Ledový oheň 8

Protější dveře se během pár vteřin rozletí a stojí v nich Lucčin tatík.
„Čau Můro,“ pozdraví mě svým, podle něj vtipným, oslovením. Radši se k tomu nevyjadřuji, mám moc dobrou náladu na to, abych se jím nechala vytočit.
„Je doma Lucka?“ zeptám se tedy.
„Je,“ odpoví a ani se nehne ze dveří a civí na mě. Začíná mě rozčilovat.
„A můžeš mi ji zavolat?“ dostanu ze sebe po chvilce. Já jí snad půjdu domů zavolat, aby vylezla, nebo jako nevim!
„To můžu,“ řekne mi, ale furt se nemíní hnout od dveří. Vtom se za ním naštěstí objeví rozčepýřená hlavička mé nej kámošky Lucky.
„Nazdar Jitýku!“ zavolá na pozdrav, prosmýkne se kolem taťky a letí mě obejmout, jako kdybychom se sto let neviděly. Pravda, teď, co jsem na střední a ona na gymplu, se už nemůžeme vídat denně a o víkendu má její tatínek většinou nějaký ‚skvělý‘ program, takže naše pokecy na chodbě jsou skoro vzácností.
„Ahoj,“ usměju se jaksi křečovitě, její tatík mi tu trochu vadí. Lucík mě pochopí po jediném pohledu.
„Můžeš už jít tati, my si musíme důvěrně pokecat,“ řekne a nenápadně svého otce zastrkává za dveře.
„To chcete důvěrně pokecat na chodbě, kde vás můžou slyšet všichni z paneláku?“ zeptá se. Popravdě chceme i nechceme. Za ty roky co se známe, se nám tady prostě nejlíp povídá a navíc nám je tak zhruba jedno, co si kdo myslí.
„Jo přesně to chceme, tak si běž na zprávy,“ navrhne mu kamarádka a definitivně za ním zabouchne dveře. „Je tak vlezlej,“ stěžuje si a znaveně sebou švihne na schody, zatímco zaujmu místo proti ní na botníku vedle morčete Mikiho, který patří tak trochu nám a tak trochu Skalickým.
„Tak povídej, když máti říkala, žes zvonila asi desetkrát, tak jsem se lekla, jestli nevyhořel panelák nebo něco takovýho,“ začnu.
„To zatím ne, i když minulej tejden jsem dole viděla Arnyho ze šestky a podpaloval tam tlačítko od vejtahu,“ zasměje se já se bez protestu přidám. Arnošt Kudlíček je totiž opravdu povedenej adolescent. Všichni obyvatelé našeho domu z něj mají fakt radost. „Jen jsem ti chtěla říct, že Radek přijede až zejtra. Strejda si totiž uvědomil, že má ještě něco důležitýho ve firmě, a tím pádem se tenhle víkend neutrhne. Naštěstí ho Radek ukecal a může přijet aspoň on, zejtra v devět pro něj jedem do Českej na nádraží, nechceš jet s náma?“
„V devět mám ještě půlnoc,“ povzdechnu si.
„Však se ti pro jednou nic nestane, počítám s tebou.“ To je celá Lucka, nic neřeší, však ono nějak bude - její oblíbená věta. „Co to bylo za kořena s motorkou před barákem?“ zajímá se a je vidět, že na tohle se mě chtěla zeptat už od chvilky, co jsem na ni zazvonila.
Všechno jí hezky popravdě vylíčím a Lůca jen slintá. „Tý jo, jak to, že ty máš vždycky takový štěstí?“ zeptá se potom.
„Nevim jestli Petr je pro mě zrovna výhra,“ poznamenám.
„Cože? Jak jestli není výhra? Je krásnej, prachatej a podle toho co mi říkáš, i neuvěřitelně milej a romantickej, tak jak nad tím můžeš váhat?“ nechápe mě kamarádka.
„To sice všechno je, ale my dva nemáme žádný společný téma, není se o čem bavit. Teď to třeba jde, protože kdo miluje si automaticky nasazuje růžové brýle, ale co potom? Oba víme, že nám to nevydrží.“
„Okamžitě nech těch pesimistických keců!“ vynadá mi. „Každej vztah jednou skončí, ale proč mu kvůli tomu nedat šanci? Koukej se sebrat. Přijede sem zejtra?“ zajímá se a snad se mě ani nesnaží pochopit. Chtěla bych někdy její veselou optimistickou povahu.
„Nepřijede, přece má přijet Radek, tak mu nebudu říkat, aby se táhl až sem, když na něj nebudu mít čas,“ bráním se už předem, protože je mi jasný, co bude následovat.
„Tys mu řekla ať nejezdí kvůli Radkovi?“
„Ne, neřekla jsem mu, že přijede Radek, myslela jsem, že by žárlil.“
„Ty jseš normálně tele. Předpokládám, že ses vymluvila na domácí povinnosti?“ zeptá se a já kývnu. „No a teď si představ, že Petr zjistí pravdu. Co si asi bude myslet? Že máš ještě někoho jinýho!“ vykřikne nakonec Lucka.
„Hele neřvi tak, nemusí nás slyšet celej panelák,“ klidním ji.
„Nechápu tě, hrozně ho chceš a když ho můžeš mít, tak zbaběle utečeš? V tom případě nechápu, proč jsi o něj tak stála.“
„Vždyť já o něj ani nestála,“ bráním se. „Všechno to bylo hrozně rychlý.“
„Tomuhle říkáš rychlý? A co třeba Simona? Ta s ním chrápala už na prvním rande, to je teda potom co, když váš vztah je rychlej?“ drtí mě kamarádka.
To mi ten den fakt krásně dopadl. „Já… já nevim, prostě nevim, na mě to rychlý je, před pár dny mě ani nezdravil a dneska mě už vezl na motorce domů. Já nevim, je to všechno jako sen, o kterým vím, že se z něj probudím, nic nemůže být tak krásný, chápeš mě?“
„Ne, ale to je jedno, je to tvoje věc. Zkus si to přes víkend ujasnit. Bude tu Radek, můžeme vzít kola a zajet si někam na výlet, nebo k Tesařovým na koně. Odreaguj se a v neděli večer ti bude jasný, jestli ti chybí nebo ne. Je hodně snů, který jsou krásný jen do doby, než se splní,“ podotkne, když vtom z našich dveří vykoukne mamka.
„Vy jste ještě tady? Kolikrát vám mám říkat, ať nesedíte na těch schodech a jdete radši k nám?“ zeptá se mamka, nechá nám otevřené dveře a odejde.
„No, už je pozdě, já půjdu a ty jdi taky, přemejšlej o tom, co jsem ti řekla a mazej brzo spát, zejtra o půl devátý se sejdeme tady, měj se“ rozloučí se Lucka a odebereme se každá do svého bytu.
V hlavě mi víří myšlenky a nějak je ani nemůžu roztřídit. Bleskově se najím (což je u mě dost neobvyklý jev), navštívím koupelnu a vlezu si do postýlky. Za poslechu Evanescence se krásně odpočívá.
Před očima se mi promítá dnešní, hlavně psychicky náročný, den a já tomu stále nemůžu uvěřit. Zítra se probudím a zbyde mi jen krásná vzpomínka, nevím proč, ale cítím to.

„Crr....“ zavrčí nelítostně můj elektronický nepřítel jménem budík. Vyrve mě ze snu, který by se ve skutečnosti nikdy nemohl splnit… Posadím se na posteli a z čela si utřu pot. V sobotu mi budík přece nezvoní, což znamení, že není sobota ale normální školní den a já musím vstávat, abych stihla autobus. Tak to všechno byl jen sen???