Ledový oheň

„Crr....“ zavrčí nelítostně můj elektronický nepřítel jménem budík. Vyrve mě ze snu, který by se ve skutečnosti nikdy nemohl splnit. Spolužák Petr o mě nezakopne ani pohledem, takže šance na nějaký vztah mezi námi je téměř nulová. Teď to asi vypadá, že jsem do něj bůhví jak dlouho tajně zamilovaná, ale opak je pravdou. Rozhodně mě nemůže uchvátit drsnej týpek s naušnicí v uchu, kouřící jednu cigaretu za druhou a vymetající všechny bary ve městě. To teda fakt ani náhodou, mou představu o romantickém slaďákovi opravdu nesplňuje, ale v tom snu, když se choval jako někdo úplně jiný, mě totálně dostal.
Skoro se bojím do školy. Ještě v autobuse nemůžu vytlačit myšlenku na ten sen. Kdežto kamarádce Janě se to podaří téměř okamžitě.
„Učila ses na ten test z dějáku?“ ptá se místo pozdravu, když se sejdeme na autobusáku. Každé ráno spolu totiž odsud jdeme do školy spolu.
„Cože? Proboha ta písemka! Úplně jsem na to zapomněla!“ vyjeknu a chytnu se za vlasy. Rychle vyhrabu sešit z batohu a snažím se narvat si do hlavy alespoň pár letopočtů. Než si to uvědomím, stojíme před školou.
V šatnách je teď, pět minut před hodinou, jako obvykle šrumec a jeden přes druhého křičí data slavných bitev. Automaticky vyměním botičky na pantofle a pak s Jančou lezeme po schodech do posledního patra, kde hnízdí naše třída. Očima hltám text v sešitě, takže se rozhodně nekoukám před sebe. Samozřejmě se mi to vymstí. Najednou, než jsem si stihla cokoli uvědomit, do někoho narazím.
„Nemůžeš sakra čumět na cestu?“ zařve na mě. Vzhlédnu a těsně vedle mě nestojí nikdo jiný než Petr! Pohodí hlavou, ignorantsky mě zrentgenuje a pokračuje v cestě ze schodů. Nestihla jsem ani říct „sorry“. Prostě trapas jak já nevim co!
„Tak to bylo hustý!“ směje se Jana a já už to radši nekomentuju. To je jak naschvál. O tom snu Janě radši ani říkat nebudu, ne že by to někomu vykecala, ale dojem by to na ni asi neudělalo.
Vlezeme do třídy, kde to vypadá jak ve spisovatelském kroužku, jeden přes druhého tu totiž mastí taháky až se z nich kouří. S Janou se k nim plánujeme přidat, ale než si stihnu vyndat propisku, tak dovnitř vejde profesor Ludvíček, žáky zvaný Luďa, a bez jediného slova nám začne rozdávat testy. V tu chvíli přivalí zbytek třídy, s hlasitým protestem zaplují do svých lavic a začnou zjišťovat, zda dokáží odpovědět alespoň na nějakou otázku. Luďa je už naštěstí dost starý, takže blbě slyší a z písemky se stane skoro skupinová práce.
„Hej Jíťo, kdy Římani bojovali poprvý s Kartágem?“ zeptá se mě Sandra, která sedí napravo přes uličku, hned vedle Petra. Mrknu k Janě, kterou dějepis, jako jediný předmět na naší škole, baví.
„264-241 před naším letopočtem,“ nahlásím a pomůžu tím asi dalším třem spolužákům sedícím okolo, včetně Petra. Sakra, proč se na něj pořád musím koukat? Nelíbí se mi, nelíbí, nelíbí, nelíbí.... No dobře, tak se mi trochu začal líbit, ale copak za to můžu?
Písemka trvá skoro i celou přestávku, takže, jen co nám Luďa vybere papíry, hned začíná matika. Můj oblíbený předmět. Většina lidí ji však nesnáší, což nechápu, podle mě je jednodušší sečíst, odečíst, odmocnit nebo podobně upravit pár čísel, než se šprtat biologii, děják nebo třeba právo. Tam to člověk prostě musí umět. Matiku stačí chápat.
Einstein se vlítne do třídy s děsivým úsměvem ve tváři.
„A jé je, co to bude tentokrát?“ zasměje se Janča potichu, matikář si jí však všimne.
„Copak vás tak pobavilo, slečno Dvořáková? Povězte to všem, taky se rádi zasmějeme,“ poradí jí. Kamarádka sklopí hlavu, na znamení pokory, z matiky má totiž děs, a až do konce hodiny se neodváží promluvit. Narozdíl od Petra. Tomu je škola tak nějak fuk, takže nějaký ten trest za vyrušování ho nevyvede z rovnováhy, spíš si myslím, že by se divil, kdyby byl jeden den bez poznámky. Po tom, co řekl, že sínus s kosínusem v životě potřebovat nebude, takže nechápe, proč se tady s tím zdržovat, to Einstein nevydržel.
„Tady vás nikdo zdržovat nebude, klidně můžete jít, napíšu vám neomluvenou hodinu a je to.“ Myslím, že kdyby matikář nebyl takovej dobrák, tak to opravdu udělá, ale takhle jsme to všichni vzali jen jako varování, kterých je schopen za hodinu rozdat i několik..
„A já se z toho mám podělat nebo co?“ odpoví pohrdavě Petr a to už je poslední kapka učitelovy trpělivosti.
„VEN!!! Máte neomluvenou hodinu a příští hodinu se díky vám může celá třída těšit na písemčičku!!!“ začne Einstein křičet a Petr, očividně nečekal takovou reakci, se zvedne a vydá ke dveřím. „A ještě něco, zítra mi přinesete správně vypočítané příklady od strany 76 po stranu 80!“ zařve na něj ještě. Rychle proběhnu učebnicí, je to takových padesát příkladů! U těch bych se sama zbláznila, to by mě zajímalo, jak to zvládne on.
Zbytek hodiny proběhne v úplném klidu. Nikdo už se neodváží ani pípnout, a jen co zazvoní, se ve třídě stihne hotová vřava. Jedni komentují písemku z dějepisu a porovnávají si odpovědi, druzí řeší Petrův prohřešek a rozbouřeného Einsteina a poslední skupina se nemůže smířit s testem slíbeným na příští hodinu. Mezi ně patří i Jana.
„Jak nám to mohl udělat? Vždyť jsme to skoro neprocvičili!“ stěžuje si.
„Vždyť opakujeme učivo ze základky,“ snažím se ji uklidnit, že už to přeci musí znát, ale podaří se mi to skoro až na konci velké přestávky.
Zbytek dne se nudně vleče a posledního zazvonění se už nemůžu dočkat. Ještě, že čas se nedá zastavit, takže ručička hodin pomalu ale jistě dolezla k půl druhé a my jsme konečně vypuštěni z našeho ústavu.
„Počkej, hodíme řeč?“ zavolá na mě kdosi, když už jsem na cestě na autobus. Otočím se a tam stojí Petr. V ruce cigaretu, na tváři dokonalý úsměv, ten rozhodně nevolal na mě. Jsem tak pitomá nebo co? Ani mě nezdraví a určitě na mě bude volat. Nejradši bych si nafackovala. Rychle se otočím a pobídnu Janu, aby přidala.
„Počkej přece!“ zavolá znovu, doběhne nás a chytí mě za loket.