Mr.Black Není černá jako černá 19. a 20.kapitola

Anotace: To by nebylo ono, aby se věci opět nezkomplikovaly :)))

Sbírka: Mr.Black - Není černá jako černá - Kniha první

Tyto dvě kapitoly budou zatím poslední, odjíždím na týdenní dovolenou a pochybuji o internetu v Egyptě. Samozřejmě, kdyby byla možnost a zdejší wifi překvapí, další kapitoly určitě přidám, ale jinak si na ně budete muset počkat do dalšího pátka :)))

Všem moc děkuji za tipy, komentáře a že to prostě čtete! Díky!

 

 

19.kapitola

Naštvaně jsem si to odkráčela do části bytu, kde byla velká prostorná kuchyně a po očku sledovala ty dva, na které jsem měla dobrý výhled od dřezu. Strčila jsem si ruku pod ledovou vodu a chvíli si jí tam chladila. Neuvěřitelně mě bolel prostřední kloub, ovšem věděla jsem, že je to jen naražené.

Shafir mezitím přešel k Blackovi, který nebyl už schopný vstát ze země. Chvíli protestoval a nadával, ale pak ho Shafir vytáhl na nohy a jeho paži si hodil kolem ramen, aby ho podepřel. Pomalu se s ním rozešel směrem do jeho ložnice. Něco si klidným tónem povídali mezi sebou. V arabštině.

Vypnula jsem kohoutek s tekoucí vodou a pohlédla na lehce opuchlý kloub na ruce. Otřela jsem si ruku do utěrky, ležící vedle a rozhlédla se kolem. Všude byl neuvěřitelný bordel. I bordel je hezké slovo, oproti tomu, co to bylo doopravdy. Tohle nesmí nikdo vidět!

Přejdu ke kuchyňskému koutu a začnu sortovat všechny prázdné láhve od alkoholu na linku k sobě, aby to bylo pohromadě. Někde se začít musí.

Občas se bytem rozezní cinkavé sklo, jak se snažím pobrat více lahví dohromady, ale s bolavou rukou mi to moc nejde. Sesbírám i vše z obýváku a spočine mi pohled na černé pohovky. Byly špinavé, nechtěla jsem vědět ani od čeho všeho. Přešla jsem do kuchyně a namočila tu utěrku, do které jsem si utírala ruce.

Vrátila jsem se k pohovkám a začala čistit jeden velký flek uprostřed. Byl mokrý a byl z toho cítit alkohol.

„Nech to být, ráno na to zavoláme úklidovou četu!“ utrousí tiším tónem Shafir, když ke mně přistoupí a sám se neradostně rozhlíží kolem. Předpokládala jsem, že Black usnul.

„Tohle nemůže nikdo vidět z personálu hotelu. Víš, jakou by si Adam udělal ostudu? Už to, že zřejmě ho určitě někdo viděl se tu potácet opilého,“ snažím se mu oponovat ve zlostném drhnutí pohovky, která za nic nemůže. A to bývala tak krásná!

„Myslím, že na to už je trochu pozdě, a co ruka?“ zavede konverzaci jiným směrem a usadí se na druhou pohovku, která nevypadala tak špinavě a poničeně.

„Dobrý,“ ceknu jen a snažím se vypořádat s tím zápachem alkoholu čpící z potahu.

„Dala si mu dobrou ránu, ale víš, že to nemyslel vážně, jen tě provokoval,“ řekne Shafir trochu více se shovívavým tónem v hlase. Naštvaně po něm střelím pohledem a narovnám se v zádech.

„Ano, to já vím, ale alkohol ho neomlouvá. Rozumím tomu, že nějakým způsobem trpí, ale tohle přehnal. Doufám, že si bude pamatovat, jak si narazil zadek!“ rozohním se znova, když si na to vzpomenu.

„Jasný, rozumím tomu, ale ty taky musíš pochopit jednu věc,“ zvážní Shafir. Zakroutím na něj hlavou, že čekám, co z něj vypadne, „On do té léčebny musí nastoupit dobrovolně. Sám od sebe. Jestli si myslíš, že si ho tu hodíme přes záda a dotáhneme ho tam, tak se pleteš. Nemůžeš z něj vymlátit duši, pokaždé když bude takový, protože on takový teď bude pořád. Bude popírat, že má problém, to dělá každý,“ vysvětlí trpělivě a mě dojde, že má pravdu. Kde se vzal tento inteligentní a trpělivý Shafir?!

„No dobře, asi máš pravdu,“ utrousím smířlivě a pohlédnu po bytě, kolik práce nás ještě čeká.

„Na ten nepořádek fakt kašli, ráno zavoláme hned na pokojovou službu a dám jim nějaké peníze navíc za mlčenlivost,“ rozhodne rázně Shafir a vstane, pomalými kroky přejde až ke mně a vezme mi hadr z ruky. Zahodí ho kamsi za pohovky. Koukám na něj, jako co dělá.

„Pojď, půjdeme ti najít místo na spaní a já budu spát na gauči, kdyby chtěl Adam náhodou zdrhnout, až přijde k sobě,“ řekne jemným tónem hlasu, a přitom si vezme mou ruku do dlaně, prohlíží si opuchlý kloub. Palcem po něm zlehka přejede a mě to trošku zabolí. Naše pohledy se setkají a já cítím, že se mi navaluje krev do obličeje. Stáhnu ruku a vydám ze sebe pouze souhlasné Ahah. Shafira obejdu a rozejdu se směrem ke schodům, kde by se mohl nacházet pokoj pro hosty. Zaslechnu Shafirovi kroky, že se vydal za mnou po schodech.

Zastavím se u prvních dveří a usměji se při vzpomínce, kdy mi poprvé ukázal jeho super nerd Star Wars pokoj. Dveře byly mírně pootevřené, ale nevěnovala jsem tomu dál pozornost, protože Shafir mě předběhl a poukázal na další dveře, kde mě obeznámil s tím, že tam byla velká prostorná koupelna. Za koupelnou se nacházel pokoj pro hosty, kdy byly průchozí dveře do té koupelny. Na opačné straně byl ještě jeden pokoj pro hosty, ale dle nepořádku už v něm někdo spal, nebo dělal jiné věci. Ten s tou koupelnou, byl netknutý, peřiny stále úhledně nastlané. Bylo to jasné rozhodnutí.

„Počkej, dám ti jednu deku, ať se máš čím přikrýt, nebo si alespoň na něco lehnout,“ utrousím rozhodně na Shafira, když už se zase odebíral směrem dolů do obýváku. Vejdu dovnitř pokoje a stáhnu jednu deku a polštář.

„Díky,“ usměje se, když mu do náruče vložím smotanou deku s polštářem dohromady.

„Zařídil bys mi prosím ještě kufr, ať si můžu vyčistit zuby a převléknout,“ napadne mě.

„Jo jasný! Úplně jsem na to zapomněl, promiň!“ vytřeští oči uvědoměním.

„V pohodě, dám mezitím sprchu. Budou rychlý ne?“ otážu se, zda nebudu čekat snad na kufr celou noc.

„Zařídím to, neboj,“ ujistí mě Shafir a odejde z pokoje.

Rozhlédnu se po mém dočasném novém „domově“.

Pokoj byl velice útulný. Vymalován do světle šedých barev, vybaven velkou polstrovanou postelí, s šedými prvky a krémovým povlečením. U obrovského okna, které bylo přes celou zeď, byly šedé honosné závěsy, které se snažily zakrýt co nejvíce světla, ať už ze slunce přes den, nebo z neonů přes noc. U okna v rohu se nacházel menší stolek s dvěma křesly a hned vedle u protější zdi od postele byla velká komoda na oblečení.

Rozešla jsem se směrem ke koupelně, že se rovnou osprchuji a půjdu spát. Měla jsem toho za sebou dnes ažaž.

Koupelna byla luxusně vybavená a k mému překvapení tam bylo vše, co jsem zrovna potřebovala. Okamžitě jsem ze sebe vše svlékla a zalezla si do prostorného sprchového koutu. 

 

Po asi patnácti minutové sprše, kdy jsem si opravdu užívala každou kapku, jsem z ní neochotně vylezla. Osušila jsem se připravenou osuškou a navlékla se do bílého froté županu s logem hotelu. Vyčistila jsem si zuby novým kartáčkem, který tam byl připraven i se zubní pastou. Vlasy jsem si jen tak pročísla rukama a řekla jsem si, že s nimi půjdu takhle prostě spát. Hezky na prasáka, s mokrými vlasy. Byla jsem tak unavená, že se mi nechtěl žhavit fén, i když ten tam byl taky připravený.

Vešla jsem zpět do pokoje a můj pohled spočinul na kufr, který stál u postele. Shafir to stihl zařídit. Byla jsem mu vděčná. Přešla jsem ke kufru a položila ho, abych ho mohla rozepnout. Vyndala jsem si pár věcí, které jsem přenesla do zásuvek komody, vyndala nabíječku, abych si mohla nabít mobil a vytáhla si pyžamo. Převlékla jsem se do dlouhého trička na spaní a zaplula do postele. Zbytek vybalování jsem si nechala na ráno.

Ani nevím jak, a usnula jsem.

 

Probrala jsem se za zvuků tekoucí vody. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, kde to vlastně jsem. Rozkoukala jsem se a protřela si unavené oči. Cítila jsem, že bych potřebovala ještě pár hodin spánku.

Pak jsem si uvědomila, že opravdu slyším tekoucí vodu. Ohlédla jsem se směrem ke dveřím koupelny, které byly otevřené do kořán. Nechala jsem je otevřené?

Sedla jsem si a zkontrolovala mobil, bylo skoro devět ráno. S mírnou nechutí jsem vyhoupla nohy z postele a v tom jsem zaslechla, jak voda ustala. Byla to sprcha.

Přešla jsem rychlými kroky ke kufru na zemi a začala jsem hledat něco vhodného na sebe. Ať to byl Shafir, nebo Black, chtěla jsem se urychleně převléknout.

„Vypadáš jinak s těmi vlasy,“ zaslechnu za zády jeho nakřáplý hlas. Rychle se narovnám v zádech, jak jsem si uvědomila, že na něj špulím holý zadek, jen v kalhotkách a tričku.

Nevraživě se na něj otočím, s tím, že mu dám pořádnou sodu hned po ránu, ale zalapala jsem po dechu. Má srdce udělalo jakýsi kotrmelec.

Black tam stál, opřený o futra, jen v ručníku kolem pasu. Ještě mu z vlasů kapala voda. Nedbale si rukou stáhl vlasy z čela směrem dozadu a mě přišlo, jako kdyby to byl zpomalený záběr na nějakou reklamu s toaletní vodou pro muže. Byl jak Adonis, teda trochu pochroumaný Adonis. Bylo vidět, jak je mírně pohublý, ovšem jeho břišní svaly byly stále vidět. Vousy neměl dlouho upravené a kolem očí měl pár vrásek navíc. Ale přesto, byl pořád krásný. Pořád sexy. 

„Jo, ty jsi po chlastu taky jiný,“ ucedím, když se vzpamatuji a otočím se zpět ke kufru. Cítila jsem, jak jsem zrudla v obličeji. Nemluvě o tom, jak mi pulzoval klín. Stále mě vzrušoval.

Ovšem nemínila jsem mu ten včerejšek dát zadarmo. Nechtěla jsem být na něj zlá, věděla jsem, že trpí. Kousla jsem se do jazyka. Možná jsem měla být vůči jeho stavu trpělivější.

Zaslechla jsem, jak se uchechtl mé poznámce a stále tam stál. Pobrala jsem si svou taštičku s hygienickými věcmi, že půjdu do koupelny, ale věděla jsem, že tam stále stojí. Cítila jsem jeho pohled, jak mi probodává tělo.

„Proč tam tak stojíš, nemáš něco lepšího na práci?“ utrousím jeho směrem, aniž bych se na něj podívala. Věděla jsem, že bych svůj pohled neuhlídala a zase si prohlížela jeho tělo.

Vzala jsem si i věci na převlečení a už se chtěla rozejít do koupelny, ale furt tam stál.

Koukal na mě pohledem, který už jsem znala. Byl chtivý. Sexuchtivý. Do prdele!

Ztěžka polknu a nasadím pohrdavý výraz. Sebejistě se rozejdu směrem k němu, ačkoli se u něj nemíním zastavit, jen ho rychle obejít. Ale Black mi to mínil ztížit a opřel svou ruku o protější rám, takže mi zatarasil cestu svým tělem. Zastavím se těsně před ním.

„Uhni, chci si vyčistit zuby!“ syknu na něj nevraživě, ale dalo mi to opravdu velkou práci se mu nepodívat na rty, nebo na zbytek těla. A znít přesvědčivě! Rozhodně!

„Proč jsi tak nervózní?“ usměje se Black a nakloní se blíž ke mně. Drž se Kristýno, drž se!

„Nejsem!“ vykvíknu, což neznělo vůbec sebejistě.

Byla jsem naprosto jasná.

Jemu to bylo naprosto jasný.

„Ne? Takže tě neznervózňuje ani tohle?“ optá se provokativním tónem a pohladí mě svou rukou přes prso. Jemně ho promnul přes látku trička a já jsem asi měla zástavu.

Zkoprněla jsem a cítila horko.

Bradavka se mi okamžitě napnula vzrušením.

Sakra!

Odstrčím jeho ruku, ačkoli mé tělo na něj okamžitě zareagovalo, mozek mi stále funguje.

„Přestaň s tím!“ snažím se nezakoktat a znít vážně, ale dech se mi zrychlil.

„Nebo tohle,“ pokračuje jakoby nic Black a prsty mi přejede po vnitřním stehně. Snažila jsem se nabrat dech do plic, ale Black mě najednou přirazil ke zdi a přišpendlil mě k ní. Zaslechla jsem jen dutý náraz mé taštičky na zem. Mozek se vypíná za tři, dva, jedna…

Zhurta mě políbil a hned mi strkal jazyk do pusy. Naprosto jsem se tomu podvolila a odpovídala na jeho hladové líbání. Mnuli jsme svá těla o sebe, tiskli se k sobě a já si uvědomila, jak strašně moc mi chyběl.

Jak mi chybělo jeho tělo. Jak mi chyběl on sám.

Chtěla jsem ho strašně moc.

Chtěla jsem ho cítit v sobě, tak jako dřív a zcela tomu propadnout. Ale pak mi jakási varovná kontrolka v mozku začne blikat a výstražně řinčet. Odtáhnu se a koukám na něj se zakaleným pohledem vzrušením. Cítila jsem z něj alkohol.

„Ty jsi zase pil?“ vydechnu ty slova nejistě.

„Ne?!“ popře s úšklebkem a chtěl mě znova políbit, ale zastavím ho. Znova si k němu přičichnu a cítím z jeho dechu alkohol. Lhal mi!

„Ty mi lžeš!“ řeknu zcela důrazně a všechno vzrušení ze mě okamžitě opadne. Odtáhnu se z jeho sevření, seberu ze země taštičku a přejdu do koupelny.

Naštvaně s ní mrsknu o umyvadlo a začnu si z ní vytahovat věci. Slyšela jsem jen, jak bouchly dveře z mého pokoje.

Black odešel.

Zřejmě utrpěl ztrátu ega z mého odmítnutí.

Byla jsem neskutečně vytočená, ačkoli mi stále hořely tváře z toho opojení.

Opláchla jsem si obličej ledovou vodou a pak si vyčistila zuby. Obličej jsem si přikrášlila trochou make-upu a vlasy si rozčesala. Ačkoli jsem šla spát s mokrými vlasy, k mému údivu jsem nevypadala jak čarodějnice. Vlasy jsem díky tomu měla mírně vlnité a vypadalo to jako záměr.

Převlékla jsem se do černého trička, volných béžových kraťasů s kapsami a na nohy si nandala černé sandály. Urovnala jsem si ještě oblečení, které jsem ze sebe shodila večer před sprchou a pak se vydám do pokoje. Vezmu si mobil z nabíječky, strčím ho do kapsy a vyjdu z pokoje. Zaslechnu jakýsi šrumec z dolní části bytu. Ach ne, další párty?!

S jistými obavami sejdu schody a uvidím asi tři ženy, které uklízely. Jedna vysávala hlučným velkým vysavačem koberec v obýváku, druhá čistila pohovku a třetí doslova poletovala po kuchyni a házela prázdné láhve do černého pytle. Shafir tam stál uprostřed toho všeho a dirigoval. Jak jinak.

„Dobré ráno,“ pozdraví mě svým zářivým úsměvem, když si mě všimne přijít od schodů.

„Vyspala ses?“ optá se starostlivě.

„Dobré ráno, ale jo, šlo to. Koukám, že si už zařídil úklidovou četu,“ kývnu směrem k ženám, které horlivě uklízely a snažily se dát Blackův byt do pořádku.

„Jo, slíbil jsem to. A sliby já plním,“ mrkne na mě. Ohlédnu se, zda někde neuvidím Blacka.

„A kde je pán tvorstva?“ opáčím sarkasticky, ale Blacka nikde nezahlédnu.

„Je u sebe v pokoji,“ odpoví nezaujatě Shafir a pak se na mě vážně podívá.

„Musíme si s ním promluvit a zkusit mu domluvit, třeba to půjde,“ navrhne Shafir, ovšem já nabývala dojmu, že to opravdu nebude tak jednoduchý.

Ne po tom, co se stalo před chvílí.

„Jo a taky jsem udělaly jednu základní chybu,“ vydechnu těžce. Shafir na mě tázavě pohlédne.

„Měli jsme se zbavit všeho alkoholu v bytě, měli jsme všechno vylít, abychom ho tu izolovali a on se nemohl napít, protože je devět ráno a táhlo to z něj jak ze sudu od whisky,“ řeknu s mírným naštváním v hlase. Shafir přimhouří oči.

„On za tebou byl?“ reaguje úplně na něco jiného, než jsem čekala. Jooo, to byl.

„Jo, sprchoval se v koupelně hned vedle a jak říkám, byl zase napitý,“ snažím se zareagovat neurčitě, aby nepoznal, že jsme MÁLEM měli sex.

„Aha,“ hlesne jen Shafir a všimnu si, jak si mě přeměřuje pohledem. Skenoval můj výraz.

„Co je?“ osočím se na něj.

„Nic, nic,“ zalže i on. Oba jsou špatní lháři!

Shafir se pak otočí směrem k ženám a v arabštině jim řekne cosi. Ony jen přikývnou a ta žena v kuchyni přejde k lednici a začne z ní vytahovat zbylé láhve alkoholu. Pak je obratem vylévá do dřezu.

„Měl bys mu ještě prohledat ložnici,“ opáčím na Shafira. Nemínila jsem to riskovat, a jít tam já. Nejsem si jistá, zda bych odtamtud vylezla.

„Jo to asi jo,“ souhlasí Shafir a ozve se klepot na dveře. Shafir tam spěšně dojde a otevře dveře. Byl tam jakýsi mladík, který přivezl stolek obložený jídlem, kávou a pitím. Jídlo!

Shafir pověřil mladíka, aby převezl stolek do místnosti a pak ho poslal pryč.

„Objednal jsem nám snídani!“ zvolá Shafir s úsměvem.

„Jsi skvělý! Mám neuvěřitelný hlad!“ přiznám a jakmile ucítím vůni jídla, můj žaludek protestně zakručí.

„Pojď se posadit,“ mávne na mě Shafir a přenese dva talíře na konferenční stůl, která právě utřela jedna z žen. Vzpomenu si, co zažíval chudák stůl toho večera a taky na tu flundru, která určitě líbala Blacka. Na jeho rozmazanou rtěnku kolem pusy. Bože!

Usadím se na pohovku a s díkem přijmu hrnek kávy, co mi podal Shafir. Položil před nás ještě zbylé talíře a dva džbány s džusem a jakousi limonádou. Snídaně vypadala honosně. Každý jsme měli talíř plný jídla. Dokázala jsem identifikovat míchané vejce se zeleninou, jakési klobásky, pečivo připomínající briošku a sýry.

S chutí jsem upila výborné chutné kávy a ihned se pustila do jídla. Blaženě jsem přežvykovala a rozhlížela se po ženách, jak se snažily dát vše do pořádku. Trochu mi bylo blbé tam tak sedět a nepřidat ruku k dílu. Nebyla jsem na to prostě zvyklá.

„Děje se něco?“ utrousí mezi sousty Shafir, když si všiml mého rozpačitého výrazu.

„Ne ne, jen,“ rozpačitě se na něj podívám, „Nejsem zvyklá prostě na tohle všechno. Je mi blbý tu sedět, jíst a koukat, jak tu práci dělají druzí. Jak mi ostatní slouží, klaní se mi,“ vysvětlím a dám si do pusy pořádnou porci vajíček.

„To chápu, já v tom vyrůstal, takže mi to přijde normální. Ale rozumím ti,“ mrkne na mě. Už jsem mu na to chtěla něco říct, ale naší konverzace narušila jakási temná aura přicházející z ložnice naproti. Black.

Pomalými ovšem uvědomělými kroky se blížil k nám.

Slušelo mu to.

Ačkoli měl určitě zas pár promile v krvi, furt se dokázal obléknout. Určitá změna, oproti večeru. Zas jsem si na to vzpomněla!

Měl na sobě černý oblek, s černou košilí povolenou u krku. Vypadal lišácky.

„Někam se chystáš?!“ ucedí na něj Shafir s jasným nesouhlasem v hlase. Odložím příbor a napnu se v zádech. Byla jsem připravená jakkoli zasáhnout.

„Jo, musím k holiči,“ opáčí suše, přejde k nám ke stolku a ze svého talíře se snídaní, která na něj čekala, si vzal pouhou briošku.

Otočil se na patě a mířil ke dveřím.

Vzal za kliku, ovšem dveře se ani nepohnuly.

Klikou několikrát netrpělivě zapáčil a pak střelil pohledem po nás.

„Proč je zamknuto?!“ ucedí naštvaně a já jsem v duchu děkovala Shafirovi, že byl tak pohotový a zamknul dveře, když nám přivezli snídani.

„Abys nemohl odejít,“ odpověděl mu Shafir a vstal. Utřel si ruce nervózně do kalhot a poukázal na pohovku, „Posadíš se k nám? Měli bychom si promluvit,“ dodá vážně. Black si nás podezřívavě přeměří pohledem. Neochotně se vydá směrem k nám, ovšem u pohovek se zastaví. Působil netrpělivě.

Shafir se otočil směrem k ženám, které stále uklízely. Něco jim řekl a ony okamžitě začnou opouštět byt. Jakmile se přiblíží ke dveřím, Shafir napřáhne ruku a jakýmsi malým zařízením dveře na dálku odemkne. Krátce dveře zabzučely a ženy prošly ven. Dveře se zase zacvakly a nastalo pusté ticho.

„O čem chcete jako mluvit? Mé svolení ke svatbě nepotřebujete,“ střelí trapnou poznámkou na nás a hnusně se ušklíbne. Přemýšlela jsem, jak by ho asi bolela vidlička zapíchnutá v noze.

„Myslíme si, že nastal čas, aby si nastoupil do léčebny,“ řekne klidným tónem Shafir.

Black se ihned na to rozesmál. Znělo to jako šílený smích Jokera.

Bylo to vcelku strašidelný.

„Ty ses asi úplně zbláznil! Nepůjdu do žádný léčebny, nemám problém s chlastem,“ nesouhlasí Black se stálým úsměvem na rtech.

Zamračím se.

„Nedokážeš si připustit, že máš problém,“ ucedím nesouhlasně. Střelí po mě pohledem a ukáže na mě prstem. To už to jednou bylo.

„Ty, mlč!“ rozkáže mi, jako bych nebyla hodna s ním mluvím. Popudí mě to ještě víc. Shafir se mě snaží okamžitě uklidnit gestem ruky.

„Hele myslíme to s tebou dobře,“ utrousí stále klidně Shafir a snaží se krotit situaci.

„Tak si běžte myslet někam spolu a mě z toho vynechte, nejsem na to zvědavý,“ vyhrkne Black a rozhodí rukama.

„Co by na to řekl tvůj otec?! Jak by se asi tvářil, kdyby tě viděl, jak vypadáš, jak jsi zase zlitej,“ ucedím jízlivě a ihned jsem věděla, že jsem přestřelila. Black na má slova okamžitě zareagoval. Byla jsem připravená, že mě uhodí.

„Cos to řekla?!“ zasyčí vytočeně a vyskočí na konferenční stolek, aby se ke mně dostal rychleji. Ovšem čekala jsem jakýkoli útok, a tak jsem vyběhla stranou a vydala se rychlým krokem ke schodišti. Ohlédla jsem se za ním a on za mnou vyběhl.

Vystrašilo mě to! Vážně se tu budeme honit po bytě?!

Instinktivně jsem se dala na útěk a vybíhala schody po třech. Slyšela jsem Shafir, jak něco křičel na Blacka a snažil se ho zastavit. Už jsem se vyškrábala skoro nahoru, když v tom mě popadl za nohu a stáhl směrem k sobě. V tom rychlým úprku jsem to neustála a narazila přímo obličejem o poslední schod. Zasyčím bolestí, když si rozrazím ret a zděšeně se ohlédnu po Blackovi, který už se po mně zběsile sápal. Měl v očích jen zlo.

Snažila jsem se ho ze sebe skopnout a podařilo se mi ho kopnout kolenem do rozkroku. Zaúpěl bolestí a svezl se po mém těle stranou.

„Ty děvko!“ zakřičel bolestně Black. Využila jsem situace a okamžitě se zvedla ze schodů, vyběhla jsem ty poslední schody, co mi zbývaly. Ohlédla jsem se za ním a zastavila se nahoře, když jsem viděla, jak tam sedí a drží se rukama za rozkrok. Zrovna k němu přispěchal Shafir s vytřeštěným výrazem. Střelil po mě vážným výrazem. Po mně!

„Jsi normální?! Co sis do prdele myslel, že mě jako zfackuješ?“ rozkřičím se po Blackovi. Cítila jsem, jak mi ze rtu teče krev a jen si ji utřu do dlaně.

„Vypadni z mého bytu!“ rozkřičí se on na mě.

„Uklidněte se oba dva!“ přidá se do toho Shafir a přejde až ke mně, aby se mi podíval na ten ret. Odstrčím hnusně jeho ruku.

„Nešahej na mě, do prdele!“ ucedím rozčíleně a on mě zpraží zlým pohledem. Věděla jsem, že má reakce byla přehnaná, ale nechtěla jsem, aby na mě sahal. Pak se podívám znova na Blacka, který tam stále vydýchával tu bolest. Přejdu odvážlivě ještě blíž na okraj schodiště a hrozivě na něj pohlédnu.

„Adam, kterého jsem poznala, by se styděl za tu trosku, kterou ses stal! Nech se léčit! Udělej to buď kvůli památce svého otce, kvůli poutu, který jsme mezi sebou měli, nebo kvůli sobě!“ vyhrknu a ucítím, jak se mi do očí valí slzy.

Byla jsem z toho neuvěřitelně rozhozená.

Nesnášela jsem násilí.

A nemohla jsem uvěřit tomu, že Black by byl takový.

„Žádné pouto jsme neměli, jen jsme spolu šukali!“ ucedí o něco tišším hlasem a mně se jeho slova zabodnou přímo do srdce.

Možná to bylo to, co jsem potřebovala slyšet.

Otočila jsem se na patě a prohnala se kolem Shafira, který neřekl ani slovo. Zabouchla jsem se do pokoje a přešla ke kufru.

Začala jsem se balit. Nemínila jsem tu zůstat.

Ne kvůli tomu idiotovi. To, co právě řekl.

Znova jsem si vybavila ty jeho slova a jak se u toho tvářil. Byl tak zlý. Cítila jsem se neuvěřitelně hloupě.

Dřepla jsem si ke kufru a snažila si utírat slzy, které mi nekompromisně tekly jedna přes druhou po tváři. Cítila jsem se zlomeně. Ztěžka jsem se posadila a začala brečet. Jak malá holka. Opět!

 

 

Seděla jsem tam dobrou půl hodinu, jak hromádka neštěstí a nechala mnou projít všechny ty emoce za poslední dva dny. Cítila jsem, že toho bylo na mě moc a tohle byla taková ta poslední tečka.

Zaslechla jsem zaklepání a následné otevření dveří. Shafir vešel dovnitř, bez pozvání. Klekl si ke mně a obdařil mě jemným úsměvem. Pohladil mě zlehka po zádech, jako by se bál, že ho zase odstrčím.

„Chci ti jen říct, že odvážím teď Adama do léčebny. Souhlasil s tím,“ utrousí tiše a já na něj vytřeštím oči neuvěřením.

„Opravdu?!“ nevěřím.

„Opravdu. Už má sbalené věci a čeká na mě u dveří, chtěl jsem ti to jen říct. Nechci, abys odjela, počkej tu na mě, než se vrátím. PROSÍM,“ poprosil důrazně. Bylo to snad poprvé, co opravdu poprosil. Nebyla jsem ve stavu, kdy bych stejně byla schopná racionálně myslet, ubytovat se jinde, nebo koupit zpáteční letenku domů.

Jen jsem přikývla. A on odešel.

 

 

 

20.kapitola

 

Netrpělivě jsem seděla na pohovce a třímala v ruce mobil. Shafir byl pryč už čtyři hodiny. Mezitím přišla druhá vlna pokojských a uklízely ve zbylých částech bytu. Nechtěla jsem jim překážet nahoře, a tak jsem se přemístila dolů, na pohovku.

Byla jsem opravdu nervózní, zda to dopadlo dobře a Black nastoupil na léčení. Na mysli mi vyvstala myšlenka, zda i přesto, že se vyléčí, bude stejný.

Tak stejně zlý. Třeba to nebyl alkohol, třeba to byl on.

Vždyť jsem ho ani pořádně neznala.

Z přemýšlení mě vytrhla žena, která ke mně přistoupila a koukala na mě, jako kdyby mi něco říkala. Zmateně jsem na ni zamrkala.

„Promiňte, říkala jste něco?“ utrousím na ni v angličtině. Pak mi došlo, že je to ta samá žena, která tenkrát přišla pro té mé poblité šaty a nechala mi je vyčistit.

A ještě se mi vysmála do ksichtu.

Opět na měla na sobě ten slušivý kostýmek, našedlé vlasy pevně učesané do drdolu a na obličeji nepřístupný výraz. Určitě byla nadřízená těch pokojských.

„Chci Vám poděkovat slečno,“ zopakuje brilantní angličtinou.

„Poděkovat? Za co?“ nechápu a stále se na ní tvářím, jak tydýt.

„Že jste pana Adama donutila jít na léčení,“ odpoví. Aha, tohle. Drby se šíří, vždy rychle.

Jen přikývnu a nic na to neřeknu.

Vlastně, jsem necítila za to žádné zásluhy.

„Víte, starám se o tuto rodinu přes více, jak patnáct let a když jsem viděla, jak se mladý pán utápí v žalu a alkoholu, byla jsem zdrcená. Zavolala jsem panu Shafirovi, protože je to poslední příbuzný mladého pána,“ opáčí smutným tónem. Všimnu si, jak její pevnou nepřístupnou tvář, zahalí smutný stín.

„To jste udělala dobře,“ mírně se na ni usměji.

„Budete si přát oběd?“ opáčí s otázkou, jako kdyby zapadla zpět do své role.

„Promiňte, ani nevím, jak se vlastně jmenujete,“ utrousím s trapným uvědoměním. Vstanu a přejdu k ní. Napřáhnu ji ruku na pozdrav. Překvapeně na mě kouká. Ruku poté přijme.

„Jmenuji se Nillima,“ odpoví.

„Já jsem Kristýna, těší mě,“ usměji se, ruku ji pevně stisknu a pak pustím. Ruku dá pak zpátky za záda a napřímí se v zádech.

„Vlastně jsem si tak říkala, tahle kuchyň je uzpůsobená, aby se v ní vařilo ne? Nebo je jen provizorní?“ poukážu za obrovskou kuchyň, u které by byla škoda, kdy by se v ní nedalo vařit.

„Jistě že, můžete tam vařit co chcete,“ odpoví se stále údivným hlasem. Přejdu do kuchyně a Nillima se hned vydá za mnou. Začnu otevírat skříňky a začnu zjišťovat, že tato kuchyň je opravdu velmi vybavená moderními spotřebiči a nádobím. Ovšem lednice byla prázdná.

„Myslíte, že byste mi zařídila nákup potravin a já bych pak uvařila,“ usměji se na ni. Věděla jsem, že díky vaření bych přišla na jiné myšlenky.

„Jídlo si klidně můžete objednat z naší restaurace, nebo ji navštívit,“ opáčí, jako kdyby vaření bylo něco podřadného.

„Chtěla bych uvařit,“ ujistím ji pevném tónem, ovšem přidám úsměv, abych nepůsobila moc panovačně.

„No dobrá a co bych měla nakoupit?“

„Máte tužku a papír? Napíšu Vám to!“

 

 

K mému údivu je Nillima zpět za půl hodiny a za ní jdou dva poslíčci s plnýma rukama tašek. Jak to stihla takhle rychle?! Zřejmě v Dubaji jsou super moderní a rychlé dodávací společnosti. Ne, jak u nás. Kdy čekám celý den na nákup, a ještě se zpozdí!

Poslíčci složí nákup do kuchyně a Nillima je vyprovodí zase ven z bytu. Začnu se hrabat v taškách a vyndávat všechno postupně na linku.

„Já to udělám, slečno!“ řekne zmateně Nillima a vezme mi z ruky balení pečiva. Zřejmě ani ona nebyla zvyklá na to, že ji někdo zasahuje do její práce. To jsme byly dvě.

„Paní Nillimo, ráda bych si to uklidila sama. A vařit chci taky sama. Nechápejte mě špatně, jen bych chtěla být sama a nepotřebuji, aby mě někdo obskakoval,“ konstatuji mírně. Nillima se napřímí a přikývne, že tomu rozumí. Otočí se a okamžitě odejde. Doufala jsem, že jsem se jí nijak nedotkla.

Vybalím celý nákup a postupně ho sklidím úhledně do lednice. Trošku rozpačitě se podívám na láhev šampaňského, které jsem na seznam určitě nenapsala, ale dala jsem ho chladit do lednice. V tom zaslechnu dveře.

Ohlédnu se a uvidím Shafira, který přichází dovnitř a hledá mě pohledem. Měl na sobě koženou černou bundu. Venku bylo přes třicet stupňů a on měl koženou bundu!

„Tak co?“ utrousím s obavami.

„Dobrý. Šlo to lépe, než jsem čekal,“ utrousí unaveně a usadí se na barovou židli u kuchyňského robustního ostrůvku.

„Tak aspoň, že tak,“ řeknu smířlivě a začnu si rozmýšlet, co tedy uvařit, aniž bych musela zase přemýšlet nad Blackem.

Nechala jsem lednici zásobit minimálně na pět dní. Byla teď plná čerstvé zeleniny a ovoce, byly tam dva druhy masa, čerstvé ryby, nějaké jogurty a sýry. Těstoviny, chlebové placky a rýži jsem schovala do skříňky hned vedle, která byla prázdná.

„Co to děláš?“ optá se Shafir a zvědavě nakrčí nos.

„Uvařím nám oběd,“ odpovím mu a pobaví mě jeho údivný výraz.

„Umíš vařit?“

„Divil by ses, ale jo. Teda alespoň si to myslím.“

„No dobře, ale klidně si můžeme zajít do restaurace,“ opáčí Shafir a palcem poukáže na dveře, jakože můžeme jít hned teď.

„Promiň, ale nemůžeme dnes zůstat tady? A taky nevypadám úplně společensky,“ řeknu výmluvně a poukážu na svůj prasklý ret, který byl lehce opuchlý. Po tom, co odjeli, jsem si ho opláchla a namazala takovou všemocnou mastičkou na odřeniny, kterou vozím všude s sebou.

„No vidíš to, zapomněl jsem na to, ukaž mi to,“ vyhrkne Shafir a urychleně vstane ze židličky a obejde ostrůvek. Začnu nesouhlasně couvat, ale zastavím se zády o kuchyňskou linku. Opět mi naruší můj osobní prostor a dívá se mi na ret tím svým doktorským pohledem.

„Přestaň tohle dělat,“ zamračím se a dlouze ho popíchnu do ramene, aby zacouval. Vypadal nejdřív zmateně a pak si jako by rozpomněl, že je moc blízko. Narovná se v zádech a usměje se.

„A přitom se ti to, tak líbí,“ zasměje se namyšleně. Ah, tenhle arogantní Shafir mi nechyběl!

„Ne, nelíbí!“ oponuji mu.

„No dobře dobře, a chceš pomoct s vařením?“ nabídne se. Překvapí mě to.

„Promiň, ale ráda bych vařila sama a utřídila si nějak myšlenky. Třeba příště?“

„Dobře, dám si kdyžtak sprchu, pak na mě houkni, až bude jídlo hotové,“ usměje se Shafir a odejde směrem nahoru.

Jakmile odešel, pustila jsem se do vaření. Vytáhla jsem čerstvé filety ryb z lednice a byla vděčná za to, že už jsem to nemusela nijak čistit a zbavovat kostí. Byly dokonale připravené.

Pak jsem vytáhla zeleninu, kterou jsem plánovala jen krátce osmahnout na másle spolu s rybou.

Vaření mi šlo pěkně od ruky a plně jsem se do toho ponořila. Nevnímala okolí a byla vděčná za jakýsi vnitřní klid, který jsem neměla v sobě dlouhou dobu. Bavilo mě vařit pro jiné. Sebe samou jsem vždycky odbyla nějakou rychlovkou, instantním jídlem, nebo jídlem na objednávku. Tohle bylo jiné.

Skoro hotovou rybu jsem svižně zamáslovala na pánvi s cibulí a česnekem a pár sušenými bylinkami, co jsem našla u dalšího koření. A poté ji nandala každému z nás na talíř, kde už byla připravená hotová zelenina. Měla jsem na to takovou chuť!

Přešla jsem k lednici a usoudila, že to šampaňské k tomu může být dobré. Jasný, nebyla jsem žádný znalec, ani someliér, ale na bublinky byla chuť vždy!

Uchopila jsem láhev z lednice a otočila se, abych ji dala na kuchyňský ostrůvek. Lekla jsem se Shafira, který tam seděl a s jistým pobavením ve tváři mě sledoval.

„Co tu děláš? Já bych tě zavolala!“ utrousím lehce zaskočeně. Jak tam sakra dlouho seděl!

„No byl jsem už hotový a nahoře byla cítit neodolatelná vůně jídla, tak jsem přišel,“ opáčí s úsměvem Shafir. Měl ještě mokré vlasy ze sprchy, sčesané směrem dozadu a byl převlečený do čistého bílého trička s výstřihem do V.

Nic na to neřeknu, otočím se a uchopím oba talíře najednou. Jeden položím před něj a druhý vedle něj. Pak položím před něj šampaňské a pohlédnu na něj.

„Myslíš, že je vhodné, abychom si dali alkohol, když si právě dnes odvezl Adama na léčení?“ utrousím s trochou pochybností v hlase.

„Jo no, kdyžtak se tam přihlásíme taky,“ zasměje se ironicky. Vážně na něj pohlédnu a pokrčím hlavu do strany.

„Dáme si skleničku k jídlu, to se nic stát nemůže!“ vysvětlí, jako by se mě snažil uklidnit. Usoudila jsem, že má pravdu.

Byla to jakási „oslava“.

Oslava dnešního úspěchu.

Jak ironické!

 

 

Seděli jsme tam mlčky a jedli jídlo. Občas jsme se jeden nebo druhý napili ze sklenice a kuchyní jen znělo cinkání příborů o talíře. Když jsme oba dojedli, chtěla jsem vstát a poklidit nádobí, ale Shafir mě zadržel.

„Počkej chvíli, chtěl bych si promluvit ještě,“ řekne vážně a utře si ústa do ubrousku. Otočím se směrem k němu na židličce a čekám co z něj vypadne.

„Byl bych rád, kdybys zůstala. Aspoň do doby, než se vrátí Adam,“ řekne Shafir. Tušila jsem, že mě o to poprosí.

„Jo, ale co když tam bude opravdu půl roku?“ zeptám se znepokojeně.

„Dáme tomu dva týdny a pak se kdyžtak rozhodneš jet domů, nebo ne,“ navrhne a napije se ze sklenice bublinek. Dopil ji úplně. Automaticky se nahnu pro láhev a nazlátlou tekutinu mu doliji. Shafir se jen pobaveně usměje.

„Nebo spěcháš domů, máš tam něco rozdělaného, přítele, který by na tebe čekal?“ rýpne si se značným pobavením ve tváři.

„Moc dobře víš, že ne,“ reaguji na jeho poslední větu podrážděně. Rovnou doliju i sobě.

„No jo, tak se hned nečerti, hlavně mě prosím tě nekopej do rozkroku!“ řekne s mírným úšklebkem a rukou si jakoby začne chránit vercajk. Měla jsem nutkání ho tam zrovna čutnout. Akorát se mi vybavil ten incident s Blackem.

„Dobře zůstanu, ale jestli mě budeš srát takovými kecy, tak kamarádi nebudeme,“ řeknu naprosto upřímně a poukážu na něj varovně prstem. Jeho to snad ještě více pobaví.

„My jsme už kamarádi?“ konstatuje udiveně otázkou.

„Jo, nebo ne?“ udivím se též.

Vlastně mezi námi, to bylo místy fakt divný. Nevěděla jsem pořádně, co si o něm myslet. Po událostech s ním v Indii, jsem si byla jistá, že je to naprosto namyšlený a egoistický idiot, kterého jsem nepotřebovala znova potkat. Teď za ty poslední dva dny mě několikrát překvapil a byla jsem si jistá, že jsem se v něm spletla. Že jsem ho odsoudila moc brzy, což by mi bylo podobné.

„No já rád budu tvůj kamarád,“ usměje se mírně a natáhne se pro skleničku, kterou jsem mu dolila. Pozvedne ji na přípitek. Udělám to samé a mou skleničkou ťuknu o tu jeho.

„Tak na kamarádství!“ zahlaholím a oba se napijeme.

 

Z láhve šampaňského, ze které jsme si měli nalít jen skleničku, nezbylo naprosto nic a my seděli na pohovce a Shafir mi vyprávěl vtipnou historku z dětství. Venku už byla tma a sem tam místnost prosvítily jen neony a světla mrakodrapů zvenčí.

Cítila jsem, jak jsem mírně přiopilá. Ty bublinky mi neuvěřitelně stouply do hlavy, ale bylo mi příjemně. Cítila jsem se lépe, o něco víc v pohodě. Možná jsem měla otupělé city z toho alkoholu a nebylo mi tak, jak dopoledne.

„Měl jsi fajn dětství,“ konstatuji pobaveně, když mi dovypráví historku. Chvíli tam tak sedíme mlčky, každý ve své hlavě.

„Můžu se na něco zeptat?“ optám se najednou. Shafir se rozchechtá.

„Ježiš, už jsem se bál, že se dneska na nic nezeptáš!“ rýpne si na mou osobu.

„Hele já vím, že jsem otravná s těmi otázkami, ale to jsem prostě já a musíš se s tím smířit, pokud chceš být můj kamarád.“

„No dobře, tak ven s tím,“ zazubí se. Chvíli váhám, ale alkohol mi dodal odvahu.

„O co šlo tehdy mezi tebou a Adamem, tenkrát ten poslední den v Indii, u tebe doma? Proč jste se pohádali?“

Shafirovi se vytratil úsměv z tváře a vyměnil ho jakýsi neidentifikovatelný výraz. Věděl moc dobře, že se z toho nevykroutí.

Chvíli si přemítal odpověď v hlavě.

„Tak musí ti být jasný, že šlo o tebe,“ pokrčí rameny a řekne to naprosto suše, nezáživně. Všimla jsem si, jako by za svým postojem snažil schovat. Už jsem to u něj viděla.

„Jo, to jsem si myslela,“ přikývnu a čekám, zda bude pokračovat, ale z něj to lezlo, jako z chlupaté deky.

„No prostě jsem mu řekl, že pokud to s tebou nemyslí vážně, tak že já bych to s tebou vážně myslel,“ vyhrkne jakýmsi komplikovaným slovním spojením. Chvíli si to dávám v hlavě do kupy.

„Počkej, cože?!“

„Hele líbila ses mi od první chvíle, co jsem tě uviděl. Nechci, abych teď zněl jak nějaký měkkota, který věří na lásku na první pohled jo, ale prostě tak silně mě to k tobě táhlo. A byl jsem překvapený Adamem, protože on k nám domů nikdy nepřivedl žádnou dívku. Byl jsem na tebe strašně zvědavý a když mi volal, že s tebou přijede, nechal jsem si o tobě všechno zjistit,“ zasekne se hned, jak to dořekne.

Napřímím se. Cože prosím?!

„Tak proto si věděl, že nemám práci. A věděl si, kde bydlím! Tys mě nechal prověřit?!“ vyhrknu na něj nevěřícně. Seděl tam zařezaně na židli s trochou studu ve tváři.

„Jo, nechal no,“ přizná.

Snažila jsem se to nějak vstřebat. Ale co mi dělalo větší starosti, bylo to, co řekl předtím. Zamiloval se do mě?!

„A k tomu cos řekl předtím,“ nadhodím pevným tónem, „Myslím, že jsi akorát byl soupeřivý a chtěl to, co měl Adam,“ řeknu svůj názor. Shafir začne kroutit nesouhlasně hlavou.

„Tak to vůbec není,“ oponuje mi a nadechne se, „Prostě se mi líbíš. Líbí se mi, jak jsi paličatá a sprostá. Jsi svá a vím, že od tebe můžu očekávat naprostou upřímnost.“

Rozuměla jsem tomu, co mi tu říkal.

„Já asi chápu, co tím myslíš. Co cítíš, protože tak nějak se cítím já, ohledně Adama. Jak ses mě tenkrát zeptal, zda ho miluji, nebyla jsem ti schopna odpovědět, ale cítila jsem, že to byla pravda. Teď už to vím a dokážu to přiznat. I potom dnešku,“ zastydím se tak trochu sama nad sebou. Byla jsem opravdu speciální případ pro psychology!

„Jo myslel jsem si, že ho miluješ,“ utrousí jen tiše a trochu se odtáhne. Byl zklamaný tím, co jsem řekla, určitě. Ale co čekal!

„Nechci, aby to bylo teď kvůli téhle konverzaci mezi námi blbý,“ usoudím a vidím mu zklamání na očích.

„Ne to je v pohodě, já to chápu a zároveň ti dlužím ještě jedno vysvětlení,“ řekne s jakýmsi ostychem.

„Jaké vysvětlení?“ nechápu.

„S Korimou jsme rozvedení. Už přes půl roku,“ přizná ostudně. Byla jsem v šoku. Už zase!

„Cože? Jak to?!“ nechápu a doufala jsem, že mi to vysvětlí.

„Chodili jsme spolu deset let, z toho jsme byli přes rok manželé a na rozvodu jsme se dohodli. Vlastně to byl vcelku smířlivý proces, na všem jsme se dohodli a tím, že nemáme žádné děti, tak to bylo rychlejší. Věděli to jen mí rodiče, a teď to víš i ty. Ani Adamovi jsem to ještě nestihl oznámit,“ vysvětlí v krátkosti. Už jsem chápala, proč byl na tohle téma tak háklivý.

„A můžu se zeptat, co se stalo, že jste šli od sebe?“ Kristýno, vole!

„Nebyl jsem schopný ji poskytnout dítě. Hold nikdy na svět nepřivedu svého následovníka trůnu,“ zaobalí odpověď do vtipu.

„Prostě a jednoduše, nemůžeš mít děti,“ řeknu jednoduše. Jak empatické Kristýno!

„Jo,“ odsouhlasí a netečně pohlédne po prázdné skleničce a prázdné láhve od šampaňského. Jo, taky bych se ještě napila!

„Ale vždyť existuje takových způsobů, jak mít v dnešní době dítě,“ řeknu nesouhlasně.

„Ano, ale to bylo proti její víře. Korima je přísná muslimka a Korán nedovoluje umělé početí, náhradní matku a tak,“ vysvětlí Shafir a já už to začínala chápat.

„Nemohl jsem ji bránit v tom, být matkou,“ dodá po chvíli a já cítila, jak se napnula atmosféra. Nebo spíše posmutněla.

„Nechci, aby to neznělo nijak nedůstojně, ale nepůjdeme se raději bavit, než abychom tu seděli a smutnili tu nad svými utrápenými životy?“ zeptám se smířlivě a poklepu mu na rameno.

„Jo, to bychom mohli. Musím se ještě napít, na tohle vylévání srdce jsem moc střízlivý,“ utrousí jízlivě.

„No dobrá a co bychom mohli dělat?“ zeptala jsem se špatně položenou otázkou, protože Shafir okamžitě na to zareagoval svým nestoudným pohledem. Zasměji se a do ramene, po kterým jsem mu soucitně poklepávala, jsem ho bouchla pěstí.

„Au, proč si tak surová!“ sykne a mne si rameno.

„Usekneš mi ruku, nebo mě necháš zbičovat?!“ připomenu mu stejnou otázku, jako tenkrát v jeho domě. Shafir si to uvědomí a začne se smát.

„Jo, tos mě dostala. Ihned jsem si představil, jak ležíš v mojí posteli a já tě bičíkem švihám po zadku,“ odpoví provokativně a mě zaskočila slina, kterou jsem zapomněla polknout.

„Že se nestydíš!“ zasměji se. Jen za smích jsem mohla schovat svou rozpačitost.

„No, co je, já myslel, že jsme k sobě upřímní a můžeme se bavit o čemkoli,“ brání se Shafir nevinně.

„Ale jo to můžeme. Můžeme se bavit o smrti, problémech světa, o tom, jaký si měl bobek na záchodě, ale o sexu prostě ne,“ vyhrknu a strašně mě pobaví znechucený výraz Shafira. Zřejmě nečekal mou přímočarost. A mě to zase kecalo po tom alkoholu!

„Možná to kamarádství přehodnotíme,“ zakroutí na mě prstem, ale vidím mu ve tváři, jak to jen hraje.

„No, takže co bude s tím pobavením se? Koukneme na film? Budeme tancovat, nebo půjdeme někam ven?“ optám se ho znova.

„Neříkala si, že ven nechceš, kvůli tomu rtu?“ řekne a koukne mi na prasklý ret. Úplně jsem na to zapomněla.

„Ajo, vidíš, úplně jsem na to zapomněla!“ udivím se sama nad sebou.

„Jo no, já na tvé rty nezapomněl,“ řekne tišším přesto hrdelním tónem hlasu a jeho pohled mi spočinul na rtech. Rozpačitě jsem na něj koukala a doufala, že se nechystal udělat to, co jsem si myslela. Ovšem jeho pohyb těla mě v tom jen utvrdil.

Rychle se ke mně nahnul a políbil mě.

Jemně a decentně položil svá ústa na má a zavřel oči.

Jako by dával pozor na ten můj ret a zároveň čekal, zda ho nechám. Ačkoli jsem někde v sobě ucítila chtivost to zkusit, hlavou jsem uhnula.

„Promiň, já nemůžu. Prostě nemůžu kvůli Adamovi,“ utrousím trapně a vstanu. On jen smířlivě přikývne.

V tom okamžiku bylo po našem načatém večeru. Rozešla jsem se směrem ke svému pokoji. Nechala tam neuklizenou kuchyň, špinavé nádobí a osamoceného Shafira.

Cítila jsem se trapně a zároveň měla okamžitě výčitky svědomí. Nemluvě o tom, jak mi alkohol opět ucpal buňky v mozku.

Ačkoli to mezi mnou a Adamem dopadlo, jak dopadlo a on řekl, to, co řekl. Mé city jsem nedokázala okamžitě utlumit a vymazat. Co bych to byla za krávu, která přesedlala během jednoho dne z jednoho na druhého. Byla bych přesně to, čím mě nestoudně Adam nazval. Ač neprávem.