Mr.Black Vesmírná černá - 35.kapitola

Anotace: Předposlední díl - a co bude dál?

Sbírka: Mr.Black - Vesmírná černá - Kniha druhá

 

 

35.kapitola

 

Nehnutě jsem seděla v autě a pohlížela na noční New York, který stále neutichal. Na ulicích byla spousta lidí a restaurace a bary měly stále otevřeno. Barevné reflektory a neony mi nasvěcovaly tvář a já se snažila soustředit na to, abych nevybouchla.

Mísilo se ve mně tolik pocitů najednou. Cítila jsem se zrazená, zároveň jak ten nejhloupější člověk na světě. Osten jistého ponížení a ztrapnění to jen umocňoval. Zlost mi pumpovala v žilách a měla jsem chuť něco rozbít.

Prostě kurva do prdele!!! Co to mělo znamenat?!

Adam seděl vedle mě, na opačné straně auta a vím, že byl neskutečně nasraný. Nemusel říkat nic, já už to na něm dokonale poznala, stejně jako on na mně. Neměla jsem mu co říct, byla jsem nasraná i na něj. Určitě jsem s ní teď nemohla mluvit, protože by to dopadlo špatně, pro oba dva z nás.

 

Když jsme konečně dorazili na byt, ochranka se rozprostřela po bytě a klidila se z cesty tak, aby nebyli, pokud možno vidět. Myslím si, že jim naše nálada a rozpoložení ani nemohlo ujít. Ve výtahu mezi těmi malými čtyřmi stěnami byla naše těžká atmosféra mezi námi téměř hmatatelná.

Přecházela jsem po obýváku a slyšela, jak Adam ještě mluví s jedním mužem z ochranky. Zaslechla jsem pouze Mattovo jméno, tudíž jsem si dala dohromady to, aby mu zřejmě sbalili jeho věci a už ho nepouštěli dovnitř bytu.

Což je dobře. Nechtěla jsem ho vidět.

Neměla jsem na to se mu znova podívat do tváře.

 

Rozrazila jsem dveře ložnice a okamžitě zamířila do šatny. Cestou jsem si rozepínala šaty a boty jsem skopla ihned mezi dveřmi. Vysvlékla jsem se z černé látky šatů a pověsila je na ramínko. Spěšně jsem po nich přejela pohledem, abych zjistila, zda nejsou nijak zašpiněné, ale vypadaly stále čistě. Pověsila jsem je mezi další oblečení a začala se hned vysvlékat z černých punčoch. Zaslechla jsem dveře z ložnice a bylo mi jasné, že přišel Adam.

Zahodila jsem punčochy do šuplíku a ve spodním prádle přešla k šuplíkům s domácím oblečením.

Do ruky jsem si vytáhla tričko na spaní a jedny čisté kalhotky.

Mínila jsem se jít vysprchovat a spát. Nic mezi tím.

Ovšem Adam se postavil mezi futra dveří šatny a založil ruce na prsou.

Nechtěla jsem se na něj podívat, ale bohužel situace si to žádala.

Zamračeně jsem se podívala do těch jeho černých očí, které byly temné jak samotný vesmír a pocítila z něj jistý strach. Strach z toho, co bude následovat.

„Můžeš mi, prosím, uhnout z cesty, chci je jít umýt a spát,“ syknu netečně, ač jsem se snažila znít normálně.

„Nejdřív si promluvíme,“ zahřmí chraplavým hlasem Adam a já se naježila.

„Ne, teď spolu mluvit nebudeme, nedopadlo by to dobře,“ odmítnu ho okamžitě. Jestli spolu teď budeme mluvit, tak se pohádáme, a to hodně špatně.

„Já to nechci oddalovat zase, chci to probrat teď a víc se k tomu už nevracet,“ nenechá se odbýt Adam, což jsem si myslela. Nezapomněla bych na to, jaký dovede být paličák.

„Fajn, ale já jsem tě varovala. Nejsem v rozpoložení, kdy se asi dokážu s tebou normálně bavit,“ syknu nasraně a založím si ruce na prsou, společně s věcmi na převlečení.

„Jaký to pro tebe bylo? Bolelo tě to, ho takhle vidět, s jinou?!“ zeptá se nedůtklivě. Rovnou rýpl do čerstvé rány.

„Ne, nebolelo mě ho vidět, že píchá jinou, jestli se ptáš na tohle,“ procedím skrz zuby. Jen jsem to vyslovila, tak se mi to vybavilo znova.

Ten jeho výraz, ty jeho rychlé pohyby, to, jak k ní byl hrubý.

„Že ne? Proto se teď chováš takhle?!“ poukáže na mě decentně prstem. Měla jsem sto chutí mu ho zlomit.

„Chovám se takhle kvůli tomu, že se cítím zrazená, mým vlastním manželem!“ vyjedu na něj.

„Musel jsem to udělat, aby ti konečně došlo, co je O’Brian zač a že jeho city vůči tobě nejsou takové, jak určitě ti několikrát řekl!“ zavrčel Adam a viděla jsem, jak se stále drží.

„Ale já kurva vím, co je O’Brian zač! A to že píchá jinou, to se na tom nic nezmění!“ vyprsknu na něj.

„Nemohl jsem se dál koukat na to, jak se na tebe dívá, jak tě hledá pohledem, jak se tě při každé možné příležitosti nenápadně dotkne. Viděl jsem mu ty jeho zkurvený city v očích a už jsem nedokázal snést pomyšlení na to, že je ve tvé blízkosti. Kor když jsem věděl, že k němu něco cítíš taky,“ sykne Adam a propichoval mě očima. Neskutečně mě jeho slova pobavila.

Začala jsem se ironicky smát.

„To víš, tak to dopadá, když spojíš dva lidi, kteří se milovali a měli spolu vztah. A jelikož si věděl, že on ke mně pořád něco cítí, tak se do prdele nediv!“ vyslovila jsem těch několik slov v úšklebku. Byla v tom jistá dávka ironie, v celé té situaci.

„Já jsem věřil tobě, že miluješ mě!“ ukáže na mě znova prstem.

„Ale já miluju tebe!“ rozkřiknu se po něm.

„Jsi si jistá?!“ zavrčí a přimhouří na mě ty své černočerné oči.

„Ano! Miluju tebe! Ale taky si mě právě zradil! Ušil si na mě nějakou boudu s tím tvým debilním kamarádem!“ oponuji mu a vytáhnu téma Alex. Protože na něm jsem nemínila nechat niť suchou.

„Alex to trochu přehnal, to neříkám, ale vidím v tom jistý efekt v tom, že se s O’Brianem už neuvidíš!“ brání ho, což mě už vůbec nepřekvapilo. Znova jsem se ironicky uchechtla.

„Víš, co je na tom nejlepší?!“ syknu netečně a podívám se na něj s jistým pobavením ve tváři. Čekal, co řeknu, nehnul ani brvou.

„Alex se mě pokusil několikrát svést. Nevím, zda mě pouze zkoušel, zda ti to hned řeknu, nebo nějakou mou oddanost, ale kurva zkusil to. Několikrát! A ty se s ním bavíš jak s nejlepší kámoškou, a ještě spolu kujete pikle proti mně,“ vysměji se mu do obličeje, kdy vidím, jak se napnul a zbrunátněl. Adam okamžitě vystřelil pár kroky ke mně a chytl mě hrubě za ruku, až mě donutil rozpustit ruce a pustit oblečení, které jsem v té ruce svírala.

„Cože, kurva?!“ procedil skrz zuby těsně u mého obličeje. Jako kdybych mu to měla zopakovat znova, protože snad špatně slyšel. Svědomitě jsem zvedla hlavu a vzdorovitě se mu zadívala do očí.

„Slyšel si mě dobře,“ vydechnu těžce. Neříkám, pocítila jsem jistý strach. Strach z toho jeho pohledu, který prostě nevěstil nic dobrého.

„Proč si mi to kurva neřekla?!“ řekne pomalu aniž by sklopil pohled.

„Nejsem blázen! Vím, jak by si reagoval, zabil bys ho!“ utrousím popravdě. Adam mou ruku pustil a odstoupil ode mě asi jen na krok. Zlost mu sršela z očí. Byl rudý vzteky.

„Přesně jsem věděl, že mezi sebou máte nějaké tajemství, ale tohle jsem nečekal,“ vydá ze sebe s těžkým dechem. No, jenom tohle ne…

„No a Glock je mrtvý, zabila jsem ho spolu s Alexem,“ přiznám mu tvrdým hlasem.

Nebylo to přiznání, bylo to oznámení.

Adam po mně střelí pohledem a čelist se mu několikrát prohne do stran.

„Děláš si prdel?!“ zavrčí. Bylo to už několikátý sprostý slovo v jeho jinak slušném slovníku, takže jsem usoudila, že je chvíli před vybuchnutím. Nechtěla jsem být přitom, až vybuchne, ale nedal mi jinou možnost. Sám to chtěl.

„Slíbila jsem, že to nikomu neřeknu. Bylo to pouze mezi mnou a Alexem,“ dodám ihned na to. Adam několikrát nechápavě zakroutil hlavou do stran a dlaní si promnul vousy.

„Řekli jsme si, že si budeme říkat všechno a nebudeme mít mezi sebou tajemství,“ vyhrkl na mě zrazeně.

„A to říkáš zrovna ty mě?!“ vytřeštím na něj nechápavě oči. Bylo to vcelku úsměvné, že zrovna on, mi tohle říkal.

„Já jsem jednal pouze pro tvé dobro,“ vydá ze sebe takovou píčovinu, že jsem se zase začala hořce smát. Pro mé dobro, tak to jo!

„No vidíš to a já jsem jednala zase pro naše dobro. Nemohla jsem si nic extra dovolit proti Alexovi. Samozřejmě, mohla jsem ho zabít, nebo se aspoň o to pokusit, ale já potřebovala, aby nás dostal pod tu jejich zkurvenou Unii, copak to nechápeš?!“ rozhodím rukama, abych umocnila svá slova.

„Takže si s ním šukala?!“ vystřelí otázkou Adam.

Měl zatnuté ruce v pěst a poznala jsem, že je krátce před vybouchnutím.

„Cože, prosím?! Jasně, že ne!“ syknu opovrženě. To, že to vyslovil pouze umocnilo mé rozčílení. Že si to vůbec myslel.

Adam ke mně znova přiskočil a tentokrát mě chytl za rameno. Silně mě přirazil na šuplíky šatní skříně, až se mi bolestivě madla šuplíků zaryla do zad.

„Tak šukala si s ním?!“ zařval mi do obličeje a já zalapala po dechu.

Okamžitě jsem pocítila z něj strach.

Poprvé v životě byl ten strach zcela zřetelný. Téměř hmatatelný.

„Pusť mě kurva, ubližuješ mi!“ syknu bolestně. Jeho dlaň mi spočinula kolem krku a silně mě kolem něj chytl. Cítila jsem, jak mi docházel dech.

„Odpověz mi, okamžitě!“ naléhá dál, jako kdyby má slova absolutně neslyšel.

Jako kdyby chtěl slyšet jen to, že jsem s ním něco měla.

S úděsem jsem sledovala jeho oči a snažila se vzpamatovat.

Zachovat si chladnou hlavu, ovšem mozek se mi nastartoval daleko dřív a pud sebezáchovy se včas zapnul.

Volnou rukou, jsem ho silně udeřila pěstí do spánku a tou druhou okamžitě odstranila jeho ruku z mého krku, která povolila z toho šoku, že jsem ho uhodila.

Syknul bolestí a o krok odstoupil do boku.

Zlostně se po mě podíval a už chtěl proti mně vykročit.

Viděla jsem tu jeho nataženou dlaň, chtěl mi dát facku, ovšem já jeho ruku včas vykryla a zaútočila na jeho rozkrok.

Udeřila jsem ho silně do varlat a mínila ho tím zneškodnit. Což se mi povedlo.

Adam zaúpěl bolestí a klekl si bolestně na zem.

Zrychleně jsem oddychovala a dívala se na jeho bolestnou agónii. Ovšem bylo to to nejmenší, co si zasloužil. Za to všechno. Za to, že mě chtěl uhodit.

Rychle jsem se vzpamatovala a sáhla po nejbližších šatech na ramínku. Bedlivě jsem sledovala Adama, jak se kroutí na zemi a nazula se ještě do botasek, které jsem měla po ruce nejblíž.

Vystřelila jsem z šatny a proběhla ložnicí, směrem k výtahu.

U výtahu čekali dva muži z ochranky a tvářili se překvapeně mou přítomností.

Zmáčkla jsem spěšně tlačítko výtahu a oni se otočili ke mně, že mě budou následovat.

Střelila jsem po jednom z nich pohledem a zamračila se.

„Jdu se projít, chci být sama,“ zavrčím netečně a jeden z mužů zase zacouval zpátky na své místo, kde předtím stál. Uvítala jsem, že dveře výtahu se hned otevřely a já zaplula dovnitř. Rychle jsem zmáčkla tlačítko dolního poschodí a taky tlačítko, aby se dveře začaly rychle zavírat.

„Nenechte ji odejít!“ zaslechnu najednou křik Adama, kdy jsem ho zahlédla mezi zavírajícími dveřmi. Naprosto zuřil! Kurva! Kurva!

Všimla jsem si, jak se jeden z ochranky přiřítil ke dveřím výtahu a snažil se je zastavit, ovšem už bylo pozdě a dveře se naštěstí zavřely. Mačkala jsem tlačítko jak zběsilá a pocítila jistý strach z toho, že se dveře zase otevřou.

Jakmile se výtah zhoupl a klesala jsem jím dolů, ztěžka se mi ulevilo.

Musela jsem vypadnout.

Věděla jsem, že teď se nemůžu postavit v tváří tvář Adamovi.

Ne po tom, co jsem mu udělala a v jakém nenávistném rozpoložení byl.

 

Hned jak výtah dorazil do vestibulu, vystřelila jsem z něj a rozeběhla se z budovy. Rozhlédla jsem se po ulici, kde přecházelo pouze pár lidí a mínila přeběhnout silnici do Central Parku. Věděla jsem, že mě budou sledovat a já se jim budu muset ztratit.

Rychle jsem se prosmýkla mezi projíždějícím taxíkem, který mě málem srazil a vyběhla po silnici dál.

Běžela jsem, co jsem mohla a neohlížela jsem se.

Mé těžké kroky dopadaly na písečnou cestu a vířily se v mírně osvětleném tichém prostranství. Ani jsem si neuvědomovala, jak je noční park vcelku strašidelný.

Sem tam jsem někoho zahlédla, jisté pochybné existence sedící na lavičkách, ale nevnímala jsem to.

Necítila jsem se jimi ohrožená.

Větší hrůzu jsem vnímala z toho, že mě Adamovi lidi najdou, nebo sám Adam a já se mu budu muset postavit a čelit tomu, co jsem mu udělala. Co jsme si řekli.

Když už jsem nemohla popadnout dech, zastavila jsem se a ohlédla se za sebe, zda mě nikdo nepronásleduje.

Nikde nikdo nebyl, a tak jsem se rozešla vykročenou pěšinkou podél jezírka přede mnou. Mínila jsem sejít z cesty, aby mě nemohli najít při první příležitosti.

Došla jsem až k obrovským balvanům, po kterých jsem vylezla a posadila se na nejvyšší z nich.

Měla jsem skvělý výhled na část parku a na hlavní cestu, po které jsem přeběhla.

Studený kámen mě schladil na tenké látce šatů, ovšem já cítila, jak mým tělem pumpuje horká krev.

Byla jsem rozpálená během a mírně zadýchaná.

Běžela jsem jak o život. Doslova.

Přitáhla jsem si kolena pod bradu, o které jsem si opřela svou ztěžklou hlavu a pohlédla nad stromy, na mrakodrapy, které se tyčily nad Central Parkem. Snažila jsem se uklidnit a zmírnit tak můj zběsilý dech.

Plíce mě pálily od studeného vzduchu a hrdlo se mi stáhlo. Vítr se mírně zvedl a mě zazáblo. Ošlehl mi mírně zpocené a rozpálené tělo a já si nebyla jistá tím, jak dlouho tu vydržím sedět. Ale věděla jsem, že dostatečně dlouho na to, než abych se musela vrátit do bytu za Adamem.

Byla jsem strašně naštvaná, ne byla jsem vyloženě nasraná.

Chtěl mě uhodit, viděla jsem to v jeho tváři, v jeho postoji, v jeho natažené dlani, která se mi nebezpečně blížila k obličeji.

Kdybych jeho ránu nevykryla, udělal by to. Ani nezaváhal.

Což bylo na tom to nejstrašidelnější. Uhodil by mě. Ublížil by mi.

A to jsem nemohla dovolit. Nikdy nikomu.

„Jde po tobě celá jednotka mužů,“ ozve se najednou za mnou a já měla snad zástavu srdce, jak jsem se strašně lekla. Nehlídala jsem si záda, což byla zásadní chyba.

Zlostně jsem se ohlédla po hlase, který jsem okamžitě poznala a podívala se na Matta, jak stál na protějším nižším kameni a pečlivě mě sledoval. Nebyl tolik vidět, dopadal na něj stín ze stromů, ale poté se pomalu rozešel za mnou. Krátce vyskočil na obrovský šutr, na kterém jsem seděla a sedl si hned vedle mě. Bez ostychu.

„Co tady děláš?“ zeptám se netečně a pohlédnu zpátky před sebe.

„Vracel jsem se zpátky na byt, když jsem tě viděl vybíhat ze dveří přes ulici. Jen si zapadla do parku, tak za tebou vyběhla celá ochranka. Takže co se stalo?“ zeptá se tvrdým neoblomným hlasem. Nemínila jsem se mu zpovídat. Vůbec.

„Nechci se o tom bavit, nechci ani tady s tebou sedět a povídat si. Byla bych ráda, kdybys odešel,“ řeknu zcela popravdě.

Matt na to neřekl vůbec nic, pouze se pomalu začal vysvlékat ze saka, které mi pak dal kolem ramenou.

Z jeho blízkosti jsem pocítila jeho parfém a až po tom mi naběhla husí kůže.

Kurva, proč dělá taková gesta!

Neřekla jsem na to vůbec nic a pouze se navlékla do jeho širokých rukávů.

Byla mi opravdu zima.

Hold jsem v tom spěchu neodhadla volbu oblečení. Ale nebylo to důležité.

„Pamatuješ si, když nám bylo zatěžko, nebo jsme potřebovali něco řádně promyslet, tak jsme se posadili na pláž před domem a dívali se na moře,“ utrousí tiše Matt, klidným tónem, který jsem u něj dlouho nezaslechla.

„Jo, chybí mi moře, chybí mi to moře v L.A.,“ přiznám hned popravdě.

„Tak si ho představ, že je teď před námi. Vybav si šumění moře, ten zvuk, když se jedna vlna dere přes druhou a společně vydávají burácivý zvuk,“ řekne ponořeně do své představivosti a já zavřu oči.

 Bradu jsem si opřela o kolena a ztěžka nabrala studený vzduch do nosu.

„Představ si ten zvuk lítajících racků nad tebou, ten teplý písek na pláži, vánek oceánu, který ti obšlehne tvář při změně poryvu větru,“ pronášel s takovým poklidem, až jsem si to opravdu dokázala představit.

Jak sedíme na pláži a pohlížíme na moře.

Mlčky jsme tam seděli a každý si představoval to své.

Věděla jsem však, že to jsou pouze představy.

Realita byla k tomu hodně daleko.

Byla více tíživá, bolestivá a strašidelná.

„Strašně jsme se pohádali s Adamem a myslím, že mě chtěl uhodit,“ vydechnu ze sebe najednou, aniž bych to chtěla doopravdy říct.

Vnímala jsem, jak se Matt napnul a střelil po mně pohledem.

On moc dobře věděl, co jsem si myslela o násilí mezi mužem a ženou.

„Ale nedala jsem se a dost možná nebude mít moct kvůli mně děti,“ dodám s mírným nadnesením. Byla to má sarkastická obrana proti tomu, abych se tu psychicky zase nesesypala.

„Mrzí mě to,“ vydechne po chvíli a já se na něj konečně podívám. Viděla jsem zase v jeho tváři naprosto vše, ačkoli byla tma a ozařovaly nás maximálně pouliční lampy parku.

„Co přesně?!“ zamručím a zvednu obočí.

„Všechno. To, čeho si byla svědkem,“ řekne, ale já mu hned skočím do řeči.

„Matte, mně je úplně jedno, že si píchal ty holky. Řekla jsem ti přeci, že chci, abys odešel, protože miluju Adama. Ničím ses mi nezavázal, tudíž si můžeš píchat koho chceš, netýká se mě to,“ vyhrknu ze sebe zcela popravdě.

Ať to bylo sebevíc blbý, opravdu to tak bylo.

Mohl si dělat co chtěl, klidně ojet celý New York a já bych nemohla proti tomu říct ani popel. Nepříslušelo mi ho nijak soudit, ani nad tím dělat nějaké závěry. Zároveň jsem však věděla, že to že je píchal, nijak nezměnilo jeho city ke mně.

Bylo to tak strašně zvrácený, ale to byl prostě Matt.

Věděla jsem, že mě miluje, bylo to téměř hmatatelné.

To, jak se choval, to, jak na mě koukal, přesně jak řekl Adam.

„No a co budeš dělat dál?“ zajímá se najednou.

„To nevím,“ utrousím popravdě, ještě jsem nedošla k těmto myšlenkám, kdy bych došla k nějakému závěru, „Nemůžu před ním utíkat,“ dodám záhy na to.

„Můžu tě dostat z města,“ navrhne a já se na něj ušklíbnu.

„Nedám se na útěk, a ještě s tebou, to by bylo fakt blbý,“ uchechtnu se té znatelné ironii, jak by to vypadalo.

„Proč ne? Už to máme v podstatě natrénovaný,“ pousměje se mírně. Ten jeho drobný úsměv ve mně zanechal znatelné rozpoložení.

Neviděla jsem ho se usmát strašně dlouho. Asi naposled před naší nehodou!

Oči se mi rozšířily a já se snažila přimět odvrátit zrak. Neušel mu můj zaskočený pohled.

„Miluju tě, Kristýno, ať se bude dít cokoli,“ protne to hluboké ticho a zadíval se mi zhluboka do očí. Jeho slova se mi zaryla do mozku a zvířila tak mé zabrzděné myšlenky.

„Já vím, že jo, ale budeš mě muset nechat jít, Matte,“ utrousím tiše.

„Nechci, aby ses k němu vrátila. Pokud na tebe stáhl ruku jednou, udělá to znova,“ zazní jeho slova varovně.

„Vypadám jako někdo, kdo by se nechal zbít,“ nakrčím netečně obočím a podívám se před sebe, zaznamenala jsem dva muže, kteří přicházeli rychlými kroky k jezírku a rozhlíželi se. Byla to Adamova ochranka a hledali mě.

S Mattem jsme byli ukrytí ve stínech stromů a měli tak případnou ochranu před jejich pohledy. Ovšem, kdyby se přiblížili blíž, všimli by si nás.

„Už jsem ti řekl, že tě nemůžu nechat jít, jsem sobeckej zmrd, co to znova neudělá,“ zamručí nesouhlasně Matt a cítila jsem jeho dlaň na mých zádech.

Jemně s ní přejel po mých zádech až se zastavil na mém zátylku.

„Ale ty to uděláš, protože ti to říkám já a zároveň tě o to prosím, Matte. Musíš mě nechat jít. Musím vyřešit své problémy, bez tvé pomoci a přítomnosti, nemůžu do toho spadnout znova po hlavě,“ řeknu rozhodně a podívám se na něj.

Díval se na mne nesouhlasným pohledem.

Dlaní jsem mu přejela po tváři a jeho strniště mě zapíchalo na kůži prstů.

Ztěžka se opřel do mé ruky a přimhouřil oči.

Užíval si ten dotyk a v obličeji se mu značila jasná bolest.

„Miluju tě, Matte,“ vydechnu popravdě, „Ale sebe miluju víc! Musím tě nechat jít, protože do mého života už bohužel nepatříš. Musíš být šťastný někde jinde, s někým jiným, ne se mnou,“ utrousím bolestně.

Byla to ta zkurvená pravda, která mě po celou dobu tížila na srdci.

Prostě a jednoduše jsem milovala oba. Stále a pořád.

A nedokázala se toho nijak zbavit.

Matt pevně semknul rty a stáhl je do rovné linky. Viděla jsem mu všechny emoce v očích a měla chuť se rozbrečet. Bylo to strašně těžké vydržet a nehnout ani brvou, ale musela jsem si stát za svým. Myslela jsem to s ním dobře. Nemohla jsem ho dál táhnout se svými sračky, které se mi v životě odehrávali. Nebylo by to vůči němu spravedlivé.

„Tak mě naposledy polib,“ utrousí tiše, rozhodně. Naléhavě.

Zadívala jsem se na jeho rty a nebyla si jistá tím, zda to udělat, neovládla bych se.

Nicméně Matt si mě k sobě přitáhl svou rukou na mém zátylku a vášnivě mě políbil.

Vyšla jsem mu okamžitě vstříc a natočila se k němu tak, abych k němu byla čelem.

Jazykem prohloubil polibek a já mu zajela dlaněmi do vlasů. Prsty jsem mu vískala pramínky vlasů, jako kdybych se ji potřebovala naposledy vštípit do paměti.

Dala jsem do našeho posledního polibku naprosto vše a cítila, jak mi přitom puká srdce.

Matt se záhy odtáhl a těžce mi oddychoval do obličeje.

Opřel si své čelo o to mé a já si všimla, jak mu teče slza po tváři. Srdce nám puklo oběma. Zvedl bradu a políbil mě na čelo.

Zatnula jsem zuby a pocítila nával bolesti, který se mi dral do očí.

V tom vstal a rychle se vytratil z kamenů.

Slyšela jsem spěšné kroky směrem pryč a podívala se skrz slzy před sebe. Ochranka se pátravým pohledem přibližovala k balvanům, kde jsem seděla. Jeden z nich se zastavil a ukázal prstem mým směrem. Věděla jsem, že mě odhalili, a tak jsem vstala, abych zcela odkryla svou přítomnost.

„Paní Al-Sheid, pojďte prosím dolů!“ vyzval mě jeden z nich.

Neřekla jsem vůbec nic a pouze se rozešla dolů, po kamenech. Přitáhla jsem si Mattovo sako, které jsem měla stále na sobě a nabrala jeho vůni z látky.

Pocítila jsem jistou sílu a rozešla se k ochrance, která mě ostražitě sledovala, připravená kdykoli vyběhnout, kdybych se dala na útěk.

Se zvednutou bradou jsem se však rozešla k nim a oni se narovnali ve svých obraných postojích. Obešla jsem je a vydala se vstříc svému osudu. Vstříc Adamovi.

 

Mlčky jsme přešli park, vlastně ani nevím jak, byla jsem myšlenkami úplně někde v jiné dimenzi. Teprve až když cinkl výtah a přede mnou se otevřely dveře bytu, jsem se vrátila zpět do reality. Vkročila jsem do bytu a pohlédla na Adama stojící v obýváku u oken.

Stál ke mně zády, ruce měl pokrčené na prsou a jeho ramena byla napjatá.

Zaznamenal mé blížící se kroky a otočil se na mě přes rameno.

V jeho tváři byl stále ten jistý hněv a zlost.

Postavila jsem se vedle něj a otočila se rozhodně čelem k němu.

Zaujal stejný postoj a pak si všiml mého černého saka kolem ramenou.

Znova zbrunátněl v obličeji a jeho oči se nebezpečně zúžily.

„Řeknu ti to poprvé a naposled, takže mě moc dobře poslouchej,“ zavrčím varovně, pevným hlasem, aby mu bylo jasné, kdo tu teď mluví, „Ještě jednou na mě sáhneš, nebo budeš jenom chtít a zničím tě. Doslova!“ dodám výslovným varováním. Adam na to neřekl vůbec nic. Určitě něco chtěl říct, ale držel se.

Pak jsem ho obešla a rozhodnými kroky se vydala do ložnice.

Cítila jsem, jak mnou projela jistá vlna uspokojení.

Ukázala jsem mu, kdo doopravdy jsem a že se ho nemíním bát. Už ne!