Ledový oheň 3

Není mi to nepříjemné, ale přesto jeho ruku setřesu a na tázavý pohled odpovím:
„Zítra bychom toho oba litovali.“
„Promiň, ale teď tě nechápu. Jestli to chceš slyšet na rovinu, tak vím, že se ti líbím, je to na tobě vidět, a dneska jsem přišel na to, že jsi úplně jiná, než jsem myslel. Jsi fakt skvělá a kdyby sis furt nehrála na šedou myšku, tak bych si tě všiml o dost dřív.“ Zastaví se. Div do něj nevrazím. Chci o krok ustoupit, ale chytí mě a přitáhne blíž. Naše obličeje jsou vzdáleny pouhých několik centimetrů.
„Žiješ v úplně jiným světě než já,“ vzdychnu. Cítím jeho dech tak blízko!
„A proč se ze dvou světů nemůže stát jeden?“ zeptá se a vzápětí mě políbí. Tak strašně nádherně a něžně, jak jsem si to ani v tom nejromantičtějším snu nepředstavovala. Ale pak mi hlavou prolétne myšlenka na všechny ty holky přede mnou. Všechny myslely, že jsou ty pravé, a to byly stokrát krásnější a milejší než já. Co když jsem pro něj jen další trofej? Navíc se k sobě vůbec nehodíme. Máme odlišné zájmy, kamarády a vlastně všechno. Odtrhnu se od něj. Překvapeně otevře oči, asi není zvyklý, že od něj holky utíkají.
„Co jsem udělal?“ dostane ze sebe a dožene mě, protože jsem mezitím zamířila k silničce vedoucí pryč ze sídliště.
„Tak řekneš mi to?“ dotírá. Je to jako zlý sen. Co mám teď dělat?
„Nic, prostě jen... ty světy se nikdy nespojí, jsou moc daleko, víš? Ty jsi jako plamen ohně, já ledová kra. Když přiblížíš plamen k ledu, tak led začne sténat bolestí a rozpouštět se, až je z něj čistá voda, a voda ten plamen uhasí. Takže ve výsledku nebude šťastný ani jeden, oba budou trpět.“
„Ale nemusí to tak být, nemusí, chápeš?“
„Nechápu. My se k sobě nehodíme, ty se nezměníš a já taky ne. Je to hezkej sen na krátkou chvíli, ale po pár dnech by se sen změnil v noční můru,“ nevím jak jinak mu to vysvětlit.
„Proč mě sakra musíš odepsat už na začátku? Tak mi dej šanci!!!“ zařve na mě. Musím začít rychle mrkat, protože moje oči jsou ve chvilce jako ze skla a co nevidět se plánují změnit v říční pramen. „Prosím..., v životě jsem nikoho neprosil, zvlášť holku ne.“
„Chceš říct, že vyměníš cigarety za procházky se psem? Večírky s kámošema za dobrovolný práce v domově důchodců? Seš si jistej, že chceš tohle? Asi se ne, co? Nechci říkat, že můžeme bejt kamarádi, na to máme moc odlišný zájmy. A já bych na těch tvejch akcích taky nebyla přímo happy. Líp nám bude každýmu zvlášť, věř mi,“ řeknu nakonec.
„Poslední slovo?“ zeptá se jenom. I jeho oči se podivně lesknou. Nechci věřit, že by ke mně mohl začít něco cítit po několika hodinách strávených nad matikou.
„Jo,“ vzlyknu a moje oči už nemůžou zadržet proud slz, které se derou na povrch, takže je prostě nechám padat na zem. Obejme mě a několik minut čeká, než mi dojdou slzy.
„Děkuju,“ řeknu potom a odstoupím od něj trochu dál.
„Ty mi nemáš za co děkovat, to spíš já tobě, otevřela jsi mi oči... Nechci tě nutit do něčeho co nechceš, ale... Nevim jak to říct,“ pokusí se o úsměv a zase si nervózně prohrábne vlasy. „No radši nic. Jestli chceš stihnout ten bus, tak bychom měli máknout.“

Před autobusem mi dá pusu na tvář a potom čeká než se ten vůz odkodrcá pryč. Skoro celou cestu musím myslet na to, že přesně tohle jsem přece chtěla, chtěla jsem, aby mě miloval nejkrásnější kluk ze školy, a teď když tomu tak asi je, tak bych ho radši nikdy nepotkala. Proč jsem si nikdy nevšimla, jak moc jsme odlišní? Nebo to je právě ta odlišnost, co mě k němu přitahuje? Nevím... Prostě nevím co dál.

Jako ve snu dojedu domů, tam si dám sprchu a bez večeře zalehnu do postele. Toužím usnout. Zapomenout na dnešní den, zapomenout na všechno, co se dnes stalo.
„Jity, není ti nic?“ nahlédne do pokoje mamka.
„Ne, je mi fajn, jen chci být sama.“ Naštěstí je moje mamka tak ohleduplná, že se na nic neptá a odejde.
Nechci zítra do školy, nechci ho vidět, prostě nechci!!!

Snění se zřejmě dostavilo dřív, než jsem čekala, protože najednou sedím na posteli, je šest hodin ráno a můj budík se už pár minut domáhá vypnutí.
„Tak vypneš to nebo ne?!“ vlítne do mého pokoje brácha Tomáš. „Zvoní ti to na celej barák!“
„Jdi někam!“ zařvu na něj a pro důraznost po něm švihnu jedním z plyšáků, kterými mám postel doslova posetou, nicméně plyšový pejsek skončí na zavřených dveřích. Bratříček je prostě rychlejší, no.
Nemůžu se rozhodnout, co si vzít na sebe. Skoro půl hodiny lítám po bytě od jednoho zrcadla ke druhému a prohlížím se ze všech stran.
„Ses zamilovala ne?“ směje se Tom.
„No jasně, do tebe,“ zavrčím na něj nepřátelsky.

Autobus mi jen tak tak neujede. Sedím u okýnka a každou vteřinou se blížím ke své popravě. Jak se k Petrovi mám chovat? Jak ho pozdravit? Mluvit s ním ještě o včerejšku, nebo dělat, že se nic nestalo?
„Nazdár!“ volá na mě Jana, jen co vylezu z autobusu. „Jak to včera dopadlo? Povídej, přeháněj, hlavně honem. Co je s tebou?“
„Já nevim, nerozumim mu...“ začnu a řeknu jí všechno, co se včera stalo.
„Tý jo! Fakt hustý. Nikdy bych to do něj neřekla. A jak líbal?“ zajímá se ještě, ale v tu chvíli už stojíme před školou.
Janinu otázku přejdu bez komentáře, zhluboka se nadechnu a vstoupím do té mučící budovy. Naštěstí na Petra nenarazím ani po cestě do šatny, ani v šatně samotné. Dokonce ani na schodech se s ním nepotkám. Ale na chodbě vedoucí k naší třídě už takové štěstí nemám. Stojí tam v hloučku svých kamarádů a jakmile mě zahlédne, tak...