Zastavené srdce 3

3.

                Patricie nestíhala, ale moc si přála stíhat. Cítila se nervóznější, než před všemi ostatními schůzkami. Do cíle jí zbývalo jen vystoupit z tramvaje a přejít náměstí. Začal jí zvonit v kapse žlutého kabátu mobil. Myslela si, že je to Radek, muž, kterému zachránila život a se kterým měla dneska schůzku. Byla to ale kamarádka Bára.

 „Čau, ještě tam nejsi?“ zeptala se do telefonu.

 „Teď jsem vylezla z tramvaje.“

 „Ok. Co sis nakonec oblékla? Jestli rolák a lacláče, tak už se s tebou nebudu nikde ukazovat.“

 „Neboj se, vzala jsem si úzké kalhoty a to tričko od tebe.“

 „Takže nějaké sexy tričko. Jaké?“

 „Černé, květované se šněrovačkou kolem krku, ale dekoltem odhaleným.“

 „To obojkový? To je dobrá volba. Doufám, že přes to nemáš tlustý svetr.“

 „Mám přes to ten zlatavý kardigan, jak nemá zapínání.“

 „Tak super. Tak držím palce, ať se rande vyvede.“

 „Není to rande.“

 „Ne? A co je to?“

 „Večeře jako poděkování, že jsem ho nenechala exnout na chodníku.“

 „Tak každý tomu říká jinak.“

 „Dej pokoj. Už jsem skoro u kostela, tak končím.“

 „Dej vědět, kdybys potřebovala zase zachránit. Budu na mobilu.“

 „Dík, pa.“ Patricie schovala mobil do kapsy kabátu zrovna ve chvíli, kdy došla na domluvené místo, jímž byl kostel na náměstí. Byl konec ledna, šest hodin večer a začínala panovat tma. Patricie najednou znejistěla, jestli si dobře pamatuje, jak Radek vypadá. Viděla ho sice už dvakrát, ale poprvé byl na cestě na onen svět a podruhé byla lehce šokovaná, když za ní přišel do práce s pugetem květin.

          Viděla přicházet muže z protější strany silnice. Na sobě měl tmavý kabát, který dával vyniknout jeho urostlým ramenům. Patricie si říkala, ať je to on, protože v té tmě, která kolem panovala, si nebyla vůbec jistá. Ale čím víc se k ní přibližoval, tím si byla jistější a začínal se jí rozlévat úsměv na tváři. Byl to opravdu Radek.

 „Dobrý večer,“ připojil k pozdravu úsměv.

 „Dobrý večer. Nečekáte dlouho?“ zeptala se pro jistotu.

 „Vůbec ne. Akorát jsem zaparkoval a zaplatil parkovný, když jste přišla. Jen ještě vteřinku vydržte, dám si ten parkovací lístek za okno,“ řekl, a jakmile tytu úkony nutné k tomu, aby své auto našel na stejném místě i po večeři udělal, tak se rychle vrátil k Patricii. „Tak můžeme?“

 „Můžeme. A můžeme si i tykat?“ navrhla Patricie jako první.

 „Moc rád. Radek, ahoj.“

 „Patricie,“ podali si ruku a padl polibek na každou tvář. Radek jí nádherně, mužně, voněl a jeho dlaně byly teplé a velké. Bok po boku došli do restaurace, jež byla zařízená ve stylu 30. let. Radek ihned nahlásil svou rezervaci a za chvilku už seděli pěkně v koutku restaurace u stolu z tmavého dřeva na židli potažené koženým čalouněním s příjemně vysokým opěradlem.

          Patricie byla zvědavá a tak se hned chtěla zeptat na jeho srdeční příhodu, ze které mu částečně pomohla, ale raději počkala, než k tomu tématu zašel během večera sám: „Já jsem měl vlastně neuvěřitelné štěstí.“

 „V čem?“

 „V tom, že jsem odpadl k nohám zdravotní sestřičky.“

 „Jo ták. No, to asi jo. Ono tedy na té ulici bylo více lidí, ale najednou tam nebyl nikdo. Naštěstí se tam zjevil nějaký kluk, student zdrávky, takže ten mi pomohl. Ale kdyby tam nepřijel můj brácha, tak nevím, jestli bychom tu vůbec seděli.“

 „Ten záchranář?“

 „No, ten až potom. Nejdřív přijel můj druhý brácha. Ten dělá u policie a naštěstí měl v autě přenosný defibrilátor. Takže jsme tě trochu napumpovali elektřinou a pak přijel starší brácha se záchrankou.“

 „Teda, to už vám v rodině chybí jen hasič.“

 „To je táta.“

 „Takže v jedné rodině je hasič, záchranář, policajt a jako bonus krásná zdravotní sestřička? To se o tebe musí chlapi prát.“

 „No, to ani ne. Pamatuješ si něco z toho, co bylo potom, jak jsi zkolaboval?“

 „Pamatuju si tebe, pak nic, potom něco málo ze záchranky a pak nemocnici. Ale první dny, kdy jsem ležel na JIPu, mi trochu splývá.“

 „To se nedivím.“

 „Jak dlouho pracuješ na odběrech krve? Není to trochu rutina?“

 „Já jsem trochu rutiny potřebovala. Dělám tam teď skoro rok, před tím jsem od školy pracovala ve fakultce na ARU.“

 „Tak to jsem si uměl dobře vybrat čas a místo k infarktu u nohou té nejpovolanější,“ usmál se na ní svými výstavními silnými a bílými zuby, až se z toho Patricii udělalo teplo a musela odložit svetr. „No, abychom to nezamluvili úplně, jak je možné, že se o tebe chlapi neperou? Jsi krásná, mladá a navíc sestřička. To musí jít samo, ne?“

 „Ani ne. Ono není moc času na nějaké námluvy, a když už se najde, tak to stojí za starou bačkoru. Třeba moje poslední schůzka byla děsná. Musela jsem poprosit kamarádku o pomoc, abych mohla rychle pryč.“

 „Jak moc děsná?“

 „Nejdřív jsme nekonečně dlouho hledali volná místa v několika restauracích.“

 „On neměl rezervaci?“ vykulil na Patricii Radek svoje hnědé oči.

 „Ne. Potom vyprávěl, jak se kdy a kde opil a co všechno pozvracel, pak chtěl vidět moje prsty u nohou, pak vyprávěl o plastické operaci své bývalé přítelkyni a pak se opil.“

 „Ou, tak to se nedivím, že jsi utekla.“

 „No, doprovodil mě na tramvaj a tam mě chtěl políbit. Už jsem ho měla plné zuby a trochu jsem mu pohrozila, že jestli to udělá, bude mít obtisk mé ruky na tváři dost dlouho.“

 „Políbil tě?“

 „Naštěstí ne,“ řekla Patricie a Radek jen pokýval hlavou.

 „Tak to doufám, že ti za chvíli nebude volat kamarádka.“

 „Dneska k tomu není důvod.“

 

                „Tak, já jsem doma,“ řekla Patricie, když jí Radek doprovodil k panelovému domu se třemi vchody.  

 „No, pěkná cesta, samá tmavá ulice a park. Tudy chodíš často?“ zeptal se Radek.

 „Občas,“ přiznala Patricie a šla ke svému prostřednímu vchodu s Radkem stále po svém boku. „Tak jo, tak děkuju za skvělou večeři a zábavný večer,“ usmála se Patricie. Radek po informaci, že Patricie chtěla zfackovat své poslední rande za políbení, trochu zariskoval a Patricii si přitáhl k sobě, sklonil se k ní a políbil jí. Čekal facku i pár ran kabelkou, ale když se nic z toho nestalo, tak ho to potěšilo. Nezůstalo u jednoho obyčejného polibku, ale splynutí rtů se přesunulo hlouběji. Sevřel Patricii v jejím štíhlém pase a užíval si blízkost a teplo jejího těla.

     Patricie byla na kratičkou chvilku z polibku překvapená. Celou cestu z restaurace si vyčítala, že neměla Radkovi říkat o tom, že tehdy před měsícem Robinovi vyhrožovala fackou za to, když jí políbí. Během cesty domu, kdy se jí podařilo na zledovatělém chodníku podklouznout, ji Radek vzal za ruku, aby neupadla. Jakmile zjistil, že má ruku úplně ledovou, tak si ji strčil do kapsy svého kabátu a stále ji držel. Patricie zjistila, že by to políbení právě teď chtěla. Proto se po té co ji Radek políbil, k němu trochu přitiskla a polibek mu oplatila. V momentě, kdy se polibky začaly prohlubovat a přitiskl si ji v pase k sobě, mu obtočila ruce kolem krku. Užívala si vášnivé líbání, opíjela se jeho vůní a prsty mu zajížděla do jeho pevných a hustých černošedých vlasů. Rozvázal jí šálu a rozepl kabát. Svetr bez zapínaní mu problém nedělal a tak se dotýkal jejího těla jen přes tenké tričko, ale brzy se odhodlal i pod něj. Hladil její boky, ploché bříško a ňadra v krajkové podprsence.

     Nevěděla jak, ale najednou byla opřená o dveře do domu, Radka přitisklého na svém těle s pravou nohou vtisklou vysoko mezi jeho stehny. Na jednu stranu si nadávala, že má doma tak strašný nepořádek, že ho prostě k sobě domů vzít nemůže. Na druhou stranu byla za nepořádek vděčná, protože ho nemohla hned na první schůzce pustit k sobě do postele. Už tak zašli až daleko.

 „Nádherně voníš,“ řekl mezi polibky na její krk.

 „Musíme přestat,“ vzdychla a vyhledala opět jeho rty.

 „Božsky líbáš,“ řekl, když ho od sebe Patricie na kousek odtáhla.

 „Tohle na první schůzce nejde.“

 „Evidentně je to silnější než my.“

 „Musíme se přemoci.“

 „To asi jo. Udělali jsme tu sousedům pěknou šou.“

 „Důchodci už spí,“ řekla Patricie a vyndala z kabelky klíče.

 „Bylo to s tebou úžasné. Napíšeme si,“ řekl Radek, ukradl si pár posledních polibků a přidržel Patricii dveře.

 „Určitě napíšeme. Dobře dojeď. Dobrou noc,“ políbila ho Patricie naposledy a proklouzla do domu. Radek počkal, než se za ní zabouchnou dveře a vydal se zpět ke svému autu.  Patricie ho ještě sledovala za oknem svého bytu, dokud se jí neztratil ve tmě mezi paneláky. Dopadla do křesla na hromadu oblečení připravenou k vyžehlení a zhluboka se nadechla. Teprve až teď vytáhla z kapsy telefon, kde měla tři zprávy od Báry: 1.Jak to jde? 2. Dnes nepotrebujes zachranit? 3. Zijes?

Patricie ji odepsala: Ted jsem dorazila domu.

Odpověď od Báry přišla ihned: Slava, konecne muzu jit spat. Dobrou

Patricii čas strávený s Radkem tak rychle utekl, že jí vůbec nepřišlo, že už je skoro půlnoc. Celé čtyři hodiny se s ním dobře bavila a doufala, že to nebyl jen jeden krásný večer, ale že se Radek skutečně ozve.