Mr.Black Vesmírná černá - 30.kapitola

Anotace: Bezpečí v nebezpečí!

Sbírka: Mr.Black - Vesmírná černá - Kniha druhá

 

30.kapitola

 

Stála jsem naproti zrcadlu u umyvadla a pohlížela na svůj odraz. Kolem těla jsem měla ovázanou osušku, stejně tak jako ručník ovázaný kolem vlasů do vysokého turbanu. Na jedné tváři jsem měla škrábanec a na druhé menší modřinu pod okem.

Vypadala jsem opět hrozně, ale nad tím se už ani nedalo pozastavovat.

Stejně jako nad tím, když Adam přinesl velkou papírovou tašku, na kterém bylo logo jistě nějaké velmi drahé oděvní značky. Nacházely se v tom šaty, boty a spodní prádlo.

Odkud se to vzalo, kde to tak rychle sehnali, už jsem se neptala.

Byla by to naprosto zbytečná otázka, kterou jsem si nechtěla zatěžovat hlavu.

Pečlivě jsem si vysušila vlasy ručníkem a následně fénem, který byl úhledně složený na komodě vedle umyvadel. Upravila jsem si vlasy a pak se převlékla do mého nového oblečení. Vše mělo ještě visačky a boty na podpatku byly lesklé novotou.

Cítila jsem se čistě a voňavě a převléknutí to čistého oblečení, to ještě umocnilo. Trochu bolestně jsem se zašklebila, když jsem se nazula do lodičky s tou mou bolavou ploskou nohy. Po sundání obvazu ve sprše, jsem zjistila, že se rány hezky zatáhly, ale stále to nevypadalo úplně nejlépe.

Určitě to nebylo na chození v podpatkách, ale to se nedalo nic dělat.

Nechtěla jsem být za neslušnou a boty si nazula.

Shlédla jsem na sebe opět do zrcadla a trochu obdivně na sebe pohlédla. Černé šaty s širokou sukní my zvýraznily boky a pas, a dekolt jsem měla mírně naducaný tou podprsenkou, do které jsem byla ráda, že jsem narvala svá prsa. Ať mi to vybíral kdokoli, trefil se skoro přesně.

Přešla jsem do ložnice, kde na posteli seděl Adam, již oblečený do toho samého, ve kterém byl předtím a ohlédl se na mě.

Mírně se usmál a vstal z postele. Pomalu jsme přešli k sobě.

„Co teď budeme dělat? Vrátíme se do Česka?“ zeptám se zcela vážně.

„To nevím, uvidíme, s čím přijde Alex, žádal jsem ho o prošetření toho, co udělal Glock. Nejsem si jistý, zda je bezpečné, abychom se vydali teď kamkoli jinam. Můžeme být rádi za to, že máme s Alexem tak přátelský vztah a on nás vzal pod svá křídla,“ řekne Adam mírně nadneseně a jemně mě pohladil po ramenou.

„On za to musí zaplatit, Adame! Musí zemřít, není jiné východisko,“ řeknu zcela znatelně rozhořčeně. Adam pouze stáhne rty do tenké linky a neřekne vůbec nic. Pouze mě stále hladil na ramenou a pohlížel na mě.

„A jak jste to zvládli s Mattem?“ přejde k jinému tématu po chvilce.

„Zachránil mi život…opět,“ utrousím smířlivě a jistý osten čehosi mě bodne do srdce a svědomí se mi trochu zatřese. Adam se na mě podíval takovým tím pohledem jako Neříkal jsem ti snad, že ho budeme potřebovat?! Což vlastně nikdy přesně neřekl, ale určitě si to myslel.

I tak, měl pravdu. Nebýt Matta, už bych tu prostě nebyla. Zase.

„Chci za ním jít a zjistit, zda je v pořádku,“ dodám vážně a Adam souhlasně přikývne.

„Tak pojď,“ pokyne mi tiše a chytne mě za ruku. Proplete si svými prsty ty mé a společně přejdeme ke dveřím.

 

Když jsem vstoupila do bílé místnosti, připomínající nemocniční pokoj, ihned jsem přešla k posteli, kde ležel Matt. Byl při vědomí a byl napíchnutý na kapačku, ze které mu proudila krev do těla. Zaznamenal můj rychlý příchod a podíval se na mě jakýmsi pátravým výrazem v obličeji.

„Jsem ráda za to, že jsi v pořádku!“ usměji se na něj mírně a přisednu si k němu na postel. Matt si mě ostražitě prohlédne a neuteče mu přítomnost Adama, který stál u dveří. Jako kdyby nám chtěl dopřát prostor a jakési soukromí. Matt přikývne na pozdrav Adamovi a ten udělá to samé.

„Jak se cítíš?“ zeptám se starostlivě a pohlédnu na kapačku nad ním.

„Žiju,“ hlesne pouze a opět se na mě podívá zvláštním způsobem.

„Co noha?“ poukážu pohledem na jeho čistě obvázanou nohu.

„Čistý průstřel, takže v pohodě,“ pokrčí rameny, jako kdybychom se bavili zase o něčem normálním. V tom k nám přistoupil Adam a jemně mi položil ruku na rameno.

„Chtěl bych ti poděkovat, za to, že ses o ní postaral a dovedl ji do bezpečí,“ pronese vážně Adam a trochu mi stiskne rameno. Přišlo mi to, jako kdyby mu chtěl ukázat, kdo je tu vlastně pánem a komu doopravdy patřím. Bylo to dost divný.

„Je to má práce,“ přikývne Matt rozhodně, aniž by přerušil oční kontakt s Adamem. Pak se Adam otočí na mě a gestem hlavy mi pokyne směrem ke dveřím.

„Pojď, necháme ho odpočívat a seženeme ti něco k jídlu, hm?“ vybídne mě a svou rukou, kterou mi lehce svíral rameno, přejel po celé mé paži a chytl za dlaň. Mlčky jen přikývnu a vstanu z postele. Mírně se znova usměji na Matta, který mě ostražitě sledoval.

„Odpočiň si,“ pokynu mu mírně rozkazovacím způsobem, ale usměji se na něj. On na to nic neřekl a společně ruku v ruce jsme s Adamem odešli z pokoje.

 

Seděli jsme venku na terase ve stínu a já byla neskutečně vděčná, když Alexovo služebnictvo přineslo občerstvení v podobě nějakých obložených sendvičů, nakrájeného ovoce a velký džbán s citrusovou limonádou. Neurvale jsem se pustila do jídla a cítila, jak mě zaplavuje jisté blaho uspokojení mého žaludku. Měla jsem neskutečný hlad a žízeň, jen jsem si to za celou dobu nepřiznávala. Nebyl na to prostor ani čas.

Adam tiše seděl naproti mně a rozjímal nad šálkem kávy, o který si poprosil. Seděl ledabyle na prostorném křesle, nohu mírně přehozenou přes koleno a přes černé brýle pohlížel kamsi do dáli. Pak mě napadla otázka.

„Kde je vůbec Ismael?“ položím ji hned Adamovi.

„Je taky na ošetřovně, je na tom hůř než Matt,“ odpoví jedním dechem Adam, jako kdyby mu bylo za těžko o tom mluvit.

„A bude v pořádku?!“ utrousím vystrašeně. Vím, jaký dobrý vztah měli s Adamem. Byli si spíše jako bratři.

„Doufám, že ano,“ přikývne Adam a odloží prázdný šálek kávy na stolek.

„Jak jste se odtamtud vůbec dostali? Viděla jsem, jak celý dům vybouchl,“ zeptám se přiškrceně, úplně se mi to vybavilo znova před očima.

„Podařilo se nám utéct společně s několika chlapy. Prostříleli jsme si cestu k jachtě a jejich loď rozstříleli, aby se za námi nemohli vydat. Nebylo jich zase tolik, abychom je nedokázali zabít,“ odpoví Adam a narovnal se v zádech. Nohy spustil na zem a poposedl si blíže ke stolu. Lokty si opřel o stůl a dlaně spojil dohromady, před svá ústa. Vypadal, jako kdyby se šel právě pomodlit. Nakrčila jsem na něj obočí a čekala jakýsi proslov. Přesně tak vypadal, jako když mi dával proslov kdykoli jindy předtím.

„A jak jste to zvládli vy?“ zeptá se tiše, ale i tak jsem ho znatelně slyšela.

„Dobrý, ukryli jsme se v jednom motelu na okraji Bangkoku. Další den ráno nás dostihli na tržišti, kde jsme se museli prostřílet a pak ukradli auto. Došel nám benzín a Matt ztratil spousta krve, takže jsme nemohli pokračovat dál, ale naštěstí pro nás přiletěla Alexova helikoptéra,“ řeknu na jeden výdech, velice krátkou verzi našich zážitků. Adam pouze přikývl a já cítila jeho prozíravý pohled skrz brýle.

„A stalo se něco mezi vámi?“ vyvstane otázka ve vzduchu. Zvednu bradu a mírně se zamračím.

„Co by se jako mezi námi mělo stát?“ nechápu a zároveň jsem dělala blbou.

„Viděl jsem mu to v očích, jak na tebe koukal,“ pronese suše a začal si nervózně dlaně otírat o bradu.

„To nevím, co si viděl. Měli jsme o sebe starost. Bála jsem se, že umře, když ztratil tolik krve a omdlel,“ vyhrknu netečně a natáhla jsem se po skleničce s pitím, abych si schladila hrdlo, které jsem měla opět vyprahlé. Cítila jsem se pod přísným drobnohledem. Adam důtklivě sledoval každý můj pohyb obličeje i těla.

„Víš, že poznám, když lžeš,“ pronese jistým zavrčením a já se narovnala v zádech.

„Nelžu ti!“ bráním se.

„Políbili jste se?“ pronese chladně, až mi naskočí husí kůže.

„Ne,“ zalžu. Ani jsem nevěděla, proč mu to nechci říct. Nechtěla jsem mu přiznat pravdu.

„Kristýno…“ vyzve mě oslovením, což jsem vždycky úplně nesnášela.

„Hele nekrystýnuj mě tady! Chci se v klidu najíst, napít a neřešit teď ty poslední dny, které stáli úplně za hovno! Takže neřešme to už, prosím!“ syknu značně podrážděna. Adam se napřímí a rukou silně bouchne do stolu, až jsem nadskočila uleknutím.

„To teda řešit budeme! Jsi moje manželka a chci to vědět!“ vyjede na mě ostře.

„Nemám ti k tomu co víc říct!“ procedím rozčíleně.

„Stále ho miluješ?“ vysloví další otázku, která mě zaskočí.

„Cože?! Ne! Miluju tebe, jak tě to sakra napadlo?!“ nechápu a koukám na něj zcela zaskočeně.

„Tak proč ho bráníš? Je mi jasné, že se mezi vámi něco stalo,“ pronese podrážděně, ovšem trochu umírněněji.

„Nestalo se nic, Adame! A jestli tě sere, že jsme byli pár dní sami spolu, tak si ho neměl najímat! O což jsem tě samozřejmě prosila!“

„Hele, neotáčej to tady proti mně!“ sykne netečně a pak se napřímí v zádech, protože zaznamená něčí příchod za mými zády.

„Nechte si nějaké místo v žaludku, nařídil jsem služebnictvu, že dnes budeme večeřet ve velkém!“ zaslechnu Alexův hlas za námi, kdy se najednou vynoří zpoza mě a já na něj pohlédnu. Nahodím umělý úsměv a tím se na něj usměji.

„Děkujeme vám za vaši pohostinnost,“ pronesu zcela vážně. Za tu jsme mu mohli být opravdu vděční!

„To je maličkost,“ opáčí Alex a přisedne si k nám, do dalšího křesla.

Když se plně usadí, započne mezi námi trapné ticho. Sklopila jsem svůj pohled ke sklenici a mínila se znova napít. Krátce jsem se podívala na ty dva a všimla si, že se oba dva na mě dívají. Byla jsem pod kurva přísným drobnohledem!

„No, a co tedy bude dál?“ zeptám se vážně když jsem odložila sklenici zpátky na stůl a opřela se zády do křesla.

„Toto téma si necháme k večeři,“ odbyde mě mírně Alex, aniž by ode mě odvrátil pohled. Též měl brýle, ovšem ty jeho byly zbarvené do světle modré, tudíž jeho prozíravé oči byly vidět. Narovnám se tedy v zádech a pomalu vstanu.

„V tom případě jdu na pokoj, musím si trochu odpočinout. Mám za sebou náročné dny,“ pronesu monotónně a vyjdu zpoza křesla. Otočím se na podpatku a rozejdu se pryč.

Nečekala jsem žádnou odpověď ani svolení.

 

Když jsem procházela kolem údajné ošetřovny, kde jsme předtím byli za Mattem, měla jsem tendenci za ním jít, ale rozešla jsem se ráznými kroky dál. Nechtěla jsem umocnit Adamovo podezření a raději šla opravdu do našeho pokoje. Naštěstí jsem si pamatovala cestu, ačkoli dům byl obrovský. Zapadla jsem do pokoje a znaveně jsem si sundala boty na podpatku. Skopla jsem je doprostřed koberce s dlouhým chlupem a přešla až k posteli. Natáhla jsem se do postele a pocítila neskutečnou únavu.

Byla jsem v bezpečí, tudíž jsem si opravdu mohla odpočinout.

Zavřela jsem oči, pohodlně jsem se uvelebila na břicho doprostřed postele a poddala se mé značné únavě.

Vzbudilo mě mírné bouchnutí dveří, kdy jsem sebou trhla a ostražitě pohlédla ke dveřím. Zrovna přišel Adam.

Díval se na mě mírně zamračeným výrazem a hned jsem poznala, že nemá dobrou náladu. Zřejmě mínil pokračovat v tom, v čem nás vyrušil Alex svou přítomností.

Netušila jsem, jak dlouho jsem spala, ale cítila jsem se vcelku odpočatě. Stočila jsem svůj obličej zpátky do polštáře a protáhla se ve všech končetinách. Cítila jsem, jak se matrace mírně prohnula vedle mě a záhy na to ulehl Adam do postele. Slyšela jsem, jak těžce vydechl, ale nemínila jsem se k němu otočit.

Čekala jsem, zda něco řekne, ovšem místo toho, jsem cítila jeho dlaň, jak mi přejela po odhaleném stehnu a zajela pod sukni. Nehnula jsem ani brvou. Dlaní mi silně stiskl zadek a já znala tenhle jeho pevný stisk.

Chtěl mě. Chtěl mě teď hned.

Ovšem já to nechtěla dělat v této ložnici, v domě Alexe. Nehodilo se to.

Rukou mi zajel za lem kalhotek až se pátravými prsty dostal až k mému klínu, ale já mu uhnula tím, že jsem se přesunula na bok, čelem k němu.

„Co to děláš?“ syknu nevraživě a podívala jsem se do těch jeho temných očí. Jeho zorničky byly plně rozšířené a mě ta černota v jeho očích opět pohlcovala.

On na to nic neřekl a pouze se přesunul blíž ke mně, aby mě políbil.

Jeho rty byly drsné a hned se mi jazykem prodral do úst.

Neříkám, líbilo se mi to, ale pořád jsem si stála za svým. Po chvilce líbání jsem se odtáhla a mírně mu postrčila dlaní do hrudi, abych ho od sebe dostala. On však mou ruku odstrčil a opět se nade mě sklonil. Razantněji mě popostrčil na záda a překulil se nade mě.

„Adame,“ oslovím ho vážně, abych mu dala najevo svou nevoli. Ale on to úplně ignoroval. Líbal mě na krku a rukama mi jezdil po celém těle. Cítila jsem jeho erekci, kterou se mi otíral o stehno a těžce jsem vydechla.

„Nebudu to tady dělat,“ řeknu vážně, ač mě to značně lákalo.

„Proč ne? Protože je tu Matt?!“ zavrčí mi Adam do obličeje a já se na něj zamračím. Jistě že si to nemohl odpustit. Musel v tom pokračovat.

„Ne! Protože jsme tu na návštěvě a já to prostě nechci dělat v Alexově domě,“ ucedím popravdě a on se na mě nesouhlasně zamračí. Jeho oči se upíraly do těch mých, a přitom jeho ruka mi opět mířila pod šaty. Stiskl jsem stehna silně k sobě a snažila se nesouhlasně bránit, ovšem on použil svou sílu a přišpendlil mě do postele svým tělem. Obratnými prsty se dostal přes lem látky a pronikl jimi rovnou do mě. Ztěžka jsem zalapala po dechu. Bolelo to a zároveň to bylo vzrušující.

„Ošukám tě teď a tady a je mi jedno, co si myslíš. Vím, že to chceš stejně jako já,“ zašeptá mi chtivě Adam do ucha a já v něm zaznamenala jistou živočišnost.

Vrátil se nekompromisní Mr.Black a mínil si dosáhnout svého!

Jeho prsty do mě začaly pronikat dovnitř a ven a já se snažila bránit té vlně vzrušení, která mnou stejně projela. On prostě sázel na to, že to nevydržím a zcela se mu podvolím, jako vždycky. Znal mě moc dobře. Ovšem tentokrát jsem si opravdu chtěla stát za svým.

„Adame! Přestaň s tím! Nechci to jasný!“ syknu nedůtklivě, snažíc mu jakkoli uhnout, ačkoli má vlhkost klína mluvila za vše.

Adam mě začal zase líbat, abych držela klapačku a nemohla mluvit.

Jeho jazyk byl drsný a dráždil tak ten můj.

Mé odhodlání mu odolat bylo ta tam a já se nechala unést.

Opět! Tolik k moji trpělivosti!

Chtivě jsem mu zavrněla do pusy a začala odpovídat na jeho líbání. On povolil sevření mého těla, ale svými prsty v mém klíně zrychlil a pronikal jimi do mě o dost hruběji. Své ruce jsem mu položila na jeho záda a ramena a chtivě se k němu přitáhla. Adam přestal s dobýváním mého klína a změnil taktiku.

Vytáhl ze mě prsty a přesunul se mezi má stehna.

Vyhrnul mi sukni šatů až na břicho a stáhl ze mě úplně mokré kalhotky.

Ihned mi svůj obličej zabořil do klína a jazykem mě začal nekompromisně uspokojovat. Prohnula jsem se v zádech a obličej stočila do polštáře, abych tam umlčela svůj hlasitý vzdech.

Ruce jsem mu položila do vlasů, za které jsem mírně zatahala vnímala, jak se mi klín stahuje do líbezné křeče. Orgasmus mnou projede jako přílivová vlna a Adam na nic nečekal.

Rychle se vysvlékl ze svého oblečení, mezitím co jsem se slastně svíjela na posteli a byla ještě v jiné dimenzi. Vtěsnal se mezi má stehna a hrubě do mě pronikl. Začal do mě zhurta bušit a chytl mě silně pod krkem, čímž mě přiměl se vrátit zpátky do reality.

Snažila jsem se uvolnit z jeho silného sevření a cítila, jak mi dochází vzduch.

Adam se ke mně nakloní, aniž by přestal s přírazy a zastaví se svým nosem o ten můj.

„Jsi jenom moje, je ti to jasný,“ sykne hrdelním tónem. Varovným. Neměla jsem šanci něco říct a cítila, jak se mi do obličeje hrne krev.

Vystrašeně jsem pohlédla do Adamových očí, které přímo zuřily.

On na to povolil stisk, ale stále mě za ten krk držel.

Já se hned zhurta nadechla a v hlavě se mi rozblikala jakási varovná kontrolka.

Adam zpomalil v přírazech a začal mě líbat. Tak tak jsem vyšla s dechem, když mi jazykem opět drsně pronikl do pusy.

Pak se Adam zastavil a odvrátil se od mých úst. Chvatně mě vysvobodil ze zbytku šatů, které mu tam překážely. Vytáhl mi je přes hlavu a následně zahodil na zem. Vrátil se rty ke mně, ovšem začal mi hned slíbávat krk až dolů na prsa. Zkousl mi bradavku a znova se ve mně začal rychle pohybovat. Laskal mi prsa svými rty a dlaněmi, až mi je začal surově mnout a držet. Zrychleně jsem nahlas oddychovala a pohlédla mu do těch jeho černých očí, zrovna když se nade mě zpátky sehnul. Stále v nich byla jistá zuřivost.

„Otoč se,“ pokyne mi nekompromisně, zastaví se v pohybu a odtáhne se ode mě. Odvrátím se a otočím se na všechny čtyři. Beze slov do mě pronikne, silně mě uchopí za boky oběma rukama a začne mě nakládat. Snažila jsem se zadržet své sténání tím, že jsem se sehnula k polštáři a hekala do něj.

Adam se s tím samozřejmě nespokojil a vytáhl mě za rameno vzhůru.

Chtěl to slyšet, chtěl slyšet, jak mě zbavuje všech smyslů a jak mi dělá dobře.

Možná chtěl, aby to slyšeli i ostatní v baráku!

Po chvíli to už nevydržím a udělám se znova. Klín se mi stáhne a obklopí Adamův pulzující penis, kdy si uvědomím, že se právě udělal.

Udělal se do mě! Mé opojení okamžitě pohasne a já se od něj odtáhnu.

Kleknu si a nevěřícně se na něj podívám.

„Ty ses do mě udělal?!“ vyjedu na něj hned zostra. Hruď se mu rychle zdvihala, jak se snažil popadnout dech a pohlížel na mě prozíravým až zamračeným výrazem.

„Jo,“ hlesne pouze, jako kdyby se nechumelilo.

„A že by ses nejdřív zeptal třeba?!“ opřu se do něj a vyškrábu se z postele na nohy. Nasraně přejdu hned do koupelny s tím, že mi bylo jasné, že jde ihned za mnou. Vlezu si do sprchy a hned na sebe pustím vodu.

„Nechal jsem se unést, promiň,“ utrousí nedbale Adam, když vstoupí za mnou pod tekoucí vodu.

Možná se omlouval, ale já slyšela ten jeho tón.

Ten lhostejný tón. Udělal to naschvál.

„Naschvál ses do mě udělal, aby sis dokázal, jaký jsi vlastně borec! A ještě abych rovnou otěhotněla a tys to měl potvrzené, že?!“ vyprsknu na něj zlostně.

Adam přistoupí ke mně blíž a hrozivě se nade mě napřímí.

Myslel si, že mě to vystraší, ovšem já už proti těmhle jeho trikům byla imunní.

„Neudělal jsem to naschvál,“ zavrčí, „Navíc, to by tak strašně vadilo, kdybys otěhotněla?!“

„Vážně se na mě teď na to ptáš?! Po tom, kdy nás chtěli zabít?!“ byla jsem úplně nepříčetná. Šlo pouze o jeho sobecké ego, aby si dokázal, že je můj manžel a já nemůžu být ničí jiná. Hrubě odstoupím od jeho blízkosti, sáhnu po hlavici sprchy a začnu si s ní umývat klín od zbytku Adamova spermatu. Opravdu jsem byla nasraná, jak dlouho ne!

Muselo vypadat vcelku komicky, jak jsem si tam drhla klín, abych se kompletně očistila, ovšem Adam tam pouze stál a zíral na mě.

Jeho tvář se stáhla do kamenného cosi, otočil se na patě a odešel.

Jistě se urazil, ale mě to bylo jedno. Přehnal to.

 

Po sprše jsem nahá přešla do ložnice a zjistila, že tam Adam už nebyl. Uvítala jsem to. Potřebovala jsem se uklidnit. Oblékla jsem se zpátky do šatů a zanadávala jsem si pod nosem, že nemám náhradní kalhotky. Ovšem byla jsem holka vynalézavá a rychle jsem si je přeprala v ruce v umyvadle. Pak jsem přešla ven na balkón, který jsme měli u pokoje a přehodila je přes silné kamenné zábradlí, aby se sluncem vysušily. Lokty jsem se opřela o zábradlí a rozhlédla se kolem. Mhouřila jsem oči, jak do mě pražilo slunce a usoudila, že ty kalhotky budou suché tak do deseti minut. Mínila jsem si na to počkat, stejně jsem neměla kam pospíchat, ani kam jít.

Rozjímala jsem nad krásou okolí, kdy byl hezký výhled na vzdálené hory, přes které jsme jistě projeli s Mattem a hned mi vyskočila myšlenka na něj.

Ač jsem se tomu bránila zuby nehty, za ty dva dny mi svým způsobem zase přirostl k srdci. Byl to idiot, ale prostě to byl Matt.

To všechno, ty všechny city, emoce, zážitky, se mi promítaly v hlavě jak na kolotoči a možná by mi z toho i praskla hlava. Ale…

Věděla jsem, že abychom mohli zase s Adamem normálně fungovat, on s námi nebude moct zůstat. Ne po tom, co jsme se políbili. Dvakrát! Dvakrát Kristýno!

Byla jsem jím rozladěná a za ty myšlenky se nenáviděla.

Milovala jsem Adama. Velmi. A přesto mě to zase táhlo k Mattovi.

Nerada jsem si to přiznávala. Mohla za to naše minulost. To, jak se na mě díval, jak na mě působil, jak mě neskutečně vytáčel a sral a zároveň ta chemie mezi námi.

Furt to tam bylo a nikdy to nezmizelo.

Vnitřně jsem tušila, že nebýt té nehody, nebýt toho, jak jsme oba dva tu situaci nezvládly, byli bychom spolu do teď!

Mírně se zvedl vítr a já uvítala, když mi chladnější větřík obšlehl tvář a mírně nadzvedl sukni šatů. Najednou jsem periferně zaznamenala pohyb a všimla si, jak mé kalhotky letí vstříc dolů.

„Do prdele!“ zanadávám si a chtěla jsem je ještě včas zachytit, ovšem spadly přímo dolů. Vyklonila jsem se ze zábradlí a všimla si, že dopadly kousek od terasového sezení na trávník, kde jsme předtím seděli s Adamem a Alexem. Neviděla jsem úplně zda tam někdo sedí, ovšem okamžitě jsem se odpíchla od zábradlí a mínila tam okamžitě běžet. Nemohla jsem tam nechat válet ty kalhotky a dělat, jakože nic! A ještě po domě chodit naostro!

Urychleně jsem přeběhla ložnici, vzala do rukou lodičky, které jsem si chtěla nazout až budu dole, ale dům přeběhnout co nejrychleji a neslyšně bosa. Vystřelila jsem z ložnice, jak namydlená střela a proběhla celý dům, aniž bych někoho potkala. Za což jsem byla vděčná!

Obličej jsem měla rudý hanbou a když jsem doběhla na terasu, málem jsem se rozbila o práh dveří.  Zakopla jsem a ucítila ostrou bolest na svém malíčku na noze, kterým jsem škobrtla o terasové dveře.

„Au kurva!“ zasyčím zlostně a chtěla jsem být daleko sprostější, když v tom jsem si všimla, že nejsem sama. Do hajzlu! 

U stolu na terase seděl Alex, ledabyle se tam opíral v křesle přímo pod balkónem a četl si nějaké noviny. Spolkla jsem další nadávky a neskutečnou potupu a narovnala se v zádech. Sebevědomě jsem vyšla vstříc k němu a okem zapátrala po kalhotkách, ale nikde jsem je na zemi neviděla. Pak mě zatrnulo. Ty kalhotky byly na stole, přímo před ním!

Samy tam určitě nedopadly! Fuuuuck!

Alex jistě zaznamenal moji přítomnost, ale dál pohlížel do novin. Všimla jsem si jeho úšklebku. Zřejmě zadržoval smích. Blbeček.

Rychle jsem přešla ke stolu a sáhla po kalhotkách. Teprve potom když jsem si je zmuchlala do ruky, tak se na mě Alex podíval. Zazubil se a v jeho očích, za těmi modrými brýlemi, se zračilo jisté pobavení.

„No, co no! Uletěly mi z balkónu!“ bráním se netečně.

„Neříkám vůbec nic!“ pokrčí pobaveně rameny a podívá se zpět do novin. Opravdu k popukání! Otočila jsem se na patě a rychle zase zašla dovnitř domu.

 

Přiřítila jsem se do pokoje jako divoká voda a zabouchla za sebou slyšně dveře. Rychle jsem si navlékla kalhotky a uvítala, že tu Adam ještě nebyl. Říkala jsem si, kam vlastně mohl jít, ale hned jsem to nechala být.

U zdi jsem si všimla batohu Matta a napadlo mě, že bych mu ho měla jít vrátit. Měl v tom všechny své věci, včetně mobilu, který může postrádat. Přešla jsem k batohu a klekla si na kolena, abych z něj vyndala mé věci, jako kabelku, s peněženkou a mobilem. Pak jsem si ještě vzpomněla na to, že na boku v postranní kapse mám svůj pas.

Otevřela jsem kapsu a zašátrala po pasu. Vytáhla jsem ho, ale sáhla jsem po tom nepravém. Byl to Mattův tmavě modrý cestovní pas, kdy z něj vypadl jakýsi přeložený papírek.

Zvědavě jsem se natáhla po papírku a zvedla ho z koberce.

Prsty jsem obratně rozložila onen papírek a zatajila dech.

Byla to naše společná fotka. Já a Matt, na pláži.

Byla to ta fotka, kterou jsem mu nechala v ložnici, při mém odchodu.

Několikrát jsem se ztěžka nadechla a ucítila, jak se mi stahuje hrdlo.

Proč tu fotku pořád má? Proč ji nosí takhle u sebe?!

Fotku jsem zase rychle složila do původního stavu, založila ji do jeho pasu, kde ji původně měl a ten strčím do kapsy batohu. Vytáhnu urychleně svůj pas a přidám ho k ostatním věcem na zem. Zapnu spěšně všechny kapsy a postavím se. Zvednu batoh ze země, s tím, že ho okamžitě odnesu Mattovi.

 

Bezmyšlenkovitě jsem došla až ke dveřím, kde odpočíval Matt a když už jsem chtěla zaťukat, dveře se otevřely z druhé strany.

Zatrnulo mi, protože zrovna ze dveří vycházel Adam.

Mírně se zastavil v pohybu a já se podívala do jeho kamenné a chladné tváře. Těžce jsem polkla a batoh v rukou pevně sevřela. Neřekl vůbec nic, pouze mě obešel mezi dveřmi a rozešel se pryč.

Až po patrné chvíli jsem vydechla, aniž bych si uvědomila, že jsem přestala dýchat.

Vešla jsem dovnitř a zavřela za sebou urychleně dveře.

Pohlédla jsem na Matta, který postával u okna, ruce měl v kapsách černých kalhot, které mu zřejmě pořídili, stejně jako volnější světlou košili. Díval se někam ven a nijak se nezajímal o mou přítomnost.

„Přinesla jsem ti batoh s tvými věcmi,“ utrousím tiše a donesu mu batoh k posteli, kde jsem ho opřela o skříňku.

Matt mi na to neřekl ani slovo, stále tam stál jak kamenná socha.

Kousla jsem se do jazyku a chtěla se zase otočit a odejít, ale prostě můj mozek se rozhodlo jinak. Pomalými kroky jsem se rozešla k Mattovi a postavila se vedle něj. Pohlédla jsem mu nepatrně do tváře a viděla jistý vztek v jeho tváři.

„Proč tu byl za tebou Adam?“ zatají se mi dech již po několikáté dnes.

„Přišel si pokecat,“ sykne netečně Matt a stále pohlížel na jedno, a to samé místo venku. Nehnul jinak ani brvou.

„Předpokládám, že se tě ptal, zda se mezi námi něco nestalo, že?!“ napadne mě hned. Bylo to zcela jasné a když jsem viděla jisté rozpoložení Matta, zřejmě to nebyl příjemný rozhovor.

„Taky,“ přikývne pouze a vyndá si ruce z kapes kalhot. Své paže si založí obranně na prsou a mírně se otočí mým směrem. Počastuje mě zamračeným pohledem.

„A cos mu řekl?!“ zajímám se. Věděla jsem, že bavit se s ním, v jeho náladě, je krajně riskantní, ale nemohla jsem si pomoct.

„Že mezi námi nic neproběhlo, ani se nestalo,“ pronese suše. Neříkám, že se mi neulevilo, když to řekl. Fakt Kristýno, kdy se z tebe stal takový srab a lhářka?!

Zabíjet lidi to můžeš, ale přiznat pravdu Adamovi, to neee!

„Dobře,“ přikývnu pouze, aniž bych dala najevo svou úlevu na duši. Pálila mě však jistá otázka na jazyku. Matt na mě upřeně pohlížel, div mi nevypaloval díru do čela.

„Proč máš stále naši fotku?“ zeptám se trochu přiškrceně. Mattův výraz se změnil do překvapeného, který se záhy změnil na nasraný až brunátný.

„Tys mi lezla do věcí?!“ zavrčí netečně a přistoupil ke mně několika kroky blíž.

„Nelezla,“ odpovím klidně, „Vyndávala jsem si své věci a omylem jsem sáhla po tvém pasu, když jsem chtěla vytáhnout ten svůj. A ta fotka z něj vypadla,“ dodám stále s naprostým klidem. Viděla jsem mu v očích, jak běsnil. Šel z něj strach, ale mínila jsem zachovat chladnou tvář a nenechat se jím rozhodit.

„Proč máš stále tu fotku?“ zeptám se znova, rozhodněji.

„Nebudu ti na to odpovídat,“ sykne Matt obranně a odvrátí se ode mě. Sebrala jsem všechnu odvahu, co jsem v sobě nalezla a přistoupila k němu blíž. Sáhla jsem na jeho paži a mírně ho pohladila. Předstoupila jsem před něj a snažila se s ním navázat oční kontakt.

„Matte! Odpověz mi na to, prosím!“ naléhám na něj zcela vážně.

„K čemu ti to bude?! Nic to nezmění,“ zavrčí, ovšem v jeho tváři jsem viděla jistou emoci. Nemusel ani nic říkat. Ta slova byla napsaná v jeho tváři, v jeho očích.

„Proč ses mi neozval? Proč si za mnou nepřijel?! Mohl si zavolat! Mohli jsme být spolu!“ opřu se do něj a cítila, jak mnou projíždí jistá vlna hněvu.

A zároveň lítost. Chtěla jsem mu mlátit pěstmi do té jeho široké hrudi, ale držela jsem se.

„Nic by se tím nezměnilo!“ zvýší na mě obranně hlas a roztáhne ruce od sebe.

Nechápavě jsem na něj pohlížela a cítila to hmatatelné napětí mezi námi, které tam celou dobu bylo.

„Proč?“ utrousím tiše, na to jediné jsem se zmohla.

„Protože milovat tě, je předem prohraná bitva! Vždycky, ale vždycky, nějakým způsobem skončíš zpátky s ním!“ rozkřikne se po mně, až mě jeho burácivý hlas plně sejme.

Roztřese se mi celé tělo a jeho slova, ve kterém se čiřila bolest, mě zasáhla na srdci.

„To není pravda,“ zakroutím hlavou nesouhlasně a cítila, jak se mi roztřásl spodní ret.

„Ale je! Máte tě tak dobře zaháčkovanou, že i přes to všechno, co kvůli němu zažíváš ho miluješ víc a víc,“ vyprskne hnusně.

„Kdyby ses nechoval jak ultimátní pičus a nenechal mě odejít, tak bych s tebou zůstala! Milovala jsem tě tak strašně moc!“ rozkřiknu se na něj plná emocí.

„Víš, a to je ten problém! Já jsem tě nikdy milovat nepřestal!“

„Tak si o mě měl bojovat!“ křičím na něj smyslů zbavená.

„Nebo si měla bojovat ty a stát mi po boku, když mi bylo nejhůř!“ křičí též. 

„Nejsem žádná rohožka, abych o sebe nechala otírat tvé sračky! Vždyť si byl polovinu času mimo na práškách a choval ses strašně! Řekl si mi tak hnusné věci! Ano, točilo se to hlavně kolem tebe, ale já jsem taky jen člověk kurva! Byla jsem úplně zničená, na samém dně a lituju toho! Ano, možná jsem to měla přečkat, protože ses očividně z toho dostal, ale já už jsem nemohla dál…neviděla jsem smysl v tom pokračovat,“ vyhrknu ze sebe na jeden nádech a cítila, jak mi po tvářích tečou slzy.

„Hned jak to bude možné, tak odletím zpátky do Ameriky,“ řekne po chvíli Matt.

Na nic lepšího se nezmohl.

Ztěžka jsem se nadechla, když jsem se snažila potlačit vzlyk a otočila se na odchod.

Ráznými kroky jsem přešla po pokoji a bouchla dveřmi silně za sebou.

 

Síla mých kroků se ozývala celým sálem, když jsem jím procházela a zhurta se opřela do dveří, abych mohla projít ven. Mírně mě oslepil západ slunce přímo naproti mně a já vyšla vstříc zahradě. Šla jsem jak smyslů zbavená a když jsem se začala zapichovat podpatky do trávníku, boty jsem si zuřivě sundala. Nesla jsem je v rukách a stále šla někam do zahrad. Prošla jsem několika okrasnými palmy a různými rozkvetlými keři a mínila se schovat. Být chvíli sama.

Vybrečet se z té bolesti, která obklopila celé mé tělo.

Sedla jsem si na zem, za jeden široce vzrostlý keř a začala usedavě brečet. Emoce ohledně Matta, které ve mně stále byly a jen tiše narůstaly, ve mně rezonovaly.

Bolestivě jsem se nadechovala a tváře jsem měla úplně zmáčené od pláče.

Cítila jsem se, jak úplná kráva a zároveň někdo, kdo ho zřejmě zranil.

Zranila jsem ho tím, že jsem od něj odešla, že jsem to s ním tak brzy vzdala.

 

Asi po půl hodině, kdy jsem se uklidnila tím, že jsem začala přecházet po zahradě a pravidelně dýchat, jsem se odhodlala vrátit se do domu. Několikrát jsem si protřela oči, aby nebylo úplně poznat, že jsem právě vybrečela potok slz. Upravila jsem si vlasy a přehodila si je přes jedno rameno.

Slunce už plně zapadlo a okolí pohltilo šero, ale stále bylo dobře vidět.

Přešla jsem k domu a na terase viděla, jak stojí Alex.

Koukal mým směrem a kouřil cigaretu.

Byl převlečený do slušivého béžového obleku, které obklopilo jeho štíhlé a vysoké tělo. Vlasy měl vyčesané do culíčku a na nose měl brýle s širokými hnědými obroučky. Vypadal jak typický anglický gentleman. V rukách jsem si stále nesla boty a vypadala možná trochu neurvale, ale bylo mi to tak nějak jedno. Pohltila mě jistá melancholie.

„Jdete akorát včas, zrovna se bude podávat večeře,“ usměje se na mě mírně Alex a cítila jsem jeho ostrý pohled na mé ubrečené tváři.

„Dobře,“ hlesnu pouze a přejdu ke dveřím, aniž bych se u něj zastavila.

„Počkejte, rovnou vás doprovodím,“ řekne zrychleně, cigaretu típne do připraveného popelníku, který měl na stolku a vydá se ke mně.

Otevře mi dveře a já mu pouze děkovně přikývnu.

Necítila jsem se absolutně na žádnou večeři, sdílet s ním ani s nikým jiným, prostor, ale věděla jsem, že to bude nutné.

Musím se dozvědět, co bude dál.

Co bude s Glockem. Co bude s námi.

 

Bok po boku jsme došli s Alexem do prostorné jídelny, kde byl dlouhý stůl prostřený tak pro deset lidí. Opodál u okna stál Adam, převlečený do černého obleku, který k němu už tak neodmyslitelně patřil. Ihned se za námi otočil a nasadil svůj kamenný poker face.

„Pojďme se posadit, přátelé,“ zvolá oslavně Alex a pokyne mi gestem ruky, abych se šla usadit ke stolu. On sám mi odsunul židli po jeho pravici, a když jsem se usadila, posadil se do čela stolu. Adam se usadil naproti mně, po jeho levici. Snažila jsem se na něj nekoukat.

A aby toho nebylo málo, do místnosti vstoupil Matt. Pomalým ostražitým krokem kráčel k nám, až došel ke stolu a posadil se vedle Adama.

Perfektní! Nejlepší společnost k večeři ever!

Cítila jsem tu těžkou atmosféru kolem nás, jak mě ti dva naproti propichovaly pohledy a Alex se jisto jistě bavil tím naším milostným trojúhelníkem. Drama jak vyšité!

Ticho u stolu protnulo služebnictvo, které začalo na stůl nosit všemožné talíře plné jídla. Rozlévali nám víno a vodu a během chvilky byl náš stůl přeplněný a bohatě prostřený.

„Přeji vám dobrou chuť!“ usměje se Alex pobaveně, s jistou dávkou ironie. On si to opravdu užíval.

Netečně jsem sáhla po skleničce s vínem a těžce se napila. Opojná dávka alkoholu mi schladilo hrdlo a já se zuby nehty bránila, abych se nepodívala na ty dva přede mnou. Sáhla jsem po misce salátu a nandala si trochu na svůj prázdný připravený talíř. Poblíž mě byly ještě tygří krevety v bylinkách, a tak jsem si jich pár nandala. Mlčky jsme všichni jedli a každý jsme byli ponoření ve svých myšlenkách.

To ticho bylo už tak tíživé, že jsem to už nemohla vydržet a otočila se na Alexe, který můj pohled zaznamenal. Mírně se na mě usmál, když přežvykoval poslední sousto ze svého talíře. Spolkla jsem jídlo ve své puse, abych nevypadala neurvale a odložila příbor na okraj talíře.

„Už nám teda řeknete, co bude s Glockem?“ napřímím se v zádech důležitě.

„Vznesl jsem k radě jisté obvinění na jeho osobu, které se bude následně řešit,“ pronese tak monotónně a chopí se své skleničky vína.

„To zní jako kupa úřednických sraček, kterými možná oblbnete ostatní, ale mě ne. Ten hajzl musí zemřít, a ne čekat na nějaký váš blbý soud,“ pronesu trpce a velmi drze.

Nebyla jsem v rozpoložení jednat s ním v rukavičkách.

Moc dobře jsem věděla, kdo to je, čím je a že jednat s ním slušně na úrovni nemá smysl. Ač se tak sám choval a vyřazovala z něj jistá nadřazená úroveň.

Zaznamenala jsem Adama, jak se zastavil v pohybu a zíral přímo na mě.

Alex se však pobaveně uchechtl a napil se vína. Skleničku posléze odložil a narovnal se více do židle.

„Víte, máme jistý zákon, který se prostě musí dodržet. Není to tak, že pošlu zabijáky a nechám ho ihned popravit,“ pronese klidným tónem.

„Proč ne? Možná by to byla větší zábava,“ usměji se falešným úsměvem.

„Tomu rozumím, ale takhle to v Unii nefunguje,“ odpoví trpělivě.

„Ano, ano v Unii! Řekněte mi Alexi, jak by bylo vám, kdyby se vás chtěli pokusit zabít, dvakrát podotýkám! Rozstříleli vám tenhle váš krásný barák, vlastně vyhodili do povětří, abych byla přesná a zabili lidi, které jste měl rád?!“ opřu se do něj netečně.

Cítila jsem varovné signály od Adama, ale mínila jsem ho ignorovat dál.

„Nemyslím si, že by se kdo odvážil to udělat, chrání mě Unie,“ odpoví s úsměvem a jistým opovržením. Jeho ta opovážlivá konverzace bavila.

„Aha, to Unie dělá, že chrání své lidi, svou sektu, nebo jak si to říkáte,“ opáčím neurvale.

„Ano, chrání všechny, kdo jsou její součástí,“ přikývne klidně Alex.

„V tom případě chci k vám do Unie!“ řeknu zcela rozhodně, dívajíc pevným pohledem na Alexe.

„Zbláznila ses?!“ „Děláš si kurva prdel?!“ vyhrknou Adam s Mattem nastejno.

Krátce jsem střelila po nich pohledem a podívala se do těch jejich brunátných tváří.

Dívali se na mě oba dva úplně stejně. Jako že jsem zešílela.

Pohledem jsem se ihned vrátila zpátky k Alexovi, kterému se ve tváři objevilo jisté překvapení, ale úsměv mu neopadl.

„Jste si tím jistá?“ zeptá se mě hrozivě Alex, aniž by mu klesla tvář.

„Podívejte, aniž nevím, co to přesně obnáší, míním tím, ale vytěžit vše. Musím ochránit nejen sebe, ale taky svou rodinu a ty nejbližší. Pokud to znamená, že se mám přidat k někomu, kdo mi tu ochranu poskytne, risknu to,“ pronesu sebejistě a Alex pouze uznale přikývne. 

„Dobře, pojďme to tedy probrat do mé pracovny, pokud jste už dojedla,“ navrhne mi Alex a já pouze svědomitě přikývnu. Začneme spolu vstávat od stolu a já pohlédnu ještě na Adama, který zarytě seděl na židli a pohlížel na mě obličejem alá Cos to sakra udělala?!

 

Nechali jsme u stolu ty dva a přešli do Alexovi pracovny.

Alex za námi zavřel křídlové dveře a přešel k baru.

Já jsem se sebevědomě postavila k oknu a snažila se zadržet klid, i když ve mně se toho odehrávalo spousta.

Nebyla jsem si vůbec jistá Alexem jako takovým a jak se k tomu postaví. Dost možná se mi teď pouze vysměje do ksichtu, ovšem říkala jsem si, že to by už možná udělal u stolu, kdy padl můj návrh.

Ale já byla odhodlaná. Chci risknout vše, abych ochránila ty, které miluji.

Abych ochránila nás.

„Musím uznat, že jste jedno velké překvapení, Kristýno,“ pronese pobaveně Alex, když ke mně přistoupí a do ruky mi podá baňatou skleničku bourbonu.

„No divil byste se, někdy překvapím i sama sebe,“ ušklíbnu se jízlivě.

„Nejsem si ale jistý, zda vůbec víte, co obnáší vstup do Unie. Samozřejmě, považuji vás jako za silnou osobnost a taky jste manželka velkého Adama Al-Sheida, ovšem to radě stačit nebude, aby vás přijali do Unie,“ pronese o něco důležitějším tónem a mírně upije ze své sklenky.

Bylo mi to jasné, co říká.

Neměla jsem deset milionů dolarů ani nic, co bych jim mohla nabídnout.

Ale zkusit jsem to musela!

„Rozumím tomu, ale věřím, že by se našlo určitě něco, co bych vám mohla nabídnout,“ řeknu rozhodně a mírně zvednu bradu.

„Například?“ zajímá se a všimnu si, jak se mu zablýskne v očích.

„Umím počítat a psát!“ ušklíbnu se sarkasticky. Mínila jsem na něj zapůsobit svým šarmem a vtipem, ač trapným. Ovšem on se tomu opravdu zasmál.

„A ještě jste vtipná!“ zazubí se na mě.

„Ano, to jsem!“ přikývnu a nervózně si přešlápnu, „Mohla bych vám nabídnout svou charitativní společnost. Má vysokou cenu, já jsem v podstatě na ni nesáhla od té doby, co ji vlastním, držela jsem si pouze v záloze, kdyby náhodou někdy něco,“ vyložím karty pomyslně na stůl. ONLY charitu jsem si opravdu držela celou dobu v záloze a nijak zvlášť se o ní nestarala. Fungovala stále v Dubaji a pouze mi chodily jakési průběžné zprávy na e-mail.

„A co by Unie měla dělat s charitou?“ uchechtne se Alex a neskrýval své pobavení, nebo spíše opovržení.

„Nevím, je mi to jedno. Vytunelujte to, vyberte z toho prachy, nebo můžete pokračovat v charitě, třeba na pomoc svých lidí,“ navrhnu suše. Alex na mě několikrát zamrká, jako kdyby se to snažil pobrat a pak se ztěžka nadechne. Úsměv se mu opět roztáhne od ucha k uchu, už chtěl něco říct, ale skočila jsem mu do řeči.

„A taky vám budu dlužit laskavost!“ vyhrknu důležitě.

„Laskavost?“ zopakuje Alex.

„Ano, laskavost,“ přitakám pevně.

„Dlužit laskavost je ale velká věc,“ usoudí Alex.

„Jo to já vím.“

„Ani to by radě nemuselo stačit,“ přimhouří oči.

„No tak řekněme, že tu laskavost budu dlužit jen vám. Jelikož vím, že jste součástí rady, tak byste se mohl za mě…přimluvit,“ řeknu pomalým hlasem, až lehce vyzývavým. Prostě jsem to musela risknout. Alexovi se zvrátí pobavený úsměv do jistého úšklebku, který vypadal spíše ďábelsky nebezpečně.

Už jsem ho u něj viděla. Bylo to jeho pravé já.

Pomalu vykročil ke mně a zastavil se kousek ode mě, až jsem cítila jeho kolínskou.

„Říkal jsem si, že jsi jenom další šílená ženská, která si zahrává s nebezpečnými lidmi, ovšem ty sama jsi nebezpečná, to nebezpečí tě volá a táhne k sobě, že?!“ pronese hrdelně a velice pomalu, aby mu bylo rozumět každé slovo.

Polilo mě horko a zároveň studený pot.

Z tohohle člověka šel opravdu strach a věděla jsem, že zrovna s ním bych si to rozházet nechtěla. Ale znamenal pro mě jistou vstupenku do života, kdy se nebudu muset otáčet neustále přes rameno.

„Ano, bohužel si nemůžu někdy pomoct,“ přitakám tiše, se zvednutou bradou, pohlížející mu přímo do těch jeho žhnoucích modrých očí. Ač jsem chtěla nebo ne, on měl pravdu. Pohybovala jsem se v nebezpečí už moc dlouho na to, abych mohla žít naprosto klidný a normální život, kdy budu chodit do práce a platit daně, ale byla jsem si jistá tím, že potřebuju tu jejich zkurvenou ochranu pro svou rodinu. Pro Adama. Pro náš život.

„No dobře, přednesu návrh před radou, ale budeš tam muset jet se mnou,“ pronese významně Alex a odtáhne se.

„A kam?“ zajímám se hned.

„Do sněmu Unie, do New Yorku, poklade,“ zazubí se ďábelsky.