Mr.Black Vesmírná černá - 15.kapitola

Anotace: Pláž, moře, palmy - tak nějak jsem Vám chtěla zlepšit náladu při pondělku! :))

Sbírka: Mr.Black - Vesmírná černá - Kniha druhá

 

 

15.kapitola

 

Probudila jsem se brzy ráno, protože jsem měla dost naspaných hodin z předchozího dne. Spěšně jsem vstala, spáchala ranní hygienu a převlékla se do bavlněných kraťasů, svršku plavek a přes to přetáhla plážové tílko s velkými vykrojenými rukávy.

Potichu jsem vyšla z pokoje a vzhledem k tichu, které panovalo po celé místnosti, jsem usoudila, že Adam ještě spí.

Bosky jsem přešla po společenské místnosti a odemkla terasové dveře. Vysunula jsem je úplně a vyšla ven na zahradu. Spěšně jsem se rozhlédla po zahradě a sezením, které zelo prázdnotou. Přešla jsem až na konec betonovým blokům a sešla ty tři velké schody.

S menším zaváháním jsem sešla z toho posledního a došlápla na chladný písek pod sebou. Pomalými kroky jsem šla pískem, až k okraji moře.

Pohlédla jsem před sebe na klidné moře, které se vlnilo v poklidném rytmu. Nad obzorem se začínalo prodírat slunce a vytvářelo tak neskutečný obrázek ranního úsvitu.

Nabrala jsem vzduch do plic a špičkou nohy došlápla do mokré kaluže, kam zrovna doplavala část vlny. Smočila jsem si tam obě nohy a dívala se stále před sebe.

Srdce se mi svíralo, ale já to mínila vydržet.

Musela jsem se postavit tomu nepříjemného pocitu, který ve mně vzbuzovala tahle pláž, zářivě bílý písek a moře přede mnou.

Prostě musela jsem.

Cítila jsem, jak se mi slzy derou do očí a nechala jsem tomu volný prostor. Nechala jsem všechny emoce, aby mě přemohly a já tam jen tiše stála a brečela.

Po chvilce jsem couvla několik kroků zpět a posadila se na suchý písek. Stáhla jsem si kolena k bradě a koukala na nádherný východ slunce. Sluneční záře osvítila vše kolem mě a moře se krásně třpytilo.

Najednou jsem za sebou zaslechla kroky v písku a bylo mi hned jasné, kdo to bude.

Cítila jsem přítomnost Adama.

Přešel až ke mně a usadil se přímo vedle mě, na tolik blízko, že mě chytl jemně kolem ramen a já si o něj opřela hlavu.

Nechtěla jsem, abychom se hádali.

Včerejšek mě mrzel a věděla jsem, že se mu svým způsobem musím omluvit. Za to, jak jsem se nevděčně chovala. Ovšem tentokrát jsme mlčeli oba a koukali před sebe na tu nádheru.

„On miloval moře,“ vyslovím tiše ta slova, až se mi sevřelo hrdlo.

Adam nic neříkal a trpělivě poslouchal.

Dlaní mi jemně přejížděl po rameni a hladil mě na holé kůži.

„Miloval ho na tolik, že se nedokázal smířit s ním, že už nebude moct nikdy surfovat, a zřejmě to byla jedna z příčin, proč to dopadlo, jak to dopadlo,“ dodám po chvíli a cítila jsem, ne věděla jsem, že to musím Adamovi odvyprávět.

Aby pochopil, čím jsem si prošla a proč jsem na tom, tak jak jsem.

Pomalu jsem mu odvyprávěla celý náš příběh.

Od toho, jak mě zachránil, jak jsme se ukrývali v Kataru, že jsem v sebeobraně zabila člověka.

Jak jsme začali společně žít v Kalifornii, až po mé zatčení v klubu.

Co se stalo před nehodou a taky jak to mezi námi bylo špatný po jeho návratu z nemocnice. Řekla jsem mu i o mé ztrátě hormonálního tělíska, což byl, jeden z posledních hřebíků do naší pomyslné rakve vztahu.

Při vyprávění mi teklo po tvářích hned několik slz, ale držela jsem se.

A svým způsobem se mi ulevilo.

Dokázala jsem to všechno odvyprávět, aniž bych se u toho psychicky sesypala. Adam byl pozorný posluchač a zároveň celou dobu mlčel. Nic neříkal, pouze mě držel, hladil dlaní po rameni a byl mi oporou.

Když jsem domluvila, pouze si ztěžka a dlouze oddychl, jako kdyby ze sebe chtěl vydechnout tu značnou tíhu, kterou jsem mu právě přidala svým dovyprávěním příběhu.

„Někdy je lepší jít svým strachům a démonům přímo naproti a postavit se jim vstříc. Uspíšíš tak proces hojení,“ řekne po chvíli a já na něj vážně pohlédnu.

„Teď si zněl přesně jako tvůj táta,“ řeknu mu svůj poznatek. Vzpomínala jsem, jak mi pan Nizám řekl kdysi něco velice podobného.

„To je možný, jsou to totiž jeho slova. Několikrát mi to říkal a stále to v té hlavě mám,“ utrousí tiše Adam a já ho smířlivě pohladila po ruce. Pak jsem pohlédla zpátky na moře.

„Půl roku jsem chodila na terapie, abych se vyléčila z toho, co se mi stalo a nikdy mi ten terapeut neřekl tohle. Přitom to zní, tak jednoduše,“ řeknu trochu nadneseně a zaslechnu, jak se Adam usměje.

„Někdy jsou věci až moc jednoduché na vyřešení,“ přikývne pobaveně a pak se nadechne, „Já jsem se strašně bál, abych znova nepropadl závislosti na alkoholu a ač jsem v pár případech měl k tomu zase blízko, začal jsem chodit na posilovací terapie, které mě dostaly do takového uvědomění, nebo jak bych to jinak vysvětlil, že prostě už si nepřipustím k tělu tu možnost, že by mi to dokázalo ublížit. Takže už se můžu napít, aniž bych si to vsugeroval, že ten chlast potřebuju,“ vysvětlí Adam a já uznale přikývnu.

„Páni,“ hlesnu obdivně, nedokázala jsem si představit, kolik úsilí a trpělivosti ho to muselo stát. Neříkám, měla jsem trochu strach, když jsem viděla se ho zase napít.

„Ale jsem ráda za tebe, žes to zvládl,“ dodám na to, aby cítil mou podporu. Otočí se na mě a usměje se. Dlaní, kterou mě do teď hladil, mě chytne decentně na rameni a trochu se mnou zatřese.

„Ty by ses měla postavit tomu svému strachu. Nemůže ti ho všechno připomínat, protože jinak se už nikdy nevykoupeš v moři,“ řekne vážně, i když se v jeho očích zračilo cosi jiného.

„Jo, však došla jsem na pláž a namočila si nohy,“ opáčím s pokrčením rameny.

„Nebo přistoupíme na léčbu šokem,“ pousměje šibalsky a já se na něj stihnu pouze tázavě zamračit, protože v tom rychle vstane, vytáhne si mě za pas a přehodí si mě obratně přes záda. Vyjekla jsem zděšením a zároveň jsem nedokázala zadržet smích.

Hned se mnou vstoupil do moře a jak si mě rychle hodil na to rameno, tak tou samou rychlostí mě zhurta hodil před sebe do vody, až jsem se celá potopila. Vynořila jsem se z vody a nabrala dech do plic.

Stáhla jsem si vlasy z obličeje, které se mi hned všude nalepily a snažila se otevřít oči, aniž by mě pálily od slané vody. Slyšela jsem Adamův sebejistý smích a mínila ho uškrtit. Vlastnoručně a následně utopit v moři.

Přešla jsem k němu několika ráznými kroky a hned do něj strčila. Zavrávoral a snažil se ustát vlny, které se mu mlely pod nohami. Moře bylo už o něco více rozbouřenější a vítr hnal vlny hezky k pobřeží. Strčila jsem do něj ještě jednou, a to už neustál.

Zmizel pod vlnou, ovšem hned obratně vyskočil na nohy a vypadal jako Poseidon, který vycházel z moře. Začala jsem se tomu smát, že jsem ho dostala, ovšem když se prodíral vodou směrem ke mně, smích mě přešel a dala jsem se na úprk. Samozřejmě, hned mě dohnal, čapnul mě do rukou a hodil mě před sebe opět do vody.

Takhle to pokračovalo asi ještě asi minutu, kdy už jsem nalokala slané vody, neskutečně se rozkašlala a zamávala rukou na ústup. Adamův smích se mísil s burácením vln a já pomalu vykračovala na kraj moře. Snažila jsem se rozmrkat sůl v očích a nadávala, jak to hrozně štípe. Zároveň jsem nedávala pozor a jedna vlna mě silně pleskla až do zad a okamžitě jsem se pod její silou ztratila rovnováhu a zaplula zpět do vody. Snažila se doplazit po všech čtyřech na souš. Slyšela jsem Adamův záchvat smíchu, když to viděl, ovšem sám měl problém se dostat na mělčinu, aniž by ho vlny úplně nesmetly.

Když jsem se konečně vyškrábala na písek, lehla jsem si zmoženě na záda a vydýchávala jsem to. Adam se dobelhal hned vedle mě a též si lehl do písku. Stále se smál, až mi přišlo, že z toho brečí. Brečel smíchy.

Koukala jsem na něj jak na zjevení, protože jsem ho v takovém rozpoložení ještě nikdy neviděla. Otočila jsem se na bok a podepřela si hlavu, abych na něj měla přímí výhled a mohla si tuhle chvíli vychutnat. A zaznamenat si ji do vzpomínek.

Utřel si slzy z očí, když se uklidnil a všiml si mého pohledu na něj. Též se otočil na bok, stejně si podepřel hlavu a podíval se mi do očí. V jeho očích se stále odráželo jisté pobavení, ale zároveň v nich bylo ještě něco. Nevěděla jsem proč, ale toužila jsem po tom, aby mě políbil. Tu myšlenku jsem se snažila hned potlačit.

„Tak co, nasnídáme se a pak pojedeme k tomu majáku?“ protne to tíživé cosi mezi námi.

„Jo jasně,“ probere mě z toho a já se hned začnu sápat na nohy. Adam se obratně vyšvihne na nohy a rozejdeme se společně k bungalovu.

 

 

Dopoledne jsme strávili výletem k majáku a na oběd se zase vrátili do bungalovu. K obědu jsem uvařila jednoduché těstoviny se zeleninou, spíše jako studený těstovinový salát. Společně jsme poobědvali na terase a pak se každý rozešli do svých pokojů, s tím, že jsme si chtěli odpočinout.

Já čas odpočinku využila časem stráveným na mobilu. Poslala jsem tátovi zprávu o popisu našeho ubytování, kde jsme se přesně pobývali a poslala k tomu pár fotek, které jsem nafotila během dopoledne. Spěšně jsem přejela e-maily a následně sociální sítě. Když už mě mobil nebavil, chopila jsem se knihy a usmyslela si, že si půjdu číst ven do stínu. Přeci jen, namazala jsem se znova opalovacím krémem, na nos nasadila brýle, a ještě si vzala svůj slamák na hlavu.

Vyšla jsem ven, když zrovna vycházel Adam pouze v plavkách, v čem jiném, z moře. Byl celý mokrý, jeho vlasy, které měl vždy upravené, byly tentokrát rozcuchané do všech stran. Okamžitě jsem sjela pohledem po jeho vypracovaném těle a málem zakopla o postavené lehátko uprostřed zahrady, které si tam zřejmě připravil on. Hned jsem pohled sklopila, když zaznamenal, jak si ho prohlížím a došla jsem rychle až k houpací síti. Opatrně jsem do ní nasedla, abych zároveň neudělala salto vzad a natáhla se po celé jeho délce. Pohodlně jsem si lehla a otevřela knížku před sebe. Periferně jsem zaznamenala, jak si Adam stoupl pod solární sprchu se sladkou vodou, která byla hned u zdi, vedle venkovního sezení. Spustil na sebe vodu a stoupl si celý pod proud vody. Zakryla jsem si knížkou pusu a sledovala to, jak si umývá své tělo tekoucí vodou ze sprchy.

Jak se snažil ze sebe smýt sůl a všechen písek.

Všechny pohyby dělal pomalu a já cítila, jak se mi zažehl klín. Sakra!

Musela jsem být opravdu nenápadná, na očích brýle, hlavu schovanou do slamáku a pusu zakrytou knihou. Takže Adamovi nemohlo ujít, že se na něj určitě dívám, a tak se potutelně usmál a vodu pak vypnul. Oklepal se ze zbylých kapek vody a přešel k lehátku opodál. Celý se na něj natáhl a pohodlně se uvelebil, do jakési polohy alá Bůh sexy tvorstva.

Suše jsem polkla a vrátila se k původnímu plánu si číst knížku. Při každém otočení stránky jsem střelila pohledem po Adamovi a pak zase zpátky ke knize. Když jsem si uvědomila, že knihu absolutně nevnímám a jsem myšlenkami úplně někde jinde. Knihu zhurta zaklapnu a položím si jí do klína.

„Udělám si kafe, chceš taky?“ optám se ho a zvednu se ze sítě. Nechám knihu v síti a pomalými kroky přejdu k němu.

„Jo, dám si rád,“ odpoví, aniž by otevřel oči. Rozešla jsem se tedy dovnitř, kde mě hned ovinul chladnější vzduch. Přešla jsem po společenské místnosti a zastavila se na prahu kuchyně. Pohlížela jsem na jídelní stůl, na kterém byla miska nakoupeného ovoce a u ní zrovna dřepěla opice. Prostě živá opice, uprostřed stolu.

„Adame???“ houknu znatelně starostlivě po Adamovi, aby mi třeba přišel na pomoc, a začnu pomalu couvat, abych opici nevyplašila. Opice však obratně seskočí ze stolu a začne po všech čtyřech hopsat ke mně. Okamžitě vezmu nohy na ramena a s jasným křikem se dám na útěk. Vyběhnu rychle ven až k Adamovu lehátku, kde už Adam seděl napřímený v zádech a pohlížel mým směrem. Schovám se za jeho lehátko a ukážu směrem dovnitř domu. Adam nechápavě pohlížel na mě a pak se podíval na terasu, kde zrovna vyšla opice ze dveří.

„Co blbneš?“ optá se mě pobaveně. Vstane z lehátka, přejde blíž k opici a sehne se. Opice k němu hned přejde a vleze si mu na ruku. Naježím se jen při pomyšlení, že by ta opice na mě vlézt, jako vlezla právě na Adama a usadila se mu na rameni.

„To je Bucky, ochočená opice Sajiho,“ obeznámí mi s naším zvířecím návštěvníkem a pomalu s ním na rameni přejde až ke mně. Vyjeveně jsem hleděla na opici a doufala, že Adama nenapadne, aby mi ji dal do rukou.

„Jak někdo může mít ochočenou opici?!“ vyhrknu nechápavě.

„Saji ho našel zraněného, když byl ještě mládě. Tak se ho ujal a Bucky s ním nakonec zůstal. Je to velice chytrý opičák. Takže si raději zavírej do pokoje, jinak ti ukradne nějaké věci,“ usměje se Adam a prstem podrbe Buckyho na bříšku. Bucky si hověl klidně na jeho rameni a ostražitě sledoval okolí z jeho ramene.

„Aha,“ hlesnu pouze, „Tak já jdu udělat to kafe,“ dodám záhy, obloukem je obejdu a zapadnu zpět do domu. Přejdu do kuchyně, kterou ostražitě přelétnu pohledem, zda tam na mě nečeká další překvapení a pak dojdu ke kávovaru, který tam byl. Doplněna jsem zásobník vodou a zapnula kávovar. Čekala jsem, až se kávovar spustí a najednou na linku přiskočil Bucky, čímž mě znova vyděsil. Koukal na mě tím svým nevinným opičím pohledem, jako kdyby něco chtěl. Ostražitě přimhouřím oči a pak mě napadne, že když mu dám něco k jídlu, tak mi dá pokoj. Pomalu jsem přešla k jídelnímu stolu a z mísy s ovocem vzala do rukou banán. Oloupala jsem ho a pomalu přistoupila zpět k Buckymu. Banán jsem mu pomalu podala, on se po něm hned natáhl a strčil si ho do pusy. Musela jsem se tomu pousmát.

„Ještě jsem neviděl, že by si od někoho vzal jídlo z rukou,“ poví Adam, značně zaskočen. Ohlédla jsem se po něm, stál mezi kuchyní, ramenem se opíral o zeď a své nasvalené paže měl překřížené na prsou.

„To víš, zvířata cítí duši člověka,“ pronesu nadneseně a počastuji ho vítězným výrazem.

„To máš pravdu,“ usměje se mírně. Otočím se zpět ke kávovaru, do kterého vložím dva hrnky a zmáčknu tlačítko se silnou kávou.

„Zajdeme si večer na večeři? Mohli bychom se projít městem, sednout si do té rybí restaurace a zpátky to vzít po pláži, co myslíš?“ navrhne najednou Adam.

„To zní jako skvělý nápad,“ pousměji se jeho směrem.

„Já mám vždycky skvělý nápady,“ dodá Adam, otočí se na patě a vyjde zase ven.

Jo, to už jsem někde slyšela…

 

Zbytek dne jsme trávili válením se na zahradě, opalováním a odpočinkem. Když se blížil večer, tak jsme se každý odebrali do své koupelny, abychom se připravili na večer. Vysprchovaná, jsem se natřela krémem po opalování a blaženě se rozplývala nad tím, jak krásně voněl. Oblékla jsem si přiléhavé černé šaty saténové látky, které měla tenká ramínka a hlubší výstřih. Říkala jsem si, zda to není moc, a tak jsem si raději vzala tenký látkový šál kolem ramen, který jsem sebou vozila na dovolené. Sloužil třeba na zakrytí ramen nebo nohou, když jsme navštívili nějaké zbožné místo a nikoho tím nepobouřili.

Nalíčila jsem se jen decentně řasenkou a leskem na rty. Vlasy jsem si vyčesala do vysokého culíku, protože bylo stále neskutečné vedro a na nohy si vzala vyvýšené sandály na platformě. Do kabelky jsem si vzala peněženku, mobil, kapesníčky a lesk na rty. Nic víc jsem nepotřebovala.

Vyšla jsem z pokoje a zrovna se potkala s Adamem, který též vycházel ze svého pokoje a chtěl přejít do kuchyně. Oba dva jsme se zastavili v pohybu a navzájem se prohlíželi. Adamovi to slušelo, jako vždy, měl delší černé plátěné kalhoty, které jsem si moc dobře pamatovala, jak je nosil na jachtě. Černou upnutější košili měl povolenou a rozepnutou až do půli hrudi. Vlasy klasicky upravené do jeho stylu a čerstvě upravené vousy. Jeho parfém se ke mně linul a lákal mě se k němu přiblížit a přičichnout k němu zblízka.

„Sluší ti to,“ usměje se, ovšem v očích mu potemní.

„Díky, tobě taky,“ přikývnu s uculením a zavřu za sebou dveře pokoje. Adam projde spěšně kolem mě do kuchyně a decentně se dotkne svou dlaní mého pasu. Projede mnou okamžité zajiskření, ovšem dělala jsem že nic a vyšla ven na terasu. Adam pozavíral všechna okna v domě a pak přešel za mnou na terasu, kde zasunul terasové dveře a následně je zamknul klíčem, který pak schoval do kapsy kalhot. Počastoval mě úsměvem a gestem ruky ukázal směrem k odchodu.

Procházeli jsme městem a já si zvědavě prohlížela vše, kolem čeho jsme šli a co jsme míjeli. Po silnici vedle nás prosvištělo vždy několik tuk tuků, různých barev a světelných rozlišení. Ulice byly rušné a převážně plné místních lidí. Turisty jsem zahlédla jen asi dvakrát. Bylo to opravdu odlehlé místo od turisticky známějších lokalit. Což mi vyhovovalo. Byla to příjemná změna po těch všech mých dovolených, kde jsem se musela dělit o místo na pláži s dalšími stovkami lidí, na trzích se mačkat v davu a podobně.

S Adamem jsme došli k restauraci, která byla opravdu na pobřeží a měla božský výhled na zrovna zapadající slunce. Posadili jsme se na terasu, kde byly plné asi jen dva stoly, jinak tam skoro nikdo nebyl. Panovala tam příjemná a klidná atmosféra. Jen co jsme se usadili, přikročila k nám mladá dívka a do rukou nám předala menu. Rozhodli jsme se, že si vybereme více jídel na ochutnání a k tomu si dáme bílé víno na doporučení. Večeřet s ním v restauraci bylo vždy velice příjemné, ovšem tentokrát mi přišel, jako kdyby byl daleko víc uvolněnější a užíval si ten moment.

„Řekni mi, kdy se z tebe stal takový bohém?“ ušklíbnu se na něj. Nechápavě na mě pohlédne.

„No pamatuji si, jak probíhali naše večeře dřív. Většinou nás vyrušil tvůj mobil, že ti někdo volal, nebo si musel něco řešit. Dovolená bylo sprosté slovo a nebylo by volného času, kdy si nekontroloval e-maily nebo neřešil práci,“ vysvětlím.

„No, začal jsem k životu přistupovat trochu jinak,“ řekne zaobaleně a pohlédne na moře, „Ale přeci jen s velkými závazky odešly i velké starosti,“ dodá, narážejíc na byznys v Dubaji. Smířlivě jsem pouze přikývla a usoudila jsem, že takhle se mi ten Adam líbí přeci jen víc. Nebyl přehlcený tím vším, co se kolem něj dělo.

Nemusel mít starosti, zda ho někdo podělá, nebo ho bude chtít někdo zabít kvůli jeho postu. Dostal se zpět do normálníhokoloběhu života.

„No, nebála jsem se toho, že by ses nechytl kdekoli jinde,“ pousměji se a chopím se orosené skleničky od chladného vína. Chutně jsem se napila a všimla si jeho pohledu.

„Co?“ vyzvu ho hned zvědavě.

„No, měl jsem tendenci rozjet nějaký další černý byznys, ale pak jsem si řekl, že už na to kašlu. Neříkám, svým způsobem mi chybí to všechno, v čem to bylo dobrý, ale možná už jsem dospěl do stadia, kdy se nechci neustále spoléhat na ostatní a ohlížet se přes rameno, zda mě nechce někdo zabít,“ řekne tiším hlasem.

„Že by si zmoudřel?“ nakrčím obočí a několikrát jim zatřesu. Adam se na mě sarkasticky zatváří.

„Spíše jsem přišel o tolik důležitých věcí, že jsem se už poučil,“ odpoví po chvíli.

„No dobře, možná si přišel o pár miliard ze svého byznysu, ale to není nic, co by sis nedokázal vydělat zpátky svými firmami, ne?“ nakloním se k němu blíž, aby nás někdo neslyšel. Ačkoli pravděpodobnost, že by nám někdo rozuměl byla malá.

„Neměl jsem na mysli peníze a majetek,“ opáčí neurčitě.

„A co tedy?“ nechápu. Adam se na mě podívá pohledem, jako Vážně se tak blbě ptáš?!

„Přišel jsem o tebe,“ dodá a oči mu zase potemní.

Mé srdce poskočilo, i když jsem to věděla, protože mi to nejednou řekl.

Ale bylo to příjemné slyšet znova.

Příjemné pro mě, pro něj asi ne. No.

„Prostě nám nebylo přáno no, to se prostě tak stává,“ zahlaholím naprostý blábol a pak se nadechnu pokračovat, „Navíc, ty ses nemusel kvůli mně vzdávat všeho, byl to jen debilní plán těch dvou,“ dodám hořce. Chopila jsem se skleničky a znova se napila.

„To je úplně jedno. Přišel jsem o tebe tak či onak, a to mě sere ze všeho nejvíc.“

„Adame, tak už to neřešme, hm? Buďme rádi za to, že jsme spolu na dovolené, užíváme si přátelství, které nám jen prospívá, teda když mě zrovna netopíš v moři a prostě si užívejme,“ zvolám úsečně, abychom se tomuto tématu, pokud možno, už úplně vyhnuli. Adam jen přikývne hlavou a chopí se i své skleničky.

„Máš tu pevnou obuv? Myslím tím, jako botasky,“ zeptá se Adam po chvíli, abychom změnili téma.

„Jo, mám tu své botasky na běhání,“ odpovím hned. Zabalila jsem si je s určitou naivitou, že bych mohla začít zase běhat.

„Tak bychom mohli nějaký den dát výšlap,“ zablýskne se Adamovi v očích.

„Výšlap?“ vystraší mě to slovo.

„Jo, výšlap na horu,“ přiblíží svůj nápad.

„Výšlap na horu?“ chytám se jeho slov.

„Výšlap na Adamovu horu,“ ušklíbne se dvojsmyslem.

„K výšlapu na Adamovu horu potřebuju botasky?!“ chytnu se toho dvojsmyslu a pobaveně se uculím.

„Jo, je tam přes pět tisíc schodů,“ zazubí se Adam a mě div nezaskočí.

„Cože?! Přes pět tisíc schodů?! No tak tam určitě nejdu!“ vyhrknu zaskočeně.

„Ale no tak, za ten výhled ti to ale stojí!“ pokrčí hlavou do strany a prosebně se na mě podívá.

„Hele hele, nedělej na mě ten tvůj kukuč!“ zamávám na něj prstem, že to na mě neplatí.

A přitom.

„Můžeme to nechat třeba na příští týden. Nahoru je to náročnější, ale šli bychom pomalu a v noci, kdy není vedro. Za svítání bychom tam došli a pak šli zase dolů a věř mi, že ty výhledy na okolní přírodu ti za to stojí,“ chlácholí mě Adam.

„Už nemám takovou fyzičku jako dřív, nevím, zda to dám,“ bráním se výmluvami. V podstatě návratem do Česka jsem přestala i běhat a celkově sportovat. Takže má pevná postava byla ta tam.

„Prosím tě, to vůbec není o fyzičce! Navíc, stále vypadáš božsky, tak mi tady nevyprávěj o fyzičce!“ opáčí lehce káravým tónem a pak mi svým pohledem přejede do výstřihu, když jsem si sundala z ramen ten šál. Bylo mi z jeho slov nějak vedro.

„Jediný, kdo tu vypadá božsky jsi ty! Těmi svými svaly na hrudi a vypracovanými lýtky!“ poškádlím ho. Víno mi přidalo zas na odvaze! Adam se pobaveně ušklíbne a zakroutí hlavou.

„Proč sis vůbec někoho nenašel za ty dva roky? Neříkej mi, žes byl úplně sám,“ zeptám se odvážně. Možná jsem i tím překročila hranici našeho přátelství.

„To je jako, kdybych se tě zeptal, proč sis nikoho nenašla po návratu z Ameriky,“ setře mě a mně to hned trkne.

Nebylo to rozhodně téma na řešení. Ne mezi námi dvěma.

„Máš pravdu, promiň, nechtěla jsem být dotěrná,“ opáčím omluvně. Adam na to nic neřekne.

„Promineš mi to, když za nás zaplatím večeři?“ dodám tázavě.

„Na to zapomeň, nebudeš za mě platit večeři,“ nakrčí nos tvrdohlavě.

„Ale no tak, všechno platíš ty, ráda bych tě taky pozvala!“ zvolám i já tvrdohlavě.

„Nebudu s tebou o tom diskutovat,“ odpoví neoblomně.

Asi po dalším desetiminutovém pření o tom, kdo bude platit, Adam zaplatil večeři a my přešli na pláž a rozešli se směrem domů. Mlčky jsme kráčeli bosí po pláži a vnímali pouze zvuk moře. Když už jsme byli kousek od našeho domu Adam se zastavil.

„Nepůjdeme se vykoupat?“ navrhne a poukáže k moři.

„Zbláznil ses? Budou tam medúzy a potvory, které ve tmě neuvidíme!“ zvolám značně nesouhlasně.

„Tady žádné medúzy nejsou!“ zasměje se a zahodil do písku své boty. Pak se vysvlékl z košile, kterou hodil k botám a já ve tmě zapátrala na jeho břišní svaly. Ačkoli kolem nás byla tma, svit měsíce na jasné obloze ho krásně nasvítil.

„To je jedno, do vody prostě nejdu!“ zahlaholím důležitě. Adam se vysvlékl z kalhot a stál tam pouze v černých boxerkách. Zakroutila jsem nesouhlasně hlavou, když jsem najednou ucítila jeho blízkost u mého těla. Obratně mě čapl za pas, vyzdvihl mi nohy a vzal mě do náruče.

„Adame, nech toho!“ vykřikla jsem s úděsem a rychle pustila kabelku a boty z ruky, aby mě nenesl se všemi věcmi do vody. Začala jsem kopat nohami a bránit se, ovšem v jeho sevření jsem neměla šanci. Hned s námi došel do moře, kam mě opět nestoudně pohodil. Celá jsem se namočila a saténové šaty se na mě úplně nalepily. Voda příjemně schladila mé rozehřáté tělo a mé bradavky na to reagovaly tak, že se postavily přes tenkou látku šatů.

„Já tě zabiju!“ vyhrknu varovně, když jsem nabrala vzduch do plic a setřela si z očí vlasy.

„Jsi si jistá?“ zahřmí varovně Adam, kdy byl najednou u mě, stál tam a tyčil se nade mnou. Zalapala jsem po dechu a snažila se ustát vlnu, která do mě žďuchla zezadu. Jakmile jsem udělala ten pohyb dopředu, abych srovnala rovnováhu, Adam překonal mezi námi zbytek prostoru a políbil mě.

Přitáhl si mě k sobě a celou pevně stiskl.

Byl to jeden jediný polibek, ovšem bylo v něm naprosto vše.

Cítila jsem tu jeho lásku.

To, jak mě chtěl a toužil po mně.

Ale já jsem se hned odtáhla.

Couvla jsem o dva kroky dál z jeho náruče a vyděšeně na něj pohlédla. Nevyděsil mě tím, že mě políbil, vyděsilo mě to, že jsem po tom prahla úplně nejvíc a přála si být s ním. Ale bylo tam tolik ale, že jsem prostě nemohla. Nemohla jsem mu to udělat.

„Promiň, já…“ pravím pouze zaskočeně. Adam tam jen stál a pohlížel na mě, značně zklamán. Viděla jsem mu na očích, jak ho bolí mé odmítnutí.

„Nechci ti ublížit,“ opáčím zcela popravdě a on si dlaní protře tvář, jako kdyby si uvědomil, co právě udělal.

„Ne, ty promiň mně. Neměl jsem to udělat,“ zakroutí nesouhlasně hlavou a rozejde se zpátky na souš. Koukala jsem na jeho vzdalující se záda a chtěla ho zastavit. Uvnitř mě to křičelo, ale nezmohla jsem se na nic. Bylo mi jasné, že máme po večeru, opět!

 

                                                                       -

 

Uběhly dva dny a mezi námi to bylo v pohodě. Naštěstí jsme se k našemu polibku nijak nevraceli a dělali, jakože se nic nestalo. Seděla jsem zrovna na lehátku a četla si před večeří, když se najednou z čista jasna u mě objevil Adam a s nadšením mi podal ruku.

„Pojď honem, musím ti něco ukázat!“ pokyne mi a já zaskočeně uchopila jeho ruku. Zahodila jsem knihu a on mě vytáhl na nohy. Rozešel se směrem k pláži a po písku mě vedl za ruku, podél moře. Došli jsme rychlými kroky v písku až na vyvýšené útesy, které zakončovaly naši pláž. Po nich mi pomohl vylézt až nahoru a na samém vrcholu s výhledem na pobřeží, jsme se zastavili. Počastovala jsem ho nechápavým výrazem.

„Koukej!“ pokyne směrem na moře a prstem ukáže kamsi do vln moře. Zadívala jsem se na moře a pátravým pohledem přejela po okolí.

Pak jsem to uviděla. Zahlédla jsem ocas velryby, když ho zrovna zdvihla nad hladinu.

„Ah pane Bože, to je velryba?“ vyhrknu překvapeně a šťastně jsem se usmála na Adama.

„Jojo přesně tak,“ přikývne Adam a oba se zase zadíváme na moře. Pak jsem zahlédla ještě jednu, poblíž ní. Bylo krásné sledovat taková obří zvířata na volném moři.

„Veselé Vánoce,“ dodá po chvíli Adam a mně to trklo. Vždyť jsou Vánoce!

„Ježíši, já na to úplně zapomněla!“ vyhrknu nevěřícně a uvědomila si, že jsem úplně zapomněla zavolat tátovi a už ani nezavolám, protože u nás byla touto dobou už skoro půlnoc. Adam se pobaveně usmál a pak se podíval na mě.

„Ale i tobě Veselé Vánoce,“ pousměji se na něj vděčně, „Děkuji ti za tuto příležitost. Nikdy bych neviděla velryby!“ zvolám a poukáži na moře.

„Tak pojď, Saji nám připravuje slavnostní večeři,“ pobídne mě Adam a podá mi zase ruku, aby mi pomohl přes kameny zpátky dolů na pláž. Úspěšně jsme slezli útes a rozešli se po pláži zpátky k domu. Až když jsme došli ke schodům před domem mi došlo, že jsme se po zbytek cesty stále drželi za ruce! A nepřišlo mi to vůbec divný!

Ruku jsem stáhla a dělala, jakože nic.

Vystoupila jsem po schodech a štrádovala si to rovnou do domu. Jakmile jsem vstoupila dovnitř, obklopila mě vůně másla a česneku. Viděla jsem, jak se Saji otáčí v kuchyni, a tak jsem k němu přešla a nenápadně mu nahlédla přes rameno. Na pánvi zrovna dělal krevety na másle, bylinkách a česneku.

Na jídelním stole měl už připravené další tři talíře se žlutou kari rýží, jakousi grilovanou zeleninou a zeleninovou směsí s kousky ryb. Obdařila jsem ho úsměvem a přešla k sobě do pokoje, abych se převlékla do něčeho slavnostnějšího než obyčejného trička s potiskem Rick a Morty a vytahaných kraťasů.

Sešli jsme se s Adamem u krásně plného stolu jídlem, na kterém hořely dvě svíčky a bylo prostřeno pro nás dva. Navrhla jsem Sajimu, aby povečeřel s námi, ale odmítl s tím, že na něj doma čeká manželka.

Usadila jsem se a hladově pohlížela na naší vánoční večeři. Vonělo to, vypadalo to krásně. Adam každému z nás nalil bílé víno do skleničky a pak mě počastoval jakýmsi zvláštním výrazem.

„Co je?“ pousměji se, ten pohled už jsem znala.

„Něco pro tebe mám,“ řekne tajemně.

„Cože?“ nechápu.

„Takový menší vánoční dárek,“ odpoví neurčitě, vstane, přejde do svého pokoje a pak se vrátí. Usadí se zpátky do židle a do ruky mi předá papíry přeložené na třikrát. Nejistě na něj pohlédnu a úsměv mě přejde.

Převezmu od něj papíry, rozbalím je a rychle je přelétnu očima.

„Veselé Vánoce vesmíre,“ popřeje mi znova, ovšem tentokrát tím svým nakřáplým vážným tónem. Vytřeštila jsem oči, když jsem si uvědomila, co to je.

„Děláš si srandu?!“ vyhrknu a nevěřícně na něj pohlédnu.

Adam se jen mírně usmál.

Byly to dokumenty o tom, že se společnost Velkého šéfa vzdává svého podílu a z nás se stala nezávislá společnost.

Znamenalo to, že od teď jsem opravdu sama svým pánem a zisky naší společnosti, jdou už jen do mé společnosti.

Znamenalo to pro mě hodně a ani nevěřila, že bych se toho někdy dočkala. Nevěděla jsem, co na to vlastně říct. Vzal mi kompletně slova z úst.

Přečetla jsem si to ještě asi třikrát a jednou se štípla do ruky, zda se mi to opravdu nezdá. Nezdálo.

„Proč si to udělal?!“ vydám ze sebe po znatelně dlouhé chvíli.

„Vím, jak zapálená jsi pro tu práci a jak moc to pro tebe znamená,“ vysvětlí jednoduše. Nevěděla jsem, co na to říct, a tak jsem pouze vstala, přešla k němu a objala ho.

Objala jsem ho pevně a vděčně, za to, co pro mě udělal.

Stáhl si mě k sobě na klín a pořádně si mě k sobě přitáhl. Svými dlaněmi mi přijel po zádech a pevně objal. Nasála jsem jeho vůni a jemně se tváří otřela o tu jeho. Podbřišek se mi sevřel a já se hned odtáhla. Vstala jsem z jeho klína a postavila se.

Ztěžka jsem si odkašlala a vrátila se zpět na své místo.

„Ale já pro tebe nic nemám k Vánocům, neřekli jsme si, že si budeme dávat dárky!“ dojde mi záhy. Adam vypadal ještě stále lehce zaskočen mým objetím a též si trochu odkašlal. Pak se natáhl pro skleničku s vínem a máchl lhostejně rukou.

„O nic přeci nejde,“ dodá krátce po tom, co se napil vína a natáhl se zpět do židle.

„No to ne,“ zahlaholím nesouhlasně, mezitím co Adam chopí talíře s krevetami a nandá si něco málo na svůj připravený talíř. Já se natáhnu po misce s rýží a nandám si trochu na talíř.

„Musím zítra zavolat Evě, nejen že jsem zapomněla na tátu, ale taky samozřejmě na Evu,“ začnu mluvit, abych protnula to trapné ticho.

„Jo, to bys měla, bude ráda,“ přikývne souhlasně Adam a vyměnili jsme si talíře a misku s jídlem. „Ty víš, co čekají?“ dodá hned a podívá se na mě zvědavě.

„No, vlastně ne. Vím jen, že to na prvním ultrazvuku nebylo ještě vidět, takže nevím,“ řeknu popravdě.

„Aha,“ hlesne jen a sklopí pohled k talíři.

„Ty to víš?“ zeptám se překvapeně a cítila jistý osten čehosi, že Adam to dávno ví a já ne.

„Čekají holčičku,“ odpoví mi s úsměvem. Aaaah, holčička!

„Fakt?“ optám se a úplně jsem se rozněžnila nad tou představou. Byla jsem fakt mizerná kamarádka a chovala se k Evě nefér, přitom ona jen bránila Adama. Byla i jeho kamarádka.

„Jojo a neuhodneš, jak ji chtějí pojmenovat,“ ušklíbne se pobaveně Adam. Zhrozena napřímím bradu a čekám, co z něj vypadne.

„Matylda,“ odpoví a vyprskne smíchy.

„Matylda von Lichtenspitz! Ježiš chudák malinká!“ rozesměji se hned jak to vyslovím.

„Jsme zlý!“ okomentuje naše trefné poznámky Adam.

„Už to taky bude!“ zasměji se jeho poznámce.

 

 

Vánoce pominuly a já hned ráno po probuzení zavolala tátovi a horoucně jsem se mu omluvila, že jsem mu nezavolala. Naštěstí to bral úplně v pohodě a povídali jsme si pak ještě další hodinu. Přešla jsem na zahradu, kde jsem hned po hovoru s tátou, vytočila telefonní číslo Evy a čekala až to zvedne.

„No ahoj!“ zvolá Eva do mobilu vesele.

„Ahoj mamino! Přeji ti opožděně Veselé Vánoce!“ usměji se do mobilu a usadím se na lehátko, které si tam zase připravil Adam. Viděla jsem ho, jak zrovna vstupoval do moře a šel se schladit.

„Jo, tobě taky! A pozdravuj ode mě tátu!“ opáčí hned Eva a já se zhluboka nadechnu.

„Já nejsem s tátou. Letos jsem odjela na Vánoce do tepla,“ oznámím ji, i když jsem věděla, že tím započne výslech.

„Cože? Fakt?! Ježiš to ti tak závidím!“ utrousí Eva, „A kam?“ zajímá se hned.

„Jsem na Srí Lance,“ odpovím neurčitě a musela se trochu ušklíbnout, když Evě hned sklaplo.

„Ty jsi na Srí Lance s Adamem?!“ vyhrkne nevěřícně.

„Jo, jsem,“ hlesnu s úsměvem.

„A?“ naléhá Eva, úplně vidím, jak se ji zase plašily hormony a mozek se ji začal zavařovat.

„No a nic, jsme pouze přátelé!“ odpovím pobaveně a střelím pohledem po Adamovi, který zase lezl z moře ven. Opět, jak Poseidon!

„Vy dva nemůžete být jenom přátelé!“ zvolá vroucně Eva.

„Proč ne?!“ zajímám se hned nechápavě.

„Vždyť vás to k sobě táhne jak dva magnety, které se prostě nikdy neodloučí! Chápeš to!“ řekne prožitě Eva a já se tomu musela zasmát.

„Ale prosím tebe,“ zahlaholím.

„No nepros mě, sakra, za chvíli přijdeš s tím, že už jste zase spolu, úplně to vidím!“ slyším v jejím hlase pobavení. Což se mi ulevilo. Nechtěla jsem poslouchat další přednášku o tom, jak mu vlastně ubližuji. Neměla jsem to v sebemenším úmyslu. Střelila jsem okem po Adamovi, který už se blížil ke mně.

„Kecy v kleci! Chceš Adama, zrovna přišel z moře,“ zvolám nahlas, tak aby to slyšel i Adam a on ke mně rovnou přišel s nataženou rukou. Podala jsem mu mobil, on si ho přiložil k uchu a počastoval Evu pozdravem. Já jsem mezitím shlížela na jeho mokré tělo, na každou kapku, která si to brázdila po jeho snědé kůži. Kristýno! Vzbuď se!

Chvíli spolu mluvili, Adam přecházel po zahradě a bylo mi jasné, že se baví o mně, protože Adam po mně pokukoval a pokaždé se smál. Zřejmě ho Eva vyslýchala a kladla mu něco na srdce, to by jí bylo podobné. Pak se rozloučili a Adam hovor ukončil.

Přešel pomalu ke mně a mobil mi podal do ruky.

„Sedíš mi na ručníku,“ opáčí pobaveně a poukáže na černý ručník pod mým zadkem.

„Oh, sorry!“ vyhrknu a rychle vstanu. Dívala jsem se ještě jak se utírá a zanadávala jsem si sama nad sebou.

„Nasnídáme se spolu?“ navrhne Adam.

„Jo jasně, jen si sedni a já připravím snídani,“ pokynu mu a on si bez debat sedne na lehátko, což jsem absolutně nečekala. Pro jednou mě poslechl na první dobrou.

 

„Co kdybychom dnes večer jeli na tu Adamovu horu?“ navrhne po snídani Adam a počastuje mě vyzývavým výrazem.

„A jsi si jistý, že to zvládnu?“ optám se ho nejistě.

„Určitě!“ přikývne jistě.

„Kdyžtak mě nahoru doneseš!“ pohrozím mu prstem a on na to horoucně přikývl, že jo. V tom jsem mu věřila, byl toho schopen.

 

„Já tě uškrtím! Vlastnoručně tě zardousím!“ vyhrknu znaveně, když jsme v noci stoupali po nekonečných schodech vstříc hoře.

„Možná, kdybys tak nekecala a pořádně dýchala, šlo by se ti lépe!“ rýpne si Adam, když šlapal schody vedle mě. Podívala jsem se na něj kysele a zafuněla znatelně podrážděně. Saji šel společně s námi a dělal nám cestou tlumočníka. Vyjednával nám ceny nápojů a jídla, které jsme potkávali na stanovištích, a hlavně nás tam odvezl. Adamova hora se nacházela ve vnitrozemí. Vyjížděli jsme v osm večer a na úpatí hory dojeli krátce před půlnocí. Měli jsme pět hodin na to vystoupit nahoru, abychom stihli východ slunce, až bychom byli na vrcholu horu. K mému pomalému tempu jsme to stihli překvapivě včas a když byly úplně nahoře před vstupní slavobranou, stála tam hromada lidí. Ne hromada, ale stovky! Především místních. Pro ně to byla jakási poutní cesta, kdy ke svatostánkům pokládali květiny, jídlo, různé předměty, které byli pro ně nějak důležité. Nahoře jsme si museli sundat boty a šli bosky dál, kde byl velký zvon. Na ten zvon mohl každý zazvonit jen tolikrát, kolikrát vystoupil na tuto horu. Mělo to tomu dotyčnému přinést štěstí a poklid v životě. Adam šel první a na zvon bouchl dvakrát. Po něm šel Saji a ten bil na zvon asi tak desetkrát! No a já si bouchla jen jednou, ovšem přitom zvuku mnou projelo jisté mravenčení a ucítila jistou euforii. Mělo to své kouzlo. Když jsme se protlačili davem zpátky k botám, kdy jsem měla co dělat, abych našla ty své. Obuli jsme se a šli stranou, kde bylo volné posezení. Vděčně jsem se posadila na lavičku a z batohu, co jsem měla na zádech jsem vytáhla láhev s vodou. Napila jsem se a Saji nám řekl, že zajde pro kávu. Tu jsem taky potřebovala!

„No vidíš to, jak si to zvládla!“ řekne Adam a usměje se na mě. Předám mu láhev vody, aby se taky napil. Nakonec ten výšlap nebyl tak hrozný.

„Jo, nakonec jo, byl si mým dobrým společníkem a netlačil si na mě,“ pousměji se.

„Musel jsem ti to slíbit, ale ještě jsem teda počítal s tím, že bych tě nahoru vynesl, no,“ ušklíbne se pobaveně a pak se žíznivě napil vody. Když dopil, zavřel láhev a podal mi ji, abych ji mohla uschovat do batohu. Rozhlížela jsem se po lidech kolem nás a pak do mě Adam žďuchl loktem. Podívala jsem se na něj a on koukal před nás.

„Podívej, už to začíná,“ řekne tiše a já se podívala tím směrem, kam zrovna koukal.

Nabrala jsem chladnější vzduch do plic a pohlédla na prosvítající paprsky slunce, které se zrovna draly přes vzdálené vysoké hory. Osvítily tak rozlehlé okolí a naskytl se nám pohled na přírodu kolem nás, kterou jsme při výšlapu ve tmě předtím neviděli.

Byla to neskutečná nádhera.

Jak jsem byla nabitá dojmu, že východ slunce nad mořem je to nejkrásnější, tak tenhle pohled to jednoznačně překonal. Ani jsem nedutala a pouze pohlížela na tu neskutečnou nádheru. Adam seděl vedle mě mlčky a též koukal před sebe.

Když mě zahřály první paprsky slunce, cítila jsem teplo na duši.

Zahřálo mě to i na srdci a já se podívala na Adama.

Vyjeveně jsem pohlížela na jeho tvář, kterou měl nasvícenou do zlatých odstínů a on si všiml mého pátravého výrazu. Podíval se mi do očí a mně v tu chvíli poskočilo srdce.

Cítila jsem všechno.

Všechny ty emoce a pocity vůči němu.

Ale jedna ze všech to převyšovala.

Byla to láska.