Mr.Black Vesmírná černá - 3.kapitola

Anotace: Mít Esa v rukávu, je vždycky něco navíc!

Sbírka: Mr.Black - Vesmírná černá - Kniha druhá

Přeji krásné čtení!

 

3.kapitola

Rozšířenými oči pohlížím do těch jeho, ve kterých se značily všemožné emoce. Byl v nich především vztek. Celé tělo se mi zachvělo a mé tělo na něj okamžitě reagovalo.

Zamračila jsem se a hrdě zvedla bradu. Přiblížila jsem se tak ještě blíž k jeho tváři, která byla neuvěřitelně napjatá.

„Nehraj si tady na něco, co nejsi!“ procedím skrz zuby, riskující, že to dopadne blbě.

„Přestaň mě provokovat!“ sykne a cítím, jak se mi klínem otře o ten můj. Odvrátím pohled někam do strany a na mysli mi vyvstala otázka, zda by to opravdu udělal. Zda opravdu takový je a já ho doopravdy neznala.

Adam mě záhy na to pustí, poodstoupí a rázně přejde k oknu. Rukou si přejel po vlasech, jako kdyby se potřeboval uklidnit. Vyděšeně jsem se rozhlédla a narovnala se v zádech. Upravila jsem si šaty, které jsem měla vyhrnuté až u klína a nohama se dotkla země. Rozešla jsem se směrem k hlavním dveřím a čím víc jsem se blížila k odchodu, tím se mé kroky zrychlovaly k rychlému úprku.

Zhurta jsem vzala za kliku a vyšla z bytu. Ti dva se tam znuděně opírali o zeď, ovšem svým úprkem jsem je probrala a hned se za mnou vydali k výtahu. Nic neříkali a já byla za to ráda.

Mínila jsem odsud zmizet, co nejrychleji.

 

                                                                       -

 

Ležela jsem v posteli a zírala do tmy před sebou. Neustále jsem měla před sebou tu scénu, která se odehrála u Adama. Ty jeho nenávistné oči. Ta zloba, která převzala kontrolu nad jím samotným. Připomnělo mi to jeho výraz, kterým na mě tehdy koukal, když jsem ho kopla do rozkroku, při potyčce na schodech.

Přetočila jsem se na bok a snažila se to vše zahnat. Chtěla jsem usnout a na ten dnešní zážitek se pokusit zapomenout. Ovšem hlava mi jela dál a jen tak to ten můj mozek nevzdával.

Adam říkal, že má proběhnout vyjednávání v sobotu a do soboty zbývaly přesně čtyři dny. Měla jsem čtyři dny na to vymyslet, jak se tam dostanu. Prostě jsem musela. Musela jsem být u toho.

 

                                                                       -

 

„Kolik stojí tvá loajalita?“ optám se troufale Tea, když další den ráno trénujeme v posilovně obranné chvaty.

„Cože?“ utrousí nechápavě a stále vykrývá mé chvaty, které opakuji stále dokola.

„Kolik stojí tvá loajalita? Kolik peněz ti člověk musí dát, abys mu byl naprosto oddaný a udělal pro něj všechno,“ vysvětlím důrazněji a zastavím se v pohybu. Opřu si ruce v bok a vydýchám se.

„Mám dost peněz na to, abych svou práci dělal s nejlepším svědomím,“ odpoví neurčitě. Obrátím oči v sloup.

„Proč? Chceš mě uplatit?“ zeptá se pobaveně chvíli na to.

„Jo,“ souhlasím a jemu smích opadne. Myslel si, že žertuju. „Hele, zaplatím ti. Dost štědře, když budeš dělat pro mě, a ne pro Al-Sheida,“ dodám zcela vážně. Teo se horoucně rozesměje.

„Ty ses asi úplně zbláznila?!“ rozhodí rukama nechápavě a rozhlédne se po posilovně. Opět jsme tam byli jen my tři. Dozvěděla jsem se totiž, že tento čas má zamluvenou posilovnu pouze Adam sám pro sebe. Ovšem dnes nepřišel. Což mi vůbec nevadilo. Nepotřebovala jsem ho vidět.

„Ne! Nezbláznila. Potřebuji tvou pomoc!“ řeknu o něco tišeji a přistoupím blíže k němu. Tázavě na mě nakrčí bradu. „Musíme se v sobotu spolu dostat do Abú Dhabí a být při vyjednávání. Adam mě odmítá s sebou vzít,“ vysvětlím.

„Ano! Protože je to nebezpečné a holka jako ty, tam rozhodně nemá co dělat,“ oponuje mi a značně mi dává najevo, že jsem se úplně pomátla.

„Tak kolik?!“ nadhodím bradou. Kolik stojí tvá oddanost?!

Teo na mě přimhouří podezřele oči a chvíli neříká vůbec nic. Založí si obranně ruce na prsou a stále se se mnou pře v pohledu z očí do očí.

„Fajn!“ vzdá to po nějaké době, „Chci půl milionu, na účet, teď hned!“ řekne naprosto vážně.

„Dobře,“ přikývnu okamžitě.

„Počkej, jako fakt?!“ nahrbí se v ramenou.

„Jo, pošlu ti ty peníze okamžitě na účet,“ přikývnu.

„Chceš mi říct, že kdybych si řekl milion, tak mi ho dáš?!“ udiví se.

„Jo, na tolik odhodlaná jsem!“

„Nebo jsi spíše naprostý blázen!“ vyhrkne tiše, aniž by nás někdo slyšel.

„Pošlu ti ty peníze nahoře v bytě, ty zařídíš auto, veškeré potřebné vybavení, zbraně, prostě všechno na to, abychom mohli odjet do Abú Dhabí,“ řeknu rozhodně. Počastuje mě jakýmsi výrazem a pak se ztěžka nadechne.

„Fajn, ale jestli se o tom dozví Al-Sheid, nechá zabít nás oba!“ ucedí Teo nesouhlasně.

„Tři, nás tři,“ opravím ho a kývnu směrem k Oliverovi, který stál opodál. Jeho už jsem měla zmáknutého. Stálo mě to dvě stě tisíc.

„To jako fakt?! A kolik si mu dala!“ 

 

                                                                       -

 

Za poslední čtyři dny jsem se soustředila plně na plánování mé přepadovky. Měla jsem v hlavě určitý plán, jak zasáhnout do děje, aniž by tím musel padnout Adam do léčky, když by tam jel. Chtěla jsem vyjet daleko dřív. Už odpoledne.

Spoléhala jsem na to, že i kdyby Adam jel autem, cesta by trvala osmdesát minut. Kdyby letěl vrtulníkem, časově to zvládne za polovic. Snažila jsem se myslet na vše a s těmi svými dvěma kumpány začala budovat kompletní plán. Na chytrém internetu jsem si zjistila, že Skyův klub otevírá v devět večer, a toho jsem mínila využít. 

S Adamem jsem se vůbec neviděla a byla jsem za to ráda. Po tom, co se mezi námi stalo a co jsme si řekli, bylo možná lepší se nevidět a dát si nějaký čas mezi sebou odstup. Ačkoli mě to velmi tížilo, bylo to prostě lepší.

 

Byla sobota krátce po poledni a já se pustila do příprav. Oblékla jsem si černé legíny, sportovní podprsenku, na kterou jsem si nevlékla neprůstřelnou vestu, kterou mi pořídil Teo. Na to jsem si navlékla černé tričko s dlouhým rukávem, přes kterou jsem si oblékla obyčejnou jeansovou košili, která mi byla volnější a já tak zamaskovala, co doopravdy schovávám pod tričkem.

Vlasy jsem si upravila do culíku a cítila, jak se mi přitom klepaly ruce. Začínala jsem být nervózní. Nazula jsem se do černých botasek a spěšně zkontrolovala, zda jsem na nic nezapomněla. Věděla jsem, že zbytek věcí mám připravený v obýváku na gauči.

Seběhla jsem schody a ohlédla jsem se po těch dvou.

Oliver netrpělivě přešlapoval před dveřmi a Teo se opět ležérně opíral o kuchyňský ostrůvek.

„Tak co, jste připraveni?!“ zahlaholím povzbudivě, jako kdybychom se spíše připravovali na maraton, než na život a na smrt. Přešla jsem ke kávovaru, s chutí si udělat poslední kafe.

Zaslechla jsem cvaknutí dveří. Spěšně jsem se ohlédla a lekla se. Adam!

„Nechte nás o samotě,“ pokyne těm dvěma, hrozivým hlasem. Okamžitě se dali na odchod. Otočila jsem se zpátky ke kávovaru, abych zakryla svůj úlek v obličeji a doufala, že si nevšimne bagáží na gauči. Slyšela jsem kroky, jak se vydal ke mně. Vložila jsem hrnek do kávovaru a zvolila si sílu kávy. Spustila Play a neúčastně na něj pohlédla. Zastavil se asi tři kroky přede mnou. Vytáhl z kapsy kalhot mobil a chvíli na něm něco mačkal. Pak ho zase zamkl a mobil schoval zpět do kapsy.

„Právě jsem ti poslal peníze, kterými si chtěla uplatit mé muže,“ pronese suše, nevzrušeně. Ve mně by se zrovna krve nedořezal. Sakra práce!

„Co sis jako myslela?! Že vyrazíš ve třech vystřílet celý klub a jen tak jednoduše zachráníš O’Briana?!“ zhostí se dál pokračovat a já se cítila, jak malá holka, které hubuje její otec.

Neoblomně jsem zkřížila ruce na prsou a opírala se zády o linku. Nasadila jsem nepřístupný výraz a zvedla panovačně bradu. To jsem prostě byla já!

„Můj plán měl možná mouchy, ale měla jsem jisté eso v rukávu,“ ucedím.

„Neměla jsi vůbec nic v rukávu! Naprosto slepě sis myslela, že ti to prostě nějak projde! Jak si mohla být, tak naivní a hloupá! Ježíši, ty ani nevíš, co ti mohli udělat!“ okřikne mě znatelně vyšším hlasem. Zamračím se na něj.

„Ještě, že jsem chlapy před tebou varoval, že můžeš přijít s čímkoli a oni za mnou hned přišli!“ utrousí si, spíš sám pro sebe. Nervózně si pročísne vlasy dozadu. Takže mě celou dobu vodili za prst, a přitom celou dobu donášeli Adamovi. Sakra, ani peníze nestačily!

„No, tak můžeš být spokojený, prokoukl si mě! Přistižená při činu, svážeš mě a zavřeš mě teď někam do skříně, jak si sliboval?!“ zavrčím. Adam mě počastuje zamračeným pohledem.

„Ne, splnilo se ti tvé přání,“ ucedí nasraně, „Před chvílí mi volal Sky, chce abys přijela taky. Chce, abys byla u vyjednávání.“

„Cože?!“ vyhrknu hned ze sebe šokovaně.

„Takže se sbal. Sbal si vše, protože pak budeš volná a budeš si moct odjet, kam budeš chtít,“ řekne Adam kamsi do prostoru, protože se otočí na patě a dá se na odchod.

„Adame, počkej!“ zastavím ho a pár spěšnými kroky se vydám k němu. Ovšem zastavím se hned, jak se na mě podívá nepřístupným výrazem.

„Jak si můžeš být, tak jistý tím, že to dobře dopadne?“ utrousím se strachem v očích. Nevěřila jsem tomu, že by to bylo tak jednoduchý.

 „Protože, to tak bude,“ odvětí pouze a odejde. Dveře se za ním silně zabouchnou. V krku se mi udělal jakýsi knedlík, který se mi ztěžka polykal. Sakra!

 

 

Seděla jsem na posteli a koukala na sbalený kufr před skříní. Bylo mi špatně, cítila jsem, jak se mi žaludek několikrát zhoupl. Čím víc se blížila hodina odjezdu, tím jsem byla nervóznější.

Svým způsobem jsem byla ráda, že můžu nakonec jet taky, než abych se vydala na zběsilou cestu plnou nejistot. Najednou se ozvalo klepání na dveře a mezi dveřmi se objevil Teo.

Zamračila jsem se na něj.

„Cos jako čekala?!“ utrousí rádoby omluvným tónem.

Neřekla jsem vůbec nic. Cítila jsem se jím zraněná, ačkoli jsem chápala, že dělal svou práci. Zodpovídal se Adamovi a slíbil mu svou věrnost. Myslel to dobře.

Vstala jsem a mlčky jsem přešla ke kufru. Vysunula jsem madlo a vydala se ke dveřím. Teo se natáhl po kufru a já mu ho přenechala. Přes rameno jsem si přehodila kabelku, ve které jsem měla své doklady, mobil a vtěsnala tam i nůž, pro případ, kdyby došlo na boj. Chtěla jsem tam schovat zbraň, ale bohužel, do Chanelky se nevešla!

 

 

Vyšli jsme před hotel a já pohlédla ze schodů dolů. Čekala tam tři velká černá auta v řadě. U toho prostředního čekal Adam a zrovna se ohlédl mým směrem.

Sešla jsem schody a přešla až k němu. Podíval se na mě, ovšem oči měl schované za brýlemi.

„Můžeš jet v prvním autě,“ pronese odtažitě a rukou decentně poukáže na první auto. Nevím proč, ale píchlo mě u srdce.

„Chci jet s tebou,“ utrousím rozhodně. Nic na to neřekne, pouze se otočí a zaleze si do auta. Okamžitě ho následuji a usadím se na sedadle. Oliver za mnou zavře dveře auta a vyčká se, až vyjede první auto.

Věděla jsem, že nás čeká minimálně hodinová cesta, tudíž dost dlouhá na to, abychom seděli vedle sebe a vůbec na sebe nepromluvili. Adam seděl u okénka, o které si opíral ruku a v dlani měl opřenou tvář. Koukal ven a nevypadal, že by se mínil se mnou bavit.

Neznala jsem ho takového. Uraženého, zhrzeného, zrazeného. Strašně mě to bolelo a chtěla jsem to nějak napravit, ale nevěděla jsem jak. Mezi námi to už bylo kompletně posraný. Ta propast byla tak hluboká, že už se nedala zacelit.

Chopila se mě opět panika a v hlavě mi hýřily myšlenky CO KDYBY. Snažila jsem se uklidnit, a tak jsem se podívala z okénka. Vyjížděli jsme z Dubaje a najednou byly kolem nás pouze písečné duny. Tak nekonečné. Horký písek zbarvený do směsic hnědé a žluté.

Ztěžka jsem se nadechla a snažila se zadržet slzy, které se mě opět zmocňovaly.

V tom jsem periferně zaznamenala pohyb a ucítila Adamův dotyk na ruce. Vzal svou dlaní tu mojí a pevně ji stiskl. Podívala jsem se na něj, těmi svými uplakanými oči, do těch jeho. Brýle už měl sundané a koukal na mě umírněněji než před tím. Už v jeho očích nebyl hněv a nepřístupnost. Ale viděla jsem mu v očích strach. Strach.

 

Adam mě celou cestu držel za ruku, ale nepromluvili jsme spolu ani slovo. Každý jsme koukali ze svého okénka a mlčeli. Chtěla jsem toho říct tolik a zároveň nevěděla co.

Byla jsem úplně mimo a jakmile jsem viděla, že vjíždíme do Abú Dhabí, opět se mě zmocňovala panika a strach.

Jakmile jsme zastavili před vysokou budovou, mezi dalšími vysokými mrakodrapy, Adam mou ruku pustil. Zděšeně jsem se na něj podívala. On si mezitím zapnul sako a v krátkosti si řekl něco s řidičem.

„Adame,“ vyslovím jeho jméno. Prosebně. Adam se na mě podívá, ale ihned sklopí pohled.

„Pojď, musíme jít,“ vyzve mě a nasadí opět nepřístupný výraz. Mé dveře se záhy otevřou a v nich se objeví Teo, který mi nabídne ruku, aby mi pomohl vystoupit z auta.

Křečovitě se ho chytnu a vystoupím z auta. Adam mezitím obejde auto a přistoupí ke mně. Kolem nás se rozprostře naše ochranka a najednou zaznamenám známou tvář. Pan Alfréd.

„Proč je tu Alfréd?!“ utrousím nechápavě otázkou na Adama. Ten si nasadí na nos černé brýle, aby mu nebylo vidět do očí a nic na to neřekne. Pouze se rozejde k hlavním dveřím klubu, kde stála fronta lidí, kteří čekali na vstup do klubu. Všichni jsme šli v hloučku za ním a prošli beze slov kolem ochranky, která nás jisto jistě čekala. Vstoupili jsme dovnitř obrovského tanečního sálu, který jsem si moc dobře pamatovala a vydáme se na opačnou stranu k výtahům. Bedlivě jsem se rozhlížela, po tom, kolik je tu lidí, zda tu jsou nouzové východy, cokoli.

Došli jsme k výtahům a rozdělili se na dvě části, protože do jednoho výtahu bychom se všichni nevešli. Bylo s námi asi deset dalších Adamových mužů. Všichni drželi v ruce nějakou zbraň a nevypadali na to, že by se chtěli kamarádit. Nevypadali ani na to, že by je tížilo, že jdou do akce. Naopak, vypadali natěšeně.

Když jsme dojeli do nižšího patra, o kterém se mi Sky tenkrát zmínil, vešli jsme do obrovského skladiště. Všude byla hromada krabic, zapáskovaných klecí, dřevěných boxů. Po stranách byly jakési třídící stoly, u kterých postávali muži. Skyovi muži.

Následovala jsem napjatě Adama a zastavila se, až co on. Došli jsme až na konec, kde byl obrovský mahagonový stůl, za kterým seděl Sky. Šíleně se usmíval. Byl v obklopení svých mužů, nemohli jsme mít absolutně žádnou šanci.

„Vítejte, v mé skromné kanceláři!“ zvolá s úsměvem. Fakt to byl psychopat!

„Prosím, posaďte se. Nechal jsem vám připravit křesla!“ zvolá s jistým nadšením v hlase a poukáže na dvě křesla před jeho stolem. Bylo pro mě a Adama. Adam se pomalými kroky rozešel a usadil se do křesla. Posadil se tak, aby mu to bylo pohodlné. Brýle si složil a zakasal do náprsní kapsy. Ztěžka jsem polkla, když Sky spočinul pohledem na mě.

Ač neochotně jsem se teda rozešla taky a posadila se do druhého křesla. Spěšně jsem se podívala po mužích, kteří stáli za ním a pohledem hledala Matta. Nikde nebyl.

„Takže, jsem velice rád, že jste dorazili a vzhledem k tomu, že jsme se tu sešli v takovém počtu, budeme mluvit v angličtině, aby všichni rozuměli,“ zahlaholí stále se usmívající od ucha k uchu. Iritoval mě ten jeho úsměv. Iritovalo na něm úplně vše.

„Kde je Matt?!“ štěknu po něm. Nevydržela jsem to. Ucítila jsem, jak mi Adam sáhl na dlaň, kterou jsem si opírala o madlo a jemně ji stiskl, jako kdyby se mě snažil uklidnit.

„V klidu kočičko, všechno má svůj řád,“ pokyne mu rukou, abych se hodila do klidu a pak se podívá na Adama, „Takže, vznes svůj návrh, když už jsi mě přiměl vyjednávat,“ osloví ho a já střelím pohledem na Adama. Moment, neříkal mi náhodou, že Sky chtěl vyjednávat?!

Adam zvedl ruku, kterou pokynul a z mužů stojíc za námi vyjde Alfréd, svírající v ruce černý kufřík. Přejde pomalými kroky ke stolu a kufřík si dovolí položit na Skyův velký stůl. Sky si ho ostražitě prohlédne a zastaví jednoho z jeho mužů, kteří chtěl zbraní na něj namířit. Alfréd začne vytahovat jakési dokumenty a když je nasbírá na jednu kupičku, předá je před Skye na stůl. Sky se značně zmaten podívá na Adama.

„Tohle jsou všechny právní dokumenty k hotelu,“ pronese suše Adam, stále mě držíc za ruku. Ztěžka jsem se nadechla a jeho ruku pevně stiskla. On se vzdával hotelu?!

Sky jen spěšně přejede dokumenty a pobaveně se ušklíbne.

„No, mínil jsem vás všechny zabít na jedné hromadě, ale začíná mě to zajímat. Předpokládám, že si nepřišel pouze s nabídkou hotelu, když tu máš vlastního notáře,“ ušklíbne se Sky a já jsem se začala ztrácet v tom, o co tu doopravdy jde.

Alfréd vytáhne oranžovou složku s dalšími dokumenty a podá je Skyovi do ruky.

„Tohle je vše k jižnímu cípu, všechny kontrakty, jsou tvoje,“ vysvětlí Adam a já nemám nejmenší ponětí, o čem se baví. Dle Skyova zablýsknutí očí ho to ovšem velice zajímalo.

„Zajímavé,“ zhodnotí a složku položí na dokumenty o hotelu.

Alfréd znova zopakuje ten samí pohled a pak z kufříku vytáhne jeden jediný papír, který opět podá Skyovi do rukou. Ten si ho přečte a tvář se mu zlehka napne. Pohledem střelí po nás obou. Zády se opře do židle, jako kdyby o něčem přemýšlel.

„No ty vole,“ utrousí najednou česky. Podívám se na Adama, nechápala jsem.

„Vzdám se naprosto všeho. Celá Dubaj bude tvá. Mé obchody, černý trh, prodej ropy, hotel. Všechno bude tvé, s tím, že odejdu z Dubaje. Kristýnu a O’Briana necháš odejít též,“ stanoví svůj požadavek Adam, aniž by spustil oči ze Skye. Mé oči se rozšířily a uvědomila jsem si, co mi nedávno řekl.

„Vzdám se všeho, abych mohl být s tebou, abych tě ochránil před vším špatným a zároveň ti dopřál normální pokojný život.“

„Odejdeš z Dubaje a nikdy se už do ní nevrátíš!“ opomene ho Sky, s výhružným prstem směřující na něj. Adam pouze přikývl. Byla tu šance, že ho opravdu nezabije a nechá odejít?!

„No, tak to si mě opravdu překvapil! A neříkám, ta nabídka zní opravdu lákavě,“ zazubí se Sky a chvíli dělá, jak usilovně přemýšlí, „Ale nemyslíš, že tohle si mohl udělat už daleko dřív, když mi na klíně klečela tvoje kočička a já ti vyhrožoval jejím zabitím?“ otáže zcela vážně.

Adam se ztěžka nadechne a podívá se na mě. Nedokázala jsem identifikovat jeho výraz. Pak se odvrátil a podíval se na Skye.

„Přehodnotil jsem priority,“ odpoví monotónně. V tom mi srdce udělalo neskutečný kotrmelec. Věděla jsem moc dobře, co ta slova znamenají.

„No dobře, tak to tedy pojďme podepsat, ať to máme za sebou!“ zvolá radostně Sky a chopil se posledního papíru, který mu předal Alfréd. Zřejmě to byla jakási smlouva, či úmluva o tom, jak se Adam rozhodl. S tím, že to stvrdí podpisy, aby to bylo vše „právně“ vyřízené.

„Adame, nebuď blázen! Ještě nic nepodepisuj! Chci vidět Matta!“ zastavím Adama, když se chtěl zvednout ze židle. Počastovala jsem Skye podezřelým výrazem.

Ten se horoucně opět rozesmál.

„No není ona úžasná!“ zvolá do davu, kdy se muži za ním sborově rozesmějí. Fraška!

„Holka, tady jsi u mě, na mé domácí půdě. Tady se neskáče podle toho, jak si pískáš. Všechno má svůj čas. Nejdřív obchod a pak ten zbytek,“ dodá jízlivě. Adam se pak pustí z mého sevření ruky a vstane. Opatrnými kroky přejde ke stolu a chopí se propisky, kterou mu podal Alfréd do ruky. Podepíše to lejstro a propisku podá náležitě Skyovi. Byla to prostě smlouva s ďáblem. Sky po podpisu podá dokument Alfrédovi a ten tam udělá svůj podpis a otiskne tam své razítko, pomocí prstenu, co měl na prostředníčku. Bylo to prost celé uzavření, jakéhosi mafiánského paktu, rádoby obchodu. Alfréd si pak dokument uschová do kufříku, který náležitě zavře a zase s ním odejde někam za nás.

Adam se vrátí zpátky do křesla a usadí se. Spěšně střídám pohled mezi ním a Skyem a jsem značně nervózní z toho, zda už přivedou Matta. Měla jsem o něj neskutečný strach, který jsem v sobě celou dobu snažila popírat. Bála jsem se toho, jak bude vypadat a co mu všechno udělali. Ačkoli vím, že on se jen tak nedá.

„No popravdě, jsem nevěřil, že k tomu dojde, ale příjemně si mě překvapil,“ mlaskne Sky, jako kdyby právě slízl celou smetanu. Zamračím se na něj, celá netrpělivá. Možná, kdybych v ruce třímala zbraň, neváhala bych ho nestřelit přímo do hlavy.

„Ale prohrál jsem sázku, sakra!“ sykne si spíše sám pro sebe a já nechápala o čem mluví.

„Přestaň mlít sračky a přiveď O’Briana!“ ucedí Adam, snažíc se ho popohnat.

Sky ho obdaří úsměvem, ovšem jakýmsi úlisným. Zákeřným.

„Matte! Matty pojď, pojď se přidat k nám! Je tu zábava!“ zvolá hlasitě Sky a já zaslechnu za sebou kroky. Vystrašeně se otočím, ačkoli jsem nebyla připravená na to, co mě čeká, hned jsem se otočila. Vytřeštila jsem oči.

Pohlédla jsem na Matta, který k nám přicházel, když se prodral mezi muži Adama, kteří stáli opodál. Šel po svých, v černém obleku, ruce měl zastrčené ležérně v kapsách, upravený a v obličeji absolutně netknutý.

Byl krásný, jako vždy.

Zalapala jsem po dechu a nevěřila vlastním očím.

Nic mu nebylo, naprosto nic. Nechápala jsem to.

Matt mě obdařil krátkým neurčitým pohledem, když k nám došel. Pak obešel mé křeslo a přešel ke stolu Skye. Otočila jsem se zpátky a viděla ve Skyových očí čiré pobavení.

„Boooom! Surprise madafaka!“ vykřikl Sky tak hlasitě, až jsem leknutím nadskočila. Nechápavě jsem pohlížela na ty dva.

„Víš říkal jsem ti, že pomsta je jednodušší, když je nás víc, těch, co tě nenávidí, a tak Matt přišel se skvělým nápadem. Teda, já měl v plánu ho nejdřív zabít, ale přesvědčil mě, že uděláš naprosto VŠE, jen abys ji ochránil. Protože tak moc ji miluješ,“ shrne jednoduše jejich plán a ve tváři neskrývá údiv. Pak se nahne do strany, z kalhot vyndá pár bankovek, které podá Mattovi a ten si je schová do postranní kapsy saka. Peníze ze sázky, kterou prohrál.

Stále jsme tam seděli s Adamem zařezaný v křeslech a ani jeden nedutali. Myslím, že Adam byl možná ještě méně vykolejený jako já. Pohltil mě vztek. Tak hrozně jsem se bála o Matta a on to byl celou tu dobu jeho plán?!

„No Matte, můžeš jít. Já své slovo plním,“ pokrčí rameny Sky a podívá se na mě, „Ji si můžeš vzít s sebou,“ dodá úlisně a já se podívám na Matta. Okamžitě se na něj zamračím. Rychle ke mně přistoupí a čapne mě hrubě za loket, aby mě donutil vstát.

„Nesahej na mě, ty hajzle!“ vykřiknu okamžitě a vlepím mu řádnou facku. Muži, kteří stáli za mnou na něj okamžitě namíří zbraň, což vyvolá řetězovou reakci ostatních, a tak všichni namíří zbraň na sebe navzájem.

„Přestaňte! Stáhněte ty zbraně!“ poručí okamžitě Adam, postaví se a otočí se na své muže, aby věděli, že to myslí naprosto vážně. Všichni uposlechnou a hned jak je stáhnou, Skyovi muži skloní též zbraně. Situace se tím uklidní. Já se podívám na Adama. A on na mě.

„Adame?!“ vyslovím jeho jméno prosebně a cítím, jak mě Matt znova uchopil za loket a donutil se rozejít pryč.

„Sbohem, vesmíre,“ řekne v češtině a uvědomila jsem si, že se právě se mnou rozloučil. Zděšeně jsem na něj zírala, dokud jsem mohla a nezastínili jeho tvář, jeho muži stojící kolem něj. Měla jsem pocit, že ho vidím naposled.