Mr.Black Vesmírná černá - 2.kapitola

Anotace: Když temnota nastavuje svou pravou tvář.

Sbírka: Mr.Black - Vesmírná černá - Kniha druhá

 

 

2.kapitola

Vyšla jsem z letadla a cítila na tváři tolik známý teplý vzduch, který panoval jenom v Dubaji. Narovnala jsem se v zádech a rozhlédla jsem se po okolí. Bylo to těžké deja vú. Zažívala jsem jich už nějak moc, v poslední době.

Pohlédla jsem před sebe a sešla několik schůdku, kde už čekala má ochranka. Adam stál u auta a čekal, až se naloží naše zavazadla do kufru auta. Přešla jsem k autu, kde mi jeden z mužů otevřel dveře a já se cítila zase jako ta bohatá panička. Až na to, že jsem nebyla ničí panička. A zas tak bohatá taky ne.

Adam se posadil též na zadní sedadla, ale co nejdál. Včerejškem byla mezi námi hluboká propast, či obrovská zeď. Dusno a divná atmosféra. Nemluvili jsme spolu skoro vůbec, maximálně, když mi odpovídal na otázky. Sám od sebe se mnou nemluvil. A možná to bylo tak lepší.

 

Cestou autem Adam několikrát telefonoval a mluvil jen v arabštině. Předpokládala jsem, že pracoval. Doháněl, co zameškal svou nepřítomností.

Najednou si mi vybavila jeho slova, kdy jsme byli ještě v Liberci a on mi řekl, že se tohohle všeho vzdá, jen aby byl se mnou. Opravdu by se tohohle všeho vzdal, jen aby byl se mnou? Opravdu to takhle cítil? Tolik mě miloval?

Mimoděk se na něj podívám. Na hrudi jsem ucítila píchnutí. Prostě kde se sakra stala chyba?

Adam si mého pohledu všimne a podívá se na mě. Brýle měl položené na hlavě a horlivě s někým mluvil. Ihned jsem svůj zrak upřela jiným směrem a dělala jakoby nic.

 

Zastavili jsme před jeho hotelem a mě se vybavily všechny ty vzpomínky spjaté s tímto místem. Bývala jsem někým jiným, když jsem po těch schodech stoupala poprvé, někým jiným, když jsem byla zamilovaná do Adama a nyní jsem úplně někdo jiný.

Cítila jsem se jinak.

Vystoupila jsem z auta a počkala na svou ochranku, která mě obklopila z obou stran. Společně jsem se rozešli směrem k hlavnímu vchodu. Adama jsem slyšela za sebou, jak telefonoval a horlivě něco říkal. Rozčiloval se.

Vstoupit do hlavní haly bylo ovšem pokaždé jako poprvé. Ta krása mě dostala i tentokrát. Rychle jsme přešli k výtahům a všichni společně vyjeli do bytu 166. Tak známé číslo.

Jen když jsme kráčeli po té temné chodbě, vybavila se mi vzpomínka, kdy mě tudy Adam vedl poprvé. Kdy jsem byla vzrušená, chtivá a chtěla Adama. Jenom jeho.

Teď jako kdyby stěny byly vybledlé, světlo nesvítilo, tak jasně a dveře nepůsobily tak majestátně, jako předtím.

Jeden z mužů mi podrží dveře a já vstoupím dovnitř. Vše vypadalo stejně, jak jsem naposled tento byt opouštěla. Zastavím se před dveřmi a nejistě se začnu ohlížet. Adam se zastaví vedle mě a zrovna ukončí hovor. Mobil strčí do kapsy saka a otočí se čelem ke mně. Brýle si sundá z očí a podívá se na mě.

„Zabydli se, v jakém pokoji chceš, v těch dalších dvou bude ochranka. Nillima ti bude chodit vařit. Využívej hotel, jak je ti libo, ale nikdy nikde nechoď sama a pokud možno, neopouštěj hotel,“ začne mi dávat jakési pokyny a já se na něj zmateně podívám.

„Počkej, počkej, a ty budeš kde?“ otážu se ho, působil na mě dojmem, jako kdyby tu neměl být vůbec se mnou. Né, že bych si to přála!

„Já už tu nebydlím,“ řekne vážně a pomalu se otočí k odchodu.

„Co? Proč?“ vydechnu udiveně.

„Bydlím o další patro výš, v bytě po otci,“ odpoví, otočí se ke mně zády a pomalu se rozejde. Jeho krok byl pomalý, jako kdyby váhal.

„Adame,“ utrousím tiše. Adam se zastaví a mírně se na mě ohlédne.

„Nebydlím tu od té doby, co nejsme spolu. Nemůžu tu být, prostě…to nejde,“ dodá vážně a pak odejde úplně.

                                                                       -

 

Stála jsem před skleněnou stěnou okna a pohlížela ven, na směsici mrakodrapů přede mnou. Cítila jsem se strašně prázdně. Sama. Opuštěná.

Ačkoli jsem neustále cítila přítomnost těch dvou mužů, kteří se považovali za mou ochranku, furt jsem byla sama.

Vnímala jsem jistý osten hořkosti kvůli Adamovi. Tím, co se mezi námi stalo, co jsme si řekli a udělali. Nebyli jsme to už my.

Najednou zaslechnu dveře a ohlédnu se zvědavě za sebe. Vyvstane mi úsměv na rtech, když u dveří uvidím Nillimu. V tom jejím nažehleném kostýmku, sčesanými vlasy do drdolu a nepřístupným výrazem. Ovšem když mě zmerčí, široce se usměje a napřáhne ruce do objetí. Rozejdu se rychlými kroky k ní a zhurta ji obejmu, když k ní konečně dojdu. Známá tvář. Známá duše.

„Tak jste mi chyběla, slečno!“ utrousí vděčně a odtáhne se ode mě. Celou si mě začne prohlížet, jak babička prohlíží své vnouče, které se vrátí z prázdnin. Hubené a podvyživené

„Vypadáte hrozně,“ zkonstatuje upřímně a já si uvědomím, jak mi chyběla její přímočarost. Akorát mě to rozesměje.

„Díky, Nillimo! Moc jste mi chyběla!“ zasměji se.

„Pojďte, uvaříme si něco dobrého k jídlu a vy mi bude vyprávět, jak jste se měla!“ pobídne mě horoucně a společně se rozejdeme do kuchyně.

 

Společnými silami jsme uvařily a já přesvědčila Nillimu, aby se se mnou usadila k jídlu. Nechtěla jsem jíst sama. Záhy jsem si uvědomila, že tam máme další dva hladové krky v podobě mých ochránců u dveří, a tak jsem je též přizvala k večeři. Nejdřív se zdráhali, ale společně s Nillimou, jsme byly nezdolné. 

„Jak se vůbec jmenujete?!“ vyhrknu náhle v angličtině, uvědomila jsem si, že neznám jména své ochranky. Střelím pohledem z jednoho na druhého.

„Jmenuji se Oliver, slečno,“ odpoví jeden, u které jsem věděla, že je to cizinec. Byla to hora svalů a typovala jsem ho na nějakého Ukrajince, tím svým obličejem, ovšem měla jsem z něj dojem, že je mladší jak já. Přikývla jsem a stočila pohled k tomu Čechovi, který se mnou byl už v domě v Praze.

„Jsem Teo,“ odpoví v angličtině. Nakrčím obočí.

„Teo?“ udivím se jeho jménu.

„Teodor, ale všichni mi říkají Teo,“ vysvětlí a já uznale přikývnu.

„No, takže od dneška budete…Tom a Jerry!“ rozhodnu se pro přezdívky a Nillima se tomu zasměje. Musela jsem se zasmát i já sama sobě, ačkoli jsem byla spíše trapná.

Oliver se na mě zmateně podívá, jakože neví, kdo je Tom a Jerry a Teo jen pobaveně zakroutí hlavou.

„Ráda bych si ještě něco ujasnila,“ řeknu o něco vážněji, když už jsme měli takovou vláčnou atmosféru. Oba dva se na mě podívají, „Jste má ochranka! Cokoli řeknu, tak uděláte, na cokoli se zeptám, tak mi odpovíte,“ dodám vážně a pohledem přejedu na oba dva. Oliver to svědomitě odkývne a Teo mě obdaří jakýmsi zvláštním pohledem. Možná trochu vzpurným. Připomene mi to mě a Matta, kdy jsem tyhle kecy na něj tehdy taky zkoušela. Díval se na mě podobným výrazem. Ach, Matte!

„Olivere, odkud ty jsi?“ zamířím otázku na Olivera, ignorujíc Teův zvláštní výraz.

„Z Ukrajiny, slečno, ale když jsem byl malý, tak jsme se přestěhovali s rodiči do Česka,“ odpoví ihned a strčí si další sousto jídla do pusy. Skvěle, takže můžu s oběma mluvit česky.

„A jsi voják? Nebo co si dělal před touto prací?“ zvědavě se ptám dál. No jo, hoši, nevěděli, co odsouhlasili.

„Ano, slečno. Byl jsem voják a pak přešel k ochranné jednotce, kde si mě vybrali pro tu práci,“ dořekne spěšně Oliver, když dožvýkal jídlo. Jen jsem uznala pokývla. Pak jsem se podívala na Tea. Opět mě obdaroval jakýmsi pohledem. Tušila jsem, že s ním to bude větší práce.

„Teo, umíš nějaký bojový sport?“ nadzvednu tázavě obočí.

„Ano,“ hlesne jen a položí si lokty na stůl. Dlaně si dá před obličej, jako kdyby se za ně chtěl schovat.

„A jaké?!“ zajímám se zvědavě.

„Ju-jitsu,“ odpoví v krátkosti a mě se zablýskne v očích.

„Fajn, budeš mě trénovat, musím se naučit nějaké té sebekontrole a taky se bránit na blízko,“ usměji se široce a chopím se jídla. Měla jsem z těch dvou dobrý pocit.

 

                                                                       -

 

S úděsem se posadím v posteli, snažíc se popadnout dech. Noční můry se mi vrátily.

Úzkost mi opět stáhla hrdlo a já se rychle vyškrábala z postele. Rychlými kroky jsem přešla do koupelny a instinktivně přešla k umyvadlu. Pustila jsem ledovou vodu a pod ní dala ruce. Podřepla jsem si a ruce nechala pod ledovou vodou. Dýchání se mi okamžitě vrátilo do normálu a já pocítila nepříjemný pocit, jenž mi přiváděla ledová voda na kůži.

Narovnala jsem se v zádech a ztuhlými dlaněmi vypla vodu. Opřela jsem se o umyvadlo a pohlédla na svůj odraz v zrcadle.

Rovnou jsem si vyčistila zuby a dala se do kupy. Vlasy jsem si svázala gumičkou do culíku a odhodlaně vyšla z koupelny. Přešla jsem ke skříni a vytáhla z ní černé legíny s obyčejným tričkem, jenže jsem si poručila pořídit. Před odletem do Dubaje mi Adam řekl, ať sepíšu vše, co chci pořídit za oblečení a on, že to zařídí. Zařídil. Měla jsem kompletně nový šatník. Za co jsem mu byla vděčná.

Obula jsem se do sportovních botasek a byla odhodlaná jít hned do posilovny. Ještě jsem se chopila mobilu a podívala se, zda tam nebude nějaká zpráva od táty. Nebyla.

Vytočila jsem tedy jeho číslo a byla vděčná za to, že to hned vzal.

„Ahoj Kristýnko!“ zvolá nadšeně táta.

„Ahoj Tati, jak se máš, vše v pořádku?!“ optám se starostlivě.

„Ano, ano, už jsem na chatě. Teda jsme. Včera večer jsme přijeli s mým novým společníkem,“ uškrne se táta narážejíc na jeho ochranku.

„To jsem ráda!“ pousměji se. Byla jsem ráda, že táta souhlasil s tím se stáhnout z města na chatu, do ústranní, před tím vším. Ještě, že nebyl tvrdohlavý. Tuto vlastnost jsem měla po mojí matce. Bohužel.

„A kde jsi ty? Odjela jsi do té Dubaje, jak si mi říkala včera?“ otáže se tentokrát on starostlivě.

„Ano, už jsem v Dubaji,“ odpovím.

„A to jsi s tím tvým přítelem? Adamem?“ optá se zvědavě. Trošku mě to zaskočilo.

„Ano, s Adamem,“ hlesnu, ovšem nemínila jsem ho opravovat v tom, že to není můj přítel. Už ne, „Tati, musím jít. Zavoláme si zase zítra, ano?!“ ujistím se.

„Počkej Kristýnko, chtěl jsem se zeptat ještě na něco,“ opáčí táta.

„Ano?“ vyzvu ho, po menší odmlce.

„Mluvila jsi s matkou? Řekla jsi jí, co se teď kolem děje?!“ zeptá se opatrně, on věděl, jaký jsme měly s mámou vztah. Nevztah.

„Ne a ani to nemíním udělat. Bohatě stačí, že musím bát o tebe. Nechci, aby mě pak bombardovala zprávami.“

„Týnko,“ naléhá táta a já se zatnu.

„Tati, ne! Nebudu se s tebou o tom dohadovat!“ vyhrknu rázně. Značně mě tím popudil. Nebo on za to nemohl. Pouze se zeptal.

„Myslím, že by to tvá matka měla vědět, kde se nacházíš a co se stalo,“ projeví svůj názor.

„Tati, už musím jít, zavoláme si prostě zítra!“ syknu nevraživě a típnu mu hovor. Kristýno, ty kravko jedna!

Zlostně se nahrbím a snažím se vyfouknout ze sebe tu zlost, ale neulevilo se mi. Pevně sevřu mobil v ruce a přejdu ke dveřím. Kliku div nevytáhnu ze dveří a vyjdu ven. Spěšně seběhnu schody a pohlédnu směrem do kuchyně, kde postávali ti dva a povídali si s Nillimou.

Zase ty vzpomínky!

„Dobré ráno!“ pozdravím všechny najednou, když se k nim přiřítím. Nillima už chtěla něco říct, ale skočím ji do řeči. Předpokládala jsem, že se to týkalo snídaně.

„Nillimo, snídani si dám až přijdu, ráda bych teď zašla do posilovny,“ řeknu spěšně ke všem třem.

„Dobrá, slečno, můžeme vyrazit klidně hned,“ odpoví okamžitě Oliver. Přikývnu mu a podívám se na Tea. Sjela jsem ho od hlavy až k patě. Měl na sobě tmavě šedý oblek.

„Co kdyby ses převlékl do něčeho sportovního a mohli probrat v posilovně nějaké základy,“ navrhnu mu zcela vážně. Nic na to neřekne, pouze přikývne a dá se na odchod do ložnice, která patřila Adamovi. Nám.

Nastěhovala jsem se do svého bývalého pokoje, který po mě pak podědil Matt. Nemohla jsem být v ložnici, kterou jsme sdíleli s Adamem. Cítila jsem se ohledně toho zřejmě podobně, jako sám Adam.

„Ani kávu si nedáte?“ opáčí udiveně Nillima.

„Dám si až přijdu, do hodiny bych měla být zpátky,“ informuji s úsměvem a ona pouze přikývne.

Chvíli na to se Teo vrátí z ložnice a já po něm střelím pohledem. Měl na sobě volnější sportovní kraťasy černé barvy, upnuté tričko s dlouhým rukávem šedé barvy a na nohách vysoké sportovní botasky značky Nike. Vypadal dobře. Měl štíhlou vysokou postavu, břicho samí sval. Ráda jsem se koukala na vysportované muže, ne že ne, ale jeho postava se mnou absolutně nic neudělala. Měla jsem těch svalnatých chlapů kolem sebe možná až až.

„Jdeme?“ vyzvu je oba a vydám se směrem ke dveřím. Oba dva mě mlčky následují.

 

                                                                       -

 

Zaběhala jsem si na běžícím páse, tak abych se nakopla a nějakým způsobem rozpálila mé tělo, které zesláblo za poslední dny.

Okamžitě jsem si vybavila naše běhání s Mattem, kdy jsme běhali po pláži v L.A., podél moře za úsvitu či pozdnějším odpoledne, kdy se slunce schovávalo za domy. Bylo to vždy kouzelné.

Při té vzpomínce mě neskutečně píchne u srdce a já se zprudka zastavím na páse. Vytáhnu bezpečnostní pojistku, aby se pás okamžitě zastavil. Ztěžka svěsím hlavu mezi ramena, snažíc se vydýchat. Srdce mi zběsile tlouklo. Bolelo mě.

Dlouze jsem nabrala vzduch do plic a bezpečnostní pojistku zapojila zpátky do pásu. Zapnula jsem ho znova a nastavila tu samou rychlost. Rozeběhla jsem se a běžela vstříc ničemu přede mnou. Zběžně jsem se rozhlédla po posilovně, která byla k mému údivu skoro prázdná. Byli tam pouze dva muži, jeden u zrcadla, který tam máchal činkami před sebou a druhý byl na žíněnce a zvedal velkou váhu činek. Pak jsem si uvědomila, že mi jsou oba dva podobní. Došlo mi, že to jsou muži z Adamovi ochranky, kteří s námi byli v letadle.

Rychle jsem se rozhlédla a najednou viděla Adama. Zrovna procházel mezi posilovacími stroji. V tu chvíli mi to přišlo, jak nějaký zpomalený záběr z reklamy. Sexy reklamy.

Byl pouze v černých kraťasech, nad nimi byla vidět guma jeho černých boxerek značky Calvin Klein. Jeho nahá hruď se leskla tím, jak byl zpocený. Břicho měl neskutečně vysekané, nemluvě o jeho hrudi. Rukou si zrovna ovazoval obvaz na jedné dlani a při tom pohybu se mu napínalo všechno svalstvo na pažích. Vypadal, jako kdyby šel zrovna do boxovacího ringu.

Suše jsem polkla a ucítila jistý záchvěv svého těla. Opomněla jsem se, probudila se z jakéhosi transu a chtěla se chytnout pásu, abych ho zpomalila, ovšem rukou jsem nechtěně zatáhla za bezpečnostní pojistku. Kurva!

Pás mě okamžitě v té rychlosti poslal pryč z něj, ovšem já to ustála! Tak tak!

Přikrčila jsem se v zádech, jak jsem se snažila udržet balanc a vyšvihla hlavu se svými vlasy vzhůru, zda to Adam neviděl. Neviděl.

Nevím proč, pohltila mě jakási panika, a tak jsem se rychle otočila, že raději odsud zmizím. Ovšem jsem absolutně neodhadla prostor za mnou a narazila rychlou otočkou do sloupu, který se nacházel za běžícími pásy, na kterém byl pověšený dávkovač s papírovými utěrkami. Praštila jsem se o něj. A rovnou do nosu!

„Kurva!“ vypísknu bolestně a zavrávorám několika kroky zase dozadu. Chytnu se za nos, jenž mě strašně bolel a cítila jsem, že mi z něj poteče krev. Bylo to naprosto jasný!

„Jsi v pohodě?!“ utrousí Teo, který stál opodál a byl zřejmě svědkem toho všeho. Kristýno!

„J-jo,“ hlesnu jen se studem v obličeji a ihned pocítím, jak mi začíná téct krev z nosu. Okamžitě sáhnu po papírových utěrkách a přiložím si je k nosu.

„To byla dobrá šlupka,“ řekne pobaveně Teo a ležérně se opře o tentýž sloup, do kterého jsem narazila. Založil si ruce na prsou a díval se na mě s jistým pobavením ve tváři. Ovšem hned na to se napřímil a postavil se div do pozoru.

„Týno, jsi v pohodě?“ ozve se Adamův nakřáplý hlas za mnou. Nejraději bych se propadla do země!

„Ahah,“ hlesnu jen a otočím se na něj. Stále jsem si držela utěrku u nosu a podívala se na něj trochu zastřeným pohledem. Snažila jsem se mu podívat pouze do tváře, ale prostě to nešlo.

„Co se stalo?“ zajímá se hned a pohledem střelí k Teovi, který stál hned za mnou.

„Byla to nehoda! Narazila jsem do sloupu!“ opáčím hned, v obraně Tea, když ho Adam vraždil pohledem. Adam na mě pohlédne a nakrčí obočí.

„Narazila do sloupu, jen tak?!“ diví se a založí si ruce na prsou. Na těch jeho vymakaných prsou. Kristýno!

„Jo, prostě jsem nekoukala na cestu,“ máchnu rukou gestem, že to jsem opět celá já.

„AHA,“ řekne vážně a stále na mě koukal tím jeho prozíravým pohledem.

„Nějaké zprávy o Skyovi?“ zeptám se ho okamžitě, abych změnila to trapné ticho mezi námi.

„Ne,“ hlesne pouze, rozhodným hlasem. Stále ze mě nespustil oči. Začínala jsem pod jeho propalujícím pohledem být značně nervózní. Jako za starých časů.

„A nechceš společně povečeřet dneska?“ vypadne ze mě ta otázka dřív, aniž bych ji promyslela. Adam povolí svaly v obličeji a udiveně mu opět vyskočí obočí nahoru.

„Povečeřet?“ zopakuje udiveně.

„No jo, jako třeba u mě, Nillima by nám připravila něco dobrého k jídlu a my si mohli popovídat. Víš, já prostě nerada jím sama, a tak,“ začnu mlít jedno přes druhé.

„Dobře, ale povečeříme u mě v bytě,“ odpoví nějakým neurčitým tónem, „Třeba v osm?“ navrhne čas.

„Jo jo, jasně,“ přitakám hned, začnu si připadat jako holka, která pozvala kluka na ples. Prostě úplně trapně!

„Ok, tak v osm,“ přikývne rozhodně, otočí se a odejde zas někam k posilovacím strojům. Ztěžka si vydechnu a zaznamenám pohled Tea.

„Co?!“ syknu nevraživě.

„Vůbec nic,“ odpoví, ale vidím jeho úšklebek v koutku úst, „Co nos?“ optá se a gestem ruky poukáže na můj nos.

Trochu jsem se odklonila zakrvácenou utěrku a popotáhla. Krev mi už netekla, bylo to jen trochu a já byla za to ráda. Nerada bych se tu ještě skácela do mdlob, kvůli své krvi.

„Už je to dobrý,“ odpovím a zakrvácenou papírovou utěrku hodím do koše z druhé strany sloupu.

„Tak necháme trénink na zítra? Aby se ti ještě nespustila krev znova?“ navrhne smířlivě Teo.

„Ne! Nesmysl! To bude dobrý!“ oponuji mu.

„No dobře, tak pojď, probereme nějakou teorii,“ usměje se mírně a přejde do většího prostoru za námi, kde se nacházeli žíněnky.

 

Po další půl hodině čisté teorie, kdy mi Teo vysvětloval, v čem spočívá ju-jitsu, jsme přešli na základní obrané cviky. Teo mě neustále komandoval a pořád mi šťouchal do ochablých svalů, které jsem měla pevně držet, ale já to nedokázala. Ačkoli jsem se snažila.

„Ten loket musíš mít pevnější, abys pak tu sílu té energie dokázala posunout dál, až v pěst, chápeš?!“ řekne rozhodně a přistoupí ke mně. Loket mi zvedne výš a začne do něj šťouchat tak, abych ho zpevnila, přesně jak říkal. Polkla jsem nějakou uštěpačnou poznámku a snažila se o to víc.

„Tělo si natoč víc, do boku,“ napomene mě už po sté a chytne mě za boky. Rázně mi s nimi pohne do strany, abych měla správný postoj, „A stůj plně, na celých ploskách nohou,“ dodá záhy. Vytáčelo mě, jak mě komanduje, ale věděla jsem, že to myslí dobře. Patřilo to k tomu, co jsem od něj chtěla.

Oliver stál opodál a tiše nás pozoroval. Možná se i bavil tím, jak se Teo se mnou vůbec nemazlil. Musela jsem dávat údery celou pěstí do jeho natažené dlaně a pokaždé přidat víc na síle. Teo neustále opakoval Slabé, málo, znova, silněji, nepřestávej, až se ve mně zase začala hromadit zlost z uplynulých dní a já byla znatelně agresivnější.

„Tak dělej!“ vyzve mě znova Teo, aby mě vyprovokoval. A taky se mu to povedlo. Povolila jsem se v kolenech, opřela všechnu energie do pevného postavení těla a poslala tu energii do své paže. Náležitě jsem se rozmáchla a pěstí jsem uhodila Tea. Tak tak vykryl mou hrubou sílu, kdy v zápěstí mě silně chytl za zápěstí a překroutil mi ho. Ovšem já hned reagovala svou druhou rukou, kdy jsem si chvatně přešlápla do strany a počastovala ho úderem do břicha. Teo se překvapeně shrbil, ale nezahálel a jediným chvatem si mě chytl kolem pasu a okamžitě poslal k zemi. Trochu mi tím vyrazil dech, ale nenechala jsem se odbýt. Na té zemi jsem skončila již po několikáté. Nohou jsem se rozmáchla a zahákla se za jeho hlavu, čímž jsem se dostala do takové trochu krkolomné pozice, ale okamžitě svou silou pasu jsem ho poslala do strany a vyšvihla se nad něj. Vítězoslavně jsem na něj podívala!

„Mám tě!“ ušklíbnu se. Ovšem on mě kolenem udeřil do zad a já bolestně vyhrkla. Využil mého absolutního rozhození a převáhl své tělo přese mě a položil mě zhurta na záda.

„Kdepak, já mám tebe!“ zazubí se pobaveně a pak mě pustí. Vyšvihne se na nohy a zůstane tam nade mnou stát. V loktech se vzepřu a posadím se. Ztěžka oddychuji a počastuju ho zamračeným výrazem.

„Tys mě naschvál vyprovokoval,“ zkonstatuji jeho záměr.

„Jo, a ty ses hned nechala,“ přikývne pobaveně, „Ale bylo to dobrý! Už si o tom víc přemýšlela, a to je dobře. Po hodině učení, je to opravdu dobrý,“ usměje se a podá mi ruku, aby mi pomohl na nohy.

„Myslíš? Takže třeba za dva týdny ze mě bude zabiják na blízko?“ ušklíbnu se a jeho ruku přijmu. Vyšvihne mě vzhůru a ruku pustí.

„Lepší, jak já nebudeš,“ řekne vyzývavě a v očích se mu zablýskne. Zněla to jako výzva!

 

                                                                       -

 

Zbytek dne jsem strávila v bytě, převážně ve svém pokoji. Čekala mě pouze večeře s Adamem. V duchu jsem si několikrát zanadávala, co mě to proboha napadlo! Měla jsem chuť mu napsat zprávu, že večeři ruším, ale bylo mi jasné, jak by to vypadalo.

Stála jsem před zrcadlem a pohlížela na svou namalovanou tvář. Nanesla jsem si decentní make-up, oči jsem si zvýraznila černou linkou a řasenkou. Rty jsem si zvýraznila červenou rtěnkou od Diora. Vše to bylo opět nové, koupené od Adama, tak jak jsem chtěla.

Prohlédla jsem se v zrcadle a cítila se připravená na odchod, ačkoli žaludek jsem měla úplně sevřený. Byla jsem z toho nervózní. Ale mínila jsem alespoň něco dostat z Adama, ohledně Skye a Matta. Zda se situace nějak vyvinula, změnila, začala se řešit. Protože to čekání na to, zda něco bude, zda se něco stane, bylo opravdu jak čekání na smrt. Bylo to nekonečné a drásající.

Podívala jsem se po svých šatech, které jsem zvolila na dnešní večeři. Byly černé, splývavé s mým tělem a končily těsně nad mými koleny. Měly o něco hlubší výstřih, do kterých se vůbec nehodila podprsenka, takže jsem si ji nevzala. Věděla jsem, že ty šaty jsou naprosto riskantní. Ovšem nevěděla jsem, zda pro mě, nebo pro Adama.

Na nohy jsem si nazula černé sandálky semišového materiálu a do ruky uchopila svou černou kabelku od Chanela. Vyšla jsem z pokoje, kde už na mě čekal Oliver. Pouze pokynul hlavou a společně jsme sešli po schodech dolů. Teo se ležérně opíral o kuchyňský ostrůvek, jako kdyby mu to tady patřilo. Jen mě zmerčil, narovnal se v zádech a okatě si mě prohlídl.

„Koukám, že si využila všech svých zbraní,“ řekne pobaveně a strčí ruce do kapes. Nasadil takový nevinný chlapecký kukuč. Nevím proč, ale já mu ty jeho kecy žrala. Ačkoli si dovoloval tou svou přímostí a upřímností, seděl mi. Seděla mi jeho povaha. Možná jsme se byli podobní. Měli jsme stejný humor, stejně blbý poznámky. V tom to asi bylo.

„Musím se něco dozvědět, tak co bych nevyužila esa v rukávu,“ ušklíbnu se. Teo uznale přikývne a rukou mi pokyne směrem ke dveřím.

„Tak tedy za honbou za pokladem?!“ usměje se přidrzle a já se tomu zasměji.

 

Vyjeli jsme výtahem pouze o patro výš a ti dva zůstali stát za dveřmi. Nejistě jsem se po nich ohlédla a pak prošla dveřmi, který mi držel Oliver. Vstoupila jsem do dispozičně stejného bytu, jako byl ten Adamův, ovšem tento byl o něco více zabydlenější. Dýchal z něj život. Též tomu dominoval obrovský obývák, kolem kterého byla dlouhá knihovna plná knih, která vedla až ke schodišti do horního patra. Obývák byl opět propojen s velkou kuchyní, jen kuchyň byla v šedých tónech. Viděla jsem tam vařit nějakého muže. Udivilo mě, že si nepozval Nillimu, aby nám uvařila. Muž u plotny si mě všimne a přikývne na pozdrav. Pozdravím ho tichým hlasem v angličtině a sejdu ty tři schůdky, které vedly od hlavních dveří.

Pomalými kroky přejdu po obýváku a vydám se ke knihovně, která mě zajímala. V těch knížkách a stylu zařízení, jsem prostě viděla pana Nizáma.

Bříšky prstů jsem přejížděla po knížkách a musela se usmát. Všechny knížky byla naprostá klasika. Od Hemingwaye, Jane Ostenovou či Edgara Allana Poua. Věřila jsem, že pan Nizám tam měl celou světovou literaturu.

Najednou se prostorem ozve zapraskání z gramofonu a obývákem se ozve hlas Franka Sinatry a má nejoblíbenější píseň That’s Life. Ucítila jsem jisté šimrání v břiše.

„That’s Life, that’s all people say,“ cituji ta slova a musím se jím pousmát. Pocítila jsem něčí blízkost za sebou a pomalu se otočila. Moc dobře jsem věděla, že je to Adam. Ucítila jsem jeho, pro mě, tak známý parfém.

Pohlížel na mě, ruce měl strčené do svých oblekových kalhot a vypadal tak ležérně. Měl volnější černou košili, kdy u krku si nechal povolených pár knoflíčků. Byla tak vidět jeho snědá hruď. Neskutečně mu to slušelo.

„Ahoj,“ utrousím klidným hlasem a podívám se mu do očí. Opět ta černota.

„Ahoj,“ hlesne stejně, pak vytáhne jednu ruku z kapsy a gestem ruky poukáže někam do prostoru. Ohlédla jsem se a viděla prostřený stůl, který byl opodál od skleněné plochy okna.

Pomalými kroky jsem se rozešla ke stolu. Adam mi vysunul jednu židli a nabídl mi se posadit. Přijala jsem to a posadila se na ni. Opřela jsem se do židle a cítila jeho ruce, které svíraly opěradlo židle. Projelo mnou opět jakési zachvění a on židlí trochu cukl dopředu, abych seděla blíže ke stolu. Ten pohyb mým tělem těžce rezonoval.

Pak obešel stůl a sedl si přesně naproti. Byla jsem ráda, že sedí tak daleko. Stůl mohl být tak pro šest lidí, takže ono to zase tak daleko nebylo, ale bylo to dostačující, abych se zase hodila do klidu. Jak jsem naivně doufala, že mě to přešlo, co se týkalo všeho kolem něj, tak nepřešlo. Zanadávala jsem si sama nad sebou a měla špatné svědomí. Už jsem k němu nic necítila!

„Myslela jsem, že řekneš Nillimě, aby uvařila,“ prolomím to tíživé ticho mezi námi.

„Dal jsem jí místo toho volno,“ pokrčí neurčitě rameny. Zastyděla jsem se! Nenapadlo mě to.

„Aaah, tak to chápu,“ přikývnu pouze. V tom k nám přijde muž, co byl v kuchyni a donese dva talíře s jídlem. Nejdřív ho postaví přede mě a pak druhý talíř položí před Adama.

Velikostí pokrmu jsem hádala, že to byl předkrm, a že nás čeká ještě několik další chodů.

Pak se vrátí a nabídne mi láhev vína, které bylo umístěno uprostřed stolu.

„Dáte si víno, slečno?“ optá se mě a já okamžitě střelím pohledem na Adama, který ze mě ještě nespustil oči.

„Ne, děkuji, stačí mi voda,“ odmítnu ho.

„Klidně si dej, mně to nevadí,“ řekne Adam nakřáplým hlasem.

„Ne to je v pohodě. Musím si zachovat čistý úsudek,“ počastuji ho podezřelým výrazem. Byla jsem opravdu poučená, po tom všem!

Muž poté odešel zpět do kuchyně a zanechal nás tam samotné. Cítila jsem chvění po celém těle, a tak se sklonila k talíři. Předkrm byl neidentifikovatelný, z čeho se skládal. Vzala jsem vidličku a vzala si drobné sousto. Ucítila jsem chuť citrusů, jejichž hořkost mě zapálila v koutcích.

Mlčky jsme jedli a já se snažila držet pohled všude kolem, jen ne na Adamovi. Dařilo se mi to, dokud mě neoslovil.

„Přinesli ti vše, o co sis požádala?“ optá se klidným hlasem Adam a natáhne si pro sklenici vody.

„Hm?!“ zvednu bradu v náznaku, že nerozumím otázce.

„Zda máš vše, oblečení, kosmetiku, o kterou sis požádala,“ zopakuje s vysvětlením.

„Oh ano! Děkuji ti, ráda bych ti to zaplatila!“ vyhrknu rozhodně.

„Nemusíš nic platit,“ zakroutí decentně hlavou a sklenici odloží, hned jak se krátce napije.

„Ale já chci. Peníze na to mám,“ nenechám se odbýt. Opět.

„To já taky, byla to maličkost,“ řekne tak nadneseně. Trochu se zamračím. Co se týkalo peněz, s ním to byl předem prohraný boj.

„Co Sky? Nějaké novinky?!“ optám se hned na to.

„Ne,“ hlesne pouze a odtáhne se od prázdného talíře, který právě dojedl.

„Byla bych ráda, kdyby si se mnou mluvil upřímně,“ řeknu naprosto vážně. Adam zvedne obočí.

„Mluvím s tebou upřímně.“

„Myslím, že ne,“ oponuji mu.

„Říkám ti upřímně vše, co je potřebné,“ pokrčí nepatrně ramenem a hlavu mírně nahne do strany.

„Mám dojem, že mi neříkáš skoro nic. Dokud se tě sama nezeptám na situaci se Skyem, neřekneš mi vůbec nic. Už mě nebaví se neustále ptát a čekat na vše jako na smrt,“ ucedím značně podrážděně. Zase jsem se přestala kontrolovat. Viděla jsem, jak Adamovi oči opět potemnily.

„Dělám, co můžu,“ sykne jen. Položí si lokty na stůl a dlaně do sebe založí. Vypadal, jako kdyby se měl modlit k Bohu a prosit ho, aby mě nemusel taky zabít.

„Chci vědět o všem, úplně o všem,“ zvednu neústupně bradu.

„Jsi si jistá?!“ zdůrazní ta slova svým hrdelním hlasem. Ztěžka jsem polkla.

„Ano,“ přikývnu rozhodně. V tom k nám přišel kuchař a číšník v jedné osobě a odnesl prázdné talíře. Hutná atmosféra by se mezi námi dala krájet.

„Sluší ti to,“ skloní mi poklonu a já jsem okamžitě zrudla v obličeji. Chopím se skleničky a napiji se, abych to nijak zaonačila, „No co, chtěla si, abych s tebou mluvil upřímně,“ ušklíbne se mírně pobaveně. Moc dobře viděl, jak mě dostal do rozpaků.

„Hele, nepřišla jsem si s tebou hrát, přišla jsem se navečeřet. Jsem tu, abych se něco dozvěděla o mém příteli!“ snažím se ho setřít. V tom zase přijde ten muž a před každého z nás postaví talíř s dalším chodem.

„Nepřišla sis se mnou hrát, ale jsi oblečená tak, jako kdybys chtěla riskovat naprosto vše,“ reaguje po chvíli na má slova Adam. Zamračila jsem se na něj, ovšem jeho očích jsem viděla temnotu. A chtíč.

„Chtěla jsem se obléknout hezky. Dlouho jsem nebyla oblečená hezky,“ opáčím jakoby nic.

„Jistě,“ usměje se mírně. Vůbec mi to nevěřil.

„Co si jako myslíš?! Že jsem se oblékla vyzývavě, kvůli tobě?!“ opřu se do něj s otázkou a dala najevo své pohrdání.

„To já nevím, co máš za lubem,“ rozhodí nepatrně dlaněmi a pohlédne do talíře, který před ním postavil kuchař.

„Vůbec nic,“ procedím skrz zuby a též se podívám na talíř. Byly tam krevety, na nějakém salátu. Chopila jsem se vidličky, ty tři sousta z celého talíře nacpala do pusy a neurvale to hned snědla. Mínila jsem odsud vypadnout nejrychleji jak to šlo. Byl to špatný nápad! Blbko!

„Když tedy máme spolu mluvit upřímně, rád bych ti sdělil, že jsem přijal vyjednávání od Skye,“ informuje mě Adam, zběžným tónem, a já se napřímím v zádech.

„To mi říkáš až teď?!“ udivím se nechápavě. To mi to chtěl zatajit?!

„Chtěl jsem tě od toho držet co nejdál, abych tě ochránil,“ vysvětlí.

„To je od tebe velice šlechetné, ale tyhle časy už jsou dávno pryč, Adame,“ řeknu jízlivě.

„V sobotu se máme sejít v Abú Dhabí, přesně o půlnoci, v jeho klubu,“ informuje mě. Ztěžka jsem se nadechla.

„Nemusím ti říkat, že to bude jistě léčka a ten barák bude plný jeho lidmi, aby zabil nás všechny,“ pokračuji dál v jízlivém tónu.

„Nás?!“ zamračí se Adam.

„No jistě! Jedu s tebou!“ řeknu naprosto neoblomně.

„Ne, ty počkáš tady v Dubaji!“ usměrní mě.

„Ne, jedu taky!“ ucedím, ale Adam silně bouchne dlaní do stolu. Tou ránou nadskočím a podívám se do jeho rozzuřené tváře.

„Říkám ti, že zůstaneš tady a jestli se o něco pokusíš, svážu tě a někam tě zamknu!“ opět mi vyhrožoval a ukázal na mě prstem. Neskutečně mě vytočil. Opět!

Zhurta vstanu, ráznými kroky podpatků se rozejdu směrem ke dveřím, když v tom ale Adam vstane, hrubě mě chytne za zápěstí a přitáhne si mě k sobě. Začnu se mu vzpouzet, ale on mě chvatně přirazí na stůl. Hrubě se mnou smýkne a položí na záda o desku stolu. Kolem mě jen zařinčí sklo, které dopadlo na zem, když zchodil ze stolu část nádobí. Nějakém způsobem se vtěsná mezi mé nohy a já ucítím záchvěv v mém klíně, za který jsem se okamžitě nenáviděla.

Adam se nade mnou sehne a hrubě mě chytne za bradu. Takového jsem ho asi ještě nezažila.

„Říkám ti, přestaň mě srát! Nebo ti ukážu, kdo doopravdy jsem a zapomenu na to, jak moc tě miluju! Ošukám tě na tomhle stole a bude mi úplně jedno, že miluješ někoho jiného!“ procedí skrz zuby tak důkladně, až to ve mně vyvolá strach.

Strach z Adama Al-Sheida, před kterým mě všichni varovali!