Mr.Black Vesmírná černá - 11.kapitola

Anotace: Nový začátek, nová zápletka a staré dobré tváře.

Sbírka: Mr.Black - Vesmírná černá - Kniha druhá

Tato kapitola je velice dlouhá, ale tak nějak si myslím, že nudit se u ní nebudete :D

Čeká nás časový posun, nová hlavní zápletka celé druhé knihy a taky návrat starých tváří.

Snad Vás to nezklame!

Díky za každý případný názor či komentář!

Vaše E.

 

 

11.kapitola

 

O 1 rok, 3 měsíce a 6 posraných dní později

 

 

Stála jsem na přechodu ve směsici dalších postávajících lidí, čekala až nám naskočí zelený panáček a my tak hromadně budeme moct přejít přes přechod. Netrpělivě jsem těkala očima před sebe a zároveň na semafor. Stále kolem nás jezdily auta, jedno za druhém a zvířily tak ledový vzduch kolem nás. Schovala jsem si obličej do šály a najednou slyšela zvuk stopek, který vysílal signál semaforu, že zrovna běží zelený panáček.

Rychle jsem vykročila v před a protáhla se mezi lidmi, kteří se řítili naproti mně. Úspěšně jsem se dostala na druhou stranu a došla na hlavní náměstí, před libereckou radnicí. Na náměstí panoval chaos v doprovodu vánočních koled. Stavěli se tam stánky na vánoční trhy. Zbývaly tři týdny do Vánoc a já měla plné ruce práce.

Mířila jsem si to přes náměstí dolů do centra, směrem k mé práci. Do mé firmy.

Po návratu z USA jsem se okamžitě chopila příležitosti a založila firmu, a to reklamní společnost. V životě by mě to asi nenapadlo, ale souhra náhod byla ta, že Evy soused, který byl zámožný podnikatel, mi nabídl toto místo, které původně chtěl nabídnout někomu jinému, či společnost úplně zrušit.

Nemohla jsem to nepřijmout.

Byla to nabídka, která se neodmítala.

Neměla jsem nic.

Práci, domov, nic.

To se změnilo během prvního týdne po návratu domů.

V Evy bytě jsem stále bydlela. Byl to střešní byt na opačné straně centra města. Byl to přepychový byt, který jsem si zamilovala. Každé ráno jsem stála na balkóně, nebo aspoň u okna a pohlížela na ranní Liberec a jeho dominantu v pozadí, na Ještěd.

Eva už byla plně přestěhovaná u Anguse ve Švýcarsku. Volaly jsme si tak často jak to šlo a při posledním telefonátu mi oznámila, že je ve třetím měsíci těhotenství. Což jsem ji neskutečně přála. Byla jsem dojatá tím, že budu teta! Sice ne pokrevní, ale přeci jen teta! Taková ta tetička, která to dítě bude rozmazlovat a dopřávat tomu prckovi takové věci, které rodiče jinak nedovolí. Jako kapka alkoholu, útěk na diskotéku, či odvoz na rande. Tak nějak jsem to měla v plánu!

 

Vešla jsem do vysoké budovy, kde sídlila má společnost a spousta jiných firem a přešla automaticky k výtahu. Tam už čekal jeden elegán s dlouhým kabátem a černým kufříkem v ruce. Přistoupila jsem kousek k němu, čekající na výtah a on mě počastoval úsměvem.

„Dobré ráno,“ pozdraví mile.

„Dobrej,“ hlesnu pouze.

Tenhle týpek se na mě smál každé ráno a každé posrané ráno to na mě zkoušel.

Byl hezký, ne že ne.

Já byla svobodná, bohužel ano.

Ale neměla jsem sebemenší chuť na chlapy.

Byla jsem všemi těmi událostmi ohledně mužů v mém životě tak deprimovaná, že jsem docházela půl roku na terapie, abych se svým způsobem z toho nějak dostala. A momentálně žádného chlapa nepotřebuju, ani na sex! Nemám na to sebemenší chuť. Abych se plně zaměstnala a neměla takové myšlenky, docházela jsem dvakrát týdne na sebeobranu a když jsem byla psychicky v pořádku, byla připravená si udělat zbrojní pas.

Udělat si zbroják, to byla jistá dávka terapie, která mi prospěla ze všeho nejvíc. Stačilo pomyslet na osobu místo terče a vystřílet celý zásobník.

„Dneska vám to sluší,“ složí mi poklonu a já si uvědomila, že stále stojíme před výtahem a čekáme na něj. Bože, proč to vždycky tak trvá!

„Děkuju!“ opáčím, snažíc se znít mile a ne, že mě to vyloženě obtěžuje. I když mě jeho poklona mírně potěšila na srdci.

Dbala jsem o sebe a taky o svůj zjev, když jsem teď byla majitelka, vedoucí, ředitelka, šéfka a manažerka v jednom. Musela jsem vypadat reprezentativně, kor když jsem se scházela na velice důležitých schůzkách ohledně byznysu naší společnosti. Hnědé vlasy, ano stále jsem si je barvila na hnědo, jsem měla dorostlé už po lopatky a sestříhané do šik střihu. Měla jsem ofinu na bok a tím jsem si schovávala své vysoké čelo. Líčila jsem se výrazněji, ale ne tak, aby to přivádělo lehký dojem. Mé oblečení se skládalo především z pouzdrových šatů vhodné do kanceláře, či různých kalhotových kostýmků. Vyměnila jsem plátěné kalhoty a firemní tričko, za byznys třídu a k tomu hodné kompetence.

Výtah konečně přijel a my se tak vtěsnali do výtahu, s mnoha dalšími lidmi, kteří již stáli za námi. Zmáčkla jsem desítku, patro své společnosti a ostatní pomačkali zase ta svá patra. Týpek vedle mě se naschvál natáhl tak pomalu k čudlíkům, aby se o mě znatelně otřel. Protočila jsem oči v sloup a spolkla nějakou sprostou poznámku, něco v tom smyslu jako Kurva, proč se o mě otíráš ty debilní úchyle?! Ale neřekla jsem vůbec nic a pouze se odtáhla co to šlo.

Konečně cinkl výtah v mém patře a já z něj vystřelila jak namydlený blesk. Prošla jsem kolem recepce, kde na mě hned začala něco volat recepční.

„Teď ne!“ utnula jsem ji nekompromisně a slyšela, jak mi v kabelce vyzvání mobil. Rozrazila jsem dveře do kanceláří, kde panoval jakýsi chaos. Prostě předvánoční čas byl pro naši společnost největší zápřah. A taky největší byznys.

„Ah paní Tomanová, můžete prosím mi tohle podepsat?“ přiskočí ke mně hned mladá holčina a podávala mi nějaké papíry.

„Teď nemůžu, musím se připravit na schůzku, dones mi ty papíry za hodinu,“ utrousím rozhodně a rozhlížela jsem se po ostatních, který dělali že pracují. Líbil se mi ten respekt, který jsem v nich vzbuzovala. Ovšem nehrála jsem si na žádnou důležitou krávu, byla jsem na ně někdy tvrdší, ale zároveň je platila dost štědře na to, aby byly loajální a dělali svou práci, tak jak měli.

„Čau Kristýno, hele potřebuju pomoct s tímhle bannerem,“ skočí mi do cesty Filip, náš grafik. Stále jsem kráčela směrem k mé kanceláři, on šel několik kroků se mnou a ukazoval mi dva úplně odlišné návrhy bannerů na vánoční logo jednoho potravinového řetězce.

„Ten červený, je lepší,“ řeknu vážně, on pouze kývne a zase zmizí. Přede mě pak skočila další osoba, a to má vlastní asistentka. Silně mi pokynula rukou, ať se zastavím. Byla jsem rozjetá jak lokomotiva, kterou nešlo jen tak zastavit.

„Zrovna jsem ti volala! Tady máš data na poradu, ale zřejmě ji budeš muset odložit,“ utrousí smířlivě a já se na ni zaskočeně podívám.

„Co? Proč?!“ nechápu, na poradu jsem byla špičkově připravená.

„Máš návštěvu,“ řekne vážně a pokyne mi směrem k mé prosklené kanceláři v pozadí. Vzhlédla jsem a uviděla stát v mém kanclu muže a ženu. Byly oblečeni tak úředně.

„Kdo to je?“ zeptám se hned své asistentky Lucky.

„Asi jsou od policie,“ jakoby zašeptá a podívá se na mě značně podezřele. Policie?!

„Dobře, přijď za námi za chvíli, zeptat se, zda chceme kávu,“ řeknu ji a do náruče ji dám svou kabelku a kabát, ze kterého jsem se spěšně vysvlékla.

„Ale já ti přeci nenosím kafe!“ zaúpí Lucka s náručí plnou mých věcích.

„No tak dneska ano!“ houknu na ni spěšně a sebevědomě se rozejdu k mé kanceláři. Napřímím bradu a vstoupím dovnitř, kde se na mě hned obrátí ti dva.

„Dobrý den slečno Tomanová, omlouváme se, že jsme vás zastihli hned takto brzy po ránu,“ opáčí omluvně ten muž a přistoupí ke mně blíž, aby se mi představil.

„A vy jste?“ opáčím hned značně zmatena.

„Jsem Roman Soukup a tohle je má kolegyně paní Williamsová, kolegyně z USA, jsme ze speciálního útvaru vyšetřovací jednotky,“ představí se mi podáním ruky a já se pak ještě natáhnu k údajné paní Williamsové. Počastovala mě jakýmsi vážným výrazem. Ji jsem odhadla hned na zlého policajta. A on bude ten ukecanej a hodnej.

„A jak vám mohu pomoci?“ pravím klidně, i když v duchu jsem začínala šílet. Kdo to sakra je? Je to FBI, CIA, cizinecká policie, nějaký spešl agenti? Kdo to kurva je?!

„Jestli nevadí, přešli bychom do angličtiny, aby rozuměla i kolegyně,“ nabídne mile a já se ostražitě podívala po ní.

„Jistě,“ odpovím anglicky a netrpělivě střelím pohledem směrem ven, kde se na nás koukalo pár lidí od stolů. Šmejdi, nemají, co na práci?!

„Přišli jsme se vás zeptat na pár otázek,“ nadhodí opatrně pan Soukup a přejde ke křeslům naproti mému stolu. Zapomněla jsem jim nabídnout sezení, a tak jen gestem pokynu, že si mohou sednout. Posadíme se všichni, já za svůj stůl. Panovala mnou značná nervozita.

„Dobře, tak povídejte, nemám moc času, za chvíli mám poradu,“ snažím se ho popohnat, když v tom přijde Lucka. Spěšně zaklepe na dveře a vrazí dovnitř.

„Promiňte slečno, bude si přát svou ranní kávu?“ opáčí tak přeslazeně.

„Ano, prosím, dáte si taky?“ nabídnu těm dvěma sedícím přede mnou. Oba zakroutí hlavou že ne. Lucka přikývne a zase odejde.

„Takže?“ pobídnu je. Žena mlčky vstala a na stůl mi podala jakousi složku.

Hodně tlustou složku.

Převzala jsem ji a nejistě si přeměřila oba dva.

Pak jsem ji otevřela a měla málem zástavu srdce.

Byla to fotografie Adama, zaznamenaného někde na ulici, když někam šel.

„Znáte toho muže?“ optá se mě zvědavě detektiv, agent, nebo co to byl. Chtěla jsem říct, že ne, ovšem na další fotografii byl vyfocený se mnou, když nás musel někdo vyfotit na ulici v Dubaji. Kurva! On mě zkouší!

„Ano, je to Adam Al-Sheid,“ opáčím suše, nedávající znát jakékoli emoce a přešla jsem na další fotku, kde byla znova jeho fotka, zachycen při nějakém rozhovoru v restauraci. Pozorně jsem se podívala na tu fotku a přišlo mi, jako kdyby naproti němu seděl Shafir, ovšem byl zády a nedalo se to poznat na první dobrou.

„Proč?!“ optám se a podívám se na ty dva, který mě skenovali pohledem.

„Moc dobře víme, jaké jste měla vazby s panem Al-Sheidem a chtěli bychom, abyste nám pomohla,“ odpoví muž v angličtině. Koukala jsem spěšně z jednoho na druhého a říkala si, jestli to není nějaký špatný vtip. Skrytá kamera, hm?!

„Nerozumím tomu, proč bych vám zrovna já měla pomoct,“ řeknu značně podrážděně a opřu se zády do židle. Arogantně jsem napřímila tvář a byla vděčná za to, když zrovna Lucka vpadla dovnitř s mou kávou.

„Děkuji,“ poděkuji Lucce a pak se ještě na ni obrátím, „Řekni všem, ať něco dělají, nebo je do jednoho vyhodím, a odlož poradu na hodinu později,“ informuji s naprostou vážností v hlase. Pouze přikývne a zmizí neskutečnou rychlostí. Všimnu si, jak odcupitala na podpatkách ke stolům v kancelářích a zjebala tam ty čumily na jednu dobu. Tak se mi to líbí!

Důležitě se chopím hrníčku a napiju se cappuccina ze šálku. Počastuji je netrpělivým výrazem a tentokrát se chopí slova žena, která celou dobu mlčela.

„Víme, kdo a co je zač pan Al-Sheid a jaké má vazby nejen tady v Česku, ale i jinde po světě. Chtěli bychom ho proto infiltrovat a dostat z něj informace, které ho udají, abychom ho pak mohli náležitě zatknout a deportovat do Emirátů.“

Zírám na tu ženu a její slova mi zněla v hlavě jak snůška nesmyslných keců a začnu se tomu strašně smát.

„To si děláte prdel ne?!“ vyhrknu se smíchem, nemohla jsem to zastavit. Ovšem jim to vtipné nepřišlo.

„Nežertujeme,“ utrousí značně otráveně žena.

„A proč s tím jdete pane bože za mnou, vždyť já se s Adamem neviděla už léta! Nestýkáme se!“ vyhrknu na ně hned, což byla pravda. Ano, nebyla to léta, bylo to déle jak rok…to je jedno…

„Můžeme vás k němu bezpečně dostat, aniž byste na sebe upřela pozornost. Víme, jaký vztah jste mezi sebou měli,“ nastíní Williamsová a já na ně stále koukám jak na zjevení. To se mi snad zdá!

„Ne! Já už nechci mít nic společného ani s Al-Sheidem, ani jeho rodinou, ani ničím, co se ho týká. To prostě neudělám a najděte si někoho jiného na to, nějakého vaše tajného agenta, který udělá tu špinavou práci za vás!“ procedím mezi zuby s naprostou vážností.

„Možná byste si měla prohlédnout zbytek složky,“ pokyne mi Soukup a střelí pohledem po složce přede mnou.

Ostražitě se na něj podívám a pak se natáhnu po složce. Přejdu fotky, které jsem viděla a pak se podívám na dokument s mou falešnou fotkou z falešného pasu na jméno Claire Williamsová. Hm, naproti mně sedí zrovna jedna Williamsová, jak příhodné!

„Víme, že jste několikrát vstoupila do nejednoho státu s falešným pasem pod falešnou identitou,“ ušklíbne se Soukup a ve mně by se krve nedořezal.

„Mám si zavolat právníka? Protože já vám nemíním říct už ani slovo,“ syknu nepřátelsky.

„Ne to není třeba, ale můžete se podívat do složky dál,“ popíchne mě Soukup a já odložím další papír, kde byl můj policejní záznam z mého zatčení. Kdy mě zatkli v klubu v L.A., byla to pěkná fotka, to se muselo uznat.

„Neoprávněně vás propustili na kauci, i když jste si zákonitě měla odpykat dvacet čtyři hodin ve vězení. Takže to máme úplatky a další porušení zákona,“ shrne pobaveně Soukup a já ho počastuji zamračeným výrazem. Kurva!

Otočila jsem další papír, byla to fotografie, na které jsem byla vyfocená s Mattem na ulici, ještě před naší autonehodou. Hned jsem tu fotku otočila, nebyla jsem připravená na to, vidět jeho tvář, jeho osobu. Zhurta jsem se nadechla.

„Taky Vaše styky s celostátně hledaným panem O’Brianem jsou velice zajímavé a jistě by se z toho daly vyvodit nějaké důsledky,“ řekne tentokrát žena a mě okamžitě zarazí, že byl celostátně hledaný. Nechápala jsem to.

„Nemluvě o udržení několika milionů na vašem bankovním účtu od zesnulého pana Nizáma Fgahar Al-Sheida,“ dodá hned na to.

„To byla součást dědického řízení,“ opáčím obranně.

„Ano, stejně jako byt v Paříži, jejich rodinný dům na okraji Prahy, všechno víme. A zaplatila jste dědickou daň?!“ otáže se trefně tentokrát Soukup. Kurva, byla jsem úplně namydlená!

Několikrát jsem se silně nadechla a snažila si to urovnat v hlavě.

Měli mě kompletně v hrsti a od samého začátku přišli s tím, aby mě potopili.

Abych skákala, jak si oni pískají.

„Hold vaše hříchy byly právě sečteny,“ opáčí Williamsová a já si pomyslela, zda to nebyla nějaká hláška z filmu. Nějakého hodně špatného filmu!

„A co teda po mně chcete?“ utrousím značně nespokojeně.

„Chceme, abyste se dostala k Al-Sheidovi a napíchla jeho mobilní telefon. Poskytneme vám k tomu příslušné zařízení,“ obeznámí mě Soukup s jejich plánem. Nesouhlasně zakroutím hlavou a doufala, že je to fakt blbý sen.

„Proč si na to nenajmete nějakého Asasína, někoho profesionálního!“ opáčím hned nechápavě. Proč já?!

„Potřebujeme se k němu dostat zcela nepozorovaně a aby netušil co se děje. Jedině tak můžeme získat potřebné informace. Velice rád se často přemisťuje a mizí, ovšem tentokrát se už dlouho zdržuje na jednom místě, což je příležitost, kterou si nesmíme nechat ujít,“ vysvětlí Soukup.

„Ale já nevím kde, kde se pohybuje,“ odpovím vážně.

„Nyní se zdržuje v Paříži. Zrovna v pátek otevírá svůj hotel v centru a pořádá kvůli tomu jistý galavečer, na který jsme vám sehnali už vstupenku. Je to pouze pro vybranou smetánku a místní investory.“

„Paříž? V pátek? Ale já nemůžu jen tak odjet?! Mám tu práci!“ vyhrknu zaskočeně.

„Nemusíme vám připomínat na jakých penězích jste založila tuto firmu,“ praví značně podrážděně Williamsová a já měla sto chutí po ní skočit a sešívačkou ji scvaknout ten její kyselý ksicht. Nádech, výdech.

„Fajn, udělám to! Ale pak mi dáte pokoj a od všeho mě zprostíte!“ řeknu rozhodně a oni mi to oba dva odkývnou. I když jsem jim vůbec nevěřila.

„Zítra v šest ráno vás vyzvedne auto, které vás odveze na letiště. Koupili jsme vám letenku do Paříže. Letí vám to v deset dopoledne. Ubytujte se v bytě, který vám náležitě patří. Možná už tím získáte jeho pozornost a ta práce bude rychle za vámi,“ obeznámí mě informativně Williamsová, přejde ke stolu a chopí se složky se vší černotou o mně.

„A jak to mám jako udělat?! My se nerozešli zrovna v dobrém a bude to strašně nenápadný, když se najednou objevím v jeho nově otevřeném hotelu,“ syknu jízlivě.

„Věříme, že na něco přijdete,“ ušklíbne se Soukup a vstane z křesla. Neuvěřitelný!

„Zítra se potkáme ještě na letišti,“ dodá hned na to a společně přejdou ke dveřím mé kanceláře. Soukup mi jen pokyne hlavou na rozloučení, Williamsová mě ani nepozdraví a odejdou pryč. Koukám na jejich mizející záda a nešťastně si položím hlavu do rukou.

Fuck fuck fuck fuck!!! A ještě tak desetkrát FUCK!

 

Asi po půl hodině se odváží přijít do kanceláře Lucka, obeznámit mě s tím, že se blíží porada.

„Všechno zruš,“ opáčím ji zamyšleně.

„Cože?“ napřímí se zaskočeně.

„Zruš dnešní poradu, a i všechny mé schůzky do konce týdne. Musím odjet,“ obeznámím ji neurčitě a začnu se prohrabovat v papírech na stole. Spěšně jsem prolítla papíry, abych věděla, co se musí vyřídit hned a co ještě pár dní počká.

„A zavolej mi Michala, jestli tu už je,“ dodám ještě, aniž bych vzhlédla o papírů. Ani jsem se nenadála a do minuty mi vstoupil do kanceláře Michal, který fungoval jako můj zástup při mé nepřítomnosti. Zvednu pohled k němu a vidím, jak se ležérně opírá o futra dveří.

„Co se děje?“ opáčí zvědavě.

„Musíš to tu převzít na pár dní. Já musím nutně odjet,“

„Teď?!“ zděsí se. Už mě iritovalo, jak se všichni tvářili zaskočeně, zděšeně, šokovaně.

„Ano, teď! Nedá se nic dělat. Ráda bych, abys všechny projekty, co máme dotáhl do konce týdne a pak další nenabíral. Nevím, kdy se vrátím,“ opáčím popravdě. Ani mi neřekli, na jak dlouho mám být v Paříži, ale předpokládala jsem, že čím dřív udělám tu práci, kterou jsem měla, tím dřív poletím zase domů. Takže to musela být rychlá práce.

„Dobře, to zvládnu. Nic komplikovaného,“ pronese suše. Jemu jsem věřila. Dokázala jsem mu to tady svěřit, aniž bych se bála, že se vrátím do naprosté katastrofy.

„Kdyby něco, budu na telefonu a vezmu si s sebou notebook,“ informuji ho a srovnám papíry do dvou kupiček.

„Jasný, to zvládneme, neboj,“ ujistí mě sebejistě, stále tam stojíc u futer.

„Tyhle papíry se musí vyřídit, ještě dnes. Já si vyřídím ještě pár telefonátů a pak budu muset jít.“

„Ve finále jedeš určitě na dovolenou a děláš tady z toho jen povyk viď,“ rýpne si s úsměvem. Jistě, jistě, dovolená za všechny prachy!

Nic mu na to neřeknu a začnu se shánět po kabelce, kterou jsem vlastně dala Lucce při mém příchodu do rukou.

 

 

Po dvou hodinách jsem se dostala domů a zůstala stát na chodbě. Rozhlížela jsem se po prázdném a tichém bytě a shodila kabelku na zem. Jak jsem se sakra zase ocitla v takových sračkách?!

Mozek mi málem praskl, jak jsem nad vším horoucně přemýšlela, aby vše klaplo ve firmě, zatímco budu pryč. Začínala jsem si v hlavě vyvíjet jakýsi plán mého příjezdu do Paříže a co si vlastně sbalit. Pokud mě v pátek čekal galavečer, potřebovala jsem nějaké pořádné šaty. A úplně ze všeho nejvíc mě deprimovalo to, že se zase potkám s Adamem. Na to jsem nebyla vůbec připravená. Jak jsem si myslela, že jsem ohledně jeho už úplně v pohodě, tak teď to všechno akorát vyplouvalo na povrch. Všechny ty rány, bolesti, strasti. Sakra!

Sbalila jsem si do velkého kufru ty nejnutnější věci, včetně večerních šatů, které tu měla ještě stále Eva. Mínila si je již dávno odvést, ovšem co peklo schvátí…

Do oblečení jsem schovala i své pouzdro se zbraní. Legálně jsem držela zbraň a mínila si jí vzít s sebou, protože jsem měla neblahé tušení, že bych ji mohla i potřebovat. Musela jsem být připravená na vše. Po zkušenostech s těmito lidmi, jsem musela být připravená na vše. Ze skříně jsem vytáhla krabici s dokumenty, které mi kdysi poslal Alfréd a našla jsem tam papíry k bytu v Paříži. Našla jsem tam pouze kontakt, emailovou adresu, na nějakého muže, který působil jako správce toho bytu. Hned jsem mu napsala e-mail, že zítra kolem poledne dorazím do bytu a zda by mi poskytl klíče. Doufala jsem, že ho zastihnu. E-mail jsem napsala v angličtině a záhy ho zkopírovala do francouzštiny, strejda Google překladač pomohl. Adresu jsem si vyfotila do mobilu.

 

Večer jsem usínala s děšením, že to přeci jen nezvládnu a nechám se raději zavřít do vězení. Sice jsem nevěděla, kolik by mi dali let pobytu ve vězení, ale byla to jisto jistá vize, kdežto Paříž a Adam, to byla prostě jistá sebedestrukce.

Nedokázala jsem vymyslet to, jak se objevím na jeho prahu hotelu a co mu jako řeknu.

„Ahoj, tak mě tu zase máš, dlouho jsme se neviděli!“

Nebo

„Ahoj má bývalá lásko, dáme nějaký sex?!“

Nebo

„Půjčil bys mi mobil, potřebuju si zavolat!“

Od horoucného přemýšlení mě už bolela hlava, a tak jsem si musela vzít prášek na bolest. Po něm jsem se trochu uklidnila a pak nakonec usnula.

 

Ráno jsem se probrala a přemýšlela, zda se mi to zdálo. Byl to určitě sen, že jo!

Ovšem hned na to mi začal zvonit budík, který jsem si nastavila na pátou hodinu ráno, abych se stihla připravit, než na šestou přijede auto, které mě mělo odvést na letiště. Ach ne!

Vystřelila jsem z postele a přešla do koupelny. Spáchala jsem ranní hygienu a namalovala se, abych nevypadala jak koště s pytli pod očima, které se mi značně zvýraznily, po málo prospané noci.

Oblékla jsem se do černých punčoch, vínových šatů s širší sukní, přes který jsem si dala černý mini svetřík, aby mi nebyla v letadle zima. Sbalila jsem si všechny věci a tisíckrát jsem překontrolovala všechny doklady, dokumenty, co jsem měla a potřebovala. Zkontrolovala jsem byt, zda jsem vypla topení, všechny spotřebiče a podobně. Vyšla jsem z bytu a s těžkým kufrem došla až k výtahu.

Když jsem vyšla před dům, už tam čekalo nastartované auto. Celé černé se ztmavenými skly. Opravdu nenápadné. Ani mě nezaskočilo, jak vlastně znali mou adresu. Oni prostě zjistí všechno. Vystoupil řidič, který mě neurčitě pozdravil a převzal si ode mě zavazadlo, aby ho mohl dát do kufru. Nastoupila jsem na zadní sedačku a přitáhla si k tělu kabát. Naskočila mi husí kůže. Nejen z té zimy venku, ale taky z toho, že se to opravdu dělo. Opravdu jsem odjížděla na letiště.

 

 

Po hodině a půl jsme zastavili přímo před letištní halou. Vystoupila jsem z auta a řidič mi obratně vytáhl zavazadlo.

„Tak jste přeci jen přišla!“ zvolá Soukup, který zrovna ke mně přišel. Usmíval se od ucha k uchu. Kysele jsem na něj zatvářila.

„No, moc možností jsem neměla!“ opáčím jízlivě a chopila se madla kufru.

„To máte pravdu,“ zasměje se tomu. Blbeček. „Tady máte,“ dodá a podá mi jakousi menší černou lesklou krabičku. Uchopím ji do ruky a kov krabičky mě zastudí na prstech. Otevřela jsem ji a pohlédla na malou, malé cosi…nevím co to bylo. Vypadala to jako malá placatá baterka. Tázavě jsem se na něj podívala.

„Tohle je štěnice, kterou dáte na jeho mobilní telefon. Hned jak to tam přiložíte, zmáčknete jí přímo uprostřed. Tím se zaktivuje a pošle do mobilu virus. Musí být na mobilu minimálně minutu, aby se přenos stihl dokončit. Jakmile to provedete, štěnici zase odlepíte a je hotovo,“ vysvětlí mi Soukup. Znělo to vcelku jednoduše.

„A to jste nemohli přijít s něčím lepším, třeba napadnout jeho mobil na dálku, vyslat virus ze satelitu z vesmíru? Neříkejte mi, že neexistuje něco takového?!“ oponuji mu značně podrážděně. Fakt to byla jak nějaká posraná sci-fi kriminálka!

„Tady máte letenku, zpáteční si pak zvládnete koupit sama. A pak pozvánku na ten galavečer,“ řekne, aniž by komentoval můj poznatek a podá mi papíry do rukou.

„A kdy se můžu vrátit?“ počastuji ho podezřelým výrazem.

„Až uděláte svou práci, takže je to na vás,“ mrkne na mě.

„A co když se něco podělá? Co když tu štěnici ztratím, nebo ji omylem nalepím jinam?“ zeptám se značným znepokojením, ne že by se to nemohlo znát. Znala jsem svou debilitu.

„Tady je na mě kontakt, kdyby něco volejte,“ odpoví a podá mi vizitku s jeho telefonním číslem.

„Dobře,“ hlesnu a schovám vizitku do kapsy kabátu.

„Tak hodně štěstí!“ popřeje mi. No. Potřebovala jsem několik tun štěstí!

 

 

Stále jsem doufala, že je to nějaký špatný vtip, skrytá kamera, prostě cokoli, jen ne realita. Ovšem když jsme se letadlem odlepili od země a já pohlížela z okénka na vzdalující se Prahu, pohltil mě jistý osten strachu. Musela jsem se vzchopit a neustále si opakovat, že to zvládnu. Zvládla jsem už horší věci.

Po necelých dvou hodinách jsme přistávali v Paříži a já si připadala úplně vymletá. Psychicky jsem se připravovala na setkání s Adamem a jistým plánem, jak se dostat k jeho telefonu. Řekla jsem si, že budu spíše improvizovat a rozhodnu se dle jeho reakce, až se potkáme. Třeba se ke mně nebude ani hlásit, což by plán značně ztížil.

Po další hodině čekání na zavazadla jsem se konečně dostala ven z letiště a hned si stopla taxík, který zrovna přijížděl. Taxikáři jsem nadiktovala adresu, doufajíc, že jsem ji vyslovila správně svou strašnou francouzštinou. Taxikář pak na mě promluvil anglicky, tak jsem byla aspoň za to ráda, že se domluvíme.

Cestou jsem pohlížela z okénka po předvánoční Paříži a musela uznat, že se mi líbila. Vždycky jsem se chtěla sem podívat, ale nedostala jsem se k tomu. Přála jsem si brázdit francouzské ulice, koupit si makronky, sníst si je na lavičce před Eiffelovou věží, vychutnat si oběd v nějaké nóbl restauraci a prostě nasávat tu atmosféru.

Asi po půl hodině jsme zastavili na ulici, před vysokými domy, které měly bohatě zdobené fasády a okna. Předem jsem si ani nezjišťovala, kde se byt nachází, jen jsem věděla, že je to v centru. Když jsem vystoupila a rozhlédla se, na konci ulice jsem viděla výhled na Eiffelovu věž poblíž. Nadšeně jsem se nadechla. Nečekala jsem takový výhled.

Taxikář mi pomohl se zavazadlem a poukázal na dveře vchodu přede mnou, že to je adresa mého bytu. Zaplatila jsem mu a on zase odjel.

Vzchopila jsem se, chytla kufr a přešla k velkým černým dveřím z masivu. Chopila jsem se malé ocelové kliky, která šla ale velmi špatně stisknout dolů. Začala jsem s ní o něco hruběji páčit a opřela se do toho celou váhou. V tom se ale dveře otevřely z druhé strany, já to neustála a spadla přímo dovnitř vchodu. Dopadla jsem na koleno a dlaň ruky a spěšně pohlédla před sebe. Spatřila jsem něčí nohy, někdo přede mnou stál. Kruci!

„Êtes-vous ok?“ zaslechnu francouzsky mužský hlas, který mě pohladil na duši. Rukou mě chytne za loket a pomůže mi se vyškrábat na nohy. Pohlédla jsem na gentlemana před sebou a znatelně zrudla v obličeji. Sakra, to byl ale krasavec!

Byl asi o hlavu vyšší jak já a pohlížel na mě svými pomněnkovými oči. Vlasy měl špinavě blond, vyčesané vzhůru, do takového chlapeckého looku. Strniště na jeho tváři bylo upravené a vypadal celkově velmi elegantně. Jen jeho oblečení o tom vypovídalo. Měl bílou košili, kterou měl ležérně rozepnutou u krku, na něm světle hnědý zimní kabát. K tomu béžové volnější kalhoty. Uvědomila jsem si, že ho strašně dlouho pozoruji a byla naprosto uhranutá jeho zjevem.  

„Eh, promiňte, mluvíte anglicky?!“ opáčím na něj omluvně a on pouze přikývne.

„Hledám pana Thomase Dubois, je to správce mého bytu,“ řeknu pomalu anglicky a on se napřímil.

„Ano, to byl můj otec. Už je bohužel po smrti a teď vykovávám správcovství za něj,“ odpoví hezkou angličtinou s francouzským přízvukem, což v mém klíně začínalo dělat jakousi neurčitou parádu. Kruci! Kruci!

„Oh, ah,“ zmůžu se jen a on se na mě mírně usměje.

„Vy budete paní Tomanová, psala jste mi včera, že dorazíte,“ řekne a já horoucně přikývnu.

„Ano, to jsem já,“ opáčím s úsměvem.

„Tak pojďte, ukáži vám byt,“ pobídne mě a pak si všimne mého kufru, ke kterému obratně přejde a chopí se ho. Nebránila jsem mu a pouze ho nechala, ať se s ním tahá on.

Přešli jsme ke starému výtahu, který vypadal více starožitně než funkčně. Zatáhl za mříže výtahu a pokynul mi gestem ruky vejít dovnitř. Vtěsnili jsme se tam ve dvou a já cítila, jak voní. Ach Bože!

„Dům má pouze dvě poschodí, ale výtah můžete využívat. Občas se ale stane, že se zasekne. Je to už starý výtah,“ informuje mě, aby řeč nestála. Ne, vážně?!

„Dobře,“ hlesnu jen.

Výtah s námi pomalu vyjede nahoru a mně to přišla jak nekonečná doba. Pak se konečně zhoupne a výtah zastaví. Muž obratně otevře mříž a vysune ji tak, abychom mohli projít. Chopil se kufru a přešel s ním ke dveřím nalevo. Zašátral klíči v kabátě a odemknul zářivě bílé dveře. Opět se zastavil před dveřmi a pokynul mi vejít jako první. Vešla jsem na dřevěné parkety, které se rozprostíraly po prostorné chodbě a spěšně se rozhlédla do strany, kde byla vidět velká okna přes celou zeď.

„Zapnul jsem vám bojler s horkou vodou, abyste měla dostatek teplé vody. Topení jede na maximum,“ pročísne ticho muž svým hlasem a přendá mi kufr ke zdi na chodbě.

„Dobře, moc děkuji,“ opáčím a on mi podá náhradní klíče do rukou. Uchopím je a nechtěně se dotknu jeho prstů na rukou. Setkali jsme se hned očima a já se zase otočila.

„Kdyby cokoli, zaťukejte, bydlím naproti,“ dodá spěšně a začne se odebírat k odchodu. Pak si uvědomím, že ani nevím, jak se jmenuje.

„Oh, a jak se jmenujete?“ otočím se na něj s otázkou.

„Jsem Luc, Luc Dubois,“ odpoví francouzsky a já tam div nerozteču. Kriste, proč?!

 

Po tom, co Luc odešel, jsem se automaticky vyzula z bot a přešla doprava, kde do místností proudilo tolik denního světla. Byla to obrovská místnost rozdělená na dvě části s kuchyňským koutem na jedné straně a obývacím prostorem na té opačné. Uprostřed toho všeho, byl velký jídelní stůl, na kterém byla váza s čerstvými pivoňkami.

Vše bylo laděno převážně do bílých barev, s šedými tóny a celé to bylo designově navrženo ve francouzském stylu. Byt se mi opravdu líbil. Přešla jsem k oknu a viděla špičku věže Eiffelovky.

Otočila jsem se a vyhledala koupelnu, která byla průchozí jak z chodby, tak i do ložnice. V ložnici se nacházela obrovská, a hlavně vysoká postel, tak pro tři lidi. Což se mi líbilo. Nepohrdnu velkou postelí. Opět vše bylo laděno do světlých barev a já cítila jistou pozitivní energii z toho všeho kolem mě. Byla jsem ráda, svým způsobem, že jsem tu právě byla.

Odpoledne jsem se šla projít po městě, ale ne tak daleko, abych se neztratila. Koupila jsem si croissanty v první pattiserii, na kterou jsem narazila a uždibovala kousky máslového pečiva při chůzi, kdy jsem se kochala okolím. Byl to úplně jiný svět. Líbil se mi.

Moje znepokojené otázky v hlavě a projíždění plánu jsem na chvíli zahnala a užívala si tak Paříž, která se už pomalu halila do tmy nadcházejícího večera.

Vrátila jsem se na byt a tentokrát si dala pozor na kliku dveří, vedoucí dovnitř domu. Na schodišti jsem náhodou narazila na Luca, který vypadal, že mířil někam do společnosti.

Byl hezky oblečený.

„Dobrý večer,“ pozdravím ho anglicky.

„Bonne soirée,“ pozdraví francouzsky a usměje se na mě.

„Můžu se ještě na něco zeptat?“ opáčím prosebně a on na mě zvědavě pohlédne.

„Jak daleko je odsud ulice Gavarni, měl by tam být nově otevřený hotel,“ opáčím neurčitě. Jasně, mohla jsem si to vyhledat na internetu, ale co bych se zároveň nemohla zeptat, že?

Luc se chvíli zamyslel a pak se usmál znova.

„To záleží, není to daleko pěšky,“ opáčí neurčitě.

„Řekněme, že půjdu ve vysokých podpatcích a večerní róbě,“ nadhodím a nadzvednu obočí.

„No, tak to si raději vezměte taxi,“ ušklíbne se a sjede mě krátkým pohledem od hlavy až k patě, jako kdyby si mě představoval v té večerní róbě.

„Dobře, moc děkuji. Užijte si večer!“ rozloučím se mile a rozejdu se nahoru do schodů. Luc jen něco prohodí ve francouzštině a rozejde se ke vchodu.

 

                                                                       -

 

Byl pátek večer a já stála v koupelně před zrcadlem. Na rty jsem si nanášela červenou rtěnku a rty několikrát otřela o sebe, aby se mi rtěnka dostala úplně všude, tam kam měla. Upravila jsem si vlasy, které jsem měla načesané a nakulmované na jednu stranu. Sundala jsem si obyčejný řetízek, který jsem měla na krku a nechala tak krk holý, ale by se mi tím zvýraznil dekolt. Šaty jsem měla sytě červené, kdy kolem ramen a dekoltu byl obšitý silný pruh látky a odhaloval mi tím tak ramena a lopatky. Byly velice elegantní, s příjemnou látkou a na obou stranách měly rozparek. Doplnila jsem je černými lesklými lodičkami do špičky a malou pouzdrovou kabelkou, do které se mi vešel mobil, doklady, přeložená pozvánka a rtěnka. Slavnou štěnici v krabičce, která měla inkriminovat Adama, jsem mínila nechat doma. Rozhodla jsem se nejdřív prozkoumat terén, jak na tom budeme a až pak jednat.

Naposled jsem se ohlédla po svém večerním looku a přešla do chodby. Oblékla jsem se do dlouhého černého kabátu, ve kterém jsem přijela a spěšně zkontrolovala mobil. Cinkla mi aplikace, že taxík na mě čeká před vchodem. Akorát včas!

Vyšla jsem ze dveří a zrovna se chystala zamykat, když v tom vycházel z protějších dveří Luc. Ohlédla jsem se po něm mírně se usmála a pak se vrátila zpátky ke dveřím, abych zamknula, ale klíč se mi zadrhnul a nechtěl povolit. Bála jsem se, abych klíč nezlomila v zámku, to by mi totiž bylo podobné.

„Ukažte, pomůžu vám,“ zaslechnu za sebou Luca, který přešel ke mně a pobaveným výrazem přistoupil ke dveřím. Jedním tahem zamkl a vyndal klíč. Překvapeně jsem na něj dívala, jak mi podával klíče do rukou.

„Chce to jemné, ale hbité prsty,“ mrkne na mě a klíče mi vložil do ruky. Cítila jsem, jak mé tváře nabírají stejnou barvu jako byly mé šaty a rychle si odkašlu. Rychle klíče strčím do kabelky a otočím se směrem ke schodišti.

„Děkuji za pomoc,“ zahlaholím, když si uvědomím, že jsem mu ani nepoděkovala.

„Za nic,“ usměje se a začne se mnou nastejno scházet schody. Pevně jsem se držela zábradlí, abych si nerozbila tlamu v těch podpatkách a cítila na své tváři jeho pohled.

Ty vole, jsem úplně na prášky z něj, co budu dělat, až se uvidím s Adamem?!

Vyjdeme společně před dům, kdy mi Luc opět podržel hlavní dveře a já přejdu k autu, které tam na mě již čekalo. Luc přejde i k autu a otevře mi zadní dveře auta.

„Užijte si dnešní večer!“ usměje se široce.

„Děkuji!“ usměji se na něj potutelně.

Líbil se mi jeho šarm, a to jaký byl gentleman.

Říkalo se, že Francouzi jsou skvělí milenci, v koutku mysli jsem zauvažovala, že bych to mínila i vyzkoušet, ale kvůli tomu jsem tu nebyla!

Nastoupila jsem do auta a on za mnou jemně zavřel dveře. Otočila jsem se na řidiče a ten hned vyjel. Adresu hotelu jsem měla zadanou už přes aplikaci, tudíž věděl, kam pojedeme. Vymoženosti dnešní doby!

 

Zastavili jsme na hlavní třídě centra. Všude se to hemžilo mnoha auty, lidmi a turisty. Zaplatila jsem řidiči přes aplikaci a pak vystoupila z auta. Podívala jsem se před sebe a podívala se na budovu před sebou. Byla asi dvacetipatrová, s cihlovým obložením, ovšem velmi elegantně laděná černými okenicemi, různou vitráží a podobně. Před hlavním vchodem stáli dva vysocí muži a kontrolovali příchozí lidi, kteří zrovna vcházeli dovnitř.

Ihned jsem hrábla do kabelky a vytáhla pozvánku. Hezky jsem ji narovnala a svědomitým krokem se rozešla k mužům. Ukázala jsem ji jednomu z nich a on pouze kývnul a gestem ruky mi pokynul jít dál. Vešla jsem dovnitř po červeném sametovém koberci a ovinulo mě příjemné teplo. Ocitla jsem se v jakémsi mezisálí, které zároveň byla jako recepce.

„Mohu si odebrat váš kabát, slečno?“ opáčí na mě mladá žena, která mě překvapí, když ke mně přistoupí ze strany. Hned mě udivilo, že na mě spustila anglicky.

„Ano, prosím,“ opáčím prosebně a hned se vysvléknu z černého kabátu. Podám jí ho a ona mi za to do ruky vloží žeton s číslem 99. Vložila jsem ho obratně do kabelky a rozešla se vstříc do davu. Pomalými kroky jsem kráčela za ostatními, až jsme vešli do velkého sálu, který ani nevypadal zvenčí, že by se tu měl nacházet. Ihned jak jsem ten sál viděla, vzpomněla jsem si na hotel pana Nizáma. Vše bylo laděno do zlatých prvků barev, spolu s krémovou barvou a v každém koutu byly živé květiny. Strop, který byl též pozlacený, mi přišel, že byl úplně stejný jako ten v hotelu Dubaji, když se vešlo na recepci. Bylo mi jasné, že Adam přenesl sem svůj hotel. Doslova.

Pozorně jsem se rozhlížela po lidech a usoudila jsem, že je to směsice zdejších bohatých lidí, vlivných politiků a dalších jim podobných lidí. Byly z nich cítit peníze. Především z jejich honosných rób, drahých obleků a celkové vizáže. Prostorem hrála mírná hudba od živé kapely, která stála na menším vyvýšeném pódiu. Pomalu jsem přešla až k baru, který se táhl po celé jedné straně sálu, na kterém se podávalo i občerstvení. Barman ihned zaznamenal mou přítomnost a anglicky se mě zeptal co si dám. Pokynula jsem si červené víno. Otočila jsem se zády k baru a ostražitě jsem se pomalu rozhlížela kolem sebe. Nikde jsem Adama neviděla, ačkoli jsem si úplně nepřála ho vidět. Od barmana jsem si převzala kulatou baňatou skleničku s červeným vínem a přešla stranou, k jednomu ze sloupů, které se napojovaly na strop.

„Říkal jsem ti, že se ještě uvidíme,“ ozve se najednou za mnou a já okamžitě poznám ten hlas. Zhurta se otočím, div si nevyliju sklenku vína na sebe a pohlédnu na Shafira, stojící ho za mnou.

„Shafire!“ zvolám užasle a horoucně ho obejmu. Sevřu ho pevně jednou rukou v objetí a on mě spěšně pohladí po holích zádech.

„Taky tě rád vidím!“ opáčí s tím jeho lišáckým úsměvem. Stále jsem na něj koukala na zjevení a prohlédla si ho od hlavy až k patě. Slušelo mu to! Nezestárl ani o den!

„Vypadáš krásně!“ počastuje mě lichotkou, když si i on mě prohlédl.

„Nečekala jsem, že tě tu uvidím,“ utrousím zaskočeně a on se pousměje.

„Myslím, že tvá přítomnost tady je daleko víc nečekaná,“ ušklíbne se a mě pohladí po duši ten jeho humor. Až teď jsem si uvědomila, jak moc mi chyběl. Jako přítel!

„Jo no, já jsem to úplně neplánovala, a nakonec jsem tady,“ řeknu neurčitě a usrknu vína ze skleničky.

„Pojď, někoho bych ti rád představil,“ pokyne mi hlavou kamsi a pomalu se rozejde. Hned jsem se za ním rozešla a následovala jeho záda, až jsme se zastavili u hloučku čtyř lidí. Shafir přistoupil k mladé dívce, indické národnosti a jemně ji pohladil po zádech, aby ji vytrhnul z konverzace. Zmateně se po něm ohlédne a pak se podívala na mě. Když se otočila, všimla jsem si, že měla těhotenské bříško.

„Tohle je Pathum, má snoubenka. Pathum, tohle je Kristýna, kamarádka z dávných dob,“ představí nás mile Shafir a já k ní hned přistoupím. Vzala jsem do rukou její ladnou ruku a jemně ji stiskla, abych ji neublížila.

„Těšíme mě!“ usměji se na ni a ona jako kdyby prozřela, kdo jsem.

„Ah! Shafir mi o vás hodně vyprávěl!“ usměje se na mě široce a mě polilo horko. Jo? A co? Že jsem ojela jeho i jeho bratrance a zlomila mu srdce? Hah?!

„No, to bych nechtěla vědět co,“ zasměji se vtipem, ale spíše sama sobě.

„Nic hrozného,“ nakrčí nos Shafir provokativně a já si je oba dva prohlédnu. Hrozně se k sobě hodili a bylo na nich vidět, jak se milují. Uvědomila jsem si, že Shafir nemohl mít děti, tudíž asi tu situaci vyřešili nějak jinak.

„Gratuluji vám k vašemu stavu!“ usměji se mile a poukážu na její velké bříško pod šaty.

Ona si ho hned jemně pohladí a usměje se.

„Děkujeme!“ opáčí a já se nadechnu. Cítila jsem, že budu potřebovat tak dvě skleničky.

„A Adam ví, že jsi tady?!“ optá se hned Shafir.

„Ne, to si nemyslím,“ zakroutím hlavou snažíc se nedat najevo mou rozpačitost. Pak se hudba z pódia utlumí a ozve se ťukání na sklo, jako kdyby někdo žádal o pozornost. Všichni se začali ohlížet a otáčet směrem k pódiu. Využila jsem jejich nepozornosti a vypila zbytek vína ve skleničce. Potřebovala jsem vzpruhu!

„Přeji vám krásný dobrý večer,“ uslyším jeho hlas.

Zalapala jsem po dechu a kůží mi opět projela husina.

Pomalu jsem se otočila čelem k pódiu a zahlédla Adama, jak stojí u mikrofonu a v ruce svíral skleničku šampaňského. „Moc vám všem děkuji, že jste dnes přišli a poctili nás tak svou přítomností, v tak důležitý den. A to otevřením našeho nového hotelu Nizam Butique Hotel,“ oznámí a všichni kolem se roztleskají. Já jsem stála na místě, jak přibitá a nebyla schopná se hnout.

„Ještě bych rád poděkoval rodině, která mi byla velice nápomocná a tento projekt na památku mého otce, zrealizovala,“ usměje se mírně a zadívá se do davu, zřejmě aby spatřil tvář Shafira. Pak mi došlo, že já stojím kousek od Shafira a to znamenalo, že mě spatří.

V tom se naše oči shledaly.

Okamžitě mě poznal a všimla jsem si, že ho má přítomnost zaskočila.

Chvíli nic neříkal, pak se spěšně nadechl a pozvedl sklenku šampaňského.

„Takže na úspěch tohoto hotelu!“ opáčí jen s úsměvem a podívá se na všechny kolem. Všichni začnou znova tleskat, nebo zvedat jejich skleničky, co měli v rukách. Jejich hlasitý potlesk mě probere z transu a já si uvědomím, že jsem na setkání s ním nebyla připravená.

Vůbec!

Byla jsem rozhodnutá odsud vypadnout a vydat se zákonům v Česku.

Raději budu léta sedět ve vězení!