Mr.Black Její černá duše - 1.kapitola

Anotace: Pokračování příběhu Kristýny Al-Sheid, jejíž život se neprodleně ponoří do těch nejtemnějších hlubin svého nitra, o kterém neměla sama ani potuchy. Její černá duše vypluje na povrch, spasí ji někdo?

Sbírka: Mr.Black Její černá duše Kniha třetí

Varování!

Jedná se o dílo fikce.

Jména, postavy, místa, události a incidenty zde uvedené jsou buď výsledkem autorčiny představivosti, nebo se používají ve smyšlených scénách.

Jakákoli podobnost se skutečnými osobami, žijícími či mrtvými, nebo skutečnými událostmi je čistě náhodná.

Obsah knihy obsahuje násilí, neslušné chování, sprostý jazyk a sexuální scény.

 

Opět jsem to zařadila do romantických děl, protože ať či onak, ono to romantické je, jen je k tomu vždycky něco navíc. I tak doufám, že se Vám pokračování bude líbit.

Předem děkuji za Vaši pozornost!

Vaše E.

 

 

 

1.kapitola

 

https://www.youtube.com/watch?v=fC1uROpxNrQ

 

Stála jsem tam.

Ale nebyla jsem tam.

Dýchala jsem stejný vzduch jako ostatní.

Přesto se dusila.

 

Přišlo mi, jako kdybych se oddělila od svého pravého těla a pohlížela na tu scenerii před námi.

Máma mě pevně držela za ruku.

Táta měl položenou dlaň na mém rameni hned z té druhé strany.

V uších mi zněla nějaká posraná hudba a já si přišla úplně, ale úplně mimo.

Krom hudby jsem slyšela i pláč.

Ten zkurvený znak smutku, který se rozléhal po místnosti i s následným popotahováním, smrkáním a šustěním kapesníků.

Krematorium bylo narvané k prasknutí. Ani jsem nemohla poznat všechny ty lidi.

Kdo byli, kým byli, co znamenali.

Samozřejmě několik ksichtů jsem rozpoznala velice dobře a ani se nepozastavila nad tím, že tu byla prakticky celá Devítka z Unie.

Cítila jsem, jak mi máma drtí ruku, když píseň finišovala v refrénu a přecházela do finále a tím tak umocňovala naprosto dojemný moment.

Neudržela se a několikrát nahlas povzdychla, ač si před pusou držela papírový kapesník, aby své vzlyky utlumila. Chtěla jsem ji podržet, chtěla jsem ji obejmout, ale nezmohla jsem se vůbec na nic.

Pohlížela jsem přes své černé brýle na rakev před námi.

Byla obklopena bílými liliemi a mnoha dalšími květinami. Byla to kurva ironie!

Všichni plakali, ale já ne. Já už neměla co.

Své slzné kanálky jsem si vybrečela v ten moment, kdy odešel.

Kdy mě opustil. V ten den, kdy umřel.   

 

„Byl to nádherný pohřeb!“ sklidí mi poklonu Blondie, Šťastná sedmička, když mi přišel kondolovat snad celý sál. Jo, pohřeb zařídila celý máma a Ismael.

„Upřímnou soustrast, paní Al-Sheid!“ potřese mi mírně rukou Velký šéf.

„Bože, je to tak strašně smutné, vždyť jste se nedávno vzali!“ zahaleká dojemně žena, kterou jsem vlastně ani neznala. Ruku mi drtila při potřesení rukou a já ji chtěla spíše praštit než přijmout tu její zkurvenou kondolenci.

„Mrzí mě to, Kristýno, budiž mu země lehká!“ utrousí tiše Samuel, alias Čtyřka.

„Kdybys cokoli potřebovala, neváhej se na mě obrátit,“ řekne s ledovým klidem Alex a k mému naprostému překvapení si mě přitáhne blíže do náruče. Krátce mě obejme a pak mě pohladí po ramenou.

Neskutečně jsem se naježila. Dotek všech už mi byl krajně nepříjemný.

Celkově jsem byla na pokraji výbuchu.

Jak mě všichni hladili, uklidňovali, objímali a pronášela taková pitomá slova ohledně toho, že už se mu ulevilo, že je teď v nebi a podobné kecy. Poslouchat to několikátý den za sebou, včetně tohoto, samotným vyvrcholením jeho smrti, bylo něco neskutečného.

Jak jsem byla na těch prášcích, které mě měly naprosto zklidnit, tak ano, zklidnily mě natolik, že jsem asi jako jediná žena v sále nebrečela. Ovšem mísily se ve mně daleko jiné emoce, ty horší. City jsem měla utlumené, necítila jsem vůbec nic.

Vztek se však stal hlavním motorem mého pohánění těla a v žilách mi pumpovala horká krev. Nedokázala jsem se zbavit pocitu, že tohle přeci špatně.

Tohle nemohl být můj život.

Můj život měl nyní vypadat přeci úplně jinak.

 

Měli jsme být šťastní.

Milovali jsme se.

A on byl pryč.

Adam byl mrtvý.

 

 

-

 

 

Funus se přesunul do rodinného domu Adama na okraji Prahy, nebylo to daleko od krematoria, ve kterém byl pohřeb. Nesmírně jsem byla vděčná mámě a Ismaelovi, že v podstatě vše zařídili. Od pohřbu samotného, po občerstvení v domě, přesunu celé rodiny do tohoto domu. Prostě udělali naprosto vše.

Já neudělala nic.

Nebyla jsem schopná. Ničeho.

Stála jsem na okraji zahrady a pohlížela do lesa. To ticho tam, pouhé šumění stromů, krátké štěbetání ptáků sedících na větvích a nic víc.

Ani nevím proč, v hlavě mi naskočila příhodná píseň The Loneliest od skupiny Maneskin, kterou jsem nekonečně poslouchala dokola a hrozně si ji oblíbila několik týdnů zpátky. Ač byla neskutečně smutná a nyní se stala mou realitou, její slova se mi vyryla do mozku, jak černé tetování na bílou kůži.

 

„Budeš mou nejsmutnější částí
Částí, která nikdy nebude mou
Je jasné, že
Dnešní noc bude tou nejosamělejší
Pořád jsi vzduchem, který dýchám
Když zavřu oči, vidím tvůj obličej
Je mučivé, že
Dnešní noc bude tou nejosamělejší“

 

Přála jsem si brečet, přála jsem si vyřvat hlasivky, projevit jakoukoli emoční reakci, ale já nebyla schopná ničeho.

Ten další prášek, který jsem si vzala v autě na cestě sem, udělal své a já byla teď naprosto bez všech emocí.

Byla jsem utlumená.

Svým způsobem to bylo ale dobře, nevím, co bych předvedla před těmito všemi lidmi, kteří se zrovna nacházeli v našem domě. Našem domě.

„Můžu se přidat?“ zaslechnu Alexův hlas za sebou. Nemínila jsem se na něj otáčet ani promluvit. Nestála jsem o ničí přítomnost, a už vůbec ne tu jeho.

Jako kdybych souhlasila, postavil se vedle mě a strčil si ležérně ruce do kapes. Zhoupl se mírně na patách a já vycítila, že jistě chce něco říct. Oh Bože, jestli pronese nějakou další kondolenční sračku, tak ho už fakt praštím!

„Vezmi si volno jak dlouho budeš chtít. Ta práce pro mě jistě počká, nebo ti můžu poslat někoho z mých lidí, aby ti pomohl,“ řekne vážně a já se v duchu uchechtla. No jistě, jde o jeho job, o co jiného. O tu práci, kterou jsem musela plně převzat, jelikož to byla má Laskavost pro něj. Ta první.

 

 

Flashback

Před třemi týdny

 

„Vesmíre?!“ zaslechnu Adama, jak mě oslovil mírně zvědavým tónem, když šel otevřít ke dveřím, jakmile se rozezněl zvonek. Poslala jsem ho ke dveřím, protože jsem myslela, že je to Eva s Angusem, na které jsme čekali. Já se ujala opět příprav s pohoštěním a zápolila s tím v kuchyni.

„Jo?“ houknu neúčastně.

„Pojď sem!“ zahřmí vážně, což mě znepokojilo. Zanechala jsem krájení zeleniny, utřela si ruce do utěrky a vyšla za ním. Zvědavě jsem nakrčila nos, když jsem pohlédla na nějakého poslíčka přepravní společnosti. Stál ve dveřích a u nohou měl tři velké papírové krabice.

„Vy jste paní Al-Sheid? Mám tu pro vás formulář s osobním převzetím a potřebuju váš podpis,“ zahlaholí strojeně poslíček.

Přešla jsem k němu a natáhla k němu ruku, aby mi podal do ruky ta lejstra. Prolétla jsem spěšně co bylo v nich napsáno.

Rty jsem semkla do pevné linky, když jsem si přečetla, že to je z New Yorku.

Bylo to od Alexe.

Rychle jsem tam naškrábala svůj nový podpis, který jsem neměla ještě zcela natrénovaný a podala mu to zpátky. Poslíček děkovně přikývl a ustoupil, abychom si krabice mohli převzít.

Když se dveře za ním zavřely, neušel mi Adamův vážný výraz.

„Co to je?“ zajímá se hned. Nemohlo mu ujít, že je to od Alexe.

„Je to má nová, další práce, od Alexe,“ utrousím tiše.

„Co?! Proč?! A kdy si mi to jako chtěla říct?!“ vydá ze sebe zaskočeně a už se znova nadechoval, „Myslel jsem, že si už opravdu říkáme všechno!“ dodá vyčítavě.

„Já jsem ti to nezatajila úmyslně. Prostě jsem na to zapomněla a taky tak trochu doufala, že on na to zapomněl. Že to nemyslel vážně, s tou nabídkou,“ snažím se mu v klidu vysvětlit a chopila se mezitím jedné krabice.

Rozdělala jsem víko a nahlédla na několik desítek dokumentů v tvrdých deskách a několik barevných šanonů. Měla jsem neblahé tušení, kolik práce s tím mě opravdu čeká.

„A co přesně pro něj máš dělat? Sekretářku?!“ sykne netečně při pohledu na hromadu těch papírů. Ha, kéž by!

„Budu za něj spravovat jeho Listinu dlužníků. Prostě budu kontrolovat sml-,“

„Vím, co znamená Listina dlužníků! Sakra Týno, zbláznila ses? Víš, že to může být nebezpečné!“ vyjede na mě Adam, tím že mi skočil do řeči.

„Hele lásko, v klidu. Já budu pouze spravovat tyhle papíry, kontrolovat to a tu druhou část práce, tu více špinavou bude dělat někdo jiný, až jim podám informace o tom, co jsem zjistila, dobře? Takže přestaň vyšilovat,“ snažím se ho uklidnit. Opatrně jsem přešla k němu a několikrát ho smířlivě pohladila po rameni.

„Nechápu, jak si s tím mohla souhlasit!“ utrousí nechápavě, ovšem o něco klidněji.

„Dlužila jsem mu Laskavost, nemohla jsem říct ne,“ přiznám smířlivě.

Prostě to tak bylo.

Ta posraná Laskavost.

A taky to bylo minimum za to, že díky němu jsme byli opravdu svobodní a mohli žít.

 

 

„Nepotřebuju žádné volno,“ syknu netečně, aniž bych se na Alexe podívala. Nemínila jsem se v ničem zbrzdit, zpozdit, ani si brát nějaké posrané volno, abych ležela v posteli a tiše trpěla. Srdce jsem už měla roztříštěné a víc se v tom babrat nepotřebovala.

Truchlila jsem už dost.

„Myslím to vážně, můžu ti poslat svého pobočníka, je to schopný chlap, má horkou krev Itala, ale je na něj stoprocentní spolehnutí,“ opáčí Alex a já se na něj otočila a zpražila ho hnusným pohledem.

„Nechci nikoho, rozumíš mi?! Nebo ti to mám zopakovat?!“ procedím skrz zuby.

Bylo mi u prdele, že jsem k němu hrubá a hnusná.

On se mnou taky nejednal zrovna v rukavičkách.

Vím, co to bylo za prohnaného sráče.

„Zavolám mu, aby se s tebou spojil,“ řekne, jako kdyby mě předtím neslyšel.

Ztěžka jsem si vydechla a sklopila pohled zpátky do lesa.

Neskutečně mě sral. Ne, srali mě tady všichni.

Chtěla jsem být sama a mít jen chvíli klidu sama pro sebe.

Za poslední dny jsem byla pořád s někým.

S tátou přes den, nebo s mámou, která se mnou spala i v posteli, jako by se bála, abych se nechtěla třeba podřezat. V domě jsem měla nastěhovanou Evu s malou Matyldou a Angus za nimi přijel zrovna včera před pohřbem.

Jejich útrpné pohledy, kterými na mě koukali.

Jednali se mnou jako kdybych byla z porcelánu a neustále se na mě smutně dívali.

Měla jsem toho už kurva dost.

Ta lítost. Ta bolest.

Přenášeli to na mě neustále dokola a dokola a já si jednoduše přála, být alespoň na chvíli sama!

„Je tu boží klid,“ utrousí tiše Alex, poklidným hlasem, který byl pro něj zcela neobvyklý.

„To tedy je,“ musela jsem s ním souhlasit. Byla jsem schopna stát celý den na tomto místě a pohlížet do tichého lesa.

„Vážně mě to mrzí, to, co se stalo, měl jsem ho rád,“ řekne po chvíli a já musela zakroutit oči.

„Je mi to u prdele! Je mi u prdele, jak se cítíte vy všichni ostatní! Všichni mi říkáte, jak vás to mrzí, že teď už mu je dobře, že bude lépe, že ta bolest přejde! Už toho mám kurva dost! Vypadni a vezmi s sebou i zbytek!“ vyjedu na něj tichým, přesto varovným tónem.

Nechtěla jsem Devítku v našem, ve svém domě.

Zlostně jsem mu pohlédla do očí a nemínila už s ním o ničem debatovat.

To, že ustoupil a dal se na odchod, tím mi pouze ulevil.

Už bych ho dál nesnesla ve své přítomnosti. Ale to nikoho.

Stočila jsem se zpět pohledem do lesa a obemkla si ruce kolem ramen, jako kdyby mi byla zima.

Stlačila jsem si žebra a zatnula dech.

Přála jsem si zbavit se dechu, alespoň na chvíli, aby mě to nakoplo a nějakým způsobem ve mě probudilo jakékoli jiné emoce.

Ale nepomohlo to. Cítila jsem pouze vztek. Nic víc.

A nebyla si jistá, jestli to bylo těmi prášky, anebo už to tak bude napořád.

 

-

 

 

Po nějaké zkurveně dlouhé době

 

Potemnělou místností se nesl bolestný křik muže, přivázaného k ocelové malé židli.

Jeho křik se nesl v pravidelných tónech, kdy mu jeden z mých lidí zarýval ostrým nožem do kůže. Jistě mu tam něco vypisoval, byl tím posedlý.

Každou svou oběť musel jaksi posvětit.

Posvětit opravdovým slovem, které mu náležitě patřilo.

Vrah, práskač, lhář, násilník, zrádce.

Pohlížela jsem na ně z určité vzdálenosti, schovaná ve tmavém stínu a čekala, až dokončí svou práci na jeho čele.

Nad nimi problikávala lampa se zářivkami, které vydávaly zrnivý zvuk.

Vzduch byl těžký, smíchaný se zápachem blízkých stok, které tekly přímo do řeky, u které jsme se nacházeli.

Bylo to fajn místo na mučení lidí, příkladné tomu, jak s nimi správně zacházet, než umřou. Nikdo tu nemohl slyšet jejich bolestný křik.

Svým způsobem to bylo strašidelné místo, kterému se každý vyhýbal.

Přesně na toto místo jsem nechala odtáhnout každého, kdo dlužil, kdo mě zradil, kdo mě nějakým způsobem chtěl podrazit.

Ne často, jsem se přidávala k těmto dýchánkům, ovšem pro tentokrát jsem udělala výjimku. Potřebovala jsem si vyčistit hlavu a podívat se jednou, jak vypadá zbytek mé práce.

Líbilo se mi to.

Když mužův křik utichl, můj člověk od něj odstoupil a podíval se mým směrem. Bylo to znamení, že mohu vstoupit na scénu, že on skončil se svým cejchováním.

Mé podpatky se dunivě rozezněly a jejich zvuk se odrážel o betonové stěny kolem.

Přešla jsem k nim a pohlédla na toho sráče na židli.

Na čele měl zakrvácený nápis Zmrd.

„Dneska ses držel nějak zkrátka, není to moc dlouhý a ani výstižný,“ utrousím trpce na muže vedle mě, jež stále svíral ve své dlani dlouhou kudlu.

„Vím, že pospícháš, tak nechci zdržovat,“ pokrčí rameny. Měl pravdu.

„No vidíš to, málem bych zapomněla,“ přiznám jakoby nic. Byla to naprosto normální konverzace, jako kdybychom se bavili o počasí. Otočila jsem svůj pohled zpátky k tomu Zmrdovi a poplácala ho po tváři.

„Hej, vstávej, prober se,“ ceknu na něj a pohlížela jsem mu do očí, které bolestně otevřel. Zřejmě upadal do jakési bolestné agónie. Oči a zbytek tváře měl zmáčené svou vlastní krví, které mu ztekly z pořezaného čela. Když konečně přišel k sobě, viděla jsem jeho uvědomění, kterým na mě pohlížel.

A ten strach v očích. Ten mě uspokojil zcela okamžitě.

„Ty zasraná čubko, co si kurva myslíš…“ vyjede na mě ostře a já se musela zasmát.

„Vážně?! Sedíš na smrtelné židli, a ještě mi nadáváš?!“ zašklebím se pobaveně.

„Měl jsem tě vykuchat, když jsem mohl!“ vyprskne zlostně a vyflusne si krev z pusy.

„Ty jsi měl udělat věcí, a přesto je neudělal,“ zkonstatuji suše naprostý fakt a pohlédnu na menší stolek po mé pravici.

Krátkými kroky jsem k němu přešla a podívala se na nástroje, kterými byl stolek vyskládán. Usmála jsem se při zjištění jednoho mého velmi oblíbeného nástroje a uchopila ho do ruky. Prohlédla jsem si ho obdivně v ruce a přešla zpátky před toho Zmrda na židli.

„Takže, shrneme si to. Sedíš tu, protože si mě podrazil. Ojebával si mě na penězích a myslel sis, že na to vůbec nepřijdu,“ pronesu monotónně.

„Dělej, co musíš, já se tě nebojím! Nebojím se Černé vdovy!“ vyprskne zlostně a mně se jeho vzpurnost líbila.

Většinou tu všichni prosili, prosili o slitování či holý život.

Jako kdyby jim to k něčemu bylo. Tohle byla příjemná změna.

„Hm, dlouho mi tak nikdo neřekl,“ usměji se líbezně.

Jo, to jsem nyní byla já. Černá vdova.

„Jsi jen ubohá kurva, která se schovává za Devítku, kterou si bez tak celou opíchala!“ začne se hořce smát, myslící, že mě jeho slova nějak urazí.

„Jojo přesně tak,“ nevymluvím mu jeho tvrzení s úsměvem, „No, hele, nemám na tebe celý den. Čeká na mě letadlo, takže přejdeme všechny ty debilní kecy o dni zúčtování a rovnou přejdeme k mučení, co ty na to?!“ vyzvu ho a zapnu aku řezačku ve své pravé ruce.

Řinčivý zvuk se roznese po celé místnosti.

„Víš, co je tohle?!“ zašklebím se na něj úlisně.

On pouze roztáhne oči a suše polkne.

„To je prosím řezačka na kebab! Ale já jí používám na řezání kůže u zmrdů jako jsi ty! Nejdřív začnu řezáním tvé kůže na stehně, aby sis dokázal představit, jak zhruba to bude bolet, až tou řezačkou přejdu k tvému ptákovi a udělám ti takovou ultra moderní obřízku,“ zazubím se a pohlédnu mu zhluboka do očí, aby neměl sebemenší pochyb, že to tak opravdu bude.

„Všechno ti splatím zpátky!“ vyhrkne náhle ze sebe. To mu ta jeho vzpurnost moc dlouho nevydržela.

„Nene, nic takového,“ zakroutím nesouhlasně hlavou a střelím pohledem k mému společníkovi. Aniž bych musela něco říct, vezme velké nůžky, kterými začne rozstřihávat kalhoty tomu na židli. Snažil sebou cukat, ale byl tak pevně připoutaný, že neměl sebemenší šanci se bránit. Celé kalhoty mu rozstříhal, až tam v podstatě seděl jen v trenkách.

Přistoupila jsem k němu a klekla si mu mezi nohy.

Mé kolena se zaryla do chladného a vlhkého betonu a já se úlisně usmála.

„Hmm, v téhle pozici jsem nebyla hodně dlouho,“ uculím se sarkasticky.

„Jsi psychopatka! Jsi zkurvený psychopat!“ začne na mě křičet muž naproti.

Řezačku ohulím na nejvyšší rychlost a začnu ji pomalu směřovat k jeho stehnu.

Natahuji ten moment co nejvíc, a přitom žádostivě pohlížím do jeho vystrašených očí.

Ten strach v jeho očích byl můj poháněcí motor.

Dělal mi dobře. Ať to bylo sebevíc zvrácené.

Řezačkou jsem zastavila těsně před jeho napnutou kůží a on se vystrašeně díval na řezačku. Hruď se mu zhurta zvedala od jeho zběsilého dýchání a já se nadechla.

„Řekni mi, o kolik si mě obral?!“ zvýším hlas, aby mě dostatečně slyšel přes zvuk řezačky.

„Asi, o sto tisíc táců,“ zahaleká. Lhal.

„Asi?!“ zvednu obočí.

„Jo, přesně to nevím,“ rozklepe se mu hlas.

„Ne, bylo to o půl milionu, ty Zmrde!“ zvolám hlasitě a řezačkou se mu zaryju silně do stehna, čímž začne neskutečně křičet.

Krev z jeho rány mi potřísní ruku a část šatů, ovšem já se zaryla do jeho kůže ještě víc a mínila mu přivést tu největší bolest, kterou ještě nezažil. Rukou jsem pomalu přejížděla k jeho rozkroku a užívala si ten opojný bolestivý řev.

 

„Moc dlouho nevydržel,“ zkonstatuji mírně zklamaně a odložila jsem zakrvácenou řezačku na stolek.

„Co bys čekala, přeřízla si mu tepnu,“ pronese suše můj mučící společník.

Podal mi hadr, do kterého jsem začala ihned utírat své potřísněné ruce.

Podívala jsem se na mrtvolu na židli, která byla neskutečně zbídačená.

Dostal to, co si zasloužil. Nic víc, nic míň.

„No, co už, zbav se těla a dej mi pak kdyžtak vědět. Odlétám do New Yorku na pár dní, kdyby něco, budu na telefonu,“ pronesu klidně a zakrvácený hadr odhodím na mrtvolu.

„Jasný, šéfko,“ opáčí společník, kterého jsem záhy opustila.

Obešla jsem mrtvolu na židli a ráznými kroky kráčela po betonové římse, vedoucí ven z tohoto temného zákoutí. Vyšla jsem ven na světlo a pohlédla na širokou řeku před sebou. Vydala jsem se do uličky, vedoucí k betonovým schodům, které jsem následně obratně vyšla. Obešla jsem široká potrubí a ocitla se na ulici, kde čekal velký černý Cadillac a o něj se opíral postarší muž a kouřil cigaretu.

„Tak co, dostal, co si zasloužil?“ zajímá se a pohlížel na mě přes své černé brýle.

Svým zjevem byl typickým italským mafiánem.

Jmenoval se Emilliano.

Byl to bývalý pobočník Alexe.

Tenkrát ho ke mně poslal, aby mi pomohl s jeho byznysem, až u mě zůstal. Byl mým společníkem, mou pravou rukou, mým mentorem a taky otloukánkem, když jsem měla velmi špatnou náladu, což bylo skoro pořád.

„Dostal, ale nevydržel moc dlouho,“ utrousím suše, se znatelným zklamáním v hlase.

„Máš špinavé šaty od krve,“ konstatuje Emilliano a poukáže krátce prstem na cákance krve na mých šatech.

„Jo, já vím, převléknu se v letadle,“ přitakám pouze.

„Letadlo už je připravené.“

„Skvěle, tak hned vyrazíme!“ zavelím a on mi hbitě otevřel zadní dveře auta. Už jsem chtěla nasedat do auta, když jsem najednou zaznamenala přicházejícího muže k nám.

Byl to policajt, jehož tvář jsem neznala.

Byl mladý a ostražitě si nás prohlížel. Rukou si sáhl na své pouzdro se zbraně.

„Hej, co tady děláte?!“ vyzval nás hlubokým hlasem.

Emilliano se neúčastně na něj otočil a čekal pouze na mou reakci.

Odstoupila jsem od auta a pomalými kroky přešla k němu.

„Promiňte strážníku, potřebujete něco?!“ usměji se nevinně. Ostražitě ke mně přicházel a pohlížel pohledem na mě a Emilliana.

„Tady nemáte co dělat, je to soukromý pozemek!“ zavrčel varovně.

Byl to zřejmě nějaký nováček, neměl sebemenší tušení, s kým to mluví.

Ach jo…

„Hele mladej, v klidu, je to můj soukromý pozemek,“ pronesu suše, mírně otráveně. Ovšem jeho reakce byla k mému překvapení taková, že pouze vytáhl zbraň a varovně ji proti mně namířil. To jako vážně?!

Na nic jsem nečekala a několika rychlými kroky jsem ho udeřila do žeber a ohryzku. Ruku se zbraní mu vykroutila a několika obranými chvaty ho dostala na zem. Byla jsem tak rychlá, že mladík se sotva stihnul nadechnout a bolestně vydechl až na tvrdé zemi, ke které jsem ho přimáčkla svým kolenem.

A to všechno v pouzdrových hezkých šatech a na podpatcích.

Jsem prostě silná emancipovaná žena!

Ruku jsem mu držela v pevném chvatu a mínila mu ji zlomit, za to, že proti mně vytáhl zbraň.

„Paní Al-Sheid, prosím pusťte ho!“ vyhrkne další přibližující se policista ve spěchu.

Tento byl starší.

Byl zadýchaný a zděšeně pohlížel na to, jak jsem jeho mladšího kolegu přišpendlila k zemi a měla na něm surově opřené koleno. Ruku jsem mu pevně svírala, že kdyby se jen hnul, okamžitě mu ji zlomím a jeho rameno následně vykloubím.

„Je nový, ještě není plně seznámený s jistými okolnostmi!“ brání ho starší policista a přešel až ke mně.

Vzhlédla jsem na něj a zamračila se.

„On na mě vytáhl zbraň!“ oznámím mu zcela vážně, kdy jsem zároveň vyřkla jeho rozsudek.

„Strašně mě to mrzí! Je prostě mladý a neposlechl mě, když se za vámi hned vydal!“

„Víš, že nepatřím mezi ty trpělivé a nesnáším, když někdo udělá naprostou blbost,“ syknu nevraživě.

Starší policista se zděšeně několikrát nadechne a přecházel rychlým zrakem ze mě na toho kluka na zemi.

Pak pouze kývl. Bylo to jako kdyby řekl Udělejte, co musíte!

Silně jsem škubla s rukou, kterou jsem svírala v rukách a zaslechla křupnutí jeho kostí. Mladej zakřičel bolestí a stáhlo se mu tím celé tělo.

Pustila jsem ho, a ještě se sehnula k němu blíž, aby mě zcela zřetelně slyšel.

„Příště, až na mě znova vytáhneš zbraň, tak ti tu ruku useknu, aby ti to bylo jasný,“ zavrčím varovně.

Pak jsem se napřímila v zádech a schopně vstala.

Upravila jsem si šaty, přísným pohledem zpražila staršího policistu, který stál nehnutě na místě a pak se otočila směrem k autu.

Mínila jsem už konečně vyrazit na letiště.

Mám jistě zpoždění.

 

 

                                                                       -

 

 

Ulice New Yorku byly stejné jako vždycky. Přeplněné lidmi.

Pohlížela jsem na města z okénka auta a říkala si, že je to tak strašně dávno, kdy jsem na město pohlížela otevřenýma očima a viděla tu jeho neskonalou krásu.

Teď, po jistě dlouhém čase, kdy jsem prozřela, jsem pouze viděla tu zhýralost a špínu onoho města. Celé město bylo propletené nekalými činnostmi.

Ještě aby ne. Bylo to jeho město.

„Takže, abych si to shrnul. Teď máš schůzku s Verwohnendesem, pak ve čtyři s paní Phillipsovou a večer je to vaše Konkláve Unie,“ pronese klidně Emilliano, aniž by uhnul pohledem od svého tabletu, ve kterém měl otevřený kalendář s poznámkami.

„Ano, přesně tak. Vyhoďte mě u Klubu Srdcerváčů a zajeďte zatím na byt. Zavolám ti pak, až to s ním vyřídím,“ řeknu rozhodně, aniž bych chtěla o tom debatovat. Byla jsem ráda za povahu Emilliana, nic nenamítal, nedohadoval se se mnou.

„Dobře,“ hlesne pouze a něco si naťuká do tabletu.

 

Jakmile jsme zastavili před Alexovým klubem, podívala se z okénka na vstup a vybavila se mi vzpomínka, když jsem tohle místo spatřila poprvé.

Ihned jsem tu myšlenku potlačila a chopila se kliky.

Vystoupila sem na ulici, když mi jeden z mých mužů více otevřel dveře pro hladkých výstup. Měla jsem pouze dva muže jako ochranku.

Byli to bratři a byli téměř k nerozeznání.

Oba byli vysocí, se širokými rameny, nepřístupnými tvářemi a tím černým oblečením a brýlemi připomínali dva Terminátory.

Cítila jsem se v jejich blízkosti bezpečně. Ač jsem přímou ochranu nikdy extra nepotřebovala. Ne po tom, co jsem si vybudovala v tomto zkaženém světě jméno.

Všichni, kdo něco v tomto světě znamenali, věděli přesně kdo jsem.

Byla jsem Kristýna Al-Sheid, vdova, Černá vdova.

 

Když jsem vstoupila do klubu, překvapilo mě, že ač bylo krátce po poledni, tak tu bylo vcelku živo. Hudba udávala jisté taneční tóny, u pódia se svíjely holky ve spodním prádle a bar byl v obležení několika lidí.

Prošla jsem sálem a rovnou si to zamířila do Alexovi kanceláře, kde jsem jistě věděla, že bude. U dveří jsem rukou pokynula svým bodyguardům, aby tu na mě počkali.

Aniž bych zaklepala, vstoupila jsem dovnitř.

Alex na mě nasraně vzhlédl od stolu, kdy se díval do nějakých papírů a pak se mírně ušklíbl.

„Jenom ty si dovolíš vstoupit do mé pracovny bez vyzvání,“ zkonstatuje naprostý fakt.

Bylo mi to jedno.

Nerespektovala jsem jeho pravidla, ani jeho samotného. Už ne.

Opřel se zády do svého koženého křesla a pečlivě sledoval můj příchod až k němu. Sedla jsem si mlčky naproti němu do křesla a přehodila ladně nohu přes nohu.

Sundala jsem si z očí sluneční brýle a přetáhla je na hlavu.

„Takže? O čem si se mnou chtěl mluvit,“ nadhodím rovnou, nemínila jsem chodit kolem horké kaše.

„Vždycky tak netrpělivá,“ usměje se ďábelsky Alex.

„Víš, že mě tvoje nabídky už nezajímají,“ syknu netečně.

Věděla jsem, že si k němu dovoluji až přespříliš, ale on to nějakým způsobem toleroval.

Měli jsme takový určitý vztah.

Navzájem se tolerovali a já ho přímo nesnášela.

On využíval mého potencionálu, jak sám říkal, a tak nám to dohromady fungovalo. Jednoduchý byznys.

„Věřím, že tohle by mohlo,“ uchechtne se a chopil se lesklé krabičky na svém stole. Vytáhl z ní jednu z cigaret, kterou si vložil do úst a obratně svým benzínovým zapalovačem zapálil. Zhluboka natáhl cigaretu do plic a delším výdechem chutně vydechl zmodralý dým.

Dívala jsem se na něj zcela otráveným výrazem.

„Chtěl bych ti nabídnout místo v Devítce,“ pronese naprosto vážným hlasem.

Jeho slova mě naprosto odzbrojí, ač jsem to na sobě nedala vůbec znát.

Já a v Devítce?!