Mr.Black Není černá jako černá 34.kapitola

Anotace: Z přízraků, temnoty a černočerné tmy do zářného konce.

Sbírka: Mr.Black - Není černá jako černá - Kniha první

Další kapitola pro mé čtenáře, kteří mě podporují!

Díky za Váš čas, a že to čtete! :)

E.

 

 

34.kapitola

Jen co odešel Black, přistoupil ke mně Ramirez, opět mě hrubě uchopil za loket a stáhnul mě ze Skyova klína. Smýkl se mnou a popohnal mě před sebe, abych se rozešla pryč ze salónku.

Když za mnou zamknul dveře pokoje, ve kterém mě opět zavřel, spěšnými kroky jsem přešla k oknu, kde už se šeřilo. Dívala jsem se, zda někde nezahlédnu Blacka. Chtěla jsem ho ještě vidět. Aspoň naposledy.

Znovu mnou projela vlna paniky a já se ohlédla po pokoji. Musela jsem najít alespoň něco, co by mi pomohlo jakkoli se bránit. Tak nějak jsem nevěřila, že Black přistoupí na dohodu. Ať mě miloval, či ne, hotel byl pro něj vším. Byl odkazem jeho otce. Silně pochybuji o tom, že by se ho vzdal. Ani kvůli mně.

Přešla jsem ke komodě a spěšně otevřela všechny šuplíky. Byly prázdné. Ráznými kroky jsem přešla do koupelny a prohledala skříňku tam. Nikde nebylo nic, co by mi mohlo pomoct. Samozřejmě by to byl zázrak, kdybych alespoň něco našla, ale zkusit jsem to musela.

Nechci čekat, až si pro mě zase přijdou a budou mě chtít zabít.

Zběsile jsem chodila po pokoji sem a tam a horoucně přemýšlela. Nakonec jsem se usadila na postel, která se pode mnou lehce zhoupla. Před očima jsem měla neustále Blacka. I když jsem oči zavřela, vybavovala jsem si ho stále přímo před sebou. Mysl mi ho neustále předhazovala. Jeho krásu.

Jeho chlad v očích.

Jak se na mě ani nepodíval.

Vstanu a přejdu na záchod. Potřebovala jsem čůrat, po takové době. Vyprázdnila jsem si močový měchýř a cítila jisté uvolnění v podbřišku. Přešla jsem k umyvadlu a umyla si ruce. Pohlédla jsem na kartáček se zubní pastou a usoudila, že si vyčistím zuby a půjdu si lehnout. Znělo to možná jako, že jsem to vzdala, ale já už nevěděla, co jiného vymyslet. A byla jsem unavená. Ulehla jsem do postele a přikryla se těžkou peřinou. Byla jsem vystrašená. Strach rezonoval celým mým tělem. Nevěděla jsem, co bude, co mě čeká, ač Sky mi mou budoucnost jasně naznačil. Po nějaké době se mé myšlenky v hlavě uklidnily a já usnula.

 

 

Vzbudil mě nějaký hluk. Byl krátký ovšem dunivý. Jak kdyby něco spadlo na zem, přímo za dveřmi. Nadskočila jsem leknutím a ihned se napřímila v loktech. Přišli si pro mě!

Sebrala jsem všechnu odvahu a okamžitě se vyhrabala z postele. Po špičkách jsem přeběhla ke zdi, kde se hned vedle nacházely dveře. Věděla jsem, že když otevřou, dveře mě schovají. Tajil se mi dech a ani jsem nedutala. Ihned na to zašramotily klíče v zámku a dveře se potichu otevřely. Nejdřív jen trochu, jako kdyby onen, co stál ve dveřích váhal. Pak dveře úplně otevřel a dle kroků jsem slyšela, že vešel plně dovnitř.

Vykoukla jsem zpoza dveří, za kterými jsem byla schovaná a podívala se na stín muže, který tichými kroky mířil k posteli. V jeho rukách jsem viděla zbraň s tlumičem. Jednou rukou zbraň pustil a hmátl po dece na posteli.

Chtěla jsem zrovna využít ten čas a vyběhnout zpoza dveří ven, i když jsem věděla, že nemám příliš šancí, tím že měl zbraň. Ovšem v tu chvíli, kdy jsem chtěla vyběhnout, se otočil mým směrem. A já ho spatřila ve světle, které svítilo z chodby, mezi pootevřenými dveřmi.

Zatajil se mi dech.

„Matte!“ vydechnu nevěřícně a rozeběhnu se směrem k němu. Padnu mu do náruče a on si mě k sobě ihned přitáhne. Pevně mě sevře v náručí, ovšem ihned na to odtáhne.

„Poslouchej mě, musíme odsud hned pryč. Musíme projít přes celý barák, potichu! Dva kilometry za jeho pozemky mám dodávku,“ informuje mě spěšně, tichým hlasem.

Koukám na něj jak na zjevení. Měl na sobě neprůstřelnou vestu, byl celý v černým. Vypadal jako profesionální zabiják. Teda, aspoň takhle vždycky vypadali ve filmech!

„Dobře,“ vydám pouze ze sebe.

„Jsi schopná běhu?“ otáže se mě a svým pohledem mě sjede od hlavy až k patě, jako kdyby mě kontroloval, zda jsem v pořádku.

„Jo, snad ano,“ utrousím nejistě. Nohy mě bolely, ale v zápalu toho adrenalinu jsem asi byla schopná všeho.

„Na vezmi si ty boty, lépe se ti poběží,“ poručí mi, když z batohu, co měl na zádech, vyndá mé sportovní botasky. Kde je sakra vzal?!

Ihned si boty od něj přeberu a nazuji si je. Podívám se na něj, čekajíc na další pokyny.

„Budeš se mě držet a poslouchat, jasný?!“ sykne vážně. Tohle byla už trochu ohraná písnička, ale pouze jsem kývla. Nemínila jsem ho pokoušet. Chtěla jsem okamžitě vypadnout.

„Tak pojď,“ vyzve mě, postaví si mě za sebe a rozejdeme se potichu ke dveřím.

Matt vyjde ze dveří a bedlivě se rozhlédne do všech stran. Dojdu hned za ním na chodbu a u zdi, vedle dveří zahlédnu ležícího člověka.

Leknu se.

Byl to Ramirez s čistým průstřelem hlavy.

Sklopím pohled stranou, i když jsem věděla, že ten pohled z hlavy už nikdy nevymažu.

„Jdeme!“ vyzve mě potichu Matt a já se chytnu jeho batohu, abych si jistila jeho blízkost.

Spěšně se vydáme spletitými chodbami a já nechápala, jak se tady dokáže vyznat.

Když nás vyvedl ven na terasu, už jsem doufala, že to snad zvládneme, ovšem u bazénu se rozsvítilo světlo, které bylo na pohybový senzor a za rohem byly slyšet hlasy.

Matt do mě strčil a zatáhl mě do keře, který byl od nás jen kousek. Schovali jsme se za ním, pokrčili se až v kolenou a ani nedutali. Jen jsem pozorovala Matta, jak ostražitě pozoruje skrz keř dění u bazénu.

Zrovna tam procházeli dva muži, kteří zrovna měli hlídku. Povídali si o něčem v cizím jazyce a nezněli, že by byli nějak zaskočeni, tím že už tam svítilo světlo. Klidnou konverzací pokračovali až dál, za další roh.

„Jdeme,“ vyzve mě znova a pokrčen v zádech se vydá po trávě, podél vysoké kamenné zdi. Vydám se hned za ním. Krčila jsem se stejně jako on a spěšně se ohlížela kolem sebe.

Když už jsme byli dál od domu a ocitli se mezi hustým porostem keřů a malých vzrostlých palem, Matt zastavil. Ohlédl se spěšně kolem nás a vytáhl si z kapsy na boku malou baterku. Kolem nás už byla tma, osvětlovalo nás jen světlo měsíce nad námi. Ohlédla jsem se na nebe a viděla úplněk ve své plné kráse.

„Jsi v pohodě?“ otáže se mě.

„Jo,“ přikývnu jen.

„Teď poběžíme dlouho, podél zdi. Vzpomeň si na náš trénink, bude to něco podobného,“ informuje mě Matt, jakoby nic. Jojo, byla to totiž naprosto stejná situace!

Pouze přikývnu a Matt se na to hned rozeběhne. Ihned jsem vyrazila za ním a byla neskutečně ráda za ty botasky. Terén byl velmi hrbolatý, jak jsme běželi mezi stromy a různými keři. Matt se na mě pořád ohlížel a najednou prudce zastavil. Zastavila jsem se taky a zaposlouchala se. Slyšela jsem motorky!

„Přidej!“ vyzve mě a okamžitě vystřelí rychlým během. Cítila jsem srdce až v krku, tepalo mi na spáncích a ztěžka jsem vydechovala. Pocítila jsem lehkou slabost, ovšem kvůli instinktu přežití, jsem ještě více přidala do běhu. Podařilo se mi držet rychlý běh s Mattem, který se neustále rozhlížel za zvukem motorek, který byl někde od nás napravo. Zhasl baterku a zastavil se. Zastavila jsem se těsně u něj a opřela se do kolenou. Ztěžka jsem vydechovala a snažila se pobrat dech.

„Schovej se tady za strom, hned se vrátím!“ vyzve mě Matt, ale já ho chytnu na poslední chvíli za ruku.

„Ne, počkej, neopouštěj mě!“ vyhrknu záhy na to. Prosebně jsem se podívala do těch jeho očí, které mi byly vždycky tak protivné.

„Já se vrátím,“ řekne naprosto důrazně a přesvědčivě, „Schovej se!“ zopakuje znova a poukáže na strom za námi.

Poslechla jsem se ho a odpoutala se z jeho blízkosti. Schovala jsem se za strom a dřepla si na bobek, abych byla schoulená a doufala, že si mě nikdo nevšimne.

Matt odběhl někam do tmy a já zaslechla pouze tlumenou střelbu. Každou ránou, kterou jsem zaslechla, jsem sebou trhla. Byl to zvuk, na který bych si určitě nezvykla.

Následovala rychlá střelba ze samopalů, která byla o to víc ohlušující.

Pak bylo ticho.

Žádný zvuk motorek, žádná střelba.

Dýchala jsem mělce a snažila se nevydat žádný zvuk. Slyšela jsem pouze mé srdce, jak zběsile tluče. Modlila jsem se v duchu, aby se Matt co nejdřív vrátil a my mohli odsud vypadnout. Z levé strany jsem zaslechla rychlé kroky, které šustily v trávě a spadanými listy palem.

Vykoukla jsem zpoza stromu, zda je to Matt, ale nikoho jsem v té tmě neviděla. Stáhla jsem se zpět za strom. Kroky ustaly a započalo ticho.

To ticho mě úplně ubíjelo.

Byla jsem si stoprocentně jistá, že kdyby to byl Matt, přišel by hned ke mně, nebo by mě oslovil. Po chvilce jsem slyšela zakřupání suchého listí z pravé strany. Obklíčili mě!

Postavila jsem se a byla připravená vyběhnout. Vyčkávala jsem na první záminku.

Najednou jsem v tom šeru zahlídla muže, který se zrovna ke mně pomalými kroky blížil. Lekla jsem se ho, ale okamžitě se otočila a dala se na útěk druhou stranou. Ovšem tam jsem narazila na někoho dalšího, který mě jedním chvatem rukou poslal zády k zemi. Drsně mnou mrskl až mi vyrazil dech. Vytřeštila jsem oči bolestí a snažila se popadnout dech. Muž se na mě obkročmo sedl, čímž mi ještě víc znemožnil se nadechnout. Z boku vytáhl obrovský nůž a namířil mi ho pod krk.

V tom dostal zásah do hlavy a obličej mi potřísnila jeho krev. Jeho tělo se svalilo pomalu do boku a já neváhala se do jeho těla opřít, aby ze mě spadl úplně. Obratně jsem se vyškrábala na nohy, snažíc se popadnout dech. Podívala jsem se za sebe a viděla jsem, jak se tam Matt pere s tím dalším mužem. Bojovali mezi sebou pouze rukama a navzájem na sebe útočili různými chvaty a údery.

Ohlédla jsem se na zem a viděla tam nůž jenž se na měsíčním světle leskl. Ležel přímo u rukou toho mrtvého chlapa. Uchopila jsem ho pevně do rukou, s lepším pocitem, že mám zbraň. Najednou na mě zezadu skočil další muž a snažil se mě zpacifikovat tím, že mě rukou chytl pod krkem, ovšem nečekal, že mám nůž v ruce. Ihned jsem jím máchla rázně za sebe a zasáhla ho do boku. Ten muž zaúpěl bolestí a hned mě pustil. Já jsem se prudce otočila a tím nožem mávla znova, jako kdyby to byl meč.

Řízla jsem ho přesně do krku.

Prořízla jsem mu průdušnici.

Zírala jsem do jeho očí, ve kterých se značila smrt. Jeho smrt.

Chytl se za krk, ze kterého se stříkala krev a svalil se na kolena. Chroptěl a snažil se něco říct, ovšem akorát se zadusil svou vlastní krví. Poté upadl na zem úplně a pomalu a jistě umíral.

Rychle jsem dýchala a stále z něj nespustila oči. Právě jsem někoho zabila!

„Jsi v pohodě?“ přistoupí ke mně zadýchaný Matt. Lekla jsem se ho a okamžitě na něj namířila nůž, připravena se bránit. Zvedne obranně ruce, ale přistoupí ke mně blíž. Jemně mě chytne za ruku, ve které jsem stále svírala nůž a druhou rukou mi z ní ten nůž vytáhne. Nůž zahodí a přitáhne si mě k sobě blíž. Začala jsem se klepat.

„Musíme pokračovat dál, za chvíli jich tu bude ještě víc!“ řekne tiše Matt. Jen jsem přikývla. Nebyla jsem schopna slova. Vzal mě pevně za ruku a spěšnými kroky se vydal okolo ležících mrtvol na zemi.

„Pojď, musíme běžet!“ vyzve mě a já se tedy rozeběhnu, stále se ho držíc za ruku. Běželi jsme dobrých deset minut a já cítila, že už mě pohání pouze nějaký automat.

Doběhli jsme do rohu zdi, kde byl po zdi značný porost jakési popínavé rostliny.

„Po tomhle přelezeme na druhou stranu, pak je to už jen kousek,“ obeznámí mě spěšně a popostrčí ke zdi. Měsíc svítil na zeď, tudíž jsem viděla, čeho se chytit a kam došlápnout. Začala jsem lézt po té rostlině, doufajíc, že se pode mnou neprotrhne. Matt lezl hned za mnou. Vylezla jsem až nahoru a uviděla písečné duny všude v okolí. Matt vylezl vedle mě a obratně se přehoupl přes zeď. Skočil dolů a dopadl do písku. Podíval se na mě a já neměla odvahu skočit. I když to byly asi jen tři metry.

„Tak pojď, skoč!“ pokyne mi zvučně.

„J-já, nemůžu,“ utrousím vystrašeně.

„Já tě chytím!“ dodá na to hned, jako kdyby mou odpověď čekal. Sebrala jsem zbytek odhodlání, energie a chuti do života, odpíchla se od zdi a skočila dolů. Matt mě opravdu chytl do náruče a spěšně postavil na zem. Trochu jsem zavrávorala, ale hned se postavila na zem. Cítila jsem, jak mám mokro v botách. Určitě se mi otevřely rány na chodidlech.

„Pojď, poběžíme teď přes duny. Zatím je malá vesnice, kde mám auto,“ řekne rychle, chytne mě za ruku a rozeběhne se se mnou přes písek. Běžela jsem za ním a snažila se s ním držet krok.

Přeběhli jsme duny a doběhli do vesnice, ve které svítily jen pouliční lampy na starých dřevěných sloupech a vydávaly zrnivý zvuk. Matt mě vlekl nějakou uličkou a pak další, než jsme došli k černé odrbané dodávce, schovanou za rozbitými dřevěnými vraty.

„Nastup si ke mně dopředu!“ pokyne mi a sám se rozejde k volantu.

Z posledních sil otevřu dveře spolujezdce a vyhoupnu se nahoru na sedadlo. Matt hned nastartuje, šlápne na plyn a okamžitě vyjede vpřed.

Vyjel na prašnou silnici a neustále kontroloval, zda za námi někdo nejede. Sem tam jsme minuli nějaké auto jedoucí naproti nám, jinak na silnici panoval naprostý klid. Viděla jsem svítící město v dálce před námi a otočila se na Matta.

„Kam jedeme?“ zeptám se ho.

„Mám plán, pojedeme úplně z města, protože tam nás určitě budou hledat,“ odpoví mi. Zněl už klidněji.

„Poslal tě Adam?! Měl si mě zachránit předtím, než by došlo k obchodu?“ vystřelím další otázku.

„Jojo,“ odpoví jen Matt. Ulevilo se mi.

Tak přeci jen mě chtěl odtamtud zachránit.

Záleželo mu na mě. Miloval mě.

„Odpočiň si, čeká nás dlouhá cesta,“ pokyne mi a krátce na mě pohlédne. Pak vrátí zrak před sebe. Nic jsem mu na to neřekla. Cítila jsem se s ním v bezpečí. Zavrtala jsem se víc do sedadla, a i přesto všechno, co jsem teď zažila, jsem za chvíli usnula.

 

 

Leknutím jsem nadskočila, když jsme zastavili. Ohlédla jsem se po Mattovi a ten zrovna pohlížel do zadních zrcátek, když parkoval pozpátku někam. Podívala jsem se na druhou stranu a viděla, že zajíždíme za nějaký dům, nebo zeď. Venku byla ještě tma.

„Kde to jsme?“ opáčím hned.

„Pojď dozadu, vysvětlím ti to tam,“ řekne pouze, vypne motor a prosmýkne se mezi sedačkami do zadního prostoru dodávky. Šla jsem ihned za ním. Zatarasil za námi průchod, posadil se na jednu matraci, kterou tam měl a rozsvítil solární lampu na kempování. Bylo tam spousta dalších věcí, nemluvě o nějakém palebném arsenálu ve velké černé brašně.

„Posaď se,“ pokyne mi na protější matraci. Přejdu k ní a posadím se na ni.

Matt si začne odepínat neprůstřelnou vestu, až si ji úplně přetáhne přes hlavu. Okamžitě vidím na jeho černém triku mokrou lesknoucí skvrnu u ramene. Byl zraněný!

„Krvácíš,“ zhrozím se a poukážu k jeho rameni. On to okamžitě přejde, nebo to možná ignoroval a natáhl se po černé krabici. Otevřel ji a zhurta položil na zem. Vypadlo z ní pár obinadel. Byla to krabička s nějakou první pomocí zřejmě.

„Ty, ale krvácíš víc,“ řekne najednou a objevil se přede mnou. Kousek před mým obličejem. Podívala jsem se mu do očí a on mně. Byla to zvláštní chvíle.

Poté zrak sklopil a začal mi sundávat botasky.

Sykla jsem bolestí.

Boty zahodil do rohu dodávky a pak mi pohlédl na holé nohy, které byly rozdrásané už předtím. Vezme mě za ruce a začne je spěšně přejíždět pohledem. Kontroloval mé zranění. Krom pár modřin jsem na rukou nic neměla. Pak se mi podíval zpátky do očí. Tvář měl pevnou, kamennou a nic neříkal. Jeho pohled spočinul na mé zraněné opuchlé tváři. Jemně mi přes ranky přejel palcem. Měla jsem tu tvář citlivou, ale neodtáhla jsem se. Cítila jsem se vůči jemu tak strašně zvláštně.

„Udělali ti něco?“ prolomí ticho.

„Ne,“ zakroutím hlavou, stále koukajíc do očí.

„Myslím tím, zda tě neznásilnili, nebo tě nemučili,“ dodá vážně.

„Ne,“ zopakuji úplně stejně.

„Dobře, ošetřím ti ty nohy,“ informuje mě a odtáhne se z mé blízkosti. Chopí se plastového kanystru, ve kterém byla čistá voda a namočí s ním několik hadrů, které měl za sebou. Jemně mi s nimi začne utírat zaschlou krev z nohou.

Absolutně nic jsem nenamítala.

Nechala jsem se ošetřit, bez jediného slova.

„Myslela jsem, že jsi mrtvý,“ řeknu tiše po chvíli, kdy mi nohy namazal nějakou smradlavou mastí. Podíval se na mě zvláštním pohledem. Odložil mast zpátky do krabičky s první pomocí a očistil si ruce do čistého papírového ubrousku, které se v krabičce nacházely též.

„Počkáme tady v dodávce, až do poledne. Kousek odsud mám sraz s jedním z mých kontaktů. Bude mít pro nás pasy, abychom mohli vypadnout z Emirátů.“

„Pasy? Jakože falešné pasy?!“ nadechnu se.

„Ano,“ hlesne jen.

„Ale, ale…“ snažím se to pobrat.

„Teď tě budou všude hledat. Možná máme určitý náskok před nimi, a tak prchneme přes hranice do Kataru. V Kataru chytneme první letadlo směrem pryč,“ obeznámí mě s jeho plánem.

„A pak se někde sejdeme s Adamem, nebo jak jste se dohodli?“ zeptám se.

„Shodli jsme se, že se musíme stáhnout z ústraní. Odvezu tě do Los Angeles, tam tě hledat nebudou a budeš tam v bezpečí. Je to mé území,“ odpoví mi Matt.

„Takže co? To jako budu celý život teď na útěku? Co když něco udělají mé rodině?!“ dojde mi záhy a vím, že začínám vyšilovat. Matt mi položí ruce na ramena.

„Klid! Hlavně klid!“ snaží se mi domluvit, „Al-Sheid se náležitě postará o to, aby ho nikdo neohrožoval. Ani tebe ne a už vůbec ne tvou rodinu,“ ujistí mě. Ačkoli jsem si nedokázala představit, co všechno Adam bude muset udělat, svým způsobem mě to uklidnilo.

„Mám tady nějaké tvé věci, kdyby ses chtěla převléknout. Taky tvůj pas, který ale teď nesmíš nikde použít. A tvůj mobil. Ale vypnul jsem ho. Podle toho signálu tě můžou najít, takže ho nezapínej. Až dorazíme do Ameriky, koupím ti novou simku, abys aspoň mohla zavolat domů,“ řekne náhle a položí přede mě černou bagáž napěchovanou mými věcmi. Vezmu do ruky ihned mobil, který byl navrchu. Nevěřícně se na něj podívám.

„Tos mi zabalil ty, nebo Adam?“ optám se a začnu se přehrabovat mezi věcmi.

„Já,“ hlesne po chvíli, jako kdyby přemýšlel nad odpovědí. Trochu jsem se zastyděla, když jsem mezi věcmi zahlédla mé troje kalhotky a podprsenku, ale je dobře, že myslel i na tohle. Odložím bagáž a podívám se zase na něj.

„Ani nevím, jak moc ti poděkovat, to cos pro mě udělal,“ zadrhnu se uprostřed věty, protože jsem cítila, jak mnou opět prostupuje vlna úzkosti. Do očí se mi draly slzy. Ztěžka jsem se nadechla a snažila se zadržet slzy, ovšem přemohly mě.

Matt ke mně přistoupí a stáhne si mě do své velké náruče. Pevně ho sevřu a začnu brečet.

„Zabila jsem člověka, Matte,“ utrousím mezi vzlyky. Bylo to jakési uvědomění, že už zřejmě nikdy to nebude jako dřív.

Všechno bude od teď jiné.

Viděla jsem umřít člověka. Jednoho jsem sama zabila.

Matt na to nic neřekl a pouze mě konejšil v jeho náručí. Pevně mě držel a jednou rukou mě hladil ve vlasech. Pak se odtáhl, krátce se přesunul k mé matraci a posadil se hned vedle mě. Stáhl si mě k sobě znova do náruče a já se o něj opřela. Brečela jsem mu v náručí, jak malá holka. Potřebovala jsem se vybrečet, aby ze mě opadla všechna tíha toho, co se stalo za posledních pár dní.

 

Probralo mě zářivé světlo v obličeji, prosvítajíc mezi škvírou zátarasy, kdy slunce zrovna vycházelo zpoza střech budov před námi. Zvedla jsem hlavu a uvědomila si, že ležím vedle Matta, stále v jeho náruči. Matt spal, ale vypadal, že se zrovna probouzí, kvůli tomu, jak jsem se pohnula. Otevřel oči a rovnou se na mě podíval. Opět mu pohled spočinul na mé rozbité tváři. Nic neřekl, pouze vztáhl svou ruku a podíval se na hodinky.

„Budeme muset jet,“ řekne ztěžka a pomalu vstane. Spěšně z něj vstanu, i když jsem se o něj stále opírala. Byl zase tak blízko.

Matt se odtáhl, přesunul se k zátarase, kterou následně odtáhl a sedl si za volant. Nastartoval a vyjel z místa našeho parkování. Dodávka se vzadu trochu zhoupla a já jsem tak trochu zavrávorala, ale zůstala sedět na matraci. Srdce mi bilo jako o závod. A já nechápala proč.

 

Převlékla jsem se do svého oblečení a oblečení od Skye zahodila do rohu dodávky, ke dveřím, s úmyslem ho pak hezky spálit. Přešla jsem k Mattovi dopředu a usadila se na místo spolujezdce. Zrovna jsme přijížděli na nějakou benzínku, u které stáli jen dvě auta a jinak nikde nikdo nebyl. Matt vystoupil a přešel k tankovacímu stojanu. Natankoval a šel zaplatit muži sedícímu na lavičce opodál. Ten si vděčně převzal bankovky a pak na něj jen mávnul.

Matt se vrátil, usadil se za volant a čekal.

„Na co čekáme?“ nechápu.

„Na mého člověka,“ odpoví jen a kouká do zpětného zrcátka. Podívám se do svého zrcátka při mé straně a vidím, že za námi zastavuje nějaké malé červené auto. Zaslechnu bouchnutí dveří auta a následné kroky po písčité zemi. Matt stočí okénko dolů a tam se najednou ocitne hlava nějakého muže s kšiltovkou.

„Tady to máš brácho,“ řekne rychle anglicky a podá mu dva pasy. Pak ještě obálku se značnou hotovostí, nějaké papíry a obrovský karton cigaret.

Pak se zase rozloučí a odejde ke svému autu. Vyjeveně zírám na Matta, ten jen věci založí do přihrádky u mých nohou a nastartuje auto. Rychle vyjede z benzínky a šlápne na plyn.

„Na co ty cigarety?“ zeptám se zvědavě, věděla jsem, že on nekouří.

„Pro hraniční kontrolu, jako úplatek,“ odpoví mi v krátkosti.

„Aha,“ hlesnu jen.

„Čeká nás teď asi pětihodinová cesta do Kataru. Po cestě budeme ještě jistě tankovat. Hned jak překročíme hranice, pojedeme do úschovny a další den poletíme do L.A.“

„Do úschovny?“ reaguji na to slovo.

„Jo, je to byt mého kamaráda z armády. Říká tomu úschovna, protože se tam jezdí schovávat před manželkou,“ vysvětlí. Asi jsem nechtěla znát přesný důvod.

„A přejedeme přes hranice? Kor když jsme uprchlíci a vzadu máš plný batoh zbraní? Pomůže nám k tomu pouze balík cigaret?“ zajímám se.

„Vybral sem ten nejméně střežený přechod. Navíc zdejší celníci jsou dost líní, ale jsem připravený na všechno,“ odpoví zcela klidně. Jako kdyby byl na tyhle situace zvyklý. Což možná i byl. Vždyť jsem o něm skoro nic nevěděla.

„Dobře,“ hlesnu jen. Nedokážu si představit, kolik práce mu dalo tohle vše naplánovat.

 

Jak Matt řekl, tak to i tak bylo. Dle jeho odhadům jsme celníkům na hranicích byli úplně jedno, a tak jsme volně přejeli hranice do Kataru. Cítila jsem jistou euforii. Byla jsem čím dál tím víc daleko od toho všeho.

„Potřebuji čůrat,“ informuji ho o mém močovém měchýři, který se hlásil o pozornost už dobrou hodinu. Při posledním tankování před hranicemi nám Matt koupil ještě nějaké jídlo a pití. Snědla jsem vše, co jsem mohla a láhev vody o objemu dvou litrů jsem vypila. Takže nebylo divu.

„Za chvíli budeme na místě, vydržíš to?“ optá se.

„Jo, ještě tak půl hodiny, pak mi praskne močový měchýř a já umřu,“ syknu ironicky. Matt na to nic neřekl. Do deseti minut jsme vjeli na okraj města, kde už byl jeden dům vedle domu, ulice byly husté lidmi a turisty, velké billboardy zdejších restaurací a rychlých občerstvení si žádaly svou pozornost.

Zajeli jsme za roh, za jeden výškový dům, připomínající naše paneláky v Česku. Zaparkovali jsme vedle dalších aut a Matt vypl motor.

„Vezmeme si nahoru jen to nejnutnější,“ pokyne mi a přejde dozadu do dodávky. Začne si tam balit věci a já se chopím té jediné své bagáže, kterou jsem tam měla. Vystoupíme ze zadních dveří dodávky a mě neujde, že si sebou vzal tašku se zbraněmi. Matt zamkne dodávku a rozejde se směrem ke vchodu do domu. Odemkl nějakým svazkem klíčů, který vyhrabal z kalhot a otevře mi dveře, abych vešla dovnitř. Chodba smrděla zatuchlinou a na zemi v rohu byly odpadky.

„Běž nahoru po schodech a hned ty první dveře,“ poukáže prstem Matt a já se rozejdu tím směrem. Vystoupáme spolu po delších schodech a zastavíme se u dveří. Odemkne je dalším klíčem ze svazku a vezme za kliku. Dveře otevře a strčí do nich, aby se otevřely ze široka. Vejdu ihned dovnitř a do nosu mě udeří vůně bytu. Byt byl navoněný a byla to příjemná změna oproti té smradlavé chodbě.

Matt za námi zavře, následně zamkne všechny zámky, které byly na dveřích a hodí své věci na zem. Automaticky jsem se vyzula z botasek a se svým batohem jsem přešla dál do bytu, který se skládal z velkého obýváku, kuchyní hned vedle a malé koupelny u vchodových dveří. Spočinul mi pohled na gauči, na kterém budeme zřejmě společně spát, protože postel tu nikde nebyla.

„Ten gauč se dá roztáhnout, já budu spát na zemi,“ řekne náhle Matt, jako kdyby mi četl myšlenky.

„Pokud se dá roztáhnout, tak na něm můžeme spát oba,“ odpovím vážně.

Nebála jsem se toho, že by něco zkoušel.

Nevím proč, prostě ne. Navíc, zasloužil si řádný odpočinek, po tom všem.

„Jsem zvyklý spát na zemi,“ odbyde mě hned, jako kdyby opět mou odpověď čekal.

Nic jsem mu na to neřekla a přešla ke gauči, na který jsem se ztěžka usadila.

„Dám si sprchu, podíváš se zatím co je v kuchyni? Zda tam bude něco, z čeho se dá uvařit?“

„Jo jasně,“ odpovím a hned se rozejdu zase do kuchyně.

Matt se zavře v koupelně a já přejdu do kuchyně. Zkontroluji lednici, ve které se nacházely pouze konzervy se nějakými fazolemi, pak s rajčaty a nějakou nakládanou zeleninou. Prohledala jsem všechny skříňky, zda nenarazím na těstoviny, že bych uvařila těstoviny se zeleninovou omáčkou z konzervy. Ovšem našla jsem pouze rýži. Usoudila jsem, že i to je dostačující, a tak jsem se pustila do vaření.

Matt byl v koupelně opravdu dlouho a asi po hodině přišel do kuchyně, zrovna když se mi podařilo dovařit a nandat nám to jídlo na talíře. Podívala jsem se na něj a zastavila se v pohybu.

Měl na sobě tričko s krátkým rukávem, které mu obklopilo vypracované tělo. Ovšem pod tou tenkou látkou byl vidět každý obvaz a náplast na jeho těle. Musel být úplně zhuntovaný, protože jen kolem pasu měl ovázané nějaké obinadlo nebo obvaz.

„Jsi v pohodě?“ utrousím starostlivě.

„Jo, jsem,“ řekne zběžně a přejde k lince, aby se podíval, co jsem uvařila.

„Kam tě vůbec střelil Rick?“ napadne mě myšlenka.

„Sem,“ poukáže prstem pod pravé rameno, kde jsem předtím viděla tu krvácivou ránu.

„Teklo z tebe fakt hrozně moc krve, myslela jsem si, že jsi mrtvý,“ řeknu zcela vážně.

„Byl to čistý průstřel, v nemocnici mě zašili a já zase šel,“ pokrčí rameny jakoby nic.

„Jen tak? Ani sis neodpočinul?“ udivím se. Bylo mi jasné, že jako voják musel být asi na tyto akce zvyklý a nějak se vypořádat se zraněním.

„Ne, musel jsem ihned vyrazit po stopě Ricka,“ odpoví jen a chopí se talíře. Spěšně mu podám ještě lžíci, kterou jsem připravila též na linku. Jen kývne hlavou jako poděkování a na stojáka se pustí do jídla.

„Já vlastně nemám hlad. Půjdu taky do sprchy,“ informuji ho a rozejdu se směrem do koupelny.

 

Zavřu se v koupelně a rozhlédnu se po malé místnosti složené jen z mini umyvadélka, sprchového koutu s vanou, toaletou a malou toaletní skříňkou. Zběžně otevřu skříňku a naleznu v ní čisté ručníky, ve které jsem doufala. Čapnu jeden z nich a přehodím ho přes rám sprchy. Vysvléknu se z oblečení a vkročím do vany. Zašoupnu za sebou dveře a spustím vodu. Stále tekla teplá voda, ale já si ji změnila na vlažnou až mírně studenou. Opláchla jsem si i vlasy a podívala se po plastových lahvičkách v rohu. Byly tam samé pánské věci, jako sprchové gely, šampóny, mýdla na vousy a podobně. Vybrala jsem si ten nejvíc plný a do dlaně si vymáčkla jen trochu, abych zbytečně jím neplýtvala. Celá jsem se namydlila a pak jsem si vzala šampón, který se mi do ruky div nevylil, jak moc byl tekutý. Napěnila jsem si vlasy a pak se celá opláchla. Chvíli jsem tam pak stála nehnutě pod sprchou a rozjímala.

Vystoupila jsem z vany na lehce vlhkou rohož a otřela se ručníkem. Pak mi došlo, že jsem si sebou nevzala čisté oblečení. Měla jsem s sebou pouze to, ze kterého jsem se vysvlékla předtím. Neměla jsem sebemenší chuť se navlékat zpátky do těch bílých kalhotek, které mi daly u Skye a zbytek oblečení bylo propocené od sezení v autě celý den. Byla jsem čistě umytá a chtěla jsem si na sebe vzít čisté oblečení.

Ovázala jsem si teda ručník kolem těla, doufajíc, že Matt bude stále jíst v kuchyni a já se rychle převléknu v obýváku do svých věcí. Pobrala jsem si věci do ruky a vyšla ven z koupelny. Špičkami čistých nohou jsem přeběhla podlahu až do obýváku, kde ovšem na gauči seděl Matt a koukal do mobilu. Mé přítomnosti si všiml a ohlédl se směrem ke mně. Upřeně se na mě zadíval.

„Já jsem si zapomněla čisté věci na převlečení, tak si pro ně jdu,“ informuji ho a rychle přejdu k mým věcem. Spěšně se v nich začnu hrabat, hledajíc kalhotky, podprsenku, nějaké tričko a kraťasy. Vše jsem našla, kromě těch kalhotek. Jak jsem horlivě hrabala, cítila jsem, jak mi ručník pod rukama pomalu sjíždí a odhaluje se mi bok prsou. Střelila jsem pohledem k Mattovi, který mě bedlivě pozoroval.

„Musíš na mě tak čumět…opět,“ syknu kousavě, jako kdybychom se vrátili do starých kolejí. Nic neřekne, pouze se zvedne a zmizí za zavřenými dveřmi. Usoudím, že mi zanechal soukromí, a tak ručník pustím k nohám a hbitě se převléknu. Špinavé oblečení zastrkám kamsi do útrob batohu a zvednu ze země mokrý ručník. Odnesu ho zpět do koupelny a zahlédnu Matta stát u okna v kuchyni.

„V kolik nám to zítra letí?“ optám se ho nahlas, aby věděl, že přicházím za ním do kuchyně.

„V poledne,“ odpoví jednoduše. On odpovídal vždy jednoduchými odpověďmi.

„A jak dlouho poletíme?“ zajímám se.

„Zvolil jsem přímý let, takže šestnáct hodin.“

„Šestnáct hodin?!“ vyhrknu vyděšeně.

„Bohužel. Byl tam ještě jeden spoj, s přestupem v Dubaji, ale tomu se chci vyhnout co možná obloukem. Raději.“

„Chápu a ty už si platil letenky?“

„Ano.“

„Pošlu ti nějaké peníze,“ nabídnu mu. Ty letenky musely stát hotové jmění.

„Někdy můžeš,“ řekne neurčitě. Stále stál u okna, a pohlížel ven.

„Ještě mě něco napadlo,“ utrousím a konečně se na mě podívá. Stále ten jeho kamenný výraz.

„Potřebovala bych si koupit nějaký make-up, nebo něco, čím bych aspoň trochu zakryla tu modřinu na tváři. Nechci vzbuzovat moc pozornosti, kor s falešnými pasem,“ řeknu vážně a opřu se zády o linku. Matt začne přemýšlet.

„To máš asi pravdu,“ usoudí čímž mě překvapí.

„Takže bychom zašli do města?“

„Ne, ty zůstaneš tady a já se ti zajdu po něčem podívat,“ řekne panovačně.

„Co?! Nechci tu zůstat sama!“ oponuji mu, ale on mě ignoruje a rozejde se směrem do chodby. Z tašky si vyndá černou mikinu a oblékne se do ní, aby svými obvazy nevzbuzoval příliš pozornosti. Ovšem chlap v mikině ve třiceti stupních mi přijde daleko více vzbuzující pozornost! Ráznými kroky dojdu za ním a založím ruce v bok.

„Musíš tu zůstat, nemůžeme si dovolit, aby tě tu někdo zahlédl,“ řekne spěšně, nazouvající se do bot.

„Myslíš si, že všude visí fotka s mým ksichtem nebo co?!“ vyjedu na něj nesouhlasně. Narovná se v zádech a vážně se na mě podívá. Cítila jsem, že mezi námi začíná být zase pěkné dusno. Zase jako za starých časů.

„Ne, ale nemíním nic riskovat. Už jsem ti to jednou říkal!“ ucedí nevraživě. Nejspíš ho vytáčelo, že se musí zase opakovat.

„Ale vždyť ani nevíš co mi máš koupit, nebo jaký stín make-upu mi vybrat!“

„Nechám si poradit,“ pronese suše. Koukala jsem na něj s otevřenou pusou, jak zmizel za dveřmi a náležitě zamknul. Byla jsem na něj zas naštvaná. Opravdu jsem se vraceli do starých kolejí.

 

Uběhly nekonečné dvě hodiny. Já se mezitím najedla, rozložila gauč a připravila nám tam deky, které byly jinak rozprostřené po opěradlech.

Byla jsem si jistá, že se na gauči vyspíme oba, aniž bychom se museli nějak na sebe tlačit či mačkat se vedle sebe. Vzhledem k tomu, jak jsme se k sobě tiskli v dodávce, tak už to bylo asi jedno. Při té vzpomínce jsem cítila, jak mi lehce zčervenaly tváře. Začínala jsem být značně nervózní a mít starosti o to, zda ho třeba nechytli, nebo se mu něco nestalo. Chodila jsem ke každému oknu v bytě dokola a koukala ven přes žaluzie, které jsem stáhla až dolů.

Když konečně zašramotily klíče v zámku, celá napjatá jsem přešla za ním do chodby. Zrovna za sebou zamykal.

„Kde do prdele jsi?!“ vyjedu na něj ostře, „Víš, jak jsem se bála, že se ti něco stalo!“

„Šel jsem nám ještě pro jídlo,“ zkonstatuje suše a přejde s igelitkami v rukách do kuchyně. Položí je na linku a začne vše postupně vybalovat. Přešla jsem až k němu a nahlížela mu přes rameno, abych zahlédla, co vše nakoupil. Jak jsem u něj stála, cítila jsem z něj silný sladký parfém. Dámský! Okamžitě od něj odstoupím a změřím si ho nevěřícím pohledem. On si toho hned všimne.

„Co je?“ otáže se nechápajíc. Zrovna vyndával krabičky s jídlem z igelitky.

„Ty jsi byl s nějakou ženskou?“ otážu se hned podezřívavě. Zastaví se v pohybu a podívá se na mě. Zamračí se.

„Ne!“ brání se.

„A proč voníš dámským parfémem?!“ změřím si ho podezřele.

„Míníš mi tu dělat kázání?!“ opáčí hned a mrskne krabičkami na linku.

„Ne! Je mi jedno koho šukáš!“ vyjede mi z pusy dřív, než jsem si to promyslela, a tak se potupně otočím na patě a odejdu z kuchyně. Bože, Kristýno, ty jsi taková kráva!

Dojdu do obýváku a posadím se na gauč. Nervózně si pročísnu rukou vlasy a připadala si jako úplná kráva. Ježiši, vždyť já mu můžu být vděčná do konce života za to, že mě zachránil.

Že kvůli mně riskoval život.

A já se k němu chovám takhle.

Jeho osobní život mi mohl být ukradený! Ačkoli nebyla zrovna vhodná doba na to, aby se někde poflakoval s nějakou jinou.

V tom přišel pomalými kroky za mnou do obýváku a hodil po mně tašku. Tak tak jsem ji stihla zachytit včas, aby mi nepřistála v obličeji. Zamračím se na něj.

„Tady máš ty věci! Byl jsem ve třech drogeriích a lékárně. V jedné z těch drogérií se na mě lepila ženská, která mi nabízela vše, pod záměrem, abych vše koupil. Ta vůně bude její. Tak, než mi příště budeš dělat žárlivou scénu, tak se nejdřív zeptej!“ procedí skrz zuby, otočí se na patě a zase odejde. Cítila jsem se ještě víc trapně. Kristýno, ty blbá krávo!