Mr.Black Není černá jako černá 21. a 22.kapitola

Sbírka: Mr.Black - Není černá jako černá - Kniha první

Nezapomněla jsem na Vás :))

Užijte si další dvě kapitoly!

 

 

21.kapitola

Ráno jsem se probudila s ukrutnou bolestí hlavy. Byla to určitě ta krutá daň za to, jak jsem vypila půlku láhve drahého šampaňského, a ještě se chovala, tak jak chovala.

S hlasitým zasyknutím vstanu do sedu a bolest mě přišpendlí k posteli. Musela jsem to rozdýchat. Po chvilce se odhodlám a pomalými kroky se došourám do sprchy, kde si dám studenou sprchu.

Po sprše jsem se cítila o něco lépe, spáchám ještě zbylou ranní hygienu a přejdu do pokoje, kde se navléknu do tepláků a obyčejného trička. Byla mi zima. Logicky, po té chladné sprše. Podívám se na mobil a všimnu si tam zprávy od Evy.

 

Čauky, budeš dneska doma? Stavila bych se na kafe. E.

 

Sakra! Úplně jsem zapomněla napsat Evě. Nemluvě o rodičích. Řekla jsem si, že teď je ta správná příležitost. Poslala jsem Evě osmiminutovou hlasovou zprávou, kde jsem ji v krátkosti vylíčila, co se stalo za poslední dny a asi tak desetkrát jsem se jí omluvila, že jsem ji nedala vědět dřív. Věděla jsem, že mě potom bude bombardovat zprávami. Počítala jsem s tím.

Tátovi jsem jen v krátkosti napsala, že jsem odjela do Dubaje na menší dovolenou, si vyčistit hlavu. Věděla jsem, že když mu napíšu, že jsem si jela „vyčistit hlavu“, tak se s ním alespoň na nějakou dobu spokojí. Protože čistá hlava, čistá duše! Podle táty samozřejmě.

No a mámě jsem nenapsala. Mluvila jsem s ní naposled na Vánoce, a i to stálo za prd. Strčila jsem mobil do kapsy tepláků a odhodlaně vyšla z pokoje. Věděla jsem, že mě čeká trapné shledání se Shafirem, ale bohužel jsem se tomu nemohla vyhýbat. Ani jemu.

Sešla jsem schody a hned jsem ho uviděla, jak stojí u okna a pohlíží ven. V ruce třímal horký hrnek kávy, ze kterého se ještě kouřilo a o něčem horlivě přemýšlel.

„Ahoj,“ hlesnu s mírným úsměvem a přejdu až k němu. Otočí se na mě s úsměvem.

„Ahoj, připravil jsem kafe,“ oznámí mi, jako kdyby právě udělal něco světoborného.

„Wau, udělal si kafe!“ rýpnu si hned, abych zlehčila atmosféru a zároveň ho oťukala, jakou má náladu. Shafir se hned chytl.

„Hele jo, já dělám výbornou kávu. Ne často, ale dělám,“ oponuje mi a rozejde se směrem ke kuchyni, zřejmě, aby mě přesvědčil. Došel až ke kávovaru a vyjmul z něj džbánek s překapávanou kávou. Nalil mi trochu do černého hrnečku a podal mi ji. Nejistě jsem si ke kávě přičichla, ale k mému údivu voněla. Voněla silnou kávou. Usrkla jsem a usoudila, že byla opravdu dobrá. Shafirovi jsem to dala okatě najevo. Usmál se, jak kočka, která chytla myš a přinesla ji svému pánovi.

„A cos tam tak rozjímal, u toho okna?“ utrousím neurčitě směrem do okna. Doufala jsem, že není naštvaný, zklamaný, nebo cokoli.

„Ále, říkal jsem si, jak vlastně tohle město nemám rád,“ pokrčí rameny.

„Nemáš rád?“ udivím se.

„Ne nemám. Je samozřejmě krásné, ale na mě je tu všeho moc, nebo nevím, jak to vyjádřit,“ snaží se najít slova a já trpělivě čekám, „Prostě je tu moc lidí, moc aut, moc domů, moc světel, moc hluku, ačkoli jsem tu vyrůstal, můj domov je Indie. Je tam klid, příroda, má to své kouzlo. Na tohle, se cítím nějak starej už,“ mávne rukou směrem k oknu.

Chápala jsem ho.

Dubaj se mi líbila, ale taky bych to neviděla jako město, kde bych chtěla žít. I kdybych na to ty peníze měla. Jakože neměla! Pak jsem si vzpomněla na ten bankovní šek od pana Nizáma.

„Prosím tě, a kolik Ti je, že takhle mluvíš?“ rýpnu si do něj, přitom já takhle mluvila taky. Každé ráno, když mě bolely záda.

Nebo když mě Eva vytáhla na diskotéku mezi samé děcka.

„Kolik myslíš?“ zasměje se.

„Hele tohle na mě nehraj, já ti řeknu nakonec víc let, ty se pak urazíš a nebudeš se mnou mluvit celý den, navíc ty víš, kolik je mně, takže dělej, řekni mi to,“ naléhám na něj.

„No vidíš, ale já zapomněl na to, kolik ti je,“ zamyslí se Shafir a chytne se u toho důležitě za bradu, „Třicet sedm?!“ vytáhne si to číslo z paty a já ho praštím do ramene. Tímhle tempem tam bude mít za chvíli díru.

„Ty jsi drzý!“ zkonstatuji naprostý fakt.

„Ne já vím, bylo ti třicet viď,“ řekne, aniž by komentoval, to, co jsem řekla. Jen přikývnu a čekám, zda mi to konečně řekne, „Tak já ti dám nápovědu, s Adamem jsme stejně staří. Jen já jsem v únoru a on v listopadu,“ zazubí se a já se cítím potupně. Nevěděla jsem, kolik let je Blackovi!

On si všiml hned, jak mi úsměv ochabl a začal se smát.

„Ježiš, ty ani nevíš kolik je chlapovi, kterého miluješ?“ rýpne si.

„No nevím no, nepřipadalo mi to důležitý,“ snažím se bránit.

„Je nám třicet šest,“ prozradí a mě spadne brada. Třicet šest?! Vypadali dobře na takový věk. Já si připadala tak na čtyřicet pět plus.

„Neřekla bych vám tolik,“ usoudím uznale.

„Viď, to je krása po rodičích,“ pohladí se komicky po tváři.

„Ne, to je, že jste v životě nemakali rukama a nevstávali v pět ráno do práce,“ utřu ho suchým tónem.

„Haha!“ zmůže se jen na ironický smích, „A co, uděláme si snídani, nebo si ji objednáme?“ změní téma a já to uvítala. Měla jsem hlad.

„Něco připravím,“ usoudím a přejdu k lednici. V tom si uvědomím, že jsem zapomněla napsat Nillimě na seznam vajíčka. Přehodnotila jsem nápad udělat nám míchaná vajíčka, tak jak je dělám já a rozhodla jsem se pro sendviče.

Uplácala jsem to během pár minut, nalili jsme si k tomu džus a usadili se zase na barové židličky. Ohlédla jsem se po bytě a až teď si uvědomila, že tu není jídelní stůl.

„Proč tu není jídelní stůl, kteří mají normální lidi ve své jídelně, která tu taky není?!“ zeptám se s mírným pobavením. Shafir se ohlédne, jako kdyby si to teď uvědomil taky.

„Nevím, tak třeba Adam nechtěl jíst u velkého stolu sám, nebo tu nepobýval tak často, aby tu jedl. Určitě jedl dole v restauraci,“ usoudí Shafir a nacpe si půlku sendviče do pusy, jak ten největší buran. Poté jsme už jen mlčky jedli a každý rozjímal nad svým.

Po jídle se Shafir obratně sebral a začal sklízet nádobí. Došlo mi, že kuchyň od včerejšího mého vaření byla uklizená. Že by to uklidil on? Ale nechtěla jsem se ptát, věděla jsem, že bych mu akorát připomněla včerejší večer.

„Co budeme dneska dělat?“ utrousím zvědavě. Doufala jsem, že má nějaké plány, nechtěla jsem tu trčet celý den.

„No, zařídil jsem ti čipovou kartu, aby ses mohla dostat z bytu. A taky s přístupem do zdejšího bazénu, posilovny, wellness, můžeš do všech restaurací. Jsi evidována na seznamu hostů jako rodinný příslušník a vše je napsané na Adama,“ odpoví mi Shafir a z kapsy kalhot vytáhne černou lesklou kartu. Zalapala jsem po dechu. Bazén a wellness?! Oh ano!

„Takže buď si můžeš užívat hotelu, nebo se mnou pojeď na nákupy,“ dodá.

„Nákupy?“ Chlap a nákupy?!

„Jo, no mám tu málo věcí, nechal jsem si tu věci od minula, ale to je tak na tři dny. Navíc už dlouho jsem se chystal si provětrat šatník a nakoupit pár nových kousků, tak co myslíš, dělala bys mi společnost?“

 

 

Když jsem souhlasila se Shafirem a jeho nákupy, naivně jsem se domnívala, že navštívíme tak dva nebo tři obchody, rychle si vybere a odcházíme.

Ovšem toto, byla jiná liga. Byli jsme už v asi desátém butiku. Shafir si neustále něco zkoušel, komunikoval s personálem, který kolem něj skákal a nosili mu nové a nové věci. Povětšinou to byly ženy, které s ním okatě flirtovaly. A jemu se to líbilo. Jak jinak.

„Ty si nic nezkusíš?“ optá se mě Shafir, když si prohlíží džíny u Calvina Kleina. Byla jsem nadšená, že tu je i obchod s touto značkou, ovšem zdejší ceny byla úplně jiná cenová kategorie.

„Neee, já mám hadrů dost,“ utrousím smířlivě, ačkoli se mi líbila každá druhá věc. 

„Určitě? Já ti to zaplatím,“ snažil se mě nalákat, ale já mu na to neskočila.

„Ne, děkuji,“ odseknu mu a zvednu protestně bradu. Už jsem začínala být vcelku otrávená z těch nákupů a bolely mě nohy. Bolely mě kolena a záda. Cítila jsem se stará! Už zase že jo!

„Jsi v pohodě?“ všimne si Shafir mého bolestného protažení nohou.

„Jo, jen mě bolí nohy. Vlastně mě bolí všechno,“ usoudím unaveně. Shafir zahodí, doslova zahodí, ramínka s džíny, které si vybral a přistoupí ke mně. Sáhne mi na čelo.

„Vždyť máš horečku!“ vyhrkne na mě a starostlivě si mě přeměří pohledem.

„Fakt?“ udivím se.

„Pojď pojedeme zpátky,“ chytne mě kolem ramen a začne mě vyvádět z obchodu.

„Ale co ty džíny?“ řeknu starostlivě, když jsem viděla, jak se mu líbily.

„Nechám si je poslat na hotel,“ odpoví jakoby nic a vyvede mě ven do toho vedra.

 

 

Vrátili jsme se na byt a mělo bylo o poznání ještě hůř. Ten neustálý přechod přes to teplo venku a klimatizované prostředí v autech, obchodu a hotelu mi udělali s organismem paseku.

„Počkej chvíli, motá se mi hlava,“ upozorním hned Shafira, jen co vejdeme do obýváku. Shafir pustí nákupní tašky, které u sebe měl a ihned přejde ke mně.

Vezme mě do náruče a já najednou neměla sílu ani protestovat. Vnímala jsem jen, že Shafir se mnou spěšně vychází schody a zapadl hned do koupelny. Opatrně mě postavil na nohy, a přitom mě podpíral.

„Pojď, musíš do sprchy, schladíme ti horečku,“ obeznámí mě s důvodem, proč mě zrovna začal vysvlékat z dlouhých šatů. Trochu zaprotestuji, že nechci, aby mě viděl ve spodním prádle, ale pak jsem si uvědomila, že už mě viděl v plavkách. Tak je to vlastně jedno.

Shafir si přetáhne své triko přes hlavu a vysvlékne do boxerek, aby mohl jít do sprchy se mnou, alespoň na tu chvíli, než se plně vzpamatuji.

Zavedl mě do kouta a pustil opatrně na nás vlažnou vodu. Začala mi být neuvěřitelná zima a cítila jsem, jak dostávám klepavku.

Shafir uchopil madlo sprchy a vyhákl jej tak, aby s ním mohl manipulovat. Celou mě jemně namočil a já se ho instinktivně chytla kolem ramenou, protože mnou neuvěřitelně cloumal třas.

„Je mi strašná zima,“ zacvakám zuby.

„Musíš to chvíli vydržet,“ řekne tichým klidným hlasem a sprchu zavěsí zpět přímo nad nás. Okamžitě se mi namočí vlasy a mě to bylo krajně nepříjemné. Cítila jsem, jak mi ta chladná voda chladí rozpálené čelo. Pak si mě Shafir přitáhne k sobě, a celou mě obejme.

„Co to děláš?“ hlesnu mu do hrudi, ovšem na jakýkoli protest se cítím slabá.

„Snažím se tě zahřát svým tělem, je to to nejlepší,“ odpoví klidně a já i přes sprchu slyším, jak mu rychle bije srdce. Svým způsobem mě to uklidňovalo.

Nevím, jak dlouho jsme tam stáli, ale začala jsem se cítit o něco málo lépe. Usoudila jsem, že mi horečka o něco klesla.

Trochu odstoupím od Shafira a podívám se na něj.

K mému překvapení vypadal smutně.

Smutně na mě pohlížel a já se snažila v jeho očích vypátrat proč. Pak jsem nevědomky očima zaloudila na jeho rty. Kapala z nich voda a vypadaly k nakousnutí. Jistojistě jsem měla zakalený mozek horečkou, protože za normálních okolností by mě to nenapadlo. Restart mozku za tři, dva, jedna…

„Nedělej to,“ hlesne tiše Shafir a cítila jsem, jak se mu napnulo tělo. Pevně mě držel a nehnul se ani o píď.

„Nedělej co?“ zachraptím a neustále jsem mu těkala očima po jeho rtech a očích. Připadal mi neskutečně sexy, jak po něm stékala ta voda a pramínky vlasů mu spadaly do obličeje. Roztáhla jsem prsty na rukou, které jsem měla po celou dobu nehnuté na jeho rameni a přejela mu jimi po kůži na zádech. Viděla jsem, jak zalapal po dechu. Snažil se kontrolovat a držet.

„Kristýno,“ řekne mé jméno varovným tónem a mě to akorát vyzve k tomu, abych ho políbila. Políbím ho hladově a on mi vyšel akorát vstříc. Naše jazyky se zběsile proplétaly a já nějak nestíhala s dechem. Svou rukou, mi okamžitě rozepnul mokrou podprsenku a vzal si mé ňadro do ruky. Cítila jsem se zase neskutečně rozpálená. Visela jsem mu rukama kolem krku a tiskla jsem se k němu. Ucítila jsem, jak mě jeho erekce drtí klín a byla jsem odhodlaná si ho vzít. Hned teď!

 

                                                                       -

 

Vzbudím se a snažím se rozkoukat.

Bolely mě oči a hlava.

Vlastně mě bolel celý člověk.

Napnula jsem se, abych se protáhla a lekla jsem se, když se mi z čela po obličeji svezl mokrý hadřík. Měla jsem pořád horečku, ale už asi ne takovou, jako předtím. Ta sprcha mi zřejmě pomohla. Sprcha! Sprcha se Shafirem! Pane Bože!

Se zhrožením se otočím vedle sebe, zda tam ležel. Opravdu jsem měla strach se podívat, ale k mému potěšení, tam Shafir neležel. Snažila jsem si rozpomenout, co se vlastně stalo. Nebo to byla jakási halucinace z horečky? Byla jsem strašně zmatená. Opravdu jsem byla taková kráva a vyjela po něm, když večer předtím jsem ho odmítla?!

V tom se otevřely dveře a do pokoje vešel Shafir s tácem s miskou plné polévky. Bylo vidět, jak se z ní kouří.

„Ahoj,“ pozdraví vesele a položí tác vedle mě na postel. Neřekla jsem nic. Jen jsem na něj koukala zděšeně, „Co se děje?“ všimne si mého výrazu.

„Já,“ hlesnu jen a nevím, jak začít.

„Já co, máš mrtvici?“ snaží se zavtipkovat Shafir a za normálních okolností, by už dostal polštářem.

„Jak dlouho jsem spala?“ vysoukám ze sebe nakonec.

„No řekl bych, že takových dvanáct hodin určitě,“ odpoví Shafir, když pohlédl na hodinky na ruce. Dvanáct hodin?!

„Jak se cítíš?“ optá se starostlivě a sáhne mi na čelo, „Horečka ti ustoupila,“ usoudí záhy.

„Bolí mě celý člověk,“ odpovím popravdě a poposednu si, abych seděla vzpřímeně.

„Nillima ti připravila polévku, ta tě prý postaví na nohy,“ mrkne na mě a dá mi těžký tác na mé ochablé nohy. Všiml si mého výrazu a tác stáhne zase zpět.

„Mám ti pomoc s polévkou?“ zeptá se.

„N-ne, to zvládnu nějak, sama,“ opáčím s jasným znepokojením v hlase. Ovšem Shafir si z toho nic nedělá, pomocí lžíce nabere polévku a přiloží mi ji k puse. Neochotně na něj pohlédnu, ale nakonec pusu otevřu. Takhle to zopakujeme ještě asi dvacetkrát, než polévku celou sním. Bylo mi hloupě a styděla jsem se zeptat. Styděla jsem se hlavně za sebe.

„Jak to, že jsem spala tak dlouho, proč si mě nevzbudil,“ nadhodím nenápadně.

„Proč bych tě budil, když jsi nemocná?“ nechápe.

„Nepamatuju se, jak jsem se dostala do postele,“ utrousím zmateně a cítila jsem, jak mě polívá horko.

Prosím, prosím, ať to byl jenom další den o Shafirovi! Prosím!

„Omdlela si, prostě ses úplně vypnula. Tak jsem tě přenesl do postele a pro jistotu zavolal hotelového lékaře,“ odpoví mi Shafir a začne poklízet misku od polévky zpět na tác.

„Vážně?“ vydechnu nevěřícně.

„Jo, měla jsi neskutečně šílený tlak. A máš nateklé mandle, takže angína. Zřejmě to způsobila klimatizace, na kterou nejsi zvyklá. Lékař ti tu nechal antibiotika na tři dny. Máš se šetřit, léčit se a poslouchat svého kamaráda,“ mrkl na mě rošťácky. Jako vážně, angína? Zrovna teď?!

„Proč zrovna teď ty jo, těšila jsem se, jak se půjdu podívat po městě a něco zažiju.“

„Za tři dny můžeš,“ skočí mi do toho nekompromisně Shafir a poukáže na krabičku léčiv na mém nočním stolku.

„Umřu tu nudou!“ konstatuji vážně s mírným zachraptěním v hlase. Mé hlasivky začaly značně protestovat.

„Můžeš koukat dole na televizi, hrát hry na PlayStationu a odpočívat,“ navrhne pár nápadů a začne se sbírat k odchodu. Hmmm, PlayStation říkal?

„Shafire, počkej ještě,“ zašeptám tiše s prosebným tónem. Ten se zastaví při odchodu mezi dveřmi a zvědavě na mně pohlédne.

„J-já, já,“ snažím se ze sebe vysoukat a vidím, jak se tím Shafir strašně baví.

„Nic se nestalo, jo! A teď už odpočívej,“ obdaří mě svým širokým úsměvem a zavře dveře. Nic se nestalo?! Skvělé!

Počkat, ale já nebyla konkrétní a on hned věděl o čem mluvím! Kurva!

 

                                                                       -

 

Antibiotika jsem brala po dvanácti hodinách a byl to neskutečný driák, protože jsem podstatě ty tři dny prospala. Jediné co, maximálně jsem se doplazila do koupelny a zase zpět. Na filmy a hry jsem neměla sebemenší chuť a cítila se neuvěřitelně unaveně.

V pokoji se mi střídal Shafir, nebo Nillima a zásobovali mě jídlem a pitím. Nillima mi každý den převlékala čistou postel a naklepávala polštáře.

Shafir do mě bez kompromisu cpal jídla, která připravovala Nillima a všechna byla bohatá na vitamíny a vlákninu. Nejvíce mi chutnala její polévka, který mi připomínala náš slepičí vývar, jen v ní byla zelenina, kterou jsem neznala a silná dávka zázvoru.

O tom, co se mezi námi stalo, se Shafir nijak nezmínil a já mu za to byla neskonale vděčná. Neměla jsem sílu ani chuť s ním řešit mou fatální chybu. Ale bylo mi jasné, že ta chvíle ještě nastane.

 

Čtvrtý den ráno jsem se probudila a cítila jsem se dobře. Hned jsem se posadila, s příjemným zjištěním, že už mě nic nebolí a v krku nemám žádný bolestivý knedlík.

Vzala jsem do ruky mobil a přečetla si zprávu od Evy. V průběhu těch dní, co jsem ležela v posteli, jsme si vyměnily několik zpráv o celé situaci v Dubaji a co je nového u ní.

Spěšně jsem ji odepsala a vstala z postele. Cítila jsem se už opravdu skvěle. Přešla jsem do koupelny k zrcadlu a pohlédla na svůj odraz. Stále jsem byla v obličeji pobledlá.

Najednou se mi na mysli vybavil pohled Blacka a já ucítila jakési píchnutí u srdce. Jak mu asi je, co dělá a jak mu to jde?

Věděla jsem, že je v léčebně bez mobilu a všech možných komunikačních zařízení, aby byl uzavřen od okolního světa a soustředil se na svou léčbu. Jediné, co jsme mohli, zavolat jim a optat se, jak se má. Usoudila jsem, že řeknu Shafirovi, aby tam dnes zavolal. Měla jsem o něj starost. I po tom všem.

 

Dala jsem se v rámcích možností do kupy, namalovala se, učesala, navlékla se do zelených košilových šatů a byla odhodlaná konečně vyjít z pokoje.

Spěšně s dobrou náladou jsem seběhla schody a uviděla Shafira, jak se válí na pohovce a kouká na televizi a Nillimu, jak připravuje jídlo v kuchyni.

„Dobré ráno,“ zvolám pozitivně. Oba se ohlédnou mým směrem. Shafir mě obdaří úsměvem a Nillima jen přikývla a svůj profesionální výraz nijak nezměnila.

Přešla jsem rovnou do kuchyně za ní.

„Dobré ráno slečno, chcete si dát kávu nebo čaj?“ optá se mě monotónně, jak to umí jen ona.

„Myslím, že po třech dnech už je čas na kávu,“ konstatuji zcela vážně a usadím se na barové židličce. Ihned na to se ke mně přidá Shafir a usadí se hned vedle.

„Tak co, už je ti lépe? Jsi připravená jít do víru velkoměsta?“ nadhodí a vyzývavě nakrčí obočí.

„Je mi skvěle a chci vypadnout z tohoto bytu!“ odpovím radostně, doufajíc, že Shafir něco vymyslel.

„Tak jo, klidně po snídani můžeme vyrazit,“ navrhne s úsměvem.

„To by bylo skvělé,“ přikývnu a s poděkováním přijmu hrnek kávy, který mi zrovna Nillima podala. Najednou se ozvalo ťukání na dveře.

Nillima obratem vystřelila ke dveřím a spěšně je otevřela. Oba jsme se ohlédli jejím směrem a čekali, kdo bude u dveří. Zaslechnu mužský hlas.

„Slečno Kristýno, máte návštěvu,“ oznámí mi Nillima a přijme do bytu jakého si muže staršího věku, oblečeného velice elegantně. V ruce třímal černý kufřík a mě okamžitě připomněl pana Nizáma.

Zvednu se ze židličky a s jasným překvapením ve tváři k němu přejdu.

„Promiňte, že vyrušuji, tak časně ráno, ale dostalo se mi informací, že se nyní nacházíte zde v Dubaji, tudíž jsem to přijal jako příležitost Vás tu zastihnout. Jmenuji se Alfréd a jsem rodinný právník rodiny Al-Sheid, především pana zesnulého Nizáma Al-Sheid,“ představí se anglicky s mírným ukloněním. Jakmile řekl, že se jmenuje Alfréd, představila jsem si pobočníka Alfréda z filmu Batman. Byl stejně okázalý a elegantní. Akorát tohle byla taková arabská verze Alfréda. 

„Alfréde, moc rád tě vidím!“ vyřítil se Shafir kolem mě a horlivě si s ním poklepal po ramenou.

„Vy budete slečna Tomanová, že?“ otáže se mým směrem a já jen přikývnu.

„Pojďme se posadit,“ vybídne nás Shafir a my mlčky přejdeme k pohovkám. Nervózně si sednu, celá napnutá, co se bude dít. A jak na to bude reagovat Shafir, kterému jsem ještě neřekla, to, co mi odkázal pan Nizám.

„Jak jistě víte, zařizuji pozůstalost po panu Nizámovi a vyřizuji jeho závěť. Čtení závěti se bude konat až za přítomnosti jediného syna pana Nizáma, a to Adama Al-Sheida. Vím, že je nyní indisponován,“ nadechne se důležitě Alfréd a na konferenční stolek položí svůj kufřík. Vytáhne z něj nějaké papíry.

„Nicméně, co pan Nizám chtěl vyřídit mimo svoji závěť je bankovní šek, který Vám přenechal, slečno,“ dodá a koukne na mě. Ucítila jsem Shafirův pohled.

Alfréd se nahnul přes stůl a podal mi dva papíry, byl to jakýsi formulář, kde byly vyplněné mé údaje a číslo účtu. Byly oba stejné. Jedna kopie pro něj, jedna pro mě. Kde sakra vzal číslo mého účtu?! Ale už mě to nemohlo překvapit.

„Prosím, abyste zkontrolovala údaje a číslo účtu, zda je vše v pořádku. Jakmile to odsouhlasíte, okamžitě zavolám do banky, aby provedli transakci na Váš účet.“

Stále mlčky spěšně projíždím údaje a zdá se mi vše v pořádku.

„Myslím, že je vše správně,“ utrousím a podám mu jednu z kopií. Alfréd si papír převezme a uschová jej v kufříku.

„Až bude pan Adam k dispozici, hned poté zahájíme proces vyřizování závěti. Při čtení závěti budou přítomni jen pár lidí z jeho firmy, pan Adam a vy slečno Tomanová,“ pohlédne na mě neurčitě.

„Já? Proč já?“ vyhrknu údivně.

„Pan Nizám Vám odkázal jistou pozůstalost, ovšem více nemohu říct, budete si muset počkat,“ opáčí suchým tónem. Jako by ty peníze nestačily?!

 

 

 

22.kapitola

Po krátké formální návštěvě Alfréd odejde a jen co se za ním dveře zavřou, Shafir osloví Nillimu a pošle ji pryč. Neochotně odejde od rozdělané práce v kuchyni.

Jen co se dveře zavřou i za ní, Shafir přejde pomalými kroky ke mně a posadí se na pohovku.

„Proč si mi to neřekla?“ zeptá se s údivem. Snažila jsem se najít v jeho výrazu, nějakou zlost, nebo vyčítavost, ale ta tam nebyla.

„Nevím, popravdě, jsem to neřekla vůbec někomu a nepociťovala to jako důležité. Kolem mě se děly větší události,“ vysvětlím opatrně, doufajíc, že to nevezme osobně.

„Rozumím,“ hlesne jen a na čele se mu objeví starostlivá vráska.

„Mám strach, co na to řekne Adam,“ řeknu popravdě, „Nevíš vůbec, jak na tom je?“

„Jo, včera jsem tam volal. Vše postupuje podle plánu a Adam je na tom dobře. Vypadá to nadějně, že by ho mohli pustit za pět až sedm dní,“ opáčí Shafir a mě srdce zaplesalo. Byla to velice dobrá zpráva.

„Tak to je dobře,“ usoudím nahlas a Shafir jen mlčky přikývne. Stále měl tu starosti ve tváři.

„Chci ti ještě poděkovat,“ dodám a vytrhnu ho tím, z nějakého přemýšlení.

„Za co?“ nechápe.

„Za to, jak ses o mě staral, když mi bylo blbě. Musím poděkovat i Nillimě,“ usměji se na něj. On pohledem ovšem uhne.

„Jo, to je v pohodě, ty bys udělala to samé,“ opáčí jakoby nic a vstane z pohovky. Přejde do kuchyně a pohlíží na rozdělaný pokrm, co tam nechala Nillima. Choval se zvláštně.

Přešla jsem za ním do kuchyně, abych si vzala hrneček s kávou, který jsem tam nechala. Mínila jsem se vrátit zpět na pohovku, ale když jsem viděla, jak tam Shafir zápasí se sporákem, svůj plán jsem přehodnotila.

„Pusť mě k tomu, prosím tě,“ ušklíbnu se na něj a svým bokem do něj strčím. Něco si zanadává arabsky pod nosem a uhne.

Zapálila jsem sporák a znova zamíchala směs zeleniny na pánvi, která byla smíchaná s nějakou uzeninou, kari pastou a něčím dalším, co jsem nevěděla, co to je.

Po pěti minutách míchání jsem usoudila, že už by to mělo být hotové. Nandala jsem každému porci na talíř a jídlo postavila před Shafira, který už netrpělivě vyčkával na židličce.

„Co je s tebou?“ opřu se do něj starostlivě.

„Nic,“ zakroutí hlavou.

„Lžeš,“ oponuji mu a prstem se dotknu jeho vrásky uprostřed čela, když obejdu ostrůvek. Zaskočeně se na mě podívá.

„Tobě vadí, že ti narušuji tvůj osobní prostor, přitom ty to děláš taky,“ rýpne si s jakýmsi ostražitým tónem. Měl pravdu.

„Jo, tak promiň, nechtěla jsem tě ještě víc popudit,“ zakroutím očima a posadím se k jídlu.

Opět jsme jedli mlčky a mě začínalo děsit to neskutečný ticho. Shafir nad něčím úpěnlivě přemýšlel, bylo slyšet, jak se mu ty jeho mozkové závity točí a skřípají. Zahřívaly se.

„Tak co chceš dneska podniknout?“ vytrhnu ho z té jeho myšlenkové bitvy. Vzpamatuje se.

„No napadlo mě, že bychom si dali vyhlídku z Burj Khalify,“ nadhodí Shafir a mě se to zdálo jako skvělý nápad. Ovšem byla to taková ta klasika, topovka, kterou navštívit, když jste na dovolené v Dubaji.

„Pak můžeme do Zoo a je tu největší podmořské akvárium. Jsou tam žraloci a takové různé potvory, které v moři opravdu potkat nechceš,“ mrkne na mě a už se zase dostával zpět do své klasické nálady.

„To zní dobře,“ uznám s úsměvem.

„Pak můžeme do muzea, je tam výstava budoucnosti, mám dojem, že je tam i nějaká česká výstava. Můžeme zajet na čtyřkolky do pouště, prostě cokoli. Řekni si, co bys chtěla dělat,“ dořekne Shafir.

 

 

                                                                       -

 

 

Po snídani jsme stihli ZOO, která byla naprosto obří a strávili jsme tam asi šest hodin. Pozdní oběd v nejdražším McDonaldu vůbec, a pak ještě podmořské akvárium, které nám taky zabralo nějakých pět hodin. Burj Khalifu jsme si nechali na závěr dne, s tím, že stihneme západ slunce. Samozřejmě s tím rizikem, že to bude narvané turisty. A to taky bylo.

„Páni!“ vydechnu užasle, když se ocitneme ve 125 patře Burj Khalify a pohlédnu na ten výhled. Neměla jsem problém s výškami, ale tohle mi přivádělo lehkou závrať.

„Já počkám tady u dveří,“ utrousí Shafir, který nebyl ve své kůži. Vysmála jsem se mu.

„Ale co pak, pán se bojí výšek?“ neodolám si nerejpnout.

„Nebojím, jen mi to není příjemný,“ brání se a založí protestně ruce na prsou.

„Pojď se mnou, prosím,“ poprosím ho a snažím se ho chytnout za ruku. Zakroutí oči, a nakonec mi ruku podá. Chytnu ho za dlaň a pomalými kroky se prodereme mezi turisty, až ho dotáhnu k velkému oknu. Každý si tam fotil scenerii před námi, ten božský výhled.

„Chceš se vyfotit?“ zazubím se na něj. Dle jeho výrazu, to bylo jasné NE.

„Ale no tak,“ popíchnu ho a stále ho držím za ruku.

„Jsi strašně otravná,“ konstatuje fakt a vytáhne svůj mobil. Jednoznačně byl lepší a měl kvalitnější foťák. Přitáhne si mě k sobě a namíří foťák proti nám, tak, že máme město a výhled za zády. Široce se usměji do foťáku a vidím, jak se tváří on. Jako naprostý tydýt.

„Hej, usmívej se, laskavě,“ poručím mu.

„A ještě si panovačná,“ řekne mírně otráveně a udělá pár fotek.

„Neříkal si, že se ti to líbí,“ syknu ironicky, i když vím, že jsem zavedla konverzaci, tam kam jsem nechtěla. Ovšem on na to nijak nereaguje a začne si prohlížet fotky, které vyfotil. Byly hrozné. Na jedné jsem měla zavřené oči, na druhé pokřivenou pusu, když jsem mluvila.

„Jsou strašný! Musíme se vyfotit ještě jednou!“ vyhrknu nesouhlasně.

„No, na to zapomeň, raději se kochej výhledem,“ odbude mě a já se podívám směrem ven. Byl to dokonalý výhled, zrovna zapadalo slunce za ostatní mrakodrapy. Vše ozářila zlatavá barva a přivodilo to kouzelnou atmosféru. Byl to perfektní den, pomyslela jsem si.

Ale už mi začínalo vadit, jak se o mě otírají lidé, aby si vyfotili tuny záběrů, a tak se vydám zpět za Shafirem, který čekal u dveří. 

„Kolikrát si tu byl, že tě ten pohled vůbec nefascinoval, jako mě?“ optám se ho pobaveně.

„Asi třikrát,“ pokrčí rameny nezáživně. Počkali jsme, až z výtahu vyjde další vlna turistů a my nastoupili spolu s dalšími lidmi dovnitř výtahu.

„Co teď? Chceš už zpátky na byt?“ optá se mě.

„Jo, jsem příjemně unavená, mohli bychom si objednat jídlo z restaurace a kouknout na film, co myslíš,“ navrhnu s úsměvem.

„Tak jo,“ souhlasí a úsměv mi vrátí.

 

 

„Asi mi upadnou nohy!“ postěžuji si, kdy dosednu ztěžka na pohovku, jakmile jsme došli do bytu a z nohou si sundám sandále, o kterých jsem si myslela, že budou pohodlné. Nebyly!

„Co mám objednat k tomu jídlu?“ optá se Shafir a přejde k hotelovému telefonu.

„Nechám to na tobě,“ odpovím jen a masíruji si namožená chodidla. Shafir obratně uchopí sluchátko telefonu a zmáčkne nějaké číslo. Záhy do něj začne mluvit arabským jazykem a mě to připomene Blacka, jakým rázným tónem mluvil i on. Opravdu si byli v mnoha věcech podobní. Stýskalo se mi po něm. Stýskalo se mi po Blackovi, se kterým jsem byla na jachtě a zažívala ty nejlepší dny svého života.

„Jsi v pohodě?“ optá se mě Shafir a usedne vedle mě na pohovku.

„Jojo,“ hlesnu.

„Ty taky lžeš,“ utrousí a dloubne mi prstem do čela. Zopakuje to, co jsem mu udělala já ráno.

„Hele, ale já tam na rozdíl od tebe nemám takovou vrásku jako ty,“ rýpnu si hned a Shafir se začne tvářit, jakože se ho to dotklo. Ovšem jen na oko.

„Takže co se děje?“ opáčí znova.

„No nic, jen jsem si vzpomněla na Adama, jak se asi má. Jak se musí cítit. Je na to všechno sám,“ řeknu starostlivě.

„Má tam tým profesionálů a ať je to sebe víc blbý, do té situace se dostal sám. Sám se z ní musí taky dostat. Až se vrátí do normálu, budeme tu pro něj a bude to všechno jako dřív,“ snaží se mě uklidnit. Zakroutím hlavou.

„Už to nebude jako dřív,“ poukáži na fakt, co se mezi námi stalo. Shafir mě pohladí po zádech. Smířlivě na mě pohlédne a já na něj.

„To nemůžeš vědět,“ řekne tiše.

„Ale já to cítím, pokud mluvil pravdu, když mi prakticky řekl, že ke mně nic necítí a choval se, jak se choval, pak si akorát sbalím kufry a pojedu zpátky domů.“

„Ale to ještě nevíš, jak dopadne dědické řízení, třeba ti Nizám odkázal tento hotel,“ zasměje se ironicky a mě tím akorát vyděsí.

„To snad ne!“

„Dělám si srandu. Prostě, nemaluj čerta na zeď, nebo jak se to říká. Prostě to nějak dopadne, hm?“ konejší mě.

„Od kdy se z tebe stal tak pozorný, empatický a naslouchající kamarád?“ rýpnu si do jeho osoby. Shafir se pyšně napřímí.

„Ale já jsem celou dobu takový, to jen ty jsi to neviděla,“ opáčí důležitě.

„Jsi špatný lhář,“ oponuji mu a zlehka do něj provokativně strčím.

„Kristýno,“ řekne mé jméno, zase tím svým tónem, „Neprovokuj,“ varuje mě a já pocítím jakési motýly v mém břiše. Zrudnu v obličeji a rychle se postavím.

„Zajdu si rychle do sprchy a pak dáme to jídlo a film, jo?“ zahlaholím jen a rychle opustím Shafira, do bezpečné vzdálenosti.

 

 

„Kristýno, ty jsi taková kráva, ty si sama o to říkáš!“ mluvím na sebe do zrcadla, když tam stojím vysprchovaná s turbanem na hlavě, osuškou kolem těla a zírám na svůj odraz.

Akorát mu chudákovi motám hlavu. Ne, že by se mi nelíbila jeho pozornost. Ba naopak. Ovšem, to bych byla opět sama proti sobě. Nechci ublížit jemu, ani Adamovi, a už vůbec ne sobě. Nebylo by to fér. Už žádné flirtování!

Na výběru oblečení jsem si naschvál nedala nijak záležet, a tak jsem si vzala bavlněné kraťasy a obyčejné černé tílko. Vlasy jsem si nechala mokré a obličej odlíčila. Prostě domácky oblečená, pohodlně.

Sešla jsem schody, když zrovna přivezli jídlo. Shafir ho převzal a dal poslíčkovi pár bankovek do ruky.

„Uuu, tak co máme dnes dobrého?“ zahlaholím nadšeně a prohlídnu si Shafira, který se zrovna ke mně otočil. Měl na sobě tmavě šedou košili a volnější černé kalhoty. Slušelo mu to. Vypadal slavnostně. Změřila jsem jeho oděv a krátce pohlédla na ten svůj.

„Proč si tak nastrojený?“ utrousím nechápavě a začnu se vedle něj cítit, jak strašák do zelí.

„Chtěl jsem se jen hezky obléknout,“ nadhodí rameny a převeze stolek až do kuchyně. Jen tak?!

„Tak se mám jít převléknout? Já myslela, že si dáme jídlo na prasáka na gauči a budeme koukat na nějaký blbý film,“ opáčím omluvně.

„Ne, prosím tebe, zůstaň takhle. Je ti to pohodlné ne?“

„Jo je.“

„No tak vidíš, zůstaň tak,“ mrkne na mě a začne vykládat z pojízdného vozíku jídlo na ostrůvek. Nemohla jsem si nevšimnou kbelíku s ledem a šampaňským.

„A neslavíme jen tak náhodou něco?“ optám se podezřele a poukážu na láhev bublinek.

„No, možná jo,“ zasměje se záludně.

„Fakt, a co?!“

„Mám dneska narozeniny,“ odpoví Shafir a vytáhne dvě skleničky ze skříňky. Dneska má narozeniny?!

„Dneska, proč si nic neřekl! Ježiš, teď je mi to strašně hloupý,“ opáčím rozpačitě, cítila jsem se trapně.

„Klid! Neřekl jsem ti to přesně kvůli tomu tvými vyšilování,“ zasměje se a láhev uchopí do ruky. Vypustí špunt a bublinky rozleje každému z nás do sklenice. Ihned pozvednu jednu ze skleniček a počkám na něj, až to zopakuje po mě.

„Tak na tvé zdraví, ať se ti daří a jsi stále svůj,“ ze široka se na něj usměji a on si přiťukne o mou skleničku.

„Děkuji a teď pojď na ten gauč, kde si na prasáka lehneme, přežereme se a budeme koukat na bednu.“

 

Nerozumím proč, ale nějak jsme se shodli se Shafirem, že budeme koukat na film Láska nebeská. Taková klasická vánoční romanťárna. Ovšem, která nikdy neomrzí.

Tentokrát jsem se držela a po celou dobu filmu jsem mlčela.

Leželi jsme rozvalení na pohovce, přejedení výbornou večeří a láhev šampaňského pomalu a jistě dopíjeli.

„Takže je ti dneškem třicet sedm?“ utrousím najednou.

„Ježiš, už jsem se bál, že máš zase horečku, když nemluvíš,“ rýpne si hned s úsměvem.

„No co, jen se ujišťuji, musím ti vymyslet nějaký dárek,“ zamyslím se nahlas.

„Nic mi nekupuj,“ nesouhlasí.

„A není něco bys potřeboval, nebo chtěl?“

„To mi nemůžeš splnit.“

„Zkus to,“ vyzvu ho a šťouchám do něj provokativně nohou.

„No ne,“ zašklebí se a snaží se uhýbat mému šťouchání.

„Nebuď suchar a řekni mi to, myslela jsem, že mluvíme k sobě upřímně,“ zahraju mu na city.

„Fajn,“ vzdá to nakonec, „Chtěl bych tě pomilovat hned teď, tady, na tomto gauči,“ vyhrkne rázně a pohlédne na mě tím jeho potemnělým pohledem. Samozřejmě mi vzal vítr z plachet.

Jooo, kdybys nebyla kráva provokativní!

„Sám víš, že to nejde,“ zmůžu se jen na trapnou výmluvu.

„Proč ne?“ vyzvídá hned.

„Protože z tvé strany je to něco víc než sex a já ti to nedokážu splnit.“

„Ale já po tobě nechci vztah, nebo svatbu. Chci tě pomilovat od první chvíle a jednou už se mi to skoro podařilo,“ zazubí se sebejistě. Oh no jistě, sprcha!

„Hele to jsem měla zastřený úsudek horečkou, za normálních okolností bych to neudělala!“ bráním svou vlastní blbost.

„Ale určitě si cítila, co mezi námi je, ta chemie,“ řekne o něco vážněji a vidím, jak se víc posouvá směrem ke mně. Těžko se to přiznávalo, ale ano.

„Nevím, o čem to mluvíš,“ snažím se zalhat, ale ujde mi úšklebek.

„Bude to jen sex,“ pokrčí rameny a přiblíží se ke mně ještě blíž.

„Víš, taky by mi to stačilo,“ zvážním.

„Co by ti stačilo?“ nechápe Shafir a svou rukou mě začne hladit po noze.

„I kdyby jen sex. Souhlasila bych s čímkoli, co by mi dovolilo být s člověkem, kterého miluji,“ snažím se na něj zahrát trochu psychologii, zároveň v tom cítím trochu pravdy. Být v této situaci s Blackem, stačil by mi jen sex. Stačilo by mi s ním sdílet čas, místnost, cokoli.

V tom se ozve klepot na dveře a já toto vyrušení uvítám. Shafir se zamračí a podívá se na své hodinky na ruce.

„Je osm večer, kdo by to mohl být?“ nechápe.

„Počkej, já tam zajdu,“ s nadšením se vysvobodím z jeho blízkosti. Rychlým krokem přejdu ke dveřím a spěšně je otevřu.

Zarazím se. Byla to ta cuchta, která tenkrát tancovala s Blackem na stole. A určitě jej líbala.

Byla jsem překvapená její přítomností, stejně jako ona tou mou. Stála tam v hnědých šatech se zlatými knoflíčky, velkými brýlemi značky Gucci a v ruce držela obrovskou kabelku té samé značky. Blonďaté vlasy měla úhledné načesané. Prostě opět, jako kdyby zase slezla z přehlídkového mola.

„Shafire, ty sis objednal šlapku?!“ vykřiknu provokativně směrem do bytu. Blondýnka se napřímí.

„No dovolte!“ sykne nevěřícně, „Je tu Adam? Ráda bych s ním mluvila!“ vyhrkne záhy a snaží se nakouknout dveřmi dovnitř. V tom přijde ke dveřím zvědavý Shafir.

„Ah Shafire, kde je Adam, nebere mi pár dní už telefon,“ vyhrkne na něj, jako kdyby to byli staří známí.

Shafir chvíli přemítá, co je to za ženu, „A ty jsi?“ snaží se vypátrat, kdo že to vlastně je.

„To jsem já, Emily! Poznali jsme se asi před týdnem, když si za ním přijel. Adam nás seznámil, přeci. Jsem jeho přítelkyně!“ poklepe si na hrudník, na důkaz toho, že je to opravdu ona.

„Adamova přítelkyně?!“ zopakuji ta slova ihned, co je dořekla.

„Ano! Chodíme spolu už přes půl roku!“ vyhrkne a začne něco vehementně hledat v kabelce. Spěšně vyndá mobil a ukáže tapetu svého mobilu, kde byli vyfocení oni dva, jak se líbají. Polilo mě horko. Začínala mnou projíždět neskutečná vlna zlosti.

„Půl roku?!“ ucedím nevěřícně a pohlédnu podezřele na Shafira, který se ovšem tvářil, jako že o ničem neví.

„No Emily, Adam tu není, ale zkus mu zavolat za týden, měl by být k dispozici,“ odpoví slušně Shafir, aniž by něco prozradil.

„Možná kdybys byla jeho přítelkyně, jak ty tady sama říkáš, nikdy by si ho nenechala dojít do stavu, ve kterém byl. Moc dobře si pamatuju, jak jsem přišla, do tohohle bytu a vy dva jste tu tancovali ožralý na stole!“ vyjedu na ní zhurta a Shafir mě pevně chytne za loket, abych náhodou po ní neskočila. 

„J-já,“ snaží se bránit, ale holka si naběhla.

„Teď se seber a běž se léčit taky, ty štětko jedna!“ Jooo napitá Kristýna je zase tu!

„To by stačilo, pojď dovnitř a ty se měj hezky!“ řekne rázně Shafir, popostrčí mě zpět do bytu a jí zabouchne dveře před nosem.

Stála jsem tam, jak běsnící býk předtím, než se rozeběhne na červenou.

„Tak chápeš to?!“ ucedím neuvěřitelně.

Cítila jsem se zrazená. Zrazená Blackem.

Měl přítelkyni, a přitom šukal mě. Pak na mě vyjel kvůli blbému polibku se Shafirem a udělal mi z toho přednášku, že by mi nemohl věřit. Moje srdce jako by pukalo, ale díky alkoholu jsem se cítila, jaksi otupělá.

„To byla ta holka, která tu s ním tancovala na stole, jak jsme přijeli?“ vzpomene si Shafir.

„No dobré ráno!“ syknu sarkasticky.

„Hele nebuď hnusná na mě, já za to nemůžu,“ začne se bránit Shafir a přejde do obýváku. Uchopil láhev a dolil každému zbytek bublinek. Nasupeně jsem k němu přešla a skleničku mu vytrhla z ruky. Vyklopila jsem ji celou do sebe, že mi to pomůže necítit už vůbec nic, ale logicky, tak to nefungovalo.

„Objednáme si další?“ vyhrknu hned.

„Ne neobjednáme,“ řekne vážně Shafir a změří si mě pohledem.

„Proč ne?“ zeptám se podrážděně.

„Protože ti to nepomůže. Rozumím tomu, že se asi teď cítíš zraněná, ale chlast ti nijak nepomůže, bude ti akorát hůř,“ konstatuje naprostou pravdu. Věděla jsem, že má pravdu, ale zrovna se mi to nehodilo.

„A co mám asi jako teď dělat?! Víš, jak jsem na něj nasraná! V podstatě se se mnou rozešel kvůli tomu, že jsem se mu přiznala, že jsi mě políbil a on mi začal kecat něco o tom, že jsem ho zklamala a už mi nemůže věřit. Celou dobu mě tahal za nos a já tomu stále nemůžu věřit, on přeci není takový!“ začnu na něj křičet slova tak rychle, že mi prakticky nemohl ani rozumět. Shafir ke mně přejde a chytne kolem ramen. Přitáhne si mě k sobě a pevně obejme.

Neměla jsem chuť na nějakou srdceryvnou objímačku a snažila se mu vymanit z objetí, ale byl neústupný a stále mě pevně držel.

„Shafire, pusť mě!“ rozčílím se.

„Až se uklidníš!“ Uklidníš? To jsou uklidňující slova!!!

Snažila jsem zmítat jeho v objetí, ale už to nemělo nic společného se vřelým utěšujícím objetí mezi dvěma lidmi. Teď to byl jako zápas v sumo, nebo wrestlingu.

„Co děláš, proč se furt vrtíš, já ti chci akorát pomoct!“ řekne nasraně Shafir, chytne mi hrubě ruce za záda, abych ho nemohla štípat a škrábat. Ruce mi drží jednou svou rukou a druhou mi zvedne bradu. Měla jsem sto chutí mu dát hlavičku.

„Kristýno!“ sykne zase tím svým tónem mé jméno. Očima mě varoval. Výhružně.

Proč on to říká takovým způsobem, že mě to vzrušuje!

„Dělej, udělej to!“ procedím mezi zuby a líbilo se mi, jak mě drží. Jak mě měl v hrsti. Ano, ano, já vím. Speciální případ pro všechny psychiatry!

„Co mám udělat?“ zeptá se hrdelním zvukem. Moc dobře to věděl.

„Polib mě,“ hlesnu.

„Ne, nebudu tě líbat, jen proto, že teď chceš zalepit jakousi pomyslnou díru, co máš teď v srdci,“ řekne s jakýmsi zklamáním v hlase a pustí mi ruce. Zároveň mě od sebe mírně odstrčí a otočí se.

„Byl by to jen sex, sám si to chtěl,“ opáčím provokativně a přejdu zase k němu. Zlehka ho pohladím po zádech.

„Jo to jo, ale abys chtěla mě. Jenom mě! Ne, abych byl nějaký převozník nebo pomsta Adamovi.“

„Tak bych to nikdy nebrala,“ zakroutím nesouhlasně hlavou.

„Cítím se, jako hlupák, půjdu raději spát,“ řekne Shafir nereagujíc na mé dotyky a značný nesouhlas a rozejde se směrem ke schodům. Koukám jen na jeho odcházející osobu a cítím, že jsem to značně zkazila. Posrala Kristýno! Na plné čáře!

 

                                                                       -

 

Následující den jsem se se Shafirem vůbec neviděla. Někam zmizel a nechal mě samotnou v bytě. Tuto změnu jsem uvítala, protože jsem cítila, že bych měla být sama a trochu si to dát v hlavě do kupy.

To, že měl Black přítelkyni, jsem nějak už zvládla vstřebat a byla pevně rozhodnutá, že až bude po všem, hezky se s ním rozloučím a vrátím se domů. Nemínila jsem s ním mít už nic společného. Samozřejmě, mé city byly raněné, neskutečně, ale musela jsem to překousnout. Překousnout mé uražené ego.

Večer jsem usoudila, že půjdu brzy spát, abych brzy ráno vstala a šla si do posilovny zaběhat. Něco dělat, nějakou aktivitu, u které můžu zapojit tělo a vypnout mozek.

Ovšem jsem se převalovala z jednoho boku na druhý a nedokázala jsem zabrat. Stále mě tížila situace mezi mnou a Shafirem. Nesnášela jsem, když jsme museli kolem sebe chodit po špičkách a dělat, že tu nejsme. Nebyla jsem na to stavěná. Já mám ráda komunikaci a raději si vyposlechnu, jaká jsem sobecká kráva než tuhle ignoraci.

Najednou uslyším kroky, které se zastaví těsně před mými dveřmi. Napřímím se do sedu a zpoza dveří dole, vidím stín ze svítícího světla na chodbě. Přišel za mnou?!

Ale stín zase zmizel a bylo slyšet zaklapnutí dveří z vedlejšího pokoje. Shafirova pokoje.

Konečně byl zpátky.

Vzala jsem příležitost za svou a vystřelila z postele. Bezmyšlenkovitě jsem vyšla z pokoje a bez zaklepání vrazila do toho jeho, tak jak to dělával vždycky on.

Shafir se lekl a zrovna se vysvlékal z oblečení. Překvapeně na mě pohlédl.

„Kde si jako byl celý den?!“ opáčím rázně a založím ruce v bok.

„Byl jsem venku,“ odpoví suše.

„Jo, neříkej! Měla jsem o tebe strach, hele chci si promluvit o včerejšku, a taky se omluvit,“ vyhrknu na něj.

„Poslouchám,“ hlesne jen a začne se vysvlékat z kalhot. Vypadal, jako kdyby ho to vůbec nezajímalo.

„Chci se omluvit,“ nadechnu se, „Nechtěla jsem se chovat, jak umanutá kráva. A vyžadovat po tobě sex,“ zastydím se, jen co si na to vzpomenu. Potupa sama!

Shafir si srovná kalhoty a stále dělá jako bych tam nebyla. Přetáhl si triko přes hlavu a teprve po tom mě obdaří pohledem. Byl kamenný a skenoval mě. Přemýšlel.

„Ok,“ hlesne jen. Toť vše?!

„Nechci, aby to mezi námi bylo špatný, na to jsi moc dobrý kamarád,“ utrousím prosebně a přejdu k němu blíž.

„Nebude,“ ujistí mě monotónně.

„Shafire!“ oslovím ho naprosto vážně a koukám mu do očí.

„Kristýno,“ řekne a já sama v sobě šílím. Skláněl se nade mnou tou svou výškou a já si uvědomila, jak ztrácím půdu pod nohama.

„Myslíš si, že když si nakročíš ke mně do pokoje jen v tílku a kalhotkách, tak se ti nic nestane?“ zavrčí výhružně.

Nic mu na to neřeknu, postavím se na špičky a políbím ho. Opět jako by na to čekal, mě rovnou vyzvedne ze země a pár kroky se mnou přejde až na postel. Hrubě mě do ní pohodí a svlékne mi hned kalhotky. Pak se nade mnou sehne a vysvlékne mě ještě z tílka. Napřímí se v zádech a sleduje mě. Prohlíží si každý centimetr mé nahé kůže a já se cítila nesmírně vzrušená.

„Musím tě na něco upozornit,“ řekne se zastřeným hlasem vzrušením. Vnímala jsem, co říká, ale přitom jsem sledovala jeho tělo, jak se napíná, jak měl vypracované svaly a v boxerkách mu bujela erekce.

„Na co?“  vydechnu nervózně a sleduji jeho pohyb, jak si sundá trenky. Ouuuu!

Okamžitě mi to došlo. Když jsem viděla velikost jeho penisu, bylo mi okamžitě jasný, že mi provede lobotomii. Rovnou dvojitou! Ou yeah!

Pomalu se nade mě nahne a stále mi pohlíží do očí. Zastavil se a upřeně se na mě díval. Jako by si to na poslední chvíli rozmýšlel, jako by přeci jen zaváhal.

Chtivě ho políbím a byla jsem ráda za to, že mi vyšel vstříc a jazykem dráždil ten můj a cítila jsem, jak se klínem dere mezi ten můj. Chtěla jsem ho tak moc!

Šla jsem mu netrpělivě klínem naproti, ale on to nechtěl uspěchat. Líbal mě, a přitom mi hladil prso a dráždil bradavku jedním prstem.

Ucítila jsem jeho špičku penisu přesně na kraji a už ho chtěla vevnitř.

„Shafire, prosím,“ zaúpím netrpělivě. Zasměje se mi do pusy při líbání a pomalu do mě pronikne. Dal mi čas, abych si na něj zvykla. Za což jsem mu byla neskonale vděčná.

Líbal mě a laskal rukama. Jemně se ve mně pohupoval a snažil se na to netlačit.

Nabrala jsem dech do plic a snažila se přes krátkou bolest přenést. I tak jsem byla vzrušená a na bolest nemyslela. Horší to možná bude, až vzrušení opadne!

„Dobrý?“ optal se starostí v hlase.

„Jo, jsem v pohodě, už mě můžeš pořádně ošukat,“ řeknu důmyslně a Shafira to opět pobaví.

„Věděl jsem, že jsi na prasečinky,“ jen to dořekne, začne se ve mně pohybovat důrazněji a rychleji. Zalapu po dechu vzrušením. Z úst mi vyšlo několik hlasitých stenů. Prohnula jsem se v zádech, abych docítila ještě hlubšího spojení. Líbali jsme se zběsile a já mu přitom vískala vlasy. On mě za ty moje vlasy tahal a jednou rukou mě chytl lehce pod krkem.

„Nevadí ti to?“ optá se zadýchaně. Prozkoumával, co si může dovolit. Jak ohleduplné!

„Ne, klidně můžeš přitlačit,“ syknu mezi polibky a nehty mu zaryju do kůže na zádech a krku. Jako by vyslyšel mé vzrušení a přidá ještě na tempu. Pak pozastaví a vyhodí si mě na sebe, tak že klečel a já byla na něm. Nohy jsem mu obmotala kolem pasu a cítila, že teď přichází na scénu ta lobotomie.

Byl neskutečně hluboko uvnitř mě. Zaúpěla jsem vzrušením a on si mě přidržoval za zadek a přirážel si mě na sebe. Cítila jsem, že to nevydržím dlouho.

Mé steny zvyšovaly na intenzitě a Shafirovo přirážení též. Projela mnou tak silná vlna orgasmu, že jsem se mu zakousla do ramene a on tiše sykl bolestí.

Nechal si mě to vychutnat a pak mě zahodil zpátky do postele. Stále mu stál a já si byla jistá, že se neudělal. Sakra, vždyť jsme zapomněli na kondom! Už zase!