Zastavené srdce 2

2.

                Patricie Zemánková čekala v domluvenou hodinu před vybranou restaurací. Na mobilu ji cinkla sms zpráva. Psala ji její kamarádka Bára: Drzim palce. Treti schuzka uz urcite vyjde.

Patricie se rozhlédla kolem sebe, zda se k ní neblíží jistý mladý muž, se kterým měla mít schůzku sjednanou přes internet. Nikde nikdo a tak na sms odepsala: Jestli to bude jako ti dva predchozi, tak jsi mrtva.  Jen co telefon schovala do kapsy kabátu, přišel k ní mladý muž. Dle toho, co o sobě psal mu mělo být 38 let, měl mít 175 centimetrů a štíhlou postavu. Těch 175 centimetrů by splňoval, pokud by se míra vydělila dvěma. Na brzkého čtyřicátníka nevypadal, Patricie by mu řekla maximálně 33 let. A štíhlá postava se nedala posoudit, neboť dorazil v ohromné červené péřové bundě. Což se v lednu dalo pochopit.

 „Ahoj, čekáš na mě?“ zeptal se Patricie s úsměvem od ucha k uchu.

 „Pokud se jmenuješ Robin a máš tu mít schůzku se mnou, tak ano,“ odpověděla mu.

 „No jasně, já jsem Robin, ahoj,“ naklonil se k ní, aby ji hned políbil. Na první schůzce. Přes internet. Ale zřejmě nevěděl, jestli nejdřív na pravou nebo levou tvář a tak se tam kolébal z jedné strany na druhou a podivně u toho máchal rukama.  Patricie odstoupila krok od něj a chytila ho za pravou ruku a řekla: „Patricie, těší mě.“ Ruku mu u toho stiskla, aby pochopil, že teď se určitě s ním líbat nebude a nejspíš ani později. „Půjdeme dovnitř?“ zeptala se a kývla k restauraci, před kterou se nacházeli. Robin ze sebe vydrkotal něco, co znělo jako JO JASNĚ a vešel jako první do restaurace. Hned za dveřmi se zastavil, což Patricie nečekala a tak mu přistála na zádech, jako když moucha vrazí do okenní tabule.

 „Tak, kam si sedneme?“ rozhlížel se Robin po lokále. Po plném lokále.

 „Máš rezervaci?“ podívala se na něj Patricie.

 „Ne, nemám. Já myslel, že jí ve čtvrtek večer nebude potřeba.“ Obvykle je čtvrtek pro obyvatele hlavního města skoro jako pátek a tak jsou restaurace plné. S tím Patricie počítala, ale doufala, že když Robin vybral restauraci, že zařídí i aby se v ní i posadili. Bohužel, to tak nebylo. S malou nadějí odešla za číšníkem k baru. „Dobrý večer, nenašly by se tu náhodou dvě volná místa?“

 „Pokud nemáte rezervaci, tak bohužel.“

 „Tu nemáme, ale stačí nám i nějaká malá místa,“ otočila se na Robina a dodala: „místa pro trpaslíky.“

 „I ty máme plné.“ Po číšníkových slovech se tedy Patricie i s Robinem otočili a odešli do jiné blízké restaurace. I tam ale bylo po strop narváno. Místo k usednutí našli až na čtvrtý pokus. Servírka je usadila u obrovské výlohy, kde stůl tvořil vysoký dřevěný sud a u něj byly dvě barové židle. Patricie se na židli se svým metrem šedesát vysoukala o něco lépe, než její společník s údajnými patnácti centimetry výšky navíc.  Po vyčerpávajícím hledání nepřeplněné restaurace Patricii pěkně vyhládlo. Uvítala proto Robinovo: „Zvu tě, dej si, co chceš.“

 „Děkuju, to je milé,“ odpověděla a v jídelním lístku nalistovala hlavní chody.

 „Ale mám u sebe jen tisícovku, takže zbytek doplatíš.“ Konstatoval Robin. Patricie okamžitě přetočila jídelní lístek na předkrmy a polévky. Už teď tušila, že tohle nebude ten pravý muž pro ni.

                „No a jednou jsem se u kamaráda tak strašně opil, spletl jsem si u něj místnosti a místo na záchod jsem vpadl k jeho rodičům do ložnice, kde jsem poblil celou postel,“ vyprávěl Robin po jídle.

 „Co oni na to?“

 „Nevím, nebyli doma. Ukážeš mi nohu?“

 „Cože?“ nahnula se Patricie blíž k němu, neboť pochybovala o správnosti svého sluchu.

 „No, jestli mi ukážeš nohu. Víš, zajímá mě, jestli máš prsty na nohou všechny rovně, nebo se ti od palce zmenšují.“

 „Aha. No a co to pro tebe znamená?“ Samozřejmě, že si nechtěla v hospodě plné lidí a ještě k tomu vystavená ve výkladní skříni sundávat botu a ponožku. Ale nechtěla Robinovi ukazovat svou nohou ani, kdyby tam přišla jen v pantoflích.

 „Tak, zajímá mě to. Objednám si ještě pivo. Chceš taky něco?“

 „Já zatím ne.“

 „Kolik máš dioptrií?“, pohlédl Patricii na brýle a rovnou pokračoval: „ Já jsem měl tři.“

 „A už nemáš?“

 „Ne, zaplatil jsem své bývalce umělý prsa a ona mě za to operaci očí.“ Po této větě nevěděla Patricie na co se myslet dřív, zda na své brýle se čtyřmi dioptriemi do dálky, nebo na svá prsa. Zrak se jí stáčel do svého výstřihu. „Můžeš si ty brýle na chvíli sundat?“ Zeptal se Robin a Patricii to ani nepřekvapilo, ze tří schůzek přes internet si brýle sundala již po třetí. Párkrát zamrkala, než si oči zvykly, že nevidí. Robin se jí díval do očí. „Hmm, pěkný. A ty řasy, to je umělý? Vypadá to skoro jako pravé.“

 „Mám šikovnou kosmetičku.  Je to umělé.“ Umělé řasy byla jediná Patriciina umělá věc na jejím těle. Žádné umělé nehty ani prsa. Pouze řasy, díky kterým si ráno ušetřila pár minut času, neboť díky nim jí odpadávalo líčení. Ráno pouze vstala, umyla se, učesala, oblékla, ušla jeden kilometr a byla ve své práci.

 „Ale líbí se mi to. Odskočím si. Kdyby někdo přišel, tak si dám ještě jednu dvanáctku,“ řekl, seskočil z barové židle, trochu zavrávoral, ale chytil se stolu/sudu a odešel na toaletu. Už po třetí. Patricie už toho měla dost. Zapřemýšlela, jestli stihne vyndat peníze za svou útratu, posbírat své věci, jež čítaly kabát, kabelku a dlouhou šálu a dát se na útěk. Raději to zavrhla a vyndala z kabátu mobil a rychle naťukala sms Barboře: Pomoc! Je to hruza! Za 5 minut mi zavolej, ze nekam rychle musim!!  Po té dala mobil na co největší hlasitost a schovala znovu do kabátu.

Robin se vrátil z toalety s pivem v ruce. Patricie doufala, že si ho nechal natočit cestou ze záchodu a že je to opravdu pivo. Pokračovalo další Robinovo klábosení o ničem a těch pět minut, co Patricie čekala, než Bára zavolá, bylo neuvěřitelně dlouhých. Ale nakonec se jí mobil v kapse rozdrnčel a mohla si tak oddychnout úlevou.

 „Nezvoní ti mobil?“ zeptal se Robin.

 „A jo, no vidíš, málem bych to přeslechla. Promiň, musím to vzít,“ řekla a hovor přijala. Ze sluchátka se ozvalo Barbořino hysterické: „Utíká ti doma plyn!!! Musíš tam přijít dřív, než to celé vybouchne!!“  V první chvíli se Patricii chtělo strašně smát tomu, jakou blbost si Bára vymyslela, ale zachovala vážnou tvář: „Cože mi? Utíká plyn? Tak to je vážný. Já to zařídím.“ Ukončila hovor a podívala se na Robina. „Utíká mi doma plyn.“

 „Ty jo, fakt jo? Tak to bys asi měla pospíchat.“

 „No, to asi jo,“ řekla a soukala se do kabátu.

 „Já tě doprovodím,“ řekl Robin a mával na servírku onou tisícovku s tím, že platí dohromady. Naštěstí se do svého limitu vešel i s útratou 120 korun za Patricii. „Pojedeš metrem?“ ptal se před restaurací a snažil se dohnat její rychlé kroky.

 „Od tramvaje to mám blíž.“ Doufala, že se s ní Robin rozloučí a půjde na své metro, ale řekl, že s ní počká. Jako na potvoru žádná tramvaj v dohledu. Kdyby nebyl pod vlivem šesti dvanáctek, tak by mu asi přišlo divné, že k unikajícímu plynu ve svém bytě Patricie čeká na tramvaj místo toho, aby si zavolala rychlé taxi. Jaká to pro ni byla úleva, když se v dálce objevila světla tramvaje.

 „Už ti to jede. Tak se měj, moc mě to s tebou bavilo, si moc pěkná,“ řekl a naklonil se k ní s našpulenou pusou. To už Patricie trošku vypěnila.

 „Jestli to uděláš, tak budeš mít obtisk mé ruky na své tváři.“

 „Aha, tak ahoj a ozvi se,“ řekl a z tramvaje, která před nimi otevřela své dveře, vystoupili či spíše vypadli, tři mladí lidé. „Jé, nazdar, kam jdete?“ začal na ně hlasitě volat Robin.

 „Čau Robine! Jdeme, ty vole, tady za roh do knajpy něco popít!“ volal na něj vesele a podnapile mladý muž.

 „Tak to počkejte, já jdu s vámi!“ a rozeběhl se nejistým krokem za nimi. Ani se neotočil, zda Patricie vůbec nastoupila. Ta se zhroutila na studené sedadlo tramvaje a zavolala Barboře, aby jí poděkovala za originální vysvobození.

…

                Byl pátek, jedna hodina odpoledne a Petr Zemánek, Patriciin bratr se těšil, jak mu za dvě hodiny skončí směna. Mimořádně ranní směna. Dal kolegovi vědět, že si jde na chvilku ven užít ledového lednového vzduchu. U dveří z budovy ven se střetl s mužem, který pročítal cedulky kam se vydat.

 „Dobrý den, můžu vám poradit?“ zeptal se muže a musel přemýšlet, kde už toho člověka viděl.

 „Dobrý den. Já úplně nevím, kam jít. Před třemi měsíci jsem zkolaboval na ulici,“ řekl muž a Petrovi jako by ho vzpomínka pleskla do čela.

 „No jasně, já už vím. Vezl jsem vás,“ řekl Petr a muž se na něj pečlivě podíval.

 „A jo, to jsem rád, že vás vidíme, pane doktore.“

 „Já nejsem doktor, jen záchranář.“

 „To nevadí, ale nebýt vás, tak tu nejsem. Ani jsem se nepředstavil. Jsem Radek Nový a moc vám děkuju za záchranu,“ podal mu svou pravici. Petra to dojalo, neboť se mu často nestává, aby mu někdo za jeho práci poděkoval, často spíše naopak.

 „Petr Zemánek, těší mě. Za to vůbec neděkujte, to je pro nás samozřejmost.  Život vám zachránil hlavně někdo úplně jiný, ještě než jsme přijeli.“

 „A právě proto tu jsem. Pamatuju si, že ke mně přiběhla žena, ale víc už ne. Napadlo mě, jestli by mi tady neřekli, kdo to byl. Stačí jméno, nebo telefon.“

 „Tak to máte štěstí, že jsme se tu potkali. Ta žena byla totiž moje sestra.“

 „Vážně?“ výraz zachráněného muže byl velmi překvapující.

 „Ano, Patricie Zemánková.“

 „A mohl byste mi říct, kde bych jí našel?“ zeptal se Radek a Petr se usmál při představě, jaký udělá své sestře překvapení.

…

                I Patricie vyčkávala konec své pracovní doby. Čas si krátila klábosením se svými kolegyněmi v kuchyňce. Zrovna jim vyprávěla průběh včerejší schůzky.

 „To není možný, to byl idiot,“ smála se její kolegyně Marie. „Ukaž mi ještě tu jeho fotku, co má na té seznamce. No, nevypadá retardovaně,“ řekla, když si fotografii na profilu onoho Robina prohlédla. „Na to, že je mu už skoro čtyřicet vypadá od pohledu dobře.“

 „Jo, Maruško, on nevypadal špatně, sice si na té seznamce přidal tak deset centimetrů, ale jinak byl pohledný i štíhlý, jak tam o sobě píše.“

 „Jo, byl štíhlý, ale i uvnitř lebky,“ řekla Barbora, která do kuchyňky vešla s polystyrenovou krabičkou.

 „Ježiš, kde se tu bereš?“ skoro se jí Patricie až lekla. Barbora pracovala ve sejné firmě jako Patricie.

 „Jdu si ohřát jídlo. Dopoledne bylo fajn, skoro jsem se až nudila a tak si došla pro nudle naproti k číňanovi a v tom si říďa vzpomněl, že má asi tři jednání. Ani jsem se nenažrala a jezdili jsme po jednáních,“ říkala hladová Barbora a při zapínání mikrovlnné trouby začala skoro až slintat.  Všechny vyrušilo krátké cinknutí zvonečku. Takového, jaký jek vidění na hotelových recepcích. I tady na poliklinice ho na recepci měli.

 „Ty vado, mi neříkej, že chce někdo vyšetřit v pátek, hodinu před koncem pracovní doby,“ řekla naštvaně sestra Petra a odešla na recepci. Po chvilce přiběhla zpátky a zavřela za sebou dveře. „Paty, shání tě tu nějaký chlap!“

 „Mě?  Jako že přišel ještě na odběry? Teď?“ podívala se Patricie na hodiny.

 „No, shání slečnu Patricii a v ruce má obrovskou kytku.“

 „Kytku?“

 „Řekla jsem mu, že se podívám, jestli jsi ještě tu, jestli jsi neodjela do laborky.“

 „Aha, tak já letím k sobě. Pošli ho tam,“ řekla Patricie a rychle z kuchyňky běžela do své ordinace.

 „Nezavírej si dveře, chceme slyšet kdo to je!“ sykla na ní Barbora.

 „Třeba je to ten ze včera z té schůzky a přišel se omluvit,“ řekla Marie.

 „Maruško, sundejte ty růžové brýle,“ pohladila ji Bára něžně po ruce a posadili se tak, aby viděly, až bude muž kolem nich procházet.

                „Tak sestřička už se z laborky vrátila a je u sebe v ordinaci. Je to na konci chodby vlevo,“ usmála se na muže sestra Petra za recepcí a jen co zašel o kousek dál, tak zaběhla za ostatníma do kuchyňky. 

Když našel ordinaci s plastovou cedulkou Odběry biologického materiálu, tak dveře byly otevřené. Přímo naproti dveřím byl stůl, u kterého seděla bokem sestra v bílém tričku a kalhotách. Blonďaté vlasy měla vyčesané do vysokého ohonu a na nose brýle. Zaklepal a ona zvedla hlavu a pozvala ho dál.

 „Dobrý den,“ pozdravil ji a zadíval se jí do obličeje. Skutečně to byla žena, díky které se jeho zastavené srdce znovu roztlouklo.

 „Dobrý den, jdete na odběry?“ zeptala se ho a oči jí sklouzly ke kytici v jeho ruce.

 „Ne, já jdu za vámi. Já jsem Radek Nový a před třemi měsíci jste mi dávala v centru první pomoc.“ Bylo vidět, jak se jí rozšířily zorničky.

 „No ano, máte pravdu, jste to vy. Hned jsem vás nepoznala. Promiňte, zapomněla jsem se představit. Patricie Zemánková,“ podala mu ruku. Na rozdíl od jeho ruky, byla ta její drobná, kůže byla jemná a studená. „Jsem tak ráda, že vás vidím živého.“

 „Za to vděčím vám, a proto tu také jsem. Moc vám děkuju za pomoc, prý jste byla jediná, kdo hned zareagoval. To je pro vás,“ řekl a předal jí puget květin tvořený z růží a lilií.

 „Páni, já moc děkuju, ale to nemuselo být. To bylo tak nějak samozřejmé.“ Bylo vidět, že je Patricie překvapená, očima těkala po Radkovi nahoru a dolů. „A byl tam ještě jeden kluk, který mi pak přišel na pomoc.“

 „Ale vy jste byla ta první.“

Patricie se usmála a podívala se mu do očí: „ Vypadáte dobře. Nikdo by neřekl, že vás před několika měsíci postihl infarkt.“

 „Děkuju. Ta rekonvalescence byla dlouhá a trochu náročná.“

 „Ale stálo to za to,“ řekla Patricie a Radkovi se rozezvonil mobil.

 „Pardon, už mě nahánějí, mám mít za chvíli jedno jednání,“ řekl a hovor odmítl. „Ale rád bych si s vámi popovídal víc. Mohl bych vás pozvat třeba na kávu?“ Po této Radkovo otázce se Patricie podívala ke dveřím. Tam vykukovala jak Marie, tak i Petra a Bára dokonce s vidličkou v ruce a všechny tři kývaly, že má na kávu jít.

 „Tak dobře. Ale teď úplně nevím, kdy budu mít volno,“ řekla Patricie a Bára se plácla do čela.

 „Tak to jsme dva, ale můžete mi dát na sebe číslo a dohodneme se,“ řekl Radek a Patricie souhlasila. Rozloučili se a jen tak tak se zvědavé kolegyně stačily ukrýt v kuchyňce.

                „No ty vole!“ vypískla Bára, když za nimi Patricie ihned přišla.

 „Slyšely jste všechno?“ zeptala se Patricie.

 „Jo, slyšely.  Budeš mít rande,“ zatleskala vesele Bára. Při tom se píchla o vidličku, kterou stále třímala v ruce. „Ježíš, moje nudle!“ vrhla se k mikrovlnné troubě a již ohřáté nudle si znovu ohřála.

 „Ani jsem se nezeptala, jak mě našel.“

 „To se dozvíš, až se ti ozve a půjdete na tu schůzku,“ řekla Marie.

 „Pokud se ozve,“ řekla Patricie, podívala se na hodiny a usoudila, že je pravý čas své pracoviště opustit a jít domu.