Výhodný sňatek 2.

2. KAPITOLA

Posunula jezdce po šachovnici a postavila ji před jeho královnu.

„Svou svatební noc jsem si tedy představovala jinak.“

„Promiň.“

„Neomlouvej se. Myslím, že ji mám příjemnější, než mnoho jiných.“ Přelétla ho pohledem, jak se pohodlně rozvaluje na protější straně obrovské postele. „Víš, že jsi první muž, kterého jsem viděla nahého?“

„Úplně nahý nejsem.“

„Každý by si měl nechat svá tajemství,“ zarazila jeho provokativní narážku k poslednímu kousku oblečení, co měl na sobě.

„A?“ pozvedl obočí.

„Co a.“

„Tys to začala. Čekám verdikt.“

„Ode mě?“

„Ano.“

„Vždyť nemám s čím srovnávat.“

Jen si ji zase dobíral. Věděla to. Nehodlala z boje ale utéct jen tak.

Opřela se do polštáře a zahleděla se na něj.

Přejížděla pohledem po jeho vypracovaném hrudníku. Po zarostlé paži, kterou se ležérně opíral o koleno vykukující z bílých spodků.

Čím déle si ho prohlížela, tím více začínal být nervózní. Nestávalo se často, aby tak dlouho dokázala mlčet.

Najednou na něj dopadlo vědomí jejich situace. Byl její manžel. Co když jí tahle fraška přestane stačit? Byla přece žena a ty chtějí děti. Možná ne teď. Ale za pár měsíců. Měl ji rád. Tak jak to jen dokázal. Ale tohle by jí nedokázal splnit.

„V pořádku.“

„Cože?“ Úplně zapomněl, o čem to vlastně mluvili.

„Myslím, že je vše jak má být.“

Zamračil se.

„Svět žen přišel o hodně,“ prohlásila teatrálně. „Je to tak lepší? Jestli chceš nějaké opěvné ódy, tak na to máš přece už někoho jiného a ten se toho velmi rád jistě zhostí, jakmile se vrátíme do Indie.“

Chytil polštář a hodil ho po ní.

Se smíchem ho chytila. Do vzduchu se vzneslo pár bílých peříček.

„Podej mi svoji noční košili.“

„Cože?“ zapískal její hlas překvapeně změnou tématu i tím co po ní chtěl.

„Věříš mi?“

Přikývla. Její obezřetný pohled však nemizel.

„Tak mi ji dej a obleč si jinou.“

Clara vstala a přešla přes pokoj ke skříni. Vytáhla čistou, ale pohledem marně hledala místo, kde by na ni nebylo vidět.

„Mohl by ses dívat jinam?“ poprosila ho nervózně. Důvěra byla jedna věc, ale ocitnout se před ním úplně nahá bylo něco docela jiného.

Protočil oči.

Zamračila se a ukázala prstem do druhého rohu pokoje.

Poslušně otočil hlavu.

„Ale...“

„Neopovažuj se!“ vyhrkla varovně.

Rychle přetáhla noční košili přes hlavu. A sáhla po nové.

„Nemyslím, že by ses měla za co stydět,“ prohlásil pobaveně.

Hodila po něm pohled, ale poslušně se díval kam mu nakázala.

„Také máš vše jak máš mít.“

Nechápavě se zamračila. Stále se culil. Vlastně měl co dělat, aby se nerozesmál nahlas. Ohlédla se do místa, kam poslušně koukal. Bylo tam zrcadlo.

S vyjeknutím si k tělu přitiskla složenou košili, aby ukryla aspoň to nejnutnější.

Zavřel oči, ale tiše se pochechtával dál.

Rychle se oblékla a vklouzla zpátky na postel. Zakryla se pod přikrývku až po prsa, jako by se tím snad něco dalo napravit.

„Můžeš mi věřit. Já mám s čím srovnávat.“ Mrkl na ni a rozesmál se už naplno.

„Košili,“ přikázal ještě s pobaveně zvlněnými koutky.

Vytáhl z nočního stolku nožík.

„Budiž ti tohle dostatečnou satisfakcí.“

Špičkou nožíku si přejel po kůži na předloktí. Nepochybovala, že ví přesně, co dělá. Ani na chviličku nezaváhal. Přesto se neubránila tomu, aby na něj vyděšeně nezírala.

Po kůži mu začal stékat pramínek krve. Rychle vzal její košili a otřel krev do ní.

„Proč...“ hlesla.

„Kvůli věrohodnosti. Aby nikdo nepochyboval, že svatební noc proběhla tak, jak má.“

Přikývla. Tohle jí nedošlo.

* * *

Pomalu se probouzela. Dříve než vůbec otevřela oči, cítila, jak jí přes nohu něco těžkého leží.

Patou druhé nohy to odsunula.

Teprve nespokojené zabručení ji probralo úplně. Rozevřela oči dokořán a teprve pak jí začalo do mysli docházet, kde vůbec je.

„Můžeš si ty nohy strčit jinam?“ zabručel Eduard z druhého konce postele.

„Roztahuješ se hůř, jak lovecký pes,“ zavrčel, ještě než se posadil. Pohledem významně zhodnotil plochu, kterou si z jejich postele nárokovala.

Chytila polštář a praštila ho vší silou do mžourajícího obličeje.

Neměl šanci. Stejně jako polštář. Do vzduchu se vznesl oblak bílého peří.

„Promiň,“ uculila se.

Vykašlal jedno z peříček a probodl ji pohledem.

„To bych mohl, jen pokud by tě to skutečně mrzelo,“ zabručel.

Nevyvracela mu to. Nevěřil by jí. Na to už se poznali až příliš.

* * *

Nabručená nálada Eduarda neopouštěla, ani když už usedali v jídelně k prostřenému stolu.

Na bratra, který tam už seděl a jedl, místo pozdravu jen kývl.

„Vždycky je podrážděný, než se ráno nají,“ prohodil David, když si všiml jejího zkoumavého pohledu.

„Všimla jsem si,“ uculila se.

„Jak jinak,“ ucedil.

„Mohl by jsi přestat bručet?“ požádal ho Eduard podrážděně.

„Pokusím se.“

„To by bylo milé.“

Sledovala uštěpačné poznámky obou bratří.

„Milé by bylo, nenutit nikoho se přetvařovat,“ upozornila oba.

„Clara tě bere jako vyzvu,“ pokrčil rameny v gestu, že s tím tak úplně nesouhlasí.

Pobaveně sledovala svého manžela.

Mohla by téměř přísahat, že vidí, jak se mu s každým soustem zlepšuje nálada.

Přelétla pohledem na svého švagra. U něj nálada naopak byla téměř permanentně hrozná. Tentokrát svůj pohled ale neupíral na ni, ale nezvykle na svého bratra. Což ji dost překvapilo.

Putovala po směru jeho pohledu, aby zjistila, že pohled neupírá na přímo na něj. Ale spíše do jeho vlasů. Na bílé peříčko, které si provokativně lebedilo kousek nad uchem, zamotané do jednoho z hustých pramenu jeho vlasů.

Nebyla si vědoma, že by se uchechtla nahlas, ale pohled obou se k ní okamžitě stočil. Rychle se snažila schovat potutelný úsměv za šálkem čaje.

Oplácela jim nevinně pohled. Popravdě, byla stále ve větším pokušení Eduardovi oněm vůbec neříct. Vypadal tak uličnicky.

Podezíravě si ji měřil.

„V pořádku?“

„Naprosto,“ uculila se. „Slíbils mi prohlídku domu,“ připomněla mu ať odvede téma jinam.

„Jen co dojím.“

Opět se začal věnovat svému talíři.

David na ni nejprve nevěřícně hleděl. Než se jeho jeho pohled znovu stáhl v podrážděný.

Poťouchle mu ho oplácela. Čekala jestli to Edmundovi prozradí, ale evidentně se mu do toho ani za mák nechtělo. Neměl zájem zabřednout do hovoru, který by se jakkoliv týkal jejich manželství. To, že mu bylo proti srsti, nemohl dávat najevo okatěji.

A opravdu nechtěl nic slyšet o jejich manželské noci.

„Můžeme?“ vyrušil ji Eduard z úvah a zvedl se.

„Jistě,“ odpověděla sladce jako med.

„Připojíš se k nám?“ obrátil se na bratra.

„Nemyslím, že bych to potřeboval,“ odmítl a také se zvedl.

Když okolo něj procházel, zarazil se. Jediným pohybem chytil peříčko.

„Au,“ zahučel Edmund, když ucítil zatahání za vlasy. Překvapeně se otočil k bratrovi, který pírko položil na stůl, aby ho služebná uklidila s nádobím a vyšel z jídelny.

Clara už neměla za co schovat potutelný úsměv.

3. KAPITOLA

Vůbec netušila, jak jí Anglie chyběla. Doteď si to neuvědomila, ale měla stále silnější pocit, že se vrátila domů.

Posledních šest let prožila v Indii a myslela, že většina jejích vzpomínek se vytratila. Stačilo ale něco tak drobného jako chladivy vítr a vybavovalo se jí všechno.

Okolo domu byl jen udržovaný trávník, ale tady dále už se tyčily vzrostle stromy parku. S hřejivou rozkoší přejela prsty po drsné kůře stromu porostlou lišejníkem.

Pak se ji otevřel výhled na jezírko. Bylo ukryté mezi stromy, tak jako jedno z mnoha skrytých odpočívadel. Usmála se. Jako by se snažili ukázat, že i tento kus přírody stále někomu patří. Když už si myslíte, že jste zabloudili do pustiny, připomene se lidská ruka dalším svým výtvorem a že člověk si tak nárokuje každičkou část na světě.

Vykročila k němu. Hladina se třpytila ve slunci. Odlehlejší břeh byl porostly rákosím.

Úzké vyhlídkové molo se vznášelo nad hladinou. Přešla na něj a zahleděla se do průzračné vody. Byla tak čistá, že viděla písčité dno. Měla chuť do ní ponořit nohy. Nebo alespoň ruku.

Najednou ucítila něčí přítomnost. Otočila se a vrazila do někoho ramenem.

Pevný stisk se jí sevřel okolo pasu.

Náhlá panika ji zcela sevřela. Pohled uvěznila masa vody před ní. Najednou nebyla tak průzračná, ale jako temna hlubina, která hrozila se nad ní uzavřít. V uších jí hučelo. Přiškrceně vykřikla a snažila se vyškubnout. Nešlo to. Zoufale se snažila dostat dále od vody, ale jen narazila do postavy za sebou.

„Claro.“

Hlas ji donutil vzhlédnout

Hleděla do zmatené tváře Davida.

Ani si neuvědomila, že se prsty křečovitě chytila látky jeho saka. Celé tělo měla ztuhlé strachem a její dech byl spíše jako lapání po dechu. Přesto se obraz vody se začal rozplývat a do vědomí se začalo prodírat vědomí kde je. Kdo ji drží. Stále intenzivněji její mysl vnímala, že to byla jen hrůzostrašná vzpomínka a nic víc.

„Pojď.“

Vzhlédla po hlase.

Eduard tam stal jen kousek za Davidem. Natáhl k ní ruku. Bez sebemenšího zaváhání povolila sevření. Zachytila se jeho dlaně, jako tonoucí záchranného lana.

„V pořádku?“

Přikývla.

Objal ji okolo pasu. Přes její hlavu se podíval na bratra.

Viděl jeho zmatený výraz.

V tiché odpovědi jen zavrtěl hlavou, aby to David neřešil.

Ten zůstal stát na mole a pozoroval svého bratra s jeho ženou. Netušil, co se stalo, ale ta panika, co se jí zračila ve tváři byla nefalšovaná. Chytil ji, jen aby nespadla. Ještě teď ale viděl tu hrůzu, jaká ji sevřela. I to, s jakou silou se snažila mu vyškubnout.

Co ho ale nejvíce zaskočilo, byl ten silný pocit ji chránit.

Měl chuť ji přitisknout ještě blíž, a držet, dokud ten její strach nepomine. Viděl jak se na něj podívala. Jak pomalu ta hrůza začala mizet.

Nebylo to ale nic ve srovnání s tím, když se podívala na jeho bratra. Uvědomil si trpce. Vždy měl na lidi velký vliv. Byl starší. Ve všem lepší. Nikdy mu to nevadilo, jako právě teď.

Stále ještě cítil její vůni. Lehká připomínající zralé třešně. Cítil ji ve vzduchu i ze svého saka.