.“ mluvila si pro sebe se zrychleným tepem majíc hlavu v klíně. Začala přemítat co má dělat.
,,Co když jí něco je? Co když se třeba nelekla, co když se dusí? Nebo co já vim.“
Pomalu se zvedla. Nejdříve váhala, ale pak svižným krokem utíkala do pokoje, kde plakala malá Linda.
Shýbla se nad postýlkou. V tu chvíli malá přestala brečet. ba co víc- začala se usmívat a natahovat k Lucce drobné ručičky. V tu chvíli se zarazila. Před očima měla temno a v tom temnu byla sestřička, která odnášela pryč dítě. Její dítě. Narodilo se mrtvé. Prudce se odtáhla. Odstoupila a utekla do svého pokoje. Zabouchla dveře, sesunula se na postel a hlavu si přetáhla polštářem. Usedavý pláč Lindy se opět rozezněl. Tentokrát Lucka neustoupila. Tiskla si polštář tak dlouho, dokud pláč neustal.

***
,,Ahoj, už jsem doma. Všechno v pořádku?“
,,Jo.“
,,Pojď si sednout, co to utíráš?“
,,Ale, vylila jsem polívku.“
,,A rozflákala talíř.“
,,To taky, nemám ráda polívku z plastu. Proč si mám sednout?“
,,Nemáš zrovna nejlepší náladu. Ale to je jedno. Volala mi máma.“
,,Kdy?“
,,Když jsem byl u Karla.“
,,Aha. A cos jí řekl?
,,Pravdu. Že se o Lindu budu muset postarat sám.“
,,Hm.“
,,Ale abych se dostal k tomu, o čem s tebou chvil mluvit. Už dřív jsme se o tom s mamkou a bavili a myslíme si, že by bylo nejlepší, kdybys zašla za psycholožkou. pomůže ti, uvidíš.“
,,Za psycholožkou? Ale vždyť já jí nepotřebuji.“
,,Lucko, sama víš, že potřebuješ. Tohle není normální. Jednou to budeš muset překonat. My s mamkou už jsme udělali všechno, co jsme mohli. teď už ti pomůže jen odborník. Musíš mi slíbit, že za ní dojdeš. trpíš tím hlavně ty a Linda. Slib mi to.“ Lucka se na chvíli zamyslela.
,,Dobře slibuju.“
,,Děkuju. Mamka bude ráda. Tady je číslo, domluv se s ní, kdy se ti to hodí.“
,,Dobře.“
,,Ale zavolej jí určitě, né, že na to zapomeneš.“
,,neboj.“