Mr.Black Vesmírná černá - 21.kapitola

Anotace: Abych Vám ještě vylepšila ten pátek, tak tu máte další kapitolu! :)) Taková odlehčující...řekla bych!

Sbírka: Mr.Black - Vesmírná černá - Kniha druhá

 

21.kapitola

 

Ráno jsem se probudila a k mému překvapení vedle mě stále ležel Adam. Čekala jsem, že už bude pryč, jak mu to bývalo podobné, ale on tam stále byl a spal. Rozkoukala jsem se a cítila, jak mě bolí celé tělo. Cítila jsem se, jak kdybych se měla každou chvíli rozpadnout. Byla jsem hrozně křehká. Ovšem neváhala bych nasednout na Adama a hned se s ním pomilovat.

Potají jsem ho sledovala, tu jeho krásnou tvář, která vypadala tak poklidně. Tiše oddychoval a hruď se mu mírně zvedala.

Cítila jsem, jak mi srdce pookřálo a uvědomila si, jak ho neskutečně moc miluju.

Ne, že bych to předtím nevěděla, ovšem teď se ten pocit jaksi umocnil a já si ho plně uvědomovala.

Byla jsem schopna s ním jít na kraj světa, i když to znamenalo jisté riziko.

Ale on mi za to stál. Vždycky bude!

„Dobré ráno, lásko,“ utrousím tiše, když se po chvilce začal probouzet a všiml si, že už jsem vzhůru. Možná se chudák vzbudil s jistým uvědoměním, že ho někdo pozoruje.

„Dobré ráno, vesmíre,“ odpoví tiše, s mírným úsměvem, než si obličej protře svými dlaněmi. Znaveně se pak otočí čelem ke mně a pohladí mě po nahém rameni. Ten dotek mi rozvibroval celé zmožené tělo. Natáhla jsem k němu ruku a dlaní mu jemně přejela po jeho vypracované paži. Neušlo mi, jak se pod mým dotykem napnul a přišlo mi, že se ode mě nepatrně odtáhl. Jako kdyby mu můj dotyk vadil, či má blízkost.

„Ty nechceš abych se tě dotýkala?“ otážu se značnou starostí ve tváři.

„Ne, to ne,“ opáčí hned, jak kdyby věděl, na co narážím.

„Tak proč si mě k sobě nepustíš blíž?“ naléhám na něj.

„Nechci ti ublížit,“ pokrčí jemně rameny a svou rukou mě pohladí. Přitulím se mu do náruče a hlavu si schovám pod jeho krk. On na mě svou hlavu decentně položí a schová si mě do objetí.

Pevně ho obejmu kolem pasu a nasaji jeho vůni.

Nikdy se ho nedokážu nabažit.

Cítila jsem, že potřebuji víc z něj. Políbila jsem ho na jemnou voňavou kůži na krku a pokračovala drobnými polibky až k jeho klíční kosti. Nohu jsem si hodila přes jeho bok a ucítila jeho ranní erekci. Chtivě jsem se mu utřela o klín a vzrušeně zaúpěla, jak moc jsem ho chtěla. Adam mě však jemně chytl za ramena a decentně od sebe odtáhl.

„Vesmíre, víš, že nemůžeme,“ opáčí rozmrzele.

„Ale já chci, cítím se dobře,“ nenechám se odbýt jen tak. Už jsem se chtěla k němu znova natáhnout, ale Adam mě od sebe znova odstrčil, aby mi v tom zabránil.

Nebylo v tom gestu nic špatného, věděla jsem, že to myslí dobře, ale znatelně mě to popudilo.

„Prostě to ještě vydržíme pár týdnů,“ řekne o něco víc rozhodně.

„Nevydržím to tak dlouho! Ne vedle tebe!“ postěžuji si a našpulím naštvaně pusu.

„Budeš muset, nic jiného ti nezbývá,“ pronese tak suše, jako kdyby jemu to bylo jedno. Tentokrát jsem se naštvaně od něj odvrátila úplně a položila se ztěžka na záda. Žebra se opět ozvala.

„Vidíš, ještě nejsi ani plně uzdravená a já ti prostě nechci ublížit,“ samozřejmě mu nemohl ujít můj bolestný výraz.

„Ježiš, tak by sis dal pozor a byl bys jemný, ne?“ vyjedu hned na něj, až jsem si uvědomila, že jsem svůj tón značně přehnala. Byla jsem sexuálně deprimovaná. Sorry, no!

„Nebuď na mě hned protivná,“ osočí se podrážděně a hned se nadechne, „Mimo to, až se plně zotavíš, necháš si dát zase tělísko, či injekci a teprve potom bude připadat sex v úvahu,“ dodá zvláštním tónem hlasu, který ve mně jisto jistě zarezonuje. Ihned jsem se na něj podívala.

„Nemínila jsem se k tomu vrátit,“ řeknu rozhodně a on se na mě tázavě podívá, „Prostě už dvakrát mě tělísko vypeklo a já se už znova k tomu vracet nechci. Nechci se cpát antikoncepcí ani si do těla nechat píchat injekce. Chci být už čistá a potencionálně být připravená na to, třeba jednou otěhotnět,“ dodám nekompromisně. Ať si o tom myslel své, bylo to mé tělo a o tom jsem rozhodovala pouze jen já. Adam se napnul mírně v zádech a pak se posadil.

„A ty bys chtěla otěhotnět?“ zvážní. Viděla jsem jistý stín obav v jeho očích.

„Ano, jednou. Ne, teď,“ přikývnu a on propadl kamsi do svých myšlenek, „Vím, že na tohle téma ještě nenastal ten pravý čas, ale měli bychom si o tom promluvit, vzhledem k tomu, co se stalo,“ dodám umírněněji.

„Jo, to máš pravdu,“ přitaká pouze a nervózně si prohrábl vlasy.

„Neříkám, že chci dítě teď hned, ale jednou ano a zároveň ho nechci až třeba ve čtyřiceti, to už budu na to stará,“ pronesu nadneseně, abychom se o tom nemuseli bavit, jak o nějaké komplikaci.

„Tím mi chceš říct, že já už jsem starý?“ chytne se mých slov uštěpačně, i když jsem viděla v jeho koutku mírný úšklebek.

„Ty jsi stále mladý a krásný a není ti ještě čtyřicet!“ opravím se hned a nadechnu se pokračovat, „Ale prostě víš, jak to myslím. Nechci to odkládat neustále kvůli něčemu.“

„Ale teď si myslím, že není vhodná doba, alespoň dokud nezjistíme, kdo stál za tím útokem a nezbavíme se jistých potencionálních nepřátel,“ řekne zcela vážně Adam. Věděla jsem, že má pravdu. Pokud mám přivést na svět miminko, musí to být do klidného prostředí, bez hrozícího nebezpečí.

„V tom s tebou musím souhlasit,“ přikývnu rozhodně, „A chtěl bys vůbec dítě?“ vyslovím tu otázku opatrně. Já o svém názoru měla jasno, ovšem nevěděla jsem, co si o tom myslí on. Jak to cítí. Adam se natáhl po mé ruce a pevně ji stiskl v dlani.

„Jasně, že chtěl a ani nevíš, jak mě mrzí, že jsme o něj přišli,“ pošeptá to tak tiše, jako kdyby ho to mělo každou chvíli dojmout k slzám. Sevřelo se mi z toho srdce. Stiskla jsem pevně jeho dlaň a nemínila si připustit tu bolest k srdci.

„Dobře,“ hlesnu pouze a pustím se ho. Opatrně se posadím a spustím nohy dolů z postele. Posadila jsem se k němu zády a snažila se zahnat ten bolestivý osten, který se mi opíral o srdce. Prostě jsem se tomu nemohla podvolit. Ten pocit mohla maximálně popohánět pomsta. Pomsta tomu, kdo poslal ty dva chlapy.

 

 

Po převlečení a nesouhlasného navléknutí do krunýře, kdy jsem se s Adamem o tom dohadovala deset minut, jsem otráveně sešla dolů do společenské místnosti a našla mámu, jak cvičila jógu na barevné podložce. Byla převlečená do jogínských legín a měla na sobě upnutý top. Zrovna se obracela ve cviku a všimla si mé přítomnosti.

„Ah, dobré ráno, Kristýnko,“ pozdraví mě a hned se vrátí ke cvikům.

„Neříkej mi tak,“ utrousím prosebně. Nesnášela jsem, když mě takhle oslovila. Cítila jsem se jako malá holčička. Posadila jsem se do pohodlného prostorného křesla a nedbale přehodila jednu nohu přes opěrku. Hlavně pohodlně!

„Takhle bys neměla sedět,“ utrousí máma uštěpačně, když viděla mé rozvalení na křesle.

„Mami, starej se o sebe a nech mě prosím žít!“ začnu se mírně vztekat. Nemínila jsem ji poslouchat hned po ránu, „A ještě něco, prosím tě, nemluv před Adamem ani nikým jiným o sexu! Ano?! Oni na to nejsou zvyklý!“ dodám káravě. Máma se narovnala v zádech a počastovala mě naprosto nechápavým výrazem.

„Ale vždyť je to naprosto normální věc,“ utrousí nechápavě.

„Ano mami, ale pro někoho je to osobní téma! Takže prosím tě, nedělej to!“ poprosím ji důrazně a ruce pevně semknu k sobě, aby to pochopila. Máma sleze z podložky, něco si zamumlá pod nosem a pak přejde ke druhému křeslu, hned naproti mně. Elegantně se do něj posadí a dá nohu přes nohu, jako pravá dáma. Aby mi ukázala, jak bych měla správně sedět.

„Vyspala ses?“ nadhodím netečně otázku.

„Jako princezna. Je to nádherný dům a je tu božský klid,“ usoudí uznale máma.

„To je,“ uznám pouze a všimnu si přítomnosti Wagnera, který zrovna vstoupil za námi.

„Dobré ráno dámy, chcete snídani podávat zde, nebo budete jíst v jídelně,“ opáčí Wagner s úsměvem a jistou energií. Usměji se na něj a máma se na něj hned otočí.

„Dobré ráno, najíme se v jídelně, za chvíli tam přijdeme,“ odpovím mu a záhy dodám poděkování, abych nevypadala jako naprosto arogantní buran. Wagner pouze přikývne, počastuje mou matku jakýmsi zvláštním výrazem a hned odejde. Máma se pak zase narovnala do křesla a podívala se na mě.

„Co na něj tak koukáš?“ zeptám se ji podezřele.

„Tak normálně,“ pokrčí máma rameny, ale opět zapomněla na to, že ji moc dobře znám.

„Tys ho skenovala těma svýma profi očima,“ osočím ji právem.

„Možná,“ uchechtne se až mi připadalo, že se červená.

„Mami! Tobě se Wagner líbí!“ vyhrknu zaskočeně až mě to trochu pobaví.

„Je to muž na úrovni!“ uculí se máma a já div nespadla z toho velkého křesla.

„Ježiši, mami! Hlavně na něj nic nezkoušej, on je tak hodný a nezaslouží si…tebe,“ utrousím prosebně. Moje máma by ho zničila, tím jsem si byla jistá. Máma po tátovi neměla moc dlouhodobých partnerů, málo s kterým vydržela, ale vždy když s někým byla a horlivě mi představila, do pár měsíců už spolu nebyli. Máma je prostě Střelec!

„Hej! To budu brát jako urážku, navíc, jen se na něj koukám! To neškodí ničemu,“ brání se pouze.

„Jo, ale když na něj civíš, jak chameleon na mouchu, a ještě u toho tak koulíš oči, je to strašidelný!“ rýpnu si do ní se značným pobavením.

„Máš neskutečně prořízlý jazyk!“ pokárá mě máma.

„Hm a po kom asi?!“ vrátím ji to hned.

 

 

Po společné snídani, která proběhla naštěstí v klidu, bez žádných trapasů ohledně mé matky, mi Adam oznámil, že bude ve své pracovně, protože potřeboval pracovat. Rozloučili jsme se polibkem a zůstala jsem v jídelně s mou matkou a dvěma muži z ochranky, kteří stáli opodál.

„Co kdybychom se šly projít? Venku svítí sluníčko,“ navrhne máma při pohledu z oken ven a já se ohlédla tím stejným směrem. Skrz jehličnany se prodíralo slunce a dopadalo na zamrzlou trávu, ze kterého se kouřilo, jak se z něj odpařovala voda.

„Jo, můžeme,“ přitakám. Ačkoli další čas strávený s mámou pro mě znamenalo jistý kolaps mého mozku, musela jsem se překousnout a jít s ní ven. Na čerstvý vzduch. Prospěje to nám oběma.

 

Procházely jsme lesní pěšinou, mlčky vedle sebe a pouze slyšely kroky za námi, kdy se opodál od nás držela ochranka. Máma se na ně neustále otáčela. Nebyla zvyklá na jejich přítomnost a zřejmě jí to dělalo starosti.

Vypustila jsem z pusy obláček páry, jak mrzlo a chladný vzduch mě zastudil v plicích. Byla hrozná zima, ale paprsky slunce tomu dodávaly jisté energické povzbuzení.

„Změnila jsem názor,“ protne máma ticho a já se na ni zvědavě ohlédnu. Upírala zrak před sebe na cestu a kráčela se zaťatými pěstmi. Jako kdyby jí bylo zatěžko přiznat, že změnila názor.

„Názor na co?“ nechápu.

„Na Adama,“ vydechne těžce. Já jsem se pobaveně v duchu zasmála. Byl to vítězný smích.

„Vážně?“ opáčím se zvednutým obočím.

„Ano, když vidím, jak se o tebe stará a má o tebe péči, tak mě to jen těší. Je to muž na úrovni a ať mám o něm své valné mínění, vím, že se o tebe náležitě postará,“ zablahořečí mu máma a viděla jsem, jak kdyby z ní spadl kámen. Protřepala prsty a pak si ruce strčila do kapes kabátu. Nic jsem ji na to neřekla, pouze jsem se mírně zasmála. Nevím proč, ale měla jsem z toho radost. Ne, že by záleželo na mámy názoru, ale prostě mě to potěšilo.

„Ale asi nebude jen úspěšný podnikatel, co?“ utrousí tiše máma, tak aby nás neslyšeli ti za námi. Počastuje mě podezřelým výrazem a pak se podívá zase před sebe.

„Nebuď zvědavá, mami,“ ušklíbnu se na ni. Nemohla jsem ji vyslepičit, s kým doopravdy má tu čest. Čím méně věděla, tím lépe. Pro všechny.

„Hlavně buď opatrná, holčičko,“ utrousí máma, zastaví se v chůzi a starostlivě si mě přeměří.

„Jsem opatrná, mami,“ řeknu rozhodně. Vidím jsem v mámy obličeji zase tu mateřskou starost. Odhodlala jsem se k ní přistoupit a následně jsem ji objala. Což asi nečekala. Ztěžka vydechla a pevně mě objala kolem ramen. Přitiskla si mě na sebe a několikrát se mnou jemně zahoupala. Teda než jsem zaúpěla bolestí.

 

 

Po hodinové procházce jsme se vrátily úplně promrzlé, a tak jsem si dala horkou sprchu. Převlékla jsem se do domáčtějšího oblečení a nevzala si na sebe krunýř. Jen mě iritoval. Vyšla jsem z ložnice, kde na mě čekala ochranka a otočila jsem se na jednoho z nich.

„Doveďte mě prosím za panem Al-Sheidem,“ pokynu jim. Pouze přikývne jak robot a rozejde se vstříc do domu. Druhý vyšel hned za mnou. Přešli jsme přes celý dům až do dalšího patra, kde jsme se zastavili u velkých křídlových dveří bílé barvy. Jeden z ochranky mi dveře otevřel a já vešla. Rozhlédla jsem se po obří místnosti a shlédla k Adamovi, který seděl za velkým stolem a koukal do počítače. Spěšně na mě pohlédl a jemně se usmál. Na očích měl brýle proti modrému světlu a strašně mu to v nich slušelo. Už jsem se k němu chtěla rozejít a posadit se mu nezbedně na stůl, ale vzápětí jsem si všimla další osoby, která stála opodál u konferenčního stolu a prohrabávala se tam jistými dokumenty. Byl to muž, zhruba ve stejném věku jako Adam a byla jsem si jistá, že už jsem ho někde viděla. Též vzhlédl mým směrem a decentně pokývl hlavou na pozdrav. Adam, jako kdyby si uvědomil, že toho muže neznám a vstal od počítače.

„Uvědomil jsem si, že se vlastně neznáte osobně,“ utrousí v angličtině Adam a obejde stůl. Natáhne ke mně ruku, abych k němu došla. Rychlými kroky jsem k němu přišla a za tu ruku ho chytla. Jemně mi ji stiskne a dojde se mnou k tomu muži, který se na nás plně otočil.

„Tohle je Ismael, je to má pravá ruka, už mnoho let,“ seznámí mě s ním a mě překvapilo, že na tož že to byl jeho pravá ruka, viděla jsem ho možná jednou nebo dvakrát v Dubaji. Jednou při čtení závěti Adamova otce a pak jednou v hotelu. Jinak ne.

„Na tož, že jste jeho pravá ruka, nikdy jsem vás pořádně nepotkala,“ usměji se na Ismaela a on se ušklíbne pod hustými černými vousy, které měl ovšem pečlivě upravené.

„O to právě jde. Jsem neviditelný, ale neustále po ruce,“ odpoví brilantní angličtinou.

„To zní vcelku strašidelně,“ uchechtnu se a nechtěla jsem ani vědět, jak to doopravdy myslel.

„No, nechám vás tu, mám ještě něco na práci,“ řekne najednou Ismael, jako kdyby si uvědomil, že je tam navíc a odebere se k odchodu, ještě se se mnou náležitě rozloučí a pak zmizí za zavřenými dveřmi.

„Nechtěla jsem ho odsud vyštvat,“ utrousím nepatřičně. Adam se na mě usmál a líbl mě na čelo, čímž už mě spíše štval, než aby mi to bylo milé.

„Má práce až dost, takže to ničemu nevadí. Navíc, chci s tebou rovnou něco probrat,“ nadhodí Adam a dovede mě zpátky ke svému pracovnímu stolu. Ukáže mi na křeslo hned naproti jeho stolu a já se na něj pohodlně posadím, plná očekávání. Přejde ke své židli, na kterou se posadí a chopí se několika složek vyskládané na kupičce, které byly položené na rohu stolu. Podá mi je, ovšem jednu si ponechá v rukách. Tázavě na něj pohlédnu a položím si složky na klín. Otevřu první a pohlédnu na spis nějakého muže.

„Zúžil jsem ti výběr na šest potencionálních lidí, kteří by ti mohli být k ruce, vyber si z nich tři, které pozvu pak na osobní schůzku,“ obeznámí mě Adam a pečlivě mě sleduje. Přelítnu spis toho prvního a nijak zvlášť mě to nezaujme. Zavřu složku a položím ji před sebe na stůl. Otevřu druhou a uleknu se fotky, přiložené u spisu. Ten chlap byl ultra nesympatický a vypadal jak typický vrah. Rovnou jsem složku zavřela a počastovala Adama zděšeným výrazem. Jak někdo takový mohl projít jeho výběrem?

„Co se ti na něm nelíbí?“ zeptá se zvědavě Adam, jako kdyby zrovna na něj sázel, že si ho vyberu.

„Vždyť vypadá jako ultimátní vrah!“ nechápu jeho otázku.

„To možná, ale má skvělé výsledky! A to, že jde z něj strach, je jen dobře,“ opáčí Adam netečně. Ignorovala jsem jeho názor a otevřela další složku. K mému překvapení tam byla složka ženy. Teda vypadala spíše na muže, tím, jak byla obrovská, svalnatá a ve tváři měla jasný nepřístupný výraz. Začetla jsem se do jejího spisu s velkou zvědavostí. Sloužila v Iráku, ve speciální jednotce. Uměla plynně čtyřmi jazyky. Bezdětná. Specializovala se v boji na blízko. Uměla několik bojových umění. Líbila se mi. Složku jsem zavřela a dala si ji k boku, že patří k mým výběrům.

„Velící důstojník v Afghánistánu, vyhodili ho z armády, protože napadl velitele, který neuposlechl jeho přímí rozkaz. Degradace a následný vazební postih,“ čtu z další složky. Muž na fotce působil o něco více sympaticky než ti předchozí, o všem v očích měl jisto jistý vzdor. Což bychom asi narazili. Nemůžu mít k sobě někoho, kdo bude vzdorovat mým rozhodnutím. Tím už jsem si jednou prošla! Vlastně ne jednou.

Ale dala jsem si nakonec jeho složku k sobě.

Poslední složku jsem otevřela a prohlídla si nejdříve fotku onoho muže.

Od pohledu to byl ultimátní pičus. Namachrovaný frajírek. Byl jistě z toho výběru nejmladší, mladší jak já, nebo stejně starý. Ale toho bych musela ztřískat, jen bych se na něj po ránu podívala. Takže jsem složku rovnou zaklapla a položila na stůl. Adam mě počastoval opět nechápavým výběrem.

„Hele, oni ti nemají být sympatičtí, mají dělat svou práci, na kterou jsou prostě nejlepší. Nevybral jsem ti je pro nic za nic,“ utrousí Adam znatelně rozladěn a všimla jsem si, jak v ruce třímal ještě jednu složku se stejným obalem, jako ty, co byly přede mnou.

„A co ta poslední?“ poukážu na ni.

Adam v obličeji zvážní, rozhodně se nadechne a složkou se ke mně natáhne. Převzala jsem si ji a počastovala ho podezřelým výrazem. Opřela jsem se do křesla a složku otevřela.

Ihned, jak jsem tu jeho fotku viděla, okamžitě jsem to zavřela.

Ztěžka jsem se nadechla, až mě žebra zabolely a pocítila jsem neskutečnou vlnu zlosti.

„Co to má být?!“ syknu na něj značně rozladěně. Adam stáhne rty do pevné linky.

„Zařadil jsem i jeho, do toho výběru,“ oznámí mi suše a mně přišlo, že jsem asi špatně slyšela.

„Zbláznil ses?!“ ucedím nevěřícně. Měla jsem chuť mu říct Posral ses? nebo Ty ses asi úplně pojebal v hlavě?! ovšem nedovolila jsem si to. Ještě jsem se držela.

„Chtěla si po mně, abych nechal zjistit kde je. Zjistil jsem to a vím, že je schopný ti zaopatřit řádnou ochranu, navíc tě moc dobře zná,“ řekne Adam jakoby nic.

„V žádném případě! Nechci ho vidět, je ti to jasný!“ vyštěknu na něj, až mě to samotnou překvapí, jak moc mě Mattova složka rozhodila. Adam na mě zúží ty svoje černé oči.

„Jak tě to do prdele, mohlo vůbec napadnou, sakra?!“ neudržím se a pustím se do něj znova. Mrskla jsem mu tou složkou o stůl a zhurta vstala z křesla. Nasupeně jsem odkráčela do prostoru a snažila se rozdýchat jistou paniku ve mně. Nebyla jsem připravená vidět jeho obličej na té fotce.

„Hele, vím a rozumím ti. Ale on stále patří ke špičce,“ řekne v klidu, ačkoli jsem slyšela v jeho tónu hlasu, jak se drží. Zase ta ohraná písnička!

„Nezajímá mě to! Jeho prostě ne! Navíc byl schopný sotva chodit, na tož aby mi mohl být plně k dispozici,“ ucedím jízlivě.

„Kdyby ses podívala na zbytek těch fotek, tak bys přišla na to, že je naprosto v pořádku,“ sykne značně podrážděně Adam. Ani jednomu z nás nebyla tahle konverzace příjemná, ale co kurva čekal!

„Jsou mi u prdele nějaké jeho fotky! Mě pouze zajímalo, jestli je dostatečně ode mě daleko! V životě by mě nenapadlo, že ještě dobrovolně, bys mě s ním znova spojil dohromady!“ vyjedu na něj znova. On akorát přidával do žhnoucího kotle.

„Kristýno,“ osloví mě varovně Adam, ale mě tím ještě víc popudí proti němu.

„Kurva Adame! Já ho milovala, chápeš!“ zakřičím na něj zcela zbavena všech zábran. Adam se pouze zatnul. Neřekl ani slovo.

„Opustila jsem ho možná v tu chvíli, kdy mě naopak možná potřeboval ze všeho nejvíc a já ho kurva opustila! Oba dva jsme byli tak moc na sračku, že už si nedokážu představit, že bychom se měli někdy znova potkat! On je minulost a já si prostě nepřeju se s ním znova vidět! Takže ať tě ani nenapadne, ho přijmout!“ vykřičím se na něj, otočím se na patě a vypochoduju z jeho pracovny.

Silně prásknu s dveřmi a ochranka, která čekala za dveřmi, se hned vydá za mnou. Seběhla jsem schody se značnou bolestí v žebrech, ale bylo mi to jedno. Byla jsem tak strašně moc rozčílená, že jsem běžela dolů přes veškerou bolest.

Zavřela jsem se u nás v ložnici a když byla konečně sama, tiše jsem se rozbrečela.

Cítila jsem, jako kdyby se mi otevřela jedna velká rána na srdci.

Dala jsem si dlaň přes pusu, abych potlačila hlasitý vzlyk.

Byla jsem především plná zlosti, která se drala ze mě ven.

 

Po zbytek dne jsem nevylezla z ložnice. Byla jsem zalezlá v posteli a odpočívala. Emoce mě zcela pohltily a já se cítila ještě zranitelněji než předtím. Pohlížela jsem do mobilu, když se ozvalo ťukání na dveře a následně se mezi dveřmi objevila máma. Krátce jsem se na ní ohlédla a pak se neúčastně vrátila k mobilu. Aniž by něco řekla, vešla do ložnice a zavřela za sebou tiše dveře. Přešla až k mé straně postele a pomalu se na ni posadila.

„Právě jsem potkala Adama, jel se projet někam. Vy jste se pohádali?“ optá se máma opatrně. Dlouze jsem vydechla.

„To, že se jel projet neznamená, že jsme se pohádali,“ utrousím jen.

„No vzhledem k tomu, jak se tvářil a jak se teď tváříš ty, tak je mi to jasné,“ zkonstatuje máma a jemně mě pohladí po paži, ve které jsem svírala mobil a neúčastně jím přejížděla.

„Vyměnili jsme si pouze názor,“ řeknu zjednodušeně a odložím mobil někam na deku. Podívám se na mámy starostlivou tvář a zase jsem se držela, abych nezvrátila oči v sloup.

„Mami, nekoukej tak na mě!“ opáčím jízlivě a odhrnu ze sebe deku. Chtěla jsem už vstát, ale zastavila mě.

„Co kdybychom si poležely ještě v posteli a pustily si film, hm?“ navrhne najednou, až mě to samotnou překvapilo.

„Ale my tu nemáme televizi,“ opáčím zaskočeně.

„Chceš mi říct, že nemáš Netflix v mobilu,“ nakrčí na mě podezřele obočím. Znala mě!

„No, to mám,“ přikývnu. Máma jen uznale pokrčila rameny, natáhla se vedle mě a schovala si nohy pod deku.

„Tak si pustíme nějako komedii, hm?“ pronese jakoby nic a mě tím vezme vítr z plachet.

 

Po dvou hodinách, kdy skončil film jsem se znaveně potáhla v zádech, až mi v nich luplo a máma se vděčně posadila. Ohlédla se na mě. Viděla na mě, že se mi nálada o něco více zlepšila. Ať už to bylo díky, nebo tomu filmu.

„Nepůjdeme něco sníst? Vím, že jsi vynechala oběd, takže máš určitě hlad,“ nezapomene mi připomenout a podívá se na mě káravým pohledem.

„Neměla jsem hlad. Mám furt scvrklý žaludek,“ vysvětlím obranně, ale cítila jsem, že nyní už hlad mám.

„Takže půjdeme?“ pobídne mě máma a vstane z postele.

„Jo, jen se převleču do něčeho lepšího,“ usoudím a přejdu pomalu do šatny. Mámy se pustí o stlaní postele, ač to dělat nemusela. Jen co jsem vešla do šatny, zaslechla jsem dveře. Trošku mi zatrnulo, protože mi bylo jasné, že právě do ložnice vstoupil Adam.

„Tak já na vás počkám v jídelně, ano?“ opáčí výmluvně máma a zmizí z ložnice jak namydlený blesk. Neřekla jsem vůbec nic a vybírala si věci na převlečení. Slyšela jsem, jak Adam vstoupil do šatny a zastavil se mezi futry. Spěšně jsem po něm přelétla pohledem, abych zkontrolovala, jak se tváří. Měl založené ruce na prsou, rameny se opíral o futra. Byl oblečený do černé kožené bundy, ve které jsem ho viděla úplně poprvé a samozřejmě mu to v ní nehorázně slušelo. Na tváři měl naprosto neurčitý výraz. Nedalo se poznat, jakou má náladu, nebo co si myslí. Vrátila jsem pohled k výběru oblečení, a nakonec si vybrala upnutější černé kalhoty a k tomu obyčejnou růžovou halenku. Abych u večeře nebyla za hastroše.  

„Budeš se na mě zlobit ještě dlouho?“ protne ticho Adam. Slyšela jsem v jeho tónu jistou otrávenost.

„Nezlobím se,“ opáčím, aniž bych se na něj podívala. Položila jsem oblečení na černý taburet uprostřed místnosti a začala jsem se vysvlékat z tepláků, které jsem měla na sobě. Když jsem tam stála pouze v kalhotkách a podprsence, otočená zády k němu, cítila jsem, jak se ke mně přiblížil. Čekala jsem, že se mě dotkne, jako při jakékoli příležitosti, kdy jsem byla svlečená a odhalovala své tělo, ovšem on se mě ani nedotkl. S jitou hořkostí jsem se rychle oblékla do čistého oblečení a otočila se na něj.

„Mrzí mě to, vesmíre,“ pronese vážně a v jeho tváři byl omluvný výraz.

„Mě taky,“ přikývnu popravdě. Věděla jsem, že to byla naprosto zbytečné. Přestřelila jsem. Ovšem to téma ohledně Matta, bylo pro mě stále citlivé a já se podle toho tak zachovala. Byl tou pouze obranný mechanismus mého chorého mozku, možná i srdce.

„Myslel jsem to dobře,“ dodá záhy na to a jemně si mě stáhne do svého náručí, aby mě objal.

„Tomu rozumím, ačkoli tě naprosto nechápu,“ řeknu popravdě, „Nechápu, jak bys mě s naprostým klidem nechal s ním, po tom všem,“ dodám hořce, do jeho náruče.

„Věřím Ti!“ řekne Adam rozhodně a pevně mě sevře v jeho náručí. Byla to jednoduchá dvě slova, která znamenala tak moc.

„Jemu už bych tolik nevěřil, ale věděl bych, že by tě ochránil stůj, co stůj, že by se nenechal kopit nikým jiným,“ dodá chvíli na to.

„Jak si tím můžeš být, tak jistý?“ stále jsem nechápala jeho myšlenkové pochody. Udivovalo mě vůbec, že opravdu nad tím přemýšlel a měl to zřejmě na tolik promyšlené, že mi to teď vysvětloval. Ať to mezi mnou a Mattem dopadlo všelijak, nechtěla jsem ho už prostě vidět.

„Protože jak si byl on jistý tím, že se kvůli tobě vzdám všeho, tak já jsem si jistý tím, že on by kvůli tobě položil i život.“

Jeho slova mi dlouho rezonují v hlavě a nějak jsem si je nechtěla přiznat. Značně jsem zakroutila hlavou a nechtěla jsem se jím nechat zmást. Odtáhla jsem se od něj a rozhodně mu pohlédla do očí.

„To je úplně jedno. Prostě už o něm nechci slyšet, nechci o něm nic vědět!“

„Dobře,“ přikývne pouze Adam a pohladí mě po tváři.

„Slib mi, že ho nenajmeš,“ vyzvu ho zcela vážně. Adam se ztěžka nadechne.

„Ano, slibuju ti to!“ dodá chvilku na to a skloní se ke mně. Opře si své čelo o to mé a na chvíli zavře oči, „Omlouvám se,“ utrousí mi tiše do tváře.

„Už to neřeš,“ odbydu ho a natáhnu se k něm tak, abych ho políbila.

Natiskla jsem své rty zhurta na ty jeho a zavěsila se mu rukama kolem krku. Hned jsem polibek prohloubila jazykem a vzrušeně se o něj opřela. Adam mě pevně chytl kolem pasu a ač se snažil mě od sebe jemně odtáhnout, už jsem se nenechala.

Postrčila jsem ho zády ke skříni a zhurta ho o něj opřela. Ještě víc jsem se k němu natiskla a zběsile ho líbala. Byla jsem ráda, když jsem cítila, jak mi vyšel vstříc a jeho tělo mi odpovídalo.

Svýma rukama mi jezdil pátravě po těle a jednou dlaní mi zajel pod halenku. Okamžitě mi z toho naskočila husí kůže. Chtivě jsem mu zamručela do pusy a cítila, jak mi pulzuje klín očekáváním, tak moc jsem ho chtěla. Jednu ruku jsem sundala z jeho ramene a přejela ji po celém jeho těle, až úplně dolů, na bouli v jeho kalhotách. Promnula jsem mu penis přes kalhoty a on tiše zaúpěl. Ztěžka vydechl a snažil se mi vzdorovat tím, že mě chytl za tu dlaň, kterou jsem mu přejížděla po kalhotách. Ovšem svou druhou jsem mu ruku odstrčila a obratně mu sáhla po pásku. Rychle jsem ho odepnula knoflík a jeho penis už se dral ven z kalhot. Málem jsem vzrušením praskla při tom pohledu.

Ihned jsem si klekla a stáhla mu kalhoty i s boxerkami na půl žerdi. Na nic jsem nečekala a vzala si jeho penis plně do úst. Adam to zřejmě nečekal a natiskl se plně zády o skříň, jako kdyby dostal jistý kopanec do hrudi. Ztěžka popadl dech a hned mi dal své dlaně na hlavu. Nahmatal mi vlasy, aby mě mohl za ně držet a jemně mi s hlavou začal pohybovat. Udávat jistý rytmus. Zuřivě jsem ho sála a cítila, jak mě zaplavuje jistý adrenalin a vzrušení. Byla to směsice všeho, co mi za poslední dobu chybělo.

Netrvalo to příliš dlouho a Adam se udělal. Vítězně jsem se na něj podívala, když ho očistila svým jazykem a ladně vstala. Opíral se ztěžka hlavou o skříň a koukal na mě zastřeným výrazem. Pak se mírně usmál.

„Počkej, až budeš moct,“ ušklíbne se a já k němu přistoupím s provokativním výrazem.

„Jo, tak co?“ vyzvu ho.

„Tak tě budu šukat od rána do večera,“ zavrčí tím svým chraplavým tónem, který ve mně jisto jistě zanechal stopy.