Mr.Black Není černá jako černá 23. a 24.kapitola

Anotace: Je středa a další díl o Blackovi je třeba :)))

Moc děkuji, že to čtete, komentujete a tipujete! Vážím si toho!

 

 

23.kapitola

 

 

„To bylo,“ hlesnu snažíc se pobrat dech, když ležím na posteli roztažená, jak vyplavená hvězda na pláži.

„Bylo,“ zasměje se Shafir a stále se nade mnou nadklání. Opírá se v loktech a taky stěží vydechuje. Krátce mě líbne na čelo a pak si lehne vedle mě.

Ještě stále jsem byla v jakési milostné agónii a poslouchala rychlý dech vedle mě. Cítila jsem se neuvěřitelně.

„To byl asi nejdelší sex, v mém životě,“ utrousím údivně a usměji se na Shafira. Pobaveně si mě přeměří.

„Tak to jsi byla vcelku chudák, holka,“ uškrne se údivně. Možná i soucitně.

„No nevím, možná toho budu litovat za chvíli, nebo až ráno si budu chtít sednout,“ zasměji se ještě víc.

„Neublížil jsem ti?“ optá se hned starostlivě.

„Ne! Vůbec ne a když jo, tak si to za to můžu sama, to já to dirigovala,“ usměji se záludně a nakloním se k němu, až ho políbím. Obejme mě kolem ramen a přitáhne k sobě. Naše rozpálená těla se k sobě zase přitisknou.

„Půjdu do sprchy a musím se zbavit tohohle,“ hlesne tiše Shafir a poukáže na použitý kondom, který měl stále na sobě. Ano, nakonec jsme si kondom vzali! Potlesk!

„Chceš společnost?“ navrhnu mu.

„To se neodmítá,“ obdaří mě širokým úsměvem a vstane.

 

Po společné sprše a dalším nemravném osahávání, přejdu po jeho pokoji a hledám tričko a kalhotky.

„Ani se neoblékej a pojď do postele,“ ozve se Shafir z postele a poklepe si na místo vedle něj.

„Já už další kolo, ale nezvládnu,“ zakňourám unaveně, a i přesto se za ním vydám. Nadzvedne deku vedle sebe, abych si pod ní mohla zalézt a pak si mě k sobě přitulí.

„Kdo říká něco o dalším kole, jdeme spát,“ řekne pobaveně a líbne mě do vlasů. Jeho paže mě schová do jeho náruče a mně bylo blaženě. Cítila jsem se pokojně.

„Dobrou noc, krásko,“ zašeptá mi tiše do ucha. Nevím proč, ale znělo mi to strašně nemravně.

„Dobrou!“ zašeptám mu do náruče a přitulím se ještě víc k jeho hrudi.

 

V noci jsem sebou škubla uleknutím a bylo mi strašné horko. Než jsem se zorientovala, že vlastně stále ležím v Shafirově náručí, přemítala jsem si v hlavě, co je vlastně za den, rok a na jaké planetě se nacházím.

Jemně jsem se odtáhla od Shafira, který tvrdě spal a otočila jsem se na druhý bok, zády k němu. Pak jsem to ucítila. Takové to uvědomění, které mě rýpalo ostrým nožem do srdce.

Tím, že jsem se vyspala se Shafirem, jsem udělala tlustou čáru za Blackem.

Snažila jsem se podvědomě uklidnit tím, že mě vlastně ani nechtěl, nemiloval, dost možná mi lhal v tom, že měl přítelkyni a po tom incidentu na schodech jsem k němu cítila i strach. Věděla jsem samozřejmě, že hlavní příčina byla alkohol a on nikdy předtím, takový nebyl. Ale ten jeho zlý obličej z paměti jen tak nevymažu.

Zavřela jsem oči ještě víc, abych se snažila ten jeho obličej podvědomě vymazat a mohla se zase soustředit na spánek. Ovšem mozek mi pracoval na plné obrátky a přemítal o všem, co se odehrálo za poslední dny.

Usnula jsem až brzy k ránu, kdy okny začalo prosvítat slunce.

 

„Dobré ráno, vesmíre,“ zaslechnu vedle sebe a okamžitě mě to vyděsí.

Škubnu sebou do strany a ohlédnu se.

Nikdo tam nebyl.

Bylo ráno, postel byla rozestlaná, ale Shafir byl pryč. Zmateně si sednu a rozhlížím se. Přísahala bych, že to byl Blackův hlas! A to oslovení. Tak mi říkal jen on.

Cítím, jak mi rychle bije srdce, měla jsem ho až v krku. Vyděšeně jsem se rozhlížela po pokoji. Už mi začínalo hrabat z toho všeho drama, co se kolem mě dělo. Nebo se ozývalo mé provinilé svědomí!

Vstala jsem a přešla k mému oblečení, které se válelo na zemi. Sebrala jsem ho, rychle se do něj oblékla a vyšla z pokoje. Slyšela jsem mírný hluk zezdola a jen jsem rychle přeběhla chodbu, do mého pokoje.

Vyčistila jsem si zuby a snažila se rozmasírovat ty pytle pod očima. Špatně jsem spala. Vlastně jsem spala jen pár hodin, a namísto toho usilovně přejímala nad tím, co bude.

Rozčesala jsem si vlasy a namazala se krémem v obličeji. Pak nanesla trochu make-upu, abych zakryla ty strasti na mém obličeji a byla o něco spokojenější při pohledu do zrcadla.

Převlékla jsem se do šatů, takových domáčtějších a vydala se dolů za Shafirem.

Zrovna tam o něčem debatoval s Nillimou v kuchyni.

„Dobré ráno!“ pozdravím je oba, když sejdu dolů. Minula jsem dvě ženy, které uklízely obývací část a jedna další zašla do ložnice Blacka.

„Dobré ráno slečno,“ kývne na mě Nillima a automaticky už přejde ke kávovaru, aby mi nalila kávu. Ach, líbí se mi, když někdo ví, co přesně potřebuji!

„Ahoj,“ pozdraví mě Shafir mile a přistoupí ke mně. Lekla jsem se, že mě chce políbit před Nillimou, tak ho jen spěšně poplácám po rameni a přejdu rychle k Nillimě, která zrovna položila hrnek kávy na ostrůvek. Trapas!

„Co si budete dneska přát k snídani slečno, ještě jsem nezačala vařit, tak si můžete vybrat,“ pronese suše Nillima. Chvíli zapátrám v paměti, co bych si fakt dala.

„Popravdě nevím, nebude vadit, když to i tentokrát nechám na Vás,“ usměji se na ní rozpačitě. Vzpomenu si na časy, kdy jsem tohle nemusela řešit a odbyla se cornflaky s mlékem. Jó, to byly časy!

Nillima jen spěšně přikývne a přejde k lednici, aby se pustila do přípravy snídaně.

Posadím se na barovou židličku a zaznamenám příchod Shafira. Posadí se vedle mě a využije situace, když je Nillima otočená k nám zády a něco krájí na prkénku.

Chytne mě za bradu a vášnivě políbí. Trochu pookřeji, ale hned se odtáhnu, aby nás nikdo neviděl. Ne, že by na tom úplně záleželo, ale nemusejí mě mít za rodinnou štětku!

„Nařídil jsem Nillimě, aby komplet uklidili byt s tím, aby se prohledali všechna zákoutí, zda ještě někde nebude schovaný alkohol. S tím, že až se Adam vrátí, tak se do bytu nebude tahat alkohol, takže naše dýchánky tím skončí,“ vysvětlí Shafir důležitě.

„Jo to je jasný, souhlasím,“ přikývnu. Naprosto souhlasím! Za poslední dny mi ten chlast vůbec neprospěl!

„A volali mi před chvílí z léčebny. Adama pustí v pátek,“ oznámí mi vážným tónem a zvláštním výrazem v obličeji. V očích měl jakýsi temný stín a obavy.

„V pátek? Jako že za tři dny v pátek?“ udivím se.

„Ano,“ hlesne jen a napije se ze svého hrnku, který mu též nalila Nillima. Chvíli tam mlčky sedíme a přejímáme nad svým.

Takže za tři dny se Adam vrátí, do našeho života, snad i plně do toho svého, a mohlo by to být nakonec všechno v pořádku. Ovšem, aby to nebylo úplně v pořádku, o to jsem se samozřejmě postarala já.

„Máš starost o to, co bude?“ zeptá se tiše Shafir a lehce mi prstem přejede po tváři. Jeho dotek, ač byl jen prstem, byl naprosto uklidňující. Jen mlčky přikývnu.

„Neboj, nějak to bude. A nechci, aby sis myslela, že na tebe nějak tlačím, nebo tak,“

„To si vůbec nemyslím,“ skočím mu do řeči a zakroutím nesouhlasně hlavou.

„Dobře, protože až všichni odsud odejdou míním ti to udělat, jako včera večer,“ pošeptá mi tiše do ucha a mě se vzrušením napnou všechny svaly. Zachichotám se jak puberťačka.

 

K snídani nám Nillima připravila francouzské tousty se šlehačkou a čerstvým mangem. Byla jsem z toho nadšená a opěvovala ji do nebes. Samozřejmě, jsem přeháněla, ale byly naprosto skvostné a hned mi vylepšily den. Nillima měla ve výrazu hrdý výraz, ale při mém opěvování její osoby trochu zněžnila a obdařila mě krátkým úsměvem.

Tentokrát jsme jedli a nezavřeli u toho pusu. Bavili jsme se i s Nillimou, která u toho myla nádobí a debatovali nad jídlem, či počasím.

„Myslíte, že by bylo blbý, kdybychom udělali nějakou fajn uvítací večeři pro Adama?“ napadne mě otázka, kterou jsem položila hned na ty dva.

„Myslím, že by to bylo výborné přivítání, slečno Kristýno,“ usoudí Nillima a hned jsem viděla, jak úpěnlivě přemýšlí, co by slavnostního uvařila.

„Jako že budeme sedět u večeře my tři a dívat se na sebe, jaké jsme trio?“ rýpne si Shafir ironicky. Měl svým způsobem pravdu. Vlastně jsem ani nevěděla, jak se zachová, jak na tom bude, jakou bude mít náladu. Třeba si stále stojí za tím, abych vypadla z jeho bytu.

„Jo máš pravdu, necháme to být,“ okamžitě změním názor a přejede mnou určitá vlna strachu, „Možná bych se měla i přestěhovat na jiný pokoj, nebo do jiného hotelu,“ zvážním, ale k mému překvapení se do konverzace vmísí Nillima.

„Nesmysl slečno, pan Adam bude potřebovat podporu a pomoc vás obou. Musí tu mít alespoň někoho, kdo ho znal předtím vším. Nemůže tu být zase sám,“ opáčí pevným tónem, až takovým tím mateřským, ochranitelským.

„Jo no, ale my se pohádali Nillimo, v podstatě mě odsud vyhodil,“ obeznámím ji v krátkosti.

„Nevěděl, co říká,“ zastane se ho ihned. Nic na to neřeknu, v podstatě ani nevím co. Možná měla pravdu, možná taky ne.

 

Po snídani Nillima poklidila celou kuchyň a informativně nás obeznámila s tím, že se vrátí kolem jedenácté hodiny, aby mohla připravit oběd. S ní odešly i ostatní ženy, které si daly tu práci a poklidily celý byt.

Zůstali jsme sami se Shafirem.

„Tak co bys ráda dnes podnikla?“ optá se mě s úsměvem a vezme si mou rukou do dlaní. Následně si ji přitáhne k sobě a jemně políbí na mé klouby prstů.

Potutelně se usměji.

Polibky se začne přemisťovat výš a výš, až mě zlehka kousne do ramene a záhy políbí na krk.

Naskočí mi husí kůže a v klíně příjemně zahřeje.

„Ráda bych si zašla do posilovny, zaběhat si, na chvíli zaměstnat mozek, tím, že se budu přemlouvat k rychlejšímu běhu, ještě dalšímu cvičení a tak,“ obeznámím ho s mým plánem, který jsem měla naplánovaný už od včera. Překvapeně na mě pohlédne.

„Ok, a můžu jít s tebou?“ optá se.

„No jasný,“ přikývnu a on se vrátí k mému líbání na krku. Odtáhnu se od něj, ale obdařím ho úsměvem, aby si nemyslel, že to myslím zle.

„Ale půjdeme hned, protože pak bychom se nikam nedokopali,“ nadzvednu obočí, aby pochopil, že jakmile bychom začali se sexem, už bychom nikam nešli.

„Jako teď hned?“ zaprotestuje a kousne mě do ušního lalůčku. Nechtěl se nechat odbýt. Ovšem přel se s tvrdohlavější osobou. Odpoutala jsem se z jeho blízkosti a rozešla se směrem ke schodům.

„Jdu se převléknout, tak sraz za pět minut?“ zahlaholím na něj s širokým úsměvem, kdežto on se zaúpěním se opíral o kuchyňský ostrůvek a rozdýchával erekci, která se mu dosti očividně drala přes kraťasy.

S jasným pobavením ve tváři vyjdu schody, zapadnu do svého pokoje a převléknu se do černých legín, které se daly považovat za sportovní. Nasoukám se do sportovní podprsenky a volného trička. Zaslechla jsem krátké bouchnutí dveří vedle a dle zvuku jsem usoudila, že mě Shafir poslechl, a šel se též převléknout.

Obula jsem se do botasek a z nočního stolku si vzala gumičku do vlasů, která mi tam už pár dní ležela. Smotám vlasy do nedbalého drdolu a zběžně pohlédnu na mobil. Byly tam tři zprávy od Evy a jedna od táty.

Usoudila jsem, že se teď tím nebudu zaobírat a ozvu se jim později, kolem oběda.

S jistou energií jsem vyšla ze dveří, zrovna když i Shafir vycházel z pokoje, převlečený do sportovních svítivě žlutých kraťasů a černého obyčejného trika. Vypadal, že spíše jde na pláž.

„Tak jdeme?“ vyzve mě s úsměvem a podá mi ruku. Nejistě střelím pohledem po jeho ruce. Byla to jen vteřina zaváhání, ale přijala jsem ji. Nechtěla jsem, aby to vypadlo divně, že tam stojím a přemítám nad tím, zda jeho ruku vlastně přijmout.

Pevně mi stiskl dlaň a rozešel se se mnou dolů po schodech.

 

 

Když jsme dojeli výtahem do třetího podlaží a naskytl se mi pohled na posilovnu, s hvízdnutím jsem usoudila, že je to ta největší posilovna, ve které jsem kdy byla. Ne, že bych jich navštívila hodně. Ehm, ale byla prostě obrovská!

K mému překvapení tam bylo dost lidí, ale tím, že tam bylo tolik prostoru, se ti lidé zároveň ztratili mezi stroji na cvičení.

„Půjdu rovnou na pás, jo?“ řeknu Shafirovi a ukážu mu na jeden z běžících pásů, kterých tam bylo vedle sebe asi deset.

„Jasný, já si zajdu zatím rozcvičit,“ mrkne na mě. Rozdělili jsme se a já přešla k pásu. Naštěstí bylo vše označeno v angličtině, tudíž ho spustit nebyl problém. Zapnula jsem si rovnou střední rychlost a začala rychlou chůzí, abych si zvykla.

Nejdřív jsem se tak rozhlížela kolem sebe a prozkoumávala co je tu za stroje na cvičení a jací se tu nachází lidé. K mému zjištění, tu nebyl žádný kulturista, ani vysportované ženy s útlými pasy modelek. Byli tam normální lidé, normální hosté hotelu. O to jsem se cítila lépe. Jistěji.

Všimla jsem si Shafira, jak se protahoval před zrcadlem. Rozcvičoval si ruce a kroutil rameny.

Když v tom k němu přišla nějaká mladá dívka a začala na něj mluvit.

Široce se na něj usmívala a Shafir ji něco říkal. Natáhla jsem uši, jak největší Keliška a snažila se, alespoň něco zachytit z jejich konverzace. Ovšem přes bouchání strojů kolem, spuštěných pásů na běhání a hudby hrající za mnou, jsem neslyšela vůbec nic.

Ostražitě jsem je sledovala a dívku si řádně prohlédla. Měla dlouhé černé vlasy v culíku, ofinu přesně uprostřed, a byla výrazněji namalovaná. Proč se někdo maluje do posilovny?!

Její cvičební úbor se skládal z fialových mini kraťásků a sportovní podprsenky. Nebyla to žádná vyžle, ale měla velmi pěknou sportovní postavu. Vlastně viděla jsem, jak se ji na světle odráží pekáč buchet a hází mi prasátka do obličeje.

Pořád se Shafirem o něčem bavili a ten pokračoval v rozcvičování. Kdyby chtěl, mohl by vidět v odraze zrcadla můj zvědavý upřený výraz. Jak mám našpicované uši a oči na stopkách jak šnek.

Umínila jsem si, že se jimi nebudu zaobírat. Třeba to jsou staří známí, kamarádi, znají se odněkud, protože tak i působili. Nastavila jsem si vyšší rychlost na běžícím pásu, a tak se konečně pomalu rozeběhla. Nasadila jsem pomalejší tempo, abych se okamžitě nezadýchala. K mému překvapení mi to vcelku šlo a dokázala jsem udržet dech v klidu.

Nedalo mi to a očima jsem zapátrala zpátky k Shafirovi.

Zrovna si sundával tričko!

Zalapala jsem po dechu a pak se mi dech zastavil úplně, protože ta dívka k němu přistoupila a začala mu sahat celými dlaněmi na břicho! Bezostyšně ho tam osahávala a on ji k tomu vyprávěl asi nějakou básničku, protože se červenala. Samým neuvěřením jsem se zastavila a až záhy na to si uvědomila tu chybu, kterou jsem udělala. Nestihla jsem zareagovat včas se na poslední chvíli chytnout madla a z toho pásu jsem vystřelila, jak namydlená střela.

Rychlost pásu mě okamžitě poslala k zemi a já dopadla na tvrdou zemi zadkem.

„Kurva!“ zanadávám a okamžitě se postavím. Rozpačitě se rozhlédnu, zda moji nehodu nikdo nezaznamenal. Ovšem za mnou měli výbuch smíchu dva muži, kteří si tam pomáhali zvedat činky. Obdařila jsem je úsměvem, jak jsem vlastně nad věcí a můžu se zasmát sama sobě a hned se s ostudou ve tváři zase otočím. Bolel mě zadek!

Mínila jsem tu šarádu se Shafirem vzít do vlastních rukou a ráznými kroky se rozejít k nim, ovšem svou naprostou debilností, jsem zakopla o roh stále běžícího pásu, který jsem nevypla. A tak jsem se tam skácela k zemi znova a praštila se loktem přímo do hrany běžícího pásu.

Tentokrát jsem zaklela daleko horšími slovy a nešťastně zůstala sedět na zemi.

„Jste v pořádku?“ přiběhne ke mně nějaký muž a běžící pás okamžitě vypne vytáhnutím bezpečností pojistky. Obratně ke mně přistoupí a za bolavý loket mě vytáhne, aby mi pomohl na nohy.

„Děkuji, jste hodný!“ poděkuji mu a až v tu chvíli mi došlo, že mluvil česky. Překvapeně na něj pohlédnu. V jeho tváři hrál prim pobavený výraz, ovšem koutkem oka vypadal starostlivě.

Dle záchvatu smíchu za mnou, jsem mužům, co už viděli můj první pád, přivodila pobavení dne. Krátce je zpražím pohledem a vrátím pozornost zpět, k mému zachránci.

Byl červený v obličeji, zpocený na čele a lehce zadýchaný. Možná taky zrovna běhal, ale já si ho předtím nevšimla. Na hlavě měl kšiltovku obrácenou kšiltem dozadu a byl oblečen do volného oblečení připomínající basketbalový dres.

„Krvácí Vám ruka,“ obeznámí mě s faktem, že mi z lokte tekl pramínek krve. Jen jsem se na to podívala a navalilo se mi. Bože, jen to ne!

Automaticky si to přikryji dlaní, aby krev nekapala na zem. Muž se otočí a krátkými kroky přejde ke sloupu, na kterém visel box s papírovými utěrky. Pár jich utrhne a rychle mi je podá.

Utěrkami silněji přikryji ránu a cítím, jak to začne štípat.

„Moc Vám děkuji za záchranu, jste můj zachránce, narozdíl od někoho!“ zahlaholím nahlas, směrem k mužům za mnou, kteří už leželi na zemi v křečích smíchu. Střelím pohledem směrem k Shafirovi, ale ten byl stále plně zaměstnán dívkou, že mou nehodu ani nezaznamenal. Dopálilo mě to snad ještě víc.

„Nemusíte mi děkovat. Už se mi to taky stalo a moc dobře si pamatuju, jak trapně jsem si cítil,“ zasměje se a ostýchavě se podrbe na čele. Možná mu bylo trapně i za mě.

„Jmenuji se Kristýna a ty, můj chrabrý rytíři?“ řeknu přátelsky a drze přejdu rovnou na tykání s úsudkem, že bude ve stejném věku jako já. Podala bych mu i ruku na pozdrav, ale raději jsem si dál držela ránu ubrouskem.

„Jsem Eliáš,“ usměje se znova a krátce mávne rukou. Bože, může to být ještě trapnější?!

„A ty jsi tu na dovolené, nebo se tu připravuješ na maraton v běhu?“ dodá s rýpnutím. Líbilo se mi, že byl vtipný.

„Jo, no, jo dovolená,“ vydám nakonec ze sebe, ač to neznělo vůbec přesvědčivě, „A ty?“ obrátím otázku.

„Jsem tu na soustředění,“ vydechne rychle, jako by otázku čekal.

„Jsi sportovec?“ optám se hned zvědavě a krátce pohlédnu na ránu na lokti, která už tolik nekrvácela, ale ještě jsem k ní přiložila utěrku. Stále jsem tam stála jak tydýt a držela si tam loket.

„To jsem,“ souhlasí záhadně, „Jestli chceš, můžeme dát třeba kafe, nebo drink u bazénu, rád si pokecám s rodilou mluvčí,“ navrhne náhle. Zaskočí mě. Už jsem se nadechovala na odpověď, když v tom mě překvapí Shafir.

„Co tu děláš?“ udiví se, když se přihnal jako uragán, stále bez trička a pohlíží na můj loket se zakrvácenou utěrkou. Pak si ostražitě změří Eliáše a přimhouří oči.

„Spadla jsem z pásu a tady Eliáš mě obratně zachránil. Byl u mě hned, jak se mi to stalo. Všiml si toho, víš,“ syknu na něj nevraživě v angličtině, abych mu dala najevo to, že on si mě nevšiml vůbec.

„Ukaž, podívám se ti na to,“ natáhne se směrem ke mně Shafir, ale já mu uhnu.

„Nepotřebuju tvoje ošetření,“ odmítnu ho rázně se zamračením v obličeji.

„Vždyť ti to krvácí, třeba to bude na šití,“ vyhrkne uštěpačně Shafir a stále se snaží mi chytnou tu ruku. Eliáš jako by vycítil, že tam byl na víc, a tak si odkráčel po svém, o čtyři běžící pásy dál, kde zase pokračoval v běhu.

„Přestaň!“ syknu už celá vytočená po Shafirovi. Jeho tvář se zatne a pohlédne na mě obzvlášť zlým pohledem, „Jdu zpátky na byt!“ dodám stroze a otočím se na odchod.

„Půjdu s tebou!“ rozhodne najednou a z kapsy si vytáhne složené tričko, které tam uschoval, když se z něj vysvlékl. Obratně si ho oblékne a vydá se za mnou. Přejdu k výtahu a zmáčknu tlačítko.

„Nemusíš chodit se mnou, zůstaň si tady s tou holkou, ať ti může osahat ještě další svaly!“ rýpnu si do něj, celá brunátná. Vím, že to muselo vyznít strašně žárlivě, ale já si nemohla pomoct.

„Cože?“ pohlíží na mě dotčeným výrazem a pak se nadechne, „Jen jsme se bavili o přesných cvikách na břišní svaly, jak u toho musí dýchat a jak na to,“ brání se a roztáhne ruce v jakési obraně. Výtah cinkl a dveře se otevřely. Vřítila jsem se do výtahu a rychle zmáčkla tlačítko, vedoucí na byt. Shafir mě následoval a stále na mě pohlížel značně podrážděně. Ještě on, aby se cítil uraženě a dotčeně!

„Ty žárlíš?!“ zeptá se mě.

„Ne!“ vyhrknu zcela rázně, aby bylo jasno.

„Kecáš!“ oponuje mi.

„Jak by se líbilo tobě, kdyby mi někdo sahal a hladil břišní svaly, které teda nemám, ale to je jedno, hm? Byl u mě tak blízko, jako ta holka. Kdybych si svlékla tričko, abych se vlastně ukázala, jak velký chlap jsem, teda žena, to je jedno, princip!“ začnu mlít jedno přes druhé a všimnu si, jak se Shafirův výraz změní spíše do pobaveného úšklebku, než aby byl stále vážný, jak před chvílí.

„Takže žárlíš,“ usoudí si své, o něco klidnějším tónem.

„No ne!“ stále nesouhlasím. V tom ke mně Shafir rázně přistoupí a přirazí ke zdi, hned vedle panelu s tlačítky. Zalapu po dechu šokem a vyjeveně na něj zírám. Shafir spěšně zmáčkne tlačítko STOP a v tom okamžiku se výtah zastaví.

„Co to děláš?!“ syknu na něj ostražitě a on se na mě nalepí svým tělem. Rukou mi zvedne bradu a zhurta políbí. Snažila jsem se bránit, ale bylo mi to prd platné. Druhou rukou mi sáhl až přes legíny do kalhotek a prsty začal dráždit klitoris.

„Shafire, přestaň, je tu kamera určitě,“ vydechnu ztěžka, když svým líbáním se přesunul na můj krk. Snažila jsem se zadržet sten, ale nezvládla jsem to. Tiše mu zasténám do ucha a jeho to ještě více popudilo. Prsty se přesunul ještě níž a pronikl jimi dovnitř mě. Napnula jsem se a křečovitě se ho chytla kolem krku. Pohledem nahoru jsem se podívala do rohu výtahu, zda tam neuvidím čočku kamery, ale nebylo tam vůbec nic. Pak jsem se podívala do rohu vedle a k mému úděsu, tam kamera opravdu byla.

„Shafire!“ řeknu zcela vážně a zastavím jeho ruku v mých kalhotkách.

„Co je?“ zeptá se, jako kdyby to nechápal.

„Je tu kamera!“ pošeptám mu do obličeje. Shafir neochotně vyndá svou ruku z mých legín a poodstoupí. Pak zase zmáčkne STOP a výtah se rozjede dál do našeho patra.

Jakmile výtah cinkne a dveře se otevřou, čapne mě za ruku a vyvede z výtahu až přes chodbu do bytu. Spěšným pohledem projede obývací část s kuchyní, zda se tam nikdo nenachází a vezme mě do náruče. S úděsem zlehka vykřiknu. Shafir mě přenese na pohovku, kde mě opět zlehka pohodí.

Okamžitě mi stáhne legíny i s kalhotky a postaví se nade mne. Z kapsy vyndal kondom, který pomocí zubů roztrhne. Koukám na něj nevěřícně. On s tím počítal!

Jednou rukou se zbaví kraťasů i s boxerkami a kondom si obratně nandá na penis, který stál v pozoru. Opět ve mně zatrnulo, když jsem viděla tu jeho délku.

Natáhne se po mě a vyzvedne si mě na klín. Se mnou na klíně se usadí na gauč a začne mě zase líbat. Tentokrát mi nedá tolik času si zvyknout na jeho velikost a pronikne do mě celou svou délkou. Zaúpím, ale spíše vzrušením. Začala jsem klouzat po jeho délce a tentokrát zaúpěl i on. Chytne mě pevně za zadek a začne si mě přirážet. Byla jsem z toho celá divoká a chytla ho mírně pod krkem. Akorát zvedl hlavu, abych ho mohla držet celou svou dlaní. A pak kdo je tu zkažený!

 

Po zběsilé části sexu na pohovce, jsme se raději přesunuli do ložnice, kdyby náhodou Nillima mínila přijít dřív. Museli jsme být ostražití.

„Můžu se tě na něco zeptat?“ položí Shafir otázku do ticha, kdy ležíme v jeho posteli. Zvídavým pohledem se na něj podívám, když se mu opírám o hruď, „Kolik si měla mužů?“

Svou otázkou mě překvapil. Chvíli mlčím a přemítám si v hlavě mírný počet mužů. Oproti jeho číslu, to bude značně méně. Pomyslím si.

„Myslím si, že třináct,“ odpovím. Shafir na mě vytřeští oči.

„Třináct?!“ jakoby se zděsí. Nevím, co čekal.

„Kolik ty?“ vyhrknu a nebyla jsem přesvědčena o tom, zda to chci opravdu vědět.

„Šest,“ hlesne s jakýmsi studem v hlase. Šest?! To jako vážně? Takový Don Juan?

„Co? Jenom šest? Tomu nevěřím!“ zasměji se zaskočeně. Ale Shafira se to očividně dotklo.

„Nevím proč mě neustále považuješ za nějakého Playboye, holkaře, nebo něco takového!“ postěžuje si a značně se ode mě odtáhne. Vstane a přejde ke křeslu, kde měl poházené oblečení. Chvíli na něj koukám a měla jsem za to, že dělá jen uraženého, ale on byl opravdu uražený.

„Proč ses mě na to zeptal?“ nechápu ho a posadím se.

„Byl jsem zvědavý,“ opáčí suše.

„Zvědavý, jako na co?“ stále nechápu.

„Na to, kolik si měla chlapů, co na tom nechápeš,“ sykne nevraživě. Tentokrát jsem se nafoukla i já. Když se mínil chovat jako blbec, tak ať si jím je. Vstanu z postele a nahá přejdu k němu.

„Ono záleží na tom, kolik jsme měli partnerů před sebou?“ přeměřím si ho vážně pohledem.

„Možná,“ pokrčí rameny.

„A to jako proč?“ Kam vede tato konverzace?!

„Můžeme mi to o tobě leccos prozradit,“ odpoví váhavě. Vyznělo to tak blbě. Jako by mě soudil.

„Jo moje číslo ti může říct o mě hodně, třeba, že jsem coura, nebo jsem měla prostě smůlu na chlapy, tak jaká varianta se ti bude hodit?!“ opáčím na něj se značným podrážděním v hlase. On se na mě akorát zamračí a nic neřekne.

Nemínila jsem nadále pokračovat v nesmyslné konverzaci a nahá jsem vyšla z jeho pokoje. Chodbu jsem rychle přeběhla a zapadla do svého pokoje, s rázným bouchnutím dveřmi.

Byla jsem podrážděná, vytočená a absolutně jsem nepochopila, co to jako mělo být.

 

 

Po krátké očistě ve sprše jsem ulehla do postele, převlečená do obyčejných plážových šatů a vzala si do ruky mobil, že vyřídím všechny zprávy.

Tátovi jsem poslala fotky z výletu, co jsme absolvovali posledně a zahrnula ho klidnou zprávou o tom, že se mám dobře a užívám si dovolené.

Evě jsem odepsala na několik jejích otázek a uštěpačných komentářů, že nejsem schopna ji normálně odepsat a trvá mi to.

Pak otevřu Instagram a ihned tam na mě vyskočí upozornění, že mám nového sledujícího. Okamžitě jsem na fotce poznala Eliáše! Jak mě sakra našel!

Kliknu na jeho profil a též si ho přidám do sledování. Spěšně mu projedu první fotky, které tam měl připíchnuté a hned jsem věděla, co dělá za sport. Bylo to Judo. Nebo Karate. Nevím! Prostě nějaký bojový sport!

V tom okamžiku na mě vyskočí zpráva od něj. Usměji se a rozkliknu zprávu, kterou mi poslal.

 

„Co loket?“

 

Rychle mu odepíšu, že loket dobrý, ačkoli jsem se mu vůbec nevěnovala od odchodu z posilovny. Pohlédla jsem tedy na loket a zhodnotila, že to byl jen hlubší škrábanec, který ale dost krvácel. Nic hrozného.

 

„Nechceš si dát oběd u bazénu?“

 

Přečtu zprávu nahlas. Pak ještě jednou, jako bych jí předtím nerozuměla. Chci jít s cizím klukem na oběd k bazénu?!

 

„Ráda, sejdeme se tam teď?“ odepíšu mu a začnu přemýšlet, zda mám jít v šatech, co mám právě na sobě. Řekla jsem si, že se tím nebudu zatěžovat a půjdu prostě takhle, aby si zase nemyslel, že jsem se kvůli němu strojila.

 

„Ok, budu tam.“

 

Zprávu přelétnu pohledem a usměji se. Vstanu z postele a nazuji se do mých sandálků na platformě. Upravím se v zrcadle, zda zároveň nebudu za strašáka. Vypadala jsem normálně, nic přehnaného.

Vyšla jsem z pokoje a seběhla obratně schody. Nillima už byla v kuchyni a něco vyvařovala. Ve vzduchu jsem cítila silné koření a kari pastu. Shafir seděl znuděně na pohovce a když mě zmerčil, narovnal se, jako kdyby čekal, až za ním přijdu. Pátravě na mě pohlédl, ale já mu nevěnovala pozornost.

„Nillimo, s obědem na mě nečekej, přijdu později!“ zahlaholím omluvně. Ona jen přikývne.

„A kam jako jdeš?“ ozve se Shafir s jasným nespokojením v hlase.

U dveří se ještě zastavím a než vezmu za kliku, se na něj vážně otočím.

„Sbírat počty!“ ucedím ironicky.

 

 

 

24.kapitola

Když jsem přišla ven k obrovskému bazénu, kterým se hotel mohl opravdu chlubit, Eliáš už na mě mával od stolku, schovaný slunečníkem. Krátce na něj mávnu a vydám se jeho směrem.

„Ahoj,“ pozdravím ho spěšně a usadím se naproti němu. Obdaruje mě úsměvem a též pozdraví. Vypadal dobře. Měl na sobě takovou barevnou košili, s několika rozepnutými knoflíčky, až mu bylo vidět kousek vypracované hrudi a tetování, které mu šlo určitě podél hrudi a ramene. Tetování!

„Co loket, dobrý?“ opět se zajímá o můj loket. Jak šlechetné.

Ukážu mu škrábanec, co jsem tam měla a on se zašklebí, jak zle to vypadá.

„Je to v pohodě!“ ubezpečím ho a mávnu směle rukou.

Přišel k nám číšník a každému z nás podal obědové menu. Mlčky jsme si ho prohlíželi a sem tam se po očku sledovali, až se setkali pohledem. Bylo to fakt trapný!

„No, takže už mi řekneš, co děláš za sport?“ zasměji se.

„Tys to nezjistila při sjíždění mých fotek na Instagramu?“ řekne tak, jako by si byl jistý, že jsem mu sjela fotky. A přitom!

„Nekoukala jsem ti na fotky!“ nasadím nevinný výraz. Jeho to akorát víc pobaví.

Byl si sebejistý tím, že je hezký. Vysportovaný. A měl určité charisma. Někoho mi to připomínalo.

„A tamten muž byl tvůj, přítel?“ optá se opatrně na přítomnost Shafira v posilovně a slovo přítel, řekne tak nadneseně, jako kdyby to bylo něco špatného. Zaváhám. Co vlastně Shafir je?!

„Je to můj blízký přítel,“ zaobalím odpověď do čehosi neurčitého, protože sama jsem vlastně nevěděla, co Shafir vlastně pro mě je. Nepříjemně se ošiju. Nechtěla jsem zrovna nad tím přemýšlet.

„A už mi to konečně řekneš, co děláš teda za sport, opravdu to nevím!“ snažím se převést konverzaci zase jiným směrem. 

„Judo,“ hlesne s úsměvem. Ha, měla jsem pravdu, skoro!

„A na jak dlouho tu jsi?“ optám se dál. Byla jsem zase ve svém živlu s vyptáváním se.

„Ještě týden, pak mě čeká mistrovství světa, tady v Dubaji,“ odpoví a já uznale kývnu.

„A ty sportuješ?“ optá se a já měla chuť vyprsknout smíchy, ale udržela jsem se.

„Nééé ne, jen tak občas, rekreačně,“ odpovím popravdě. Měla jsem normální zdravou postavu, ale zároveň na první pohled jsem nebyla sportovní typ. Sport nebyl úplně mým koníčkem.

Jen s úsměvem přikývne a pohlédne na číšníka, který k nám zrovna přistoupil. Objednala jsem si salát a k tomu obyčejnou vodu a on nějaký steak s dietní Coca-Colou. Sakra, měla jsem si to objednat taky!

„A odkud pocházíš?“ předběhne mě otázkou, kterou jsem mu chtěla položit taky.

„Z Liberce a ty?“

„Z Prahy,“ odpoví a zase nastalo trapné ticho. Ještě, že jsem měla nepřeberné množství otázek.

„Máš tetování viď?“ nadhodím směrem k jeho potetované kůži na hrudi. A ukážeš mi ho?!

„Jojo, mám celý rukáv, prso, rameno a část zad,“ odpoví.

„Jaký styl?“ vyzvídám dál. Divím se, že ještě neutekl.

„Japonský styl a anime,“ odpoví a já cítím, jak jsem se pomyslně zamilovala. Fakt jsem to chtěla vidět!

„Wau, tak to je super!“

„Ty máš nějaké tetování?“ optá se zvědavě.

Najednou se mi vybavila vzpomínka na to, kdy jsem Blackovi řekla, že mám na těle vytetovaný znak Impéria ze Star Wars a on ho před naším milováním pak opravdu hledal. Ihned jsem se to snažila zahnat.

„Jojo, jen malé. Znak Impéria,“ usměji se.

Eliáš nakrčil nos a chvíli přemýšlel.

„Impéria?“ nechápal.

„Jojo, ze Star Wars,“ osvětlím. Stále nechápal a bylo vidět, jak úpěnlivě přemýšlí.

„Hvězdné války?!“ nadhodím český název filmu, najednou jako by prozřel.

„Jooo hvězdné války,“ přikývne. Zřejmě nebude nejostřejší tužka v penále!

„Tak to jsem nikdy neviděl, vlastně mě to ani nezajímá, myslím, že by mě to nebavilo,“ vyhrkne. V mém penále určitě ne!

„Jasný, však každému se líbí něco jiného,“ usoudím s úsměvem. Předpokládala jsem, že jeho top výběr filmů zahrnoval Rocky a Rambo. Nic proti, samozřejmě!

Pak konverzace vázla ještě víc a ačkoli jsem se snažila ho bombardovat otázkami na které jen krátce odpovídal, bylo to horší a horší.

Naivně jsem si myslela, že to zachrání jídlo, které přinesli. Ovšem za zvuků jeho mlaskání a hlasitého přežvykování steaku v puse jsem usoudila, že musím co nejrychleji dojíst a odejít. Co jsem tu vlastně dělala?!

Ve finále jsem to stejně udělala celé jen na truc Shafirovi, po tom. co předvedl. Zároveň mě to mrzelo a možná to bylo zbytečně vyhrocené. Já jsem to zbytečně vyhrotila.

Pak jsem si uvědomila, na co přesně jako bych měla čekat. Vždyť Eliáše vlastně ani neznám, on nezná mě a můžu se vymluvit na cokoli!

„Hm, nebudeš se zlobit, ale já už budu muset jít,“ utrousím omluvně a otřu si pusu do ubrousku. Eliáš na mě zmateně koukne od steaku.

„Děje se něco?“ zeptá se s plnou pusou. Ach Bože!

„Jo, zapomněla jsem na to, že mám doma zapnutou troubu! Peču dort na přivítanou víš a úplně jsem na to zapomněla!“ vyhrknu spěšně s jasnou lží a v tom ke mně přispěchá číšník, který si všiml, že jsem jídlo nedojedla.

„Všechno v pořádku, slečno?“ zeptá se značně rozpačitě.

„Prosím, napište mi to jídlo na účet pana Al-Sheida,“ odpovím mu pouze a on s přikývnutím zase odejde, pak vstanu od stolu a pohlédnu omluvně na Eliáše. Dál tam seděl a přežvykoval steak.

„Tak běž, ať to nespálíš,“ promluví zcela vážně. Chtěla jsem se začít strašně smát, jaké je to vlastně hloupé pako, ale spolkla jsem smích a otočila se na patě a odkráčela pryč. Ovšem jen jsem odešla za roh, začala jsem se hlasitě smát.

 

 

Jen jsem vešla do bytu, do nosu mě praštila vůně určitě božího jídla uvařené od Nillimy. Ale už tam nebyla, kuchyň zela prázdnotou a byla uklizená.

Shafir seděl stále na pohovce a hned na mě otočil pohled. Zamračil se.

Přešla jsem až k němu a posadila se vedle. Smířlivě jsem se na něj podívala.

„Omlouvám se,“ řeknu vážně. S pokrčeným obočím na mě pohlédne.

„Nechtěla jsem na tebe být zlá, ani se tě nijak dotknout,“ dodám.

Všimnu si, jak v obličeji trochu pookřeje. Pak po mě šáhne a přitáhne si mě k sobě. Krátce mě políbí do vlasů.

„Mě promiň, za to, jak jsem s tebou mluvil,“ omluví se i on a já se podivím, jak až moc dobře to šlo to mezi námi urovnat. Obejmu ho v pase a přitulím se k němu.

 

                                                                       -

 

Následující dny utekly až moc rychle na to, jak skvěle nám bylo. Ovšem Blackův návrat se blížil a čím víc se blížil, tím víc jsem byla nervóznější. Shafir se snažil mě jakkoli rozptylovat, ale já byla víc a víc frustrovaná. Noc předtím už jsem odmítla spát jeho v ložnici a poprosila ho o trochu soukromí. Což naštěstí pochopil.

V pátek ráno jsem si provizorně sbalila všechny věci zpět do kufru, kdybych musela co nejrychleji vypadnout z bytu. Chtěla jsem být připravená. Na cokoli! Na jakoukoli reakci!

Stála jsem uprostřed pokoje a přemítala nad tím, zda jsem něco nezapomněla. Když v tom se ozvalo krátké zaklepání na dveře a hned se mezi dveřmi objevil Shafir.

„Už budu vyrážet,“ obeznámí mě s tím, že vyráží pro Blacka do léčebny. Ostýchavě ke mně přistoupí a krátce pohlédne na můj sbalený kufr.

„Jsi v pohodě?“ optá se starostlivě a pohladí mě jemně po tváři.

„Jsem strašně nervózní, bojím se toho, co přijde,“ řeknu popravdě. Jeho dotyk mě tentokrát vůbec neuklidnil.

„To bude dobrý, všechno bude dobrý, uvidíš,“ snaží se mě uklidnit už po tisící, až mě to rozčiluje, jak je naprosto v klidu a já jsem jak hysterka.

„Já jsem realista a jsem připravená prostě na všechno,“ utrousím.

„Ještě jsem se tě chtěl na něco zeptat než pojedu,“ nadhodí vážně. Polkne a pohlédne na mě.

„Co řekneme Adamovi, o nás dvou?“

Jeho otázka mi zní v uších, zní až do mého nitra a já nejsem schopna ze sebe vyloudit žádné kloudné slovo.

„Nebo mu to nechceš říkat vůbec?“ dodá otázkou.

„Já ho nechci provokovat, nechci mu dávat záminku k hádce,“ zakroutím hlavou.

„Takže to znamená, že už nebudeš spát v mé ložnici, ani se mnou, ani se se mnou mazlit na gauči, vodit se se mnou za ruku, chápu to dobře?“ vyhrkne na mě značně podrážděně, ale držel se být v klidu.

„Shafire, co chceš slyšet?!“ zním i podrážděně já. Nic neřekne. Semkne ústa do pevné rovné linky a v jeho očích se objeví tmavý stín. Zklamala jsem ho.

„Budeme zpátky do dvou hodin,“ opáčí suše, otočí se na patě a odejde z pokoje. Věděla jsem, že jsem si to u něj právě posrala na plné čáře. Ztěžka lehnu do postele a vydechnu ze sebe všechnu tíhu světa, teda snažila jsem se o to.

 

Hodinu jsem ležela v posteli a přejímala nad svým vztahem k Shafirovi a taky Blackovi. Ale měla jsem v hlavě úplně prázdno. Byla to jasná známka té lobotomie!

Byla jsem si jistá tím, že k Shafirovi něco cítím, ovšem k Blackovi byly mé city daleko intenzivnější.

Měla jsem už dost toho mého deprimujícího ležení na posteli a usmyslela si, že než čekat, až sem přijde samo peklo, raději se převléknu do plavek a půjdu k bazénu. Nechám prázdný byt pro Blacka a pak kdyžtak napíšu Shafirovi, jak vypadá situace.

Rychle jsem se oblékla plavky, navlékla jsem si plážový župan lehké látky s černými ornamenty. Ovázala jsem si ho kolem těla a na hlavu narazila slamák, který jsem ještě ani jednou na žádné dovolené nevyužila. Ale hlavně, že jsem ho měla!

Na oči jsem si nandala velké brýle, do plážové tašky naházela knihu, opalovací krém a mobil a spěšně vyšla z pokoje.

Po bytě se rozléhalo až hrozivé ticho. Bylo to ticho před bouří.

 

Opustila jsem byt nejrychleji, co jsem mohla a byla vděčná, že jsem nikde na ně nenarazila, kdyby dorazili domů přeci jen dřív.

Rychlými kroky jsem došla až k bazénu, kde bylo dnes ještě více lidí než včera. Taky bylo značné vedro.

Všechna lehátka byla obsazená a rozhlížela jsem se, kam se schovám. Pak jsem si všimla volné židle na baru. Jak příhodné!

Rozešla jsem se tím směrem a ulovila poslední volné místo, u jinak zaplněného baru.

Přehodila jsem si tašku přes vyšší židličku a vyzdvihla na ní můj zadek. Uvítala jsem, že jsem byla schovaná pod stříškou baru a nesvítilo na mě slunce, protože opravdu svítilo ostře.

Hluk z bazénu, šplouchající vody a veselých lidí, mě vcelku uklidnil. Bylo to něco normálního.

„Co si dáte, slečno?“ optá se mě muž za barem.

„Poprosím Coca-Colu s ledem,“ usměji se na něj. Pak si z tašky vyndám knížku a mobil, a položím je před sebe na bar. Budu si číst a vypnu myšlenky. Nebo se podívám na něco v mobilu a vypnu myšlenky. Ach jo!

Barman postavil přede mne velkou vychlazenou sklenici Coca-Coly a já měla zase totální deja vú, mého prvního dne v Dubaji, kdy jsem si dala Colu v hotelovém baru vevnitř a potkala pana Nizáma.

Stýskalo se mi po něm.

V tento moment opravdu nejvíc, protože jsem věděla, že by mi dal nějakou moudrou radu. Řekl by mi něco naprosto normálního, ale smysluplného a já bych vzala rozum do hrsti a nehroutila se tu z toho, jako zrovna teď.

Upila jsem vychlazené Coly a její sladkost mě trošku uklidnila.

Najednou mnou však projela vlna husí kůže a já se napřímila. Zátylek se mi napnul a já se musela instinktivně podívat směrem k bazénu.

Byl tam! Stál přímo tam!

Black tam stál ve své plné kráse a mluvil tam s nějakými dvěma muži, kteří vypadali jako manažeři. Určitě to byli jeho manažeři. Jeden mu v rychlosti něco ukazoval na tabletu, který držel v ruce a druhý mu ukazoval rukou, něco kolem v prostoru, u bazénu.

Ztěžka jsem polkla a cítila, jak se mi rozbušilo srdce. Vypadal neskutečně.

Nebyl klasicky oblečený do obleku, jak mu bylo zvykem, ale měl černou košili, elegantně zakasanou za oblekové černé kalhoty. Rukávy měl vyhrnuté k loktům, takže nevypadal úplně profesionálně, ale k tomu vedru, co bylo právě teď venku, se mu vůbec nedivím.

Okamžitě jsem poznala, že se mu spravila váha a jeho obličej nevypadal tak pohuble, jako posledně. Měl pečlivě zastřižené vousy, tak jako dřív. Vlasy načesané dozadu a na nose měl černé pilotky.

Cítila jsem se, jako kdybych se do něj znova zamilovala. Přistihla jsem se, že jsem na něj koukala s otevřenou pusou. Bohu dík, že má brada neudělala díru do země!

Záhy uslyším, jak se baví o něm ženy u bazénu, které svým chichotáním nešly přeslechnout a jak ho obdivují, že je to fešák. Suše polknu.

Vrátila jsem pohled na něj a pak jsem dostala zástavu srdce, protože jsem viděla, že se dívá mým směrem. Otočila jsem se zpět čelem k baru, že jsem musela vypadat opravdu, ale opravdu nenápadně. Spěšně jsem se napila Coca-Coly a prsty na ruce se mi rozklepaly.

Bála jsem se otočit, měla jsem strach, že už bych to znova nerozdýchala.

Seděla jsem tam jak zařezaná a ani se nehnula.

„Ahoj, vesmíre,“ ozve se jeho hlas za mnou a mé tělo na jeho hlas okamžitě zareaguje.

„A-ahoj,“ zakoktám se při pohledu na něj. Byla jsem strašně ráda, že jsem měla brýle, za které jsem mohla schovat. Aspoň trochu.

„Můžeme si promluvit?“ opáčí vážným tónem a sundá si z očí brýle. Při pohledu do těch jeho temných očí bych souhlasila naprosto se vším. Zase jsem se v nich topila.

„Jo jasně,“ odpovím a byla jsem ráda za to, že jsem zněla, jak hrozně jsem nad věcí.

„Ale někde v soukromí,“ hlesne Black a krátce se ohlédne na lidi, kteří nás pozorovali. Především ten hlouček žen u bazénu, „Můžeme ke mně do kanceláře,“ dodá s mírným úsměvem. Jen přikývnu, poberu si věci a vydám se s ním podél bazénu dovnitř hotelu.

Cítila jsem pohledy těch všech lidí. Black si nasadil zpět své brýle, s tím i obrněný kamenný výraz a šel pár kroky přede mnou.

Podržel mi obrovské skleněné dveře, které vedly do jedné z dolních hal, hned u jídelní části restaurace. Potkali jsme tam personál, který okamžitě reagoval na přítomnost Blacka a zahrnuli ho vřelými pozdravy. Došli jsme k výtahu, který spíš působil, že je pro personál. Nevypadal tak honosně.

Dveře se ihned otevřely a my nastoupili dovnitř. Nevím, jaké tlačítko Black zmáčkl. Vnímala jsem jeho blízkou přítomnost, to jako voněl a jak mi to rozvibrovalo tělo.

Každá má buňka v těle ho vnímala a chtěla. Prostě byl zpátky a já byla zpět tam, kde jsem předtím byla. V pěkných sračkách, Kristýno!

 

Mlčky jsme vyjeli do patra, kde byly velké prostorné kanceláře a samozřejmě ta nejvíc vzadu byla Blackova. Vešli jsme dovnitř a Black poukázal na prostornou sedací soupravu v rohu kanceláře.

„Dobrý den pane, dáte si něco?“ vypískla, mladá dívka, která přicupitala na vysokých podpatkách, oblečená jako sekretářka. Usoudila jsem záhy, že to bude jeho asistentka.

„Dám si espresso, ty si dáš něco?“ otáže se mě a posadí se pohodlně na velkou pohovku.

„Dám si taky,“ zmůžu se jen a usadím se na křesílko naproti němu, co nejdál od něj. Do bezpečné vzdálenosti, kde můžu zdravě a rozumně uvažovat. Aspoň trochu.

„Přines nám dvě espressa, prosím,“ poprosí ji v angličtině a dívka odejde se zavřením dveří. Myslím, že z něj byla stejně nervózní jako já.

Akorát já už věděla, s kým mám tu čest.

A o to to bylo horší!

„Takže o čem si chtěl mluvit?!“ nadhodím důležitě a zvednu bradu. Záhy si uvědomím, že mám na očích stále ty šílený brýle. Ihned si je sundám. Musela jsem vypadat jako úplná blbka.

„Chtěl bych se ti omluvit,“ nadechne se a vážně na mě pohlédne, „Ale ze všeho nejdřív ti chci říct, že bych byl rád, kdybys zůstala. U mě v bytě, nebo tady v hotelu. Nevyhazuji tě, vůbec ne. Jsem rád, že tu jsi, žes mi přijela pomoc, vážím si toho,“ opáčí Black s jakýmsi smířlivým tónem. Tím, jak mluvil, se mi začínaly vracet všechny ty špatný věci, co se mezi námi staly.

„Dobře,“ hlesnu jen. Zase jsem znervóznila. Přehodila jsem si nohu přes nohu a narovnala se v zádech.

„Chci se omluvit za všechno, co jsem ti řekl, určitě jsem to tak nemyslel.“

„Pamatuješ si všechno?“ optám se zcela narovinu. V Blackovi tváři se promítne cosi připomínající stud. Bylo mu trapně.

„Některé dny a situace mám trochu v mlze,“ přizná.

„Pamatuješ si to, kdys mě nazval několikrát děvkou, byl na mě hrubý a díky tomu, jsem si roztrhla ret?“ urvu se na něj a uvědomím, že jsem vůči němu možná netrpělivá. Přišel sám od sebe s omluvou a já už tu do něj hustím, co všechno provedl.

Black svěsí nešťastně hlavu a zakroutí ji. V tu chvíli jsem se zastyděla. Měla jsem se prostě ovládat.

Hutnou atmosféru rozčísne jeho asistentka, která se přiřítila dovnitř a přinesla nám kávu. Položila ji na konferenční stolek mezi nás a zase odešla.

Mezitím jsme na sebe pohlíželi. Black se na mě tvářil provinilým pohledem a já až moc tvrdým. Jako bychom si vyměnili role.

„Omlouvám se Týno, opravdu mě to mrzí!“ řekne mi vážně do očí. Cítila jsem, že to myslí upřímně a vážně.

„Ty promiň mně, neměla jsem na tebe hned tak vyjet,“ utrousím omluvně a sáhnu po kávě, abych tam neseděla jak pecka. Sebekontrola mi nic neříkala! 

„Ne, máš pravdu. Víš, popravdě našeho setkání jsem se bál ze všeho nejvíc,“ přizná.

„Proč?“ střelím po něm hned otázkou.

„Bál jsem se, že jsem o tebe definitivně přišel.“

Díky jeho slovům mi srdce zaplesalo, ale nevěděla jsem, zda to něco znamená.

„Tomu nerozumím,“ odbudu ho a nadechnu se pokračovat, „Měla jsem to potěšení totiž mluvit s tvou přítelkyní, která řekla, že už spolu chodíte půl roku. Tys mě na jachtě oblbnul nějakými kecy o tom, žes chtěl dát šanci našemu vztahu, ale nakonec jsem tě kvůli Shafirovi polibku zklamala. A pak se dozvím o Emily!“ vyhrknu na něj, ale dávám si pozor, abych nebyla moc hlasitá.

Black na mě pohlížel velice rozpačitě.

„Cože?“ nechápe, „Ale já nemám žádnou přítelkyni!“ brání se. Nelhal. Viděla jsem mu to na očích.

Věděla jsem že on i Shafir, jsou strašně špatní lháři a ani mi to k jejich povahám a vychování nesedělo. Prostě takový nebyli. Ačkoli situace s Emily celá divná a ač jsem se ji snažila přemítat jakkoli, Black vždy vypadal jako viník.

„Ona mi ukázala i tvou fotku, jak jste se líbali někde při západu slunce, básnila o tobě. A když jsem za tebou přijela do Dubaje, tak si s ní tancoval ve spodním prádle doma na stole. Měl si její rtěnku na obličeji, všude,“ poukážu prstem po obličeji a mně najednou přišlo, jak kdyby Black zbledl. Jako bychom se bavili úplně o někom jiném. Nepamatoval si to.

„A jak vypadala?“ zamýšlel se.

„Blonďatá, od pohledu jasná modelka, ovšem myslím, že buď hodně chlastá, nebo něco bere,“ odsoudím ji záhy, při jejím popisu.

Black si promne unaveně oči a ihned sáhne do kapsy od kalhot pro mobil.

Vypadal rozhozený.

Vytočil něčí číslo a chvíli čekal, než se ozve někdo na druhé straně. Vychrlil něco arabsky a záhy se rozčílil. Úplně zbrunátněl. Nechápala jsem, co se děje.

Hovor trval ještě asi dvě minuty a pak to Black položil. Chvíli něco hledal v mobilu a pak mi jeho mobil podal.

„Byla to tahle žena?“ zeptá se zcela vážně, zda si jsem jistá, jejím popisem. Pohlédla jsem úplně na tu samou fotku, kterou mi ukázala tehdy ona na jejím mobilu.

„Ano!“ souhlasím.

„To není žádná má přítelkyně, a ani se nejmenuje Emily,“ řekne naprosto vážně a pak vstane. Přistoupí ke mně a klekne si přímo přede mě. Napnu se, když se rukou dotkne mého kolene.

„Teď mě opravdu poslouchej, pokud ještě někdy uvidíš tuhle ženu, zavoláš buď mě, nebo policii a pokud možno se od ní vzdálíš co nejdál, je ti to jasný?!“

Vyděsí mě jeho tón a naprostá vážnost.

„Co? Nechápu to, co se děje?“ utrousím se značným znepokojením v hlase.

„Před půl rokem jsem tuto ženu potkal na párty, původně se mi líbila, to ano. Naléhala na to, abychom si spolu udělali fotku, když jsme se fotili, tak mě prostě políbila. Vlastně jsem se nebránil, neměl jsem důvod. Byl jsem sám. Pak jsem, ale musel odjet do hotelu, protože jsme měli urgentní problém, který jsem mohl vyřešit jen já s mojí pravomocí. Řekl jsem jí, že musím odejít, defacto jsem odmítl její pozvání k ní domů a ona mi udělala neuvěřitelnou scénu na té párty. Pak mě stíhala úplně všude na všech sociálních sítích, volala mi na mobil, psala na maily. Ačkoli jsem ji měl zablokovanou, pokaždé si vytvořila nový profil, nebo pořídila novou simku a takhle to bylo pořád dokola. Nakonec jsem všechny sociální sítě vymazal a svoje osobní telefonní číslo nikomu nedával,“ vysvětlí a já trpělivě poslouchám. Přitom jsem vnímala, jak mě jeho ruka hřeje na koleni.

„Vyvrcholilo to, když mi tenkrát vpadla do bytu a měla za to, že tam bydlí. Žárlivě vyhrožovala Nillimě a ostatnímu personálu, co byl zrovna v bytě. Odvedla ji policie s tím, že už to byl její několikátý přestupek, a navíc byla psychicky narušená. Dostala zákaz přiblížení, byla v léčebně, ale teď jsem se dozvěděl, že ji pustili před dvěma měsíci. A nějakým způsobem se ke mně zase dostala, když jsem nebyl ducha přítomný,“ vydechne těžce tu poslední větu, se značným zoufalstvím v hlase. Svěsil hlavu k mým kolenům a mně ho bylo strašně líto.

Vzala jsem jeho obličej do rukou a zvedla mu hlavu směrem k sobě. Pohlédla jsem mu do očí. Viděla jsem, jak má slzy na krajíčku. Odrážel se v nich všechen ten smutek za poslední měsíc. Kdy přišel o otce, důstojnost a svou střízlivost.

Opřela jsem si čelo o to jeho a zavřela oči. Začaly mě štípat slzy v očích a snažila jsem se je zahnat.

„Je mi strašně líto tvé ztráty,“ utrousím tiše, jen mezi nás. Slyšela jsem, jak Black těžce zalapal po dechu. A záhy těžce vydechl. Odklonila jsem se a pevně ho objala. Též mě objal v pase a jeho obličej zavrtal do mé náruče. Věděla jsem, že pláče. Že z něj padá všechna ta tíha, která ho trápila. Chtělo se mi též plakat, ale tentokrát já musela být ta silnější.

Po chvíli se ode mě odpoutal a mě okamžitě chyběla ta jeho blízkost. Ovšem stále u mě klečel. Jemně jsem mu otřela slzy z obličeje a pohladila ho po tváři. 

Podíval se na mě těmi svými oči a já věděla, že jsem jim zase propadla. Cítila jsem, jak mě svou druhou rukou vzal za zátylek a mírně si mě přitáhl k sobě. Chtěla jsem ho okamžitě políbit. Myslím, že i on mě. Ale těšně před mým nosem se zastavil a díval se mi přímo do očí.

„Shafir mi o vás řekl,“ utrousí tiše Black. A ve mně by se krve nedořezal.