Mr.Black Není černá jako černá 13. a 14.kapitola

Anotace: Kristýna se seznamuje se Shafirem, bratrancem Blacka. Jejich světy jsou ještě vzdálenější, budou si rozumět? Přeji pěkné čtení při pondělku! :)

13.kapitola

 

„Zdravím, těší mě!“ utrousím v angličtině a ruku poté odtáhnu. Nesměle se usměji a pak pohlédnu na Blacka, ze kterého sálá značná spokojenost.

„Tak pojďme, auto již čeká!“ pokyne nám Shafir a na nos si nandá zpět sluneční brýle.

„Ještě kufry!“ vyhrknu na Blacka a ten si na ně též vzpomněl. Předpokládám, že on je zvyklý, že mu je někdo nosí a stará se o ně.

Black se otočí a přejde ke člunu, aby nám vytáhl kufry. Chvíli čekáme a já nesměle pohlédnu na Shafira. Všimnu si, že si mě prohlíží. I přes jeho brýle vidím, jak mě ty oči rentgenují. Byl opravdu podobný Blackovi, což bylo vcelku strašidelné.

„Jste poprvé v Indii?“ protne ticho Shafir, když si všimne, že i já si ho všimla.

„Ano,“ odpovím krátce a dojdu naproti Blackovi, když vidím, jak se snaží vysoukat můj kufr nahoru z člunu. Převezmu ho a zanadávám si pod nosem, proč je tak těžký.

Položím ho na dřevěná prkna a vysunu madlo. V tom ke mně přistoupí Shafir a kufr si převezme.

„Pomůžu vám!“ řekne důrazně a s mým kufrem se rozejde po molu. Počkám ještě na Blacka a jdeme pak společně za ním. Black mě přitom chytne za ruku. Opět nečekané!

Nedám na sobě vědět vůbec nic a koukám jen před sebe, na Shafirova záda. Projdeme kolem dalších lodí, které hýřily bohatstvím, až dojdeme k jakési bráně. Je tam spousta zaparkovaných luxusních aut.

My dojdeme k zaparkované černé Tesle, která je již nastartovaná. Shafir přejde ke kufru auta a můj kufr do něj vloží. Black tam dá i ten svůj a pak mi pokyne jít si sednout. S Blackem se usadíme vzadu a Shafir se ujme řízení.

 

Spěšně vyjedeme z přístavu a najedeme na širší silnici. Shafir na to šlápne, až mě to zapře do sedačky. Black si položí svou dlaň opět na mé koleno a začne mluvit na Shafira v arabštině.

Cesta trvala už poněkud dlouho, myslím, že už to byla necelá hodina. Black si celou dobu povídal se Shafirem, sem tam se zasmáli. Jako kdyby se léta neviděli a v krátkosti si to museli vše říct.

Z okénka jsem viděla, že jsme určitě už vyjeli pryč z města, a přesto byli všude na ulicích lidé. Bylo jich plno. Zároveň budovy začala střídat zeleň a já uviděla první palmy.

Pak jsme odbočili na cestu, která byla určitě nová, protože měla zářivě černý asfalt, oproti tomu zašedlému asfaltu na silnici, po které jsme celou dobu jeli.

Zastavíme u menší budovy, která připomínala vrátnici. Muž v uniformě vyšel jen ven a s úsměvem pozdravil. Pak otevřel závoru a my se rychle rozjeli dál.

Míjeli jsme alej palem a krásných rozkvetlých keřů. Všude byl úhledně posekaný trávník. Byla to opravdu nekonečná příjezdová cesta, až se mi naskytl neskutečný pohled před námi. Obrovské rozlehlé stavení. Velmi moderní prvky budovy. Měla tak tři patra, žádnou střechu, jen rovné zakončení. Okna byla vysoká několik metrů.

Před domem již stál personál, všichni oblečení v černých uniformách. Zastavili jsme přímo před nimi. Jeden z nich rychlým krokem přešel ke kufru auta a spěšně z něj začal vyndávat naše zavazadla.

S Blackem jsme vystoupili a já si prohlížela tu architekturu toho domu. Opravdu se na něm někdo vyřádil.

„Pojďte, dáme si drink!“ pokyne nám Shafir a vydá se dovnitř domu.

„Kde to jsme?“ zašeptám k Blackovi a chytnu ho za ruku tentokrát já.

„V mém druhém domově,“ opáčí Black jakoby nic. Ah tak, druhý domov.

 

Vejdeme dovnitř domu a vůbec mě nepřekvapí, jak vše hýří luxusem. I pes, který přiběhl zrovna k nám, vypadal luxusně.

Nedokázala jsem rozpoznat rasu psa, ale připomínal mi něco mezi maďarským ohařem a dogou. Byl v kohoutku vysoký a rychle kroutil ocasem. Vítal svého pána. Shafira.

Shafir mu dal krátký povel a on se mu usadil u nohou.

„To je Diego, jednou ho pohladíte a už se ho nezbavíte,“ utrousí s úsměvem Shafir a začne hladit psa po hlavě. Pes začne vděčně funět, ale nespustí z nás oči.

Kleknu si a nastavím mu ruku, aby si mě mohl očuchat. Pes pohlédne na svého pána, jako kdyby čekal na povolení. Shafir jen krátce kývne.

Pes se rozeběhne a já se rychle postavím, když jsem viděla, jakou rychlostí se ke mně blíží. Zastaví se až o má kolena. Tak tak ustojím jeho velikost a tíhu.

Začnu ho drbat po hlavě a nad ocasem. V duchu zhodnotím, že pes je velmi krásný. Zřejmě dobře vycvičený.

Pohlédnu na Shafira, který mě pečlivě sleduje. Brýle už měl sundané a svým pohledem mi vypaloval díru do očí. Zrak sklopím zpět ke psovi.

Black projde kolem mě a něco v arabštině řekne Shafirovi. Ten se zasměje a chytne ho kolem ramen. Společně se rozejdou doleva a povídají si o něčem, čemu nerozumím.

Chvíli tam ještě mazlím Diega a pak až když zajdou ti dva za roh, se za nimi vydám. Samozřejmě se psem v patách.

Shafir měl pravdu. Zřejmě se ho teď nezbavím.

 

Když ty dva dostihnu, ocitnu se v rozlehlé místnosti připomínající obývák, se třemi obrovskými sedačkami černé barvy a semišovým polstrováním. Naproti nim, byla obrovská plazmová televize s celou řadou repráků a domácím kinem.

V zadnější části místnosti se nacházel bar se čtyřmi barovými židličkami, u kterého stál Shafir s Blackem a o něčem dál debatovali. Přešla jsem po místnosti a rozhlížela se dál.

K mému překvapení bylo v místnosti spousta pokojových kytek, obrazů a fotek. Vypadalo to, jako kdyby tu opravdu někdo žil a nebyl to jen takový holobyt bohatých lidí. Působilo to na mě příjemně, možná ne tak chladně, jako Blackův byt v hotelu v Dubaji.

„Pojď Kristýno, určitě máš žízeň,“ zaslechnu Shafira jak na mne promluví a upoutá mou pozornost. Přejdu k nim a pohlédnu na Blacka, jak upíjí ze sklenice s vodou.

„Co si dáš? Vodu, nebo něco ostřejšího?“ optá se Shafir a v shakeru začne míchat nějaký drink.

„Stačí mi voda,“ usoudím a opřu se lokty o bar.

„Ah, jsi stejně nudná, jako on?“ ucedí Shafir s jistým zklamáním v hlase a poukáže na Blackovu sklenici vody.

„Možná jo,“ odpovím mu a vezmu Blacka kolem pasu. Black si mě k sobě přitáhne a políbí do vlasů. Všimnu si Shafirův pohled, jak si nás oba nedůvěřivě přeměří.

„No, každopádně, Vaše ložnice je připravená. Pozval jsem na večeři pár přátel, takže si uděláme takový…večírek,“ usměje se Shafir a při slově večírek, začne třást rameny, jakože tančí.

„Večírek?! Chtěl jsem být dneska s Týnou sám,“ opáčí nesouhlasně Black.

Shafir na to nic neřekne a obsah shakeru přeleje do nízké sklenice přes sítko. Pak si do skleničky přidá pár kostek ledu a plátek citrónu. Skleničku uchopí a přičichne k ní. Líbezně se pousměje a napije se. S chutí rozjímá nad tou skleničkou a pak si uvědomí, že ho oba s Blackem sledujeme.

„Můžeš s ní být sám kdykoli jindy, dnešní večer bude o nás!“ vyhrkne nesouhlasně a zářivě se usměje. Black jen zakroutí oči vzhůru a pohlédne na mě.

„Pojď, ukážu ti to tady,“ řekne Black a my tam zanecháme Shafira samotného.

 

 

 

 

 

Po prohlídce toho obřího domu, který samozřejmě obsahuje posilovnu, domácí lázně, vlastní malé kino, asi deset ložnic a deset koupelen, nás Black zavede konečně do naší ložnice. Naší!

Otevře obě křídla honosných dveří a vejde dovnitř.

Ložnice byla dvakrát větší, jak můj byt dohromady, a to jsem si myslela, že mám nadstandardně velký byt.

Vzadu u zdi tomu dominovala velmi prostorná černá postel z tmavého dřeva, černými nebesy a černým povlečením. Před postelí byla krátká pohovka s moderními prvky. Naproti posteli byla menší plazmová televize na stolku. Stěny byly holé, ale zdobily je šedočerné tapety. Uprostřed pokoje byl dlouhý černý koberec s dlouhým chlupem, který byl pečlivě načesaný do jedné strany. Asi si dal někdo záležet na úklidu.

„Udělám ti místo v šatně,“ řekne Black a přejde ke dveřím napravo od postele. Já mezitím přejdu k oknům, která jsou přes celou jednu zeď. Z oken byl krásný výhled na zahradu za domem.

„Kolik máš vlastně domovů?“ optám se Blacka, když mi ta myšlenka vyvstane na mysli.

„Můj opravdový domov je náš hotel v Dubaji. Tento dům je taková srdcová záležitost. Jezdívali jsme sem každé vánoční prázdniny. Je to dům otcovi rodiny. Dříve to bývala papírna, pak to koupili Američané a udělali z toho výrobnu obuvi, no a pak to odkoupila rodina mého otce. Jeho pradědeček myslím, nikdy jsem je nepoznal. Původní dům se zboural a na základech se postavil tento, “ vysvětlí Black, když vyjde z šatny a přejde až ke mně.

„A Shafir tu bydlí?“ ptám se dál zvědavě.

„Ano, povětšinu času ano. Když už si to nadhodila, musím tě před ním varovat,“ utrousí záhadně a vážně se na mě podívá.

„Před Shafirem? Co? Bude mě chtít opít?“ zasměji se. Dle Blackova výrazu usoudím, že alkohol za tím nebude.

„Víš, Shafir je otevřený polygamním manželství,“ vysvětlí a já chvíli přemýšlím, co to vlastně znamená.

„Má více manželek?“ optám se nejistě.

„Má manželku Korimu, jsou spolu asi dva roky a netají se tím, že by chtěl další.“

„Co? A bojíš se, aby si nevybral mě?“ zasměji se, abych zlehčila situaci. Black jen přikývne a já se rozesměji ještě víc, jak je to vlastně moc absurdní.

„Neboj, o mě se neboj. A navíc pokud vím, furt to manželství musí být dobrovolné!“ snažím se ho uklidnit a přejdu k němu blíž. Pohladím ho po krku, až mu prsty prohrábnu vlasy. Velice pomalu mu začnu masírovat hlavu. Zavře oči a užívá si to.

„To není úplně tak pravda, ale nebudu tě tím zatěžovat. Každopádně, dokud budeme v jeho společnosti, tak se raději od něj drž dál,“ řekne vážně a opře si svoji hlavu o tu mou. Chvíli tam tak stojíme a pouze se objímáme. Užíváme si tu chvíli, jeden druhého.

 

 

„Vůbec se mi z postele nechce,“ utrousím do peřin, když nahá ležím vedle Blacka. Black mě hladí po nahých zádech a jemně líbá na rameni.

„Ani mě ne.“

„Ale mám šílený hlad, kor teď po tom výkonu,“ usměji se.

„Vezmeš si na sebe ty červené šaty, co jsi měla na sobě včera při večeři?“ optá se tichým přesto tužebným hlasem Black a rukou mi sjede po zádech až na zadek.

„Proč? Slušely mi?“ optám se provokativně. Všimnu si, jak mu oči potemněly.

„Moc,“ hlesne jen a plácne mě přes zadek.

 

 

Stojím v šatně před zrcadlem a upravuji si červené šaty, do kterých jsem se oblékla. V odraze sleduji Blacka, jak si váže černou kravatu.

„Proč ta černá?“ optám se s mírným pobavením a očima přelétnu jeho šatník černé barvy.

„Mám rád černou,“ pokrčí rameny.

„To chápu, já mám taky ráda černou, ale nemám úplně celý šatník černý, tak se ptám, proč černá,“ opáčím a přejdu k němu. Upravím mu uzel na kravatě, kterou si zrovna uvázal a zastrčil do saka.

Chytne mě kolem pasu a decentně si mě k sobě přitáhne. Pak mě otočí zády k sobě, přímo naproti zrcadlu a já pohlédnu na nás dva v odraze. Black mě políbí na krk a rukou mi přejede po klíně. Ztěžka polknu.

„Mám rád tu temnotu té barvy a zároveň i to, že cokoli je vedle černé, vynikne o to víc,“ pošeptá mi tiše do ucha a mě naběhne husí kůže. Zadkem mu zlehka přejedu po klíně a on zamručí. Ta chemie mezi námi je stále neuvěřitelná.

A ačkoli jsme měli sex před chvílí, chtěla bych ho znova.

Hold se ho nemůžu nabažit.

„Pojď, budeme muset jít, nebo se odsud nedostaneme už vůbec,“ pobídne mě Black a provokativně mě zlehka poplácá po zadku. Nesouhlasně zamručím, ale je fakt, že už mám šílený hlad.

 

 

Vyjdeme z ložnice a natož jak je dům velký a rozlehlý, zaslechnu tlumenou hudbu a smích.

Sejdeme schody do předsálí a čím víc se blížíme k jídelnímu salónku, tím je ruch z něj víc a víc ohlušující.

„Když Shafir řekl, že pozval pár přátel, myslela jsem si, že jich opravdu bude pár a jeho večírek, bude v komornějším stylu,“ utrousím a chytnu Blacka za ruku.

„No, Shafira a jeho večírky ještě neznáš,“ řekne zadumaně Black, jak kdyby horlivě o něčem přemýšlel a my vejdeme do jídelny.

Překvapí mě opravdu dlouhý stůl uprostřed místnosti, prostřený tak pro třicet lidí.

Stůl byl nazdobený květinami a dlouhými svíčkami.

Shafir seděl samozřejmě v čele stolu, jak jinak, a rukama horlivě máchal kolem hlavy, když něco vyprávěl ostatním hostům. Všichni na něj pohlíželi s obdivem a žrali mu každé jeho slovo. Jeho údajní přátelé vypadali jako z Bollywoodu. Určitě to byli celebrity nebo známí lidé.

Všichni honosně oblečení, ženy byly buď v šatech nebo tradičních sárí. Muži měli buď obleky různých barev a drahých materiálů, nebo nazdobené košile v indickém stylu.

Po jeho pravici byly poslední dvě volná místa. Black mi nabídne židli a já se s úsměvem k ostatním posadím. Neujdou mi zvědavé pohledy ostatních, jak se mě prohlíží. A hodnotí.

Black se posadí vedle Shafira a něco si řeknou v krátkosti v arabštině.

„Skvěle, teď už když jsme všichni, pojďme si připít!“ zahlaholí s širokým úsměvem Shafir v angličtině a povstane. Židle zavrzají po podlaze, jak povstanou i ostatní od stolu. Každý uchopí svou sklenku a pozvedne ji.

„Tak na přátelství a lásku!“ dodá s mírnou důležitostí v hlase a při slově láska pohlédne na mě. Už mě mírně začalo unavovat, jak mě neustále měřil tím jeho pohledem. Bylo to otravné.

Všichni zopakují jeho slova a v krátkosti si přiťuknou s lidmi v jejich blízkosti. Já si přiťuknu s mužem po mé pravé straně. Obdaruje mě úsměvem a přímým pohledem do mého výstřihu. Něco zažvatlá lámanou angličtinou a pak se otočí na druhou stranu, k další ženě, která mu seděla po boku. Vyzařovalo z něj jasné nadšení, že sedí v obklopení žen. Ten byl určitě sám!

Pak si zlehka ťuknu i s Blackem a všimnu si, že má stále ten zadumaný výraz. Jeho oči tentokrát těkaly sem a tam. Trochu mě znejistil.

Usadili jsme se zpátky do židlí a Shafir zatleskal. V tom vešel z druhé strany personál a začali roznášet nablýskané talíře s jídlem.

Asi po osmém chodu jsem přestala počítat, kolik jich vlastně bylo a kolik jich nás ještě tak může čekat. Cítila jsem se přejedená, ačkoli porce byly miniaturní.

Konverzace příjemně plynula u stolu a k mému překvapení jsem slyšela jen angličtinu. I když tu byla převážná většina Indů.

Black toho moc nenamluvil a mě to dělalo čím dál tím větší starost.

Provedla jsem zase něco?

Je na mě naštvaný?

Různé dedukce se mi honily hlavou, až mě z přemýšlení vytrhl Shafir.

„No Kristýno, a čím se chcete živit, až se vrátíte zpět do Česka?“ zeptá se uštěpačně a z jeho tónu cítím jistou provokaci.

Jak sakra věděl, že nemám práci?!

Předpokládala jsem, že ani Black to nevěděl. Pokud nás tenkrát na jachtě neposlouchal.

„J-já ještě nevím. Mám pár nápadů, ale neřešila jsem to, chci si zatím užít dovolenou a nepřemýšlet nad tím,“ odpovím popravdě a ucítím pohledy přísedících.

„Ah, takže nebudete dělat nic,“ utrousí jedovatě. Je mi jasné, že mě pobízí k jakési hádce, ale nemíním se nechat vyprovokovat.

„Vždyť ty také nic neděláš!“ praví pobaveně žena sedící naproti mně. Během večeře se mi představila jako Alamm a v krátkosti jen o sobě řekla, že moderuje večerní zprávy v hlavní státní televizi.

Cítila jsem v tom jisté zastání.

Shafir se i s tou ženou rozesmějí a já mám takové neblahé tušení, že to bylo spíše ticho před bouří. 

„No a jak ti vyhovuje pohostinnost mého strýce Nizáma? Předpokládám, že jsi byla na jachtě poprvé,“ pokračuje dál Shafir a upije ze své skleničky šampaňského.

Cukám se, abych mu neřekla něco sprostého.

Ale polknu všechny nadávky.

„Pan Nizám je velice laskavý. Jsem mu nesmírně vděčná, za tu příležitost,“ řeknu popravdě s jistou pokorou v hlase. Shafir se na mě lehce zamračí.

„No a co tvá manželka? Korima, nebo jak se vlastně jmenuje, kde ji máš? Představíš mi ji? Nebo tu ji dnes nemáš, protože si na lovu manželky číslo dvě?!“ vyhrknu na něj. Vyjde mi to z pusy dřív, než bych to promyslela a záhy toho začnu litovat.

Alamm vyprskne smíchy a srdečně se rozesměje.

Shafirovi klesne úsměv. Ale jen na chvíli.

„Chceš si ze mě utahovat? V mém domě?“ sykne podrážděným hlasem, ale usměje se. Falešně.

„Ale vůbec ne!“ usměji si na něj též očividným falešným úsměvem.

Shafir na to už pak nic neřekne a vrátí se zpět ke svému jídlu.

Atmosféra u stolu trochu potemní a já krátce pohlédnu na Blacka.

Trochu mě zamrzelo, že se mě ani nezastal. Neřekl vůbec nic.

 

 

Po večeři se všichni odebrali od stolu a přešli ven na terasu, kde bylo připravené další menší pohoštění a nesmírné množství alkoholu na baru. Terasou zní příjemná svižnější hudba a začne to tomu dodávat méně luxusu a více toho večírku, který Shafir sliboval.

Ovál mě příjemně studený vítr, v tom jinak neskutečném dusnu, které panovalo venku i když už byl večer.

S Blackem stojíme opodál od ostatních, a tak využiju situace.

„Co se s tebou děje?“ optám se ho váhavě a pohladím ho lehce rukou po ruce, která mu visela podél těla.

„Nic se neděje, proč?“ odpoví neúčastně. Viděla jsem, jak je napnutý v obličeji, takže mi lhal.

„Jsi celou dobu tichý, skoro nic si neřekl. Ani ses mě nezastal, když se Shafir do mě strefoval,“ odpovím mu trochu úsečně.

„Říkal jsem ti, ať si na něj dáš pozor,“ pokrčí rameny a v tom mu začne vyzvánět mobil. Vytáhne mobil z kapsy saka a něco si zanadává pod nosem. Omluvně na mě pohlédne a pak s přijmutím hovoru odejde pryč. Už zase!

Jako by vycítil, že se Black ode mě vzdálil, ihned se u mě objeví Shafir. Mlčky mi podá další sklenku šampaňského a přiťukne si o tu mou.

„Korima je na pařížském týdnu módy a mých večírků se většinou neúčastní,“ prolomí ticho mezi námi Shafir a přešlápne z jedné nohy na druhou.

„To se jí nedivím, taky bych nechtěla být svědkem toho, jak si můj manžel hledá další manželku,“ řeknu s mírným odporem v hlase a očima hledám Blacka. Kam proboha šel!

„Hele nesuď něco, čemu nerozumíš, bloncko!“ řekne zcela vážně a mě popudí, že mě nazval Blonckou. Ano, měla jsem špinavě blonďaté vlasy a ano, někdy jsem byla trochu hloupější blondýna, ale jeho tón si vyprošuji!

„Hele ty Safíre!“ štěknu po něm tichým tónem, aby nás nikdo neslyšel a naschvál mu zkomolím jméno, „Přestaň se do mě navážet, já si to totiž nenechám líbit. Nejsem jako vaše ženy, po kterých si dupete, jak se vám líbí!“

Zamračím se na něj a on ke mně přistoupí blíž, že mi naruší můj osobní prostor. Ucouvnu dozadu, ale narazím na zeď domu. Znejistím, ale s vážným výrazem zvednu bradu, jako že mě nezastraší.

Z výšky na mě pohlíží a já vidím tu černou temnotu v očích, jako má Black, když je nasranej.

„Nejraději bych tě potrestal,“ ucedí mezi zuby a obličej přiblíží ještě více ke mně. Uvědomila jsem, že je nebezpečný. Cítím z něj nebezpečí.

„Uh, necháš mě zbičovat?!“ syknu ironicky a on pohyb obličeje zastaví opravdu pár centimetrů od toho mého.

Pak se nahlas rozesměje a poodstoupí několik kroků zpět, že je zase za pomyslnou čarou mé osobní zóny. Směje se tak nahlas, až se ostatní hosté ohlížejí. Poodejde pár kroků bokem a drží se za břicho. Dlaní si setře slzu od smíchu a pak si začne povídat s jedním z mužů, kteří tam stojí v hloučku a kouří cigaretu. Jakoby nic.

Kurva, tahle rodina je plná psychopatů!

 

14.kapitola

 

Black se zanedlouho ke mně vrátil a jeho výraz byl o něco méně kamenný. Měl starost v očích.

„Máš hodně práce? Něco se děje?“ zeptám se opatrně. Obejme mě kolem pasu a hlavu si položí čelem na mé rameno.

„V hotelu došlo ke krádeži šperků z jednoho pokoje. Normálně takové krizové situace řeším já, ale teď to řešil jeden z mých manažerů a nezachoval se úplně podle předpisů. To je jedno, nechci to už řešit,“ zahltí mě v krátkosti svým problémem a pevně se ke mně přitulí.

„Chceš jít zpátky na pokoj? Můžeme si pustit Star Wars,“ nadhodím s úsměvem a Black se narovná v zádech, jako kdyby ho to zajímalo.

„Už jsem ti řekl, jak jsi skvělá?“ utrousí vážně a pohlédne do očí a pak na mé rty. Usměji se.

„Ne, ještě si mi to neřekl. Ani jednou a že jsi měl příležitostí až až,“ odpovím mu popichovačně. Byla jsem ráda, že se mu nálada zlepšila a nebude se konat zase nějaké další drama.

„Jsi skvělá, Týno!“ řekne zcela vážně a políbí mě na rty.

 

                                                                       -

 

Ráno mě probudí příjemná vůně. V paměti zapátrám, co by to asi tak mohlo být. Otevřu oči a vedle mě na posteli uvidím široký tác s čerstvou kávou, jídlem na třech talířích a džbánem džusu. Zrovna to tam položil Black, který odcházel od postele a přešel ke svému pracovnímu stolu v rohu místnosti. Měl tam spuštěný Mac a nějaké papíry rozházené po stole.

„Ty už pracuješ takhle po ránu?“ zeptám se s mírným otrávením v hlase a sednu si, abych se mohla napít kávy.

„Bohužel, musím udělat práci, kterou nikdo jiný neudělá,“ odpoví, aniž by zvedl zrak od počítače.

„A ty na to nemáš lidi?!“ Divím se.

„Na tohle ne. Prostě některou práci si dělám radši sám, spoléhám se sám na sebe než na někoho, kdo to může kdykoli splést.“

V tom jsem musela s ním v duchu souhlasit, v předešlé práci jsem to měla stejně tak. Pak už nic neřeknu a pustím se do snídaně. Nějak se mi zalíbilo snídat v posteli.

 

„Budeš ještě dlouho pracovat?“ optám se Blacka, když vyjdu z koupelny po ranní hygieně. Přejdu k němu a zezadu ho obejmu kolem ramen. Líbnu ho na tvář.

„Musím, ale jestli chceš, můžeš jít třeba k bazénu. Venku je hrozné horko a odpoledne bychom spolu vymysleli nějaký program. Můžeme třeba na trhy do centra, to by se ti mohlo líbit,“ odpoví Black a prsty mu dál běhaly po klávesnici. Psal nějaký e-mail. Nemínila jsem ho dál otravovat. Jen souhlasně zamručím a přejdu do šatny, abych se převlékla do plavek. Bazén zněl jako skvělý nápad.

 

Obléknu si svítivě žluté plavky od Calvina Kleina, které jsem si koupila ještě před odjezdem do Dubaje. Přesto si přehodím plážovou tuniku černé barvy, abych cestou přes dům nikoho nepohoršila. Nazuji si gumové pantofle a do ruky vezmu mobil a knížku. Na nos nasadím sluneční brýle a vyjdu z šatny. S jistým nakrucováním projdu kolem Blacka, ale ten zadumaně stále pohlíží do počítače, zrak nezvedne.

Vyjdu tedy z ložnice a leknu se ležící ho Diega u dveří.

Šťastně na mě pohlédne a vstane.

„Co tady děláš, hochu?“ utrousím tiše s úsměvem a pohladím ho po hlavě. Rozejdu se chodbou a Diego mě samozřejmě následuje.

 

Projdu domem a sem tam potkám jen někoho z personálu. Všichni horoucně zdraví, div se neklaní. Dojdu až k bazénu a jsem ráda, že tam nikdo nebyl.

Jen se posadím na lenošku pod slunečníkem a vysvléknu se z tuniky. Ihned za mnou přispěchá mladá dívka v černé uniformě. Byla určitě mladší jak já.

„Budete si něco přát, slečno?“ zeptá se mě plynulou angličtinou a ruce založí podél těla.

„Dala bych si něco studeného,“ odpovím ji nejistě.

„Mohu Vám připravit ledový čaj, nebo citronádu.“

„Tak si dám ten ledový čaj,“ pravím a usměji se. Nesměle přikývne a odejde.

Mezi tím Diego lenivě dojde až ke mně a lehne si k mým nohám. Venku mu muselo být hrozné vedro.

Natáhnu se na lenošku a začnu listovat knihou, vůbec jsem nevěděla, kde jsem skončila. V tom zaslechnu pískání. Pak mi dojde, že to bude zřejmě pískání na psa, protože Diego zvedl rychle hlavu, ale nezvedl se. Nastražil uši a koukal směrem k domu.

Ohlédla jsem se k terase a uviděla Shafira, jak se ohlíží a hledá psa.

Pak si všimne mě u bazénu a jeho psa u mých nohou.

Rozejde se směrem k nám. Ale ne!

Neměla jsem sebemenší chuť ani náladu se s ním bavit, ale tušila jsem, že k tomu stejně dojde.

Mířil ke mně ladným krokem a začal se usmívat. Po očku, skrz brýle, jsem ho sledovala. Vypadal jako bohém. Měl volné béžové kraťasy a volnou rozepnutou košili s palmami, která mu odhalovala břicho. Nemohlo mi ujít, že měl tělo vypracované, ale ne tak jako Black.

„Od té doby, co tu jsi, mě ten pes vůbec neposlouchá,“ pronese důležitě, když dojde až k nám. Diego ho hned začne vítat a kroutit se mu kolem nohou.

„To víš, psi poznají charakter člověka,“ opáčím hned a listuji si v knížce, abych mu dala najevo, že mě jeho přítomnost vůbec nezajímá.

„Furt se zlobíš?“ zeptá se k mému překvapení a usadí se na druhou lenošku vedle. Zrovna tuhle otázku bych nečekala.

„Měla bych se zlobit?“ dělám blbou a stále neodvracím zrak od knížky.

„No těžko říct, přeci jen, nepřijde mi, že bys byla holka, kterou jen tak něco rozhází,“ pronese s jistým pošklebkem a natáhne si celé tělo na lenošku, až mu košile spadne podél těla. Dá si ruce za hlavu a jeho svaly na břiše se napnou.

Nervózně si poposednu a snažím se soustředit na knihu.

Štve mě, že jsem protentokrát pohled neuhlídala. Sakra!

„Ač nerada, musím s tebou souhlasit. Nerozhází mě namyšlený bohatý blbeček,“ mlasknu netečně a sama sebe pokárám v duchu, že jsem možná až příliš nepřátelská. Aby mi ještě nezabalil kufry a nepředhodil tygrům, které určitě taky má. Přeci jenom, jsem návštěva.

Ovšem má slova ho nerozhází a akorát se tomu zasměje.

„A jak ses vyspala? Spalo se ti dobře?“ změní téma, jako by se nechumelilo.

„Ano, vyspala jsem se dobře, díky za optání,“ odpovím mu slušně. Ucítím jeho přímý pohled, který mi vypaloval díru do hlavy a snažil se mě tak přimět, abych se na něj podívala.

Ztěžka vydechnu, zavřu knížku a položím si ji na klín.

Otočím tvář k němu a nezáživně se nadechnu.

„A co ty? V kolik jste skončili?“ optám se. Široce se usměje, jako by byl rád, že si s ním někdo povídá.

„Skončili jsme někdy ve tři ráno asi,“ odpoví a dál se na mě dívá.

„Ve tři ráno, a to jsi vzhůru takhle brzy?“ udivím se. Já jít spát ve tři, tak vstávám nejdřív v deset.

„No jo, spal jsem asi dvě hodiny. Mám Jetleg,“ odpoví a až teprve potom odvrátí tvář.

„Si někde cestoval?“ reaguji na jeho odpověď a všimnu si, že se k nám blíží ta dívka z personálu. Na tácu nesla dvě sklenice ledového čaje. Dvě!

„Jojo, předevčírem jsem se vrátil z Nového Zélandu.“

Hajzl! Tam chci taky!

„Hmmm, a co tam?“ optám se zvědavě. Mě ta zvědavost jednou dovede pěkných problémů!

„Byl jsem tam s partou přátel, projížděli jsme hory v terénních autech,“ pronese to, jako kdyby to bylo něco obyčejného. Jízda na kole, třeba.

„Zajímavé,“ hlesnu jen a podívám se na tu dívku, která zrovna přišla k nám. Každému z nás podá orosenou sklenici s brčkem. S úsměvem ji poděkuji a Shafir ani nepoděkuje. Neřekne vůbec nic. V tom jsem si uvědomila, jaký je rozdíl mezi ním a Blackem.

Black je slušně vychovaný, uctivý a má nějaké hodnoty. Kdež to tenhle buran vedle mě, nemá nic z toho. Je to prostě okouzlující, ovšem arogantní Shafir. Nic víc.

Napiji se osvěžujícího ledového čaje a položím ho na stolek. To samé udělá zrovna Shafir, až se naše sklenice srazí a jedna praskne. Roztříští se na několik malých střípků a několik jich spadne na zem. S uleknutím vyskočím a dám se do sbírání střepů, aby jeden z nás do toho nešlápnul. Nebo chudák pes. 

„P-počkej!“ zastaví mě Shafir, ale zrovna v tu chvíli jsem si vrazila střep do nohy, který se dostal až na druhou stranu lehátka.

„Au, do prdele!“ vyjeknu bolestí, a tak tak to ustojím. Už jsem si chtěla sednout zpět, ale najednou mě Shafir vezme do náruče a začne mě přenášet na opačnou stranu terasy.

Jsem jak opařená a úplně z něj vykolejená.

Instinktivně ho chytnu kolem krku a pohlédnu do obličeje.

Polije mě horko a tváře mi začnou hořet.

Položí mě na prostornou pohovku v altánku, kam mě přenesl. Diego, šel ihned za námi, ale Shafir ho přímým rozkazem poslal na místo do domu. Pes okamžitě odešel.

Bylo mi tak strašně trapně. Celá tahle situace byla, jak z nějaké podělané červené knihovny. Jaké klišé, že?!

„Ukaž mi to,“ řekne panovačně Shafir a nohu mi chytne, abych s ní necukala. Podívá se na mé chodidlo a nehne ani brvou.

„Jak to vypadá?“ zakňourám a cítím, jak mě to začne pálit.

„Máš tam střep, budu ti ho muset vyndat,“ utrousí a mě ta jeho vážnost začne děsit.

„Jako fakt?! Ukaž!“

Odpálkuji jeho ruku, kterou mi drží nohu a otočím si chodidlo ploskou k sobě. Přímo uprostřed mám krvácivou ránu, ve které je zabodnutý střep. A vypadá, že je vcelku velký a hluboko.

Jen mi to připomene, jak nemám ráda pohled na krev. Nevadí mi pohled na krev cizích lidí, ale u mě samotné mě děsí. Žaludek se mi obrátí.

Okamžitě nohu otočím, abych na to neviděla a začnu zhluboka dýchat.

V tom přiběhne zpátky ta dívka, která nám přinesla ty čaje, spolu ještě s jednou ženou, která přinesla lékárničku. Zřejmě nás musely vidět, a taky mě slyšet nadávat. A naříkat.

Pak se obě pustily do té spouště u lenošek.

Shafir si pohotově přebere lékárničku a klekne si přede mě. Sleduji jen co dělá.

Nandal si bílé gumové rukavice a pak sáhl po pinzetě, která byla ještě v obale. Už se nahýbal k mé noze, když jsem ho rozmáchnutím rukou zastavila.

„Wou, wou, co si myslíš, že děláš?!“ vyjedu na něj zcela vážně.

„Jdu ti vyndat ten střep,“ utrousí nechápavě.

„Pojedu raději k lékaři, než abys mi to vytahoval ty!“ zvýším na něj hlas.

„Já jsem lékař!“ sykne s poněkud podrážděným hlasem.

„Cože?“ nechápu. Shafir a lékař! Haha!

„Teda nejsem certifikovaný lékař, ale studoval jsem medicínu čtyři roky ve Švýcarsku. Naši jsou taky lékaři. Máma je uznávaná kardioložka a táta je plastický chirurg pro bohaté, má vlastní praxi,“ vysvětlí a já na něj civím, jak na svatého.

„A proč si to po čtyřech studia zahodil, pane Bože?“ nechápu zaraženě.

„Protože jsem sobecký lenivý sráč, co chce mít všechno hned a nemá pro nic trpělivost!“ ucedí a je na něm vidět, že mu tato konverzaci není vůbec příjemná. To ani mně nebyla.

„Poslyš, ten střep se musí vyndat hned, ať se ti tam nedostane infekce,“ dodá umírněněji a znova si dřepne blíže ke mně. Nic mu na to neřeknu a jen mu to odkývnu.

„Budu počítat do tří a pak ti ten střep vyndám,“ vysvětlí a mě okamžitě dojde, že do tří určitě počítat nebude.

„Ach tak to pěkně kecáš, ani ne-,…au kurva!“ zakňourám bolestí, když mi ten střep vyndal přesně jak jsem čekala.

„Ty hajzle, tys nepočítal do tří!“ procedím mezi zuby a pak už ho jen sleduji při „práci“.

Pohotově mi ránu přikryl vatou, protože dost začala krvácet a trochu na ni přitlačil. Zabolelo mě to, ale už jsem nehnula ani brvou. Po chvíli dal zakrvácenou vatu pryč a podíval se na ránu, zřejmě jak moc je to ošklivé. Něco si zamumlal pod nosem. Pak mi tam nastříkal nějakou bílou pěnu a zalepil širokou náplastí. Cítila jsem, jak mi ta pěna bublinkuje pod náplastí.

„Nebudu ti tu nohu obvazovat. Necháme to takhle a za dvanáct hodin se na to znova podívám, pokud se ta rána nezačne zacelovat, tak budeš muset na šití do nemocnice. Měla bys tu nohu šetřit, alespoň pro dnešek,“ řekne mi klidně a sundá si rukavice. Pak si vezme ubrousek a začne mi jím otírat krev, kterou jsem měla po celém chodidle.

„Nech to být, umyju si to vodou,“ utrousím rozpačitě a nohu od něj odtáhnu.

„Dobře, ale pomůžu ti,“ nenechá se odbýt. Vlastně, kdo by se s ním chtěl přít. Já! Ještě větší tvrdohlavec.

„To zvládnu sama,“ opáčím tvrdohlavě. Ovšem Shafir si z toho vůbec nic nedělá a opět mě chytne do náruče. Lehce mě plácne po zadku rukou, kterou mě tam přidržuje.

„Nebuď tvrdohlavá, Bloncko,“ usměje se. Rozpálí mě do běla, v duchu úplně zuřím, ale nezmohu se na nic, jen ho ignoruji.

 

Dojdeme do koupelny, do které byl vchod i zvenčí. Připomínalo to domácí lázně. Velká vířivka, kabinka se saunou, nějaké masážní sprchy a obrovská vana na nožičkách.

Postaví mě na nohy u umyvadla, teda jen na tu jednu nohu, a pokyne mi, abych se posadila na skříňku, která byla hned vedle. Byly v ní kupičky bílých ručníků.

Rukou mi pokyne, abych mu na umyvadlo tu nohu vyzdvihla. Spolkla jsem sprostou poznámku a neochotně nohu vyzdvihla.

Nohu mi začal velmi jemně umývat od krve. Byl velice pečlivý a dával si záležet na každém centimetru.

Znervózněla jsem a cítila jsem, jak mě polévá horko ve tváři. Bohužel si všiml mé nervozity a krátce se usmál. Pak mi ručníkem nohu osušil a já ji hned stáhla z umyvadla.

„Děkuji ti, za ošetření,“ utrousím rozpačitě a stoupnu si.

„Můžeš mi poděkovat jinak,“ zasměje se Shafir a přistoupí ke mně blíž, až mi zase naruší můj osobní perimetr. Nejistě přešlápnu z jedné nohy na druhou a syknu bolestí, když si uvědomím, jak mě ta noha bolí.

Najednou mě chytne za pas a přitáhne k sobě.

Zaskočeně se nadechnu a on mě v tom políbí.

Byl to jen polibek.

Jeden zkurvený polibek, sakra!!!