Mr.Black Vesmírná černá - 19.kapitola

Sbírka: Mr.Black - Vesmírná černá - Kniha druhá

Všem děkuji za krásné komentáře a vzkazy, stále si toho vážím a pohání mě to vpřed :)

 

 

19.kapitola

 

Zhurta jsem nabrala vzduch do plic a napřímila se v zádech do sedu. Vyděšeně jsem zírala před sebe a pohled mi stanul na rozbouřeném moři přede mnou.

Vlny se zmítaly o sebe navzájem, jako kdyby závodily o to, která z nich bude na břehu dřív. Rozhlédla jsem se do stran a vyjeveně přemítala…Kde to kurva jsem?!

Seděla jsem na pláži, na vyhřátém písku. Spěšně jsem se prohlédla. Měla jsem na sobě květované šaty a na nohách bílé sandálky, které byly od mokrého písku přede mnou. Znova jsem pohlédla před sebe, do moře a byla si stoprocentně jistá tím, jaké moře to bylo. Zděšeně jsem se ohlédla za sebe a uviděla domek na pláži.

Tak pro mě známý dům na pláži, ve kterém jsme žili s Mattem v L.A., Co to kurva…

Otočila jsem se zpět k moři a pohlédla před sebe. Oči se mi úděsem rozšířily a já zatajila dech. Mezi vlny se objevil Matt.

V ruce třímal svůj surf a kráčel směrem ke mně.

Pomalu došel až na souš a já si pečlivě prohlížela jeho tělo.

Opět byl v tom svým neoprenu, které vyznačilo každý jeho vypracovaný sval. Jeho široká ramena se nade mnou tyčila a slunce, které svítilo přímo nad námi, ho osvítilo ze všech stran.

„Dobré ráno, lásko,“ usměje se na mě tím svým lišáckým pohledem a nakloní se ke mně. Políbí mě na rty a já nebyla schopna se pohnout. Ačkoli jsem cítila jeho slané rty na mých, nebyla jsem schopná žádné reakce. Odtáhl se a podíval se na mě pátravým pohledem.

„Jsi v pohodě?“ otáže se a přes jeho tvář přeběhl jakýsi stín starostí. Stále jsem nebyla schopna něco říct, nebo se jakkoli pohnout. Matt položil surf před nás a usadil se hned vedle mě. Vzal mě jemně kolem ramen a políbil mě na rameno. Cítila jsem jeho pohled na mé tváři. Pomalu jsem k němu otočila svou tvář a s neuvěřením si ho prohlížela.

„Ty máš kocovinu, viď?“ opáčí pobaveně a usměje se pod vousy. Jeho úsměv se mi zařezal přímo do srdce.

„Co-cože?“ vydám nakonec ze sebe.

„No, včera jsme to trochu přehnali,“ nastíní Matt a znova mě políbí na rameno. Jeho rty jako kdyby mi vyryly do kůže bolestivé rány, ačkoli to bylo příjemné.

„Včera?“ nechápu a stále jsem na něj koukala jak na zjevení.

„Jo, včera. Byli jsme na té pláži, grilovali jsme, bavili se s Alexou a Miguelem, vypili dost piv, pak byl ohňostroj, pak jsme jeli domů, božsky se pomilovali,“ vysvětlí Matt polopaticky a já zapátrala v paměti. Absolutně jsem nechápala, co se děje. Kde to jsem. A co je za den.

Odvrátila jsem od něj pohled a podívala se kamsi do moře.

„Co je dneska za den?“ optám se na první otázku co mě napadne.

„Je neděle, pátého července,“ odpoví Matt značně znepokojen. Cože?! Pátého července?!

V hlavě se mi rozběhly myšlenky alá přepočítání molekulárních veličin a já nebyla absolutně schopna si uvědomit svou existenci. Pátého července bylo přeci den po naší autonehodě! To jsem v nějakém zkurveném alternativním vesmíru, kde se ta nehoda nestala?!

„Děláš mi starosti lásko, určitě jsi v pohodě?“ žďuchne do mě jemně a přejede mi po tváři svou dlaní. S úděsem se odtáhnu a podívám se na něj. Do té jeho krásné tváře.

„Co se to děje?“ optám se spíše sama sebe než jeho. Matt se na mě pátravě podívá, jako kdyby tu odpověď hledal v mých očích.

„To si musíš odpovědět sama,“ zvážní pevným hlasem.

„Nechápu to,“ zakroutím nechápavě hlavou, abych ten pocit ještě umocnila.

„Některé věci nejsou k pochopení hned, ukážou se až časem,“ pronese tak nadneseně, jako kdyby ta slova ani neříkal on.

Věděla jsem, že opravdový Matt by takto nemluvil.

Zněl spíše jako Adam. Adam.

„Měla by ses vzbudit a otevřít pořádně oči,“ pokyne mi Matt a já se podívám do těch jeho očí.

„Tohle je mé podvědomí, které mi říká, že jsem tě neměla opustit?!“ vyhrknu domněnku, která mě v tu chvíli napadla. Matt se pobaveně usměje.

„Možná,“ zazubí se a pak se nadechne, „Ale teď už bys ses vážně měla vzbudit,“ dodá o něco vážněji.

„Matte, já…“ nestihnu doříct, když se mi oči zvrátí v sloup a já upadnu do jakéhosi nevědomí.

Před očima mi proběhne celý můj život.

Od prvních krůčků, kdy jsem došla k mé mámě do náruče, od toho, kde mě táta vítězně objímá, protože mě právě naučil jezdit na kole.

Od toho, kdy jsme se seznámily s Evou a naše divoké chlastačky na vysoké.

Naše společné zážitky na dovolených.

Okamžik, kdy jsme spolu stály v Dubaji před hotelem Al-Sheid a vydaly se na pospas svým osudům.

Moment, kdy jsem poprvé mluvila s Adamem.

Ucítila jsem to chvění srdce, které jsem pocítila i tenkrát.

Náš první polibek.

Moment, kdy jsem se seznámila s Mattem a on se mnou třískl o podlahu. Jak byl na mě hubatý a já trávila týden s ním v Liberci, v mém bytě.

Pocit překvapení, kdy mě poprvé políbil.

Ten svíravý pocit kolem srdce, kdy jsem ho viděla na nemocničním lůžku se zraněnou nohou. Moment, kdy stál na pláži, opíral se bolestně o hůl a u nohou mu ležel jeho surf.

Ten zkurvený moment, kdy jsem ho viděla naposled.

 

Vstávej, Kristýno!

 

                                                                       -

 

Otevřela jsem pomalu oči a snažila se rozpoznat strop nade mnou.

Byl čistě bílý, nijak zajímavý, ničím zvláštní. Obyčejný bílý strop.

Přiměla jsem se otočit mírně hlavou, ale jako kdybych byla chromá.

Několikrát jsem očima zamrkala, to byl jediný pohyb, který jsem zatím zvládla.

Nadechla jsem se dlouze a cítila, jak mě bolí plíce. Hrdlo jsem měla mírně stažené a zároveň vyprahlé.

Cítila jsem, že mi něco pevně svírá ruku. Přiměla jsem se znova pohnout hlavou a až na potřetí se mi to povedlo, alespoň částečně. Shlédla jsem ke své ruce, kterou mi jisto jistě někdo svíral.

Držel mě. Ihned mě napadlo, že by to mohl být Adam.

Ovšem k mému zjištění jsem pohlédla na hlavu, položenou u mé ruky. Špinavé blond vlasy spadaly částečně i na naše spojené ruce a já cítila jejich šimrání na kůži.

„Mami?“ utrousím bolestně. Ona se hned napřímí a já pohlédnu do její uplakané tváře. Do její tváře, kterou jsem neviděla velmi dlouho. Vyděšeně na mě dívala a zároveň, jako kdyby ji spadl kámen ze srdce.

„Pane Bože, holčičko moje!“ vyhrkne vzlyk dojetí a pevněji mi sevře ruku, kterou následně políbí. Civím na ni zcela nechápavě a napadlo mě, co tu sakra dělá.

„Kde…kde je Adam?“ otážu se ovšem na něco jiného.

„Šel si před chvílí pro kafe, vystřídali jsme se u tebe,“ informuje mě zběžně a pohladí po tváři. Její dotyk byl plný mateřské lásky, až mě to samotnou překvapilo.

Zmateně jsem se ohlédla po nemocničním pokoji, ve kterém jsem ležela a uvědomila si, proč tu ležím. Vše se mi vybavilo na mysli. V tu chvíli se tiše otevřely dveře do pokoje a máma se rychle otočila.

„Už je vzhůru,“ zvolá značně šťastně a vstane ze židle, aby udělala místo u mého lůžka. Uslyším rychlé kroky a pohlédnu na Adama, který ke mně přistoupil. Do jeho očí se nalilo pár slz a pohlížel na mě s jistou úlevou na duši. Nahne se ke mně a políbí mě vděčně na čelo.

„Adame,“ vyslovím jeho jméno bolestně. Svírala se mi hruď, když jsem ho viděla. Jak byl pobledlý, jeho krásná tvář byla plná ustarání a značného nevyspání, jako kdyby několik dní ani nespal. Vrásky kolem očí měl daleko znatelnější a jeho vousy, nebyly vzorově upravené, jako vždy.

„Nechám vás o samotě a zatím zajdu pro doktora,“ zaslechnu mámu, která následně odejde z pokoje. Adam mě chytne pevně za ruku a přitiskne si ji ke tváři.

„Tak jsem se o tebe bál,“ utrousí, zadržující se dech. Zadržoval hlavně pláč.

„Jak dlouho tu jsem?“ vyvstane mi další otázka na jazyku.

„Ležíš tu čtvrtý den, jsi na jednotce intenzivní péče,“ informuje mě v krátkosti a přes obličej mu přeběhl jakýsi temný stín.

„Čtyři dny,“ opáčím jen zkroušeně. Cítila jsem se spíše jak kdybych tu ležela roky. Celé tělo jsem měla ztuhlé, bolel mě celý člověk.

„Pamatuješ si něco?“ optá se mě zcela vážně.

„Pamatuju si vše…bohužel,“ odpovím hned a opřu si hlavu těžce do polštáře. Začínala jsem pociťovat jistou únavu, „Adame, co to bylo za chlapy,“ podívám se na něj zcela vážně.

„To nevím, snažil jsem se to zjistit, kdo to byl,“ odpoví zcela okamžitě a nezakrýval tím své jisté rozhořčení, „Ale neměli u sebe žádné doklady. Policie též nezná jejich totožnost. Snažil jsem se na to přijít sám a obvolal jsem pár známých z mé minulosti, ale nikdo nic neví,“ vysvětlí.

„Hledali tebe,“ vzpomenu si. Adam se napřímil v zádech a podíval se na mě zcela kamenným výrazem.

„Mě?!“ otáže se, s jakýmsi uvědoměním, že ho právě minulost dohnala.

Najednou se otevřely dveře a do pokoje vstoupila máma a ihned za ním jakýsi lékař s brýlemi na nose a zvědavým pohledem přistoupil až ke mně. Adam pustil mou ruku a udělal místo u lůžka. Pátravě jsem pohlédla k Adamovi. Nechtěla jsem, aby mě pouštěl ze sevření.

„Vítám vás zpátky mezi živými, slečno Tomanová,“ usměje se na mě široce lékař a podíval se na monitor nade mnou. Spěšně ho překontroluje a pak se pohledem vrátí na mou tvář.

„Jak se cítíte?“ optá se a mírně mi odhalí nemocniční košili, aby mi odlepil z hrudi jakési přísavky, které jsem ani nevěděla, že tam mám.

„Jako kdyby mě přejel vlak,“ utrousím popravdě. Lékař se tomu mírně zasměje.

„No, měla jste štěstí. Máte za sebou rozsáhlou operaci. Přivezli vás sem se zlomenými žebry. Měla jste mnohačetné vnitřní krvácení a natrženou slezinu. Vše jsme naštěstí podchytili a operace proběhla úspěšně,“ obeznámí mě lékař. Všimla jsem si, jak se Adam sebral a odešel, jako kdyby to nemohl poslouchat. Mámy přítomnost jsem stále cítila, stála u zdi a tiše brečela.

„Ovšem bohužel, jsme zjistili, že jste byla těhotná,“ dodá umírněněji s jistou lítostí v hlase.

„Co?“ nechápu. Byla jsem těhotná?

„Bohužel, jste potratila. Byla jste v ranném stádiu, odhaduji tak třetí či čtvrtý týden těhotenství,“ obeznámí mě a mě jeho slova rezonují v hlavě. Ztěžka jsem se nadechla a ucítila bolest na plicích. Vlastně možná to byla ta zlomená žebra.

„Je mi to líto,“ konstatuje lékař a pak se nadechne pokračovat, „Nicméně nic není ztracené. Vaše tělo se plně zotavuje. Ještě si tu poležíte minimálně dva dny a pak vás přesuneme na normální pokoj,“ obeznámí mě informativně, i když jsem ho vůbec neposlouchala.

„Za hodinu vás přijdu zkontrolovat,“ dodá po chvilce, když si všiml, že ho nevnímám a odebral se k odchodu. Jen se za ním zavřely dveře, přišla ke mně máma a ubrečenou tváří se na mě podívala.

„Proč brečíš mami, vždyť žiju,“ opáčím mírně kysele, co mi můj stav dovolil.

„Přišla si o miminko,“ utrousí bolestně, div se nerozbrečí znova.

Vydechnu těžce i přes tu bolest.

„Mami, já sama nevěděla, že jsem těhotná,“ řeknu zcela vážně. Opravdu jsem neměla sebemenší tušení, že jsem těhotná. Necítila jsem se nijak zvláště ani špatně. Měla jsem v sobě znova hormonální tělísko, které mě před těhotenstvím mělo uchránit, tudíž jsem neměla jediné pomyšlení na to, že bych mohla otěhotnět. Ačkoli to nebyla stoprocentní ochrana. Musela jsem otěhotnět na Srí Lance, odpovídalo to těm týdnům, které předpokládal lékař. Snažila jsem si to k tělu nijak nepřipouštět. Necítila jsem se, že bych už chtěla miminko. Nebo jako ano, ale nebyl na to čas, si to nějak uvědomit. Navíc s Adamem jsme teprve znova začali. Ani nevím, co na to Adam. Pane Bože, co Adam na to?

„Co tu vůbec děláš?“ položím ji otázku a ona se na mě podívá s jasným rozhořčením.

„Tvůj otec mi to zavolal,“ opáčí a utře si slzy do rukávu svetru. No jistě, táta!

„Ach tak,“ hlesnu pouze a rozhlédnu se netečně po pokoji, „Mami, zavoláš mi prosím Adama? A necháš nás o samotě,“ požádám ji a ona hned přikývne. Ještě mě pohladí láskyplně po ruce a pak přejde ke dveřím. Zastaví se u dveří, jako kdyby se zdráhala a pak se otočí mým směrem.

„Bála jsem se, že o tebe přijdu. Nikdy bych si neodpustila, že bys odešla z tohoto světa, aniž bychom si znova spolu promluvily,“ pronese tiše, až bolestně a pak odejde z pokoje. Zadívala jsem se na strop a snažila se zahnat slzy, které se mi draly do očí. Zatraceně!

Po nekonečně dlouhé době jsem slyšela dveře a dovnitř vstoupil Adam. Tvář měl zkroušenou a díval se na mě zastřeným pohledem. Hned si přisedl na židli k lůžku a uchopil mě jemně za ruku.

„Je mi to strašně líto,“ utrousí vážně a mě to zase dojímalo. Zatáhla jsem slzy a podívala se na něj zcela vážně.

„Musíš zjistit, kdo zatím stál a co chce,“ řeknu hrdelně, když se mi do úst dral bolestný sten.

„Policie na tom dělá, zároveň budou chtít ještě s tebou mluvit. Zatím je to považováno jako loupežné přepadení s napadením, kdy ses pouze snažila bránit,“ odpoví Adam vážně.

„Ne, kašli na policii! Pusť se do toho ty sám! A až je najdeme, tak je zničíme. Do jednoho. Všechny zabijeme! Už nesmíme dopustit, aby nám znova někdo ublížil,“ ucedím rozhodně s naprostou vážností v hlase. Adam na mě pohlížel s rozšířenými zorničkami, kdy jeho oči potemnily až úplně zčernaly. Jako kdyby se vypouštěl samotný ďábel ze svého letitého vězení.

 

                                                                       -

 

Další den jsem se cítila o něco lépe, ovšem v rámci možností. Žebra mě stále bolely a přišlo mi, jako kdyby mě někdo rozcupoval, ve spěchu narval všechny orgány zpět a zašil. Po většinu času jsem se snažila spát. Byla jsem vysílená z bolestí, které jsem měla, ač mi podávali infuzi proti bolestem.

Adam se mnou trávil všechen možný čas. Už ale na něm bylo poznat znatelné zanedbání spánku. Pohladila jsem ho po jeho znavené tváři, kterou si opíral o mé lůžko a koukal na mě.

„Běž si domů lehnout lásko,“ utrousím tiše.

„To je v pohodě,“ opáčí znaveně.

„Adame,“ oslovím ho vážně.

„Vesmíre,“ mírně se usměje.

„Musíš spát,“ pobídnu ho.

„Ale já tam neusnu. Nemůžu spát v bytě, ve kterém tě málem zabili,“ utrousí až bolestným tónem. Když se to tak vezme, též jsem se tam nechtěla vracet. Měla jsem ten byt ráda, ale věděla jsem, že bych při každém vstupu do kuchyně viděla ty mrtvé muže na zemi. Jejich mrtvá těla.

„Navíc je stále v držení policie, kvůli vyšetřování,“ dodá na tom Adam, na což jsem zapomněla.

„Tak běž spát do hotelu, pak to nějak vyřešíme,“ navrhnu hned řešení. 

„Co kdybychom si koupili dům, nebo byt? Jen náš. Společný,“ navrhne najednou Adam, s jistou energií ve tváři. Jako kdyby ho ten nápad znova nakopl.

„Co?“ nechápu, i když to řekl zcela jasně.

„No, co kdybychom si koupili v Liberci dům, který si zařídíme podle sebe a bude jen náš,“ usměje se a pohladí mě po tváři.

„To zní skvěle,“ jeho nově nabitá energie a úsměv byly nakažlivý, „Co vůbec Eva s Angusem, kam vůbec šli? Úplně jsem na ně zapomněla,“ uvědomím si náhle. Úplně se mi to vypařilo z hlavy.

„Byli tu do neděle. Eva, ale byla úplně na prášky, a tak jsme se shodli s Angusem, aby odjeli zpátky domů do Švýcarska. Hned jak ses probrala jsem jim volal. Určitě budou chtít zase přijet,“ odpoví mi Adam a já jsem si oddychla. Musel to být pro Evu hrozný šok, kor ještě v jejím stavu.

Pohlédla jsem na Adama, do jeho unavené tváře a ucítila jistý osten uvědomění. Což když si za to napadení můžu vlastně sama. Co když jsem tou štěnicí na jeho mobilu rozpoutala něco většího, čemu ani sama nerozumím.

Měla bych mu to říct. Musím.

„Adame, chci ti ještě něco říct…“ utrousím vážně, ale on mě gestem ruky zastaví.

„Ne, nemusíme o tom mluvit,“ řekne tiše, jako kdyby věděl, co chci říct. I když jsem o tom značně pochybovala.

„Ale tohle je důležitý,“ nechci se nechat odbýt. Adam se ke mně nahne a políbí mě jemně na čelo.

„Ano je to důležitý, ale máme času dost na to, abychom to probrali později,“ oponuje mi.

„Asi se každý chceme bavit o něčem jiném, Adame,“ nastíním mu podezřele. Nevím, o čem se chtěl bavit on, ale měla jsem značné tušení. Určitě měl na mysli mé těhotenství. Adam se na mě podívá zvláštním výrazem a mírně nakrčí obočí.

„O čem se teda chceš bavit?“ optá se tiše. Už jsem se nadechla, že to na něj vybalím, ale zaslechla jsem otevření dveří. Adam se otočil za příchozí osobou a pak ustoupil od postele. Pohlédla jsem na tátu, který zrovna tiše přistoupil k mé posteli.

„Tati!“ vydechnu vděčně, že ho vidím. Hned po něm natáhnu ruce, aby mě objal. Pevně mě zmáčkl a já vyhrkla bolestí. Bylo to úplně stejné bolestivé objetí jako tenkrát při našem shledání v nemocnici v Kalifornii. Zasraný deja vú!

„Holčičko! Už mě nemůžeš takhle děsit!“ utrousí táta, značně nespokojen ve tváři.

„Vůbec jsem nevěděl, že máš zbrojní pas! Můžeš mi říct, na co potřebuješ zbrojní pas a zbraň?!“ pustí se do mě hned a já střelím pohledem na Adama, který u nás postával opodál. Jeho pohled vypadal též zvědavě. Jako kdyby ho zajímala odpověď na tátovu otázku.

„Udělal jsem si ho minulý rok! Lákalo mě to,“ odpovím neurčitě a pak se nadechnu, „Mimo to, ještě že ho mám a dokázala jsem se tak ubránit!“ bráním se pod tátovým drobnohledem.

„Víš, co si myslím o zbraních…“ utrousí táta káravým tónem, který jsem u něj neslyšela velmi, ale velmi dlouho.

„Vím tati, a proto jsem ti nic neřekla,“ opáčím hned, „Spíš mi ty vysvětli, proč si volal mámě,“ obrátím to hned proti němu, abychom se nemuseli hádat o mém rozhodnutí si pořídit legálně zbraň.

„Musel jsem ji zavolat! Je to tvá matka! Zasloužila si to vědět!“ brání se hned táta.

„Tati...“ syknu nesouhlasně. Táta se zhurta nadechne, jako kdyby se držel.

„Báli jsme se, že umřeš. Buď si na mě naštvaná, jak chceš, ale tvá matka si nezaslouží tvůj chladný přístup vůči ní,“ opře se do mě. Jeho slova se mi zabodají do mysli a cítila jsem se dost nepatřičně a hloupě.

„Nechám vás o samotě,“ vstoupí do toho Adam a dá se na odchod. Zvrátím tvář k oknu, snažíc se zadržet pláč. Jakmile se za Adamem zaklaply dveře, táta mě chytl za ruku a konejšivě ji pohladil.

„Víš, že se mnou můžeš mluvit o všem,“ pronese táta už nejméně po tisící.

„Ano, já vím,“ hlesnu pouze. Snažila jsem se zadržet vzlyk. Nechtěla jsem už brečet.

„Vím, jak se chová tvá matka a jaký vztah spolu máte od určité doby, ale nemůžeš mi vyčítat, že jsem ji zavolal. Má právo na to tu být s tebou a podržet tě v těžké chvíli, stejně jako já,“ řekne tiše táta.

„Jo, já vím. Já jenom na to nebyla připravená,“ opáčím popravdě. Téma máma bylo pro mě jedno z nejtěžších témat v mém celém životě. Byly mezi námi obrovské názorové rozdíly. Zdědila jsem po ní tu přímočarost, tvrdohlavost a horkokrevnost. Prostě ty nejhorší mé vlastnosti. A když jsme takové obě, je to časovaná bomba.

„Rozumím ti, ale někdy je lepší svým strachům jít naproti,“ opáčí táta a já se na něj vyjeveně podívám. Byla to slova Adama a zároveň pana Nizáma.

„Nepoužívej na mě tvé psychologické fráze,“ opáčím netečně.

„To nejsou žádné fráze, to je realita holčičko,“ pousměje se táta a ruku mi začne hladit o něco razantněji, „Ber tohle jako druhou šanci pro vás dvě,“ dodá záhy na to. Měla jsem sto chutí obrátit oči v sloup, ale nedovolila jsem si to vůči tátovi. Bylo by to neslušné.

„Fajn,“ utrousím pouze a chytnu ho za ruku, kterou mě hladil. Podívám se na něj a mírně se na něj usměju, „Dám tomu šanci,“ dodám smířlivě. Ovšem myslela jsem si o tom své. Jak jinak.

 

 

Po návštěvě táty jsem přesvědčila Adama, aby se šel vyspat na hotel. Vypadal už opravdu nepoužitelně a dělal mi značné starosti. Zbytek dne jsem převážně prospala. V podvečer přišla sestra s tím, že mi pomůže se postavit a popřípadě si zajít na toaletu, či se umýt. Byla velmi vstřícná a nápomocná. Cítila jsem své ochablé nohy, jak se dotkly země a měla pocit, jako kdybych nestála celou věčnost. K mému překvapení jsem zvládla dojít do koupelny bez menších problémů, ač jsem měla nohy dřevěné. Zvládla jsem se vyčůrat, ale po delším stání jsem se cítila vysíleně. Sestra mě přesvědčila, že se zvládnu i vysprchovat, a tak jsem se přesunula do sprchy, kde jsem se posadila na malé sedátko. Pomohla mi se vysvléct z nemocniční košile a já pohlédla na své břicho. Bylo celé namožené, zbarvené do fialovo žlutých barev. Modřiny se mi rozlézaly po celém břichu, až na žebra a část boku. Vypadalo to naprosto strašně. V pupíku jsem měla stehy z operace a pak ještě jednu krátkou zašitou ránu kousek pod pupíkem. No Frankenstein hadr.

Po sprše jsem se cítila krásně čistá a umytá a byla vděčná sestře, že mě přesvědčila. Ovšem bez její pomoci bych to nezvládla. Pomohla mi se převléct do čisté košile, kterou mi tu zanechala máma, když tu byla den předtím. Byla to velice hezká košile šedé barvy. Měla bílý límeček kolem krku, několik knoflíků až pod prsa a kapsy. Napadlo mě, že to byla zřejmě těhotenská košile, nebo košile do porodnice. Ale byla pohodlná a nevypadala vůbec špatně. Cítila jsem se v ní pohodlně.

Vysíleně jsem ulehla do postele, kterou mi stihla ještě rychle převléknout a cítila se jak znovuzrozená. A přitom tak málo stačilo. Pomalu jsem se položila na záda. Žebra mě stále neskutečně bolela. Poté mi sestra přinesla mou dietní večeři, na kterou jsem neměla sebemenší chuť. Až do dnešního rána jsem přijímala potravu pouze přes infuzi a měla se tak pomalu a jistě rozjíst. Ovšem díky operované slezině jsem měla přísnou dietu.  

Uchopila jsem místo toho mobil do ruky, který mi přinesl Adam a spěšně jsem přejela zprávy od Evy. V krátkosti jsem ji odepsala, že jsem v pořádku a přesměrovala otázky na ně, jak se mají, co miminko a podobně. Pomalu a jistě mě zmáhala únava. Zcela jsem se tomu podvolila a usnula s mobilem v ruce.

 

Ráno jsem se vzbudila krátce před vizitou. S pomocí sestry jsem se dokázala zajít vyčůrat, vyčistit si zuby a dát se trochu do pořádku, i když jsem se tak vůbec necítila. Do zrcadla jsem neměla odvahu se podívat, nevím proč. Jen co jsem zaplula zpět do postele, rozrazily se dveře, kdy do nich vstoupil hlavní lékař a za ním hlouček dalších lidí. Všichni mě pozdravili a já si natáhla deku až pod bradu. Bylo jich tam na mě nějak moc. Lékař vzal do ruky mou kartu, visící na posteli a nahlas zrekapituloval důvod mého pobytu a můj nynější stav. Všichni ho bedlivě poslouchali a několik z nich si něco zapisovali do notýsku. Jisto jistě to byli stážisté. Pak lékař ke mně přistoupil blíž a jemně mi odtáhl košili, aby mi prohlédl břicho. Několikrát ho prohmatal, což mi způsobovalo nepříjemnou bolest. Někteří stážisté mu koukali přes rameno a mě jejich pohled znervózňoval.

„Jak se cítíte?“ optá se mě lékař a košili mi stáhne zase zpátky.

„Žebra mě stále bolí, cítím se snad ještě víc unaveně a všechno uvnitř mě bolí, takže nic moc,“ utrousím s trochou jízlivosti v hlase. Všimnu si jeho ušklíbnutí v koutku tváře.

„Vše vypadá že se hojí dobře. Dneska vás vezmeme ještě na dvě vyšetření a když dopadnou dobře, nechám vás převést už na normální pokoj,“ informuje mě zběžně. Pouze přikývnu.

„Každopádně, váš zdravotní stav mi tak umožňuje povolit návštěvu policie, která vás chtěla navštívit už včera. Takže zřejmě ještě odpoledne očekávejte jejich návštěvu,“ dodá vážným hlasem. Překvapeně na něj pohlédnu. Úplně jsem zapomněla na to, že mě čeká ještě nějaký výslech od policie.

„Dobře,“ dostanu nakonec ze sebe. Lékař se pak otočí k ostatním, a ještě jim předává nějaké lékařské poznatky. Pak se hromadně všichni rozloučí a odejdou. Zůstanu tam sama, ve svých myšlenkách.

 

Ani jsem se nenadála a ani ne do hodiny vešli do pokoje dva policisté. Slušně se představili a stručně shrnuli důvod jejich návštěvy. Jeden si vytáhl jakýsi notýsek, do kterého mínil zapisovat mou výpověď. Druhý se chopil slova.

„Takže ti muži vám zazvonili u dveří bytu?“ zopakuje mou výpověď.

„Ano,“ hlesnu pouze.

„A jak se dostali dovnitř domu přes hlavní vchod?“ otáže se.

„To nevím, někdo mohl nechat odemčené dveře, nebo je nechat úplně otevřené, to se stává často,“ odpovím s jistou domněnkou.

„A ti muži vám vůbec nic neřekli?“ optá se.

„Ne, jen jsem otevřela, tak mi vpadli dovnitř. Nečekala jsem to. Měli totiž přijet naši známí a myslela jsem, že to jsou oni,“ vysvětlím polopaticky s jistou lží, kterou jsem jim nemínila prozradit.

„A ty muže jste neznala,“ dodá po chvilce s jistou otázkou v očích.

„Nikdy jsem je neviděla,“ odpovím rozhodně.

„Takže pak jste běžela pro mobil, chtěla jste si zavolat pomoct,“ dostává se dál mou výpovědí.

„Ano,“ přikývnu.

„Proč jste si nevzala rovnou zbraň, kterou uchováváte legálně,“ opáčí s otázkou.

„Měla jsem ji v šuplíku schovanou a nebyla nabitá. Věděla jsem, že než bych vyndala náboje z krabičky a dokázala ji nabít, tak by mi mohli ublížit,“ vysvětlím popravdě a on pouze přikývne. Muž za ním si vše rychle zapisoval. Již po druhé. Bylo mi jasné, že mě zkoušeli, zda nevypovím na podruhé něco jiného. Byl to běžný postup.

„Proč si žena jako vy pořídila zbrojní pas a má za sebou několik kurzů sebeobrany?“ vyvstane najednou se zvláštní otázkou. Podívala jsem se na něj s nakrčeným obočím.

„Ach, přesně kvůli té situaci, co nastala? Svět se v prdel obrací a člověk, aby se bál jít vůbec nakoupit. Díky sebeobraně jsem se dokázala ubránit,“ vyhrknu zcela jasně, trochu rozhořčeně. Fakt se mě na tohle musel ptát?!

„To máte pravdu,“ přikývne a pak se znova nadechl, „Ti muži vypadali dost zrasovaně. Pochopil bych postřelení v sebeobraně, či mnohačetná zranění, když jste se bránila. Oni ovšem byli tak zdevastovaní, že jednomu nebyla absolutně poznat tvář a druhý měl zabodnutý nůž přímo v srdci,“ shrne podezřele a počastuje mě jakýmsi policejním radarem ve svých očích. Zamračím se na něj.

„Já jsem se pouze bránila! Použila jsem v sebeobraně cokoli, co mi bylo po ruce. Jednomu jsem vychrstla rozpálenou pánvičku s řízky do obličeje,“ syknu podrážděně a zaslechnu druhého policistu, jak se uchechtl té pánvičce s řízky, když to zapisoval. Policista v popředí ho zpraží nevraživým pohledem a pak se vrátí pohledem zpět ke mně.

„Na sebeobraně vás učili, jak obratně a účinně zneškodnit cíl,“ shrne netečně.

„Ano,“ hlesnu souhlasně, nechápající jeho záměr.

„Ale určitě vás tam neučili to, abyste někoho dokázala zabít,“ dodá podezřele a přimhouří oči, jako kdyby skenoval můj výraz obličeje.

„Co si jako myslíte? Pozvala jsem si je do domu, aby mě zabili a místo toho zabila já je?! Reagovala jsem pouze v sebeobraně. Naskočil mi pud sebezáchovy a já dělala vše pro to, abych se zvládla ubránit,“ vyhrknu značně podrážděně. Už mě začínal těmi otázky srát.

„Nic takového neříkám, jen vysvětluji, jak to může působit,“ brání se klidným hlasem.

„Kdybych se neubránila, zabili by mě. Reagoval by tak každý, i Vy!“ trefím se do něj obranně. On ovšem na to nic neřekl. Změřil si mě ještě jedním zvláštním výrazem a pak si upravil svou policejní bundu, ve které tam stále byl.

„Dnes ještě naposled půjdeme na místo události. Poté byt uvolníme, abyste se s přítelem tam mohla vrátit,“ informuje mě a já mu na to jen přikývnu. Druhý policista si sbalil notýsek s tužkou do bundy a byl tak připravený na odchod.

„Budeme vás ještě kontaktovat,“ dodá policista stojící u mě a otočí se na odchod. Poté se oba dva rozloučí a když už chtěli vzít za kliku, někdo jim vpadl do dveří zvenčí. Zapátrala jsem tam pohledem, doufající, že je to Adam, ovšem k mému překvapení jsem pohlédla na majora Soukupa. Co ten tu kurva chce?!

S policisty se pozdravili a vyměnili se u mě na pokoji. Soukup ke mně došel pomalými kroky a zdvořile mě pozdravil.

„Dobrý den, slečno Tomanová.“

„Co tu chcete?!“ vypálím po něm hned otázku. Kdyby zrovna přišel Adam, bylo by to jistě blbá situace, která by mi byla podobná. Asi karma.

„Slyšel jsem o vaší nehodě, tak jsem se za vámi přišel podívat,“ odpoví klidně a prohlédne si mě, jako kdyby skenoval, zda jsem celá.

„Jasně,“ syknu s mírnou dávkou sarkasmu a počastuji ho podezřelým výrazem. On jako kdyby to tušil, že mu nevěřím a mírně se ušklíbl.

„Vlastně jsem vás chtěl kontaktovat daleko dřív, ale nedostal jsem se k tomu,“ nadhodí a chopí se židle opodál. Otočí si ji opěradlem před sebe a usoudí se na ní obkročmo. Ležérně se opře o opěradlo lokty a podívá se na mě jakýmsi pátravým výrazem.

„Proč?“ opáčím hned.

„Když jsme spolu mluvili naposled, potvrdili jsme si aktivování zařízení na mobil pana Al-Sheida,“ zrekapituluje a já mu to jen odkývnu. Zároveň jsem se nervózně podívala ke dveřím. Fakt jsem si nepřála, aby zrovna vstoupil Adam.

„Tak opravdu to fungovalo. Přijel jsem do kanceláře, kde mi to potvrdili. Ovšem po několika hodinách jsme z nepochopitelných důvodu ztratili příjem a nedověděli jsme se absolutně nic,“ vysvětlí mi klidným hlasem a já na něj pohlédnu vcelku překvapeně.

„Co? Jak to?!“ vyhrknu nechápavě.

„To řekněte vy mě,“ nadhodí a pokyne mi gestem ruky. Koukala jsem na něj zcela nechápavě.

„Co? Jakože za to můžu já?“ nadhodím netečně.

„No, třeba jste mu to řekla, co jste udělala a on ten virus nechal odstranit, nebo vyměnil mobil,“ nadhodí jisté teorie a mě to neskutečně pobaví. Uchechtnu se s jistou ironií v hlase.

„Děláte si srandu?! On o tom neví! Nebo já mu to do teď neřekla, navíc jak by to mohl poznat? Maximálně kdyby měl v mobilu nějaký chytrý antivirus třeba, to by mohlo existovat, ne?“ začnu střílet od boku svou teorii a on jen pokrčí rameny.

„To nevím, doufal jsem, že mi to prozradíte vy,“ dodá po chvíli a mně se rozjel mozek na maximum.

„Počkat, takže je zcela možné, že on to celou tu dobu ví?“ vyvstane mi otázka na jazyku a po těle mi přeběhne mráz. A sakra…

„Zřejmě ano,“ přikývne Soukup a otočí se, protože zaslechl otevírání dveří. Vzpamatuji se z přemýšlení a pohlédnu na Adama, který k nám zrovna přicházel pomalými kroky. Netvářil se vůbec přátelsky, když zaznamenal Soukupa sedícího u mé postele. Vlastně z něj šel vcelku strach. Jeho kamenný a nepřístupný výraz byl zpátky.

Temný nelítostný Mr.Black!