Mr.Black Vesmírná černá - 25.kapitola

Anotace: Jak to jen říct...prostě některé cesty se zase spojí, asi osud?!

Sbírka: Mr.Black - Vesmírná černá - Kniha druhá

Varování!

Tato kapitola obsahuje explicitní obsah - násilí, agresy, nevhodné chování, vulgarismy, a další...

Takže opět čtěte na vlastní nebezpečí...ale!

Nebude to tak hrozné jako spálení olejem od řízků! Přísahám! :D

 

Krásné pondělí!

E.

 

 

 

25.kapitola

 

„Je mi u prdele, koho ty posloucháš, prostě se sbal a jdi, a já si to se svým manželem následně vyříkám sama,“ procedím výhružně, aniž bych sklopila pohled jinam. Matt se varovně nahrbil a trochu naklonil svou tvář blíž ke mně. Znala jsem řeč jeho těla a věděla jsem, že je nasraný. I ten jeho zamračený ksicht jsem znala.

Tušila jsem, že i on si bude stát za svým, ostatně jako vždycky. Takhle jsme tam mohli stát ještě hodně dlouho a navzájem se vraždit pohledy.

„Bree!“ křiknu nahlas, tak aby mě zaslechla z chodby. Ani jsem se nenadála a Bree vešla dovnitř pokoje. Odstoupila jsem od Matta a pohlédla na ni.

„Svolej mi k molu pár mužů, především Joshe, nebo Johna, nevím, jak se jmenuje přesně. Takový ten černovlasý, ošklivý jak noc a jeho drahého kamaráda, takový menší Mexičan! Většinu hlídkují u hlavních dveří!“ řeknu jasný příkaz a ona jen porozuměna přikývne a ihned odejde splnit svůj úkol. Jen za ní bouchnou dveře a já vrátím pohled na Matta, který mě propichoval pohledem.

„Naposled ti říkám, aby sis sbalil své věci, jinak skončíš v pytli, jako ti dva zmrdi, kteří tam za chvíli skončí taky,“ řeknu s naprostým klidem a otočím se na podpatku k odchodu. On mě však obratně chytne za loket a zastaví mě v pohybu. Zlostně se na něj otočím a prudce do něj strčím, „Jasně jsem ti řekla, ať kurva na mě nesaháš!“ vykřiknu nepříčetně.

„A co chceš jako udělat, hm? Chceš je nechat zabít před zraky všech?!“ zahřmí mi před obličejem, když se ke mně sehne. Ucítila jsem jeho vůni a vyvolalo to ve mně jisté chvění. Jako kdyby mi to zase všechno připomnělo.

„Jo, bude to hromadná poprava, jako varování pro všechny,“ řeknu rozhodně a pak se zhurta nadechnu, „A teď už mě kurva pusť, nebo se neznám,“ dodám varovně.

Mínila jsem ho kopnout, ať už do rozkroku, nebo do té jeho nohy, kterou měl možná zahojenou, ale jisto jistě to bylo jeho slabé místo.

Hrdelně div nezavrčel a pak mě pustil.

Hned ode mě odstoupil a přešel několik kroků ke křeslu, kde měl odložené kalhoty. Rozešla jsem se ke dveřím a nechala ho tam. Byla jsem rozhodnutá jít si to vyřídit s těma dvěma a jeho vyřeším potom.

On byl pro mě menší škodná než ti dva. Zatím.

 

Byla jsem ráda, že když jsem došla k molu, nikdo tam ještě nebyl. Ráznými kroky jsem došla přes molo až na samotný konec a zaujala pozici velké šéfky, aby ze mě šel alespoň trochu respekt. Po chvilce jsem slyšela několik kroků.

Otočila jsem se a shlédla na přesně ty dva muže, které jsem měla na mysli. Ihned za nimi šla Bree a pár dalších chlapů zůstalo stát před molem. Nemohl mi ujít příchod Matta, který se ráznými kroky rozešel akorát po dřevěném mole, směrem k nám.

Usměji se na ty dva, když se zastaví kousek přede mnou. Oba mě slušně pozdraví a na tom Mexičanovi bylo vidět, že je nervózní. Jako kdyby tušil, co ho čeká. Ovšem to ani zdaleka nevěděl, co ho opravdu čeká. Bree se za nimi obranně postavila, mírně se rozkročila a dala ruce za zády. Stála tam, jako kdyby byla v armádě. Kolem ní se ještě protáhl Matt, který obešel ty dva a stoupl si ke mně, kousek od mého pravého boku. Chtěla jsem se na něj hnusně podívat, ale soustředila jsem se na ty dva idioty přede mnou.

„Pánové, děkuji, že jste přišli,“ chopím se slova a pomalými kroky se rozejdu k nim. Dám ruce za záda, abych vypadala uvolněněji a zastavím se kousek před tím Američanem.

„Stalo se něco paní?“ otáže se s blbým výrazem ve ksichtě. Uchechtnu se.

„No, byla bych ráda, kdybyste mi vysvětlili, proč tu byla včera loď, na kterou jste nakládali bedny se zbraněmi. Vím, že ta loď byla neohlášená a nebyl v plánu žádný vývoz,“ řeknu s naprostým klidem. Mexičan nervózně přešlápl a týpek přede mnou se narovnal v zádech.

„Nevím, o čem to mluvíte, paní,“ řekne rozhodně, s jasnou lží v očích. Takže bude ze mě ještě dělat blbou!

„Och, tak ty nevíš!“ syknu varovně, střelím pohledem k Bree, která ihned pochopí, obratně přiskočí k týpkovi a jedním hmatem ho donutí kleknout. Mexičan poodstoupí vystrašeně do strany, i když věděl, že nemá moc šancí na útěk. Pouze obranně vztyčil ruce k hlavě.

„Podej mi tvou zbraň!“ syknu směrem k Mattovi, aniž bych k němu shlédla a nastavila jsem k němu ruku. Věděla jsem, že mu je to krajně nepříjemné, půjčovat mi jeho zbraň, ale momentálně neměl moc na výběr. Slyšela jsem, jak si z opasku vytáhl zbraň a vložil mi ji do rukou. Odjistila jsem jí a natáhla před obličej toho Američana.

„Takže, vyklop to, nebo tě na místě zastřelím!“ vyzvu ho varovně.

„Nic ti neřeknu, ty děvko zasraná!“ vyhrkne na mě značně rozčíleně a mě ta jeho vzpurnost div nerozesmála. Byl to další zbytečný kretén!

„Že ne?“ uchechtnu se a střelím ho do ramene. Výstřel se nesl okolím a jisto jistě zaujal muže na začátku mola. Cítila jsem, jak na mě dopadlo pár kapek jeho krve a hned na to začal neskutečně křičet. Zmítal sebou v bolestech na zemi, ovšem Bree ho vytáhla zpátky za flígr na kolena a podepřela si ho svým kolenem, které mu zaryla do zad.

„Dělali jsme to na zakázku!“ vyhrkne vystrašeně Mexičan a já po něm střelím pohledem.

„Nic jí neříkej, ty kokote!“ sykne v bolestech postřelený týpek, který měl už celou košili od krve. V jeho očích jsem viděla naprostou zlost. Přistoupila jsem několika pomalými kroky k Mexičanovi a zbraní mu pokynula, aby si klekl. Vystrašeně si klekl na kolena a ruce měl stále nad hlavou.

„Nemám moc trpělivosti, abych to z vás lámala, takže buď mi to řeknete, nebo vás nechám mučit,“ vyslovím další výhružku, kterou jsem myslela naprosto vážně.

„Raději chcípnu, než abych ti něco řekl, ty kurvo!“ procedí skrz zuby odvážně znova ten Američan a mě jeho existence už opravdu otravovala.

Namířila jsem se na jeho hlavu a obratně zmáčkla spoušť.

Střelila jsem ho rovnou mezi oči, kdy se za ohlušujícího zvuku střelby, jeho mrtvé tělo sesunulo plně k zemi. Ani jsem nemrkla a otočila se k Mexičanovi, který už se třásl strachy.

„Takže, když mi to řekneš, nechám tě žít,“ pronesu opět s naprostým klidem.

„Slibujete?“ utrousí lámanou angličtinou.

„Ano,“ přikývnu a narovnám se v zádech. Zbraň si předložím před sebe, ale stále jsem pevně svírala tak, že jsem byla schopna okamžitě vystřelit.

„Já moc dobře neumět anglicky, můžu mluvit ve španělštině,“ opáčí ustrašeně Mexičan a já se ohlédnu přes rameno na Matta. Věděla jsem, že on tím jazykem mluví. Přešel pomalými kroky blíž, ale stále mi stál za zády. Gestem obličeje jsem popohnala Mexičana, aby začal mluvit. Spustil rychle ve španělštině a já nastražila ucho směrem k Mattovi, který mi to měl tlumočit.

„Říká, že si několik beden objednal jistý muž, který si nechá říkat Glock. Je to místní gangster, kterého zřejmě sere, že mu Al-Sheid fušuje do byznysu svými nelegálními zbraněmi,“ přeloží mi Matt a já nespustím oči z Mexičana.

„Měli to domluvené už dlouho a jen se čekalo na odjezd Al-Sheida, aby byl tak vzduch čistý a oni to zvládli propašovat, aniž by to někdo zaznamenal,“ dodá po chvilce.

„Proč si to dělal? Měl si peněz málo?“ zeptám se zvědavě a Matt mu to v krátkosti přeloží.

Úplně jsem zapomněla, jak zněl, když mluvil v portugalštině nebo španělštině.

„Prý ho přemluvil ten, co už je teď mrtvej,“ řekne po chvíli Matt a já jen přikývnu. Byla to trapná výmluva.

„Prosím, paní Al-Sheid, nezabíjejte mě, prosím!“ zahlaholí Mexičan ustrašeně zase lámanou angličtinou. Líbilo se mi, jak mě oslovil mým novým příjmením. Cítila jsem se silně. Nicméně, napřáhla jsem se a rovnou vystřelila na jeho hlavu.

Kulka mu provrtala mozek a vzápětí se svalil též mrtvý k zemi. Cítila jsem jisté uspokojení z toho, že tihle dva jsou nyní mrtvý. Otočila jsem se na patě a přešla k Mattovi, který na mě zíral lehce zaskočen. Položila jsem mu zbraň do jeho napřáhnuté dlaně.

„Ukliďte ta těla, hoďte je do moře, nebo je spalte, je mi to jedno, ale ať všichni vědí o tom, proč právě zemřeli!“ řeknu rozhodně, otočím se na jehlách a odkráčím si to pryč. Kráčela jsem rozhodnými kroky po molu a blížila se ke zbytkům mužů, které přivedla Bree. Všichni si nestoupli div do pozoru. Obratně jsem sešla ty tři dlouhé schody a ani se na ně nepodívala.

„Běžte jim pomoct s úklidem!“ řekla jsem pouze tím nejvíc arogantním hlasem co jsem v sobě našla a rozešla se vstříc k domu.

 

 

Jakmile jsem vrazila do dveří ložnice, zrovna jsem vyrušila pokojskou, která nadskočila mým rázným příchodem dovnitř. Rukou jsem ji pokynula, aby okamžitě odešla a ona okamžitě pochopila. Jen co se za ní zavřely dveře, přešla jsem k mobilu, který stále ležel na nočním stolku. Stále žádná odezva od Adama. Vzápětí jsem si uvědomila, že vlastně mám kontakt na Ismaela. Vytočila jsem jeho číslo a on to hned k mému údivu vzal.

„Ano, paní, děje se něco?!“ spustí hned zaskočeně.

„Proč mi Adam nebere mobil?!“ zavrčím.

„Ah to nevím, paní Al-Sheid. Vím jen, že od přistání v Paříži je plně zaměstnán, mám mu něco vzkázat?“

„Jo, aby mi kurva zavolal!“ syknu nevraživě a hovor ukončím.

Hodila jsem mobil do postele a vyzula se z bot. Bosky jsem přešla po hustém koberci a došla až do koupelny. Stoupla jsem si před zrcadlo a viděla, několik kapek cizí krve na mým obličeji a taky několik na mých šatech. Umínila jsem si to ze sebe okamžitě smýt. Obratně jsem se vysvlékla z oblečení, které jsem na sobě už nechtěla nikdy vidět a zašla rovnou do sprchy. Voda na mě začala ihned téct a já se chtěla celá umýt.

Chtěla jsem ze sebe smýt ten pocit.

Ten pocit, že to vlastně vůbec nic se mnou neudělalo.

Ten dobrý pocit, že jsem zbavila svět dalších zbytečných kreténů.

Možná to bylo ono, o čem mluvila posledně Bree.

Ten zasraně dobrej pocit!

 

Po důkladném osprchování, jsem se osušila a převlékla jsem se do jednodílných plavek. Přesto jsem si přetáhla domáčtější šaty, nazula se do gumových pantofli, které jsem nosívala k bazénu a uchopila do rukou mobil, kdyby se náhodou uvolil zavolat Adam. Vyšla jsem ze dveří a zrovna vyšla schody Bree. Viděla jsem, jak byla umazaná o krve, daleko víc než já.

„Umyj se a pak za mnou přijď k bazénu,“ pokynu ji bez špetky dobré nálady. Ona jen přikývne a zapadne do svého pokoje. Obratně seběhnu schody a vydám se do jídelny, kde na mě čekala již snídaně, kterou zrovna servírovala na stůl Nillima. Zamračila jsem se, protože mi bylo naprosto jasný, že i ona věděla o přítomnosti Matta.

„Ah, dobré ráno, Kristýno,“ usměje se na mě, ovšem úsměv ji hned klesne, když zaznamená můj zamračený výraz.

„Předpokládám, že i vy jste věděla, že je tu O’Brian,“ syknu nasraně a posadím se na židli.

„Mrzí mě to slečno, já,“ opáčí zaskočeně a já zvednu arogantně ruku, jako že nic slyšet nechci.

„Běžte si dělat svoji práci, nechci nic slyšet,“ ucedím arogantně, až jsem věděla, že jsem svým způsobem nespravedlivá vůči Nillimě. Ale bylo toho ve mně tolik, že jsem se nedokázala udržet.

Nillima pouze stáhne tvář, otočí se na patě a beze slov odejde. Dívala jsem se na její odcházející záda a pak se natáhla po malé konvičce s kávou. Nalila jsem si vařící kávu do hrnečku a hned jsem se jí napila. Chutnala hořce, ale skvěle! Na talíř jsem si nandala z každého připraveného talíře něco a pustila se s chutí do jídla. Užívala jsem si toho ticha, které v domě panovalo a plně se oddala té samotě. Když už jsem měla skoro dojedeno, slyšela jsem třísknutí dveří. Ohlédla jsem se směrem k chodbě, která vedla od hlavních dveří a viděla v ní přicházet Matta. Shlédla jsem hned zpět, do svého talíře a usoudila, že mě právě přešla chuť to dojíst. On se ničím nezdráhal a přešel až ke stolu. Zastavil se kousek ode mě a natáhl se po slanině, která byla přímo přede mnou. Nakrčila jsem nos a počastovala ho nepřátelským výrazem. Viděla jsem, jak měl umazané kalhoty od krve, nemluvě o jeho pažích. Jako by se brodil krví až po lokty.

„Musíš tu chodit po domě, takhle?!“ syknu znechuceně.

„Proč by ne? Udělal jsem za tebe špinavou práci,“ sykne nesouhlasně Matt a stále se udržoval v mé blízkosti. Odložila jsem vidličku na talíř, až řinčivě zacinkala a zhurta vstala ze židle. Podívala jsem se do té jeho tváře, kterou jsem měla sto chutí praštit a odstoupila od židle.

„Zjisti mi něco o tom Glockovi, ať tu jsi aspoň k něčemu dobrý,“ pokynu mu arogantně, abych mu dala najevo mou nevoli vůči jeho osobě. Zaslechla jsem, jak si něco zanadával pod nosem, ale mínila jsem ho ignorovat.

Vyšla jsem ven k bazénu, zrovna když tam přišla Bree. Držela se opodál a nelezla mi na oči. Ostatně jako zbytek personálu. Neměla jsem na nikoho náladu a mínila si užít čas jen sama pro sebe. Opalovala jsem se u bazénu v plavkách a užívala si skvělého počasí.

Z rozjímání mě vytrhlo zvonění mobilu.

Pohlédla jsem na display a viděla, že mi volá Adam. Konečně!

„Promiň vesmíre, že se ozývám až teď! Měl jsem toho plno a řešil jeden problém za druhým,“ opáčí výmluvně a Adam a já se ztěžka nadechnu. Chtěla jsem na něj spustit salvu nadávek, ale zachovala jsem chladnou hlavu. Prozatím.

„Nechceš mi něco vysvětlit?“ otážu se klidným, přesto pevným hlasem.

„Co myslíš?“ nechápe.

„Jestli si dobře pamatuji, slíbil si mi, že ho nenajmeš!“ procedím značně podrážděně.

„Něco se stalo? Jsi v pořádku?!“ utrousí zaskočeně. Nezeptá se na něj, hned myslí na to, že se mi zřejmě něco stalo, když jsem přišla na jeho tajného ochránce.

„Nic se mi kurva nestalo! Tys porušil slib, a ještě si mi lhal, Adame!“ vyhrknu na něj v češtině. Už jsem byla zase rozčílená. Tak málo mi stačilo.

„Kristýno…“ napomene mě varovně. Věděla jsem, že přímo nesnášel, když jsem s ním mluvila sprostě, ale to měl hold smůlu.

„Tohle na mě nezkoušej! Jsem na tebe neuvěřitelně nasraná a pěkně si mě zklamal, abys věděl! Takže, ať se míníš vrátit kdykoli, koukej přijít s pořádnou omluvou, jinak se ani nevracej!“ řeknu naprosto vážně a típnu mu hned hovor, aby na to nemohl nic říct. Měla jsem sto chutí ten mobil zahodit do bazénu, ale nechtěla jsem o něj přijít.

Věděla jsem, že si musím vybít zlost na někom jiném. Nebo na něčem jiném.

Vstala jsem z lehátka, nazula jsem se do pantoflí a rozešla se do domu. Vyběhla jsem schody směrem do ložnice a měla Bree hned v patách. Zastavila se kousek od schodů a já se zabouchla v ložnici. Přešla jsem do šatny a převlékla se do sportovních věcí. Navlékla jsem se pouze do upnutých legín a černé sportovní podprsenky, nazula si botasky a zase vyšla z pokoje. Ohlédla jsem se na Mattovi zavřené dveře a doufala, že nějakým způsobem zmoudří a opravdu se sbalí a vypadne odsud. Z tohoto domu. Z mého života.  

 

Už jsem se chystala vyjít z domu, když mě dohnala Bree, která předtím před dveřmi nebyla. Zřejmě se převlékala do sportovního, když jsem ji viděla v jiném oblečení než předtím. Otočím se na ni a zastavím se.

„Chci si jít zaběhat sama,“ pokynu ji neoblomně.

„Měla bych být s tebou,“ snaží se mi oponovat, ovšem ustoupí, když se na ni podívám. Vražedně. Pouze ustoupí krok vzad a pokývne hlavou. Chopím se kliky a vyjdu ven, do pozdního odpoledne. U dveří se napřímí dva muži, kteří nahradili místo po někom, kdo je již mrtvý.

„Dobrý den, paní Al-Sheid,“ pozdraví jeden z nich, když se na mě podíval a ustoupil, aby mi nepřekážel v odchodu. Nic mu na to neodpovím a se vztyčenou hlavu se rozeběhnu po cestě dolů. Bylo mi úplně jedno, jestli na ně budu působit jako ultimátní kráva, oni mi byli jedno. Pomalu jsem klusala z kopce a cítila jistý nával adrenalinu. Jakmile jsem doběhla k pěšině směrem k pláži, rozeběhla jsem se do sprintu. Měla jsem sto chutí křičet, vykřičet mou zlost do celého světa, ale věděla jsem, že bych to neudýchala spolu s během. Držela jsem to v sobě a až do samého konce, kdy jsem doběhla až na konec mola. Stoupla jsem si až na samotný okraj a začala jsem hrdelně křičet. Křičela jsem před sebe do moře, a tak dlouho, dokud mi neselhaly samotné hlasivky. Jakmile jsem se nadechla, opřela jsem si ruce v bok a nešťastně pohlédla kolem sebe. Prostě v jaké chvíli se zase tak všechno posralo?!

 

Seděla jsem na kraji mola, dokud slunce úplně nezapadlo za horizont ostrova a tiše přemýšlela. Byla jsem už vypjatá a znavená.

Cítila jsem se zrazeně a místy až nepatřičně, kvůli svému chování.

Věděla jsem, že jsem si spálila žáhu na Nillimě, která za nic nemohla, stejně tak jako na Bree. Dělala pouze svou práci.

Ovšem ze všeho nejvíc mě rozčilovalo to, že tu prostě byl Matt. Neviděla jsem jediný důvod, proč sakra vzal tu práci. Chtěla jsem to vědět, ale absolutně jsem se ho nechtěla na to ptát. Nechtěla jsem s ním mluvit, natož se s ním potkat a vidět.

Jak jsem na to nebyla připravená, celkově o něm mluvit a vzpomínat na něj, tak teď jsem ho tu měla, v našem domě a opakovala se jistá minulost. Snažila jsem si v hlavě najít vysvětlení, proč se Adam takto rozhodl a co ho pane bože k tomu vedlo.

Vždyť moc dobře věděl, jak mi tím ublíží.

Myslel si, že mě Matt nějak spasí, když dojde na nejhorší a někdo mi bude chtít ublížit?!

Vstala jsem a byla rozhodnutá, že musím najít Nillimu a řádně se ji omluvit. Oklepala jsem si zadek a dala se do mě trochu zima. Byla jsem stále zpocená z běhu a kolem pofukoval chladný větřík, který byl trochu nepříjemný. Otočila jsem se na odchod a zaznamenala stojícího Matta uprostřed mola.

Tyčil se tam ve své výšce, nohy měl mírně rozkročené, ruce ležérně položené za zády a pečlivě mě sledoval. Byl na stráži. To si snad ze mě děláte prdel?!

Zanadávám si pod nosem a pomalu se rozejdu k němu. Tvářila jsem se jak osina v zadku, aby mi, pokud možno, uhnul z cesty a nemuseli se spolu ani bavit. Ovšem, jakmile jsem došla kousek od něj, neuhnul ani píď. Nechtěla jsem se kolem něj tak blízko prosmeknout, aniž bych nespadla vody.

„Můžeš laskavě uhnout, ráda bych prošla,“ pronesu suše, ale nepodívala jsem se na něj. Koukala jsem stranou.

„Nejdřív si promluvíme,“ pokyne rozhodně, klidným hlasem.

„Nemáme o čem,“ odseknu mu ještě rozhodněji.

„Mluvil jsem s Al-Sheidem,“ obeznámí mě. Jistě, že mluvil!

„A co jako?! Všechno si mu vykecal?!“ obořím se na něj a podívám se do jeho kamenné tváře.

„Informoval jsem ho o tom, co se vlastně stalo a žes ho připravila o dva chlapy z ochranky,“ pronese tak monotónně.

„Jo, nepřekvapuje mě to. Zapomněla jsem, že jsi teď jeho nový věrný čokl,“ rýpnu si do něj a překřížím ruce na prsou.

„Byl situací poněkud znepokojen a řekl mi, že dokud se nevrátí, mám ostrov plně pod kontrolou já,“ pronese trochu vítězoslavně.

„Cože?!“ vyhrknu nevěřícně. Ač úplně nevím, co to přesně znamená, tak mě to značně popudilo. Kurva, od kdy jsou takový tým a natolik si věří!

„Vrátí se do konce týdne,“ dodá hned na to. Do konce týdne?! To bylo více jak tři dny, co slíbil prvně. Očividně jeho sliby, už vůbec nic neznamenaly!

„Díky za informace a teď mi uhni, chci se vrátit,“ syknu. Slunce mezitím plně zapadlo za ostrov a okolím se proneslo šero.

„Ještě jsem neskončil,“ zavrčí Matt a já se naježím. Už mi za situace byla krajně nepříjemná.

„S tím, že tu jsem se prostě smiř. Je mi u prdele, zda s tím souhlasíš nebo ne, já tu práci přijal kvůli sobě, ne kvůli tobě,“ dodá značně arogantně. Měla jsem ho zastřelit, když byla možnost!

„Ještě něco?!“ syknu značně podrážděně.

„Nepokoušej mě, moc dobře víš, že nemám moc trpělivosti,“ řekne varovně.

„Tak to jsme dva,“ ceknu, „Měla jsem tě zastřelit, když jsem měla možnost,“ vztyčím arogantně bradu vzhůru a všimnu si, jak se mu oči zúží a potemní. Ačkoli šel z něj strach, já se ho nebála, rozešla jsem se vstříc jemu a zastavila se těsně před ním, „Uhni mi, pse.“

Viděla jsem, jak se napnul, pak se mu zablýsklo v očích a ustoupil. V tu chvíli, kdy jsem se rozešla dál a mínila ho obejít, se po mě ohnal a popostrčil mě z mola. Vykřikla jsem úděsem z pádu a zahučela do vody, jak těžký pytel. Vynořila jsem se z vody a samým šokem, se rozkašlala.

„Ty si takovej pičus!“ zanadávám na něj v češtině, ačkoli mi nemohl rozumět.

„Říkal jsem ti, nepokoušej mě,“ uchechtl se pouze, když se nade mnou tyčil na okraji mola a pak se vítězně rozešel pryč po mole. Plavala jsem na okraj pláže a počastovala ho ještě několika sprostými urážkami. Doplazila se po čtyřech na břeh a ztěžka oddychovala.

Mokré oblečení se na mě lepilo a já kypěla zlostí. Měla jsem sto chutí ho zmlátit, zastřelit, stáhnout z kůže, a to všechno dohromady zopakovat ještě tak pětkrát, dokud by mě to nepřešlo. Zvedla jsem se a cítila, jak se mi písek dostal do bot a dřel mě při každém došlápnutí. Nasraně jsem se vyzula z botasek a vylila z nich vodu. Chytla jsem je do rukou a rozešla se suchým pískem po pláži až k cestě, kde stál ten pičus a koukal na mě s jistým pobavením ve tváři. Prošla jsem kolem něj jak zmoklá slepice a neřekla ani slovo. Všechna slova byla již řečená.

 

Po dlouhé sprše, jsem se zkulturnila a upravila na tolik, abych mohla vyjít ven, aniž vzbudila pozornost, jako když jsem před chvíli vstoupila do domu, celá mokrá, od písku a nalepenou mořskou řasou na zadku.

Spěšně jsem přelítla mobil, na kterém na mě nečekala žádná zpráva ani hovor od Adama. Určitě byl uražený. Možná i nasraný po tom, co mu vše vyzvonil jeho nový kamarád. Nechala jsem to být a vyšla z ložnice, kde přede dveřmi na mě čekala už Bree. Podívala se na mě jakýmsi shovívavým pohledem, ale nic neřekla. Rozešla jsem se dolů po schodech a přešla do jídelny, kde už Nillima přinášela večeři, v podobě hluboké mísy se zeleninovým salátem a na druhém mělkém talíři přinášela upečenou rybu vcelku. Vše položila doprostřed stolu a otočila se na odchod, ovšem mínila jsem ji zastavit.

„Nillimo, počkejte, prosím,“ poprosím ji. Zvědavě se na mě otočí, „Chci se vám omluvit. Neměla jsem být na vás tak hnusná, omlouvám se!“ dodám omluvně ihned na to. Ona se jen mírně usměje a jemně mě poklepe po rameni.

„Nic se neděje, slečno, běžte se najíst,“ pokyne mi.

„Pojďte se najíst se mnou, nechci sedět u jídla zase sama,“ utrousím prosebně. Teď už jsem opravdu nechtěla být sama.

„Posaďte se a já za chvíli přijdu. Musím dát najíst ještě ostatním,“ řekne Nillima a já jen souhlasně přikývnu. Byla jsem strašně ráda, že si to Nillima nevzala nijak zvlášť osobně. Nechtěla jsem si jí znepřátelit. Když odešla, tak jsem se usadila a střelila pohledem k Bree, která stála u stěny opodál.

„Pojď se se mnou najíst, je toho tu víc než pro jednoho,“ řeknu jejím směrem. Otočí ke mně tvář a zakroutí jen hlavou, že ne. 

„Dělej, nechtěj abych se ti doprošovala!“ pobídnu ji s jistým úšklebkem. Nakonec se odlepí od stěny a rozejde se směrem ke mně. Usadí se na židli po mé pravici a usměje se na mě.

„Promiň, že jsem na tebe byla hnusná. Dělala si pouze svou práci a já se k tobě chovala jako kráva,“ omluvím se i jí. Musela jsem. Cítila jsem to tak.

„To je v pohodě, chápu to,“ odpoví mávnutím ruky. Nebyla jsem si úplně jistá, zda opravdu chápala důvod mého chování, ale nechala jsem to být. Pustily jsme se mlčky do obírání ryby, hezky na prasáka rukama a tiše si u toho povídaly. Za chvilku se k nám přidala Nillima a ještě než se stihla posadit, tázavě jsem se na ni podívala.

„Nillimo, byla bys tak hodná a donesla nám nějakou dobrou láhev vína a k tomu tři skleničky?“ zeptám se prosebně.

„Ale vy byste neměla pít, kvůli své dietě,“ přeměří si mě podezřelým okem.

„Dám si jednu skleničku!“ zapřísahám se. Nillima na mě přimhouří oči a bylo mi jasné, že ona si tu jednu skleničku opravdu pohlídá.

 

Seděly jsme ve třech u večeře a vyprávěly si různé historky, které na sebe navazovaly všelijakými tématy. Pociťovala jsem uvolněnou atmosféru a necítila se tak napjatě, jako za několik posledních hodin. Pomalu jsem ucucávala ze skleničky víno, kterou jsem si ovšem nalila skoro po okraj a vychutnávala si chuť vína na jazyku. Byla to opravdu dlouhá doba, co jsem nepila.

Nillima s Bree si nalily jen tak, aby se neřeklo a já oproti nim vypadala jak úplný notorik. Ale já tu skleničku potřebovala víc než když jindy.

Po dvou hodinách bylo vidět na Bree, že je již unavená, stejně tak jako Nillima, která si už znaveně podpírala hlavu. Uvědomila jsem si, že tu sedí určitě proto, že mi furt ta huba jede a oni mi nechtějí odporovat.

„Klidně běžte už spát, jestli jste unavené,“ opáčím výmluvně.

„Jo, já určitě půjdu a vy byste měla taky!“ řekne Nillima jakýmsi mateřským tónem.

„Půjdu, jen to dopiju,“ usměji se mírně. Cítila jsem se příjemně po tom vínu, nebyla jsem opilá, ale taková vláčná.

„Já půjdu spát, až ty půjdeš spát,“ opáčí Bree a já se nesouhlasně na ni podívám.

„Jen si běž lehnout, může hlídat ten blbeček,“ syknu hořce a všimnu si, jak se pobaveně ušklíbla, „Myslím to vážně. Běž si lehnout!“ vybídnu ji neoblomně. Dá ruce vzhůru, jakože se hned vzdává a vstane ze židle společně s Nillimou. Rozloučíme se a popřejeme si dobrou noc. Zůstanu tam sama a chopím se skleničky, ve které jsem měla už jen pár loků. Obratně jsem vstala a až teprve, když jsem se napřímila v zádech, cítila jsem se trochu motavě. Možná mi přeci jen stouplo to víno do hlavy. Se skleničkou v ruce jsem se rozešla do obýváku, kde jsem přešla na terasu.

Chtěla jsem na čerstvý vzduch, ačkoli venku bylo opět jak v prádelně. Vyzula jsem se z bot a bosky přešla po hebkém trávníku, který mě příjemně chladil na ploskách nohou. Zastavila jsem se až na konci trávníku, kde byl kamenitý svah dolů. Měla jsem krásný výhled na zátoku a měsíc nad ní, který už nebyl sice v úplňku, ale svítil dost průzračně. Vychutnávala jsem si ten moment, tu samotu, to ticho, které maximálně pročísl zvuk hmyzu a chuť vína na jazyku. Postesklo se mi po Adamovi. Vlastně mi chyběl hrozně moc.

Pak jsem to pocítila.

Přítomnost někoho jiného.

Nemusela jsem se ani otáček, věděla jsem, že je to on. Dokázala jsem vnímat jeho přítomnost, stejně jako tu Adamovu. Prostě jsem někde v sobě měla na to jakýsi radar.

Nyní jsem cítila přítomnost toho největšího pičuse pod sluncem!

Nehnula jsem ani brvou a pouze pohlížela před sebe. Tiše upíjela víno a rozjímala. Ovšem netrvalo to moc dlouho, cítila jsem, jak mě propichuje pohledem, tak jak to uměl jen on. Dopila jsem zbytek vína ve skleničce a otočila se směrem k domu. Pohlédla jsem na něj. Stál tam ležérně opřený o sloup, ruce založené na prsou a zíral na mě. Nesouhlasně jsem pomlaskla a pomalými kroky se rozešla k terase.

„Pokud vím, tak bys neměla pít,“ počastuje mě podezřelým výrazem.

„Pokud vím, nikdo se tě na nic neptal,“ setřu ho.

„Zase provokuješ?“ zavrčí nesouhlasně. Stačilo mi pár sekund s ním a už jsem byla značně nasraná. Místo ke dveřím, jsem stočila směr k němu a zastavila se až kousek od něj.

„Proč tu doopravdy jsi, Matte?!“ vyhrknu na něj. Nic na to neřekl, pouze na mě tvářil tím svým typický zamračeným ksichtem, který jsem se snažila vymazat ze své paměti.

„Všechno bylo v pořádku, v naprostém normálu a najednou se tu prostě zase objevíš a já na to nebyla absolutně připravená! Nebyla jsem připravená se znova v životě na tebe podívat, na tož s tebou mluvit!“ vykřiknu na něj a bylo mi jasný, že ze mě mluví spíše to víno než já samotná.

„Ježiš, nemusíš na mě ani koukat, ani mluvit,“ ucedí otráveně Matt.

„Rozdrtil si mi srdce!“ pronesu trochu melodramaticky, ale s naprostou vážností. Matta to očividně šokovalo, nebo se aspoň tak tvářil. Z dobré ovíněné nálady jsem rychle přešla do takového toho stavu, kdy se pustíte do filozofických průpovídek anebo voláte bývalému. Já se pustila do vylévání svých emocí, v naprosto v nevhodné době.

„Mrzí mě, že jsem tě opustila! Byla jsem příliš slabá na to, abych v tom dokázala sama pokračovat, když jsem byla sama úplně na sračky! Ale tys mě nezastavil. Od samého začátku ses ke mně choval jako naprostý idiot, ale já měla být trpělivá a dát ti čas. Protože očividně ses uzdravil, očividně si to rozchodil a dal ses dohromady!“ spustím a už jsem byla k nezastavení. No jo, ovíněná Kristýna!

Bylo vidět, jak je Mattovi naprosto nepříjemné o tom mluvit a bavit se asi o jeho temném období. Odpíchl se od sloupu a stáhl ruce podél těla.

„Dobrý, nemusíme o tom mluvit,“ sykne nesouhlasně, viděla jsem, jak měl zatnuté ruce v pěst.

„Ale já ti to chci říct, abys věděl, jak moc si mi ublížil. Abys věděl, jaké to pro mě je, tě tady znova vidět!“

„A ty si myslíš, že je to pro mě jednoduchý?!“ vyjede na mě zvýšeným hlasem.

„Vybral sis to sám!“ oponuju mu též se zvednutým hlasem.

„Stejně jako ty, když si mě opustila!“ vykřikne bolestně až mě to zarazilo. Ztěžka jsem se nadechla a cítila, jak se mi nahrnují slzy do očí.

Furt to bolelo. Bylo to citlivé téma pro nás oba zřejmě.

„Tys mě nechal odejít! Neváhal si ani minutu!“ vykřiknu též a po tvářích se mi rozkutálí slzy.

„Musel jsem tě nechat jít, abys byla šťastná s někým, kdo ti dá vše! Ale nenapadlo mě, že skončíš znova s ním, a ještě si ho vezmeš!“ rozohní se vztekle Matt a přistoupí ke mně o něco blíž.

„On měl aspoň ty koule to se mnou dotáhnout dál, a ne se na mě vykašlat při první známce překážky!“ rýpnu si do něj. Mínila jsem mu to vše vmést do tváře. Všechno.

„Lituju toho každý posraný den! Ale nijak už to nezměním, tak mi to laskavě nepředhazuj!“ zavrčí Matt s tišším hlasem. Jistý osten čehosi se mi zabodl do srdce.

Takže toho lituje?! Opravdu nad tím takto přemýšlel?

„Tak proč tady jsi?! Hlavně mi neříkej, že kvůli penězům!“ naléhám na něj.

„Jak už jsem řekl, jestli si myslíš, že tu jsem kvůli tobě, tak se pleteš,“ odfrkne si hnusně a mě se to dotklo. Ač nevím proč.

„Jsi stále ubohý kretén,“ pronesu zklamaně. Co jsem si jiného o něm vlastně mohla myslet. Zatnula jsem zuby a rozešla se do domu. Nemyslela jsem vůbec na nic a šla prostě vstříc domu. Ani nevím jak, došla jsem rychle až do ložnice, kde jsem se zavřela a opřela se zády o dveře. Cítila jsem neskutečnou bolest. Přesně tu samou, kdy jsem opouštěla Matta.