Mr.Black Vesmírná černá - 13.kapitola

Anotace: Mr.Black je zpátky a jen tak se nevzdá toho, co patří jemu!

Sbírka: Mr.Black - Vesmírná černá - Kniha druhá

Přeji příjemné čtení při neděli! :)

 

13.kapitola

Blížila se půl sedmá a já se zrovna nazouvala do bot v chodbě. Oblékla jsem se do přiléhavých pouzdrových šatů tmavě zelené barvy, s větším nabíráním v ramenou a celý jedním dlouhým zipem na zádech, který dokázal celé šaty rozepnout jedním tahem. Byly to rafinované šaty. Nazula jsem se do vyšších kozaček na podpatku a chopila se velké kabelky, se kterou jsem přijela do Paříže. Nastrkala jsem do ní vše potřebné, včetně krabičky se štěnicí. Spěšně jsem zkontrolovala mobil a všimla si zprávy od Evy. Nechala jsem to být, hodila mobil do kabelky a oblékla si kabát. Navoněla jsem se parfémem, který nakonec taky přistál v kabelce a pohlédla na sebe do zrcadla u dveří. Slušelo mi to. Musela jsem pochválit sama sebe, že jo. 

Vyšla jsem ze dveří, zamknula dveře mým novým zámkem a klíči a opatrně sešla schody dolů. Vyšla jsem z hlavních dveří a doufala, že už tam bude čekat Adam, ovšem na ulici panoval naprostý klid. Byl slyšet pouze hluk z hlavní ulice naproti. Eiffelovka znova blikala v mnoha světlech a vábila tak turisty. Jako maják, brázdil prostor světlem z horní části věže a mě to připomnělo spíše scénu z Pána Prstenu, kdy Sauron svou věží s okem pátral v okolí po Frodovi. Uchechtla jsem nad svou představou. Podívala jsem se do kabelky a byly už dvě minuty po půl sedmé. Nebylo to zvykem, že by někdy měl Adam zpoždění. Nahlížela jsem se zvednutou bradou směrem k silnici, od které se musel každou chvíli objevit.

„Bonsoir ma belle,“ ozve se z druhé strany chodníku a já se div neleknu. Otočím se a pohlédnu na zrovna přicházejícího Luca. V jedné ruce třímal papírovou tašku zřejmě s potravinami, protože z ní trčila francouzská bageta. V druhé ruce třímal druhou tašku s uchem, ve které byly čerstvé květiny. Opět pivoňky a pak směsice barevných kvítků, které jsem v té tmě jinak nepoznala.

„Ahoj,“ usměji se pouze a on ke mně přejde a zastaví se.

„Čekáš na bývalého?“ usměje se potutelně a sjede svůj pohled po mém oblečení.

„Jo, má zpoždění,“ pousměji se a nemohlo mi ujít, jak to slušelo jemu.

„Hm, tak to bude nějaký nedochvilný Francouz,“ řekne pobaveně.

„No, spíše je to směsice Araba a Čecha,“ odpovím s ušklíbnutím. Luc se zatváří zcela překvapeně.

„Tak to bude horká hlava a holé neštěstí,“ zahlaholí pobaveně. Ani nevěděl, jakou pravdu vlastně měl.

„Jo, to nějak to bude,“ usměji se pobaveně a pak se podívám na tašku s květinami, „Kde si vzal tak krásné květiny? Ty pivoňky, co mám v bytě jsou taky nádherné.“

„Mám vlastní květinářství,“ obeznámí mě s jeho zaměstnáním, čímž si uvědomím, že dneska nebyl kvůli mně v práci.

„Oh, no páni. Až teď jsem si uvědomila, že si strávil část dne se mnou doma, že jsi nešel do práce,“ utrousím zaskočeně.

„To nic, byla to jistá daň, kterou jsem si ovšem náležitě vybral,“ usměje se šibalsky a já cítila, jak mě jeho šarm opět pohlcuje. Už jsem chtěla něco říct, když v tom spěšně přijelo vedle nás auto a zprudka zabrzdilo. Oba dva jsme se Lucem ohlédli na silnici před nás, kde zastavilo černé Porsche. Adamovo Porsche.

„Už tu máš svého prince, na černém koni. Mohl mít aspoň Ferrari, aby to bylo více příhodnější,“ zasměje se vtipem a narovná se v zádech, protože Adam zrovna rychle vystupoval z auta. Nechal otevřené dveře a kráčel si to k nám. Pohlížel na nás velice ostražitě.

„Ahoj, jedeš pozdě,“ okomentuji jeho pozdní příchod.

„Omlouvám se, zdržel jsem se v hotelu,“ opáčí, tuto výmluvu jsem slyšela bohužel asi už po sté. Jen k nám došel, pohledem si změřil Luca a on dělal úplně to samé.

Jak dva kohouti na písku.

„Tohle je Luc Dubois, správce mého bytu. Lucu, tohle je, -“

„Pan Al-Sheid, jo známe se,“ skočí mi do řeči Luc a nehne ani brvou, „Viděli jsme se asi dvakrát, když jsme byli o něco mladší a vy jste tu byl se svým otcem. Pomáhal jsem mému otci s údržbou domu. Naši otcové byli dobří přátelé,“ vysvětlí Luc a Adam si ho pátravě přeměřoval, jako kdyby pátral v paměti, zda se opravdu potkali.

„Jo, byli dobří přátelé,“ odpoví pouze Adam a pak se otočí ke mně a nabídne mi ruku, „Pojedeme?“ optá se spěšně.

„Jo jasně,“ opáčím jen, ale jeho ruku nepřijmu. Vyjdu na silnici, a ještě se otočím na Luca. Krátce mu mávnu a on se na mě ušklíbne. Usednu do auta, kdy mi Adam otevřel dveře. Zavře za mnou, rychle obejde auto a usednu za volant. Rychle na to šlápne, div nezapískají gumy a vystřelí rychle z ulice. Nemohla jsem si pomoct a podívala jsem se na něj s jistým pobavením ve tváři. Přišlo mi, že žárlí. Ovšem neměl na co. Nebo jako jo, ale ne. Neměl.

„Kam pojedeme na jídlo?“ optám se zvědavě česky.

„To je překvapení,“ odpoví zamyšleně, aniž by spustil oči z provozu před námi.

„Ah, nesnáším překvapení,“ odpovím zcela rozhodně. Překvapeních mám za sebou ažaž.

„Tohle se ti bude líbit,“ odpoví hned, jako kdyby mou odpověď čekal. Neřekla jsem na to už vůbec nic a koukala pouze před nás na směsici aut.

Asi po půl hodině jsme přijížděli na okrajní část centra, k vysokým budovám jistě bytových jednotek. Zajeli jsme do podzemní garáže a já se na něj tázavě podívala. Čekala jsem všechno, restauraci v centru, nebo že budeme jíst přímo pod Eiffelovkou, či někde na střeše mrakodrapu. Nečekala jsem, že si mě zřejmě veze domů.

Adam zaparkoval na své místo označené cedulkou s jeho jménem a když vypl motor, podíval se na mě. Mírně se usmál a pak se otočil k výstupu z auta. Vystoupila jsem též a mé dunění podpatků se ozývalo celým prostorem parkoviště. Kolem nás stála další luxusní auta.

„Tak pojď,“ vyzve mě Adam a poukáže k výtahu kousek za ním. Rozešla jsem se za ním a přešla k výtahu, který se hned otevřel. Zapadli jsme dovnitř a on zmáčkl tlačítko číslo deset. Neříkala jsem vůbec nic, začala jsem být nervózní.

„Nejdřív jsem tě chtěl vzít do restaurace někam v centru,“ protne najednou ticho Adam a pak se spěšně nadechne, „Ale usoudil jsem, že tohle by se ti mohlo líbit víc. Je to více…osobní,“ dodá tajemně a já se v duchu zděsila, cože mě to teda čeká. Výtah vyjel do podlaží číslo deset a když se dveře otevřely, vešli jsme do krásného prostorného bytu. Mé podpatky ťukaly o mramorovou černou podlahu a beze sporu, to byl Adamův byt. Byl to Mr.Black šmajchlplejs!

Výhled na noční Paříž bylo to nejhezčí na tom bytě, mimo krásně vybaveného obýváku, do kterého jsme došli.

Pak jsem se otočila doleva, protože jsem slyšela přicházející kroky k nám. Zhurta jsem se nadechla a přikryla si pusu, abych ji neměla otevřenou do kořán.

„Pane Bože, Nillimo!“ vyhrknu dojatě a natáhnu se po ní, když ke mně přijde, aby mě objala.

„Slečno Kristýno, tak ráda vás vidím!“ zahlaholí dojatě Nillima a pevně mě sevřela v náručí. Cítila jsem, jak se mi do očí draly slzy dojetí a byla nesmírně vděčná, že ji vidím. Čapla mě za ramena a odtáhla od sebe. Rychle si mě prohlédla a pak vzala mou tvář do svých dlaní.

„Vypadáte krásně!“ zvolá radostně. Ona vypadala taky krásně, vypadala furt stejně. Možná měla pár šedých vlasů navíc, v pevně uvázaném drdolu, ale jinak vypadala stejně. Neměla na sobě ten klasický kostýmek, co v Dubaji, teď byla v černých kalhotách a takové decentní bílé halence.

„Moc děkuji! Vy vypadáte furt stejně!“ usměji se na ni a setřu si slzu, která mi tekla po tváři.

„Takže stejně hrozně,“ zahlaholí pobaveně a vezme mě kolem ramen.

„Tak jsem to nemyslela!“ zasměji se její ironii v hlase.

„Pojďte, uvařila jsem vám samé dobroty!“ zvolá nadšeně a vedla si mě do kuchyně. Úplně jsem zapomněla na Adama, který stál opodál a s úsměvem na nás pohlížel.

Přešly jsme do kuchyně, kde na velkém barovém pultu bylo vyskládáno několik talířů s různými pokrmy. Byl tam talíř obložený různými druhy sýru, spolu s kuličkami hroznového vína. Velká miska s uvařenými škeblemi, ze kterých bylo cítit vyvařené víno. Nejrůznější obložené kanapky a taky talíř s masem, sušenou šunkou a klobásami.

Nebyla to klasická večeře o deseti chodech, kterou jsem měla zažitou s Adamem již několikrát.

Tohle bylo domáčtější, osobní, přesně jak řekl Adam.

Byla jsem za to neskonale vděčná.

Nillima se chopila dvou talířů a přenesla je do obýváku na pohovky, kde je položila na konferenční stůl. Zopakovala jsem to po ní a pomohla jí s talíři. Adam mezitím přešel do kuchyně a naléval nám červené víno.

Všichni tři jsme se posadili do obýváku, kde byl taky krb se zapáleným ohněm a celá ta atmosféra mi byla neskutečně příjemná. Bavili jsme se s Nillimou především my dvě a vyprávěly si o časech, kdy jsme se neviděly. Jedli jsme, pili a neskutečně se bavili.

„No děti, jestli mě omluvíte, už budu muset jít,“ zahlaholí Nillima, asi po hodině a půl.

„Už?“ opáčím nešťastně.

„No přijela jste na večeři hlavně kvůli pánovi Adamovi, ne kvůli mně, staré bábě,“ odpoví s úsměvem a pohladí mě po rameni. Pak vstane, stejně jako já a pořádně se obejmeme.

„Ráda jsem vás viděla Nillimo,“ utrousím ji a pevně stisknu v objetí.

„Já vás taky, slečno,“ opáčí a odtáhne se, „Ještě se určitě uvidíme!“ mrkne na mě šibalsky a dá se na odchod. Něco řekne tiše arabsky Adamovi a pak přejde k výtahu. Posadila jsem se zpět na gauč a s neuvěřením koukala na Nillimu, dokud nezmizela ve výtahu.

„Vidíš, říkal jsem ti, že se ti to překvapení bude líbit,“ usměje se Adam a v ruce třímal skleničku s vínem.

„Čekala jsem všechno, ale tohle opravdu ne. Děkuju,“ oplatím mu úsměv a dopiju víno ve sklenici.

„Chceš ještě dolít?“ nabídne mi hned a už se natahoval k láhvi vína na stole.

„Ne, ne! Už ne díky,“ zastavím ho pohybem ruky a pak si poposednu.

„Bála jsem se, co se stalo s Nillimou. V podstatě jsem se bála i o tebe, co se s tebou stalo, kam si odešel. Zda tě vůbec nechají odejít. Bylo to všechno tak…“ zadrhnu se a kouknu se směrem do plamenů hořících v krbu.

„Nechal jsem jim vše, tak jak zněla dohoda. Nillima nebyla žádná součást byznysu, vzal jsem ji s sebou, stejně jako další lidi, kteří byli věrní mě a mé rodině po mnoho let,“ řekne po chvíli Adam a natáhne se po opěradle gauče.

„Kam si pak šel?“ zeptám se, aniž bych vzhlédla od krbu.

„Chvíli jsem byl v Česku, pak jsem lítal mezi Švýcarskem a Thajskem. Měl jsem spousta jiných firem a společností, které neměli nic společného s Dubaji,“ odpoví neurčitě.

„Takže ses nevydal ze všech peněz a nebyl na mizině, jak jsem se bála,“ utrousím a podívám se na něj. Ačkoli seděl naproti mně, na druhém gauči, v jeho očích se odrážely plameny ohně, když i on pohlížel do krbu.

„Nebyl jsem takový blázen, abych jim dal úplně vše. Navíc, chtěl byznys v Dubaji, dostal byznys v Dubaji,“ řekne suše.

„A jaká je situace v Emirátech, vůbec?“ napadne mě hned.

„To nevím, nestarám se o Emiráty. Ty časy jsou dávno pryč,“ řekne jaksi monotónně, pak se narovná do sedu a vstane. Pomalými kroky přejde k mému gauči a usadí se kousek vedle.

„Povíš mi, co se stalo?“ zeptá se opatrně, s jasnou starostí v očích.

„Co myslíš?“ nechápu, i když asi tuším.

„Co se stalo mezi tebou a O’Brianem, že už spolu nejste,“ řekne a mně se sevře srdce. Nadechla jsem se a zauvažovala jsem.

„Já na to nejsem připravená. Nejsem připravená o tom mluvit,“ řeknu popravdě. Částečnou pravdu znal pouze můj terapeut a nikdo jiný. Ani Eva nevěděla vše, i když tušila, co zapříčinilo náš rozchod.

„Rozumím tomu, omlouvám se, neměl jsem se tě na to ptát,“ zakroutí hlavou Adam rozpačitě.

„Ne, to se neomlouvej. Ačkoli je to tak dávno, tak za ten čas jsem se to snažila v sobě potlačit, ale tím včerejškem, to ze mě znova všechno vyjelo na povrch, a proto jsem se tak sesypala,“ přiznám s ostychem a nervózně jsem si otřela dlaně o sebe.

„Nechtěl jsem ti to znova připomenout, ještě jednou se omlouvám,“ řekne Adam a chytne mě svou dlaní, po těch mých. Jemně mi je stiskne a já se na něj podívám, do těch jeho očí.

Byl to hluboký pohled.

Topila jsem se ve vesmírné černotě jeho očí a byla si jistá, že bych jim propadla znova. Ovšem pak se ozvalo vyzvánění mobilu. Adam nadskočí úlekem, šáhne si do postranní kapsy saka a vytáhne mobil, který jsem uviděla za celou dobu poprvé.

„Nevadí, když to přijmu, volají z hotelu,“ optá se mě Adam a já jen mávnu rukou. Tohle jsem též slyšela po několikáté. Jedno deja vú za druhým.

Adam přijme hovor a až po chvíli jsem si uvědomila, že mluví plyně francouzsky. Vstal z gauče a přešel k oknu. Opět mi naskočila varovná kontrolka v mozku a uvědomila jsem si svůj účel pobytu v Paříži.

Rychle jsem přemýšlela, jak bych se mohla dostat k jeho mobilu. Nedokázala jsem vymyslet nic jiného, než prostě u něj přenocovat a mobil mu v noci vzít a provést tu akci se štěnicí. Ovšem znamenalo to jednu obrovskou komplikaci. Znamenalo to, že bych si opět připustila k tělu Adama Al-Sheida a značně si tak zase zkomplikovala život. Ne, že už by teď nebyl dostatečně komplikovaný!

Adam mě vytrhl z přemýšlení svou přítomností, když se usadil zpět kousek ode mě.

„Nevěděla jsem, že mluvíš francouzsky,“ nadhodím obdivně.

„Mluvím no,“ přitaká pouze a pak se zadívá na mě, jako kdyby se chtěl vrátit tam, kde jsme skončili, než nás vyrušil jeho mobil.

„Nechci, aby to teď vyznělo blbě, ale od včerejška, co jsem tě uviděl, vím, že o tebe nemůžu přijít znova,“ řekne naprosto vážně a mě to neskutečně zaskočí. Už jsem chtěla něco říct, ale on mě zastaví gestem ruky. „Nech mě to doříct, prosím!“ dodá zcela vážně.

Mně ihned sklapne.

„Nechci od tebe vůbec nic! Byl bych rád alespoň za přátelství, abychom se mohli vídat a povídat si, to by mi bohatě stačilo.“

Nevěděla jsem, co na to říct. I když vnitřně jsem pociťovala jistý neklid.

Nebyla jsem si jistá, zda bych s ním dokázala vést normální přátelství.

Bylo toho mezi námi tolik!

„A ještě bych se ti chtěl omluvit, jak jsem se k tobě zachoval, tehdy na večeři v mém bytě,“ omluví s jistým ostychem ve tváři a mně se akorát vybavil ten moment, kdy se na mě rozzuřeně díval a vyhrožoval mi. Byl to někdo úplně jiný!

„Jo, už je to prostě za námi! Já jsem se taky nechovala zrovna nejlépe,“ řeknu hořce a zadívám se kamsi do prostoru.

Přeci jen, pořád jsem měla tu čest s Al-Sheidem.

„Nedokázal bych ti ublížit, nikdy,“ řekne naléhavým hlasem, kterým mě donutil se na něj podívat. Vypadal značně lítostivě. Sexy lítostivě.

„Víš, já se bojím toho, že když si tě pustím k tělu, tak se akorát dostanu do těch samých sraček, ve kterých jsem byla předtím. Byla jsem na tenké hranici zákona a jedním krokem jsem vykročila vstříc zločincům a podobným věcem,“ přiznám můj strach. Adam se na mě zadívá zvláštním výrazem.

„Nikdy bych tě znova neohrozil!“ vyhrkne zcela vážně a já na něj pokrčím obočím.

„Chceš mi říct, že vše, co teď děláš, je naprosto legální v beze sporu se zákony?“ otážu se přímo.

„Ano!“ ujistí mě bez jediné známky lži v očích. Přišlo mi to divné, kvůli tomu, že po něm šli určití lidé, kteří mě pověřili úkolem a já byla teď tady.

„Jsi si jistý?“ otážu se znova.

„Ano! Hotel jsem nechal postavit se všemi zákonitě danými pravidly, jsem tu legálně. Firmy, které mám, se věnují především burze a všechnu špínu a černotu jsem nechal v Emirátech!“ odpoví upřímně a já si ztěžka vydechnu. Tak proč tu kurva jsem?!

„Dobře,“ hlesnu pouze, ovšem značně rozladěna.

„Chceš tu zůstat přes noc?“ zeptá se najednou a mě tím vykolejí o to víc.

„Neříkal si právě před chvíli, že mě chceš mít alespoň jako kamarádku?!“ opáčím zaskočeně.

„Ano, samozřejmě. Je tu pokoj pro hosty! Můžeme si povídat, pak půjdeme spát a ráno ti Nillima udělá francouzské tousty, které si tak milovala,“ odpoví s mírným úsměvem a mě ta nabídne hned zaujme. Milovala jsem Nillimy francouzské tousty!

„No dobře, protože ty francouzské tousty mě budou pronásledovat do konce života!“ zahlaholím s úsměvem.

 

Povídali jsme si ještě asi dvě hodiny, debatovali o různých věcech a byl to opravdu příjemně strávený čas s ním. Poté jsme se shodli, že bychom šli už spát. Předpokládala jsem, že Adam vstává brzy do práce. Doprovodil mě do pokoje pro hosty, který měl svou vlastní koupelnu, s tím, že mi půjčí své tričko na spaní. Vysprchovala jsem se v přepychové koupelně, oblékla si jeho černé tričko a cítila jisto jisté deja vú. Sakra, tuhle scénu jsem zažila už tolikrát!

Ulehla jsem do velké postele a byla pevně rozhodnutá, že počkám pár hodin a pak půjdu provést svůj plán, kvůli kterému jsem tu byla. Musela jsem. Pokud Adam opravdu říkal pravdu a neprováděl žádné nekalosti, nabouráním jeho mobilu se to jen potvrdí a ve finále se nestane vůbec nic. Já budu zproštěna všech obvinění a jemu se nic nestane.

Vzpomněla jsem si na mobil v kabelce, a tak jsem zase vylezla z postele a přešla k ní, kde jsem ji měla položenou na křesle. Vytáhla jsem z ní mobil a přešla s ním zase do postele. Otevřela jsem tu zprávu od Evy, kterou mi poslala před několika hodinami.

 

„Nevím, proč jsi doopravdy tady, ale uvědom si, že Adam je taky jenom člověk! Není to tak dávno, co se dostal z toho, že už nikdy nebude moct s tebou být a ty se mu zase tak naservíruješ před nos a akorát mu pomateš hlavu! Sereš mě, Kristýno!“

 

Civěla jsem na tu zprávu jak opařená a musela si ji přečíst ještě třikrát, abych ji plně porozuměla. Vyvolalo to ve mně jistou vlnu rozčílení. Nechápala jsem, co to do ní vjelo. Zda to byly jen těhotenské hormony, anebo opravdu měla strach o Adama. Chápala jsem, že jsou dobří přátelé díky Angusovi, ale sakra tohle?! Spolkla jsem pár uštěpačných poznámek a držela se, abych ji nic nenapsala. Nechala jsem to být.

Počkala jsem ještě hodinu a pak vstala z postele. Z kabelky jsem vzala krabičku se štěnicí a štěnicí z ní vytáhla. Promnula jsem ji mezi prsty a odhodlaně se otočila ke dveřím. Potichu jsem vzala za kliku a zaposlouchala se do chodby. Bytem se linulo naprosté ticho. Vyšla jsem tedy na vyhřívanou podlahu a rozešla po menší chodbičce, dozadu, kde jsem si byla jistá, že má Adam ložnici. Srdce se mi neuvěřitelně rozbušilo a cítila jsem jistý osten blbého pocitu. Po špičkách jsem došla až ke dveřím a zaposlouchala se, zda neuslyším něco podezřelého. Uchopila jsem jemně kliku a dveře mírně pootevřela. Jedním okem jsem nakoukla do temného pokoje a neviděla absolutně nic. Vlastně jsem měla co dělat, abych se dokázala vůbec zorientovat ve tmě na chodbě. Vkročila jsem potichu do ložnice a na chodidlech mě zahřál koberec na podlaze. Chvíli jsem stála u dveří, které jsem nechala pootevřený pro rychlý útěk a zaposlouchala jsem se. Slyšela jsem tiše oddychovat Adama někde před sebou. Pohlédla jsem k oknu, kde jsem viděla několik světel svítící z města a snažila se si zvyknout na šero, které panovalo v pokoji. Když jsem se zorientovala v prostoru, potichu jsem se rozešla k jeho nočnímu stolku, který mu byl blíž a klekla si k němu na kolena. Uchopila jsem potichu jeho mobil do ruky a sklonila se k zemi, kdyby se náhodou vzbudil, aby si mě nevšiml. 

Jeho mobil se rozsvítil a já v ruce třímala stále tu štěnici. Začal se ve mně odehrávat vnitřní boj, zda to opravdu udělat. Zradit tak jeho důvěru. Ale zároveň se vysvobodit. Mělce jsem dýchala a měla chuť si zanadávat. Nevěděla jsem, jak se rozhodnout. Potichu jsem ztěžka vydechla, zakroutila hlavou a štěnici přiložila na zadní stranu mobilu. Zmáčkla jsem ji silně, tak aby se zaktivovala a viděla jsem, jak začala blikat malým červeným světýlkem uprostřed. Držela jsem ji pevně u telefonu a počkala, dokud světélko nepřestalo blikat. Přenos byl dokončen. Zanadávala jsem si v duchu sama nad sebou, jaká jsem vlastně svině a hned cítila jistý osten špatného svědomí. Štěnici jsem odendala a mobilem jsem se pomalu natáhla k nočnímu stolku, abych ho dala tam, kde ležel naposled. Narovnala jsem se v zádech a pohlédla na Adama. V dlani jsem pevně držela použitou štěnici a koukala na to, jak tiše spí. Jak klidně vypadala jeho tvář. Uvědomila jsem si, že jsem ho právě neuvěřitelně zradila.

 

Ráno jsem se probudila a hned vstala z postele. Provedla jsem ranní hygienu v koupelně, rychle se oblékla do oblečení ze včera, a umínila si, že prostě musím vypadnout. Doufala jsem, že Adam šel už do práce a nechal mě samotnou s Nillimou.

Vyšla jsem z pokoje a zrovna na chodbě jsem se potkala s Adamem, který vycházel ze své ložnice.

Naježila jsem se a pohlédla do jeho usměvavé tváře.

Přišel až ke mně a mě uvinul ten jeho svěží parfém. Stále ho používal.

Taky mu to slušelo, ostatně jako vždy.

„Dobré ráno, vesmíre,“ pozdraví mě mile.

„Ahoj,“ opáčím pouze a rozejdu se s kabelkou v ruce směrem do obýváku. Adam se za mnou hned vydal a když jsme došli do obývací části, zahlédla jsem Nillimu, jak už lítá po kuchyni a dělá nám snídani. Sakra, a to jsem doufala, že rychle vypadnu!

„Ah, dobré ráno vy dva! Snídaně už je skoro hotová!“ zvolá slavnostně Nillima, když zaznamená naši přítomnost. Nesměle jsem se ohlédla po Adamovi, který se na mě usmíval. Rozešla jsem se tedy do kuchyně za ní a usadila se na barovou židličku, kde na ostrůvku bylo prostřeno pro nás dva. Adam se posadil hned vedle mě a pátravě se na mě podíval. Zřejmě zaznamenal změnu mého postoje a výrazu. A rozpoložení. Nálady. Prostě kurva všeho!

„Ty dneska nemusíš do práce?“ otážu se ho, abych prolomila trapné ticho.

„Musím, ale to počká,“ odpoví neurčitě, což mě udiví.

„Jo?“ otážu se popichovačně a nakrčím obočí.

„Rád s tebou v klidu posnídám a odvezu tě pak zpátky na byt,“ vysvětlí a otočí se k Nillimě, která zrovna před nás dala talíře se snídaní. Zlatavé francouzské tousty se šlehačkou a jahodami. Ach!

„Vypadá to božsky, Nillimo!“ usměji se na ní a ona se na mě hrdě podívá. Byla si sama sebou jistá. Oba dva jsme se mlčky pustili do jídla a poděkovali Nillimě znova, když každému nás nalila kávu do připravených hrnků. Pak se pustila do úklidu a mytí nádobí.

„Co děláš na Vánoce?“ optá se najednou Adam a mě tou otázkou zaskočí.

„No, to, co vždycky. Budu pracovat do posledního dne, co to půjde, pak půjdu na večeři k tátovi, dva dny si možná odpočinu a pak ten koloběh začne na novo,“ pronesu monotónně. Ostatně tak to vždycky bylo. Jak jsem dříve Vánoce slavila ráda, poslední dva roky jsem si je moc nepřipouštěla k tělu.

„A nechceš se mnou odjet na Srí Lanku?“ optá se další otázkou, kterou mi doslova vyrazí dech. Zaskočil mi cukr v krku, který byl posypaný na toustech a neskutečně jsem se rozkašlala. Adam po mně ostražitě kouknul a já se natáhla po sklenici vody. Zhurta jsem se napila, abych kašel utlumila. Ztěžka jsem se nadechla a podívala se na Adama.

„Na Srí Lanku?!“ zopakuji nechápavě.

„Jo, jezdím tam teď každý rok. Koupil jsem si menší bungalov. Je tam naprostý klid, myslím, že by se ti tam líbilo a možná by se ti tam zahojily některé rány, na duši…“ řekne klidným hlasem a smířlivě na mě pohlédne. Znělo to samozřejmě dobře, ale…

„To nejde, musím pracovat,“ opáčím výmluvně, i když to tak opravdu bylo.

„Jsi majitelka své firmy?“ nakrčí na mě významně obočí.

„Ano,“ hlesnu nechápavě.

„Jestli si dobře pamatuji, sama si mi jednou říkala, že jakmile jsi jednou majitel, máš mít lidi, kteří práci dělají za tebe a ty si jen užíváš,“ rýpne si.

„Ale tohle je něco jiného!“ bráním se hned, ovšem pobaveně se ušklíbnu. Nevěřila jsem, že někdy obrátí má slova proti mně.

„V čem?“ ušklíbne se.

„Já nemám tolik peněz, co ty! Mě ta práce doslova živí. Nemůžu se sebrat a jen tak odjet,“ vysvětlím popravdě. Převážnou většinu peněz, co jsem měla od pana Nizáma, jsem zainvestovala do firmy. A samozřejmě měla jsem ještě velkou úsporu peněz, ovšem tu jsem si prostě škudlila na KDYBY NĚCO. Ovšem Adama má poznámka mírně rozesmála a chopil se hrnku s kávou.

„Jela bys tam načerpat síly a pak bys byla plně namotivována zase celý rok intenzivně pracovat,“ zahlaholí nadneseně.

„Vážím si tvé nabídky, ale nemůžu ji prostě přijmout,“ dodám hned na to zcela vážně. Večer jsem ho naprosto zradila a teď se ještě nechám pozvat na dovolenou s ním.

Kamarádka za všechny prachy!

„Promysli si to ještě, odlétám dvacátého prosince a vracím se třetího ledna,“ obeznámí mě v krátkosti. Jen přikývnu a neřeknu na to nic.

„A jak dlouho budeš ještě tady v Paříži?“ zeptá se po chvilce, když jsme dojedly.

„Eh, uvidíme zítra. Mám ještě jednu schůzku zítra dopoledne a podle toho, jak to dopadne, tak se uvidí. Možná odletím ještě zítra večer,“ odpovím a natáhnu se po hrnku s kávou, abych se v něm utopila tou lží, co jsem právě řekla.

„A mohli bychom se ještě vidět, než odletíš?“ optá se Adam se značným naléháním v hlase. Podívám se na něj a viděla jsem ten jeho vřelý úsměv. Sakra!

„Jo, snad jo,“ usměji se nepatrně a pak pohlédnu na Nillimu, která k nám zrovna přistoupila, aby nám odebrala prázdné talíře.

 

Když jsme se loučily s Nillimou, doufala jsem, že jí uvidím zase brzy. Pak mě Adam odvezl zpátky na byt, s tím, že jsme se dohodly, že se ještě určitě potkáme. Vystoupila jsem z jeho Porsche, popošla na chodník, a ještě mu krátce mávla, když odjížděl. Když jeho auto zahnulo do vedlejší ulice, vytáhla jsem mobil z kabelky a následně vizitku, kterou jsem měla stále v kapse kabátu. Vytočila jsem dané číslo na vizitce a mobil přiložila k uchu.

„U telefonu major Soukup, prosím?!“ Pfff, Major prej!

„Dobrý den, tady Kristýna Tomanová!“ představím se suše.

„Ah, dobrý den slečno Tomanová!“ zvolá jako na starou známou.

„Včera jsem udělala to, co jste chtěli,“ informuji ho spěšně a vešla jsem dovnitř domu.

„Teď zrovna mířím do kanceláře. Takže uvidíme, co najdeme. Každopádně děkujeme za vaši práci, za vaši službu,“ poděkuje a mě přišlo, jako kdyby děkoval za službu mé vlasti.

„Jo, a co teď teda bude? Můžu se vrátit do Česka? Zprostíte mě všeho, na čem jsme se dohodli?!“ naléhám vážně, stoupajíc po schodišti.

„Ano, máte mé slovo! A samozřejmě, vrátit se můžete,“ řekne rozhodně. Zda mu věřit, to jsem netušila.

„Dobře,“ hlesnu pouze, mírně zadýchaně, když jsem v těch podpatcích vyšla až k mým dveřím.

„Kdyby něco, ozvu se vám!“ zahlaholí a zaslechnu, jak nastoupil do auta a nastartoval.

„No, snad raději ne! Budu ráda, když mě nebudete vůbec kontaktovat!“ řeknu jízlivě a začnu hledat klíče v kabelce. Soukup se pouze zasměje a pak se rozloučí. Odtáhnu mobil od ucha a zaslechnu pohyb dveří naproti, od Lucova bytu. Zrovna vycházel ven, směrem do práce zřejmě.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho hned s úsměvem. Počastuje mě tím svým lišáckým výrazem, ale zůstal stát u dveří.

„Tak jaké bylo rande?“ optá se zvědavě.

„Nebylo to rande!“ bráním se hned.

„Ne? A proto se vracíš až teď?!“ rýpne si.

„Přespala jsem tam, ale nic nebylo. Nejsem blázen, abych do toho skočila znova,“ řeknu zcela upřímně. On pouze uznale přikývl, pak se krátce zamyslel.

„No a nechceš jít ke mně na kávu?“ navrhne a opře se zády o jeho dveře.

Podívá se na mě vyzývavě, lehce vzrušeně.

Nedalo se mu říct ne!

 

„A ty dneska nepospícháš do práce?“ rýpnu si do něj, když jsem mu nahá ležela v náručí, v jeho posteli.

„O tu hodinu později se to nezblázní,“ pousměje se a svou dlaní mi přejížděl po rameni.

„Hm, tak to jo,“ utrousím jen a pak se nadechnu, „Zítra odlétám zpátky domů,“ dodám tiše.

„Zpátky do Ameriky?“ optá se a mě zaskočí tím, že si myslel, že jsem z Ameriky.

„Ne, do Česka. Proč si myslíš, že jsem z Ameriky?“ pousměji se pobaveně.

„Máš americký přízvuk,“ pokrčí rameny neurčitě.

„Jo, no, já tam žila několik měsíců,“ úsměv mě hned přejde. Celé tělo se mi napnulo při té nepatrné vzpomínce.

„Předpokládám, že to patří k tvému bolavému srdci,“ řekne najednou Luc a líbne mě do vlasů.

„Jo, tak nějak,“ přiznám a přitulím se k němu ještě víc.

„Každopádně kdykoli můžeš přiletět a navštívit mě. Můžeš jezdit na pravidelné terapie,“ dodá hned sebejistým tónem a úsměv na rty se mi tak hned vrátí.

„Hm, je fakt, že pravidelné terapie by se mi s tebou líbily,“ uculím se potutelně. Luc přejede svou dlaní a jemně mě pohladí po prsu. Bradavka se mi hned napne při jeho dotyku a já se na něj podívám. Pohlížel na mě opět chtivě.

 

Po další hodině jsem se vrátila do svého bytu a rozhlédla jsem se po bytě. Ten byt jsem si oblíbila. Cítila jsem se v něm dobře a byla nakonec ráda, že jsem si ho nechala. A dokázala si představit, že bych sem jezdila třeba každý druhý víkend. Užít si Paříž a kvalitní sex s Lucem. Mít s ním nezávazný vztah, neřešit emoce a pocity a pouze si užívat to, jak to se mnou uměl. Vyhovovalo mi, že mě nezná. Nemusela jsem s ním řešit mou minulost, rýpat se tak ve starých ranách. Měli jsme pouze svůj malinký svět, kdy jsme spolu spali, jedli francouzská jídla a povídali si o normálních věcech.

Z přemýšlení mě vytrhlo zvonění mobilu. Vyzula jsem se z bot a rukou zašátrala do kabelky, kam jsem mobil hodila. Vytáhla jsem ho a na display viděla, že mi volá Eva. Převrátila jsem oči v sloup a vzpomněla jsem si na tu její zprávu. Přijala jsem hovor a mlaskla do mobilu.

„Jo?“ syknu.

„Proč mě jako ignoruješ?!“ vyjede na mě hned pobouřeně.

„Neignoruju! Neměla jsem čas!“ bráním se hned a přejdu vedle do místnosti. Začnu se vysvlékat z kabátu, který pak následně zahodím na pohovku.

„Jo jasně! A můžeš mi to teda nějak vysvětlit?!“ nezdráhá se přejít k věci.

„Co ti mám jako vysvětlovat?“ syknu nepříjemně.

„Proč ses zase objevila Adamovi v životě! Víš, jak byl v prdeli z tebe? Asi jako ty z Matta!“ vyjede na mě bezostyšně a mě se její slova hned dotknou. Zhurta jsem se nadechla a chtěla jsem jí říct něco sprostého, ale držela jsem jazyk za zuby.

„Jsem tu pracovně! A pak jsem se dozvěděla o tom, že otevírá hotel, tak jsem se tam ze zvědavosti podívala. Neboj, nemám v úmyslu si něco s Adamem začít!“ odpovím značně podrážděně. Bože, ta mě tak nasrala!

„Ježíši! Ale on pro tebe má okamžitou slabost. Je mi určitě jasný, že už se tě pokusil zlákat alespoň na přátelství! Copak nevíš, jak je zranitelný?!“ začne ho bránit a mě tím ještě víc popudí.

„Do prdele, Evo! Přestaň mě tu poučovat! Víš o tom úplný prd, TO, co mezi námi bylo a už není! Takže se do mě laskavě neser a starej se o svůj život!“ vyjedu na ní hrubě a hovor okamžitě ukončím. Okamžitě jsem litovala té hrubosti vůči ní, ale nemohla jsem si pomoct. Kurva drát!

 

Vydýchám se a hned vrátím svou pozornost k mobilu. Ihned jsem začala vyhledávat zpáteční let do Česka. Nejbližší volný let, byl dnes v šest večer. Mínila jsem ho hned koupit a prostě odletět ještě dnes. Ať mě Evy slova pobouřila, věděla jsem svým způsobem, že měla pravdu. Měla pravdu vůči Adamovi slabosti ke mně.

Nemohla jsem ho tahat za nos a dávat mu jakousi naději. To si nezasloužil.

Jak jsem zaplatila letenku, hned jsem si začala balit. Měla jsem hodinu na to si sbalit, poklidit byt a pak pomalu vyrazit na letiště.

Uvažovala jsem, zda napsat Adamovi, že večer odlétám, ale nechala jsem to být a rozhodla se mu napsat až z letiště. Měla jsem neblahý pocit, že by ještě do té doby přijel, než bych stihla odjet.

 

Položila jsem těžký kufr před dveře, přešla před ně a zavřela za sebou bílé dveře. Zamknula jsem a klíče si hodila do kabátu. Rychlými kroky jsem přišla k Lucovým dveřím a na dveře u nalepila vzkaz. Věděla jsem, že šel do práce a nebyl doma. Na vzkazu jsem mu nechala své telefonní číslo a pár slov o tom, že se ještě určitě uvidíme.

Ztěžka jsem snášela kufr dolu po schodech, ale raději to, než se zaseknout v tom starožitném výtahu! Konečně jsem se s ním dotáhla před hlavní vchod, kde už na mě čekal taxík. Pokynula jsem taxikáři směr letiště a hned jsme se rozjeli.

 

Když už jsem čekala odbavená na lavičce před mým gatem, rozhodla jsem se napsat Adamovi zprávu. Zbývalo asi dvacet minut do odletu. Napsala jsem mu omluvnou zprávu, že odlétám právě teď a že se určitě ještě někdy uvidíme. Nic víc. Zprávu jsem odeslala a třímala dál v ruce mobil. Asi po minutě mi začal vyzvánět. Volal mi Adam.

„Sakra práce,“ utrousím nešťastně. Nechtěla jsem to brát, ale nakonec jsem hovor přijala.

„Ano?“ utrousím.

„Proč odlétáš tak narychlo?!“ zeptá se bezostyšně, rovnou k jádru pudla.

„Musím! Zítra ráno mám schůzku! Důležitou!“ zalžu a krátce přemýšlím, co mělo být vlastně zítra za den. Pondělí! Oh ano, takže mám zítra schůzku!

„Určitě?“ zeptá se podezřele.

„Ano, a taky jsem dostala kázání od Evy!“ napráskám ji, ovšem záhy toho lituju. Sakra! Vždyť je těhotná a nemůže za své zblázněné hormony!

„Co? Jaké kázání!“ zhrozí se hned Adam a slyším, jak dělá něco v pozadí.

„O tom, že jsem ti opět zbytečně vpadla do života, zrovna když ses ze mě zcela vyléčil. Že tě tahám za nos, a tak. Prostě Eva!“ řeknu rozhořčeně. Jen jsem si na to vzpomněla a pocítila jistý osten pravdy, „Ale nic jí prosím tě neříkej! To jsou ty hormony a ona je víc přecitlivělá!“ napomenu ho, protože věřím tomu, že by ji hned volal. Adam ovšem dlouho nic neříkal.

„No dobře, a rozmyslíš si tu Srí Lanku, alespoň?“ zahlaholí a uslyším v pozadí nějaké rány.

„Promyslím to,“ odpovím neurčitě.

„Dobrá, zavoláme si, hm?“ ujistí se.

„Jo jasně, tak ahoj,“ rozloučím se a ukončím hovor. Cítila jsem se divně. Fakt divně.

 

                                                                       -

 

Ráno jsem se vzbudila ve své posteli, ve svém bytě a byla neskutečně unavená. Dorazila jsem na byt až někde po půlnoci a šla spát až v jednu ráno. Nechtělo se mi vůbec vstávat, ovšem do práce jsem se těšila. Věřila jsem, že tam klaplo vše tak jak mělo, jinak by mi přišel alespoň jeden starostlivý e-mail, nebo by mi volal Michal. Vstala jsem teda z postele a přešla k šatníku. Během víkendu napadl v Liberci sníh, tudíž jsem sáhla po teplejším oblečení. Oblékla jsem si černý kalhotový kostýmek a přešla do koupelny. Vlasy jsem si vyčesala do vysokého culíku, s ofinou na bok. Vyčistila jsem si zuby, umyla si obličej a namazala ho krémem na vrásky. No jo, hold už na něj byl čas!

 

 

„Dobré ráno!“ pozdraví mě překvapeně týpek u výtahu v budově firmy. Ach, zapomněla jsem na ten jeho otravný ksicht!

„Dobrej,“ opáčím stejně jako vždy.

„Už jsem se bál, že vás znova neuvidím. Pár dní, jste tu nebyla, že?!“ optá se a mě tím zaskočí. Čekala jsem další pochlebování a poklony. Neurčitě jsem po něm střelila pohledem.

„Jo, byla jsem na menší dovolený,“ odpovím suše.

„Jo, je to na vás vidět. Jste taková zrelaxována,“ pousměje se a já se snažila nezakroutit oči. Nastoupili jsme pak hned do výtahu, společně ještě s dalšími třemi lidmi. Každý jsme, opět zmáčkl své tlačítko a mlčky tam stáli. Ti tři lidé vystoupili o patro níž, ještě před námi, a tak jsme se ve výtahu ocitli sami dva.

„Nezašla byste třeba po práci na skleničku?!“ optá se mě s mírným úsměvem a já střelím pohledem po jeho levé ruce, na kterým měl snubní prsten, jestli jsem si dobře pamatovala.

„Ne, nezašla,“ odpovím hned a otočím pohled na počítadlo nad námi. Zbývaly ještě dvě posraný patra!

„Proč ne?!“ opáčí hned zaskočeně.

„Protože jsem celý víkend píchala se svým francouzským přítelem, proto jsem tak zrelaxovaná! A už na mě nemluv, ty úchyle!“ vyjedu na něj arogantně a měla jsem tak skvělé načasování, že jsem ho pak jen počastovala nepřátelským výrazem a vystoupila z výtahu. Prošla jsem kolem recepce a vítězně se usmívala. Idiot!

 

„Dobré ráno!“ zvolám na celou kancelář, když jsem do ní vstoupila a hned mě ovinul ten známí chaos. Do cesty mi naběhne Lucka a hned mě začne vyprávět o dvou dnech, které jsem zameškala. Se zjištěním jsem zjistila, že bylo vše, tak jak mělo. Aspoň, že tak!

Po dvou poradách, tří telefonátech, jsem se cítila neskutečně motivovaná a uvědomila si, jak mi ta práce za ty dny neskutečně chyběla. Byla jsem ve svém živlu a dělala to, co mě prostě bavilo!

 

                                                                       -

 

Po několik dalších dní zběsilého maratonu v práci, kdy se všechny společnosti naprosto zbláznili kvůli předvánočním akcím, jsem každý den chodila až pozdě večer domů.

S Evou jsem nemluvila a ani ona nemluvila se mnou.

Zřejmě jsme potřebovaly čas vstřebat naši hádku. O to lépe.

Adam se mi neozval a já byla za to ráda. Za to s Lucem jsem byla v kontaktu každý den. Buď jsme si psali během dne, nebo si volali po večerech.

 

Byla jsem uprostřed čtení dokumentů od mé asistentky, když v tom začal zvonit firemní telefon na mém stole. Sáhla jsem po sluchátku a přijala hovor.

„Ano?“ hlesnu, stále zaměstnaná papíry před sebou.

„Dobrý den paní Tomanová, máte chvíli čas?“ promluví na mě hlavní majitel této úřední budovy, kterému šla malá část zisků z každé usídlené společnosti. Tak trochu to byl můj šéf.

Napřímila jsem se v zádech a zadrhla se.

„Co? Děje se něco?!“ otážu se hned.

„Ale vůbec ne! Mohla byste přijít za mnou do kanceláře?“ otáže se prosebně. Polil mě pot.

„Ano, jistě, hned jdu,“ opáčím a položím sluchátko.

Doufala jsem, že se nic nestalo, nebo že nechtěl mou firmu vyhodit ze své záštity. Potřebovala jsem jeho kontakty a to, že jsme měli zde usídlení.

 

Vyrazila jsem z kanceláře a rychle přešla k výtahu. Několikrát jsem zmáčkla tlačítko a nedočkavě pohlédla na číselník nad dveřmi.

„Děje se něco?“ otáže se Lucka, která zrovna vycházela z naší malé kuchyňky.

„Zavolal si mě Velký šéf,“ řeknu ji a ona se na významně podívala.

„Třeba už nebude chtít podíl z tvé firmy a dá ti něco navíc,“ opáčí naivně.

„No tak to pochybuji,“ ušklíbnu se ironicky.

„Tak uvidíš, mám ti kdyžtak začít balit věci?“ rýpne si pobaveně.

„No neboj, jestli si mi je budeš balit, tak i rovnou sobě, hm?“ vrátím ji to hned. Úsměv ji hned přejde.

Zapadla jsem do výtahu, který se otevřel a zmáčkla tlačítko číslo dvacet. Ztěžka jsem polkla, když se výtah se mnou rozjel. Říkala jsem si, co tak mohl chtít. Byla jsem si jistá, že společnost nebyla ztrátová.

Měly jsme skvělá čísla. Žádné mínusy. Takže co tak mohl chtít!

Nervózně jsem si protřela dlaně o sebe a psychicky se připravovala na výstup.

Výtah cinkl, já napřímila sebejistě hlavu a hned jak se dveře otevřely, tak jsem jimi prošla. Pozdravila jsem se s několika lidmi, které jsem potkala před kancelářemi a šla až dozadu, kde na mě čekala asistentka, u kanceláře pana Velkého šéfa!

Nejhumornější na tom bylo, že on se opravdu jmenoval Velký! Kryštof Velký!

Proto jsme mu přezdívali Velký šéf. Taky to mohl být Velký kokot, ale k mému překvapení se vždycky choval fér a v pohodě. Takže Velký Šéf! 

„Už na Vás čekají, dáte si kávu, nebo něco?“ optá se mě starostlivě.

„Možná panáka?!“ ušklíbnu se sarkasticky.

„Donesu vám kávu,“ zkonstatuje pobaveně a odešla pryč. Jemně jsem zaťukala a vešla dovnitř. Uviděla jsem Velkého šéfa stát u okna.

„Dobrý den,“ pozdravím a nervózně jsem na něj koukala. Hned se ke mně otočil.

„Ah, paní Tomanová,“ pousměje se, „Netvařte se tak vystrašeně! Pozval jsem vás sem, abych vám někoho představil,“ dodá záhy a očima zapátrá za dveře, kde se nacházel dlouhý stůl, kde jsme seděli každé pondělí na poradě. Vyšla jsem ze dveří, zavřela za sebou dveře a obratně pohlédla ke stolu. Vytřeštila jsem oči.

„Rád bych vám představil pana Adama Al-Sheida, je to náš nový společník ve firmě,“ představí Velký šéf Adama, který seděl u stolu, ve svém ledabylé poloze a pozoroval mě s určitým pobavením ve tváři. Co to kurva?!