Mr.Black - Není černá jako černá 1.kapitola

Anotace: Kristýna se snaží vyrovnat se ztrátou své úspěšně nastartované kariéry a na poslední chvíli odjede se svou kamarádkou na dovolenou do Dubaje. Za nešťastných okolností se tam setká s tajuplným Mr.Blackem, který v její mysli představuje onen ideál krásy.

Sbírka: Mr.Black - Není černá jako černá - Kniha první

1.kapitola

 

Náš taxík konečně zastavil u krajnice před hotelem.

Obě jsme s Evou šťastně vydechly a začaly si sbírat věci.

Eva zaplatila taxikáři a já jsem mezitím vystoupila z auta.

Zlehka jsem se protáhla.

Neskutečně mě bolely záda, nohy a taky zadek. Měly jsme za sebou nekonečně dlouhý let, a k tomu ten posun času. Ovšem přesto všechno jsem byla nabitá cestovatelskou energií. Otočila jsem se a pohlédla na budovu před námi.

Musela jsem se zaklonit, abych aspoň trochu pohlédla na špičku střechy, ale marně.

Kolem nás na ulici bylo živo, byla tu spousta lidí, i aut.

Vše vypadalo tak moderně. Futuristicky.

„Tak vítej v Dubaji!“ zahlásí Eva a chytne mě vítězně kolem ramen. Obě jsme se zase zaklonily, abychom si prohlídly budovu před námi.

„Opravdu děkuji za tu příležitost, že jsi mě vzala s sebou,“ poděkuji své kamarádce a chytnu ji též kolem ramen.

 

Vyrazily jsme spolu na takovou menší pracovní dovolenou, kterou jsme si mínily prodloužit. Eva byla úspěšná topmodelka a měla focení přímo tady v Dubaji. Nabídla mi, abych jela s ní, že pár dní zůstaneme v Dubaji a pak až minou její pracovní záležitosti, tak se rozhodneme, kam dál, zda Maledivy, Thajsko nebo Srí Lanka. Byla to již naše několikátá společná dovolená a já se neskutečně těšila, co spolu zažijeme tentokrát.

„Prosím Tě, už mi děkuješ asi po pátý,“ uchechtne se a pustí se mě. Přejde k zavazadlům, co nám taxikář zrovna vyndal z kufru auta a vysune si rukojeť z kufru.

Udělám to samé a rozloučím se pozdravem s taxikářem.

Mávne na nás a nasedne zpět do auta.

 

„Takže jaký je plán?“ optám se Evy a automaticky zkontroluji mobil. Bez signálu.

„No, focení mi začíná za půl hodiny, musím dojít na recepci zjistit, co a jak. Ty na mě teda počkáš v Lobby? Mělo by to být tak na dvě až tři hodiny. Pak bychom se vydaly do našeho hotelu,“ zrekapituluje plán Eva a též se podívá na mobil.

„Jojo, počkám v Lobby, mám rozečtenou knížku z letadla a musím ji dočíst,“ odvětím odhodlaně, smířená s tím, že si tu pár hodin ještě posedím.

„Dobře, kdyby něco, tak si zavoláme,“ ujistí mě Eva a rozejde se směrem ke vchodu hotelu. Okamžitě nás zaregistruje zaměstnanec hotelu, který vyčkával na příjezdy nových hostů. Přispěchal k nám s pozdravem a žádostí, zda si může převzít naše kufry.

Chudák, netušil, jak je Eva má těžké, a taky že jsou tři!

Vešly jsme k recepci hotelu a já se musela ovládat, abych nekoukala s otevřenou pusou.

Byla jsem unešená tím luxusem.

Eva došla až k recepci a plynulou angličtinou si začala zjišťovat informace o jejím focení. Kdežto já tam jen tak stála a rozhlížela se.

Nechtěla jsem vypadat jako blázen, který hotel vidí úplně poprvé, ale opravdu jsem tou krásou byla unešená.

Celému prostoru dominovaly vysoké pozlacené stropy s různými mozaikami, vzorovanými tapetami zlatých odstínů a několika křišťálovými lustry.

Viděla jsem v tom prvky orientu a zároveň jistou známku přepychu a luxusu. V každém rohu se nacházely malé či obrovské keramické vázy s čerstvými květinami, jejichž vůni jste ucítili ihned, jak jste vstoupili.

Za chvíli se Eva vrátila se zářivým úsměvem a pravila, „Focení mám v desátém patře, dostala jsem kartu k výtahu. Zajdu se ještě upravit na toalety. A ty jdeš teda do Lobby jo?“ ujistila se opět.

„Jojo zajdu tam, najdeš mě tam!“ odpověděla jsem pohotově.

„Dobře, tak zatím!“ Eva se rozloučila s otočkou na podpatcích a odporoučela se na focení.

„Zlom vaz! Nebo snad raději ne!“ křikla jsem ještě na ni, kdy se na mě široce usmála a zmizela mezi ostatními hosty postávajícími u recepce.

 

 

Vydala jsem se na druhou stranu do Lobby. K mému neblahému zjištění jsem přišla na to, že Lobby bylo přeplněné. Nebylo tam jediné volné místo k sezení, kde bych se nemusela natlačit mezi rodiny s dětmi nebo postarší páry v jejich idylické hodince nad kávou a novinami.

Přešla jsem tedy dál, s kufrem v ruce a mínila zkusit štěstí v odlehlém baru, který byl přepažený křídlovými skleněnými dveřmi se zlatými prvky.

Držet jen tu zlatou chladnou kliku v ruce bylo jak kdyby něco neznámého.

Ani moje prstýnky na rukách neměly takovou cenu jako ta zpropadená klika!

Hotelový bar, který byl v o dost tišší a klidnější atmosféře oproti Lobby, byl přesto zajímavý na první pohled. Zněla tu příjemná pomalá arabská hudba a vzduchem se nesla příjemná exotická vůně.

Lidí tu bylo pramálo. Postarší pár u zadního stolu, který ucucával z kulatých skleniček jantarovou tekutinu a jeden muž, který shlížel do novin a u toho popíjel nějaký alkohol.

Zřejmě nebyl úplně pravý čas, posedávat v baru, ale co se dalo dělat.

Namířila jsem si to rovnou k barovým židličkám, kde jsem u barové stěny odložila svůj kufr, tak, aby nepřekážel někomu v cestě, a pak se rovnou usadila na jednu koženou vyvýšenou židličku.

Svým usazením k baru jsem ihned zaujala barmana, který mě obdařil mírným úsměvem a bradu zvedl o něco výš v jasné výzvě mého přání.

Poprosila jsem ho o sklenici Coca-Coly.

Potřebovala jsem rychlé cukry, trochu kofeinu do těla a věděla jsem, že tato tekutina mi to stoprocentně dopřeje.

Z batohu jsem si vytáhla ještě knihu a mobil a mínila jsem si začít číst, abych své čekání nějak zkrátila. Zaujala jsem pohodlnější pozici, a přitom poděkovala barmanovi, když přede mně postavil skleněnou láhev limonády s barevným brčkem v ní. Posmála jsem se na něj a ihned se natáhla po sklenici.

S naprostou chutí a pocitem štěstí na jazyku jsem vypila půlku láhve a pak se opřela lokty o plochu baru. Naštelovala jsem se tak, aby se mi dobře četlo a prolistovala jsem knihou, abych našla, kde jsem skončila se čtením.

„Myslím, že jsem ještě nikdy nikoho neviděl si číst v baru,“ ozval se přede mnou mužský hlas v češtině s velmi silným přízvukem.

Odpoutala jsem oči od knížky a pohlédla na muže přede mnou, který se tam opíral o bar a v jedné ruce držel nějaké dokumenty.

Vypadal velmi elegantně a šarmantně, tmavě modrý oblek jistě střižený na míru, na nose měl brýle, přes které na mne upíral zrak. Šedé vlasy sčesané dozadu, našedlé vousy upravené od profesionála, snědá tvář s několika vrásky kolem očí, které ovšem přidávaly na moudrosti.

Mohlo mu být tak kolem šedesátky.

Se zájmem v očích mě pozoroval, až jsem si uvědomila, že vlastně čeká na nějakou mou odpověď.

„Eh, promiňte?“ utrousím nechápavě, vlastně jsem si nebyla jistá, co řekl.

Jestli jsem mu dobře rozuměla.

„Promiňte, dlouho jsem česky nemluvil,“ opáčí omluvně muž a dokumenty, jež třímal v ruce, položí na bar. Nic neřekl a barman před něj postavil sklenici vody s citrónem. Muž na něj jen kývne a pak se otočí zpět ke mně. Obdaruje mne laskavým pohledem.

„Říkal jsem, že jsem snad nikdy ještě nikoho neviděl si číst v baru, říkám to dobře? Rozumíte mi?“ usměje se trochu zmateně.

„A-ano, rozumím,“ pousměji se jeho snaze lépe mluvit česky, „No jo, já čekám na kamarádku a v Lobby je plno, tak jsem přešla jsem. Je tu klid,“ dodám na vysvětlenou.

„Ah, rozumím. Kamarádka je tu ubytovaná?“ pokračuje v konverzaci.

„Ne. Je tu pracovně, má tu focení. Jsme ubytované v jiném hotelu asi 15 minut odsud taxíkem,“ odvětím rozpačitě.

„Rozumím,“ přikývne a upije trochu vody ze sklenice. Ztěžka si sedne na barovou židli a vydechne, jako kdyby měl náročný den. Z náprsní kapsy saka si vyndá kovovou krabičku a z ní cigaretu.

„Nebude Vám vadit, když si zapálím cigaretu?“ tázavě se na mne podívá a já znova odvrátím pohled od knížky.

„N-ne, mně ne. Ale možná jim jo,“ poukáži na ceduli přímo nad barem, kde je znázorněn zákaz kouření. Muž se otočí na zákaz a následně se uchechtne.

Otočí se čelem zpátky ke mně.

„Věřím, že jim to vadit nebude, jsou na mne zvyklý. Pokud to vadí Vám, tak si půjdu zakouřit do salónku, ale bolí mě nohy,“ opáčí výmluvně. Tak nějak jsem nevěděla, co si o něm myslet, přesto ve mně vyvolával dojem milého člověka.

„Mně to nevadí. Moji rodiče jsou oba kuřáci,“ pokrčím neurčitě rameny s přiznáním.

Muž přikývne a cigaretu si ihned zapálí.

S chutí vydechne kouř z plic, jako kdyby to bylo to jediné, co kdy potřeboval.

„No a Vy jste tu častým hostem? Nebo tu pracujete?“ zeptám se zvědavě, aby řeč nestála. Zvědavá. To byl můj hlavní přívlastek

„V podstatě tu bydlím,“ odpoví krátce a znova potáhne z cigarety, jako kdyby to měla být jeho poslední. Asi musí mít hodně peněz, když bydlí v hotelu.

„Jsem majitelem tohoto hotelu,“ dodá se značnou hrdostí v hlase, ale ne namyšleně, nýbrž, že je opravdu pyšný na to, co tu všechno dokázal. Ten hotel byl opravdu nádherný.

„Oh, no páni! Váš hotel je opravdu nádherný. Ne, že bych se vyznala, ale nic krásnějšího jsem ještě neviděla,“ polichotím mu upřímně.

„Děkuji Vám, to je od Vás moc hezké!“ obdaří mě dalším úsměvem a zbytek cigarety típne do malého popelníku, který mu tam před chvílí přinesl barman.

„Jsem nevychovaný! Jmenuji se Nizám Fgahar Al-Sheid!“ představí se zhurta a podá mi ruku. Ihned mi dojde, že ten hotel měl na hlavním panelu nad schody jméno Al-Sheid.

„Já jsem Kristýna Tomanová, ale můžete mi říkat Týno, nebo Tino říkají mi tak kamarádi nebo rodina,“ představím se a ruku mu přijmu na pozdrav.

Pevně mi stiskne dlaň a jemně s ní zatřese.

„Rád Vás poznávám, slečno Tino!“ usměje se ze široka.

„No, a kde jste se naučil takhle česky, pane Nizáme?“ optám se další otázkou a říkám si, zda nejsem příliš zvědavá. Věděla jsem, že díky mé zvědavosti a ukecanosti se ke knížce už nevrátím.

„Moje manželka byla Češka. A žili jsme tam pár let,“ odpoví a v jeho slovech zaslechnu smutný tón, „Umřela před deseti lety, byla těžce nemocná. Poté, co umřela, jsem se i s naším synem, odstěhoval zpět do Emirátů, odkud jsem pocházel já,“ pravil a odklepl popel z cigarety do popelníku.

Udivilo mě, že jsem byla naprosto cizí člověk, kterému se svěřil s tak osobní věcí.

„Je mi líto Vaší ztráty,“ utrousila jsem posmutněle.

„Už je to dlouho. Ale děkuji Vám, za Vaši srdečnost,“ přikývl s jakýmsi uznáním ve tváři, přičemž si nervózně poposedl. Volnou rukou si uvolnil kravatu a vydechl přebytečný vzduch z plic tak nahlas, jako kdyby ho tížil celý svět.

„No, a co Vy v Dubaji? Míníte tu být na dovolené, nebo odcestujete někam jinam?“ zajímá se, zřejmě aby řeč nestála, a natáhne se pro sklenici s vodou.

Zřejmě zapomněl na to, co jsem mu říkala předtím. Nebo mi špatně rozuměl.

„Přiletěly jsme dnes. Chceme tu zůstat na dva nebo tři dny. Kamarádka má dnes focení, tady u Vás v hotelu, až skončí, pojedeme se ubytovat do našeho hotelu. No, a budeme přemýšlet co dál. Chtěly bychom pokračovat někam dál do Asie, možná do Thajska, nebo na Srí Lanku,“ spustila jsem a záhy si uvědomila, že jsem mlela hrozně rychle.

Možná mi chudák ani nerozuměl.

„Rozumím, rozumím. Ovšem naše země je velmi rozmanitá a krásná. Je plná vášně a jistě byste si to tu oblíbila, ale chápu, že Vás to táhne i jinam. Ve vašem věku jsem byl stejný. A pak jsem zakotvil v České republice!“ zvolá s úsměvem.

„A jaká to byla výhra, že?!“ zasměji se též a napiji se zbytku Coca-Coly.

„No a prozradíte mi, čím se živíte, drahá Tino?“ zeptá se a já ucítím osten trapnosti z toho, že jsem zcela nedávno o zaměstnání přišla.  

Mám mu říct pravdu, nebo si něco vymyslet?

Ve finále ho neznám a nikdy už ho neuvidím.

Můžu říct, že jsem cokoli.

Ale nakonec se rozhodnu pro pravdu.

„Nyní jsem nezaměstnaná, abych pravdu řekla. Je mi to trochu trapné,“ odsoudím sama sebe a pan Nizám se na mne překvapivě podívá, „Zrovna před týdnem jsem skončila v práci. Tedy, oni mě vyhodili. Vlastně jsme se vzájemně domluvili. Oni mi dali odstupné a já jsem skončila z hodiny na hodinu. Pak mi zavolala má kamarádka Eva a řekla mi, ať jedu s ní sem do Dubaje. Vyčistit si hlavu po těch letech dřiny a přijít na jiné myšlenky,“ připustím pravdivě a poposednu si. Pocítila jsem značnou nervozitu, ze které mi až zrudly tváře.

„No, prosím Vás! A jaká byla Vaše profese?“ podivil se Nizám a típl zbytek cigarety.

Jeho prozíravé oči mě pozorovaly a já se cítila jako pod jeho drobnohledem.

„Eh, byla jsem vrcholný manažer výroby ve firmě, která vyrábí kovové součástky do motorů aut,“ vysvětlím jednoduše.

„Oh, takže automobilový průmysl!“ řekne uznale. Jen mu na to přikývnu.

„Ale víte co, působíte na mne velmi silným dojmem. Jako…jak bych to jen řekl. Prostě jste manažer! Vidím to ve Vás!“ řekne zcela vážně pan Nizám a mě tím překvapí.

Vlastně jsem ani nevěděla, co mu na to říct.

Byl pro mě naprostým cizincem, který se mi však neváhal svěřit s osobními záležitostmi, stejně jako já neváhala neodpovědět na mé osobní selhání v profesním životě.

Necítila jsem se však nepříjemně. Maximálně mě znervózňovala ta jeho přímočarost a ten jeho pohled, plný vědění celého světa.

„Děkuji, ani nevím co Vám mám vlastně říct!“ řeknu mu plná rozpaků.

„A v jakém hotelu se chcete ubytovat s kamarádkou?“ zajímal se dál.

„Aaaah, myslím, že se to jmenuje Royal Dubai Spa?“ nebyla jsem si jistá, protože výběr hotelu byl čistě na Evě. Na to pan Nizám začal něco říkat v arabštině. Zněl jako kdyby nadával, možná se i rozčílil.

„Nesmysl!“ praví horkokrevně a rozmáchne se rukou, „To není hotel pro Vás! Prosím, buďte mými hosty! Ubytujte se zde v hotelu!“ zahlaholí zcela vážně. Tady v hotelu?!

„To je od Vás moc milé, ale já si tohle nemůžu dovolit,“ vyhrknu zaskočeně a jeho trpký výraz mě zarazí, „Víte, nemyslím to špatně!“ opáčím s naprostým zoufalstvím v hlase. Neměla jsem sebemenší představu o tom, kolik tu stál pokoj na noc, ale bylo mi jasné, že žádná levná záležitost to nebude. Zároveň jsem nechtěla urazit pana Nizáma, který si protřel zšedlé vousy pod nosem.

„Když říkám hosty, myslím tím host, jakože nic nebudete platit!“ zvážnil v tónu hlasu a jestli mi předtím bylo trapně, tak teď mi bylo ještě hůř.

„Eh pane Nizáme, to nemohu přijmout,“ utrousím v lítostné grimase.

„Chcete mne urazit?“ řekne zcela vážně, kdy se napřímil v zádech. Neee to fakt nechci!

„Ne!“ vyhrknu rázně.

„Skvěle!“ šťastně tleskne dlaněmi a obdaří mě širokým vřelým úsměvem, jako kdyby bylo vše dohodnuto. Zírala jsem na něj, jak si začal sbírat papíry z baru a kovovou krabičku s cigaretami schoval do vnitřní kapsy saka. Zhurta sklouzl ze židličky, a tak tak se chytl baru, aby neupadl.

„Jste v pořádku?“ optám se s jistou vážností v hlase, kdy jsem si povšimla jeho tváře, která už nebyla snědá a opálená. Měla popelavý odstín a jeho oči přejížděly zmateně ze strany na stranu. Přišel mi najednou jiný. Tak křehký.

„Ano, ano, jen se mi trochu zamotala hlava,“ mávl rukou jako kdyby nic a narovnal se v zádech. Ostražitě jsem si ho pozorovala, kdy se plně zpříma postavil na nohy a už jsem viděla, jak se mu klížily oči. Aniž bych ho stihla zachytit, padal k zemi, až se složil podél mých nohou.

Zcela ihned jsem k němu přiskočila a natočila si ho tváří k sobě.

V hlavě mi naskočil jakýsi automat, na který jsem byla zvyklá už z mého bývalého zaměstnání.

„Pane Nizáme!“ oslovím ho rázně, když jsem zaznamenala pohyb barmana, který se vyklonil zpoza bar, „Call 911!“ poručím mu, kdy on jen srozuměle přikývne a zmizí za deskou baru.

Vzala jsem do rukou obličej pana Nizáma a snažila se ho probrat.

Oči měl přivřené, ale vypadal, jako kdyby byl stále při vědomí.

Zlehka jsem ho poplácala po tváři a snažila se, aby zaujmul pozici na zádech.

„Pane Nizáme? Jste v pořádku? Praštil jste se do hlavy?“ snažila jsem se na něj mluvit, kdy několikrát otevřel oči a se zmatením ve tváři pohlížel střídavě na mě a na strop.

Natáhla jsem mu ztěžklé nohy a pod kolena mu vsunula svůj těžký batoh. Obratně jsem se vrátila pohledem k jeho tváři, kdy už zplna pohlížel nad sebe a jeho zmatené oči mě pozrovali.

Zkontrolovala jsem mu hlavu, zda se někde nezranil a nekrvácel, nic jsem však nenašla.

Pan Nizám se plně rozkoukal a začal na mě mluvit v arabštině.

„Už jsem nechala zavolat pomoc, měla by tu být každou chvíli! Jak Vám je?!“ optám se ho znova se starostí v hlase.

„U-už je mi dobře, jen se mi trochu motá hlava,“ hlesne zastřeným hlasem, jako kdyby se rozpomněl.

Zrovna k nám přispěchal nějaký muž oděný v prosté košili a látkových kalhotách bílých a béžových barev. Okamžitě jsem ho odhadla na hotelového lékaře.

Odstoupila jsem, abych nepřekážela, a přitom ustaraně pohlížela na pana Nizáma.

Vtom mi do ramene drcla další osoba, černý stín muže, který zvučnou arabštinou mluvil na pana Nizáma, až k němu přiklekl k němu a bral jeho tvář do rukou.

Velice důvěrně na něj pohlížel a mně došlo, že to byl zřejmě jeho syn, o kterém mluvil.

 

Chvilku na to pana Nizáma zvedli ze země a posadili na židli k protějšímu stolu.

Pan Nizám vypadal zcela při smyslech, a naopak velice svědomitě odbýval lékaře, který se mu snažil změřit tlak.

Začali se tam zvučně dohadovat, přičemž muž v černém obleku promlouval k panu Nizámu jasným káravým tónem. Jistě svým způsobem ochranitelským.

Připadala jsem si tam jako páté kolo u vozu, tak jsem se několika postranními kroky vrátila zpět na židličku a pohlížela na pana Nizáma pouze z povzdáli.

Po nepatrné chvíli se nakonec začnou zvedat na odchod, pan Nizám se chopí za rámě svého syna, který ho podpíral kolem pasu a starostlivě si ho přeměřoval. Doktor jej obešel a pomáhal jistit pana Nizáma v jeho nejistých krocích.

V obličeji byl stále pobledlý, ovšem pusa mu jela ostrým jazykem.

Přesto pomalými kroky odešli pryč a zmizeli zadními dveřmi z baru, zřejmě mířícími do ordinace toho lékaře.

 

Ruch, který během toho nastal, v jinak tichém baru, se najednou zase uklidnil a já tam zůstanu úplně sama. I ostatní hosté, asi jen ti tři, co tam předtím byli, už tam najednou nebyli.

Možná je někdo vyhnal, když pan Nizám zkolaboval.

Vydechla jsem přebytečný vzduch z plic a uvědomila si, jak jsem byla najednou neklidná.

Srdce mi bilo jak splašené i přesto, že už bylo po všem a nic vážného se nestalo.

Otočila jsem se tedy na židličce zpět k baru, kde jsem měla rozečtenou knihu a vedle ní mobil.

Mobil jsem překontrolovala, zda se mi už neozvala Eva.

Pohledem jsem zapátrala k rozečteným řádkům v knize, a tak nějak se nedokázala soustředit, až jsem si povšimla přibližující se osoby z pravé strany.

Instinktivně jsem se ohlédla a spatřila toho muže v černém. Syna pana Nizáma.

Až v tu chvíli, kdy kráčel naproti mně a pohlížel mi nekompromisně do tváře, jsem si uvědomila, že jsem krásnějšího muže asi ani nikdy neviděla!

Bůh žehnej Hanrymu Cavillovi a Chrisu Hemsworthovi! Ámen!

Jeho celková vizáž působila nebezpečně dobře, ne-li chladně.

Vypadal jak zámožný podnikatel.

Černé vlasy, černé vousy na jinak ostře řezané tváři a ty oči?!

Oči ďábla! Byly tak tmavé, že i z té dálky jsem se topila v hlubinách temnoty jeho jinak hnědých duhovek očí.

„Promiňte, že Vás vyrušuji,“ promluví na mě chraplavým hlasem, ovšem bez jediné špetky cizího přízvuku. Uměl česky jako rodilý mluvčí.

Zvedla jsem bradu a zvědavě na něj pohlédla.

To, že mi vynechalo asi dvakrát srdce, to jsem se snažila přejít.

Najednou jsem byla zpocená až na zadku a cítila, jak se mi hrne krev do tváří.

Fakt byl pěknej! Už jsem říkala, jak má pěkný oči?!

„Chci Vám poděkovat za otce, že jste mu pomohla. A předat Vám čipové karty od pokojů. Prý Vám slíbil ubytování v našem hotelu,“ řekne vážně a podá mi karty.

Nevěřícně na něj koukám a chci něco říct, ale vydám ze sebe akorát jakýsi hrdelní zvuk mrtvé kosatky na pláži. Trapas! Kristýno!

„D-děkuji!“ utrousím rozpačitě, rudá jak pavián, a karty převezmu do ruky.

Jen přikývne a otočí se na odchod.

Pak se ale ještě otočí zpět ke mně a pohlédne mi přímo do očí.

Naše pohledy se potkají a já nabírám dojmu, že mi právě pohlédl do duše.

Možná se i zastavil čas, kdo ví, ale v tom pohledu bylo naprosto vše.

V tu ránu mi vysvitla na mysli příhodná přezdívka pro tohoto krasavce – Mr.Black!

„Já Vám děkuji za záchranu mého otce!“ praví pevným tónem hlasu, čímž mě vytrhl ze snění a otočil se opravdu k odchodu.

Pohlížela jsem na jeho vzdalující se záda a byla si jistá, že bych tohoto muže chtěla ještě někdy vidět.