Mr.Black Její černá duše - 2.kapitola

Anotace: Konkláve Unie, vlasy ohněm políbené a speciální úkol - toť je další kapitola!

Sbírka: Mr.Black Její černá duše Kniha třetí

Když je ten malý pátek, tak tu mám pro vás další kapitolu. 

Doufám, že se bude líbit! :))

 

 

2.kapitola

 

Alex Verwohnendes byl vším.

Byl to vlivný podnikatel, obstojný byznysmen, těžce nebezpečný muž, jenž rozhodl o mnoha životech.

Jistě to byl neskutečný lamač ženských srdcí s tím svým ďábelským úsměvem a celkovým pěkným zjevem.

Byl to prohnaný hajzl, ale co jistě nebyl lhářem.

Ač jsem jeho nabídku považovala za krajně podezřelou, věděla jsem, že to myslí vážně.

Že o ní nelže.

„Je mi líto, ale to nemohu přijmout,“ odmítnu po několika sekundách, kdy jsem si jeho slova srovnala v hlavě.

„Proč ne?“ změří si mě přes své žlutě zbarvené brýle na očích.

„Nejsem blázen,“ vyhrknu naprostou blbost ze svých úst a pak se zarazím, „Tedy, to jsem, ale prostě se nechci přidat do rady. Mám svých sraček dost,“ vysvětlím v krátkosti.

„Je to velká čest být v radě,“ nadhodí zcela vážně Alex a znova potáhne z cigarety.

„Jo, to věřím, ale já to prostě nechci,“ zním nedůtklivě. Absolutně jsem nechápala, co ho to sakra napadlo.

Zrovna já. Jistě je mnoho dalších jiných adeptů.

„Víš, jak těžce nedosažitelná bys byla? Jak velký vliv bys měla, ještě větší než teď. Nemluvě o penězích, ve kterých bys mohla plavat,“ snaží se mě zlanařit, ovšem já si stála stále za svým.

„A proč vůbec?! On někdo umřel, nebo jste někoho stáhli?!“ napadne mě hned.

Ve finále jsem měla určitě dělat za někoho náhradu.

„Manuel je po smrti. Dostal infarkt, tudíž Itálie je nyní bez zástupce,“ pronese jakoby nic Alex.

Naprosto beze všech emocí. Manuel je mrtvý no, a co.

„Aha,“ hlesnu pouze a pak se nadechnu, „Je vcelku neuctivé chtít po Italech, aby jim velel někdo jiný, než samotný Ital. Jsou to mafiáni, myslíš, že by mě, zrovna mě přijali jako svou novou zástupkyni mafie?!“ vysměju se mu do obličeje.

„Bylo by to v jejich zájmu, jinak by museli odstoupit od Unie. Navíc je na Unii, aby rozhodla o dalším nástupci, není to v jejich moci,“ odpoví netečně Alex.

Zakroutila jsem nesouhlasně hlavou.

„No já to dělat rozhodně nechci,“ ceknu odmítavě.

„Nech si to projít hlavou, dám ti na to pár dní,“ řekne opět ignorující má slova.

To dělal vcelku dost často.

Ignoroval to, co jsem řekla a udělal naprostý opak.

Byl to drsný soupeř v neústupnosti a tvrdohlavosti.

„Proč zrovna já?!“ syknu vytočeně. Chtěla jsem vysvětlení.

„Věřím ti, stejně jako zbytek Devítky,“ pokrčí rameny Alex a típne nedopalek cigarety o popelník. Pak se natáhne zpět do židle a založí si ruce do klína. Upíral na mě svůj pohled.

„Vážím si té pocty,“ řeknu mírně sarkasticky, „Ale myslím si, že se na tu práci hodí daleko více lidí.“

„Kdyby ano, neseděla bys tu a nevedli bychom tuto konverzaci,“ ušklíbne se mírně sarkasticky. Byl i dobrým soupeřem v sarkasmu. Nesnášela jsem ho!

„Zapomněla jsem na to, jaký jsi sakra otravný kretén,“ procedím skrz zuby a jeho má slova akorát rozesmála. Jako kdybych řekla skvělý vtip.

„Já bych na tvou vzpurnost a ten oheň v očích nikdy nezapomněl!“ zazubí se tím svým šíleným úsměvem, „No každopádně, nezapomeň na večer. Přijď včas, ať o nic nepřijdeš,“ vyzve mě s úsměvem. Jak bych mohla zapomenout na Sněm Unie.

„Jistě, takovou slávu si nenechám ujít,“ syknu netečně, se značným sarkasmem a vstanu z křesla. Upravila jsem si šaty podél těla a všimla si s jakým zájmem mě opět pozoroval. Dělala jsem, že to nevidím a otočila se na podpatku.

Vyžívala jsem se v tom melodramatu.

Odešla jsem z pracovny, se značným třísknutím dveří.

V patách jsem měla okamžitě ty své neohrožené Terminátory, a aniž bychom si museli něco říct, vyšli jsme z klubu.

„Mám zavolat Emillianovi, aby přistavili auto?“ otáže se jeden z nich, když vyjdeme na denní světlo. Ztěžka jsem vydechla a podívala se na hodinky na mé ruce. Měla jsem ještě tři hodiny času na další schůzku.

„Ne, projdeme se,“ odpovím rozhodně, sklopím své brýle zpátky na oči a vyjdu vstříc ulicí Manhattnu.

 

 

Procházela jsem se pomalými kroky ulicí a se zájmem sledovala procházející lidi, či výlohy módních značek. Pak když jsem došla k jednomu nejznámějšímu salónu v širokém okolí, zastavila jsem se. Nevím proč, ale napadlo mě, že bych uvítala, kdybych si nechala změnit vlasy. Už dlouhou dobu jsem je nosívala dlouhé, nijak neupravené, stále ve světle hnědé barvě. Cítila jsem, že je čas na změnu. Aby na první dojem bylo jasné, kdo jsem a kým jsem se stala.

Vzala jsem za kliku a vešla do salónu, kde to vonělo určitou chemií a zároveň květinovou vůní. Salón byl ultra moderní a očividně měli plno. Na každé volné židli seděla žena, o kterou pečoval celý tým vizážistů a kadeřníků.

„Promiňte paní, ale máme plno,“ zahlaholí na mě mladá dívka, která postávala před menší recepcí hned u vchodu. Podívala jsem se na ní a už chtěla na její slova reagovat, ale v tom jsem zaznamenala příchod majitele, který šťastně spráskl ruce k sobě.

„Má drahá Kristýno!“ zvolá zvonově se širokým úsměvem a horoucně ke mně přistoupí. Vlepí mi dva polibky, každý z jedné strany a pohladí mě po ramenou.

„Steve, ráda tě vidím,“ usměji se na něj.

„Přišla sis udělat nové vlasy? Řekni, že ano! Rád bych udělal vlasy takové femme fatale jako jsi ty!“ utrousí prosebně, až mě to rozesměje.

„No, ráda bych, ale tady slečně řekla, že máte plno,“ ušklíbnu se jízlivě směrem na dívku. Věděla jsem, že za to nemohla, dělala pouze svou práci, ovšem nemohla jsem si pomoct.

Byla jsem strašná mrcha.

„Nesmysl!“ zaúpěl netečně a počastoval dívku nepříjemným výrazem, který ihned zvrátil to úsměvu, když se na mě vyzývavě podíval, „Tak pojď, něco s tím provedeme!“ vyzve mě a nastaví své rámě ruky.

S úsměvem jsem se mu zahákla za ruku a nechala se dovést do soukromé místnosti, která byla určená především pro celebrity a speciální hosty.

Steve mě usadil na pohodlnou židličku před zrcadlo a kolem mě obtočil černým pláštěm.

„Takže, co bychom s tím udělali?“ nadhodí, a přitom si prohlížel mé vlasy.

„Chci, aby mě každý poznal na dálku. Takže chci oheň,“ usměji se nebezpečně a viděla jisté zablýsknutí v jeho očích, jako kdyby přesně myslel na to samé.

 

Když jsem vykročila ze salónu, cítila jsem se naprosto senzačně.

Na chodníku už čekalo mé připravené auto, o které se opět opíral Emilliano a kouřil svou cigaretu.

Obdivně na mě kývnul, když na mě pohlédl a já se svědomitě ušklíbla. Byla jsem jako znovuzrozená, teda především mé vlasy.

Nechala jsem si je sestříhat do delšího módního mikáda, jako jsem nosívala kdysi, ovšem tentokrát mi vlasy zvýraznili a dodali jim šmrnc zrzavou tmavší barvou. Jako kdyby ta barva ke mně patřila. Mé modré oči to jen umocnily. Byla jsem to nová já.

„Být mladší, jdu do tebe,“ pronese suchým tónem.

Měla to znít jako poklona, ale on to jinak neuměl.

„Díky za kompliment,“ ušklíbnu se na něj a nastoupím si do auta, když mi otevřel dveře. Ostatní nastoupili též do auta a společně, po pokynu řidiči, jsme se rozjeli vstříc Manhattanu, na další místo mé schůzky.

 

Vešla jsem do hotelové přepychové kavárny a rozhlédla se po paní Phillipsové, se kterou jsem se měla sejít. Když jsem zaznamenala její tvrdý pohled skrz hranaté brýle, rozešla jsem se jejím směrem. Ochranka zůstala stát opodál a já ji k ní přišla s nataženou rukou.

„Paní Phillipsová, ráda vás vidím,“ utrousím formálně a slušně. Žena mírně vstala od stolu a natáhla ke mně svou svraštělou ruku.

„Paní Al-Sheid, též vás ráda vidím. Vypadáte velice dobře,“ změří si mě pohledem přes brýle a silně stiskne mou dlaň v té své.

Obě jsme se následně usadily naproti sobě a ona se sehnula ke svému kufříku.

Vytáhla z něj několik dokumentů a já na ni zvědavě pohlížela.

Ihned na to ke mně přistoupil mladý číšník a nalil mi vodu do připravené skleničky.

„Dám si Martini, čisté,“ pokynu mu rovnou, když jsem viděla tu jeho typickou otázku v očích, aniž by něco řekl. Pouze přikývl a dal se na odchod.

„Takže,“ nadechne se paní Phillipsová a začne přede mě předkládat jisté dokumenty. Byly to vytištěné krátké popisy nových domů a bytů, o které jsem stála, „Toto je nejlepší nabídka, co jsem vám dokázala najít. Dva jsou tady v New Yorku, jestli budete chtít, můžeme se na ně zajet podívat,“ začne a já ji gestem ruky zastavím. Nechtěla jsem k ní být neuctivá.

„Promiňte, ale ráda bych se nejdříve zeptala na ty nemovitosti, kterými jsem vás zaúkolovala,“ řeknu pevně. Ona pouze přikývla a nadechla se.

„Oba byty v Paříži jsou již prodané. Prodali se za padesát milionů dolarů,“ vydechne monotónně a já pouze srozuměle přikývla, „Rodinný dům vašeho manžela jde do dražby tento týden, jeho hodnota je vyčíslená na třicet milionů. Dále nemovitosti v Liberci, další dva byty v Praze, zdejší byt v New Yorku a dva domy v Los Angeles jdou do prodeje příští týden. Dělám to postupně. Věnuju tomu převážně velký čas a chci, aby to vše proběhlo, jak má a ty nemovitosti se prodaly za ty nejvyšší ceny.“

„Dobře,“ hlesnu pevně, aniž bych se pozastavovala nad tím, jaké mají hodnoty všechny mé nemovitosti, které jsem podědila po Adamovi.

Mínila jsem to všechno prodat.

Všechno do jednoho. Aby nezbylo nic, co by mi ho mělo připomínat.

Co by mělo připomínat náš bývalý šťastný život. To už bylo dávno pryč. 

„Stačí mi tu jeden byt, tady na Manhattanu. Ať má minimálně čtyři ložnice, aby se v něm mohl ubytovat i můj nejbližší personál,“ obeznámím s mým požadavkem o koupi nového bytu. Nemínila jsem tu pořád bydlet jen po hotelích. Teda ne, že bych mínila sem jezdit nějak často, ale chtěla jsem prostě už mít nějaké soukromí.

„Jistě, přesně takové jsou ty dva v mé nabídce,“ pokyne pohledem k papírům přede mnou.

„Dolores, já vám věřím, nechci se zatěžovat prohlídkami. Prostě vyberte ten větší,“ pobídnu ji pevným hlasem. Nemínila jsem se zatěžovat ještě prohlídkami bytů a domů, kde jsem chtěla bydlet. Neměla jsem na to chuť ani čas.

„Jak myslíte, paní Al-Sheid,“ pokrčila netečně rameny a stáhla si papíry zpátky k sobě. Ač to byla postarší nepříjemná dáma, věřila jsem ji natolik, že jsem ji zaúkolovala prodejem a nákupem svých nemovitostí. Zároveň mi zpracovávala účetnictví všech mým legálních firem. Po Adamově smrti se to všechno nahromadilo na mě a já nebyla schopna to vše pojmout. Avšak tato žena, kterou jsem velmi přeplácela, to zvládala.

„No a co mám udělat s tímto, málem bych se zapomněla zeptat,“ utrousí asi po půl hodině naší další konverzace o financích.

Do rukou mi podá bílou složku s fotkami a popisem naší jachty, kterou Adam podědil po otci. Jachta Marie, pojmenovaná po jeho matce.

Semkla jsem pevně tvář a snažila se potlačit vše, co ve mně ta jachta vyvolávala.

Složku jsem předala zpět, aniž bych ji nijak víc věnovala pozornost.

„Prodejte ji,“ syknu netečně.

Ona pouze rozhodně přikývla a složku si přebrala zpět.

Po dvou skleničkách Martini a menším obědě jsme se rozloučily s příslibem, že se ještě v brzké době potkáme.

 

                                                                       -

 

Když jsem vstoupila do Sněmu Unie, celou dobu jsem žila v tom domnění, že mě čeká tuze dlouhá obchodní schůzka, kde si v krátkosti shrneme, jak úspěšný rok to byl pro Unii a pak budeme dlouho řečnit a pobízet velká ega Devítky. Ovšem k mému překvapení, to vypadala jak jedna velká párty. Na úrovni samozřejmě.

V sále se nacházelo asi sto lidí. V podstatě to byla stovka nejvíce nebezpečných lidí na jednom místě. Proto mě absolutně nevykolejila ochranná armáda dole ve vestibulu a ani zde přihlížející bodyguardi s velkými zbraněmi v rukách. Cítila jsem mírnou čest, že jsem se nacházela mezi nimi. Nicméně o mém spočívání tu rozhodovalo spíše můj značně nabytý majetek a jistý vliv na Alexe, protože jinak sama nevím, co bych tu měla jako dělat.

Uchopila jsem mezi prsty skleničku s šampaňským, který mi na táce nabídl číšník a já s přikývnutím poděkovala. Ihned jsem se napila chutných bublinek a cítila, že dneska se budu muset asi opít, abych tu vydržela.

Poodešla jsem stranou a pečlivě se rozhlížela po sále. Bylo zde několik vysutých ploch, na kterých tančily tanečnice oblečené do různých převleků. Nebyly vulgární, ale ani konzervativní. Mírně taneční hudba se nesla vzduchem a nabývala jsem dojmu, jako kdyby Alex přenesl svůj klub sem.

Všichni byli okázale oblečení.

Byla tu převážná většina mužů, ale sem tam jsem zahlédla nějakou ženu. Buď to byla něčí manželka, milenka, anebo důležitá osoba pro Unii. 

„Kristýno, dlouho jsme se neviděli,“ zaslechnu vedle sebe a podívám se na přicházejícího Samuela ke mně. Mírně jsem pokynula hlavou na pozdrav, ovšem on mě zaskočil tím, že přistoupil až ke mně a políbil mě z každé strany tváře. Prostě Francouz!

„Samueli,“ oslovím ho zdvořile a hned si uvědomila, kdy přesně jsme se viděli naposled.

Na Adamově pohřbu.

„Vypadáš senzačně,“ usměje se na mě a prohlédne si mě od hlavy až k patě. Ale ne tak úlisně, spíše obdivně. Od něj jsem to brala.

Věděla jsem, že je gay a že se jeho pohledu nemusím bát, aniž by se mi hnusil.

„Děkuji ti, ty vypadáš stále stejně,“ pousměji se, i když můj úsměv byl spíše strojený.

„A jak se máš?“ zajímá se hned.

„Furt stejně,“ řeknu neurčitě.

„Jsi pohublá,“ konstatuje zcela upřímně, čímž jsem se začala cítit okamžitě nesvá. Nevedla jsem zcela osobní konverzaci s nikým velmi dlouho. A nemínila to ani nijak změnit.

„Víš co, omluv mě,“ syknu dávající najevo mou nevoli a odešla jsem od něj, aniž bych čekala na jeho odpověď.

Několika kroky jsem se prodrala mezi dalšími hloučky lidí, až jsem přešla na opačnou stranu k prosklené stěně, s úžasným výhledem na noční New York. I tento výhled byl dechberoucí. Zhurta jsem upila ze skleničky, kdy mi zbylo už zbytek tekutiny na dně.

„Vypadáš velmi nebezpečně,“ sykne obdivně Alex za mnou, ihned mi naskočila husí kůže. Už jsem prostě takhle na něj reagovala, s tím jsem nedokázala nic dělat.

Stočila jsem k němu svůj pohled, když se postavil vedle mě a počastovala ho zamračeným výrazem.

On vypadal dobře, velice formálně.

Měl na sobě černý oblek a pod tím bílou košili s černou kravatou.

Na očích měl brýle se světle šedými skly, černými obroučky, přes které mě opět pozorovaly ty jeho žhnoucí oči.

Vlasy měl vyčesané do upraveného menšího culíčku, vousy pečlivě zastřižené.

Celkově působil velmi uhlazeným dojmem.

„Za to ty vypadáš furt stejně,“ ceknu nepříjemně.

„Furt stejně neodolatelně?“ nadhodí hned, jako kdyby čekal, co řeknu.

„Možná pro nějakou neodolatelně,“ nakrčím nos nesouhlasně.

„Ty vlasy se k tobě hodí. Jako kdyby patřily k té tvé povaze,“ okomentuje můj nový look, za což jsem musela s ním souhlasit, ale rozhodně jsem mu to nemínila přiznat.

„Hm, nečekala jsem, že to bude tady takový…odvaz,“ okomentuji zdejší bujarou zábavu s hudbou a tanečnicemi.

„A co si čekala?!“ uchechtne se pobaveně.

„Nevím, možná nějaký okultní zážitek, ukřižování či předhození darů pro Bohy?!“ syknu ironicky a svou příznačnou poznámkou jsem Alexe pouze rozesmála.

„No, řekněme, že to bude ještě lepší,“ ušklíbne se Alex.

Byl v dobré náladě, v jistém rozjařeném rozpoložení.

Možná si i něco šňupl, vzhledem k tomu, že se tu nosil kokain na zlatých tácech.

„Pojď, je pravý čas,“ vybídne mě a v očích se mu zablýská jakési očekávání.

Zúžila jsem své oči a značně si ho přeměřila.

Pomalu se rozešel k davu lidí a já ho následovala.

Prošli jsme větším předsálím a všimla si, jak mířili potemnělou chodbou dál, stejně jako pár dalších lidí před námi.

Byla jsem zvědavá, ne byla jsem přímo napnutá, co mě čeká.

Spolu s dalšími lidmi jsme vešli do menší prostorné místnosti, kde bylo několik prostorných křesel rozmístěných do velkého kruhu a mě hned napadlo, že si tam všichni sedneme, jak při sezení anonymních alkoholiků a budeme se tam zpovídat ze svých hříchů.

Ahoj, já jsem Kristýna, piju každý den, zabíjím obden a jsem bezcitná svině!

Byla jsem tím tak bezprostředně zaskočená, že jsem si ani nevšimla velké mužské postavy přicházející ke mně.

„Tak zrovna tebe bych tu nečekal,“ zvolá mužský hluboký hlas a mě uvrhne zpátky do uvědomění.

Zhluboka jsem se nadechla, když jsem před sebou spatřila Skye.

„Ale ty se taky znáš s každým, že?!“ rýpne si záhy na to a přeměřil si krátkým, ač vyzývavým pohledem Alexe, stojícího vedle mě.

„Koukám, že do Unie taky nabírají každého zoufalého pičuse,“ zvolám oslavně, aniž bych dala najevo, jak mě jeho přítomnost obtěžuje.

Přímo se mi hnusil.

Být v radě Devítky, nechala bych ho odstranit. Hlavně z Unie.

A povrchu zemského též.

„No jo, tak někdo se sem dostane přes své úspěchy a někomu stačí roztáhnout nohy,“ ušklíbne se Sky a já měla sto chutí k němu výhružně přikročit a zmalovat mu ten jeho ksicht, na který bych možná měla problém dosáhnout, ovšem do toho vkročil Alex.

Chytl mě za ruku, aby mě vytrhl z přemýšlení mu ublížit a vykročil o dva kroky vpřed, blíž ke Skyovi.

„Nechte si to na jindy, teď jsme tu kvůli zábavě, hm?!“ sykne a pohledem zpraží Skye.

Pak mě zatáhne za ruku, až mě donutí se za ním rozejít.

Zatnula jsem čelist, stejně tak ruku v pěst, za kterou mě držel a chtěla se mu vytrhnout ze sevření. Ovšem on mě držel kolem zápěstí tak pevně, že jsem neměla šanci, aniž bych mu neublížila přede všemi. Přešli jsme na opačnou stranu a on mě konečně pustil.

Gestem ruky poukázal na křeslo, abych se posadila.

Ač s nechutí v obličeji, posadila jsem se a zpražila ho pohledem, když si sedl hned vedle mě. Bylo to křeslo minimálně pro dva, kterých tu bylo jen pár.

Musel se prostě posadit hned vedle mě. Kretén.

Rozepnul si černé sako, aby se mu pohodlně sedělo a z kapsy si vytáhl lesklou krabičku s cigaretami. Zapálil si a počastoval mě jakýmsi zamyšleným pohledem.

„Odkud se znáš se Skyem?“ vysloví otázku, která mu zřejmě ležela v hlavě.

„Vážně se mě na to ptáš?“ syknu vztekle. Nemínila jsem se s ním o tom bavit a zároveň se udivila, že to vlastně neví, nebo že mu to nedošlo.

„Ano,“ hlesne pouze a z plic vydechne cigaretový kouř, přímo na mě.

Znechuceně jsem si zamávala rukou před sebou, abych odstranila kouř od svého obličeje a neřekla vůbec nic. Zabořila jsem se do rohu křesla a sledovala ostatní, jak se začali usazovat na křesla kolem nás.

Když byli všichni usazeni, doprostřed kruhu vstoupil nějaký menší muž, celý v černém a v rukách třímal velkou tabulku, na kterou psal něco křídou.

Pečlivě jsem ho pozorovala a nějak nechápala, co se tu bude odehrávat.

Čekala jsem orgie, nebo opravdu nějaké to ukřižování přede všemi.

„První souboj, Michaelson versus Hamamochi, kurz je deset tisíc dolarů,“ zvolá najednou muž uprostřed a já zvědavě zvedla bradu.

Viděla jsem přicházející dva muže, kteří byli svlečení pouze do kalhot, nebo kraťasů, co jim bylo nejpohodlnější pro souboj, který se měl odehrát přímo před námi.

Nakrčila jsem obočí a podívala se na Alexe, který mě bedlivě pozoroval.

Jako kdyby čekal na mou reakci. Opět.

„Budeme koukat na to, jak si rozmlátí huby?“ zeptám se.

„Tak nějak. Je to Unijní souboj. Je to každoročně, při této příležitosti Sněmu Unie. Ten, kdo vyhraje se může vykoupit a zabít svého rivala, vypisují se na to sázky a je to zábava to sledovat,“ vysvětlí v krátkosti Alex s naprosto nevinným tónem hlasu.

„Zabít?“ udiví mě.

„Jo, budou bojovat na život a na smrt,“ ujistí mě a ve mně trochu zatrhne.

„Jenom rukama?“ zajímá mě.

„Jo, jenom rukama, o to je to zajímavější,“ ušklíbne se Alex a pohodlně se usadí do křesla. Cítila jsem, jak si dal svou ruku na opěrku za má záda.

Až mi konečky prstů začal jemně mnout mé vlasy, které mi končily těsně pod zátylkem.

„Přestaň na mě sahat, nebo tě vyzvu na souboj a zabiju tě přede všemi,“ procedím varovným tónem, aniž bych se na něj podívala. On se tomu pouze zasmál, jak mu bývalo zvykem a stáhl své prsty dál.

Pečlivě jsem sledovala ty dva před sebou, jak se naproti sobě postavili a dívali se na sebe nenávistnými pohledy.

Ta hutná a nenávistná atmosféra mezi nimi byla téměř hmatatelná.

Muž v černém, který vyhlašoval sázky, zřejmě byl i rozhodčí, přistoupil k nim a v krátkosti jim řekl pravidla.

Nebyla v podstatě žádná, nesměli se dotknout přihlížejících diváků alias nás a nesměli přešlápnout vyznačený pruh, kterého jsem si předtím nevšimla.

Jinak se mohlo vše.

Pak zazněl krátký gong a ti dva se do sebe okamžitě pustili.

Sledovala jsem jejich pěstní souboj a ani nedutala. Bylo to napínavé.

Svým způsobem zhýralé, ale strašně vzrušující.

Ten nastoupený adrenalin v mých žilách mi tepal až ve spáncích.

Když jeden z mužů upadl na zem, ten druhý na něj okamžitě skočil a začal ho mlátit pěstmi hlava nehlava, až z něj několikrát vycákla krev.

Dvě další přísedící ženy, které byly jistě milenkami přísedícího tlustého páprdy po jejich boku, znechuceně vykřikly a dívaly se jinam, jen na jeho zohavený obličej zkypřený krví. Ovšem já pohledem neuhnula, fascinovalo mě to.

Ta brutálnost, ta živočišnost.

Bylo to jen o přežití, co bylo víc?

Souboj skončil asi do pěti minut, kdy ten silnější uškrtil toho, co se ze země už nedokázal vstát, po tolika úderech pěstí do obličeje.

Na řadu přišli další dva muži.

Jeden černoch, který byl tak o dvě hlavy větší, jak jeho protivník, asijského původu. Ovšem ten byl mrštný a uměl bojová umění, kterým překvapil svého rivala. Zneškodnil ho do pěti minut, kdy mu chvatně zlomil vaz.

Poslední souboj a nejnapínavější z nich byl mezi dvěma bělochy, zřejmě Američani.

Bili se s takovou brutálností až z toho přecházel zrak.

Absolutně se nešetřili a mě z toho šel zrak kolem.

Za celou dobu jsem ani nedutala a nehnula ani o píď.

Byla jsem zabořená v křesle a hltala boj o holé přežití, které se přede mnou odehrávalo. Až když bylo po všem, jsem zklamaně vydechla svůj těžce nabraný dech do plic a rozhlížela se po ostatních, zda na to koukali se stejným zapálením jako já.

Někteří byli nadšeni, že vyhráli jistě dost peněz ze svých sázek, jiní byli nasraní že prohráli a dali se rychle na odchod zpátky do sálu k ostatním.

Až po znatelně dlouhé době jsem si uvědomila, že mám Alexovu ruku zase na svém zátylku. Jeho prsty mě pálily na kůži, jen jak jsem přišla k sobě.

Ucukla jsem hlavou a zamračila se na něj.

„Co jsem ti kurva říkala,“ vyprsknu na něj netečně, kdežto on se ke mně nahnul svým obličejem a v očích se mu zračil pro mě velmi známý pohled.

Ten vzrušený, chtivý, takový, jakým na mě pohlížel, když jsme spolu mučili Glocka a následně ho zabili.

„Chci si vybrat druhou Laskavost,“ ušklíbne se nebezpečně a já zaskočeně rozšířila oči.

Kurva, to jako fakt? Zrovna teď?!

Odtáhla jsem se co nejdál to šlo, ovšem on mi moc prostoru nedopřál.

Zamračila jsem se na něj ještě víc, ačkoli jsem věděla, že mi to k ničemu nepomůže.

„Jakou Laskavost?!“ syknu nasraně. Bála jsem se toho, co řekne, protože jsme v místnosti začali být pomalu sami a já měla neblahé tušení, jako kdyby chtěl, abychom tu byli opravdu sami. Doufala jsem, že ho nenapadlo to, čeho jsem se bála.

„Chci, abys mě políbila,“ vysloví požadavek své druhé Laskavosti a mě polilo horko.

Bylo to lepší, než aby řekl, že mě chce ojet nebo kdyby chtěl, abych mu tu vykouřila, ovšem neměnilo to nic na tom, že jsem ho rozhodně nechtěla líbat. Ani za nic!

„Ani náhodou!“ vyhrknu zaskočeně. Byla jsem jím velice rozladěná, ani jsem nevěděla, jak moc, „Raději vyskočím z letadla bez padáku anebo si zaplavu se žraloky, než líbat tebe!“ dodám na to, abych uvedla mé rozhořčení na pravou míru.

On se tomu pouze ďábelsky usměje. Ztěžka jsem polkla.

„Chci, abys mě políbila, pořádně, se vším všudy. Aby v tom byla vášeň, chtíč, touha, aby tě to rozpálilo stejně jako tenhle souboj, co tu právě proběhl,“ řekne důkladně a pomalu. Kurva!

„Nemůžeš si vybrat cokoli jiného? Raději ti budu týden prát ponožky, než tě líbat!“ zahlaholím úsečně a cítila, jak mě zaplavuje panika.

„Ne,“ hlesne rozhodně a odtáhne se ode mě.

Vstane z křesla a čapne mě za ruku.

Obratně mě vytáhne na nohy a odtáhne stranou, k jedinému velkému oknu, uprostřed zdi. Nebyla jsem schopná se jakkoli bránit, jak jsem byla zaskočená.

Postavil se přesně doprostřed a přitáhl si mě blíž k sobě.

Kolena se mi rozklepala a možná pocítila jistou zástavu srdce.

Nikdo mě takto nevykolejil dlouhou dobu…

„Polib mě a budeme si kvit, už po tobě nebudu nikdy nic chtít,“ změní se jeho tón hlasu. Nechtěla jsem zrovna před ním vypadat jako vystrašená malá holka, která se zrovna jeho bojí, ale zároveň mi bylo krajně nepříjemné takhle u něj stát a myšlenka líbání s ním, to ne! Ne!

Několikrát jsem se ztěžka nadechla a pohlédla do jeho očí.

Zatnula jsem zuby a mínila z toho vytěžit vše.

Pokud mi pak dá pokoj a nebudu mu již dlužná, byla to jistá výhra.

Hold si pak rejžákem umyju pusu.

Vzchop se, Kristýno! Je to jen další arogantní idiot!

Sepnula jsem automat v mém mozku a své dlaně zvedla k jeho hrudi.

Jemně, konečky prstů jsem přejela po hebké látce jeho saka, kdy ho neměl zapnuté. Jednou celou dlaní jsem zajela na tenkou látku košile a pohladila ho po rozpálené hrudi, která žhnula. Stejně jako jeho oči, které se na mě upíraly.

Přistoupila jsem k němu ještě blíž, až jsem pocítila z něj cigaretový kouř a taky jeho kolínskou. Přimkla jsem své tělo na to jeho, kdy se mi hned jeho dlaně ovinuly kolem mého pasu.

Zvedla jsem se mírně na špičkách a natáhla obličej k tomu jeho, kdy mi šel naproti a sehnul se nade mě.

Nejdřív jsem se dotkla špičkou nosu jeho tváře a jemně se mu otřela o bradu. Jednou rukou jsem ho chytla kousek pod krkem a hned mě napadlo, že kdybych ho začala škrtit, značně by se mi ulevilo pod náporem té nenávisti k němu.

Nabrala jsem jeho vůni kůže do nosu a jisto jistě mnou projela vlna paniky, ovšem už nebylo cesty zpět.

Hrozně dlouho jsem nebyla k někomu takto blízko.

Mínila jsem začít to co bylo nevyhnutelné, a tak jsem opatrně svými rty přejela až k těm jeho, o které jsem se zprvu jen tak jemně otřela. Ani se nehnul a stále mi pohlížel do očí, stejně jako já jemu.

Políbila jsem ho úplně a on mi šel hned naproti.

Přitáhl si mě k sobě blíž a já ucítila jeho chuť cigaret na jazyku.

Začal mě líbat hladověji, kdy zápolil jeho jazyk tím mým a já těžce vydechla nosem.

Držel mě pevně svýma rukama a tlačil si mě na sebe.

Nechala jsem se unést a z nepochopitelných důvodu, jsem mu dala ruce kolem krku a víc se do za něj pověsila.

Takže z polibku se stala brutální muchlovačka, kdy jsme se hladově líbali a naše těla se o sebe otírala. Vzrušeně mi zamručel do pusy a ten živočišný zvuk mě uvrhl zpátky do reality, kdy jsem se okamžitě od něj odvrátila.

Pustil mě a já od něj ustoupila několika kroky zpátky. Ihned jsem si otřela pusu od něj a cítila, jak mi pulzoval klín. Do prdele!

Naštěstí to nijak nekomentoval, jak mu bývalo zvykem, a já se na něj ani nepodívala a dala se rovnou na odchod.

Z jeho blízkosti, z této místnosti, z této zpropadené společnosti. Pryč odsud!

„To jsi tam nepobyla moc dlouho,“ zkonstatuje suše Emilliano, který na mě čekal v autě.

„Emilliano, mlč a nic neříkej,“ syknu vytočeně a on jen pouze přikývne.

Měla jsem chuť něco rozmlátit, něco rozbít, nebo nejlépe někoho zabít.

Ten zpropadený zmrd se mi dostal pod kůži a jen na malý okamžik mi povolil mou ostražitost. Kurva kurva kurva!

 

Další den ráno jsem seděla u snídaně a popíjela svůj velký hrnek kávy. Projížděla jsem zběžně e-maily a byla zabořená do myšlenek ohledně práce. V tom se přihnal Emilliano, jak divoká voda a počastoval mě zamračeným výrazem.

„Co je?“ zeptám se netečně. Čekala jsem nějaký problém.

„Volal mi Alex, máme se k němu okamžitě dostavit,“ oznámí mi lehce zatrpklým tónem.

„Cože?! A proč jako volal tobě?!“ naježím se hned.

„Tak číslo na mě stále má, tak proč by ne,“ pokrčí rameny a já si ho podezřele přeměřím.

Proč kurva volal jemu, a ne rovnou mě?!

A co chtěl takhle náhle, po ránu.

Otočila jsem se na židli a slezla z ní.

Chopila jsem se ještě hrnku se zbytkem kávy a celou ji dopila.

O ranní kafe mě nepřipraví nikdo, ani debilní Alex.

 

Převlékla jsem se do černého kostýmku, s bílým ležérním tílkem. Nazula jsem se do lesklých černých lodiček a vlasy si nedbale prohrábla rukama. Měla jsem je mírně rozcuchané, a i tak to vypadalo dobře. Rychle jsem se namalovala a sbalila do kabelky nejnutnější věci.

Včetně zbraně.

Ač si ten idiot přál, abychom přijeli okamžitě, nechám ho hezky čekat, ukážu mu, že si na zadek z něj nesednu. Vůbec! Nikdy!

„Proč jedeme tudy?“ nechápu a otočím se na Emilliana, který se na mě podívá skrz brýle. Nechápala jsem, proč jsme se rozjeli druhou stranou, od směru vedoucí k jeho klubu.

„Jedeme k němu domů,“ konstatuje nejsušším tónem co uměl.

„K němu domů?! Proč proboha!“ syknu nasraně, „Proč mi to kurva říkáš až teď?!“ vyjedu na něj se zvýšeným hlasem.

„Alex mě o to poprosil, abych tě dovezl k němu domů,“ opáčí výmluvně.

Do prdele, to může znamenat cokoli.

Zalapala jsem po dechu a pocítila zlost, jak mi zaplavuje tělo.

„Kurva, ty zapomínáš, kdo tě tu platí, že?!“ vyprsknu na něj hnusně. On na to nic neřekne a pouze odvrátí hlavu k okénku. Neskutečný.

„Pičus zasranej, co kurva chce,“ zanadávám si v češtině pod nosem a dalo mi to značnou úlevu.

Nebylo nad to, si zanadávat v češtině, kterou jsem velmi dlouho nepoužila.

Propadala jsem značné nervozitě a představovala si všechny možné scénáře.

Že mě tam bude chtít opíchat, že mi bude vyhrožovat, že prostě po mě bude něco chtít.

Kurva drát!

 

Když jsme za pět minut zastavili před vysokým mrakodrapem, ochranka vystoupila z vozu a hned mi šli otevřít dveře. Vyřítila jsem se z auta jak neřízená střela a rozešla se k hlavnímu vchodu. Tak tak mě Emilliano dohnal.

Přešli jsme k recepci a Emilliano zamířil k výtahu.

On to tu znal, o tom jsem neměla pochyb.

Stejně tak jako věděl, ve kterém bytě jistě bydlí.

Spolkla jsem další nadávky a zatnula zuby.

Výtahem jsme vyjeli do značné výšky budovy, kdy bylo výtahové pozadí odhalené a prosklené a byl tak vidět celý New York. Když dveře cinkly Emilliano mě vyzval, abych šla první. Rozešla jsem se do krátké chodby s širokými černými dveřmi v popředí. Všichni tři se zastavili a já se podívala na Emilliana.

Bylo mi jasný, že mě tam míní nechat samotnou. Srab jeden.

Chopila jsem se tedy kliky a sama si otevřela, ač se o to snažil jeden z mých bodyguardů. Vešla jsem do bytu a zastavila se těsně před dveřmi, které se za mnou ihned zavřely. S celkovým překvapením ve tváři jsem přelétla vzhled a design bytu a usoudila, že tohle nemohl být byt toho pičuse.

Sešla jsem opatrně několik schodů vstříc bytu, až jsem došla do prostorného obýváku. Okamžitě mě zaujaly obrazy Andyho Warhola na stěnách a já nepochybovala o jejich pravosti. Celá prosklená stěna po jedné straně s výhledem na protější mrakodrapy byla jak jinak než dechberoucí. Obrovské tři bílé pohovky doplňovaly přepychový a velice módní dojem z celého obýváku. Ohlédla jsem se do chodby po mé pravici, ze které akorát vycházel Alex.

Pouze v teplákách, nebo pyžamových kalhotách, nevím, co to kurva bylo, ale pohled na jeho nahou hruď a ty jeho potetované paže, ve mně zanechaly dost divný pocit.

„Kde sakra jsi tak dlouho?! Řekl jsem Emillianovi, abyste přijeli okamžitě,“ řekne nevraživě. Očividně nebyl v dobré náladě, což se moc často nestávalo.

Nebylo moc věcí na světě, které by dokázaly zkazit tomuhle kreténovi náladu.

„Možná kdybys zavolal přímo mně a ne jemu, tak bych tu byla dřív,“ zním otráveně. Nechtěla jsem pokoušet jeho blbou náladu, ovšem nemínila jsem nechat sebou zametat.
Zastavil se kousek ode mě.

Cítila jsem z něj svěžest sprchového gelu, jako kdyby se právě vykoupal, „Můžeš si na sebe něco vzít, nepotřebuju koukat na tebe a tvé…tělo,“ ucedím jízlivě a odvrátila svůj pohled. Slyšela jsem jeho uchechtnutí.

Najednou jsem zaslechla podpatky na mramorové podlaze, které se rozléhaly chodbou, kterou před chvíli přišel Alex. Podívala jsem se zvědavě za zvukem a vzhlédla k ženě, jasné prostituce, či společnici, nevím, jak přesně se jim říká.

Prostě ať vypadají sebe víc dobře a jsou sebeluxusnější, furt to jsou šlapky.

Vypadala vcelku zbídačeně, velmi vyčerpaně.

Svým způsobem mi ji bylo i trochu líto, ovšem když ji Alex dal do ruky balík bankovek, aniž by uhnul pohledem ze mě, tak už mi ji líto nebylo.

Dělala to přeci dobrovolně.

Koukala jsem na její odcházející záda a když se za ní zaklaply dveře, stočila jsem pohled na Alexe, který stále netečně postával přede mnou.

„Nemám na tebe celý den, tak to už kurva vyklop,“ pobídnu ho hnusně a dívala se mu soustředěně do očí.

Pouze se ušklíbl a pomalu se otočil. Když přecházel k sedačkám, podívala jsem se na jeho potetovaná ramena.

Byly zajímavá, to beze sporu. Ta tetování, myslím!

Sehnul se ke stolku, ze kterého sebral jakousi složku a otočil se směrem ke mně.

Přešla jsem k němu a složku si od něj přebrala.

„Ztratil se mi informátor a chci, abys mi o něm něco zjistila. Kde se nachází, co byl jeho poslední job a podobně,“ pronese klidně Alex a já na něj s jasným nepochopením pohlédla.

„A proč to chceš zrovna po mně?! Máš svoje agenty, svoje lidi přesně na tuto práci,“ ucedím nesouhlasně, aniž bych do složku nahlédla.

„Říkal jsem si, že by tě to mohlo zajímat, protože ho jistě znáš,“ nadhodí tajuplně Alex a já se tedy uvolila a složku otevřela.

Podívala jsem se na spis a na fotku.

Jo znala jsem ho. Byl to Greg, informátor Matta.

„Viděla jsem ho pouze jednou a už je to několik let,“ opáčím nechápavě.

„Ale víš, u koho ty informace zjistit,“ nadhodí ihned a ve mně zatrnulo.

„Ani náhodou!“ zahodím složku Grega na pohovku a rozlíceně se na něj podívám, „Zeptej se ho na to sám!“ vyzvu ho netečně. Alex se pomalu a jistě přibližoval ke mně a všimla jsem si jeho pevně zatnutého obličeje.

„Ty z něj dostaneš jistě více informací než já, jsi chytrá a dokážeš toho spousta, když chceš…“ řekne jaksi úlisně a změří si mě chtivým pohledem.

„Včera si řekl, že už po mně nic chtít nebudeš!“ připomenu mu zcela jasně, čímž se akorát široce usmál, jako kdybych mu připomněla úplně něco jiného.

„Jo, ale tohle je přímý rozkaz, žádná prosba ani laskavost,“ zahřmí nebezpečně blízko mého obličeje.

Ustoupím několik kroků zpátky, abych se dostala z jeho bezprostřední blízkosti, ovšem on mě chytne za ruku a přitáhne si mě na sebe.

Automaticky své ruce dám před sebe a dotknu se tak jeho kůže na hrudi.

Byla rozpálená. Přímo mi žhnula pod rukama.

Viděla jsem, jak se ke mně natahuje, aby mě políbil, ale já mu uhnula hlavou.

„Fuj, nebudeš mě líbat, když líbáš prostitutky!“ namítnu hnusně a on mě chytl hrubě na bradu. Přitáhl si mě k sobě, ač jsem nechtěla a zastavil se rty těsně před těmi mými.

„Děvky nelíbám, poklade. To jen tebe a míním v tom pokračovat, dokud tě nebudu mít celou,“ zavrčí mi jeho slova před obličejem, „Ale teď běž a sežeň mi ty informace. Při dalším tvém odmlouvání už nebudu mít tolik trpělivosti a dám ti to značně sežrat,“ dodá výhružně. Neměla jsem o jeho slovech žádné pochybnosti.

Do prdele s Alexem Verwohnendesem!