Mr.Black Vesmírná černá - 32.kapitola

Anotace: New York, Unie a líbání na čelo.

Sbírka: Mr.Black - Vesmírná černá - Kniha druhá

Zdravím Vás při pátečku! Přináším další kapitolu, kterou doufám, že si užijete. 

Do konce nám zbývají už pouhé čtyři kapitoly! 

 

 

32.kapitola

 

Vzbudily mě mírné turbulence v soukromém letadle Alexe.

Byla noc a všichni jsme se snažili spát, co jiného při tak dlouhé a nekonečné cestě.

Podívala jsem po Adamovi, se kterým turbulence ani nehnuly a dál spokojeně spal vedle mě. Pocítila jsem potřebu se jít vyčůrat, a tak jsem se potichu vyhrabala z pod deky a položila nohy na zem. Pátravým pohledem jsem překontrolovala Adama, zda jsem ho nevzbudila a pak potichu vstala.

Přešla jsem dveře od dalších soukromých kójích, kde byl Alex a Matt.

Ismael zůstal v Thajsku, v Alexově sídle, protože jeho zranění nebyla úplně zahojená, tudíž jsme se dohodli, že se k nám připojí v Česku nebo v Paříži.

Adam to jistě pár dní bez něj ještě zvládne.

Zavřela jsem se na menší toaletě, kde ovšem byla i sprcha. Celkově to bylo to nejluxusnější soukromé letadlo, ve kterém jsem kdy letěla. A že už jsem měla něco nalétáno v soukromém letadle!

Vykonala jsem potřebu, umyla jsem si ruce a následně si opláchla obličej.

Překontrolovala jsem svůj zjev v zrcadle a usoudila, že horší ani lepší to být už nemůže. Přešla jsem ke dveřím a tiše je otevřela, když v tom za kliku zatáhl někdo zvenčí a zprudka otevřel dveře. Úlekem jsem se nadechla a podívala se do Mattových očí, se kterými jsem se zrovna setkala. Nestihla jsem ani nijak zareagovat, když mě postrčil zpět k toaletě a vešel dovnitř. Obratně zavřel za sebou dveře a zamknul.

„Co kurva děláš?!“ vyjedu na něj tiše a nechápavě na něj pohlédnu.

„Chtěl jsem nám dopřát chvilky o samotě,“ zavrčí a tyčil se nade mnou tou svou výškou.

„Ale my spolu nemáme mít chvilky o samotě! Ty chceš, aby tě Adam zabil, že jo?!“ zvážním a založím si ruce na prsou.

„Prosím tě,“ uchechtne se posměšně, „Chtěl jsem s tebou o něčem mluvit,“ dodá záhy a zatváří se důležitě.

„Myslím, že jsme si toho řekli ažaž,“ procedím skrz zaťaté zuby.

Byla jsem naježená z jeho blízkosti.

„Hele, poslouchej mě, tím že se chceš přidat k Unii, tím si jistě podepíšeš svůj ortel. Možná ti zajistí ochranu, ale nenechají to jen tak, co jim jako nabídneš? Adamovi peníze, které nemáš?!“ vyhrkne na mě tišším tónem, aby náš rozhovor nebyl slyšet.

„Nevím, co tě to zajímá, může ti to být ukradené,“ zavrčím úsečně.

„Moc dobře víš, že mi to jedno není,“ zamračí se a já nevěděla, co mu na to mám říct. Akorát jsem znervózněla.

„Neřeš to a nepleť se do toho! Budeme ve tvé vytoužené Americe a pak si můžeš odjet, jak si sám chtěl,“ obořím se do něj a prstem mu šťouchnu do hrudi. Podíval se ostražitě po mém prstu, které se mu zaryl do kůže a čelist se mu zatne.

„A ty to chceš?“ zamručí otázkou pod pás.

„Ano, chci,“ řeknu rozhodně a zatnu ruce v pěst.

„Jsi si jistá?“ procedí skrz zuby hrdelním tónem a přistoupí ke mně blíž. Žár z jeho těla byl téměř hmatatelný a cítila jsem jeho dech na své tváři.

Naskočila mi husí kůže a moje tělo na něj okamžitě reagovalo, za co jsem se strašně nenáviděla. Proč to kurva tak bylo?!

Mírně zakloním hlavu, abych mu pohlédla do těch jeho očí a zamračila se.

„Mám ti to zopakovat znova?!“ zavrčím, snažíc nedat najevo mé rozpoložení.

„Víš, že na tobě poznám, když to chceš, když říkáš ne, ale tvé tělo říká ano,“ ušklíbne se provokativně a já okamžitě zrudla v obličeji.

Rukou mě chytne za bradu a hrubě mě políbí.

Druhou rukou si mě k sobě přitáhne, pevně ke svému velkému tělu. Okamžitě se mu začnu vzpouzet a hrubě ho kousnu do rtu. Bolestně se odtáhne a já ho strčím do hrudi dostatečnou silou, abych ho dostala ze své blízkosti.

Už se ke mně zase natahoval, ale vlepila jsem mu prudkou facku, která ho zastavila v pohybu. Zadýchaně, s rozšířenými oči jsem se na něj ukázala varovně prstem.

„Už nikdy tohle kurva nedělej! Tu šanci si měl, ale už je to dávno! Nyní jsem Kristýna Al-Sheid a ty se mě už ani nedotkneš!“ zaburácím pevným hlasem.

Cítila jsem, jak se mi ke konci decentně zachvěl hlas a hrdlo se mi stáhlo, ale mínila jsem zůstat silná.

Pak jsem se kolem něj rychle prosmýkla, odemkla dveře a zhurta vyšla z toalety.

Přešla jsem rychle uličkou a zapadla do naší kóje.

Adam naštěstí nezaznamenal můj příchod a dál spal tvrdým spánkem. Ulehla jsem rychle vedle něj a schovala se pod deku. Dala jsem si ruku před pusu, abych utlumila mé hlasité oddychování, kdy mi srdce málem vyletělo z hrudi.

Cítila jsem bolest na prsou v místě srdce a říkala si, zda na mě nejde infarkt.

Byla jsem tak rozčílená.

 

                                                                       -

 

„Miluju New York!“ vyhrknu nadšeně, když jsem pohlížela z okénka auta do ulic New Yorku a viděla tu živost a pestrost města.

„Též ho miluju! Je to má srdcová záležitost, narodil jsem se tu,“ usměje se Alex sedící naproti mně, kdy též pohlížel obdivně z okénka, jako kdyby viděl město poprvé. Adam seděl mlčky vedle mě a držel mě za ruku.

Mířili jsme v Alexově obrněné limuzíně do našeho bytu, kde nás měl vysadit a pokračovat v cestě někam dál.

Matt seděl vedle řidiče.

Od incidentu v letadle jsme na sebe nepromluvili ani se na sebe nepodívali.

To nám šlo. Ignorovat se. Velmi dobře.

„Každopádně užijte si město, zítra pro vás pošlu auto, vyzvedne vás v půl osmé večer,“ informuje mě Alex vážnějším tónem a já souhlasně přikývnu. Adam mi v krátkosti nastínil, že mě zřejmě čeká jakési přijímání rady neboli Devítky, kdy musím vznést svůj požadavek a návrh, proč by mě měli přijmout do Unie. Sama.

Představa, že si mám sama stoupnout mezi osm dalších cizích lidí a zodpovídat se jim, mě značně znepokojila. Ale to už se nedalo nic dělat. Už jsem nemohla couvnout.

Za nedlouho jsme zastavili před jednou výškovou budovou a Alex mi otevřel gentlemansky dveře.

Přátelsky se na mě usmál a rozloučil se s námi.

Vystoupila jsem se na ulici a ohlédla se kolem nás. Všude to tolik žilo.

Pocítila jsem jisté energické mravenčení.

Adam se hned ke mně připojil a v popředí už čekal Matt, který též vystoupil z auta.

„Tak zítra!“ zvolá rozlučně Alex, a ještě mírně mávl rukou.

Zavřel dveře limuzíny, která se ihned na to odlepila od chodníku a zařadila se do provozu dalších aut. Adam mě chytl pevně za ruku a společně jsme se rozešli po několika schodech vstříc budově. Vyjely jsme do dvacátého patra a okamžitě vstoupili do prostorného bytu, kde bylo poněkud živo. Čekala tam na nás již ochranka, muži, kteří s námi byli v Thajsku, plus nějací nováčci. Horečně se s námi začali zdravit a kývat na pozdrav a my vešli do útrob krásného moderního bytu s jasným výhledem na Central Park.

U okna jsem hned zaznamenala stojící ženu.

Měla na sobě slušivý vínový kostýmek a blonďaté vyčesané vlasy do culíku. Otočila se k nám a nasadila široký úsměv. Na první pohled to byla opravdu krásná ženská.

„Zdravím vás, vítejte zpátky v New York City!“ zahlaholí zpěvně a nastaví ruku Adamovi na pozdrav.

„Taky vás zdravím Amando,“ řekne klidným tónem Adam a potřese si s ní rukou, „Je všechno připraveno?!“ otáže se Adam záhy.

„Ano, jistě, všechno dle vašich požadavků, co jste napsal e-mailem,“ přikývne jmenovaná Amanda a stočí pohled na mě.

„A vy budete paní Al-Sheid, že?! Ráda vás poznávám!“ usměje se zářivě na mě a nabídne mi ruku na pozdrav. Usměji se a její ruku přijmu.

„Říkejte mi Kristýno,“ opáčím pouze a udivím se jejímu silnému stisku ruky.

„Jistě, já jsem Amanda, zřizuju tuto nemovitost a budu vám plně k dispozici, po celý váš pobyt,“ informuje mě.

Srozuměle jsem přikývla.

Adam mě chytl znova za ruku a vedl podél oken dál do útrob bytu.

Byla jsem zvědavá na celý jeho byt a kochala se tím božím výhledem.

Měla jsem jisté očekávání, ale tohle?!

Vešli jsme úzkou chodbou až do ložnice, která byla přepychově vybavená, vše laděno do černých a šedých barev. Samozřejmě s koupelnou ve stejných barvách a plně zařízenou šatnou.

Údivně jsem otevřela pusu a rozšířila ji do velkého O.

Byly tam oblečení i pro mě.

„Konečně máš taky někde jinde plně zařízenou šatnu,“ pošeptá mi Adam do ucha a zezadu mě obejme.

„Tos mi nechal všechno zařídit?“ utrousím obdivně, když pohlédnu na všechno to oblečení, všech možných barev a střihů. Nemluvě o vystavených botách v čele, spolu s kabelkami.

„Jo, vím, že jsi přišla zase o další svou část oblečení v Thajsku, tak jsem ti to chtěl značně vynahradit. V koupelně máš plno dalších nových věcí,“ informuje mě s úsměvem a já se k němu zhurta otočím.

Vděčně ho políbím a pak jsem mu vlepila ještě několik dalších pus po celé tváři.

„Tak strašně moc ti děkuji!“ utrousím vděčně, „Sice jsem se těšila, že vyrazíme na nákupy, ale tohle je taky super,“ dodám záhy.

„Však na nákupy můžeme taky,“ uchechtne se Adam a já se div nechytila dojatě za srdce. Miluju ho!

 

Odpoledne jsme strávili v ulicích města, spolu s naší ochrankou, včetně Matta.

On jediný byl oblečený opět do normálního oblečení a držel si jistý odstup, aby nebylo vidět na první pohled, že k nám patří. Ovšem já jeho pohled cítila i na takovou dálku a pokaždé, když jsem se na něj nenápadně podívala, on můj pohled zaznamenal.

Měl na to prostě nějaký radar!

Prošli jsme Adamem drahé butiky a nejznámější obchodní značky a já si spokojeně nesla další tři tašky s oblečením, které jsem prostě musela mít. Cestou jsme si koupili hot dog a pak se prošli Central Parkem.

Byli jsme jako normální pár, drželi jsme se za ruce, povídali si a smáli se.

Bylo to, co jsme oba potřebovali! Být spolu, plnohodnotně.

Když jsme došli na večer domů, zmoženě jsem hodila tašky do šatny a přešla rovnou do koupelny. Spatřila jsem tu obrovskou vanu a dostala okamžitou chuť se do ní naložit a dát tak odpočinout svým nohám, které měly dnes dost nachozeno.

Řádně jsem si ji napustila a přidala do toho voňavou sůl, která byla položená poblíž, stejně jako lahvička jakéhosi voňavého oleje, který vytvořil bohatou pěnu na hladině.

Vysvlékla jsem se ze všeho oblečení a blaženě vlezla do horké vody. Opřela jsem si hlavu o ručník, který jsem si tam připravila, jako opěrku a zbožně vydechla. Zavřela jsem oči a rozjímala.

Zaslechla jsem dveře z ložnice a mírně se pousmála, když jsem zaslechla kroky a následné svlékání oblečení. Otevřela jsem oči a viděla Adama, jak si zrovna zalézá ke mně do vany. Uvelebil se naproti mně a též zbožně vydechl.

Naschvál jsem si stáhla pěnu na prsa, aby mi nebyla úplně vidět a jemu to nemohlo uniknout.

„Hej, proč se mi zakrýváš?“ ušklíbne se pobaveně. Jeho oči potemněly.

„Tak, nemusíš na ně koukat pořád,“ pokrčím rameny vyzývavě.

„Ale já na ně chci koukat!“ zaúpí rozhodně.

„Spíše mi něco pověz,“ nadhodím a nadechnu se, „Jak zhruba bude probíhat zítřek? A co to je vůbec za lidi?“ zajímám se, ačkoli už mi to jednou nastínil, chtěla jsem vědět víc. Adam se ponořil do vody, kdy mu koukal jen krk a hlava a těžce se nadechl.

„No budeš tam muset jet sama. Přijmou pouze tebe a nikoho jiného, takže já na tebe počkám tady,“ řekne Adam a já se vcelku zaleknu.

„To jako, že tam pojedu úplně sama? Myslela jsem, že pojedeš se mnou a ochrankou a pak tam někde na mě počkáte, až si to s nimi půjdu vyřídit,“ utrousím mírně rozladěně.

„Bohužel, vesmíre, mají přísná pravidla.“

„No a co bude teda dál?“ zajímám se.

„Já před nimi nikdy nestál, protože k nim patřil především můj otec, ale s pár z nich už jsem se setkal,“ pustí se do vysvětlování Adam a cítila jsem, jak mě chytl mírně za kotník. Konejšivě mi začal přejíždět prsty po kůži, zřejmě aby mě uklidnil.

„Ta rada se nazývá Devítka, protože je to Devítka těch nejvyšších. Každý z nich má na starost jistou lokalitu. Alex je Jednička, má na starost New York a část Států a v podstatě mu to tu patří. Dvojka je myslím žena, nevím teď přesně jak se jmenuje, ale je to dědička jistého impéria v Tokiu a úzce spjatá s japonskou mafií. Trojka je Manuel z Itálie, s ním se znám osobně. Vedli jsme spolu několik byznysů. Čtyřka je Samuel, má na starost Paříž, to je muž na úrovni. Též se s ním znám. Pětka je Tlusťoch, patří mu celé Mexiko,“ obeznámí Adam a já se uchechtnu, jak blbě to všechno znělo.

„Tlusťoch?! Protože je tlustej?!“ řeknu pobaveně, ale Adam na to nic neřekl a pokračoval v tom, kde přestal mým přerušením.

„Šestka je Stařec. Je to šéf v podsvětí v Hong Kongu, s tím jsem naštěstí nikdy neměl tu čest. Jeho pověst ho předhání a jistě není radno si s ním zahrávat. Šťastná sedmička je Blondie, vlivná žena, jednoho mafiána. Má na starost Austrálii. Osmička je Osma, nevím, jak se přesně jmenuje, ale má na starost Emiráty, přebral to po mým otci.“

Tím mě Adam zaskočí.

Neměla jsem sebemenší tušení, jak úzce byl Adam a jeho otec spjat s Unií.

Myslela jsem pouze, že pod Unií byli.

Ne, že ji pan Nizám sám vedl za Emiráty.

„No a Devítka Šílený Dave má na starost Londýn, to je asi nejšílenější týpek, co znám,“ usoudí Adam a já nakrčila obočí nad Adamovým slovem týpek.

Nebylo to časté slovo v jeho repertoáru jinak slušných slov.

„No, takže předpokládám, že jsou všichni super ultra nebezpeční, mají nějaké super schopnosti a jsou nechutně bohatí,“ shrnu jednoduše, trochu nadneseně.

„Tak nějak to bude,“ přitaká Adam tiše.

„A co Alex?“ nadhodím otázku na toho jediného, kterého jsem zatím poznala.

Vůbec jsem nevěděla, co si o něm myslet.

Ale byla jsem si jistá tím, že je nebezpečný.

Opět to nebyl člověk, se kterým bych se chtěla potkávat na denní bázi, ovšem to jsem si říkala i tehdy o Adamovi a Mattovi, a jak to dopadlo, že?!

„Alex je jedním z původních zakladatelů. Je všemocný. Zároveň je to výjimečný podnikatel, rozumí spousta věcem, má všeobecný přehled,“ odpoví Adam. Jo a taky je to psychopat! Další do počtu!

Před očima jsem zase měla ten Alexův pohled.

Když jsme stáli naproti sobě a rozhodovali se, jak zabijeme Glocka.

Ten pocit, když mi dal do rukou tu zbraň a společně jsme tak rozhodli o nastávajícím osudu toho thajského zmrda.

Jeho oči žhnuly a zároveň byly zbarvené do rozbouřeného oceánu.

Jeho decentní doteky, když si přebíral své sako, nebo mi předával zbraň do dlaně, bylo jako nekonečné jiskření dvou těles a já jistě pociťovala tu těžkou hutnou atmosféru mezi námi. Něco tam prostě bylo, a to na tom bylo to nejhorší.

Jistě jsem se nechala jen unést tou situací a nahromaděným adrenalinem, ale nedokázala jsem se zbavit dojmu, že jeho čin mi předat Glocka, měl nějaké postranní úmysly.

Proč by to jinak dělal?

A proč nechtěl, abych to nikomu říkala, když předtím u večeře řekl, že se s radou o tom dohodli. Věděla jsem, že se ho na to budu muset dřív či později zeptat.

Nechtěla jsem takovou věc zatajovat před Adamem.

„Znáš se s ním dlouho?“ zajímám se dál.

„Dlouho, ani nevím jak dlouho,“ usoudí Adam zamyšleně.

„A dá se mu věřit?“ zvážním.

„To záleží.“

„Na čem?“ zvednu bradu zvědavě.

„Jaký vztah mezi sebou budete mít. My dva jsme společníci, máme společný byznys, věříme si navzájem v tom, že jeden druhého nepodrazíme.“

„Já s ním ale neplánuju mít žádný vztah. Hned jak se dozvíme verdikt, tak bych chtěla odjet zpátky domů a žít si svůj život, i za cenu toho, když nás pod Unii nevezmou,“ skočím do toho hned Adamovi.

„No popravdě si myslím, že tě pod tu Unii nepřijmou,“ řekne najednou Adam svou domněnku, která mě nepřekvapí.

„Proč si to myslíš?“ zajímá mě ovšem.

„Jsi normální člověk, teď to nemyslím nijak špatně, ale většinou jsou pod Unií zločinci, mafiáni, nájemní zabijáci, politici, vládní organizace, prostě všichni spjatí se zločinem,“ vysvětlí jednoduše Adam.

„Tak samozřejmě s nimi se srovnávat nemohu, ale taky nejsem nejsvatější,“ pronesu trochu nadneseně a mírně se uculím.

Adam mi stiskl pevněji nohu, po které mě do teď jen pomalu hladil a já se na něj hned podívala.

Líbilo se mi to, co jsem viděla v jeho očích.

Touhu. Touhu po mně.

 

                                                                       -

 

„Tak co, jsi připravená?“ optá se mě Adam, když jsem vyšla z ložnice do obýváku, oblečená do černého nažehleného kostýmku. Měla jsem celý den na přemýšlení, co by bylo nejvhodnější si obléknout pro takovou příležitost, a tak jsem se uvolila přejít na vlnu byznysu a obléknout se tak podle toho.

Pod černé sako jsem si oblékla jen vyztuženější černou podprsenku, která mi zvýraznila výstřih, ale nepůsobilo to nijak vulgárně. Na nohou jsem měla nejnovější model bot od Jimmyho Choo, které byly opravdu na vysokém podpatku a do ruky jsem si vzala svou černou Chanelku, ve které jsem měla ukrytou svou KAS.

Mínila jsem si s sebou vzít zbraň, stůj, co stůj, abych se cítila alespoň trochu v bezpečí, ačkoli by mi jedna zbraň proti všem nestačila.

Celý den jsem pociťovala jistou nervozitu a v hlavě si přemítala, co jim tak řeknu. Bylo mi jasné, že se mě budou ptát na spoustu důležitých otázek.

A ve finále, to byl jen přijímací pohovor. Pohovor do pekla!

„Připravená nejsem, ale už není cesta zpátky!“ utrousím přiškrceně a zahřálo mě mírně u srdce to, s jakým zájmem si mě Adam prohlížel. Přistoupil ke mně a jeho ruce mi spočinuly hned kolem pasu, až je mírně položil nad můj zadek. Mírně se na mě usmál a otřel si svůj nos o ten můj.

„Vypadáš nebezpečně dobře,“ ušklíbne se.

„Dala jsem si záležet,“ šeptnu tiše a jemně ho políbím. Pokračovala bych v polibku dál, ale zaslechnu těžké odkašlání, jako upozornění na přítomnost někoho dalšího.

Odtáhla jsem se od Adama a pohlédla na Matta, který stál na prahu obýváku a důležitě na nás koukal.

„Auto už je tady,“ informuje mě krátce, otočí se na patě a přejde až k výtahu.

Suše polknu a podívám se na Adama.

On si mě k sobě znova přitáhne a vezme můj obličej do rukou.

Dlouze mě políbí a pak se mi podívá hluboce do očí.

„Drž se, to zvládneš,“ pošeptá mi a já si v tu chvíli nebyla jistá vůbec ničím, ani zda to zvládnu. Zvládla jsem už spousta věcí.

Pouze krátce přikývnu a pak jsem se rozešla vstříc výtahu.

Přešla jsem k výtahu, který už na mě čekal připravený s otevřenými dveřmi, které mi držel Matt.

Nastoupila jsem do výtahu a otočila se čelem k bytu.

Adam stál vpovzdálí a díval se na mě důležitým výrazem, stejně jako Matt, který dveře pustil a počastoval mě pouze krátkým přikývnutím.

Jejich pohledy na mě zapůsobily tak, že jsem pomalu začala propadat panice.

Když jsem došla na ulici, přímo přede mnou na krajnici stála černá limuzína se třemi vysokými muži, kteří byli celý v černém.

Jejich černé brýle zakrývaly jejich pohledy a v podstatě vypadali jak přes kopírák.

Jeden z nich sáhl po klice a otevřel mi dveře, abych si mohla nastoupit. Svědomitě jsem se rozešla a přešla až k autu. Nastoupila jsem a těžce si vydechla, když se limuzína po chvíli rozjela vstříc městu.

Polil mě studený pot a jistě mě napadaly myšlenky, které byly dost pochybovačné o mých předešlých rozhodnutích, ale jak už jsem několikrát řekla, my tu jejich zkurvenou ochranu prostě potřebujeme.

Musím zariskovat, ač je to sebevíc nepříjemné a vystavím se jistému nebezpečí. Už jsem v tom byla, až po kolena, nebyla možnost to vzít zpět.

A já nejsem člověk, který by to přeci hned vzdával!

Tak se vzchop Kristýno!

Cestou jsem se už mírně uklidnila a nabyla si sebevědomí několika pozitivními myšlenkami v hlavě, kterými jsem se snažila povzbudit. Ovšem záhy mě to přešlo, když jsem viděla, jaký se spustil déšť a nebe protnulo několik blesků. Jako kdyby se samo nebesa na mne hněvala. Fakt to bylo příhodné!

Limuzína zastavila asi o deset minut později, kde déšť přešel do neskutečného chcance, který se velice podobal dešti u nás v Liberci. Takový ten, před kterým vás neuchrání ani deštník. Muži z limuzíny vystoupili a všimla jsem si, jak roztáhli své deštníky, abych pod ně mohla vystoupit a schovat se tak před chladným deštěm.

Bylo to vcelku komické, byli čtyři, všichni roztáhli svůj deštník a já si mohla vystoupit jak filmová hvězda.

Jeden mi podal ruku a já ji hned přijala. S těmi vysokými podpatky a kluzkým chodníkem od deště jsem si nebyla vůbec jistá v kramflecích.

Vystoupila jsem a líbilo se mi, jak mě chránili svými vysokými těly a deštníky, aby na mě nespadla ani kapka. Společně jsme se rozešli do další výškové budovy, která vypadala jako každá druhá tady ve městě.

Se zavřením deštníků, které zatáhli všichni čtyři současně, jako kdyby to měli nacvičené, jsme prošli vestibulem až do dlouhé chodby, která mi přišla neskutečně dlouhá.

Dorazili jsme k jistě soukromému výtahu, který hlídali další dva muži v černém. Pouze jsem jim kývla na pozdrav a jeden z nich přiložil svou čipovou kartu k nějakému zámku.

Výtah ihned na to otevřel své dveře a já pohlédla do útrob výtahu, který byl vyzdoben širokými zrcadly a zlatými prvky.

Zatajila jsem dech a nastoupila do něj.

Jen jsem se otočila, dveře se okamžitě začaly zavírat. Rozhlédla jsem se po výtahu, který neměl žádné čudlíky.

Nic. Mířil pouze do jediného cíle.

Snažila jsem zklidnit své dýchání a ač byla situace sebe víc vypjatá, snažila jsem se myslet pozitivně, leč sarkasticky.

To mi vždycky šlo. Všechno zlé si nějak zlehčit v hlavě.

Když se dveře výtahu otevřely, ocitla jsem se v rudé místnosti bez oken, která byla osvětlena mírnými světly. Podél obou stěn byly černé kožené pohovky a trochu mu to připomnělo čekárnu.

Řekněme, že čekárnu u gynekologa.

Až na to, že u něj nebyly červené stěny a kožené gauče.

No to je jedno. Snaž se uklidnit Kristýno!

Rozešla jsem se tedy dovnitř a zastavila se zhruba uprostřed místnosti.

Pohlížela jsem na dveře přede mnou, které se záhy otevřely. Samy.

Nebo možná za nimi někdo stál, ale já ho neviděla.

Srdce se mi rozbušilo a tepalo mi až na spáncích.

Svědomitě jsem zvedla bradu a jistými kroky jsem se rozešla ke dveřím.

Vešla jsem do velké tmavé místnosti, osvětlené velikým křišťálovým lustrem a můj pohled spočinul především přede mě, kde se tyčilo devět širokých křesel. Na každým z nich seděl jeden ze zástupců Devítky a pohlíželi na mě.

Slyšela jsem, jak se dveře za mnou zavřely a já si připadala spíše jak na konkurzu nějaké pěvecké soutěže. Ovšem kdyby tu šlo o zpívání, rovnou by mě mohli zase poslat domů.

„Předstupte blíž,“ vyzve mě Alex, který seděl jako první zleva, jakožto Jednička. Rozešla jsem se tedy blíž a zastavila se v bezpečné vzdálenosti od nich. Cítila jsem se pod neskutečným drobnohledem a byla si jistá, že jsem zpocená až na zadku.

„Takže, dnes jsme se tu sešli o usnesení rozhodnutí o přijmutí do Unie této ženy. Jmenuje se Kristýna Tomanová, je snoubenka Adama Al-Sheida a jistě brzy přijme jeho příjmení, jako jeho manželka,“ představí mě v krátkosti Alex a já po všech urychleně přejedu pohledem. Každého z nich jsem si vybavila z vyprávění Adama.

„Řekněte nám Kristýno, proč se chcete přidat k Unii?“ vyzve mě jasným australským akcentem Blondie alias Sedmička. Šťastná Sedmička.

Vypadala z těch všech nejvíc sympaticky.

Nabrala jsem dech do plic a trošku si odkašlala, měla jsem vyschlé hrdlo z nervů.

„Přijmutí do Unie beru jako vážný závazek sobě, i svému manželovi. Ovšem hlavní záminkou bylo především to, že chci být chráněná. Chci se chránit před zlem, které se ke mně či mé rodině již několikrát dostalo a už toho mám dost. Chci žít, aniž bych se musela neustále otáčet přes rameno,“ vysvětlila jsem k mému překvapení v naprostém klidu. Snažila jsem se přehlížet pohledem na každého z nich, abych byla za tu slušnou a uctivou.

„A co bychom měli z toho mít my?“ zahlaholí Mexikánec, alias Tlusťoch.

Opravdu byl tlustý. Více nebylo třeba dodat.

„Jsem schopna vám nabídnout svou charitativní společnost ONLY, kterou jsem podědila po panu Nizámovi Al-Sheid. Rozumím tomu, že to není nic extra, co by vás zřejmě zajímalo, ale zároveň to není málo. Pan Nizám mi odkázal tuto pozůstalost a já vlastně ani nevím proč, je to něco, co mi nepatří a ve vašich rukách by jistě získala hlubší význam,“ odpovím systematicky a cítila jsem se, jako v práci. Při vyjednávání pracovní smlouvy.

Jo, bylo to dosti podobné.

„Nevěděl jsem, že jste si byla tak blízká s Nizámem,“ utrousí své rozpaky Manuel, Ital a zdráhavě se rozhlídne po ostatních. Okamžitě na mě přenesl tu svou rozpačitost.

„Moment, nejste náhodou ta žena, co mu pomohla v jeho hotelu, když to s ním seklo?!“ ozve se hlasitým britským akcentem Devítka Dave a zvědavě si poposednul na křesle, zřejmě aby na mě lépe viděl.

„Jooo, no, to jsem já,“ utrousím nejistě odpovědí jeho směrem. Všichni se nějakým způsobem ošijí, či si nervózně poposednou a já nechápala proč.

„Je ještě něco, co by nám mohlo být…k službám?“ protne nervózní ticho Alex, který se nezdál ničím rozladěn. Asi jako jediný.

Ledabyle se opíral ve svém křesle a mezi prsty levé ruky třímal zapálenou cigaretu. Na očích měl tentokrát tmavě modré brýle, přes které nebyly vidět jeho oči. Celý look měl doplněný oblekem též tmavomodré barvy a své vlasy měl svázané do drdolu na temeni hlavy.

„Mám reklamní společnost. Jsem začínající byznysmen. Umím vyjednávat, když chci dosáhnout svého, jsem téměř nezdolná. Mám zbrojní pas, umím bojovat, dokážu se bránit, umím vařit a můžu vás oslnit svým šarmem,“ začnu blábolit a nervózně se uchechtnu.

Jako jediná. Všichni zarytě mlčeli a nikdo nehnul ani o píď.

Pohledem jsem přejela za všech až na Alexe, který se tvářil mírně pobaveně, když měl zrovna u pusy cigaretu. Dlouze si potáhl a po chvilce vydechl cigaretový dým.

„Dobrá, o našem rozsudku vás budeme informovat po dobu následujících dvaceti čtyř hodin,“ promluví na mě Čtyřka, alias muž z Paříže, jehož jméno jsem zapomněla.

Mírně jsem přikývla a divila se, zda to jako bylo všechno.

Pár otázek a zase můžu jít?! To bylo jako vše?

Když jsem viděla jejich upjaté pohledy, pochopila jsem, že opravdu byl čas vypadnout. Dlouze jsem přikývla na rozloučenou, každého z nich počastovala krátkým pohledem a poté se otočila na podpatku na odchod. Až teprve když jsem vešla do výtahu a zavřely se za mnou dveře, pocítila jsem jisté opadnutí mé nervozity.

Nakonec to nebylo tak strašné, jak jsem si představovala ve své hlavě.

Byl to pětiminutový pohovor v pekle, ale jinak pohoda!

U výtahu na mě čekali opět ti čtyři zřízenci tohoto pekla a dovedli mě k limuzíně.

Venku byl stále neskutečný ceďák a oni mě opět schovali pod své deštníky. Pomohli mi nastoupit a já si neskutečně vydechla, když jsem se usadila do kožené sedačky.

Opřela jsem si těžce hlavu do opěrky a několikrát zamrkala.

Bylo mi ovšem divné, že ti muži, stále stáli venku, obklopeni kolem auta a nenastoupili. Nikam jsme s autem nejeli.

 Stále jsme stáli před budovou.

Pohlédla jsem směrem k řidiči, ovšem byla tam černá clona, aby nebylo vidět dál do útrob vozidla z jeho strany. Jak jsem byla klidná, tak během chvilky jsem zase znatelně znervóznila. Co mělo zase tohle sakra znamenat?!

Najednou se otevřely dveře a já nadskočila uleknutím.

Hned jsem se narovnala v zádech a kolena pevně semkla k sobě, abych vypadala jako vzorně sedící dáma, kterou nic nezalekne, ač jsem cítila naprostý opak.

Do auta najednou naproti mně usedl Alex, který byl zmáčený pomalu až na kost.

Jeho zřejmě nikdo nechránil před deštěm. Mrzuté!

Opřela jsem se zády více do sedačky, abych dala najevo, že jsem naprosto v pohodě a počastovala ho mírným úsměvem.

On si sundal mokré brýle z očí a odložil je na sedačku vedle sebe. Mlčky se vysvlékl z tmavě modrého saka, a přitom mě celou dobu pečlivě sledoval.

V jeho tváři jsem zaznamenala menší úšklebek a možná jakési pobavení.

Nechápala jsem o co mu jde a kabelku, kterou jsem měla na klíně, jsem více přitiskla k sobě.

„Tak jak jsem si vedla?!“ nadhodím mírně arogantní tón.

„To se uvidí,“ opáčí hned, jako kdyby byl na mou otázku připraven. Sako si úhledně položil vedle sebe k brýlím na sedačku a začal si vykasávat rukávy bílé košile, přes které mu tentokrát jasně prosvítalo tetování, které sahalo od zápěstí až na jeho prsa.

Pocítila jsem jistý strach.

Když tohle dělal naposled, mínil zmlátit do bezvědomí muže.

Co zamýšlel teď, jsem si nechtěla ani na chviličku připustit.

Mohl mě tu znásilnit, zbít, či taky zabít.

Vždyť tihle lidi byli schopni naprosto všeho! A zřejmě jsem neměla ani ponětí.

Poté se Alex přesunul na sedačku vedle mě a sedl si zhruba doprostřed. Byl dostatečně blízko mě, že jsem cítila opět jeho kolínskou a jeho dech na své tváři. Naběhla mi husí kůže a já se na něj zcela vážně podívala. Jeho oči opět žhnuly, jako tenkrát v tom sklepě.

„Chci jenom říct, že na mě jste dojem udělala,“ opáčí klidným hlasem a jednu ruku si založil o opěrky za mou hlavou a tu druhou si opřel o své koleno. Zdálo se mi, že zaujal pozici vyčkávajícího lovce. Zadívala jsem se mu pevně, lehce vzdorovitě, do očí.

„Tak snad to k něčemu bylo,“ syknu vážně a pak pohlédnu směrem k řidiči a zpět, „A odvezete mě už zpátky?!“

„Jistě,“ přikývne a zaznamenala jsem pohyb jeho ruky, která se pomalu přesouvala z jeho kolene k tomu mému.

Pocítila jsem neskutečný strach, že po mně opravdu vyjede.

Bříšky svými třemi prsty mi zlehka přejel po látce kalhot, od kolena až zhruba doprostřed stehna, kde se zastavil.

Zatajila jsem dech.

Ostražitě jsem ho sledovala a přemýšlela, kolik rychlých pohybů musím udělat, abych vytáhla zbraň z kabelky. Tvářil se na mě jakýmsi vítězným úšklebkem a jeho oči si mě prohlížely. Viděla jsem mu to v očích.

Jak mě svlékal očima.

Jak mě chtěl ojet.

Byla jsem si tím naprosto jistá.

Tyhle šukací signály už jsem znala. Bohužel, moc dobře.

Vzala jsem všechnu svou hrdost a vzdorovitost a jeho prsty ze svého stehna odstranila jedním gestem ruky, jako kdyby to byl kus otravného hmyzu. Ovšem on jako kdyby na to čekal, okamžitě po mně sáhnul a ani nevím jak, si mě k sobě přitáhl a já spočinula na jeho klíně. Chytl mě silně pod krkem a druhou si mě přitáhl k sobě za zadek.

Napasoval si mě na svůj klín a já pocítila to, co mi bylo krajně nepříjemné.

Jeho bující chtíč v kalhotách. Avšak udělal jednu zásadní chybu, chlapec.

Absolutně mi nejistil ruce.

Několika rychlými pohyby jsem sáhla do kabelky, odjistila zbraň a položila mu ji tvrdě ke spánku. Jeho obličej byl blízko toho mého, div jsme se neotírali nosy a když pocítil chladný kov mé zbraně na spánku, ze široka se usmál.

Cítila jsem z něj kolínskou a ty jeho cigarety.

Déšť bubnoval do oken limuzíny a atmosféra těžce zhoustla.

Jeho dech se mísil s tím mým a já mínila využít každého volného momentu k tomu, abych se z této situace, pokud možno vykecala, bez jediné úhony.

„Pusť mě, nebo ti vystřelím mozek,“ zachraptím pod jeho pevným stiskem kolem mého krku. On na to hned povolí stisk, ovšem svou dlaní, která ještě před chvilkou spočívala kolem mého krku, se rozjel dolů po mém hrudníku.

Nestoudně mi rozepnul knoflík saka a krátce shlédl na mou podprsenku.

Absolutně mu nevadilo, že jsem mu zbraň natlačila víc na spánek, až tou hlavou trhl mírně do strany. Bylo mi jasné, že čím víc se budu bránit a budu k němu krutá, jemu se to bude líbit. Byl ten typ chlapa. Měl to rád jistě tvrdě a každý vzdor byl pro něj výzvou.

Ovšem v tomhle už jsem uměla taky chodit.

„Chceš mě ošukat?!“ přiblížím k němu o centimetr svůj obličej a viděla jsem v jeho očích jasnou odpověď. Rukou na mém zadku si mě o sebe opět otřel a to tak, že jsem jeho bouli v kalhotách cítila přímo na svém klíně.

„A ty mě chceš zastřelit?!“ zachraptí vzrušeným tónem.

„Klidně tě zabiju, nedělá mi to problém!“ syknu varovně a on se pouze usmál.

Pak své ruce odtáhl a pomalu je zvedl, až ke své hlavě.

Ovšem netvářil se vůbec zklamaně. Ba naopak.

„Jak se ti líbí zbraň?“ zeptá se jako kdyby se nechumelilo. Zbraní jsem mu furt tlačila na spánek a okamžitě z něj slezla zpátky na sedačku, abych ho měla stále na dosah.

„Co?“ ceknu nechápavě.

„Jak se ti líbí ta zbraň, kterou jsem ti vyrobil,“ vysvětlí a já na něj pohlížela s absolutním nepochopením a překvapením zároveň. On se narovnal v sedu a mírně se odtáhl na druhou stranu k oknu. Jako kdyby ho vůbec nestaralo to, že na něj stále mířím.

„Tu jsi vyrobil ty? Nebo tví lidé,“ syknu a zbraň pomalu sklopila dolů, ačkoli prst na spoušti jsem stále měla. Připravená vystřelit, ač by to znamenalo můj jistý rozsudek.

„Já jsem ji vyrobil. Adam to po mně chtěl. Chtěl něco speciálního. Je to můj koníček,“ pronese naprosto klidně, jako kdybychom se bavili počasí. Pak několikrát klepnul na okno a limuzína se rozjela, aniž by ti muži stojící venku k nám nastoupili.

„O co ti kurva jde?! Chtěl si mě ošukat, ačkoli Adam je tvůj přítel?!“ vyjedu hned po něm. Mínila jsem se s ním bavit už po svým, jinak to ani nešlo.

Byl to jen další namistrovaný arogantní kretén!

„Musel jsem to zkusit,“ zasměje se tomu, jako kdybych právě řekla vtip.

„No tak mi věř, že když to zkusíš znova, ustřelím ti tu tvoji palici a je mi úplně jedno, že jsi Jednička! Aby bylo jasno!“ procedím skrz zuby znatelně nasraně, pak jsem zbraň zajistila a sáhla po kabelce. Zbraň jsem schovala zpátky do kabelky.

On na to nic neřekl a pouze svou pobavenou tvář přetočil k oknu, po kterém stékaly kapky nekončícího deště. Ani nevím jak, zanedlouho jsme zastavili před budovou Adamova bytu.

„Uvidíme se zítra,“ utrousí Alex, aniž by změnil výraz obličeje.

Chtěla jsem mu ještě něco říct, ale vlastně jsem nevěděla co.

Otočila jsem se ke dveřím a rázně vystoupila z limuzíny do chladného deště, který okamžitě schladil mé rozpálené tělo.

Silně jsem bouchla dveřmi a dívala se, jak se limuzína plynulým pohybem vrátila zpět do provozu. Ztěžka jsem vydechla a déšť mi okamžitě smočil oblečení i s vlasy.

Pohlížela jsem na silnici, dokud limuzína nebyla v záři ostatních světel aut vidět a pak jsem se otočila směrem k domu. Zatrnulo mi.

U vchodu stál Matt.

Stál tam s deštníkem nad sebou a pohlížel nervózně na mě.

Uvědomila jsem si, že jsem měla stále rozepnuté sako od toho idiota a vypadalo to krajně blbě.

Jako kdybych právě dala Alexovi v limuzíně.

Spěšně jsem si chytla sako a přitáhla si ho víc k hrudi. Ráznými kroky jsem se rozešla ke vchodu a když jsem Matta mínila obejít, zastoupil mi cestu.

Volnou rukou mě pevně zachytil v paži, abych se mu nemohla vysmeknout. Přitáhl si mě k sobě pod deštník a sehnul se nade mě.

„Ublížil ti?“ zavrčel zcela vážně. Jako kdyby čekal, že se něco podobného mělo stát. Zamračila jsem se na něj z mnoha důvodů.

„Ne,“ hlesnu pouze.

„Určitě?!“ naléhá znatelně rozladěněji. Měla jsem dojem, jako kdyby tu celou tu dobu stál a vyčkával netrpělivě můj příjezd.

„Pusť mě, Matte,“ syknu varovně.

„Jsem sobeckej hajzl,“ pronese zcela vážně a já se na něj nechápavě podívám.

„Cože?!“ umocním tak mé znatelné nepochopení toho, co právě řekl. I když hajzl to byl.

„Jsem sobeckej hajzl, který tě nedokáže nechat jít. Nemůžu to udělat. Nemůžu tě nechat znova odejít z mého života,“ vydechne těžce a mně se zatajil dech. To jako vážně?!

„Matte, nech toho,“ snažím se vymanit z jeho sevření a zároveň toho jeho pohledu, který už jsem znala.

Byl to tak důvěrně známý pohled a také to gesto, které udělal ihned na to.

Přitáhl si mě k sobě blíž. Bála jsem se, že mě bude chtít políbit.

Ovšem on mě políbil jemně na čelo.

A já si uvědomila, proč tak nesnáším Adamovo líbání na čelo.

Protože tohle gesto, tohle zkurvené intimní gesto patřilo vždycky Mattovi.

A jenom jemu.