ZÁLEŽITOSTI SRDCE - 1

První kapitola

 

„Patricie, máte někde podklady pro tu smlouvu, o které jsme se včera bavili?“ ozval se krátce po osmé ze své kanceláře hlas majitele firmy Čermák a syn.

„Včera, než jsem šla domů, jsem Vám ji položila na stůl,“

„V pořádku, už jsem ji našel,“ odtušil šéf po chvíli a Patricie se mohla znovu vrátit k rozdělané práci.

 

            Celé dopoledne pak strávila vyhledáváním a rozborem informací z internetu. Až ji z toho začaly bolet oči. Bylo zrovna po poledni, a tak se vydala na oběd do blízké restaurace, která sloužila zaměstnancům jako jídelna. Po jedné hodině, když se vrátila z oběda, byla u jejího šéfa zrovna nějaká soukromá návštěva, a tak aby je nerušila, přivřela dveře a vrátila se opět k informacím, které musela ještě dnes zpracovat.

 

            Čas jí utíkal velmi rychle, proto ani nepostřehla, že už by měla jít domů. Nikdo ji však nečekal, a tak neměla důvod spěchat. Pustila se do dalšího článku, který měl poskytnout jejímu šéfovi informace o potencionálním obchodním partnerovi, ale vzápětí ji vyrušila její kolegyně Kamila.

 

            „Patricie, ty dnes nejdeš domů? Už je po šesté a krom toho, a pokud jsi to nepostřehla, je pátek.“

            „Já vím, Kamilo, jsi hodná, ale víš jak to se mnou je. Ráda bych ještě pár věcí dodělala, než půjdu.“

            „No jak myslíš, ale tady tě štěstí nepotká. Měla bys chodit víc mezi lidi.“

            „Vždyť mě znáš, mejdany a kavárny mě neberou.“

            „Jak myslíš, já jdu domů.“

            „Užij si víkend a v pondělí se uvidíme.“

            „Já vím, jen abys ty ten víkend nestrávila tady. Mám už o tebe docela strach.“

            „Neboj a už utíkej, ať na tebe doma dlouho nečeká ta tvoje nová láska,“ popohnala ji ze dveří Patricie jen proto, aby se už mohla vrátit ke své práci. Jenže jí to osud nedopřál. Jakmile se totiž za Kamilou zavřely dveře, okamžitě se znovu otevřely a do místnosti vstoupil vysoký, mladý a velice atraktivní, muž. Podle Patriciina odhadu mu mohlo být lehce přes třicet, určitě ne víc než 34 a musela sama sobě v duchu přiznat, že mít doma někoho takového, určitě by v práci nevysedávala 12 a více hodin denně.

 

            „Dobrý večer, jak Vám mohu pomoci,“ zeptala se, když příchozí zavřel dveře.

            „Dobrý večer,“ pozdravil ji Daniel zcela konsternovaně a pak se naprosto trapně zeptal, „Vás jsem tady ještě neviděl, kdo jste?“

 

Poté, co se Daniel před chvílí málem na chodbě srazil s velice hezkou blondýnkou, úplně ho dostalo to, co ho čekalo v kanceláři sekretariátu jeho otce. Ta dívka, která se do něj ještě před chvílí vpíjela svýma nádhernýma hnědýma očima a zcela jasně hodnotila jeho vzhled, by mohla ve vteřině vyplout na kterékoli přehlídkové molo. Nechtěl věřit, že někdo tak hezký může dělat asistentku jeho konzervativnímu otci. V tu chvíli přerušil tok jeho myšlenek právě jeho otec.

 

            „Tak tě tu vítám Danieli, pojď dál,“ uvítal ho s nadšením a pýchou v hlase Čermák starší. Ta zář málem vyrazila Patricii dech. Vůbec netušila, kdo to může být, ale jedno jí bylo jasné. Přítomnost tohoto mladého muže prospívala jejímu šéfovi víc, než všechny léky na srdce, co jich na světě bylo.

            „Ahoj tati,“ pozdravil příchozí a ihned se odebral do vedlejší kanceláře. Patricii chvíli trvalo, než vydýchala ten šok. Ve firmě se povídalo, že majitelův nejstarší syn, ten který by měl po něm v dohledné době vedení převzít, je nemanželský. Ale tomu, jak se v něm jeho otec vidí, by asi málokdo věřil. Patricie tušila, že po tomto zážitku, už stejně nic neudělá, a proto ukončila všechny programy, vypnula počítač, uklidila kancelář a rozhodla se, že půjde domů. Ze slušnosti zaklepala na dveře vedlejší kanceláře, aby se rozloučila. Pak ještě šla domluvit obvyklé záležitosti do kanceláře dispečinku, kde byla nepřetržitá služba.

 

            „Ahoj Petře. Ty sloužíš přes víkend?“

            „Ahoj Patty. Tento víkend to padlo na mě. Doma sice radost nemají, ale nezbývá jim, než se smířit s realitou.“

            „To máš pravdu. Jen se chci ujistit, že víš o současné strategii, jak zachovat pana ředitele co nejdéle ve formě.“

            „Ano, každou půlhodinu si půjdu pro jeden papír k tobě na stůl, a kdyby se něco dělo, okamžitě ti volám.“

            „Přesně tak. Vůbec se nedívej na hodinky a zavolej… kdykoliv!!!“

            „Víš Patty, ono to stejně vypadá divně.“

            „Co máš přesně na mysli, Petře?“ podivila se Patricie.

            „No vždyť víš. Celá firma si šušká o tom, co vy dva spolu asi máte!?“

            „Aha, tak to vás všechny trápí. No tak si ty svoje makovičky lámejte dál, když nemáte nic lepšího na práci.“

            „Však víš, že mi je to jedno. I kdyby mezi vámi něco bylo, je to vaše věc.“

            „Fajn. Takže kdyby něco, okamžitě mi volej.“

            „To víš, že jo, Patty, a užij si víkend.“

            „Díky,“ rozloučila se Patricie a vykročila ke dveřím.

 

            Sotva z nich vyšla na chodbu, z těch protějších se vyřítil syn jejího šéfa a s radostí v očích kvitoval, že ji vidí. Skoro to vypadalo, jako by ji chtěl dohnat.

 

            „To jsem rád, že jste ještě tady. Chtěl bych si s Vámi promluvit.“

            „A o čem?“ ptala se Patricie zvědavě.

            „Tak za prvé bych se měl asi představit. Jmenuji se Daniel Čermák, jsem nejstarší syn svého otce. A aby nedošlo k omylu, jsem nemanželský syn.“

            „No tak prima. Já jsem Patricie, jsem asistentka Vašeho otce už tři roky a nic spolu nemáme. Pokud Vám jde o tohle,“ pronesla Patricie tak ohnivě, až se Daniel rozesmál.

            „To jste mě, Patricie, nejspíš špatně pochopila. O ničem takovém s Vámi mluvit nechci. A kdyby můj otec s Vámi cokoli měl, asi bych na něj hodně žárlil, ale to je tak všechno, co bych s tím mohl udělat.“

            „Tak o co Vám tedy jde?“

            „Jak bych to řekl. Potřeboval bych pár informací.“

            „Já nejsem informační kancelář. Pokud chcete cokoliv vědět, zeptejte se svého otce.“

            „V tom bychom tedy měli jasno. Mohu Vás aspoň pozvat na kávu?“

            „Takhle večer už kávu nepiji. O co Vám jde, Danieli?“

 

            V tu chvíli chtěl Daniel říct, že o ni. Jenže Patricie byla tak nepřátelská, že by to nemělo smysl.

 

            „Asi jsem to vzal z nesprávného konce. Co se dá dělat…“ Pokrčil jen rameny, „…mohl bych Vás aspoň odvézt domů?“

            „Děkuji,“ odpověděla Patricie, která si lámala hlavu, proč vlastně s ní chtěl mluvit.

            „Fajn. Tak pojďte,“ vyzval ji a společně vykročili k východu.

 

           

            Pomalu došli až k jeho toyotě a beze slova vyjeli na adresu, kterou mu Patricie předtím lakonicky sdělila. Jenže než dojeli na místo, Patricii zazvonil telefon. Když přijala hovor, chvíli pozorně poslouchala a přitom neuvěřitelně zbledla. Když hovor skončil, bez vysvětlení řekla:

            „Danieli, musíme se vrátit do kanceláře.“

           

            V tu chvíli bylo Danielovi jasné, že se děje něco zlého. Než se však stačil na cokoli zeptat, Patricie pronesla tichým a zoufalým hlasem:

            „Váš otec má srdeční slabost. Pospěšte si!“

 

            Na nic se proto neptal a sešlápl pedál plynu až k podlaze. Po pěti minutách už parkoval zpět na parkovišti před firmou. Bok po boku oba doběhli do kanceláře, kde už se o Václava Čermáka staršího staral lékař záchranné služby.

            Že byla Patricie v šoku, o tom nebylo sporu. Ve chvíli, kdy se zeptala na zdravotní stav otce, pronesl lékař naprosto očekávatelnou věc:

            „Jste příbuzná, slečno?“

            „Ne, jsem jen jeho asistentka,“ řekla skoro šeptem.

            „V tom případě se omlouvám, ale cizím osobám nesmíme sdělovat cokoli o zdravotním stavu pacienta.“

            „Ale já jsem jeho syn,“ ozvalo se Patricii za zády, „takže mě byste to mohl říct, že?“

            „To je něco jiného, máte pravdu. Máte nějaký doklad totožnosti?“ potvrdil jeho slova lékař.

            „Samozřejmě,“ přitakal Daniel a podal lékaři svůj občanský průkaz. Lékař jej pozorně prostudoval, a když Danielovi doklad vrátil, začal jim oběma vysvětlovat situaci. Z celé té lékařské terminologie nebyla Patricie vůbec moudrá, a Daniel na tom nebyl o moc lépe. A tak jim lékař vše vysvětlil tak, aby to jako laici pochopili.

           

            Krátce poté, co zdravotníci vynesli Danielova otce na nosítkách do sanitky, posadila se Patricie ke svému stolu a zhroutila se jako domeček z karet. Daniel ji chvíli pozoroval a pak zcela rozhodně pronesl:

 

            „Pojď Patricie, odvezu tě domů. Potřebuješ si odpočinout.“

            „Ale já … myslela jsem, že pojedeme za tvým otcem do nemocnice.“

            „Tam bychom teď nebyli nic platní. A ty nemáš daleko k tomu, abys doktorům přidala práci. Tak neodmlouvej a pojď.“

           

            V tu chvíli Patricii nezbylo, než ho poslechnout. Měl naprostou pravdu. Potřebovala se prospat.

 

            „Tak dobře. Pojedeme.“

            „Mám tě odvézt k tobě domů?“

            „Já teď nemůžu být sama, Danieli. Nemohl bys zůstat se mnou přes noc?“

            „V tomhle stavu bych tě samotnou nenechal. Vezmu tě k sobě, pokud nemáš námitky.“

            „Souhlasím. To bude asi nejlepší,“ souhlasila Patricie a vydali se opět na parkoviště.

           

            Po dalších dvaceti minutách parkoval Daniel svou toyotu v garáži rodinného domku na předměstí, kde, jak si Patricie domyslela, bydlel.

 

            Jakmile odemkl, vyzval Patricii, aby ho následovala dovnitř. Poté co ji usadil v obýváku, zcela prozaicky se zeptal:

            „Kdy jsi naposledy jedla? Asi máš hlad. Já ho tedy mám a pořádný.“

            „Máš pravdu. Kolik je vlastně hodin?“

            „Bude devět. Tak já připravím něco rychlého, ať si můžeš jít lehnout. Zatím se tu chovej jako doma. Mám tu docela slušný výběr cédéček, tak si třeba něco pusť a odpočívej. Za chvíli budu zpátky,“ řekl tiše Daniel a odešel do vedlejší místnosti, kde byla zřejmě kuchyně.

 

            Patricie chvíli seděla jen tak, a když se trochu uklidnila, uznala, že ten nápad s hudbou nebyl zase tak špatný. Sedla si na bobek k polici s cédéčky a začala se jimi probírat. Velmi brzy zjistila, že mají oba podobný vkus. Vzala z police jedno CD s rockovými baladami a vložila jej do přehrávače. Po krátké chvíli se z reproduktorů začaly linout tóny jejich oblíbených písní.

 

            Daniel zrovna krájel zeleninu, když zaslechl hudbu. Nevěřil vlastním uším, protože Patricie, zcela určitě nevědomky, vybrala hudbu, která patřila k jeho nejoblíbenějším. Poté, co asi po patnácti minutách dokončil jídlo, prostřel stůl a šel pro Patricii do obýváku. Našel ji sedět na zemi, v očích slzavé údolí, a plakat.

 

            „Patricie, neplač. Tátovi tím nepomůžeš, spíš se ještě víc rozhodíš.“

            „Já vím, ale …,“ vzlykla, „…neměla jsem odcházet. Měla jsem to tušit.“

            „Jak bys to mohla vědět?“, odtušil lakonicky Daniel.

            „Tvůj otec měl posledních pár měsíců dost velké problémy. Neustále musel brát nějaké léky.“

            „No a co to má co dělat s tebou?“ divil se Daniel její logice.

            „Jsem jeho asistentka. Měla jsem ho přinutit, aby se víc šetřil.“

            „Dovol mi, abych tě upozornil, že můj otec se nikdy nenechal ovlivňovat v tom, co a jak intenzivně bude dělat. Moje máma by o tom mohla vyprávět. Já ostatně taky.“

            „Já vím, je tvrdohlavý.“

            „No právě, tak pojď, ať nám ta bašta nevychladne.“

 

            Když se najedli, Daniel uklidil nádobí do myčky, a potom ji vzal kolem ramen a odvedl ji do ložnice.

            „Tady hned vedle je koupelna. Tak si udělej pohodlí a dobře se vyspi. Já budu v obýváku, musím ještě vyřídit pár telefonátů…“

            „Danieli, prosím tě, neměl bys nějaké triko, ve kterém bych mohla spát. V tomhle kostýmku by to asi moc dobře nedopadlo.“

            „Samozřejmě, tady v téhle skříni si něco určitě vybereš,“ ukázal směrem ke stěně vedle dveří do koupelny, „hezky se vyspi. Ráno bude všechno vypadat líp, slibuji.“

            „Díky,“ řekla jen Patricie, než se za Danielem zavřely dveře.

 

            Bez rozmýšlení pak otevřela skříň a vzala z něj první triko, které jí padlo do ruky. Zavřela se v koupelně a nechala na sebe proudit teplou uklidňující sprchu. Po patnácti minutách, když už byla připravená do postele, zaklepal Daniel na dveře a vešel do ložnice.

 

            „Omlouvám se, že tě ještě ruším, ale musím si vzít taky něco na spaní.“

 

            Ale ve chvíli, kdy ji uviděl ve svém triku, mu jeho omluvný úsměv zamrzl na rtech. Byla tak nádherná, že měl co dělat, aby ji nepovalil do postele. Hned mu bylo jasné, že ho čeká hodně dlouhá studená sprcha a bezesná noc, a to ještě netušil, co si na něj osud přichystal.

 

            „Danieli, mám na tebe ještě jednu prosbu. Mohli bychom spát oba tady v ložnici. Já teď opravdu nemůžu být sama. A ta postel je dost velká pro oba, takže není důvod, aby ses krčil na sedačce v obýváku.“

            „Nevím, jestli je to zrovna dobrý nápad. Vůbec netušíš, co se mnou tvoje přítomnost dělá.“, odpověděl jí chvějícím se hlasem.

            „Myslím, že vím. Jsme na tom oba stejně, ale cením si tvé upřímnosti.“

            „A přesto na tom trváš?“, zeptal se Daniel nevěřícně.

            „Víš, my dva toho máme společného, víc než by se mohlo na první pohled zdát. Jenže není ten pravý čas na to, o co bychom evidentně oba stáli.“

            „Teď zase poděkuji za upřímnost já, ale přes to všechno budu raději spát dole na sedačce. Pořádně se vyspi. Ráno budeme muset řešit problémy, které nastaly, a potřebujeme na to oba čistou hlavu. Dobrou noc,“ rozloučil se Daniel a zavřel za sebou dveře. Ani si neuvědomil, že triko, pro které přišel, si stejně nevzal.

 

            Když se pak v obýváku usadil, začal přemýšlet o té úžasné ženě, která je asistentkou jeho otce. Připadalo mu, jako by potkal své druhé já. A to o ní vůbec nic nevěděl. Od otce se nic nedozvěděl, i když se snažil zaobalit své otázky do neutrálního kabátu. Táta ho okamžitě prokoukl. Se smíchem mu pak řekl, že na své otázky najde odpovědi u někoho jiného. A že on mu rozhodně nehodlá vzít to potěšení. A pak neuplynula ani hodina, a odvážela ho sanitka. Věděl, co myslel otec svými chytrými řečmi, a taky mu bylo jasné, že měl naprostou pravdu. Jenže když se snažil navázat kontakt, narazil.

 

´Budu muset najít jiný způsob, jak ji přesvědčit´, rozhodl se. Po několika dalších minutách se vydal, už podruhé, do ložnice pro triko na spaní.

 

            Svižně vyběhl po schodech do patra a zaklepal na dveře ložnice. V duchu proklínal, za to, že jedinou koupelnu v celém domě nechal udělat jenom ve své ložnici. Teprve teď mu došlo, jak je to nepraktické. Pak ho z úvah probral tichý hlas:

 

            „Pojď klidně dál, Danieli.“

            „Ty ještě nespíš? Jen si dám sprchu a vezmu si triko,“ řekl omluvně, když vešel do ložnice.

            „Já ale opravdu neusnu, když tu budu sama,“ řekla bezelstně Patricie.

            „Tak, já si dám tu sprchu, a pak si k tobě lehnu, než usneš,“ navrhl upjatě Daniel.

            „Dobře,“ souhlasila Patricie.

 

            Vytáhl ze skříně první triko, které mu přišlo pod ruku, a urychleně za sebou zavřel dveře do koupelny.

           

´Tak tohle ani nevydýcháš, ani neustojíš, hochu, ´ říkal sám sobě Daniel, když ho začaly smáčet proudy vody ve sprše. Netušil, jak se z toho vyvléct. Bylo vcelku jasné, že Patricie potřebuje právě teď jeho podporu, ale věděl, že to nebude vůbec jednoduché. Po půlhodině vyšel z koupelny a doufal, že Patricie bude spát. Očekávala ho však s očima plnýma slz.

 

            „Patricie, prosím, neplač. Ty ani netušíš, jak mě to drtí, když tě takhle vidím.“

            „Já si ale nemůžu pomoct, Danny. Měla jsem tam být, když se to stalo.“

           

            V tu chvíli už Danielova trpělivost dostoupila vrcholu. V žádném případě nebude ležet v jeho posteli a obviňovat se, že může za lehkomyslnost jeho otce.

 

            „Patricie, nechej už toho obviňování. Jestli za to, co se stalo, někdo může, pak jedině můj otec. Choval se lehkomyslně, a ty si za to nemůžeš dávat vinu. Tak už toho opravdu nech a spi.“

            „Já se pokusím, možná se mi to i podaří, když tu budeš se mnou.“

            „Dobrou noc,“ uzavřel celý rozhovor lakonicky Daniel.

            „Dobrou noc,“ odpověděla mu Patricie poté, co se schoulila v jeho náručí. Za chvíli už klidně oddychovala a Daniel si pomyslel, že jestli existuje peklo na zemi, tak se v něm právě teď ocitl on. 

 

Konec první kapitoly