Mr.Black Vesmírná černá - 14.kapitola

Anotace: Když nemůže Kristýna k Blackovi, musí Black ke Kristýně, nebo jak se to říká?!

Sbírka: Mr.Black - Vesmírná černá - Kniha druhá

 

https://www.youtube.com/watch?v=HjAVfZiMWHw

 

14.kapitola

 

Stála jsem tam s pusou dokořán a čuměla na Adama, jak se na mě mírně usmívá a v očích měl jakýsi vítězný výraz. Snažila jsem přimět tělo k nějaké akci, ale jaksi to nešlo.

„Pane Al-Sheid, tohle je paní Tomanová, majitelka naší nejnovější tiché společnosti,“ seznámí nás Velký šéf a Adam mě vyvede ještě víc z míry, když obratně vstane, hbitě si zapne sako a pomalými kroky ke mně přejde. Nabídne mi svou ruku a počastuje mě vyzývavým úsměvem.

„Těší mě, slečno Tomanová!“ zapěje česky. Zmůžu se jen na to, že mu ruku přijmu a decentně s ní potřesu.

„Pan Al-Sheid se k nám bude připojovat na porady a vaši agendu jsem svěřil jemu. Má zkušenosti s podobnými společnostmi, tudíž si myslím, že si budete rozumět,“ vysvětlí Velký šéf a já se na něj zaraženě podívám. Počkat, jako že Adam je teď můj šéf?!

„Budu se těšit na naši blízkou spolupráci! Vlastně bych byl rád, kdybyste mě provedla vaší společností a ukázala vaší současnou práci, jsem zvědavý,“ pronese tak profesionálně.

„To je skvělý nápad!“ zvolá souhlasně Velký šéf a ve mně by se krve nedořezal. Pouze jsem přikývla, chopila se zase dveří a vyšla ven. Slyšela jsem kroky, jak se Adam hned vydal za mnou.

Došli jsme mlčky k výtahu a já zmáčkla tlačítko asi dvacetkrát. Mísilo se ve mně asi milion pocitů a nevěděla, co si o tom jako mám myslet. Hned jak jsme nastoupili do výtahu a dveře se zavřely, dala jsem obranně ruce v bok a otočila se k němu.

„Co to má sakra znamenat?!“ vyjedu hned na něj. Pobaveně si mě přeměří.

„Nic! Pouze jsem zainvestoval do další firmy!“ brání se s úsměvem.

„Adame!“ varuji ho jménem, čímž se mu zablýskne v očích. 

„Ano vesmíre?!“ řekne svým chraplavým hlasem a podívá se na mě zvláštně. Naježím se a podívám se na něj podezřele.

„Takže to jako jsi teď můj šéf?!“

„Čistě teoreticky, jo, asi jo,“ opáčí jakoby nic.

„A proč si to udělal?! Vždyť jsi hoteliér, máš hotel, nejsi na byznys, marketing a reklamu!“ vyhrknu na něj nevěřícně, stále ve vzdorovitém postavení.

„To není pravda! Jsem podnikatel! Investuji do všeho, co se mi nějak zamlouvá!“ rozhodí nevinně rukama. Decentně rozmáchnu rukama, když mě přehltí vztek, ale snažím se zahnat, jak se dveře výtahu otevřou v našem patře. Nasupeně vkročím před recepci a otočím se na něj.

„Tady je recepce!“ syknu naschvál ironicky a poukážu na recepci, za kterým seděla mladá holčina.

Hned jak spatřila Adama, úděsem málem spadla pod stůl.

Ne, že by šel z něj strach, ale prostě z toho, jak krásný chlap to byl.

Adam šel pomalu za mnou, já přešla ke dveřím a rozrazila je.

„Tady jsou kanceláře mého týmu,“ pronesu suše a počkám, až mě dojde. Několik lidí zvedlo hlavu od počítačů a počastovali nás zvědavými pohledy.

„Lucko?!“ zvolám do prostoru, snažíc se najít Lucku. Vykoukne od svého stolu a hned vstane. Vydá se naším směrem, kdy v rychlým kroku najednou znejistí, když za mnou uvidí Adama.

„Udělej nám prosím dvě espressa!“ poprosím ji, ona jen přikývne a rychle odcupitá do kuchyňky. Přešla jsem až ke své kanceláři a zastavila se u dveří, kde jsem počkala na Adama. Pokynula jsem gestem ruky, že může jít dovnitř. Adam kolem mě prošel, dost blízko, abych opět ucítila tu jeho vůni. Tiše jsem zavrčela vzteky a zavřela za námi dveře. Ráznými kroky jsem přešla za svůj stůl a on se posadil do křesla naproti. Ležérně se posadil, rozepnul si sako a decentně se rozhlížel po mé kanceláři.

„Takže, co chceš vědět?!“ přejdu rovnou k věci.

„Ani nějak nic,“ pokrčí rameny neurčitě.

„Co? Ale říkal si, že chceš vidět, na čem zrovna děláme!“ řeknu nechápavě.

„Jo? Ale to nespěchá. Můžeme si popovídat,“ usměje se. Bože, on mě tak rozčiloval!

„Ty jsi neuvěřitelný!“ zamračím se a jeho to snad pobavilo ještě víc. V tom do kanceláře vpadla Lucka s menším táckem, na které nesla dva šálky kávy. Mile se usmála na Adama a pak přešla ke mně ke stolu. Položila mi tam jednu kávu a druhou podala Adamovi do rukou. Usmál se na ni a já viděla, jak nešla div do kolen.

Opět jsem obrátila oči v sloup a netrpělivě začala bubnovat prsty o stůl.

Lucka odešla, a ještě za dveřmi na mě ukázala gestem něco v tom smyslu jako Co je to nádherného chlapa?! Ignorovala jsem ji a očima přelétla zpátky k Adamovi. Napřímila jsem se v zádech a zvedla bradu.

„Aby bylo jasno, nebudeš mi rozkazovat! A nikdo se nesmí dozvědět jaký máme vztah,“ řeknu naprosto vážně. Adam zvědavě zvedne bradu.

„My máme vztah?“ vezme mě za slovo, přičemž se mu v očích zablýskne.

„Víš, jak to myslím!“ zavrčím.

„Samozřejmě, jsem velice profesionální!“ odpoví nadneseně. Chtěla jsem po něm hodit sešívačku, nebo krabičku sponek, ale musela jsem se zachovat profesionálně i já.

„Měla bys zavolat Evě, hrozně jí mrzí, že spolu nemluvíte,“ dodá po chvilce a já zakroutím nevěřícně hlavou.

„Nebudu ji volat první!“ bráním se a hned mi bylo jasné, že jsem zněla jak malá holka.

„A půjdeš dneska se mnou na večeři?“ optá se hned.

„Ne!“ hlesnu zcela okamžitě.

„Proč ne?“

„Není to tak dávno, co jsem jednoho namyšleného blbečka odmítla a stejně tak to udělám i s tebou. Nemám čas chodit na večeře, jsem tu každý den do večera, máme hodně práce,“ vyhrknu na něj s menší arogancí v hlase.

„Hm,“ hlesne pouze, jako kdyby se zamýšlel, „A zítra?“ ušklíbne se. Ten jeho úsměv byl strašně nakažlivý a já jsem si zanadávala sama nad sebou.

„Možná!“ odpovím neurčitě.

„Dobře, tak tě vyzvednu zítra v sedm!“ rozhodne, odloží prázdný hrnek od kávy na stolek opodál a vstane. Zapne si sako, pak po něm ležérně přejede rukou, aby ho upravil a přejde k mému stolu. Opře se pažemi o můj stůl a decentně se nakloní ke mně.

„Budu se těšit!“ usměje se potutelně a já na něj zírala s mírně otevřenou pusou.

On se mnou flirtoval!

 

Po zbytek dne jsem ho neviděla a stejně tak tomu bylo následující den, kdy jsem se modlila, aby do našich kanceláří ani nevkročil. Měla jsem naplánované tři schůzky a byla vděčná za to, že jsem měla tolik práce, aniž bych musela přemýšlet furt nad tím, proč to udělal. Proč přijel sem do Liberce a dostal si mě svým způsobem zase blízko sebe.

„A vy jste někdy spolu něco měli?“ vyhrkne na mě Lucka, když jsme seděly v kuchyňce u oběda a ona mi básnila o Adamovi, jak na ní mrkl, když odcházel včera z mé kanceláře.

„Ne,“ hlesnu hned a strčím si lžíci jogurtu do pusy.

„Ale on na tebe tak jako koukal,“ řekne podezřele Lucka a já se na ni podívám.

„Jak jako koukal?“ nechápu.

„No tak chtivě, jako kdyby ses mu líbila. Hah, třeba se do tebe zamiloval, pak se zamiluješ ty do něj a bude to váš osud!“ zahlaholí zasněně a já přemýšlela, že zavolám na personální o jejím okamžitém propuštění.

„Nemel kraviny, hm?!“ napomenu ji přísně.

„Ale no tak! Ještě řekni, že se ti nelíbil. Vždyť byl naprosto…k nakousnutí!“ zčervená Lucka, jen při té vzpomínce na něj. Nijak jsem to už nekomentovala, vyškrábala zbytek jogurtu z kelímku a lžíci si strčila rychle do pusy. Vstala jsem a prázdný kelímek vyhodila. Lžičku jsem spěšně umyla vodou, hodila ji do odkapávače a připomněla Lucce, že ve dvě mám poradu, tak po ní chci svá data.

 

Bylo přesně sedm a u dveří se ozval zvonek. Nevzrušeně jsem přešla ke dveřím a otevřela je. Podívala jsem se na Adama a uvědomila si, že ho poprvé v životě vidím v kabátu. Zimním kabátu. Byl kratšího střihu, černý a límce měl zvednuté mírně kolem krku, aby mu na něj nefoukalo. Venku byla úplná chumelenice.

„Ty nejsi připravená?!“ udiví se, když si mě prohlédl. Byla jsem v teplácích a černém obyčejném tričku. Vlasy jsem měl zamotané v drdolu a byla úplně odlíčená.

„Řekla jsem, že možná někam půjdu! A venku to vypadá, jak vypadá!“ opáčím důležitě, „Takže zůstaneme doma a můžeme si něco objednat,“ dodám a ustoupím mu, aby mohl vejít dovnitř.

Mírně se usmál a vešel tedy dovnitř.

Hned se vysvlékl z kabátu, který pověsil na věšák.

Najednou tam stál jen v obyčejném bavlněném tričku s výstřihem do V a já si všimla těch jeho svalů na rukou a na hrudi. V těch oblecích, co vždy jinak nosil, to nebylo tak vidět, jako teď v tom tričku.

Na sucho polknu a otočím se, abych přešla do obýváku.

„Kde vůbec teď bydlíš?“ otážu se, aby řeč nestála a zároveň mě to zajímalo.

„V hotelu, v Imperialu,“ řekne, vyzuje se ještě z bot a pak se vydá za mnou.

„Aha,“ hlesnu neúčastně a uchopím mobil do rukou, který jsem nechala na gauči.

„Posaď se, dáš si něco k pití?“ optám se ho, když se rozhlížel po bytě.

„Stačí mi voda,“ usměje se mírně a pak přejde ke gauči, kam se pohodlně posadí do rohu, přesně na mé oblíbené místo.

„A co by sis dal k jídlu?“ ptám se dál a otevřu aplikaci s donáškou jídla.

„Nechám to na tobě,“ pokrčí rameny, stále se rozhlížející po bytě.

 

O hodinu později jsme seděli před dvěma krabicemi pizzy, k tomu jsem nám objednala Coca-Colu a byla štěstím blažená. Pizzu jsem neměla ani nepamatuju. Tiše jsme jedli a sem tam se na sebe podívali.

„A co v práci? Něco tě tam zaujalo?“ optám se zvědavě, když si utřu mastné prsty do ubrousku s úsudkem, že už jsem plná.

„Jo, pár věcí jo,“ přitaká neurčitě, „Zaujala mě tam jedna tvrdohlavá hnědovláska, která má ještě dvacet dva dní dovolené a musí si je vybrat, aby ji nepropadly, tudíž jsem na personálním oznámil, že od dvacátého prosince má celá vaše kancelář nařízenou dovolenou,“ dodá potutelně a mě přišlo, že jsem špatně slyšela. Špatně jsem rozuměla!

„Cože si!“ syknu nevěřícně.

„Od dvacátého máš dovolenou, tudíž můžeš se mnou jet na Srí Lanku,“ zazubí se a já prasknu vzteky.

„Adame, o co ti sakra jde?! Zbláznil ses?! Nemůžeš mi takhle vstoupit do života a rozhodovat se za mě!“ vyjedu na něj.

„Dělám to, co ty! Vstoupila si mi do života ze dne na den. A ačkoli svou návštěvu skrývala za služební cestu, na personálním jsem se dozvěděl, že si žádnou služebku neměla, vybírala sis dovolenou, tak mi to teď jako vysvětli!“ řekne s ledovým klidem a trefí se do černého. Okamžitě mě polije pot a mozek začne pracovat na plné obrátky. Sakra!

„Říkala jsem ti, žes mi chyběl!“ utrousím zmateně.

„Jo, to říkala,“ přikývne a vidím, jak jeho oči potemněly. On mě podezříval!

„Když s tebou pojedu na tu dovolenou, dáš už mi pokoj?!“ vyhrknu na něj s nadějí, že když docílíme jeho zájmu, třeba na tohle zapomene.

„Možná,“ ušklíbne se pobaveně. Ztěžka vydechnu a svěsím ramena.

„Pojedu s tebou, ale tohle je naposled, co mi organizuješ život a mou práci!“ řeknu varovně, mírně naštvaně.

„Platí!“ usměje se rozhodně. Přeci jen dosáhl svého, hajzl jeden!

„Ale mám podmínku!“ dodám hned na to. On se na mě zvědavě podívá, vyčkávající, co řeknu. „Pojedeme jako přátelé!“

„Samozřejmě. Budu to respektovat,“ přikývne zcela vážně.

 

Ani jsem se nenadála a seděla jsem v Adamově soukromém letadle, směr Srí Lanka. Ty dny tak strašně utekly a když se v kanceláři všichni dozvěděli, že budou mít dvou týdenní volno, tak se pracovní morálka tak zvedla, že ke konci týdne, už jsem neměla, co na práci.

Tátu jsem se snažila přesvědčit, aby letěl s námi, což mi nabídl sám Adam, ale táta byl na tolik konzervativní, že nemínil na Vánoce opustit domov a letět někam do tepla. Hold byl stará škola a nedokázal si představit Vánoce bez vánočního stromku a kapra.

Čím víc se blížil náš odjezd, tím víc jsem byla nervózní, ale zároveň se těšila. Naše přátelství s Adamem se uklidnilo a my dobře vycházeli. Občas jsme se potkali ve firmě a někdy jsme spolu zašli aspoň na odpolední kávu. Ačkoli jsem z toho měla nesmírný strach, že my se prostě jen tak kamarádit nemůžeme, opak byl pravdou. Byl opravdu dobrým kamarádem.

S Evou jsem si napsala pár omluvných zpráv, samozřejmě já dolezla první, jak jinak, ale nevolaly jsme si. Nezmínila jsem se ani o tom, že s Adamem odlétám přes Vánoce pryč.

 

„Jsi v pohodě?“ vytrhl mě Adam z přemýšlení, když jsme už byli ve vzduchu a já pohlížela ven na nebesa, mezi kterými jsme prolítávali.

„Hm?“ zvednu na něj tázavě pohled a on se mírně usměje.

Seděl naproti mně a v ruce třímal vychlazenou sklenici Coca-Coly.

„Ptám se, jestli jsi v pohodě, jsi taková zamlklá od toho, co jsme vzletěli,“ zopakuje klidným hlasem.

„Jojo, jen jsem přemýšlela nad tátou. Cítím se trochu blbě, že jsem ho tu nechala. Jsou to první Vánoce, kdy bude úplně sám,“ přiznám a chopím se ještě plné skleničky Coca-Coly, které jsem se za celou dobu ještě nedotkla.

„Myslím, že táta se o sebe postará a možná bude rád, že tentokrát bude úplně sám,“ odpoví smířlivě, možná aby mě uklidnil.

„Jo, možná jo. No každopádně mu pak musím zavolat. Musím se mu ozývat aspoň obden!“ napomenu sebe sama a s chutí se napiju. Skleničku odložím a podívám se znova na Adama. Koukal na mě jakýmsi pátravým výrazem, jako kdyby hledal v mé tváři ještě něco.

„Pane Al-Sheid, můžeme podávat večeři?“ vpadne nám najednou do toho letuška a mile se usměje na Adama. Adam se podívá na mě s otázkou v očích, zda mám hlad. Kývla jsem, že ano. Já mám totiž hlad pořád. Letuška odešla a Adam si poposedl, vypadal jako kdyby mi zase chtěl něco říct, ale nedokázal se vymáčknout.

„Jak dlouho vůbec poletíme?“ vezmu mu vítr z plachet svou otázkou a on se zamyslí.

„Asi deset hodin, je to přímí let, takže tak nějak,“ opáčí.

„Dobře,“ hlesnu pouze.

„Je to dlouhý let no, bohužel,“ řekne hned.

„Věř mi, zažila jsem horší,“ počastuji ho otráveným výrazem jen při té vzpomínce.

„Jo? Odkud?“ udiví se.

Už jsem se chtěla nadechnout, ale nebyla jsem schopna se vymáčknout. Prostě zase to byla jedna ze vzpomínek, kterou jsem měla uvězněnou v sobě, ač to byla hloupost. Adamovi to hned došlo a mávl decentně rukou.

„Nemusíš mi to říkat, to je v pohodě,“ řekne vážně. Nebyla jsem si jistá, jestli vůbec kdy o tom budu moct mluvit. Jen tak.

„Promiň,“ utrousím pouze a zabořím se ještě více do sedačky.

„Víš co, najíme se a pak si pustíme nějaký film, třeba se nám zadaří i usnout a prospíme celý let!“ navrhne Adam a já si přála, abych opravdu prospala celý let. Vzhledem k tomu, že jsme letěli přes noc to bylo i pravděpodobné, že usnu. Ovšem opak byl pravdou.

Po celý let jsem nezamhouřila ani oko, kdežto Adam vytuhnul dvě hodiny po jídle. Pustila jsem si Pána prstenů a rozhodla se, že si dám rovnou celý maraton všech tří filmů. To mi mohlo vyjít tak akorát do příletu do Kolomba. Sem tam jsem okem zabloudila k Adamovi a dívala se na něj přes uličku, jak poklidně spal natažený na roztaženém sedadlu. Líbil se mi tak. Samozřejmě, on se mi líbil i při spousta jiných aktivitách a příležitostech, ovšem jedině když spal, vypadal tak nevinně. Sama jsem se divila, jak nám to přátelství nakonec prospělo a my se dokázali bavit o normálních věcech, aniž bychom se museli popichovat, flirtovat, anebo se provokovat. Bylo to dospělácké přátelství.

 

Po třech dílech Pánu prstenů, třech sklenic Coca-Coly, pytlíků brambůrek, dvou balíčků čokoládových sušenek a čtyř pauz na čůrání, abych si protáhla nohy, jsme konečně přistáli v Kolombu. Adam se probudil asi půl hodiny před přistáním, když nám to zrovna přišla oznámit letuška, že se blížíme k přistání.

Jakmile jsme vystoupili z letadla, do obličeje mě praštil teplý vlhký vzduch, který se velmi podobal tomu v Dubaji. Chyběl mi. Opravdu moc. Sešla jsem schody mými zdřevnatělými koleny a přešla k autu, které zrovna přijelo k letadlu. Byla to černá dodávka asi pro osm lidí a hned jak zastavila, z auta vyskočil muž středního věku, s kšiltovkou, několika denním strništěm a úsměvem od ucha k uchu. Adam k němu přišel a horlivě se s ním pozdravil a objal. Přešla jsem až k nim a usmála se na něj.

„Týno, tohle je Saji, Saji, tohle je Kristýna, má kamarádka,“ představí nás anglicky a Saji se ke mně hned natáhne, aby mi podal ruku. Přijmu ji a pevně stisknu. On mi ji div neurval, jak vroucně mě vítal.

„Tak jedeme, už chci být na místě,“ vybídne nás Adam netrpělivě a energicky si ode mě přebere ruční zavazadlo, co jsem svírala v ruce. Pak jsme ještě počkali, až se přesunou všechna zavazadla do dodávky a rychle vyjeli směrem k budově letiště. Tam jsme přijeli k jakési celnici a předali své pasy. Tam nás počastovali milými výrazy, razítkem do pasu a my jeli zase dál.

Cesta ubíhala vcelku rychle, ovšem po hodině a půl jsem značně pociťovala, že jsem byla vzhůru už dvacet čtyři hodin. Koukala jsem ven z okénka, sledovala zelené palmy, které byly úplně všude a oči se mi klížily.

„Nespi, už jsme tady,“ pošeptá mi tiše Adam do ucha, sedíc vedle mě. Hned mě to probudilo, kor ta jeho blízkost u mého ucha. V tom jsme odbočili ze silnice na takovou prašnou cestu, kterou jsme jeli úplně dozadu k obrovským plechovým vratům minimálně tři metry vysokými. Saji spěšně vystoupil z auta, přešel k vratům a odemkl zámek na nich. Vrata rozrazil a pak se zase rychle vrátil do auta. Vjel dovnitř a já se napřímila v zádech, když jsem viděla moře. Zastavili jsme vedle bungalovu a když Saji vypl motor auta, Adam se hned sápal nedočkavě ven. Absolutně jsem ho nechápala a viděla ho v takovém rozpoložení poprvé. Málem praskl z té nabité energie. Kdežto já mlela z posledního.

Vystoupila jsem z auta, obešla ho a rozhlédla se po zahradě, která byla před námi a rozprostírala se před menším bungalovem, který zřejmě patřil Adamovi. Zahrada končila betonovým blokem, kde byly tři větší schody vedoucí na písečnou pláž a pak hned už bylo moře. Nevěřícně jsem přišla až na okraj zahrady a pohlížela na moře a vlny, které se v něm mlely. Rozhlédla jsem se do všech stran po pláži, ale nikde nikdo nebyl. A to se ta pláž táhla po celém pobřeží a až na samém konci jsem viděla nějakou budovu velkého hotelového komplexu. Bylo to úžasné místo!

Nad zahradou se tyčily palmy a díky tomu poskytovaly stín, kam se dalo schovat před parným dnem. Z obou stran zahrady byly vzrostlé keře a zajišťovaly tak soukromí. U dvou menších palem na jedné straně zahrady byla přivázaná houpací síť a hned vedle bylo menší zastřešené posezení s lehátky, polstrovanými křesly a obrovským grilem.

„Tak co, převlékneme se a jdeme hned do moře?!“ vytrhne mě Adam z prohlížení si té krásy.

„Jo, jo, jasně,“ utrousím zaskočeně a otočím se za ním, když zrovna vcházel do bungalovu s bílou fasádou a prosklenou terasou. Vešla jsem hned za ním a hned mě schladila klimatizace, která běžela vevnitř. Všechno uvnitř působilo hezky a normálně. Prostě. Prostě, na Adamovi standardní možnosti a požadavky. Vzhledem k všem jeho bytům, ve kterých jsem kdy byla, tohle bylo nejskromnější a zároveň působilo nejvíce zabydleně. Přešla jsem po jakési společenské místnosti až dozadu, kde byl velký kuchyňský kout a uprostřed dřevěný jídelní stůl s šesti židlemi. Na stropě se točil větrák na maximum a vydával lehce hučivý zvuk.

„Tady je pokoj s koupelnou a támhle je druhý pokoj, ovšem ten koupelnu nemá. Pak je druhá koupelna a ta je tamhle vzadu. Takže se rozhodni, jaký pokoj chceš,“ obeznámí mě Adam a postaví se mezi dvoje dveře pokojů.

„Který pokoj je vždycky tvůj?“ zaskočím ho otázkou.

„Tenhle,“ odpoví hned, ukázal na ten, který neměl koupelnu a byl blíž vchodové terase.

„No tak já si vezmu ten s koupelnou,“ opáčím hned a rozejdu se do toho pokoje. Byl jednoduše zařízen. Velká postel s nebesy a nad ním zavěšený baldachýn proti komárům. Naproti byla vysoká tmavá skříň a klimatizace hučela těsně nad oknem, kdy výhled z okna byl do zeleně kolem domu. Za skříní byly dveře do koupelny, ve které bylo taky to nejnutnější. Sprcha, toaleta, umyvadlo a zrcadlo. Nic víc nebylo třeba.

„Líbí se ti?“ optá se Adam, když stál mezi dveřmi a opíral se ramenem o futra. Otočila jsem se na něj s mírným úsměvem.

„Jo, je to tu krásný,“ odpovím hned, ale přišlo mi, jako kdyby ho má slova neuspokojila. Zatvářil se trochu zasmušile.

„Určitě se ti to tu líbí? Rozumím, že to tu není nijak přepychový, ale má to své kouzlo a za pár dní se ti to místo tady tak zaryje do kůže, uvidíš sama,“ zahlaholí Adam a já k němu přejdu a cvrknu ho do čela, což mu vyrazilo dech a zastavil tak v mluvení.

„Líbí se mi tu! Teď si běž převléknout do plavek a jdeme do moře!“ pokynu mu panovačně. Jeho oči se rozšířily až ztmavly ještě víc a už se nadechoval, že něco řekne, ale pak se zarazil a pouze se uchechtl. Odrazil se od futer a odešel do svého pokoje, kam mu Saji zrovna donesl zavazadla. Ani jsem se nenadála a Saji je donesl i mě. Poděkovala jsem mu a zavřela za ním dveře. Ačkoli jsem byla naprosto vyčerpaná, chtěla jsem vyzkoušet moře, třeba mě to nakopne a dobije trochou energií.

Převlékla jsem se do svých svítivě žlutých bikin od Calvina Kleina, do ruky vzala osušku a na oči nasadila sluneční brýle. Namazala jsem se celá opalovacím krémem a doufala, že se při první příležitosti nespálím. Pak jsem vyšla ze dveří a zamířila si to rovnou ven. Osušku jsem hodila na dvě lehátka, která byla najednou připravena uprostřed zahrady a přešla na okraj betonového bloku. Sešla jsem schody a na posledním jsem se zastavila. Pohlédla jsem před sebe a viděla ten bílý třpytivý písek. Rozprostíral se všude na té nádherné pláži. Burácivé vlny brázdily okraj moře a já se ztěžka nadechla. Začalo se mi vybavovat naprosto vše.

Dům na pláži.

Divoké vlny moře.

Surfaři.

Matt vycházející z moře.

Naše milování na pláži.

A to, jak jsme se rozloučili na té zpropadené pláži a já už ho nikdy neviděla.

Zalapala jsem znova po dechu a nejistě couvla na další schod zpět.

„Tak co jdeme?!“ objeví se mi najednou Adam za zády a já do něj zrovna narazím, když jsem se otáčela na odchod.

Zmateně na něj pohlédnu a hned zrak sklopím, aby nepoznal, v jakém jsem byla zrovna rozpoložení.

Ovšem on to jen tak nenechal a obratně mě chytl za loket.

„Týno, co se děje?“ zeptá se s naprostou vážností v hlase.

„Jdu si lehnout, jsem strašně unavená,“ utrousím, aniž bych se na něj podívala a vysmeknu se mu z ruky. Vyjdu zbylé dva schody a rychlými kroky přejdu zahradu až dovnitř domu. Zavřu se v pokoji a když zjistím, že dveře mají i zámek, tak se zamknu. Svléknu se z plavek a přejdu do koupelny. Rychle se vysprchuji a při sprchování nechám ukápnout pár slz, které se mi chtě nechtě dostaly do očí. Pak jsem se převlékla do čistého, zapadla do postele a unaveně se přikryla dekou. Byla jsem vyřízená!

 

 

Když jsem se vzbudila, za oknem už panovalo šero a viděla jsem kousek nebe zbarvené do fialových tónů. Byl to určitě krásný západ slunce. Natáhla jsem se po mobilu, který mi ležel vedle hlavy na druhém polštáři, abych se podívala na čas. Bylo sedm večer. Prospala jsem téměř celý den a v noci tu budu čumět do zdi!

Vstala jsem a přešla do koupelny se trochu dát do kupy. Měla jsem šílený hlad, takže jsem si pouze vlasy vyčesala do vysokého culíku, vyčistila si zuby a pak se převlékla do obyčejných pohodlných šatů černé barvy. Přešla jsem ke dveřím a odemkla je. Vykročila jsem z pokoje a rozhlédla se po místnosti, nikde nikdo nebyl, ovšem na terase se svítilo a linula se odtamtud jistá vůně jídla. Rozešla jsem se tedy na terasu a pohlédla na Adama, který stál u grilu a otáčel kousky klobás na grilu. Vypadal u toho vcelku sexy. Měl černou plátěnou košili, rozepnutou podél těla a kratší černé plavky, ve kterých mu vynikly jeho vymakané nohy.

„Ahoj,“ pozdravím ho a přejdu až k němu. Počastoval mě jakýmsi výrazem, ale pak se usmál.

„Odpočinula sis?“ optá se mě a pak sklopí zrak ke klobásám, které obratně otáčel nad ohněm.

„Jo, spala jsem jak zabitá,“ odpovím a když jsem viděla ty klobásy, měla jsem neskutečný hlad. Jako kdyby to Adam poznal a podal mi do ruky talířek, na kterém byla připravená žemle. Grilovacími kleštěmi sáhl po jedné z opečených klobás a vložil mi ji opatrně do žemle na talíři. To celé to prováděl v jakémsi pomalém pohybu a mě polilo horko. Kurva drát, to bylo sexy, když mi strkal klobásu do žemle! 

„Na stole je nakrájená zelenina a salsa z rajčat,“ obeznámí mě Adam a vytrhne mě z nemravných myšlenek. Otočila jsem se a přešla s talířem ke stolu, který byl prostřený pro dva. Uprostřed byl talíř s připravenou čerstvou zeleninou, onou salsou a několika vychlazenými lahvemi piva. Místního piva. Usadila jsem se a chtěla jsem počkat na něj, ovšem Adam mě předběhl a pokynul mi jíst. Neváhala jsem a zakousla se do jídla. Hot dog do mě zahučel jako nic a hned na to Adam doprostřed položil zbylé hot dogy, které právě sundal z grilu. Usadil se naproti mně a otevřel jednu láhev piva, kterou mi pak podal. Poděkovala jsem mu a dychtivě se napila. Jeho nahá hruď se tyčila za tím stolem a mě to vcelku vyvádělo z míry. Sakra, co to se mnou je!

V tichosti jsme jedli a užívali si toho klidu kolem nás. Vzduchem se pouze neslo burácení vln na moři a sem tam nějaký cvrlikot hmyzu. Když jsem se dosyta najedla, opřela jsem se do židle, vyzdvihla si nohy k sobě a kolena si chytla rukama. Sedělo se mi tak pohodlně.

„Saji nám nakoupil a máme tak plnou lednici, ovšem kdybys chtěla, může nám zajít na trh pro čerstvé ryby nebo mořské plody a uvařit nám něco speciálního. Bude nám plně k dispozici, ať už bychom chtěli do města, anebo někam na výlet,“ informuje mě Adam.

„Dobře,“ přitakám a pak se nadechnu.

„Nechci, aby sis myslel, že tohle všechno je pro mě málo. Vůbec ne, je to nádherný místo a naprosto rozumím, že sis ho tak oblíbil. Vařit si klidně můžeme sami, já jsem na to zvyklá a nevadí mi to. Ráda pro tebe uvařím,“ cítila jsem, že mu to musím vysvětlit.

„Jsem rád, že se ti tu líbí. Věřím tomu, že se ti odsud za dva týdny nebude vůbec chtít,“ usměje se Adam a já byla ráda, že se v tom dál nepitval.

„Jo, to asi nebude chtít,“ pousměji se a napiju se z láhve.

„Zítra bych tě vzal na první výlet, jestli nebudeš proti, k majáku, který je tu nedaleko. Je to nejjižnější bod Srí Lanky,“ navrhne Adam a též upije ze své láhve.

„Jasně, budu ráda,“ přikývnu, „Já jen doufám, že se přehodím zas. Spala jsem teď dlouho a doufám, že usnu za pár hodin,“ utrousím se značnou starostí.

„No, kdyžtak vím, co by tě mohlo unavit,“ praví neurčitě a já po něm hned střelím pohledem. 

Nevěděla jsem, zda to myslí dvojsmyslně a napadlo ho to, co mě. To by mi bylo podobné!

„Můžeme se projít po pláži, udělat si procházku do města. Ukázal bych ti jedno bistro na pláži, které je odsud kousek, tam můžeme chodit na snídaně nebo oběd, mají tam naprosto boží Club sendvič a pak na okraji města je ještě jedna restaurace, která má výhled přímo na moře a je velice hezká. Taky tam dobře vaří, takže hlady tu rozhodně neumřeme,“ vypraví ze sebe a já zjistila, že jsme opravdu každý mysleli něco jiného. Kristýno!

„To zní všechno až jako neuvěřitelně. Popravdě stále nemůžu pobrat, že tu doopravdy jsme,“ ušklíbnu se, ale byla jsem mu za to vděčná. „A já ti za to děkuji,“ dodám hned na to. Uvědomila jsem si, že jsem mu vůbec nepoděkovala za tu příležitost.

Nemluvě o tom, že nechtěl zaplatit za let, za vízum, za ubytování, za nic z toho všeho. Ostatně jako vždycky.

„Já sázel na to, že budeš nadšená z tohohle místa,“ přikývne Adam a pak se nadechl, „Ale byl jsem naprostý tupec. Nedokázal jsem si ani představit, co to v tobě může vyvolat,“ dodá na to trochu káravě sám k sobě. Napřímila jsem se v zádech.

„Ne, takhle to vůbec neber. Není to tvá vina, Adame! Já jsem prostě jen nevyrovnaná a přecitlivělá. Furt ty sračky v sobě mám a někdy se jich snad zbavím,“ vyhrknu na něj.

„Já jsem to viděl v tvé tváři už od samého začátku a nedocházelo mi to.“

„Adame, to je v pořádku,“ opáčím, nechtěla jsem kazit náladu mezi námi.

„Není, a o to víc mě mrzí, že nevím, jak ti pomoct,“ řekne zcela vážně a viděla jsem v jeho očích lítost. Už zase.

„Víš, možná ses mi víc líbil, když si byl panovačný, peskoval mě a málem se mnou vytřel stůl,“ nadhodím rýpavou poznámku, abych zlehčila atmosféru. Ovšem Adama se to zřejmě dotklo.

„To jako vážně?! Mám se k tobě chovat jako předtím, jako naprostý kokot, který pak následně kvůli mé debilnosti, o tebe přišel,“ vyhrkne na mě značně podrážděně. A bylo po náladě úplně!

„Víš co, neřešme to vůbec. Jsou to mé problémy, ne tvé, tak si je přestaň brát za své a hrát si na spasitele, hm?“ snažila jsem se o smír, ovšem svými slovy jsem ho naopak jen popudila.

„Chci ti pouze pomoct, aby ses už tak necítila!“ pokrčí nechápavě rameny.

„Ale to jen tak nepřejde chápeš! Mám srdce rozcupované úplně na sračky! Nejdřív si to byl ty, který mi ho zlomil vejpůl a pak ten zbytek, co zbyl, rozdrtil on. A já si nejsem jistá, zda už vůbec někdy budu schopná milovat, protože znova už bych to nepřežila!“ zvýším na něj hlas a spustím nohy ze židle na zem.

Zpříma jsem se posadila a podrážděně pohlížela do jeho tváře.

On na to nic neřekl, pouze stáhl tvář do té své obvyklejší kamenné, kterou jsem ovšem dlouho u něj neviděla.

Pak se židlí odtáhl od stolu, vstal a odešel dovnitř bungalovu. Naštval se.

To nám ta dovolená začíná naprosto skvěle!