Mr.Black Vesmírná černá - 1.kapitola

Anotace: Vesmírná černá - tak se nazývá mé druhé pokračování příběhu mladé Kristýny, jenž se vymanila ze spárů Mr.Blacka, přesto ji minulost právě dohnala. Vydejte se do dobrodružství, akce, romanticky idylických chvil a zvratů, jenž Vám zatají dech.

Sbírka: Mr.Black - Vesmírná černá - Kniha druhá

No dobrá, přemluvili jste mě :D

Děkuji všem za reakce, vzkazy, typy, komentáře a za to, že jednoduše jste a podporujete mě! Vážím si toho - pořád a stále!

Vesmírná černá - je název druhého pokračování mé knihy (zda se to dá tak nazývat - ale jo, já to tak nazývám :D ). Bude to zapeklitější, akčnější, více zamotaný a komplikovaný, což já ráda. Nebude chybět ani dojemné chvíle, romatické pasáže.

Přeji příjemné čtení! 

E.

 

 

1.kapitola

Seděla jsem v autě a pohlížela ven z okénka.

Okolí kolem nás rychle míjelo a domy střídaly louky a lesy.

Nebe bylo zčeřené hustými černými mraky a slunce pomalu jistě zapadalo.

Byla jsem mimo. Úplně mimo.

Přepnula jsem na nějakého autopilota a absolutně nevnímala svět. Tělo jsem stále měla napnuté šokem a ač jsem se snažila, nemohla jsem se vzpamatovat.

Strach mě úplně ochromil. Ani jsem nevěděla, jak jsem se ocitla v autě Adama. Vše jsem měla v mlze a nedokázala pobrat, co se všechno vlastně stalo.

Myšlenkami jsem byla pořád s Mattem a představovala si ten nejhorší scénář.

Bála jsem se o něj.

Že ho zabijí.

Že o něj přijdu.

Že už ho nikdy neuvidím, nikdy nepolíbím.

Po tvářích mi tekly další slzy a já se ztěžka nadechla.

V pozadí toho všeho jsem slyšela Adama několikrát telefonovat. Vztek v jeho hlase se nedal absolutně přeslechnout. Mluvil hlavně arabsky a v jeho tónu jsem slyšela především rozkazování. Posledním hovorem přešel do češtiny a mluvil s nějakým mužem.

„Kam to jedeme?“ zeptám se tiše, když ukončí hovor. Ucítím Adamův pohled na své tváři.

„Do našeho rodinného domů, ten, co patří tobě,“ odpoví klidným a vlídným tónem.

„Nemám klíče,“ vydechnu poznámku, která mi okamžitě vyvstala na ochablé mysli.

„Volal jsem správci domu, přijede nám odemknout a připraví vše, co bude potřeba,“ informuje mě. Ovšem jeho slova jsem slyšela zpovzdálí. Začalo mi hučet v uších a cítila jsem, jak se mi dělá špatně. Hruď se mi stáhla a já zalapala po dechu.

„Je ti dobře?“ zaslechnu Adama.

„Zastav!“ syknu snažíc se nadechnout. Jen jsem to dořekla, Adam okamžitě sjel ke krajnici a zprudka zastavil. Okamžitě jsem se odepla z pásu a zprudka otevřela dveře auta. Odpíchla jsem se ze sedačky a vypotácela se ven. Nabrala jsem do plic čerstvý vzduch a pár kroky přešla k okraji louky, u které jsme zastavili. Narovnala jsem se v zádech a snažila se zhluboka dýchat. Měla jsem záchvat úzkosti. Věděla jsem to.

Vzpomínala jsem na všechna dechová cvičení, který se mi snažil táta vštípit do paměti, za ta léta, kdy mi pomáhal se s tím vypořádat. Jen ta myšlenka na tátu mě neskutečně zabolela.

Co když ublíží i jemu?! Co když ho zabijí?!

Věděla jsem, že tyhle myšlenky mě absolutně neuklidní, naopak jen přilijí olej do ohně. Zhurta jsem zase nadechla.

Na hrudi mě pálilo a vzlyky se mi draly z úst.

Dýchej, dýchej! 

„Týno,“ zaslechnu vedle sebe Adamův hlas. Nepodívala jsem se na něj.

Začala jsem přecházet ze strany na stranu, aby mi to pomohlo rozptýlit a zaměstnat mozek. Nohy jsem měla sice zcela zkoprnělé, ale musela jsem se sebrat. Prostě musíš Kristýno!

„Jsi v pořádku?“ zeptá se mě Adam, stále tam stojící opodál. Bedlivě mě pozoroval.

Stále jsem ho ignorovala a otočila jsem se k němu zády. Pohlédla jsem se do tmy před námi, kde se rozprostírala obrovská louka, či pole a vzadu za lesem byly vidět poslední zbytky zapadajícího slunce.

Vzpomněla jsem si na vycházející slunce v Los Angeles.

Kdy jsme seděli s Mattem na terase, mlčky, nic neříkající a jen pozorovali tu krásu.

Stačila nám naše přítomnost a nic víc.

Dech se mi po chvíli uklidní a tělo se mi trochu povolí. Ovšem stále jsem byla napnutá.

V tom ke mně přišel Adam a kolem ramen mi dal jeho sako, aby mi nebyla zima. Jen jsem ucítila jeho dotek na mé holé kůži na rameni a prudce jsem se otočila.

Pohlédla jsem do jeho ustarané tváře.

„Je to tvoje vina,“ řeknu naprosto vážně. V jeho tváři se promítlo cosi temného.

„Tys nechal vypálit dům rodičů Skye a on udělal teď to samé mně!“ vykřiknu na něj s naprostým uvědoměním. Byla to chyba Adama. Úplně všechno!

„Týno, nech mě to vysvětlit,“ řekne pouze snažíc se mě chytnout za ruku, ale já mu uhnu.

„Nesahej kurva na mě!“ vykřiknu znova. Úzkost vystřídala zlost a nenávist.

„Tak mě ale poslouchej!“ zvýší hlas i Adam a nevypadal, že by se nechal odbýt. Přistoupil ke mně ještě blíž, ale mě to akorát popudí ještě více vůči němu. Hrubě mu strčím do ramene a ukážu na něj výhružně prstem.

„Nenávidím tě! Nenávidím tě za to, cos všechno udělal! Nenávidím tě za to, žes mi opět vkročil do života a všechno posral! Nenávidím tě za to, že Sky přežil!“ procedím to skrz zuby velice pomalu s naprostou vážností.

V Adamově tváři zaznamenám pouze to, jak se jeho tvář stáhne a oči mu potemní. Jeho rty se semkly do úzké linky. Obdařím ho ještě nenávistným pohledem a vykročím k autu. Obejdu ho a přejdu k místu spolujezdce. Nasednu zpátky a s třísknutím dveří za sebou zavřu.

Pohlédnu na Adama, který tam chvíli stál, stále napnutý v ramenou. Pak zakroutí hlavou a rozejde se k autu. Usadí se zhurta za volant a spěšně nastartuje.

„Chci, aby někdo byl u mého táty, aby na něj někdo dohlédl!“ řeknu naprosto vážně.

„Už jsem to zařídil,“ odpoví hned Adam hluboký tónem.

„A zařídil si to stejně dobře, jako se Skyem?!“ syknu hnusným jízlivým tónem. Adam na to nic neřekne a rozjede se. Autem se zařadí zpět do provozu a šlápne na plyn.

Z kabelky si vyndám mobil a hned vytočím číslo táty. Nedočkavě vyčkávám, než to zvedne.

„Týnko?!“ ozve se táta.

„Ahoj Tati, prosím tě, chci ti teď něco říct, ale musíš mi slíbit, že se nebudeš vyptávat. Musíš mi věřit, ano?!“ zním naléhavě.

„Co se děje, holčičko?!“

„Můj byt někdo nechal vypálit do povětří. Byl to záměr, chtěli mi ublížit, ale nemusíš se bát jsem v pořádku! Nechala jsem ti zařídit ochranku. Možná by nebylo od věci, kdybys na čas odjel třeba na dovolenou, nebo na chatu do Jizerek!“

„O čem to mluvíš?!“ vyhrkne táta. Nemohla jsem mu říct vše. Aspoň od toho jsem ho mohla uchránit.

„Vše je v řešení s policií a ta k tobě nasadí člověka, který tě na nějaký čas bude chránit, já odjíždím do Prahy,“ dovysvětlím a na druhé straně hovoru uslyším ticho.

„Jsem v šoku, nevím, co na to říct. Opravdu jsi v pořádku?!“ zahlaholí se značným nespokojením v hlase. Hrdlo se mi opět sevře.

„Jsem!“ hlesnu pouze, snažíc se znova nadechnout.

„No dobře.“

„Tati, odjeď prosím na tu chatu,“ naléhám na něj.

„Ale já mám pacienty, mám terapie, nemůžu se na to teď jen tak vykašlat,“ nesouhlasí. Ztěžka vydechnu.

„Tati! Aspoň na pár dní, než se to nějak vyřeší!“ zvednu na něj hlas nevědomky. Hned jsem si to uvědomila.

„Dobře dobře, tak já se to pokusím přesunout,“ utrousí pouze.

„Zavolám ti zítra, až se něco dozvím od policie, ano? Kdyby cokoli, okamžitě mi volej!“ rozkážu mu.

„Ano, a opravdu jsi v pořádku?“ zeptá se znova. Nebyla jsem v pořádku!

 

 

Když ukončím hovor s tátou, ztěžka si opřu hlavu o opěrku a zavřu oči. Před očima jsem si představila tvář Matta. Jak se na mě usmíval.

Mozek mi začal pracovat a mě okamžitě napadaly všemožné otázky.

„Nesmíme dovolit Skyovi, aby se dostal z Česka, bude chtít určitě uprchnout i s Mattem,“ řeknu rozhodně a otevřu oči. Všimnu si ukazovatele u krajnice, že jsme byli pár kilometrů od Prahy.

„Ano já vím, nechal jsem hlídat letiště, ale nejsem schopný nechat pokrýt všechna malá letiště v okolí Prahy,“ odpoví monotónně Adam, koukajíc před sebe. Sledoval auta před námi.

„Necháš vystopovat Mattovo číslo, jeho signál, třeba má stále zapnutý mobil,“ uvědomím si náhle a znova sáhnu po mobilu.

„Jeho signál zmizel na této dálnici mířící do Prahy,“ řekne Adam vážně. Uvědomím si, že Adam začal hned jednat, že hned myslel na všechno. Kdežto já jsem byla hodinu úplně mimo a vzpamatovala jsem se až teď.

„Aha,“ hlesnu jen, „A co si řekl těm policajtům před mým bytem, já si to totiž vůbec nevybavuji,“ přiznám a nervózně si poposednu na kožené sedačce.

„Že jsem tvůj přítel a vezmu tě do bezpečí. Dal jsem jim můj kontakt pro případ, kdyby potřebovali něco ohledně vyšetřování,“ odpoví zběžně. Nic jsem mu na to neřekla a na jazyku mi vyvstala další otázka.

„A proč jedeme do vašeho rodinného domu?!“

„Zůstaneme tam přes noc,“ odpoví Adam a v jeho hlase už zaslechnu jakýsi nepříjemný tón. Kradmo na něj pohlédnu a vidím, jak křečovitě drží volant. Jeho bělavé klouby na prstech tomu nasvědčovaly.

„Měli bychom pokračovat na stopě Skye, ne si dát oddych,“ nesouhlasím.

„Jo?! Ty ho budeš hledat sama? V šatech, podpatkách, nechráněná, bez jediné stopy po něm?!“ ucedí nevraživě, aniž by se na mě podíval. Zamračím se na něj.

„Furt lepší než čekat na to, zda to opět zase někdo posere!“ pronesu opět narážející na jeho nezdar. Již několikátý, podotýkám.

„Dělají na tom ti nejlepší,“ pronese suše. Jako kdybych tohle už někde slyšela.

Spolknu další jedovatou poznámku, nemělo to smysl se s ním o čemkoli přít. Není to tak dávno, kdy za nejlepšípovažoval Ricka s Mattem. Nejlepší na mou, naši, ochranu. A jak to dopadlo.

„Řekni mi, jak si nechal zabít Skye s Rickem, když teď víme, že Sky to očividně přežil?“ zajímám se po chvíli mlčení. Adam ještě pevněji sevře volant a jeho tvář se napne.

„Nechal jsem do jeho domu naběhnout speciální jednotku, která je měla zabít a pak celý dům zapálit, aby se tím zamaskovaly všechny stopy,“ odpoví po chvíli, takovým naprosto zběžným hlasem. Opět, jako kdybychom se bavili o normálním tématu.

„A tys nechtěl nějaké potvrzení? Důkazy, nebo fotky toho, že jsou opravdu mrtvý?! Že mají prostřelenou hlavu a už nikdy nevstanou?!“ udivím se s jízlivým tónem. Adam se na mě podívá tázavým pohledem. Hádala jsem, že mu v hlavě běží, kde jsem na tohle přišla.

Televize, kamaráde! Filmy a seriály o zločincích!

„Byl jsem plně zaměstnán tím, tě najít. Ke mně se pak donesla informace, že to bylo provedeno, a to bylo vše. Dál už mě to nezajímalo. Pro mě bylo důležité, aby ses našla ty,“ odpoví po delší odmlce.

„Možná kdybys poslechl Matta, který za tebou přišel s tím, že má Rickovu stopu a ty spolkl to svoje ego, tak by možná dopadlo všechno úplně jinak,“ neodpustím si další jízlivou poznámku. Nemohla jsem si pomoct. Byla jsem plná emocí.

Adam na to neřekl vůbec nic a věnoval se dál řízení. Já už jsem se k tomu též nemínila nijak vyjadřovat a pouze se schoulila do sedačky. Pohlížela jsem z okénka ven a dívala, jak okolí zahaluje tma.  

Asi po další půl hodině jsme vjeli do menší vesnice a hned odbočili na nějakou postranní prašnou cestu. Adam značně zpomalil a já pohlížela před nás. Světla auta nasvítila obrovskou kovovou bránu před námi. Dojeli jsme až k ní a brána se automaticky ihned začala otevírat. Adam šlápl na plyn a my pokračovali dál po prašné cestě. Kolem nás byl pouze les, nic víc.

Asi po deseti minutách jsem teprve před námi zahlédla světla. Zvědavě jsem si poposedla, abych viděla lépe před sebe a uviděla obrovský dům, který byl decentně nasvícen u každé zdi a rohu. Na první dojem bylo jasný, že dům je starý, ovšem okázale starý. Nevypadal znatelně poškozeně, nýbrž měl zachované všechny původní prvky. Připomnělo mi to domy, které byly zabavovány za dob válek bohatým rodinám. Domy z První republiky.

Kolem domu bylo zaparkováno několik aut a panoval tam vcelku chaos. Stálo tam několik mužů, všichni oblečení do černého oblečení, s ochrannými prvky a neprůstřelnými vestami. Adam zastavil vedle jedné černé dodávky a hned se začal soukat z auta. V ruce jsem sevřela kabelku a vydala se též ven z auta. Všimla jsem si muže, který mířil přímo k nám.

„Pane Al-Sheid, vše je připraveno. Perimetr pozemku je zabezpečen,“ informuje ho v angličtině muž a předá mu do ruky tablet. Adam uchopí bez jediného slova tablet a spěšně ho prstem přejede.

„Chci, aby v domě bylo víc lidí. Především u Kristýny, nasaďte tam čtyři chlapy,“ rozkáže mu a pak se podívá na mě, „Pojď, půjdeme dovnitř,“ pokyne mi a podá mi ruku. Se zamračením se rozejdu směrem k němu, ale jeho ruku ignoruji. Přejdu kolem těch dvou a vydám se k hlavnímu vchodu, ke kterému vedlo majestátné schodiště. Bylo nasvícené a působilo to, jak někde na zámku.

Slyšela jsem, jak se Adam rozešel za mnou. Pod mými ráznými kroky jen praskal štěrk a písek a já se snažila udržet balanc. Spěšně jsem vyšla schody a vešla do velkých otevřených dveří. Údivem jsem se nadechla, když jsem vešla do obrovského sálu s velkým křišťálovým lustrem, který celý místnosti dominoval.

„Pane Al-Sheid, vítejte zpátky,“ ozve česky po mé pravici a já se ohlédnu. Spatřím postaršího muže, který zrovna k nám přicházel z chodby. Přistoupí ke mně a podá mi ruku.

„Jsem Wagner, správce tohoto resortu,“ představí se mi, když mu ruku stisknu na pozdrav.

„Jsem Kristýna Tomanová,“ představím se. On mě obdaří milým úsměvem, ruku mi pustí, pak odstoupí a pozdraví se s Adamem.

„Vaše pokoje jsou připravené, můžete se okamžitě zabydlet a pokud budete chtít, do hodiny se může podávat večeře,“ informuje nás.

„Děkujeme, opravdu děkujeme, že jste reagoval takhle rychle,“ poděkuje mu Adam a poplácá ho po rameni.

„To byla maličkost,“ pousměje se Wagner.

„Za večeři budeme rádi,“ oplatí mu decentní úsměv Adam a pak se otočí na mě, „Pojď, ukážu ti pokoj,“ vyzve mě pokynem ruky a rozejde se ke schodišti, které bylo pokryto červeným kobercem. Opravdu to vše působilo zámeckým dojmem.

Mlčky jsem se vydala za Adamem. Vystoupali jsme do druhého podlaží a vydali se po chodbě do leva. Parkety mými podpatky duněly a celým domem se rozléhaly. Adam se zastavil u dveří na konci chodby a otevřel je. Vešel dovnitř a rozsvítil světlo.

Vešla jsem dovnitř pokoje a spěšně projela pokoj. Byl to klasický pokoj pro hosty. Vše bylo v bílých barvách. Mohutná postel byla u postranní zdi a všimla jsem si, že za vysokými okny byl ještě balkón.

„Tady je ještě malá koupelna, můžeš se umýt a převléknout,“ utrousí Adam a já se napnu.

„Nemám se do čeho převléknout, všechno mi shořelo, jestli si nepamatuješ,“ ucedím podrážděně. Stále to ve mně bylo. A jen tak to nepřejde.

Adam jako kdyby si to uvědomil a ztěžka se nadechne.

„Zařídím ti nějaké věci, půjčím ti své tričko na spaní,“ opáčí a vyjde rychlými kroky z pokoje. Slyšela jsem, jak otevřel dveře kousek od těch mých a vešel dovnitř. Za chvíli se vrátil a v ruce třímal své černé tričko. Přešel ke mně a podal mi ho.

Semkla jsem pevně rty a s jistým nesouhlasem ve tváři si ho převzala. Nechtěla jsem mít na sobě jeho tričko, ale zároveň jsem nechtěla stále být v těch šatech.

„A co bude dál?“ zeptám se vážně. Představa, že si půjdu lehnout a budu čekat na to, co se stane, mě značně drásala. Nechtěla jsem se dál spoléhat na druhé. Zároveň jsem věděla, že sama toho moc nedokážu. Potřebovala jsem jeho pomoc.

„Zítra ti necháme udělat rychle pas a pak odletíme do Dubaje,“ obeznámí mě suše a mě tím naprosto šokuje.

„Co?!“ syknu s šokovaným výrazem, „Jak zpátky do Dubaje?!“ zhrozím se.

„Tady nejsi v bezpečí, musíme se stáhnout zpět do bezpečí,“ odpoví Adam a strčí si ruce do kapes kalhot. Mnou projede opět vlna nahromaděného vzteku a naprosté nepochopení k jeho úvaze.

„Na to zapomeň! Nemůžeme odjet z Česka! Nemůže-,“

„Nebudu s tebou o tom debatovat!“ skočí mi do řeči Adam a zvýší na mě hlas. V jeho očích jsem viděla, jak je naštvaný, panovalo v nich jisté napětí.

„Já s tebou taky ne! Nemáš mi co rozkazovat!“ bráním se okamžitě a též přidám na síle hlasu.

„Budu dělat, co uznám za vhodné a jsem si jist, že není bezpečné tu zůstávat! Odvezu tě do Dubaje, ať chceš nebo ne!“ sykne o něco s menší hlasitostí a ruce z kapes zase vytáhne. Povolí si kravatu u krku a odepne dva knoflíčky na té bílé košili, která k němu neseděla. Jako kdyby mu bylo úzko.

„Co si kurva o sobě myslíš?! Nejsem pytel brambor, abys se mnou manipuloval, jak se ti chce! Já prostě odsud neodejdu, dokud nenajdeme Matta!“ naprosto zuřím.

„Moji muži ho najdou!“ oponuje mi a přistoupí ke mně o krok blíž. Už byl vzteklý.

„Dokud Matta nenajdeme, nikam neletím!“ procedím zuby důrazně, aby mi rozuměl přes tu jeho zabedněnou hlavu. Přistoupí ke mně ještě blíž a svou tvář ke mně nakloní. Neustoupím ani o krok a naštvaně zvednu bradu. Pohlédnu mu do těch jeho temných očí, ze kterých sršela zlost. Tentokrát mě jeho blízkost absolutně nerozházela.

„Do toho letadla tě dostanu, i kdybych tě měl uspat,“ sykne, aniž by uhnul pohledem. Věřila jsem tomu, že by toho byl schopný.

„Jestli se mu něco stane, jestli umře,“ utrousím varovně a musím se nadechnout, abych spolkla ten knedlík tíhy v krku, „Zabiju tě!“ dodám naprosto odhodlaně. Myslela jsem to naprosto vážně.

 Adam se ještě víc napne v obličeji a zamračí se. Jeho oči ještě víc sršely zlostí. Ovšem pak se odtáhne, otočí se na patě a odejde pryč z pokoje. Rychlými kroky přejdu ke dveřím a razantně je zabouchnu. Překypovala jsem neskutečnou zlostí a měla sto chutí něco rozbít.

Do očí mi padla jakási váza na šatní komodě. Ráznými kroky jsem k ní přišla a rozmáchla se s ní proti zdi. Vykřikla jsem ze sebe určitou zlost a cítila, jak mnou projela jakási úleva. Váza se roztříštila na několik desítek kusů a rozprostřela se po celé části pokoje.

Ztěžka jsem oddychovala a koukala na tu vázu. Tedy na její zbytky.

Zase jsem to cítila, opět se mě zmocňoval pláč. Zaklonila jsem hlavu, aby se mi ty blbý slzy nedraly do očí. Pláč mě přemohl a já se tam zhroutila na zem. Sundala jsem si podpatky z nohou a hodila je kamsi do prostoru. Sehnula jsem se k zemi a hlavu si opřela do koberce s vysokým chlupem. Tiše jsem vzlykala do země. Snažila jsem se v sobě ututlat tu zlobu a nenávist.

 

 

Asi za hodinu se ozvalo klepání na dveře a následně se mezi dveřmi objevil jakýsi cizí muž. Na první pohled vypadal jako tajný agent, nebo někdo z ochranky. Byl oblečený celý v černém, na uších měl komunikační sluchátko a na očích černé brýle. Ihned jsem si vzpomněla na Matta, jak vždycky vypadal podobně.

„Slečno, večeře je hotová, můžete se jít najíst,“ informuje mě v češtině.

„Nemám hlad,“ odbydu ho, sedíc v rohu na zemi u okna. Pohlížela jsem ven z okna, do té černočerné tmy a ztrácela se v ní, dokud mě nevyrušil.

Muž jen přikývne a zmizí za zavřenými dveřmi. Vrátila jsem pohled k oknu a všimla si svého odrazu. Stále jsem byla oblečená v šatech. Nemínila jsem si na sebe vzít Adamovo tričko. Vlasy jsem měla mírně rozcuchané a obličej jsem měla rozmazaný od řasenky a zbytky make-upu. Vypadala jsem hrozně. Ale bylo mi to jedno.

Neustále jsem přemýšlela co udělat, jak zachránit Matta. Jak se oprostit od toho všeho a pomoc mu. Ale byla jsem na to slabá. Neměla jsem nic, čím bych to dokázala. Věděla jsem to od samého začátku, že to bez Adamovi pomoci nedokážu. Ovšem nemohla jsem odjet do Dubaje, zanechat to tu vše a věřit jeho lidem. Už několikrát zklamali a neudělali to, co měli. Nedalo se na ně spolehnout. Nedalo se spolehnout na to, že zachrání Matta živého a Skye zabijí. Zmítal se ve mně konflikt, zda neutéct z tohoto domu a zkontaktovat třeba policii, aby mi pomohli. Ovšem opět to bylo spoléhání na někoho, komu jsem nemohla věřit.

 

Po delším sezení na zemi usoudím, že už musím vstát a jít na záchod. Močový měchýř mi dával jasně najevo, že je plný. Přešla jsem do malinké koupelny a vykonala potřebu. Přešla jsem k umyvadlu, ale nedokázala jsem se podívat na svůj odraz v zrcadle. Jen jsem si opláchla ruce a následně tvář, abych se pokusila smýt z obličeje zbytky řasenky.

Zaslechla jsem dveře z pokoje, a tak jsem se tam vydala. Ve dveřích zrovna stál Adam, s tácem s jídlem a sklenicí vody. Počastoval mě jakýmsi přísným výrazem, když si všiml rozbité vázy všude kolem. Přešel s tácem po pokoji a položil tác na postel.

„Najez se,“ sykne panovačně.

„Jasně jsem řekla, že nemám hlad!“ vyjedu po něm, přejdu k tácu, abych mu ho dala zase do rukou a mohl si ho strčit někam. Tác uchopím a zhurta mu ho podám, div se sklenice s vodou nepřevrhne.

„Přestaň se chovat jak malá umanutá holka!“ okřikne mě nasraně a tác mi zase vnutí zpátky do rukou. Chvíli se tam o to přetahujeme, až Adam vypění, tác vzteky zahodí na zem. Rychle překoná tu mezeru mezi námi a silně mnou udeří o protější zeď. Zděšeně na něj pohlédnu a nadechnu se. V tom přitiskne své rty na mé a hrubě mě políbí. Okamžitě zareaguju, hrubě ho odstrčím a vlepím mu velkou facku.

„Vypadni!“ ucedím varovně, stále sledujíc jeho šokovaný výraz. Dlaní si přejede po tváři, která po mé facce, značně zčervenala. Pak se na mě podívá jakýmsi výrazem a odejde z pokoje. Silně za sebou zabouchne dveře a já tam zůstanu sama.

 

                                                                       -

 

Probudí mě klepání na dveře. Zmateně otevřu oči a chvíli přemítám, kde to vlastně jsem. Vzepřu se v loktech do sedu a vystrašeně pohlédnu ke dveřím. Znova se ozve klepání.

„A-ano?!“ vysoukám ze sebe. Deku, kterou jsem byla přikrytá si natáhnu až pod bradu. Dveře se následně otevřou a do nich vstoupí ten muž, který mi včera přišel oznámit, že je večeře.

„Promiňte slečno, nesu vám oblečení na převlečení. Máte se převléct a přijít dolů na snídani. Pan Al-Sheid chce s vámi mluvit,“ obeznámí mě informativně a před komodu položí velkou nákupní tašku s oblečením. Pak pohledem přejede po tom nepořádku na zemi. Tác s jídlem a sklenicí ležel stále tam, jak dopadl a střepy vázy byly též všude.

„Dobře, děkuji,“ odpovím pouze. Muž se napřímí, pouze kývne na jakýsi pozdrav a odejde.

Ztěžka vydechnu a pohled nasměruji ven z okna. Venku svítilo slunce a prodíralo se skrz jehličnany, které jsem měla za balkónem. Kdybych chtěla, z toho balkónu jsem mohla skočit na ty stromy a slanit po nich dolů. A utéct. Tak jednoduše to vypadalo v mé hlavě.

Zahnala jsem myšlenku na útěk a raději vstala. Přešla jsem do koupelny a usoudila, že se vysprchuji. Opět tam bylo vše nutné k dispozici, od ručníků, po zubní kartáček a fén. Neváhala jsem.

Vysprchovala jsem, náležitě upravila a pak přešla k tašce s oblečením. Vše jsem vytáhla na postel a začala se tím prodírat. Byl tam jeden pár spodního prádla v bílé barvě, bílé kalhoty cigaretového střihu, k tomu bílá košile nabíraná ve výstřihu. K tomu bylo sako pudrové barvy a lodičky na nižším podpatku stejné barvy. Byl to celý sladěný outfit. Velice pěkný a šik.

V hlavě mi vyvstala myšlenka, kdo mi to vybíral, protože tohle nevypadal jako styl Adama.

Oblékla jsem si úplně vše a zhodnotila svůj odraz v zrcadle. Vypadala jsem dobře, ačkoli jsem nebyla namalovaná a pod očima jsem měla velké pytle, vypadala jsem jinak dobře.

Své šedé šaty i se spodním prádlem jsem srovnala na jednu kupičku a položila ji na komodu. Ohlédla jsem se po tom nepořádku, co byl po celé podlaze a zastyděla se sama nad sebou.

Sebrala jsem ze země tác a posbírala na něj rozbitý talíř se zbytky jídla. Do sklenice jsem nasbírala střepy z vázy a snažila se uklidit ty největší škody, které jsem napáchala.

Ustlala jsem postel a cítila se o něco méně trapněji.

Styděla jsem se za včerejší můj výstup. Věděla jsem, že jsem to nebyla já. Ačkoli mě vztek naprosto ovládl, nebyla jsem to prostě já. Vzpomněla jsem si na to, jak mě Adam políbil a jakou jsem mu dala facku. Vzpomínka mi přivodila husí kůži a já se ošila, abych se ji snažila zase zahnat.

Byla jsem na něj naštvaná a mínila mu to dát ještě sežrat. Zároveň jsem věděla, že mu dlužím omluvu. Možná jsem včera řekla něco, na co nejsem úplně pyšná.

Záhy na to jsem si vzpomněla na Matta. Jak mi chyběl, jak mi chybělo jeho obrovská náruč, jeho drobná gesta, jeho polibky. Srdce se mi z toho zachvělo. Musela jsem udělat naprosto vše pro to, abych ho zachránila. Aby byl živý. A mohli být zase spolu.

 

Pořádně jsem se nadechla, abych zahnala zase to, co se mi odehrávalo v duši a vzala jsem kabelku do ruky. Stále jsem v ní měla peněženku s doklady a mobil.

Vzala jsem za kliku a vyšla ze dveří. Za dveřmi na mě čekali dva muži. Má nová ochranka. Ignorovala jsem je a vyšla vpřed. Rázné kroky se opět ozývaly celou chodbou, až jsem přešla ke schodům a vydala se po nich dolů. Pro jistotu jsem se držela zábradlí a rozhlížela se po sále, u hlavních dveří.

Bylo to monumentální stavení, opravdu hodné bohatých lidí. Ne-li královské rodiny. O to víc jsem nechápala, proč jsem ho podědila zrovna já. Proč ne Adam, který měl vzpomínky na tento dům, ve kterým žil se svou matkou.

Sešla jsem schody a následovala jednoho z mé ochranky, který mi pokynul gestem ruky, abychom se vydali do pravé chodby. Vešli jsme do obýváku, který měl otevřené dveře dokořán. Muž se u nich zastavil, čímž mi naznačil, že mám jít ven.

Vyšla jsem ven a rozhlédla jsem se po rozlehlé zahradě s krytým bazénem. Konec vzorně posekaného trávníku lemoval les. Mělo to své kouzlo. Kor jak stromy prosvítaly paprsky slunce a osvítily tak mokrou trávu od ranní rosy.

V tom jsem ho uviděla.

Adam stál na opačné straně u kulatého velkého ohniště.

Kousek od něj byl menší stolek, prostřený jídlem a židlemi pro dva. Slunce nasvítilo jeho postavu a on v těch paprscích vypadal jako, kdyby to byl sám Bůh.

Napřímila jsem hrdě bradu a rozešla se k němu. Zaslechl klepání mých podpatků na dlažebních kostkách, a tak se otočil.

Vypadal zas jako ten starý a dobře mi známý Mr.Black.

Měl oblečené černé upnutější tričko, které zvýraznilo jeho svalnatou hruď. Nemohla jsem si nepovšimnout, že byl o dost svalnatější, než co jsme se viděli naposled před měsícem. Triko měl zakasané za černé oblekové kalhoty, zvýrazněné koženým páskem s černou sponou. Na nose měl černé pilotky, za kterými schovával ty své temné oči. Vlasy měl sčesané a jeho tvář byla jako vždy nepřístupná. Mafián.

„Dobré ráno,“ pozdravím neurčitě a přistoupím až ke stolu. Posadím se a nahlédnu na stůl. Stůl byl obložen bílým porcelánem, na kterém byla naservírovaná snídaně v klasickém evropském stylu. Čerstvé pečivo, sýry, uzeniny, míchaná vajíčka, slanina, vařená vajíčka na hniličko. Bylo z čeho vybírat.

„Dobré ráno,“ řekne po chvíli Adam a přistoupí též ke stolu. Odsune si židli, jejíž kov zaskřípe po dlažbě a pak se posadí.

Nevěnovala jsem mu žádnou pozornost a chopila se frenchpressu, abych si nalila kávu do porcelánového hrnečku. Poté se uchopím hrneček a napiji se. Připadala jsem si, jak za první republiky, kdy se tohle nádobí určitě hojně využívalo.

Adam si ležérně opřel jednu nohu o koleno, jak mu bývalo obvyklé takto sedět, a skrz brýle mě pozoroval. Cítila jsem ten jeho pohled. Štvalo mě, že já jsem brýle neměla. Mohli jsme tam sedět a propalovat se pohledem navzájem.

Spolkla jsem jedovatou poznámku a raději se věnovala jídlu. Po včerejším odmítnutí večeře, jsem snídani už nemohla zanedbat. Měla jsem šílený hlad. Pustila jsem se s chutí do jídla a při žvýkání se rozhlížela kolem.

V okolí panoval ohromný klid. Občas zaznělo šumění listů v lese, když se mezi stromy prohnal vítr, či zpěv ptáků, kteří vysedávali na větvích stromů a značně dávali najevo jaké krásné slunné ráno bylo.

Úspěšně jsem ignorovala Adama dál a vychutnávala si snídani. Na jazyku mě pálilo několik otázek, zda nějak pokročilo pátrání, ale mínila jsem ho v tom ještě nechat. Chtěla jsem ho donutit, aby první krok udělal on. Ano, až takhle tvrdohlavá jsem byla!

„Dobré ráno slečno Kristýno!“ zvolá pozdrav pan Wagner, který se najednou vynoří z domu, mířící k nám. Otočím se jeho směrem a mírně se na něj usměji.

„Dobré ráno,“ pozdravím též.

Spěšnými kroky došel až k nám a pohlédl na stůl.

„Všechno v pořádku? Chutná vám snídaně?!“ optá se se zájmem.

„Ano, vše v naprostém pořádku,“ přikývnu.

„Měla byste nějaké speciální přání k jídlu? Myslím jako na oběd či večeři,“ vyptává se dál a já se krátce zamyslím. Už jsem chtěla něco říct, ale v tom se do konverzace vmísil Adam.

„Večeře nebude třeba, večer odlétáme,“ řekne směrem k Wagnerovi. Okamžitě střelím pohled k Adamovi.

„Jistě, připravím na oběd něco lehkého,“ opáčí Wagner, otočí se na patě a spěšnými kroky odejde. Jako by tušil, že je moudré raději zmizet. Zmizet před výbuchem.

„Včera jsem ti jasně řekla, že nikam neletím,“ zdůrazním naprosto vážně.

„Dnes nad ránem, asi dvacet kilometrů odsud jedno soukromé letadlo opustilo vzdušný prostor, aniž by mělo nahlášený let,“ pronese suše, pohled stále směřující na mě. Zatrnulo mi.

„Takže už jsou pryč?!“ nadechnu se zhurta.

„Letí zpátky do Abú Dhabí,“ odpoví Adam.

„Jak to můžeš vědět?“ nechápu, kde bere tu jistotu.

„Sky má vše jen tam. Není blázen, čekám, že ještě s něčím přijde. O‘Briana by už dávno zabil a my bychom to už zjistili. Bude chtít vyjednávat, ale na domácí půdě, tím jsem si jistý,“ opáčí a posadí se normálně. Poposedne si blíž ke stolu a nalije si kávu do porcelánu.

Nevěděla jsem, co na to říct. Pouze jsem cítila, že záchrana Matta se tím ještě víc protáhne.

„Takže večer odlétáme do Dubaje,“ dodá po chvíli ticha, napije se z hrnku, který zas odloží na stůl.

„Ale ty s ním nemůžeš vyjednávat, ty ho musíš zabít! Doopravdy zabít, aby tohle všechno už skončilo a my mohli zase svobodně dýchat a žít,“ řeknu zcela vážně.

Adam zvedne bradu a napne se v obličeji. Věděla jsem, že úplně nesnáší, když mu jakkoli oponuji, nebo říkám jiný názor. Hold, taková jsem já.

„To máš pravdu,“ odsouhlasí, čímž mě zaskočí, „Budu souhlasit s vyjednáváním, ale ve skutečnosti se ho budu snažit zničit. Nejdřív začnu s jeho vazbami v podnikání. Odříznu ho od všech peněz, které má a budu pokračovat dál dokud ho nezabiju,“ dodá zlým hlasem, který se mi vůbec nelíbil. Možná mi i trochu nahnal strach. V tomhle světle jsem ho vůbec neznala. A asi ani nechtěla.

Napřímila jsem se v zádech a opřela o opěradlo židle. Ztěžka jsem vydechla a podívala se znova na něj. Zrovna si sundal brýle a podíval se na mě těmi svými oči. Tak černé.

„Chci se ti omluvit,“ utrousí klidnějším tónem a brýle odloží na stůl. Počastuje mě jedním z jeho dalších temných výrazů a pak se nadechne.

„Ten polibek nebyl správný,“ přikývne uznale a já se napnu. Vlastně se mi napnulo celé tělo.

„Dobrý neřeš to,“ řeknu zhurta, dřív, aniž bych to promyslela, „A co ten můj pas? Musíme zařídit přeci můj pas, abych mohla odletět,“ dodám záhy, aby zamluvila to dusno mezi námi.

„Ten už je zařízený,“ přikývne Adam a já se nad tím pozastavím.

„Co, jak?!“ nechápu, „Nebo víš co, neříkej mi to, nechci vědět víc, než je nutné,“ utrousím popravdě. Tyhle jejich mafiánské techtle mechtle byla opravdu mimo mě.

Adam se pak natáhne pro brýle, nandá si je zpátky na oči a vstane. Přejde pár kroky ke mně blíž a zastaví se nade mnou.

„Udělám naprosto vše, abys byla zase šťastná. I kdyby to znamenalo, že budeš s O’Brianem a ne se mnou,“ pronese vážně a pak pomalými kroky odejde.