Mr.Black Není černá jako černá 2.kapitola

Anotace: Kristýna se znova setkává s tajuplným Mr.Blackem

„Cože?! Co, jak?!“ dívá se na mě nechápavě Eva a kouká na dvě čipové karty od hotelového pokoje, kterými ji mávám před obličejem.
Sešly jsme se skoro po třech hodinách v Lobby. Odvyprávěla jsem jí, co se událo za celou tu dobu, co jsme se neviděly. Tedy především tu první hodinu. Ty další dvě hodiny jsem jen znuděně proseděla v Lobby, které se aspoň částečně vyprázdnilo.
„Tak co jdeme se podívat na pokoj?“ optám se s jistým nadšením a hýřím zvědavostí.
„No jasně, že jo!“ zahaleká též s nadšením. Poberu si kufry, kdežto Eva jde na lehko, protože si kufry uložila do úschovny zavazadel před focením.

„No páni!“ hlesneme obě zároveň, když vejdeme do pokoje. Rozhlížíme se po velkém prostorném apartmánu s okny od podlahy až ke stropu. S úžasným výhledem na prosluněnou Dubaji. Eva vejde dál a kabelku zahodí na bílou lenošku, hned u okna. Ztěžka dopadne na pohovku a roztáhne se po ní. Líbezně se zasměje.
Já se otočím na hotelového zaměstnance, který nám pomohl najít ten správný pokoj a také zařídil dovážku kufrů. Obdaruji ho pár bankovkami a on se mi lehce ukloní. Otočí se a zavře za sebou dveře apartmánu. Rozejdu se za Evou a sednu si vedle ní na pohovku. Podíváme se na sebe a začneme obě dvě vískat radostí. Jak dvě malé holky.

„Doufám, že nás tohle štěstí jen tak neopustí!“
Řekne rozhodně Eva, když si cpe kousek uříznutého steaku do pusy. Já jen zírám překvapeně na pojízdný stolek, který nám přivezl před chvílí hotelový personál.
Nečekaně. My si nic neobjednaly.
Byly na něm dva obrovské steaky, k tomu hranolky, salát a nějaké mačkané červené brambory. Láhev šampaňského naložené v kbelíku s ledem. Vše bylo podávané ve stříbrných miskách a talířích. Působilo to velmi draze a luxusně. Všimnu si popsaného papíru, daným pod kbelíkem s šampaňským.
Uchopím papír do ruky a přečtu vzkaz na něm nahlas.

Doufám, že se apartmán líbí! Večeře je na účet hotelu! Můžete mi zavolat přes hotelový telefon +890. Nizám

„Tys ho musela nějak okouzlit ne? Nebo si mu dávala rychlou pomoc z úst do úst?!“ pousměje se Eva a div se posměškem neudáví jídlem v puse. Někdy si říkám, jak takové poleno, může být zároveň naprosto krásná a dokonalá žena, která fotí obálky magazínů.
„Zavolám mu,“ zkonstatuji nahlas a přejdu k hotelovému telefonu.
Vytočím číselný kód, co mi napsal na papír a chvíli čekám, až to začne vyzvánět.
Na druhé straně zaslechnu arabskou řeč.
„Eh pane Nizáme, to jsem já Týna! Chci Vám poděkovat za pokoj, a taky za večeři!“
„Ah slečno Tino! Děkuji, že voláte, líbí se Vám apartmán?“ optá se pan Nizám a já zaslechnu v jeho hlase úsměv.
„Ano ano, moc se nám líbí!“ ujistím ho.
„No a máte nějaké plány na zítřejší večer?“
Nejistě pohlédnu na Evu a ta mě obdaruje tázavým pohledem.
„Ne, myslím, že zatím ne.“
„Výborně! Zvu Vás tedy obě s Vaší kamarádkou na náš zítřejší večírek. Teda on to úplně není večírek. Je to charitativní benefice. Sbírka na zdejší nemocnici. Zároveň je to každoroční oslava tohoto hotelu. Byl bych moc rád, kdybyste zítra přišla.“
Podívám se na Evu a ta kýve hlavou ANO, div si nevykroutí hlavu. Je mi jasný, že ona si tuto příležitost nemůže nechat ujít.
„N-no tak dobrá,“ souhlasím a usměji se na Evu, která začne potichu skákat radostí.
„Skvělé! Nechám Vám poslat pozvánky, bez nich se dovnitř nedostanete. Budu se těšit slečno Tino, kdyby cokoli, neváhejte mi zavolat!“ rozloučí se pan Nizám. Též se s ním rozloučím a položím sluchátko.
„Ty vole, ale co si vezmu na sebe!“ zhrozí se Eva, vystřelí ze židle, nechá steak steakem a dlouhými ráznými kroky dojde ke svým zavazadlům, které si ještě ani nevybalila. To já už ano.
„Máš tři kufry, neříkej mi, že tam nic nemáš,“ opáčím důležitě a usednu k večeři. Nemíním se vzrušovat oblečením, tak jako Eva. Dám si Steak! Hold každá máme jiné priority.

Asi po půl hodině posloucháním o tom, že NEMÁ, co na sebe a že teda vlastně nikam nemůže jít, se ozve klepot na dveře. Obě zpozorníme.
„Zajdeš tam?“ koukne na mne Eva, která byla zrovna jen ve spodním prádle, snažíc se navléknout do desátých šatů co měla s sebou.
„Jasně,“ hlesnu jen a dojdu ke dveřím. Dveře otevřu a zkoprním. Mr.Black!
„Dobrý večer, otec mne posílá s pozvánkami na zítřejší benefici,“ oznámí suše a podá mi dvě pozvánky z tlustého a tvrdého papíru. Polknu a přeměřím si ho zlehka pohledem, tak aby to úplně nevytušil. Jenže jemu to neujde. Přeměří si mě i on. Zúží oči a prohlédne si mě od hlavy až k patě. Krasavice! Určitě si pomyslel.
Byla jsem převlečená do pyžamových kalhot, tričkem s potiskem Star Wars, na nohách hotelové papuče a hotelový velký bílý župan. Vlasy v nedbalém drdolu a na obličeji žádný make-up. Říkám, krasavice!
Kdežto on byl dokonalý. Stále v černém obleku, s černou košilí, ovšem už bez kravaty a jeden knoflíček košile měl rozepnutý. Upravený byl stále, ale vlasy měl lehce nedbale spadlé na bok. Boty naleštěné, že odrážely světlo mého bílého zářivého županu.
„Jé dobrý večer!“ zahlaholí vedle mne Eva a popostrčí do mě lehce bokem, abych ji trochu ustoupila. Už se navlíkla do těch šatů a vsadím se, že se i stihla navonět, protože ucítím čerstvě její parfém a její dlouhé blond vlasy vypadaly najednou učesaně.
„Zdravím,“ kývne na pozdrav Mr.Black a v krátkosti pohlédne z jedné na druhou. Jo, musíme vypadat jako den a noc. Jako zářivý slunečný den a tmavá ponurá noc.
„Všechny informace máte na pozvánce. Prosím dodržet dresscode. Tedy, abyste se oblékly…hezky,“ dodá a na posledním slově si nechá záležet. Při něm se samozřejmě podíval na mne. Pak se rozloučí a rozejde se směrem pryč.
„No páni! To byl on?! Ty kráso, jsem z něj úplně vedle!“ Rozdýchává Blackovu návštěvu Eva a je z něj stejně hotová jako já. Kdežto já se cítím trochu dotčená. Viděla jsem to pohrdání, možná i výsměch v jeho očích.
„Takže co mi půjčíš za šaty?“ obrátím se najednou odhodlaně na Evu a jí se zajiskří v očích.

-

V podstatě o 24 hodin později stojíme vedle sebe v koupelně a prohlížíme se, zda už jsme připravené na odchod.
Eva si ze svých 15 kusů šatů vhodné do společnosti, vybrala bílé upnuté koktejlky. Měla je dlouhé do půlky lýtek, na ramenou byly lehce nabírané a na žlutém světle se zlehka třpytily. Myslím, že by se v nich mohla i vdávat.
Mě vypůjčila jedny ze svých nejoblíbenějších, jak mi oznámila nesčetněkrát, a to tmavě modré, s dlouho šifonovou sukní až na zem. Byly velice elegantní a taky drahé. To mi též neopomněla říct.
„Tak co můžeme?“ otáži se jí již po třetí. Znova si začala ladit make-up a já už zní začínala šílet. Jsme opravdu rozdílné. Ráda se maluji, mám ráda i výraznější make-up, ale jsem hotová do dvaceti minut. Eva zkouší padesátý tón rtěnky a remcá něco o tom, že se jí to nehodí k očním stínům.
„Bože Evo, už pojď! Jsi krásná!“ zahlaholím na ni a začínám být nervózní.

Prošly jsme vstupními dveřmi do salónu, kde si od nás převzali pozvánky a dali nám letáčky s nějakými informacemi o místní nemocnici, o které se zmiňoval pan Nizám. Přešly jsme dál do společnosti dalších lidí.
Místností se rozléhala klasická hudba. Obě jsme se rozhlížely po lidech a nabídly si sklenku šampaňského od číšníka, který zrovna šel kolem.
Usrkla jsem ze skleničky a pátravě hledala v davu. Hledala jsem jeho. Chtěla jsem ho vidět znova. Přála jsem si to!
A najednou tam byl. Stál v hloučku dalších lidí. Když si všiml, že já si všimla jeho, něco krátce řekl muži po jeho pravici a rozešel se směrem ke mne. Přes taneční parket přešel až k nám a všimla jsem si, jak se Eva napnula, když ho zaznamenala přicházet. Jako laň. Nebo možná lovec.

Znova jsem na něj pohlédla. Detailněji. Určitě představoval onu krásnou představu žen, a to dokonale krásného muže. Ostrá tvář s detailně upravenými vousy. Husté černé upravené vlasy krátkého střihu. Rty stažené do přímé linky. Ihned mě napadlo, jak asi umí líbat. Bože! Měla bych se vzpamatovat.
Pohlédla jsem do jeho očí, které mě neustále sledovaly. Takhle tmavé oči jsem ještě nikdy u nikoho neviděla. Tak tmavé, nekonečné, jak kdyby představovaly samotný konec vesmíru. Kolem očí měl jemné vrásky, které ale nepředstavovaly stáří, ba naopak. Dodávaly mu jakési uvědomění, možná moudrost. Černý draze vypadají oblek se vyjímal na jeho vysoké postavě. Byla jsem si jistá i tím, že pod tím vším, má tutově vysekané břišáky. Dle jeho sebevědomého postoje mu dělalo dobře, že si ho tak prohlížím. Byl na to zvyklý.
„Přeji krásný večer,“ pozdraví jako první.
„Zdravím,“ opáčím. Na nic jiného jsem se nezmohla.
„Je to nádherný večírek! A je tu tolik lidí!“ vmísí se do toho Eva. Úplně jsem na ni zapomněla, přitom celou dobu stála vedle mě.
„Ano, na tuto benefici jsme pozvali mnoho vlivných lidí. To víte, potřebujeme, aby se vybralo co nejvíce peněz,“ odpoví neutrálně Mr.Black.
„Je to od vás velmi šlechetné. A už víte, kam ty peníze půjdou?“ pokračuje Eva aktivně v konverzaci dál. Já tam jen stojím a přemýšlím, co bych vlastně řekla, na co se zeptala. Měla jsem v hlavě úplně vymeteno. Byla jsem celá mimo. Řídil mě autopilot. Jen jsem střídala pohledy na Evu s Blackem, poslouchala jejich konverzaci a zároveň ji vůbec nevnímala. Celé tělo jsem měla ztuhlé, byla jsem nervózní.
„Drahá Tino, tak Vám to sluší!“ vytrhne mě hlas ihned za mnou. Otočím se a pohlédnu na pana Nizáma. Usměji se.
„Pane Nizáme! Děkuji! Vám též, vypadáte už o mnoho lépe.“
„Taky se tak cítím.“ Usměje se i on. Krátce pohlédnu na Evu, která horoucně něco vypráví Blackovi. Vím, co dělá. Míní mu vykecat díru do hlavy. To dělá vždycky, když se ji někdo líbí. Pohlédnu i krátce na Blacka a ten okamžitě můj pohled vycítí. Jeho pohled byl tak elektrizující. Myslím, že mi vypálil právě pár obvodů v mozku a já jsem proto teď tak vypatlaná. Nadechnu se a napřímím. Nemíním se nechat strhnout nějakým chlapem. Krásným chlapem. Fakt sexy. Sakra!
„No a mohu být natolik drzý a vyzvat Vás k tanci Tino? Bylo by mi opravdu potěšením,“ vyzve mě Nizám a já s úsměvem přijmu. Jeho šarmu se nedalo odolat. Bylo to dědičné, zřejmě.