ZÁLEŽITOSTI SRDCE - 5

Pátá kapitola

 

            Poté, co se usadili u Daniela v obýváku, který se stával pomalu ale jistě Patriciiným druhým domovem, pustili se do přinesené pizzy, ke které Daniel otevřel láhev dobrého červeného vína. Nebýt okolností, které je sem přivedly, byla by to dokonalá pohoda. Když dojedli, Daniel odnesl talířky a krabice od pizzy do kuchyně a když se vrátil, pustil velice potichu rádio, a nakonec vytáhl z aktovky pět složek, které bylo nutno v následujících několika dnech uzavřít. Byly to všechno obchodní smlouvy se zahraničními obchodními partnery, a bylo třeba už jen dořešit pár maličkostí, a tak se do toho společně pustili.

 

            „Tak ukaž, co tady máme?“ vyzvala Patricie Daniela, aby otevřel první složku.

            „Pomeranče?“ zeptal se Daniel udiveně, poté co se začetl do španělsky psaného textu.

            „No jo, pomeranče. To jsou hodně dobré obchody.“

            „Ale proč?“ ptal se dál Daniel, a jak postupovali od jedné složky ke druhé, zjišťovala Patricie, že si všímá takových maličkostí, které by asi jinak přehlédli. Navíc mluvil dobře, mimo jiné, taky španělsky, a tak si všímal i nuancí v textu, které by cizinec v klidu přehlédl jako nepodstatné.

            „Jsi fakt dobrý, víš to? A tvoje znalosti španělštiny se nám budou opravdu hodit. Nebudeme už potřebovat tlumočníka na jednáních, a to je velká výhoda, kterou zcela jistě ocení zejména naši obchodní partneři.“

            „Chceš říct, že táta dělá tento typ obchodů výhradně se španělskými firmami?“

            „No, to zrovna ne, ale řekněme, že z 20 firem, pro které jezdíme, je jich dobrá třetina ze Španělska. Odkud si myslíš, že se do střední Evropy, dovážejí pomeranče?“

            „Sorry, to jsem si měl uvědomit, obzvláště když jsem tam většinou pro tátu jezdil já. A nějakou dobu jsem tam i žil. To je docela trapas. Ještě, že tu není táta!“

            „Nic si z toho nedělej, Danieli. To se stane každému.“

            „Ale stejně je to trapas. Takhle jsem se před tebou předvést nechtěl.“

            „Fakt se nic neděje. A naopak předvedl ses v tom nejlepším světle, abys věděl. Spoustu věcí, kterých sis všiml, jsme my předtím přehlédli. A jak říkám umíš španělštinu, a to bude velký přínos pro firmu. Asi už začínám chápat, proč tvůj táta udělal, co udělal.“

            „Tak, abych zhodnotil, co jsi mi teď řekla. Budu velkým přínosem pro firmu, to zcela určitě, když to říkáš. Jenže já bych moc rád věděl, co to znamená pro nás dva, když teď spolu budeme muset pracovat. Zdá se mi, že si ode mě pořád zachováváš odstup, nebo se pletu?“

            „Na přímou otázku, přímá odpověď. Nezdá se ti to. Pro mě bude hrozně těžké s tebou pracovat, a vůbec si nedokážu představit, že spolu budeme trávit kolem deseti hodin denně v jedné kanceláři …“

            „… chceš tím říct, že nevydržíš se mnou v jedné místnosti? To jsem ti tak nesympatický?“ skočil jí Daniel neomaleně do řeči.

            „… kdybys mě nechal domluvit, Danieli,“ povzdechla si Patricie a po chvíli pokračovala, „chci tím říct, že to pro mě bude těžké, protože v tvé přítomnosti mi to vůbec nemyslí. Chápeš?“

            „Nechápu.“

            „Tak to bude asi pravdivé pořekadlo, že láska je slepá, co myslíš?“ pronesla jsem značně ironickým tónem.

            „Chceš říct, že ty ses do mě taky zamilovala?“ nechápal stále Daniel a pro změnu tou otázkou dokonale vykolejil Patricii.

            „Jak to myslíš, taky?“

            „Jen to, že já do tebe ano, a na první pohled. Pokud si pamatuješ, tehdy v kanceláři, při mé první návštěvě.“

            „Nejradši bych ti nakopala, žes mě to donutil říct nahlas. Vůbec si nedokážu představit, jak budu s tebou v jedné kanceláři, a budu muset dodržovat konvence. Protože jinak si všichni kolem budou myslet, že tě uháním, stejně jako si mysleli, že uháním tvého tátu.“

            „To snad ne. Kdo by si to mohl myslet. Vždyť za ním chodila moje matka, a o té to všichni věděli …“

            „Až na mě. Holt, pod svícnem největší tma.“

            „To si snad děláš srandu, vždyť to ti přece muselo být jasné. Vždycky měl dveře k tobě otevřené, a když přišla moje matka, tak je zavíral. To tě nikdy nenapadlo, že si tam spolu nepovídají o počasí.“

            „Jsem asi naivní, co?“

            „Ale ne, pojď ke mně, lásko,“ uzavřel jejich debatu rázně Daniel a stáhl si Patricii k sobě do náruče. Právě když se skláněl k polibku a tetelil se blahem, začal na stole drnčet mobil. Oba se v tu chvíli ocitli zpátky v tvrdé realitě.

 

            S obavami v očích se Daniel otočil ke stolu, aby přijal hovor, který ovšem v tuto dobu nevěstil nic dobrého. Jakmile se zaposlouchal do toho, co mu říkala osoba na druhé straně, jeho rysy ztvrdly a v tu chvíli Patricie pochopila, že se to musí týkat jeho otce a že to určitě není žádná pozitivní zpráva. Asi po minutě nebo dvou sklapl telefon, a když se otočil zpátky, její obavy se potvrdily.

            „Danieli, co se děje?“ zeptala se.

            „Já nevím, ale volali z nemocnice, že mám okamžitě přijet.“

            „Proboha, Danieli! Mluv se mnou, co ti řekli?“ naléhala.

            „Neříkali nic konkrétního, jenom, že mám co nejdříve přijet,“ Daniel byl z té zprávy evidentně v šoku a tak jediné, co mohla Patricie udělat, bylo postarat se o to, aby v tomhle stavu nesedal za volant. To by nedopadlo vůbec dobře.

            „Volám taxi,“ oznámila mu proto naprosto nekompromisním hlasem.

            „Počkej Patricie, musím ti něco říct. I když se to teď jaksi nehodí. Taky Tě miluji!“

            „Já vím,“ kývla Patricie a přitom už vytáčela číslo na taxislužbu. Bylo jí jasné, že jej nemůže nechat jet samotného.

 

            Jakmile objednala taxi, které mělo být do pěti minut u Danielova bytu, vzala jeho klíče, telefon, doklady a vedla ho před dům. Sotva vyšli před dům, taxi už parkovalo u chodníku.

 

            „Tak, kam to bude, paninko?“, zeptal se taxikář familiérně.

            „Do fakultní nemocnice, jak nejrychleji to půjde. Pokuty platím já,“ odpověděla Patricie a taxikář jen pokrčil rameny. Kdoví, co si v tu chvíli myslel. Ale jí to bylo v tu chvíli úplně jedno.

 

            Asi po deseti minutách zběsilé jízdy městem vystupovali z taxíku před nemocnicí. Patricie zaplatila bez řečí nehoráznou sumu, o kterou si taxikář řekl, a už běželi k oddělení ARO. To bylo jediné, co si Daniel z hovoru pamatoval. Ani jeden z nich nehodlal čekat, až sjede dolů výtah, a tak tři poschodí vyběhli pěšky a oba zadýchaní vběhli na oddělení, kde na nás už čekal primář Kostka. Daniel si ho ani nevšiml, a okamžitě pokračoval za svou matkou, která seděla zhroucená na lavičce.

 

            K mému údivu oslovil primář mne a těch dvou si moc nevšímal.

            „Slečna Wagnerová, to jste vy, předpokládám.“

            „Ano, pane primáři. Ale já nejsem ten, komu byste měl poskytovat informace. Nejsem rodinný příslušník. Jsem pouze asistentka Vašeho pacienta.“

            „To já vím. Jsem osobní lékař pana Čermáka už několik let, a vím toho poměrně dost, nejen o Vás. Ale to sem teď vůbec nepatří. Nemějte strach, je to pro mě lékařské tajemství.“

            „To je fajn, že to vím. Takže k věci. Co mi chcete říct?“ zeptala se Patricie možná až příliš stroze, ale potřebovala informace, aby nezačala taky panikařit, jako Daniel.

            „Pan Čermák prodělal asi před hodinou infarkt, a teď je ještě na sále. Já se tam hned vrátím. Ale mám k Vám prosbu. Sice Vám někdo od nás volal, abyste přijeli, jenže tu nebudete nic platní ani teď, ani až bude po operaci. K pacientovi nebude smět žádná návštěva nejbližších 24 hodin, takže Vás chci požádat, abyste odvezla, jak paní Smyčkovou tak jejího syna. A prosím postarejte se o to, aby paní Smyčková usnula, jinak mám obavy, že tu dneska budeme operovat ještě jeden infarkt.“

            „Jistě, pane primáři,“ odpověděla Patricie naprosto neschopná říct jakoukoliv rozvitou větu. Ihned jí totiž došlo, že to je s Danielovým otcem hodně vážné. Snažila se o to, aby působila, co nejvyrovnaněji a vykročila směrem k lavici, na které seděl Daniel a jeho matka.

 

            „Danieli, to byl omyl. Měli bychom jet domů. Musíme se všichni vyspat. A nejvíc tvoje máma. Tím, že tady prosedíme celou noc, ničemu nepomůžeme.“

            „Ale to přece nejde, táta je na sále. Já teď nemůžu odjet, jakoby měl blbou chřipku.“

            „Danieli, neblázni. Vezmi mámu a jedem, a bez debat. Nechci se tu s tebou hádat.“, řekla Patricie nejdůraznějším hlasem, jakého v tu chvíli byla schopná. Když se pak Daniel i jeho matka beze slova zvedli a šli před ní ke dveřím oddělení, nestačila se sama divit, jak tohle dokázala. Ještě než vyšla Patricie ze dveří, zastavila ji sestřička:

            „Slečno Wagnerová, pan primář Vás prosí, abyste mu tu nechala na sebe kontakt, aby Vás mohl informovat, jak dopadne operace pana Čermáka.“

            „Ach, ano jistě,“ řekla Patricie nepřítomně a nadiktovala jí číslo na svůj mobil. Pak už se konečně dostala z nemocnice, a okamžitě se musela zhluboka nadechnout studeného nočního vzduchu, aby nezačala panikařit.

 

Teprve teď Patricii začalo docházet, co se vlastně děje. A to si myslela, že v šoku je jenom Daniel a jeho matka.

 

            Zavolala taxi a modlila se, aby nepřijel tentýž člověk, který je vezl sem. Pak pomalu došla až k Danielovi a jeho matce, která byla úplně mimo. Ostatně, ani ona ani Daniel, na tom nebyli o moc lépe. Jenže někdo se musel postarat o to, aby se ve zdraví dostali domů, takže ona si musela odpustit jakékoliv projevy šoku nebo slabosti. V tu chvíli si to aspoň myslela.

           

            Jakmile dojeli k Danielovi domů, okamžitě do sebe Patricie hodila panáka vodky. Teprve pak byla schopna uvažovat „střízlivě“. Poté, co oba dva uložila do postele, Daniela v ložnici a jeho matku v obýváku, mohla se začít zabývat svými vlastními pocity, které se jí ale vůbec nelíbily. Bylo jí všech strašně líto, nejen Daniela a jeho matky, ale taky jeho otce, kterého postihl infarkt, a koneckonců i celého zbytku jeho rodiny – jeho sourozenců a jeho nevlastní matky. Co jí ale vůbec nedocházelo, mělo by jí být líto hlavně samé sebe, protože veškerá tíha situace byla na ní. V tuhle chvíli byla právě Patricie tím, kdo to musel celé zvládnout bez jakýchkoliv emocí a zachovat si chladnou hlavu, tak dlouho, jak bude třeba. A to bylo velice těžké, protože si zcela jasně uvědomovala vážnost situace, která nastala. Nicméně po nějaké té hodině, kdy seděla v kuchyni, si musela přiznat, že pokud se nevyspí a zcela probdí celou noc, vůbec nic nevyřeší.

 

            A tak asi po dvou hodinách, kdy v té kuchyni seděla, sešla dolů, aby zkontrolovala Danielovu matku, zda je v pořádku, a pak se už vydala konečně do ložnice za Danielem, který spal sice neklidně, ale spal. Uložila se vedle něj a snažila se také usnout, bohužel spánek nepřicházel.

 

            Patricie usnula až nad ránem, někdy ve dvě hodiny a vzhledem k tomu, že měli s Danielem v šest hodin vstávat, nebyla to žádná optimistická vyhlídka. Hned vzápětí ji vzbudil budík. Byla absolutně nevyspaná, ale nemohla s tím nic dělat, protože musela do práce. K jejímu údivu byl už Daniel vzhůru a dokonce tak dlouho, že pro ni stihl připravit i snídani do postele.

            „Dobré ráno, zlatíčko. Chtěl bych ti poděkovat za to, jak ses včera večer o mě i o mou matku postarala. Díky,“ řekl a políbil ji na dobré ráno.

            Ve chvíli, kdy naservíroval snídani až do postele, Patricii nezbylo než říct jen:

„Není zač!“

            „Ale je, oba si tvé duchapřítomnosti strašně moc vážíme. Věř mi.“

            „Tak díky.“

            „Ty nemáš zač děkovat, to my bychom ti měli být vděční, jak ses o nás včera postarala,“ opakoval zarputile Daniel.

            „To by snad udělal každý, ne?“

            „To není zdaleka tak jisté, ale to teď nebudeme rozebírat. Teď se radši nasnídej, a pak musíme vyrazit do práce.“

            „Počkej, Danieli, to nemůžeš myslet vážně. Přece tu nemůžeš nechat mámu samotnou, v tom stavu, v jakém je. Musíš zůstat doma, já už to v práci nějak zařídím, a budu se snažit přijít co nejdříve domů, ale ty musíš bezpodmínečně zůstat s matkou, a nesmíš jí dovolit, aby šla za tvým otcem do nemocnice. Rozumíš mi, Danieli?“ Patricie měla pocit, že mluví s malým dítětem, ale opět jí nic jiného nezbývalo. Zase se musela smířit s tím, že je ta nejsilnější. Už ji to unavovalo…

 

            Nasnídala se, a pak se v rychlosti osprchovala a nalíčila. Asi po dvaceti minutách vyrazila z Danielova domu směrem k firmě. Tam vládlo hotové pozdvižení. Patricie prošla beze slova recepcí, a když se za ní zavřely dveře kanceláře, zhluboka se nadechla. Klid ale netrval dlouho, protože vzápětí se ozvalo zaklepání a dovnitř nakoukla Kamila.

            „Ahoj Patty, přinesla jsem ti čerstvou kávu. A jak tak na tebe koukám, asi ji budeš potřebovat, co?“

            „Díky, Kamilo. Teď bych sice potřebovala spíš panáka než kafe, ale i tak. Jsi moc hodná.“         

            „To nic. Víš, já se chci zeptat, co se tady vlastně v pátek stalo. Nikdo nic neví a všichni jsou značně nervózní,“ začala Kamila vyzvídat.

            „Nezlob se na mě, ale k tomu opravdu nemám co říct. A myslím si, že už brzy se dozvíte, co potřebujete vědět. Ode mne ale ne.“

            „Neříkej, že nic nevíš. Po firmě se ledacos povídá, takže tomu stejně nikdo neuvěří.“

            „Fakt ti k tomu nemám co říct, nezlob se.“

            „Tak jo,“ pronesla uraženě Kamila, otočila se na podpatku a vykročila ze dveří.

 

            Teď už byla Patricie opravdu sama. Poté, co se zkoncentrovala na práci, prošla nejdřív poštu, a to jak papírovou tak i tu emailovou. Asi po hodině se chtěla pustit do smluv, které předtím s Danielem připravili, a v tu chvíli zjistila, že je nechala doma. Nejprve se chtěla zvednout a vyrazit pro ně, protože se musely dnes bezpodmínečně poslat k podpisu druhé straně, ale pak si všimla ještě několika nedodělaných věcí, a tak se nejprve pustila do nich. Asi po dvou hodinách práce ji vyrušilo zaklepání na dveře. V duchu se vztekala, kdo a proč ji ruší, ale poté, co se ve dveřích objevil Daniel se svou matkou v patách, byla nakonec ráda, že nemusí nikam jezdit.

 

            „Ahoj, Danieli. Co vy dva tady děláte?“ zeptala se překvapeně.

            „Máma trvala na tom, že bych ti měl pomoct s prací,“ pokrčil rameny.

            „Aha.“

            „Tady mám ty smlouvy, na kterých jsme včera pracovali. Takže je stačí jen zkontrolovat a můžeme je poslat.“

            „Díky.“

            „Není za co. Ale teď už se do toho pusťme, abychom tu netvrdli zbytečně dlouho, souhlasíš?“

            „Máš pravdu, nemám v úmyslu tu zůstat déle než je nezbytně nutné. Ale ty bys měl promluvit se zaměstnanci. Doneslo se mi, že jsou po tom, co se v pátek stalo, značně nervózní. Teď je deset, takže to domluvím tak, aby byli všichni ve dvanáct v zasedacím sále, a pokud to všechno do té doby stihneme, můžeme skončit. Alespoň dneska, souhlasíš?“

            „Dobře. Domluv to, i když abych pravdu řekl, moc se mi do toho nechce.“

            „Rozumím ti Danieli, ale tím, že o tom, co se stalo, budeme mlčet, to nezmizí. Je třeba se k celé té situaci postavit čelem. A to hned. Takže já teď půjdu domluvit to setkání, a ty se zatím podívej, jestli nemá tvůj táta na stole ještě něco urgentního, co jsme třeba přehlédli,

Ano?“

            „Ty jsi vážně poklad. Miluji tě.“

            „Prosím, už toho nech. Musíme toho ještě hodně stihnout. Tak zatím,“ rozloučila se Patricie a vyšla na chodbu.  Vydala se směrem k první kanceláři, která byla po cestě k recepci. Zaklepala na dveře a vzápětí vešla dovnitř.

 

            „Dobrý den,“ pozdravila nejprve všechny přítomné, „chci vám jen oznámit, že v poledne se bude konat v naší zasedací místnosti takové malé setkání, na kterém vám nový ředitel oznámí všechno důležité. Buďte prosím přesní, ať stihneme vše důležité projednat.“

 

            Asi po půl hodině se vrátila zpátky do kanceláře ke své práci. Daniel si mezitím připravoval základní body své řeči k zaměstnancům a byl značně nervózní, i když to na sobě nechtěl dát znát. Jak se, čím dál víc, blížila dvanáctá hodina, i jeho nervozita víc a víc stoupala.

 

Konec páté kapitoly