Mr.Black Vesmírná černá - 10.kapitola

Anotace: Těžké chvíle a rozhodnutí, které mění životy.

Sbírka: Mr.Black - Vesmírná černá - Kniha druhá

Tato kapitola je asi jedna z nejintenzivnějších, co jsem kdy napsala.

Pamatuji si, jako kdyby to bylo včera, kdy jsem dopsala tuto kapitolu někdy začátkem února v půl dvanácté večer a musela se jít následně vybrečet do koupelny, aby mě v baráku nikdo neslyšel :D Teď se tomu směju, ale tenkrát mi to málem rozervalo duši. Nechci znít jako nějaká plačka, ale jako autor se velmi často musím vžívat do svých postav, ať už mi jejich rozhodnutí sedí nebo ne.

Je to prostě sám život. Někdy je to lehké, někdy ne.

Některé životní zkoušky obstojíme, některé ne.

Já doufám, že vás tato kapitola nijak neodradí a naopak budete číst dál.

Přeji hezké čtení! :)

Vaše E.

 

 

 

10.kapitola

Když jsem přicházela k sobě, slyšela jsem, jak mi hučí v uších. Přimhouřila jsem oči a viděla průzračné ostré světlo, které mi svítilo přímo do očí. Bolestně jsem oči opět zavřela a snažila se soustředit na sluch. Pořád jsem slyšela jisté hučení a zároveň ostré pískání, které bylo velmi nepříjemné. Pohla jsem bolestně hlavou a cítila ostrou bolest na spánku.

„Halo, slečno, slyšíte mě?!“ zaslechnu najednou přímo nad sebou ženský hlas. Opět jsem se snažila otevřít oči, i když mě ten úkon jako takový neskutečně bolel. Přimhouřila jsem oči a viděla před sebou siluetu ženy, která na mne koukala starostlivým výrazem. Očima jsem několikrát zamrkala, abych si zvykla na to ostré světlo, ve kterém stála a zmateně na ni pohlédla.

„Měla jste autonehodu. Jste v kalifornské státní nemocnici,“ obeznámí mě klidným hlasem a mě její slova rezonují v hlavě. Chtěla jsem něco říct, ale měla jsem s tím hrozný problém.

„Utrpěla jste těžký otřes mozku,“ pokračuje dál a já se zvládla rozkoukat. Pohlédla jsem ji do tváře, teda jen do jejích očí, zbytek tváře měla zakryté rouškou. Vlasy měla spletené do copu a na hlavě měla doktorskou čepici. Spěšně přehlížela na mě a pak kam si, kde zrovna něco dělala u mého hrudníku. Hlavou jsem se ohlédla mírně doprava a viděla naproti ní stát další ženu, která ji zrovna podávala nějaký nástroj. Začala jsem si uvědomovat co se vlastně stalo. Narazil do nás náklaďák. Do Mattova auta. Matt. Kde je Matt?!

„Kde,“ hlesnu ztěžka chraptivým hlasem, snažíc se zeptat, kde je Matt.

„Šetřete se! Dýchejte se a pokud možno nemluvte,“ pokyne mi žena a viděla jsem, jak zrovna zvedala šicí jehlu směrem ode mě. Mírně jsem se ohlédla směrem níže a viděla kolem sebe zakrvácené ubrousky. Ucítila jsem mírnou bolest někde na mém břiše a snažila se rozdýchat. U spánku mi tepalo a jisto jistě jsem na tom místě krvácela. Začínalo mi navalovat a nemohla se zbavit pocitu, že budu zvracet. Začala jsem zhurta sípat, kdy si toho všimla lékařka po mé levici a vyhrkla, „Bude zvracet!“.

Jen to dořekla a já začala zvracet a dávit se vlastními zvratky. Lékařka mi dala před pusu jakousi misku, kam jsem vyzvracela svůj obsah žaludku a udělalo se mi ještě hůř. Opět jsem šla do mdlob.

 

Slyšela jsem pípání. Monotónní pípání v jednom rytmu.

Otevřela jsem oči a několikrát jimi zamrkala, abych si přivykla na denní světlo, které proudilo do pokoje oknem, ve kterém jsem se nacházela. Rozhlídla jsem se po pokoji, co mi bolest celého těla dovolila a cítila, jak mě pohlcuje panika. Pípání někde za mou hlavou se začalo zrychlovat a já si uvědomila, že je to monitor, který měří můj srdeční tep.

V tom se rozrazí dveře a dovnitř vejde zdravotní sestra. Tedy, na to jsem ji odhadovala, podle oblečení a jejího celého vzezření. Přistoupila až ke mně a hned se nade mnou naklonila.

„Uklidněte se slečno. Jste v kalifornské státní nemocnici. Měla jsem autonehodu. Utrpěla jste těžký otřes mozku a několik vnějších poranění. Jestli chcete, můžu vám dát trochu napít, chcete?“ řekne starostlivě pomalou angličtinou, tak abych ji rozuměla. Byla jsem schopna pouze přikývnout a snažila se uklidnit, jak mi sama pokynula. Ovšem zrealizovat to, bylo těžké. Přešla ke stolečku, kde měla připravený plastový hrníček s vodou, vzala brčko a přistoupila zpátky ke mně. Brčko mi dala ke rtům a malinko mi ho popostrčila do úst, abych z něj mohla sát.

„Napijte se jen trochu,“ pokyne mi a já vší silou natáhnu vodu z brčka. Hned mi to zpraží vyprahlý krk a já se hned rozkašlu. Při kašlání cítím pouze bolest. Bolest celého těla, každé rány a zranění, co jsem měla na těle.

„Zavolám paní doktorku, aby vám řekla víc, ano?“ opáčí vřelým tónem. Já opět jen přikývnu, snažíc se vydýchat tu bolest. Sestra odloží hrnek s vodou a odejde z pokoje.

 

Asi za pět minut se vrátila i s doktorkou v zádech. Doktorka ke mně přišla a její oči jsem poznala hned, jen co ke mně přistoupila. Byla to ta samá, co byla u mě, když jsem se probrala poprvé.

„Jmenuji se doktorka Smithová. Ošetřovala jsem vás, když vás přivezli sanitkou, sem do nemocnice. Máte těžký otřes mozku. CT potvrdilo nález u vašeho levého spánku, tudíž tu zůstanete několik dní na pozorování. Měla jste ještě několik otevřených ran v oblasti hrudníku a nohou. Ty jsme vám zašili stehy, které se sami vstřebají,“ informuje mě, ovšem její slova prošly mými uši a zase ven. Nezajímalo mě to.

„Kde…kde je můj přítel?“ zachraptím značně oslabenými hlasivkami.

„Váš přítel dnes podstoupil už druhou operaci,“ odpoví mi neurčitě a já se ztěžka nadechla. Pohltil mě neskutečný strach o Matta a že jsem ho doopravdy ztratila.

„Je mimo ohrožení života, ovšem má velmi vážné zranění levé nohy,“ informuje mě spěšně, když si všimla, jak začínám panikařit, „Pokud budete schopná, zítra ráno bychom vás za ním na chvíli vzali,“ ubezpečí mě a decentně poplácá po ramenou, aby mě to uklidnilo. Uklidnilo. Hrozně jsem ho chtěla vidět. Chtěla jsem vidět, že je v pořádku.

„Máme někoho informovat, někoho z rodiny, o vašem zdravotním stavu?“ zeptá se mě dodatečně. A já zmateně začnou kývat hlavou. Byla jsem úplně mimo.

„J-já nevím,“ opáčím a napadlo mě, že si ani nepamatuju číslo na tátu, abych mu mohla zavolat. Ale zároveň jsem mu nechtěla přivádět starosti.

„Podívám se do vašich věcí, se kterými vás přivezli, zda tam nemáte mobilní telefon,“ napadne najednou sestru, která stála opodál a odešla kamsi pryč.

„Dám vám kapačku na bolest, zároveň vás trochu uklidní a vy se budete moc prospat,“ řekne doktorka a natáhne se po mé ruce. Všimla jsem si, že jsem tam měla zavedenou kanylu, ani jsem si jí nevšimla. Přešla na stranu, odkud vzala kapačku visící u monitoru, který mě stále snímal a založila do ní pytlík čeho si, co vytáhla z šuplíku opodál. Zavedla mi hadičku do kanyly a pak promačkala pytlík, který pověsila nade mě. Netrvalo dlouho a já jsem pocítila jistý klid. Pak pomalu odcházela i ta tupá bolest a já chtě nechtě zavřela oči a usnula tvrdým spánkem.

 

                                                                       -

 

„Dobré ráno,“ pozdraví sestřička, která ráno vrazí neurvale do dveří a mě tím vzbudí.

„Jé promiňte, nechtěla jsem vás vzbudit. Myslela jsem, že už jste vzhůru,“ opáčí omluvně, když si všimne mého výrazu. Cítila jsem se naprosto strašně, jako kdyby mě něco semlelo a zároveň hned vyplivlo.

„To je v pohodě,“ opáčím tiše, snažíc se narovnat v zádech. Sestřička přejde až ke mně a mírně mi postel zvedne tak, abych byla hlavou o něco výš. Pak mi zkontrolovala hlavu, kterou jsem měla obvázanou a nechala mi obvaz dole. Překontrolovala mi spěšně všechny ostatní rány na těle a obeznámila mě tím, že za hodinu přijde hlavní doktorka, aby mě řádně vyšetřila.

„Možná byste si mohla pomalu zkoušet sednout, ale pomalu, a později bychom zkusily dojít až na záchod, abyste se mohla vyčůrat,“ navrhne mi sestřička a představa toho, že bych se měla projít po pokoji, byla pro mě značně nepředstavitelná. Ale musela jsem. Musela jsem dělat všechno proto, aby mě pak vzali za Mattem.

 

Po hodině, když konečně přišla doktorka, jsem dokázala sedět vzpřímeně, aniž bych měla závratě. Dalo mi to tedy obrovskou práci, sílu a odhodlání, ale prostě jsem se kousla.

„Není Vám špatně?“ zeptá se mě doktorka, když mi kontrolovala ránu na hlavě.

„Ne,“ hlesnu jen.

„Závratě?“

„Měla jsem slabé závratě, když jsem si poprvé sedla, ale už je to dobré,“ opáčím.

„Rána vypadá dobře, ještě se podíváme na zbytek,“ řekne si spíše pro sebe a rozepne mi nemocniční košili, ve které jsem byla oblečená. Odhalila mi hruď a obě jsme pohlédly na zašitou asi deset centimetrů dlouhou jizvu, kousek pod mým levým prsem. Muselo mě tam pořezat sklo, nebo nějaká součástka z auta. Decentně ji prohmátne a mně to bylo nepříjemné, ale neřekla jsem ani slovo. Pak přejde k noze, kterou jen přelétne očima, protože jizva na mém lýtku, vypadalo ze všeho nejlépe, která se jisto jistě uzdravovala.

„Už jste dala vědět někomu z rodiny?“ optá se mě doktorka, když si vše zapsala do mé lékařské karty.

„Ještě ne. Nemám telefon a nepamatuji si telefonní čísla,“ opáčím popravdě. Nedokázala jsem si vzpomenout, zda jsem ten mobil s sebou vůbec měla. Jestli jsem ho nenechala doma, nebo ještě někde na pláži. Měla jsem úplný výpadek, ovšem to jsem nepřiznala.

„Dobře. Pošlu vás ještě dneska na jeden monitoring a když to všechno dopadne dobře, tak bychom vás pustili domů za dva dny, do domácího léčení,“ řekne doktorka a já hned natáhnu zvědavě krk.

„Pustíte mě prosím za přítelem?!“ vyhrknu hned a ona si mě přeměří pohledem.

„Až se najíte a dojdete si na toaletu,“ řekne kompromisem a já to hned odsouhlasím.

Jak jsme se dohodly, tak to i bylo. Sestřička mi pomohla vstát a chvíli jsem si zdřevnatělými nohy zvykala na váhu mého těla. Opřela jsem se o ní, když se mi mírně zamotala hlava, ale nemínila jsem to jen tak vzdát. Pomalu jsem vykročila směrem ke koupelně a při třetím kroku se už cítila o dost jistější. Ovšem sednout si na záchod a vykonat potřebu, to byl jiný oříšek. Musela jsem se přemlouvat, abych se alespoň vyčůrala, aby ze mě vyšla alespoň nějaká kapka. Sestřička jako kdyby tušila můj vnitřní boj, natáhla se zpoza rohu a zvedla kohoutek tak, aby začala z něj téct voda. Uvolnila jsem se, celé tělo jsem povolila a pomalu vydechla. Pak mi to konečně šlo a já se konečně vyčůrala. Alelujah!

Po vykonání potřeby, jsem si umyla ruce a přešla zase k sestřičce, která mi nabídla pomocnou ruku. Vděčně jsem se na ní usmála a ona mi smířlivě poplácala po rameni. Prostě věděla, co dělá. Dopravila mě pomalu k posteli, kde jsem se posadila a ona ke mně přirazila jídelní stolek. Přinesla na něj pečivo, neslazený jogurt a kousky ovoce. Nebyl to žádný šlágr a neměla jsem na to sebemenší chuť, ale začala jsem menšími kousky pečiva. Zvládla jsem do sebe narvat půlku, trochu jogurtu a tři kolečka banánu. Byla jsem nedočkavá a už chtěla jít za Mattem.

Pak přijela jiná sestra, která před sebou vezla kolečkové křeslo, určené pro mě. Obě mi pomohly do křesla, i když bych to už zvládla sama a pomalu jsme vyjely z pokoje. Vezly mě po nemocniční chodbě, ve které panoval naprostý klid. Zavezly mě až na konec chodby a před dveřmi se zastavily. Jedna ze sester se na mě otočila a váhavě na mě pohlédla.

„Je po operaci a má stále bolesti. V jeho noze je nyní pět šroubů a nebude to hezký pohled, tak jen abyste s tím počítala,“ upozorní mě zcela vážně. Ihned jsem svědomitě přikývla. Sestřička decentně zaklepala, vzala za kliku a vešla dovnitř. Pak nám otevřela dveře a já hned zvědavě natáhla krk. Tak strašně jsem ho chtěla vidět. Poblíž okna bylo jediné nemocniční lůžko, na kterém ležel Matt. Na první pohled bylo vidět, jak spí. V obličeji byl mírně pobledlý, vlasy měl do všech stran a vousy měl o malinko delší než obvykle.

Cítila jsem, jak se mi svírá srdce při pohledu na něj. Sestřička mě dovezla až k jeho lůžku a šeptla mi do ucha, že nám dají deset minut.

Jen co odešly, jsem se pokusila sama vstát. Dalo mi to práci, ale povedlo se mi to a vyhoupla se na nohy. Ihned co jsem vstala, zavadila jsem pohledem o jeho levou nohu, kterou jsem zprvu neviděla. Byla celá odhalená a vypadala naprosto strašně. Když mi sestřička řekla, že tam má pět šroubů, představila jsem si všechno jen ne tohle. Matt tam měl otevřenou ránu, přes celé jeho stehno. Opravdu jsem viděla pět šroubů, ale zároveň jsem viděla všemožné dráty, různé svorky a ledové pytlíky, které mu ránu chladily. Tkáň kolem dokola měl rudou a celkově to působilo, že to není vůbec dobré. Musel mít strašné bolesti.

Snažila jsem se zadržet pláč a spodní ret se mi začal klepat. Zkousla jsem si ho zuby a přistoupila k němu blíž. Chytla jsem ho za jeho studenou ruku a cítila, jak mi tečou slzy po tváři. Nahnula jsem se k němu a políbila ho na tvář.

„Lásko,“ pošeptám mezi vzlyky. Ten pohled na něj mi úplně rval srdce. Cítila jsem, jak mi jemně stiskl dlaň v ruce a očima mírně zamhouřil. Pohladila jsem ho po tváři a znova se k němu sehnula.

„Jsem u tebe. Všechno bude dobrý,“ začnu ho ujišťovat, i když jsem byla emocionálně úplně na hadry. Několikrát jsem ho pohladila po vlasech a přes slzy už pomalu neviděla. Utřela jsem si obličej do rukávu, a přitom si všimla, že na jeho stolku u postele byl jeho mobilní telefon. Ihned jsem si uvědomila, že má určitě kontakt na Evu, když spolu byli v kontaktu kvůli jejímu příjezdu. Mohla jsem ji kontaktovat, aby ona zkontaktovala tátu. Taky jsem potřebovala zavolat na pojišťovnu, aby mi okamžitě naběhla pojistka na léčebné výlohy.

Cítila jsem, jak mi Matt několikrát ještě stiskl ruku, ale to bylo vše, na co se zmohl. Bylo lepší, že spí, že odpočívá. Aby nabral síly a mohl se dát pak náležitě do kupy. Ještě chvíli jsem tam stála a pohlížela na jeho klidnou tvář.

Pak si pro mě zase přišly sestřičky, aby mě dovedly na pokoj. Vzala jsem mobil do ruky a políbila Matta na tvář. Posadila jsem se zpět do křesla a cítila, jak se mě zmocňuje další nával pláče. Přikryla jsem si pusu dlaní a tiše brečela do ní. Sestřička mě převezla do svého pokoje a pomohla mi do postele.

„Nebojte, on se z toho dostane. Je vůbec zázrak, že o tu nohu nepřišel úplně,“ snaží se mě uklidnit, za což jsem jí byla vděčná. Když mě nechala v pokoji samotnou, našla jsem v telefonním seznamu Evy číslo a vytočila ho. Ihned jsem ji seznámila se situací, s tím, že ať to řekne mému tátovi a zkontaktuje mou pojišťovnu o dalším postupu, co dělat. Řekla jsem ji, ať mě ona i táta kontaktují na Mattovo číslo. Ani jsem se nenadála a asi za deset minut mi volal hned táta.

„Holčičko, jsi v pořádku!“ vyhrkne do mobilu táta s naprosto šokovaným hlasem. Akorát to ve mně vyvolalo další pláč.

„Jsem v pohodě, mám otřes mozku, ale jsem v pohodě,“ zmůžu se po chvíli, když jsem se několikrát nadechla.

„Přiletím hned prvním letadlem, kterým to bude možné,“ opáčí spěšně a slyším, jak se obléká.

„Tati, to nemusíš, za dva dny by mě měli pustit,“ utrousím.

„V žádném případě, přiletím, domluvím se s Evou. Už mi navrhla, že poletíme spolu, abychom vám pomohli se vším,“ nenechá se odbýt a já se s ním nemínila přít. Tentokrát jsem ho opravdu potřebovala.

Potřebovala jsem svého tátu a svou kamarádku.

 

Po dalším vyšetření doktorka usoudila, že se mi otok na mozku zmenšuje a nepředstavuje tak žádnou hrozbu, ani skryté vnitřní krvácení. Slíbila mi, že mě za dva dny pustí. Další den ráno jsem se probudila a cítila se o dost lépe. Zvládla jsem už sama chodit po pokoji bez problémů a chtěla jít zase za Mattem. Když mi to dovolili, šla jsem sama po svých. Tentokrát mi povolili patnáct minut.

Zlehka jsem zaklepala, stiskla kliku a otevřela. Nakoukla jsem skrz dveře a mírně se usmála na Matta, který byl vzhůru. Zaznamenal můj příchod a vděčně se usmál. Rychlými kroky jsem k němu přišla a láskyplně ho políbila, ale tak, abych mu nijak neublížila.

„Strašně jsem se o tebe bál,“ utrousí mi do tváře, když se ode mě odtáhne.

„Ani mi nemluv,“ přitakám a vděčně ho začnu hladit po tváři, po vlasech, prostě všude. Byla jsem tak šťastná, že je při vědomí. „Jak ti je?“ optám se hned.

„Dnes půjdu na další operaci, doktor mi říkal něco o tom, že tam mám zánět a jeden šroub nedrží, jak má,“ řekne nešťastným tónem a já jen spěšně přejedu pohledem po jeho noze, která vypadala i dnes naprosto strašidelně.

„To bude dobrý lásko. Ani se nenaděješ a za chvíli budeš stát zase na surfu,“ pohladím ho konejšivě a usměji se na něj. I když jsem sama tušila, že to jen tak brzy nebude.

„Miluju tě! A strašně se omlouvám za to předtím,“ utrousí omluvně a přitáhne si mě k sobě, aby mě objal. Opřu se víc do jeho náruče a nasaji vůni jeho kůže. I tak voněl.

„Já miluju tebe!“ utrousím neskonale vděčně.

 

Když jsem se vrátila na pokoj, už tam na mě čekala Eva s tátou, čímž mě naprosto šokovali. Nečekala jsem je tak brzy.

„Co tady děláte, jak jste to stihli?!“ opáčím nevěřícně a táta ke mně hned přejde. Zhurta mě obejme a já zasyčím bolestí, když mi zavadí o jizvu, co jsem měla na žebru. Omluvně se na mě hned podívá, „Jsem tak rád, že jsi v pořádku!“ řekne táta s mírným dojetí v očích. Doufala jsem, že se nerozbrečí, jinak bych brečela taky. Zase!

„Mám něco zařídit, mluvila si už s pojišťovnou?“ vyhrkne na mě důležitě Eva. Začneme probírat, co je potřeba zařídit, za jak dlouho mě pustí a jak to vypadá s Mattem. Domluvili jsme se, že budou bydlet zatím v našem domku na pláži a pak se bude řešit co dál. Bylo mi naprosto jisté, že Matt se z nemocnice jen tak ještě nedostane.

 

Za Mattem mě pustili až další den ráno, kvůli jeho náročné operaci, která nedopadla dle očekávání, jak mi stihla prozradit sestřička. Nevěděla jsem, co to znamená, jen jsem doufala, že mu noha zůstala. Vešla jsem do jeho pokoje a viděla, že spí. Byla jsem převlečená už do svého oblečení, které mi přivezla Eva, protože hned po tom, jsem už mířila domů.

„Lásko?“ opáčím potichu, aniž by se mě leknul. Otevřel oči a podíval se na mě jakýmsi zvláštním výrazem. Očima jsem zapátrala k jeho noze, která byla přikrytá nějakým speciálním obinadlem, tudíž nebylo vidět vůbec nic. Ale furt tu nohu měl.

„Hm?“ utrousí jen, zněl značně podrážděně.

„Jak ti je?“ optám se starostlivě a pohladím ho po tváři. Ovšem on uhne.

„Ty už jdeš domů?“ optá se nezáživně a podívá se kamsi k oknu.

„Jo, dnes mě propouští. Pojedu domů, připravit dům na tvůj návrat,“ nadhodím mile.

„To se jen tak nedočkáš,“ opáčí jízlivě. Nebyl vůbec v dobrém rozpoložení. Trpěl silnými bolestmi a jestli ta operace nedopadla dobře, no…

„Ale nech toho. Uzdravíš se, brzy,“ ujišťuji ho hned a skloním se k němu. Políbím ho do vlasů a pak ještě na čelo.

„Stavím se za tebou zase zítra, až budou návštěvní hodiny, ano? Přinesu ti všechno potřebné. Nabíječku na mobil, náhradní oblečení, kartáček, a tak,“ začnu jmenovat co všechno bude potřebovat na jeho prodloužený pobyt v nemocnici.

„Jasně,“ sykne jen, aniž by se na mě podíval. Změna jeho nálady mi dělala starost. A doufala, že je to jen krátkodobá záležitost.

 

Ovšem když jsem ho navštívila hned další den, ujistil mě o tom, že ho to jen tak nepřejde.

„Hygienické pomůcky ti dám sem do skříňky. Přinesla jsem ti i vlastní ručníky, ty máš tady. Jo a napekla jsem ti muffiny. Jíst můžeš normálně,“ zamávám mu plastovou krabičkou před nosem a on mě počastuje jakýmsi výrazem.

„Jasně, takže jako krypl chodit normálně nemůžu, ale jíst můžu normálně,“ vyjede na mě naprosto nesmyslně. Zastavím se v pohybu a vyjeveně na něj koukám.

„Matte, co se děje?“ optám se zcela vážně. Ale neodpověděl mi. Uklidila jsem mu tedy další věci, co jsem přinesla a pak k němu přejdu. Chytnu ho jemně za ruku, ale on ji měl jak leklou rybu, aniž by mi oplatil stisk.

„Nejsi žádný krypl. Z toho se dostaneš, jako vždycky,“ řeknu rozhodně. Zakroutí nesouhlasně hlavou a hořce se uchechtne. Pak se na mě podívá a ruku, kterou jsem mu držela stáhne pryč.

„Už nikdy nebudu surfovat! Už nikdy zřejmě nebudu moct běhat, celkově sport pro mě bude tabu! Budu rád, když se sám vyškrábu do schodů na záchod!“

„Nebudeš na to sám! Budu ti pomáhat! A s tímhle přístupem neodejdeš ani z téhle nemocnice, tak s tím hned přestaň!“ zvýším na něj káravě hlas. Zněla jsem spíše jako jeho matka. Čímž si uvědomím, zda bych měla informovat jeho matku.

„Mám zavolat tvé matce a říct jí, že jsi v nemocnici?“ vyslovím otázku, která mě v tu chvíli napadla.

„Vůbec ji nevolej! Nechci, aby to věděla. Aby tu stála ještě ona a říkala mi další chytrý kecy!“ ucedí nasraně a já se na něj zamračím. Chápala jsem jeho situaci, že byl z toho značně rozladěn, ale nemusel si to vylívat na mě!

„Víš co, tak já jdu raději domů a přijdu zase zítra!“ syknu a čekajíc, že mě třeba zastaví.

„Běž,“ hlesne hnusně a mě tím neskutečně vytočí. Otočila jsem se tedy na patě a vypochodovala z pokoje. Zrovna kousek od dveří jsem narazila na jeho lékaře, kterého jsem u něj už jednou potkala.

„Ah, vy budete přítelkyně pana O’Briana,“ usměje se na mě mile a podá mi ruku na pozdrav.

„Ano to jsem! Eh, mohli bychom si promluvit rovnou o jeho stavu?“ opáčím prosebně, doufajíc, že mi něco prozradí.

„Jistě,“ řekne a poodejdeme kousek dál od dveří, na opačnou stranu chodby, „Třetí operace se nezdařila dle našich plánů. Jeho tělo odmítá šrouby, které tam má a titanové tyče, které jsme mu tam přidaly zase špatně reagují na léčbu, kterou jsme mu udělili. Je to takový začarovaný kruh, který nemá smysl vám vysvětlovat. Pan O’Brian si tu jisto jistě poleží nějaký ten týden, ale tak do týdne bych chtěl, aby začal s rehabilitací, aby mu nezakrněly svaly,“ obeznámí mě se situací, která nezněla až tak strašně, jak se Matt choval.

„A když se z toho nakonec dostane a nohu zrehabilituje, bude moct sportovat?“ nadhodím otázku.

„I když nohu zrehabilituje, je malá šance na to, aby tu nohu plně využíval jako doposud. Bude mít zřejmě trvalé následky,“ odpoví mi přesně to, co jsem slyšet nechtěla. Kurva!

„Aha,“ hlesnu a polknu knedlík, který se mi najednou udělal v krku. Rozuměla jsem jeho rozpoložení o to víc.

„Ale taky je to o vůli, dát do toho vše. Jestli se zapře a nebude dělat vůbec nic, tak ta noha ho úplně ochromí,“ dodá doktor, jako kdyby věděl, že se tu bavíme o tom největším tvrdohlavci na světě.

„Jo, udělám naprosto vše, abych mu pomohla se vrátit zpátky na nohy. Doslova,“ řeknu rozhodně.

 

 

O tři dny později jsem byla u toho, když Mattovi začaly rehabilitace. Spolupracoval s ním muž, tak ve středním věku, který dělal rehabilitace s vojáky po těžkých zraněních. Takže to bylo vcelku příhodné. Měli si co říct. Ovšem rehabilitace probíhala tak, že Matt křičel bolestí, sprostě nadával a po deseti minutách to vzdal. Byl zlý a choval se hrozně.

Když muž odešel, přistoupila jsem k Mattovi, který ležel zhroucený v posteli. Měl orosené čelo a celou tvář měl svraštěnou do bolestného cosi. Chtěla jsem něco říct, ale věděla jsem, že cokoli řeknu, poštvu ho akorát proti sobě. Takže jsem tam jen stála a koukala na něj jak ta trubka. Když se pak schoulil na lůžku a otočil se ke mně zády, usoudila jsem, že je čas odejít.

 

Přesně tak to byl každý následující den. Každý den jsem byla na rehabilitaci s ním, snažila se ho morálně podpořit, nebo ho jen držet za ruku, ale výsledek byl pokaždé stejný. Vztekal se, nadával, bolestně křičel a byl hrubý. Fyzioterapeut, který se mi představil jako Charles s ním měl kotel trpělivosti, ale zřejmě na to byl zvyklý. Já na jeho místě, už bych ho profackovala.

Matt ho několikrát počastoval sprostými označeními, ale Charles na to vždycky jen mávl rukou, nebo mu řekl něco sám hrubého, aby v něm vzbudil to cosi, co Mattovi chybělo. Odhodlání. Odhodlání, které mu přesně chybělo.

 

Na konci týdne jsem přišla za ním na klasickou návštěvu a překvapil mě tím, že stál u okna. Opíral se o hůl, kterou mu pořídil Charles a jeho zraněnou nohu si zlehka nadnášel ve vzduchu.

„No páni! Ty stojíš!“ vyhrknu překvapeně, když jsem vešla do pokoje. Nadšeně jsem na něj koukala. Pak jsem si všimla, jak křečovitě drží hůl, jak bílé klouby na ruce zrovna měl a maličko se mu klepala ruka. Obrátil se na mě a podíval se na mě nenávistně. Všechny ty negativní emoce byly najednou v jeho tváři, v jeho očích. Ovšem neřekl nic.

Z kabelky jsem vytáhla krabičku s čokoládovými sušenkami a položila je mu na stolek.

„Přinesla sem ti sušenky, kdybys měl třeba chuť,“ řeknu opatrně a stále jsem postávala u jeho postele. Matt se zhurta otočil, vzepřel se rukou o hůl a druhou se křečovitě natáhl k posteli. Dopajdal několika kroky až k druhé straně postele, natáhl se pro sušenky a rozmáchl se s nimi proti dveřím. Krabička se rozbila o zeď vedle dveří a všechny sušenky se vysypaly. Zděšeně jsem na něj pohlédla a ztěžka polkla. Neřekla jsem vůbec nic a raději se opět odebrala k odchodu.

 

„Mám jet do nemocnice s tebou?“ optá se Eva starostlivě, když jsem připravovala provizorní lůžko v obýváku pro Matta. Po dvou dlouhých týdnech ho měli konečně pustit z nemocnice.

„Ne, raději ne,“ odpovím a povléknu čistě polštář.

„Asi bude lepší, abych úplně odjela, viď?“ opáčí Eva a já se na ní podívala. Věděla, jak na tom Matta je psychicky a určitě nechtěla být svědkem jeho dalšího výbuchu.

„Raději jo, promiň mi to,“ omluvím se. Táta byl u nás přes týden a půl a Eva stihla za mnou zaletět dvakrát. Její narozeniny tak byly tabu a my je oslavily nad kouskem pizzy, co jsme si objednaly, když jsem přišla jedno odpoledne z nemocnice. Trávila jsem v nemocni co nejvíc možného času.

„Ne, já to chápu,“ řekne smířlivě.

„Zaplatím ti hotel,“ navrhnu ji hned.

„Né, prosím tě! Já si poradím!“ mávne bezstarostně. Věřila jsem tomu, že si dokáže poradit.

„Popravdě se vůbec netěším na to, co bude. Jak bude Matt reagovat na moře a že už nemůže na prkno. Jak se vůbec bude tvářit, až uvidí moře, které nebude moct brázdit,“ řeknu nahlas mou značnou starost, která mě tíží už několik dní. Nalily se mi slzy do očí. Chtě nechtě, i pro mě to byly náročné týdny. Především na psychiku. Eva ke mně přišla a pevně mě objala. Chvíli mě houpala v objetí a pak se ode mě odklonila.

„Třeba to bude naopak. Bude doma, ve svém, v klidu a dá se dohromady,“ navrhne Eva a já doufala, že má pravdu. Že to tak opravdu bude!

 

„Vítej doma, lásko!“ utrousím s mírným nadšením, když otevřu dveře Mattovi do domu. On absolutně beze zájmu přešel dovnitř, podpírající se holí, se kterou už obratně chodil. Nic neřekl, přešel pouze do rohu kuchyně, kde se opřel a zmáčkl kávovar, aby si udělal kafe.

„Já bych ti kafe udělala,“ opáčím nevinně a on mě počastuje otráveným výrazem.

„Schopné ruce ještě mám,“ sykne a já spolkla jízlivou poznámku. Všimla jsem si, jak si z kapsy kalhot vytáhl oranžovou krabičku s prášky na bolest, co dostal na předpis. Hodil do sebe dvě tablety a zaklonil hlavu, aby mu prášky spadly do krku.

Neřekla jsem na to vůbec nic a přešla k terasovým dveřím. Otevřela jsem je dokořán, aby šel dovnitř čerstvý vzduch a teplo slunce a Matta to třeba přimělo jít ven na terasu. Stál tam a čekal až se mu dodělá káva.

„Chceš udělat něco k jídlu? Nebo se podíváme na nějaký film? Udělala jsem ti tady provizorní lůžko, kde můžeme spát spolu,“ nadhodím a poukážu na roztažený gauč. Opět neřekl vůbec nic a rovnou upil z horkého hrnku kafe. Naprosto mě ignoroval. Ve mně se to začínalo vařit.

Přešla jsem k jeho tašce s věcmi, že je vytřídím na praní a něco odnesu ještě dnes do čistírny, kterou jsme měli kousek od baráku, naproti přes ulici. V tašce měl asi další čtyři různé krabičky s léky, které musel brát. Ani jsem nevěděla, na co všechno jsou. On se mnou svůj zdravotní stav absolutně nesdílel a co jsem si sama nezjistila od lékaře, to jsem nevěděla.

Neskutečně mě štval a byla jsem si jistá, že ho ta autonehoda svým způsobem poznamenala. Poznamenalo ho to, že věděl, že jeho noha už nikdy nebude jako dřív.

 

Další den ráno jsem se probudila na gauči, kde jsem spala s Mattem a instinktivně se ohlédla po něm, ovšem on vedle mě neležel. Rozhlédla jsem se směrem ke kuchyni a tam jsem ho též neviděla. Rychle jsem se napřímila do sedu a poslouchala, zda se třeba nevyškrábal nahoru na záchod, ale to bych ho jisto jistě slyšela už nadávat na schodech. Střelila jsem pohledem k otevřeným dveřím na terasu a rychle vstala.

Vyběhla jsem ven do chladnějšího rána a uviděla Matta, jak stojí na okraji moře a pohlíží před sebe. U jeho nohou ležel jeho milovaný surf. On se bolestně opíral o hůl a viděla jsem, jak se mu rychle zvedají záda. Napadlo mě hned, že brečí. Že právě plakal nad tím uvědoměním, že už se nikdy nepostaví na surf. Chytla jsem si ruce před pusu a snažila se tím zadržet dech, abych se nerozbrečela.

Ten pohled na něj, mi rvalo neskutečně srdce.

Měla jsem ho zlomený za něj.

 

Obden jsem Matta doprovázela do nemocnice na fyzioterapie, u kterých jsem zaznamenala menší pokrok v tom, že vydržel už déle, než se začal vztekat a být znatelně podrážděný. Charles mě ujistil v tom, že je to dobrá známka.

Ovšem náš vztah se nijak nelepšil. Buď jsme spolu nemluvili vůbec, protože mě Matt naprosto ignoroval, nebo jsme se hádali, kvůli jeho chování vůči mně. Začínala jsem toho mít jisto jistě plné zuby.

„Chceš si objednat pizzu, nebo si uvaříme něco rychlého?“ opáčím s otázkou a nahlížela jsem přitom do lednice, která byla z poloviny plná.

„Je mi to jedno,“ opáčí otráveně z gauče. Terasa byla zavřená a zakrytá závěsy, které tam celou dobu byly jak na krajích pro okrasu. Teď zakrývaly celý ten krásný výhled ven na moře. Matt to tak chtěl a já věděla proč.

„A je vůbec něco, co ti jedno není?“ syknu vytočeně a bouchla jsem s dveřmi lednice. Matt po mně hned střelil pohledem. Byl napnutý jak luk a čekal na první dobrou.

„Ne!“ štěkne jen.

„Fajn, víš ty co! Vždyť já tu být ani nemusím! Na záchod si zvládneš dojít sám, do sprchy taky, takže zvládneš všechno!“ vyhrknu na něj naštvaně a přejdu blíže do obýváku.

„Však můžeš jít, nikdo tě tu nedrží!“ vyhrkne hned a mě se to neskutečně dotkne.

„Ty bys mě nechal jít? Ty chceš abych ti tě opustila?!“ řeknu zcela šokovaně. On na to nic neřekne, viděla jsem, jak se pouze stáhl sám do sebe a mínil pokračovat dál v ignoraci. Potlačila jsem nával pláče, který se do mě dal, otočila jsem se a odešla nahoru do ložnice. Lehla jsem si do postele a tiše brečela do polštáře. Potřebovala jsem to. Potřebovala jsem se vybrečet. Byla jsem už psychicky naprosto unavená. Pak jsem v posteli usnula a takhle jsme odděleně spali už pořád. Stali se z nás spolubydlící.

 

Jednoho rána jsem se vzbudila a otráveně pohlédla do stropu. Byla jsem unavená. Unavená psychicky tím, co se kolem mě dělo. Co se stalo s námi. Vždyť to jsme nebyli my!

Protáhla jsem se v zádech a ucítila pichlavou bolest v podbřišku. Nechala jsem to být, ovšem když jsem vstala z postele, bolel mě podbřišek úplně celý. Připomnělo mi to, pro mě už dávnou, avšak nikdy nezapomenutelnou bolest. Menstruační bolest.

Přešla jsem rychlými kroky do koupelny a když jsem se posadila, na kalhotkách jsem spatřila svou krev. Co to ku, …

Zděšeně jsem přemýšlela, co to má být. Vždyť jsem měla hormonálního tělísko, u které jsem nemohla menstruovat. Zároveň mě napadlo, co když tělísko selhalo, já otěhotněla a teď jsem právě potratila. Vzhledem k mému psychickému rozpoložení bych se ani nedivila. Usoudila jsem, že si nebudu vytvářet bludy a zajdu si na soukromou gynekologickou kliniku, která byla poblíž. Byla soukromá, tudíž vysolím velké peníze za ošetření, ovšem to mi bylo jedno. Vysprchovala jsem se, vzala si jediný tampón, který jsem měla ve své emergency krabičce spolu s dalšími must have věcmi. Rychle jsem se oblékla, pobrala mobil a peněženku a seběhla dolů schody. Matt seděl na gauči a neobtěžoval se na mě ani podívat. Rychle jsem vypadla z domu a po svých došla až na kliniku.

 

Byla jsem tak vděčná, když mě přijali a než jsem došla na řadu, málem jsem si okousala všechny nehty na rukou.

„Takže co vás trápí?“ optá se mě mladá doktorka, sedící za počítačem.

„Začala jsem krvácet. Nevím, jestli je to menstruace, protože mám hormonální tělísko. Anebo jsem potratila,“ sdělím ji svou dedukci a ona na mě pohlédne skrz brýle. Jo, lékaři tyhle dedukce naprosto milují.

„Tak se pojďte položit a já vás zkontroluji,“ pokyne mi směrem k lehátku. Ulehnu na něj a ona mi vytáhne šaty na břicho. Provede mi ultrazvuk přes břicho a chvíli tam tak jezdí.

„Tělísko už nemáte,“ řekne po chvíli a já se naježím.

„Cože?!“ vyhrknu šokovaně.

„Jak jste ho měla dlouho?“ zeptá se, aniž by sklopila pohled od monitoru s ultrazvukem. Začala jsem přemýšlet.

„No…no…asi šest let,“ opáčím a došlo mi, že tohle tělísko bylo na pět let.

„No, takže tělísko už v sobě nemáte, váš hormonální stav se srovnal a vy jste začala zase menstruovat,“ vysvětlí mi a ultrazvuk vypne. Pak mi podá papírové ubrousky, abych si utřela břicho od gelu.

„Aha,“ hlesnu jen zamyšleně, „Takže další tělísko můžeme zavést až po menstruaci, že?“ ubezpečím se.

„Ano. A nepřemýšlela jste o miminku? Možná to je taková první záminka,“ usměje se na mě mírně a mě zatrnulo. Nedokázala jsem si to představit. Ne v této situaci, ve které jsme s Mattem byli. 

 

Když jsem kráčela po ulici s plnou taškou tampónů z drogerie, v hlavě se mi toho odehrávalo hodně. Miminko, mohla jsem se snažit o miminko, ale prostě teď to nešlo. V tom slyšela cinknutí mého mobilu a já ho spěšně vyndala z kabelky. Podívala jsem se na display a všimla si, že mi přišel e-mail od amerických úřadů. Rychle jsem si ho přečetla a zjistila, že to bylo upozornění, že mi zbývá poslední měsíc mého půlročního víza. Úplně jsem na to zapomněla!

Přišla jsem domů a se značným otrávením hodila tašku tampónů na linku. Zrovna tam stál Matt a dělal si kafe. Neúčastně pohlédl na mě a pak na tašku a co se v ní nacházelo. Přišlo mi, že byl zároveň trochu mimo. Zřejmě byl zase sjetý prášky, které nekontrolovaně bral, ačkoli jsem se snažila tomu zabránit a jeho prášky na bolest jasně korigovat.

„Dostala jsem menstruaci,“ pronesu zcela vážně a opřu se zadkem o linku.

„Gratuluji,“ sykne ironicky a podíval se netrpělivě na kávovar.

„Tělísko, které jsem v sobě měla, už nemám. Buď vypadlo, nebo se vstřebalo. Nevím. Takže teď je rozhodnutí na nás, zda si ho mám zabudovat zpět, nebo se rozhodnout třeba pro to, že bych mohla otěhotnět,“ nadhodím zcela vážně, i když jsem věděla, že jsem se odvážila na velmi ale velmi tenký led. Matt po mě hned střelí neuvěřitelně zaskočeným pohledem. Takže až tak sjetý nebyl.

„Cože?!“ utrousí, jako kdyby se přeslechl.

„No, doktorka mi řekla, že by byl nejlepší čas otěhotnět,“ odpovím mu popravdě. On na to nic neřekne, ovšem tvářil se zaraženě.

„Jo, a ještě mi přišel email od cizinecké, že přesně za měsíc mi končí vízum,“ dodám jako třešinku na dortu a Matt se tomu začne neskutečně smát. Měl úplný záchvat smíchu. Když se uklidnil, podíval se na mě s naprostým šokem ve tváři.

„Ty ses asi úplně zbláznila ne?“ řekne jízlivě a já se na něj zamračím.

„Hele já chápu, že to teď není mezi námi úplně nejlepší, ale,-“

„Ne! Ty to stále nechápeš! Nechci děti, nechci svatbu, nechci abys tady byla a furt se o mě starala jako o mrzáka, kterým bohužel jsem!“ vykřikne na mě hrubě, až nadskočím. Jeho slova se mi zabodají do srdce.

„Ty jsi takový ubrečený kretén! Já vím, že trpíš bolestmi! Že tě to neskutečně bolí. Spala jsem vedle tebe každou noc a slyšela, jak křičíš ze spaní!“ rozkřičím se na něj. Pohár trpělivosti právě přetekl, „Snažím se ti pomoct od samého začátku a ty se ke mně chováš jako naprostý kokot! Buď kurva rád, žes o tu nohu nepřišel úplně!“ dodám a slyšela jsem, jak se mi klepe hlas.

„Raději bych ji měl uřízlou, než každý den prožíval tu samou bolest!“ brání se hned vzteklým hlasem a bouchne pěstí do linky. Já se neudržím a začnu brečet. Svěsím ramena a ztěžka se nadechnu.

„Já už nemůžu,“ zakroutím hlavou zdrceně. Už jsem v tom nemohla pokračovat dál.

„Říkal jsem ti, ať si jdeš,“ dodá Matt a podívá se na mě tak zlým pohledem.

„Dobře, tak já půjdu,“ usoudím rozhodně a odejdu do ložnice, kde se zavřu a vybrečím se do polštáře, znova.

 

 

Zabalila jsem si kufr nejnutnějšími věcmi, co jsem věděla, že budu potřebovat. Ty věci, které jsem nutně nepotřebovala jsem naházela do papírových krabic, které se daly koupit v každém supermarketu. Krabice jsem polepila a napsala na nich adresu Evy, na liberecký byt, kam jsem se plánovala na několik dní nastěhovat. Neměla jsem pomalu kam jinam jít a ona mi ho nabídla, jelikož byla pořád ve Švýcarsku s Angusem. Pro krabice si za hodinu přijela dodávka FedExu, která mi to letecky přepraví až na místo určení.

Když jsem si sbalila úplně vše, rozhlédla jsem se po poloprázdné ložnici, srdce se mi svíralo bolestí. Jediné, co jsem tam nechala, byla naše společná fotka. Tu jsem pouze sklopila obrázkem dolů. Vzala jsem svůj kufr a opatrně s ním sešla schody. Pohlédla jsem na terasu a viděla, že Matt stojí na pláži.

Opět jen stál, opíral se o hůl a zíral před sebe.

Cítila jsem se jak otupělá. Za ty poslední dny jsem toho nabrečela tolik, že mi přišlo, že už nemám co brečet. Ovšem při pohledu na Matta a jeho záda, se mi chtělo znova. Snažila jsem se zahnat slzy a přešla na terasu. Věděla jsem, že každou chvíli mi má přijet taxík na letiště.

Sešla jsem schůdky a došla za ním po písku. Zastavila jsem se kousek od něj, ale nešla až k němu.

„Tak já odjíždím,“ utrousím a cítím, jak se mi pusou dere vzlyk.

„Dobře,“ hlesne jen, aniž by se na mě podíval. Čekala jsem, že si to rozmyslí, že mě uprosí, abych nikam nejezdila, ale nic takového neudělal. Jen dál se tam bolestně opíral o svou hůl, která už k němu patřila. Ztěžka jsem nabrala dech, otočila se a odešla pryč. Byla jsem úplně v hajzlu. Nechtěla jsem ho opustit. Ale musela jsem. Musela jsem to udělat pro sebe!

Nasedla jsem do taxíku, který se chvíli na to rozjel a já se ohlédla po nádherném domku na pláži. Po tváři mi tekly slzy a cítila jsem, že mám srdce úplně na sračku.

Milovala jsem Matta O’Briana, který již neexistoval!