Výhodný sňatek 1.

 

PROLOG

Hleděla na něj a bála se i pohnout. Netušila, co dělat. Rozhlédla se v poslední naději, že by jí mohl někdo pomoci, ale byli úplně sami.

I tento nepatrný pohyb rozkomíhal pár větviček křoví, za kterým se ukrývala. Nepatrně zašustilo. I to stačilo.

Upřel se na ni pár zelených očí.

Hleděli na sebe, ve snaze odhadnout, co ten druhý udělá. Trvalo to dlouhé minuty naprostého ticha.

„Není slušné rušit gentlemana, který si očividně hledá soukromí,“ prolomil konečně ticho.

„Myslím, že vyrušení je právě to, co momentálně potřebujete,“ odporovala mu.

Pohlédla znovu dolů na jeho dlaň a zbraň v ní. Zamračil se. Uvědomil si, že ho musela sledovat už nějakou dobu. To jak pistoli několikrát zvedl a zase svěsil. Nebyl zbabělec, ale velmi dobře si uvědomoval nevratnost svého rozhodnutí.

Schovávat se už ztratilo smysl a tak vystoupila z křoví.

Přelétl ji pohledem. Od zabláceného lemu šatů, které se snažila spěšně oprášit, přes prameny hnědých vlasů, které větvičky vytáhly z kdysi pečlivého účesu, až po poměrně velkou tašku u jejích nohou.

„Těžký den?“

„Určitě ne tak, jako ten váš,“ kývla hlavou k pistoli.

Oddechla si, když ji schoval. Byla to úleva, že si svůj úmysl rozmyslel. Alespoň pro tuto chvíli. Zároveň ji to utvrdilo v jejím prvním dojmu na něj. Byl to slušný člověk. A ten se přece před dámou nezastřelí. I když zrovna jako dáma nevypadá.

„Prý pomáhá se někomu svěřit.“ Přišla k němu blíž. „A kdo by byl lepší, než někdo cizí s nadhledem?“ Snažila se mluvit uvolněně.

Podezíravě si ji přeměřil pohledem. Uvažovala, jestli přišel na její plán, rozmluvit mu to nebo ho zabavit na tak dlouho, než se objeví pomoc.

Ještě před hodinou si myslela, v jak bezvýchodné situaci se nachází, ale pořad to nebylo takové, aby ji to zlomilo.

Vzpomněla si na jeho zbraň. Byl to jasný důkaz, že ona stále doufá. On už to vzdal. Téměř...

 

1. KAPITOLA

V hale se rozléhaly spěšné kroky. Davidovi připadalo, že se chystá minimálně návštěva královny a ne jen příjezd jeho bratra z Indie.

Možná mu to tak jen připadalo v porovnání s posledními jeho návraty, které provázelo jen napjaté mlčení.

Tentokrát to však bylo jiné. Měl přijet i se snoubenkou.

Nechápal ten náhlý zvrat. Pokud to však takhle jeho bratru vyhovovalo, bude za něj rád.

Rozruch před vchodem byl jasnou předzvěstí jejich příjezdu, ještě než se otevřely dveře.

Eduard vešel a z jeho tváře byla jasně patrná odpověď na jeho otázku. Usmíval se. Úsměv na jeho tváři vídával poslední dobou zřídka.

„Vítej doma.“

„Taky tě rád vidím,“ zazubil se na něj Eduard a objal ho. „Vyrostls bráško.“

Pobaveně se zasmál. Byla to tradice. Kdysi opravdu vyrostl i několik centimetrů, než se opět viděli. To už bylo ale pěkných pár let zpět. Jejich vztah zůstal ale stejný. Možná na tomhle rituálu tak lpěli proto, že vše ostatní se změnilo až příliš. Bylo to jejich utvrzení, ze mezi nimi se nikdy nic nezmění a budou držet při sobě.

Teprve pak se podíval na ženu, která stála hned za ním.

Netušil, jak si ji představoval. Takhle ale rozhodne ne.

Přejel pohledem po štíhlé postavě v tmavě modrých šatech. Na současnou módu byly až příliš prosté. Napadlo ho, jestli je to z praktického ohledu při cestování nebo finančního.

Kaštanové vlasy měla jednoduše vyčesané. Na chvíli se zahleděl do její tváře. Střetl se s pohledem oříškově hnědých očí. Dívala se na něj zpříma a na rtech měla úsměv.

Nebylo jediné, co by se jí dalo vytknout, přesto k ní okamžitě pocítil vlnu nevole.

„To je Clara.“

Eduard se nezdržoval se zbytečnými tituly. Chtěl, aby ji jeho bratr přijal tak jako on. Jako součást rodiny.

„Těší mě slečno Taylorová,“ odpověděl suše a krátce přijal její nataženou ruku.

„Mě také,“ odpověděla bez jediného zaváhání.

Pokud se jí jeho chladné přijetí dotklo, nedala to na sobě vůbec znát. Její ústa se opět roztáhla do širokého úsměvu.

David se nesouhlasně zamračil. Buď se uměla tak skvěle přetvařovat nebo jí bylo jedno, co si o ní jeho rodina myslí. Netušil, co se mu protivilo víc.

Dobra nálada ho ale nepřecházela. Jeho bratr byl konečně zase doma a to bylo to hlavní.

„Musíš mi vyprávět vše, co jsi zažil.“

„To si piš,“ přikývl. „Jen ukážu Claře pokoj a převleču se. Sejdeme se v pracovně.“

Když svého bratra míjel, dloubl ho za jeho nevhodné chování loktem do žeber.

 

„Mrzí mě Davidovo chování,“ začal hned, jak se všem ztratili z doslechu.

Pobaveně se usmála.

„Choval se jako pitomec,“ kroutil dál nad jeho chováním hlavou.

„Nemyslím,“ nakrabatila čelo, jako vždy, když se zamyslela. „Vlastně na mě udělal nejlepší dojem z celé tvé rodiny.“

Zvědavě zvedl obočí, aby ji pobídl pokračovat.

„Všichni byli tak nadšení, že sis mě přivezl. Myslím, že by jim bylo jedno, kdybych měla dvě hlavy a kopyto. Hlavně, že jsi se podřídil a oženíš se. Jediný tvůj bratr se na mě skutečně podíval. Zajímalo ho, koho si hodláš vzít. Záleží mu na tobě.“ Na tu poslední větu dala důraz.

„Takže mu hodláš tolerovat tohle klackovské chování?“

„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Hodlám ho přesvědčit, že jsem jediná žena hodna jeho úžasného bratra,“ prohlásila dramaticky s úsměvem.

Od té doby co potkala Eduarda, byl její život tak jednoduchý. Už dlouhé roky se necítila tak bezstarostně. Byl jako bratr, kterého nikdy neměla.

Zavěsila se do něj a poslouchala zábavné historky z jeho dětství, zatím co ji vedl k jejich pokojům.

 

 

Sledoval je, jak odcházejí chodbou.

Dokázal si představit, proč si ji bere. Ani otec ani jeho bratr o tom s ním nikdy nemluvili, ale věděl, co se děje. Nebyl ani hluchý ani slepý.

Moc dobře slyšel, jak mu otec vyhrožoval, pokud se nepřestane stýkat s muži.

Jméno a čest rodiny pro něj byly důležitější, než vlastní syn. Raději by ho viděl mrtvého, než aby se provalily jeho sklony.

Stále však marně pátral, proč si ona bere jeho.