Mr.Black Její černá duše - 20.kapitola

Sbírka: Mr.Black Její černá duše Kniha třetí

 

 

20.kapitola

„Někde v koutku duše jsem věděl, že jsi přesně žena pro mě. Že jsi pro mě ta pravá.“

 

Ať už tato Alexova slova znamenala mnoho, furt to byl Alex. Nemohla jsem k tomu přikládat velkou váhu, ač jsem koutkem duše chtěla. Jeho osobitým přístupem k citům a samotné lásce bylo více než jasné, že pořád je to ten zkažený Alex, který nijak neuznával monogamii a projev citů byla pro něj slabost. Nemohla jsem od něj vůbec nic čekat a zároveň mi dával tolik, že jsem si říkala, že možná ani nemá ponětí, jak je podvědomě otevřený lásce a všem pocitům, co se toho týkaly. Nicméně, nic jsem na to neřekla. Vůbec nic.

 

                                                                       -

 

Byla sobota dopoledne a my se chystali na Unijní pohřeb.

Venku bylo neskutečné parno a vůbec mě nepotěšilo zjištění, že pohřeb bude probíhat nejdřív nějakým průvodem v jeho rodné vesnici, pak bude pohřeb samotný v nějakých kobkách a následně nás čekání smuteční hostina. To vše za přítomnosti zbytku rady a jím dalších z Unie.

Stála jsem před zrcadlem v šatně a upravovala si šaty, černé barvy, které jsem měla splývavé podél boků a kolem hrudníku měly jeden velký volán.

Byly elegantní a hodily se jistě i na pohřeb.

Ostatně, velmi jsem pochybovala o tom, že tam budou všichni v černé.

Tohle je Mexiko! Co jsem tak postřehla dle světových tradic, tak se tam bude spíše hojně slavit než truchlit a všichni budou v tom nejlepším oblečení.

„Jdeš v těchto šatech?“ zaslechnu Alexe, když vstoupil nepozorovaně do šatny a stál mezi futry.

Pohlédla jsem na něj přes rameno a spatřila ho v bílém obleku.

Přesně o tom jsem mluvila! A ten oblek, co měl na sobě, si moc dobře pamatovala!

Když jsme se poprvé potkali.

„Ten oblek si pamatuji…“ utrousím tiše, absolutně nereagujíc na jeho otázku. Otočila jsem se pomalu směrem k němu a následně se rozešla jeho směrem. Zastavila jsem se těsně před ním a s menším uculením ve tváři si ho prohlížela.

„JO?“ ušklíbne se tím svým typickým úsměvem.

„Jo, měl si ho na sobě v tom klubu, když jsme se potkali poprvé,“ nastíním a rukou mu zajedu pod sako. Pohladila jsem ho po košili, která mu obepínala hrudník a toužila zase spatřit ta jeho tetování.

„Máš pravdu, to měl,“ usměje se nepatrně, přičemž mě pečlivě sledoval. Jeho dlaně mi decentně přejely kolem pasu na boky, až si mě k sobě zhurta přitáhl.

„A co se ti nelíbí na mých šatech?“ šeptnu mu do obličeje, když jsem rty pomalu a provokativně mapovala jeho tvář a vstřebávala tak jeho vůni.

Začínala jsem jím být už posedlá.

Ať už si to bylo těžké přiznat, ale bylo to tak.

Všechno mě na něm vzrušovalo, neskutečně mě to k němu táhlo a chtěla jsem být pořád s ním. Jistě ve mně taky pracovaly těhotenské hormony, ale byla jsem si jistá tím, že jsem jím byla dojista poblouzněná.

„Mám rád, když si nahá,“ usměje se tiše a začal mi vyhrnovat šaty přes zadek.

„Hmmm, ale na pohřeb jít nahá nemůžu,“ řeknu mírně pobaveně a nechala ho, aby je ze mě úplně svlékl, až jsem před ním stála pouze v černém spodním prádle a na nohách měla stále podpatky.

Alex ode mě odstoupil, aby zahodil šaty na zem a následně si mě prohlídl. Bažil po mé těle a chtivě si mě prohlížel.

Nevím proč, ale v tu chvíli mě napadlo, zda se na mě bude takhle chtivě dívat i když budu mít břicho jako balón. Vyvolalo to ve mně jistou nevoli a já se najednou cítila vcelku nepříjemně. Ustoupila jsem několik kroků k šatníku, až se úplně otočila k dalším mým pověšeným šatům, co jsem s sebou měla.

„A jaké si teda mám vzít?“ vyhrknu mírně rozladěně a přejížděla jsem rychle rukama po ostatních šatech.

Alex se odlepil z místa a pomalými kroky ke mně přešel.

Pohladil mě po holé kůži na zádech a ve mně to vyvolalo chtivé chvění.

Tak málo mi stačilo. Nicméně Alex se natáhl ke svým pověšeným věcem, až vytáhl jedno ramínko, na kterém bylo něco schovaného v oblekovém vaku.

S úsměvem a stále chtivým výrazem, mi ho podal a já na něj udiveně zvedla obočí.

Nechápala jsem. Přebrala jsem si od něj ramínko a jednou rukou rozepla zip ochranného vaku. Spatřila jsem šaty. Bílé barvy.

Střelila jsem po něm rychlým nechápavým pohledem a ramínko pověsila, abych se mohla k šatům plně dostat. Vytáhla jsem je celé z vaku a zaraženě si je prohlédla. Byly nádherné. Měly pevnou nepropustnou látku, u které jsem si byla jistá, že umřu v tom vedru, ale zároveň nepropustí mé černé spodní prádlo a já se tak kvůli tomu nebudu muset ještě převlékat ze spodního prádla.

„Mám si vzít na sebe tyhle šaty? Abychom spolu ladili?“ zeptám se pobaveně.

„Jo, aby každý věděl, že patříš ke mně,“ řekne Alex rozhodně a opře se o rukou o šuplíky. Zaskočil mě a jistě mu neušel můj údivný pohled. Přistoupil tedy ke mně blíž a přitáhl si mě do náruče, kdy jsem stále držela šaty v rukách.

„Jsi si tím jistý?“ zeptám se zcela vážně. Byl to odvážný krok, převážně z jeho strany.

„Naprosto,“ řekne rozhodně čímž mě úplně odzbrojil. Jednou rukou mi zvedl bradu, abych se na něj podívala a ukázala tak mou značnou nejistotu v očích.

„Chci, aby každý věděl, že jsi moje a že patříme k sobě,“ dodá a vnitřně jsem neskutečně zajásala, ovšem mozek mi pracoval, jel a vytvářel všemožné dedukce, proč to doopravdy dělá, když ještě nedávno by toho nebyl vůbec schopen. Zároveň, opět to se mnou nemínil probrat a jel si zase jenom to svoje, aniž by ho zajímalo, co si o tom myslím.

Alex se ke mně natáhl a vroucně mě políbil, jako kdyby mu to stačilo stvrdit pouze polibkem. Vášnivým polibkem, který se jistě každou chvíli mínil zvrhnout. Ovšem Alex se ode mě včas odtáhl, a ještě tak decentně mě líbnul na koutek úst.

„V klidu se oblékni a já na tebe počkám dole, hm?“ nadhodí s úsměvem a odtáhl se z mé blízkosti. Následně pomalými kroky odešel z šatny a já pohlédla na šaty, které jsem stále pevně držela v dlaních.

 

 

Když jsem scházela schody, dala jsem si náležitě pozor na to, abych nezakopla a držela se pevně zábradlí. Šaty mě těsně obklopovaly, ale byly pohodlné. Jejich bílá barva mě jako by rozsvítila a cítila jsem se v nich maličko nejistě. Přeci jen, ta černá ke mně patřila daleko víc. Šaty jsem doplnila krémovými lakovanými lodičky, na vysokém podpatku, a to doplnila krémovou menší kabelkou. Na očích už jsem měla naražené hnědé brýle a byla připravená na odjezd.

Sešla jsem posledním schodem na mozaikovou podlahu, kdy se moje podpatky rozezněly po předsálí a já zaznamenala několik mužů z naší ochranky, jak už netrpělivě vyčkávali u dveří. Doufala jsem, že se nečeká jenom na mě a rozešla se najít Alexe, nebo někoho dalšího z jeho rodiny.

Našla jsem Alexe s jeho matkou stát v obýváku a o něčem se tiše dohadovali.

Bylo to na nich poznat, jak jsou oba napjatí a v jejich tvářích se značilo jisté rozčílení.

Alex ke mně shlédl první, přičemž mě prozradil zvuk mých podpatků a odtáhl se několika kroky od matky, která si ho neustále ostražitě přeměřovala.

Viděla jsem tu její masku, kterou si zcela okamžitě nasadila mým příchodem, kdy se na mě vroucně a mile usmála. Fakt, Alex byl celá ona!

„Oh, Christina, tobě to tak sluší! Vypadáš, jako kdyby ses šla teď rovnou vdávat!“ tleskne oslavně Imelda, přičemž mě obdivně pozorovala. Neřekla jsem na to vůbec nic, pouze se strojeně usmála a pohlédla na Alexe, který ke mně přešel.

„Sluší ti to, poklade,“ usměje se na mě a líbne mě rychlým polibkem na tvář, aby mi nerozmazal rtěnku.

„Díky,“ utrousím tiše a vzhlédla krátce k jeho očím, ve kterých se ještě odráželo jeho rozpoložení, ze kterého jsem ho před chvílí vytrhla.

„Tak co, půjdeme?!“ zvolá Alex směrem na matku.

„Jistě,“ zvolá tak okázale a uchopí svou kabelku, kterou měla položenou u gauče. Překvapilo mě, že jde s námi taky, ale zároveň jsem si uvědomila, že ona jistě bude v Unii též, nemluvě o tom, zda byla tak vlivná, tak tam jistě nemohla chybět. Alex mě pevně vzal za ruku a společně jsme se rozešli k hlavním dveřím.

 

Třemi auty jsme vyjeli z haciendy, kdy Alexova matka jela v tom prvním a my v tom posledním. Alex mě stále pevně držel za ruku a bylo na něm znát, že nad něčím pevně přemýšlí.

Za tu krátkou dobu jsem už to na něm zvládla vypozorovat.

Nevím, co mi přivádělo větší starost, zda to, co se v něm zřejmě odehrávalo, anebo to, že ze mě v podstatě udělal bílý terč a předhodí mě vlkům tím, že všem dá na odiv náš vztah.

„Jsi si tím jistý Alexi?“ zeptám se zcela vážně, narážející na jeho rozhodnutí. On se na mě otočil a údivně zvedl obočí, jako kdyby nechápal, proč se ho na to ptám.

„Ano,“ přikývne ihned, aniž by potřeboval vysvětlení. Moc dobře věděl na co se ho ptám.

„Ty ne?“ zajímá se najednou o můj názor, a ještě pevněji uchopil mou dlaň.

„Nevím popravdě,“ přiznám pochybovačně. Alex se otočil ke mně celým svým tělem a podíval se na mě zcela vážně.

„Pochybuješ o nás?“ zeptá se pevným tónem.

„Ano, protože ještě před pár dny žádné my nebylo,“ odpovím mírně jízlivě, ovšem zcela upřímně.

„To je sice pravda, ale tak něco jsme si řekli a já to přijímám jako zcela pevný závazek. Chci to se vším všudy a taky chci, aby to každý věděl,“ pronese důležitě, až jsem měla tendenci zaslechnout v jeho hlase jistou aroganci. Neměla jsem mu na to co říct, nebo měla, ale bylo by to akorát jako mluvení do zdi. Byl by to určitý monolog názorů, které se ve mně praly. Dělalo mi dobře, že k tomu tak přistoupil, ale zároveň jsem měla prostě strach.

Mlčky jsem se otočila k okénku a pohlížela do ulic, kterými jsme zrovna projížděli. Byly bohatě ozdobené květinami, všude bylo plno lidí a obdivně vzhlíželi na náš konvoj. Najednou jsem v sobě ucítila jistou potřebu, se uklidit někam do klidu, kde budu pouze já sama, maximálně Alex a budu si tak moct odechnout. To neustálé ohlížení přes rameno dnes vygraduje tím pohřbem, že tam bude celá Unie a my tak budeme všichni jistý terč. A do toho si Alex ještě umanul, že všem dokážeme, že jsme spolu.

No, opravdu lepší příležitost si vybrat nemohl.

„Hej Georgi, pusť tam moji hudbu!“ rozkáže najednou Alex směrem k řidiči, u kterého jsem ani nevěděla, že se tak jmenuje. George ihned poslechnul, a zmáčkl něco na dotykové palubce, kdy se záhy autem rozezněly tóny hudby. Podívala jsem se na Alexe a ten začal přikyvovat do rytmu písničky. Autem se nesla opět Celine Dion a ta situace byla více než úsměvná. Protože řidič i ten zabiják vepředu si začaly prozpěvovat, stejně jako Alex a v podstatě si tam udělali takovou acapelu. Všichni to byli nebezpeční chlapi, zabijáci a psychopati, ale zpívali tam písničku od Celine Dion! Neuvěřitelný!

Ten pohled na ně mě rozesmál a já údivně pohlížela na Alexe, který ten song tak prožíval. Bylo až neskutečný ho takto vidět, kdy se ta jeho ustaraná tvář změnila do uvolněného výrazu a on si užíval tu chvíli, jako kdyby tam byl jen on sám. A pak jsem si to uvědomila. Pak jsem to vnímala každým koutem svého těla. Jako kdyby rány byly najednou zalepeny.

 

 

Smuteční průvod měl opravdu něco do sebe a všude bylo plno lidí.

Lidi plakali, smáli se, oslavovali a zároveň truchlili.

Ulicí, po které jsme kráčeli, byly všude poházené žlutooranžové kvítky a nad námi bylo pověšeno spousta barevných vlaječek s různými motivy. Mělo to jistě své kouzlo, ovšem smutečnímu obřadu v Japonsku se to nemohlo ani zdaleka vyrovnat.

Alex si mě pevně držel po své levé ruce a na druhé straně kráčela jeho matka. Byli jsme v obložení naší početné ochranky. Několik metrů před námi nesli rakev Tlusťocha a já v davu před námi zahlédla Samuela a Blondie, kteří byli též v obložení svých lidí. Prakticky ochranky tu bylo víc než unijních lidí, ale to se dalo čekat.

Pohřeb jako samotný utekl vcelku rychle a já odpočítávala minuty, abychom se zase přesunuli někam do stínu. Bylo mi neuvěřitelné vedro a kolikrát mi přišlo, jako kdyby mi už vypínal mozek. Úpěnlivě jsem se držela Alexe a mírně se opírala o jeho ruku.

„Je ti dobře?“ promluvil na mě tiše, když už pohřeb končil a všichni se odebírali k odchodu.

„Je mi strašný vedro,“ utrousím zmoženě.

„Přesuneme se rychle do aut, tam ti bude lépe,“ usoudí Alex a pečlivě se začal rozhlížet, jako kdyby přemýšlel nad nejrychlejší cestou zpátky.

„Zlatíčko, támhle jsou veřejné toalety, nechceš se trochu opláchnout?“ vykoukne na mě Alexova matka, zpoza jeho osoby a ostražitým pohledem si mě přeměřovala. Usoudila jsem, že to není špatný nápad.

„Jo, dobře,“ usoudím, přičemž ona mi podá ruku, že tam půjde se mnou. Oprostila jsem se od Alexe, který záhy rozkázal svým mužům, aby nás doprovodili. Prosmekly jsme se s Imeldou, ruku v ruce, mezi několika lidmi, kteří odcházeli z pohřbu, až jsme zašly do stínu vedoucí dlouhou kamennou chodbou. Došly jsme až k veřejným toaletám, které byly pečlivě označené a odbočily na dámy. Ochranka se rozprostřela před vstupem, s tím, že jeden z mužů vstoupil s námi dovnitř. Nejdřív si prohlédl, zda se tam nenachází nikdo jiný a když usoudil, že se tam nacházíme samy, tak odešel. Jen se za ním zaklaply dveře, přešla jsem k umyvadlu a pustila jsem si ledovou vodu do rukou. Cítila jsem na sobě Imeldy pátravý pohled, kdy se stoupla vedle mě a stáhla mi vlasy z obličeje a krku, aby mi nepřekážely v tom se jakkoli osvěžit.

„Máš i ranní nevolnosti?“ zeptá se mě bez okolků. Zakroutila jsem pouze hlavou a studenýma rukama si schladila rozpálený obličej. Bylo to osvěžující.

„Pamatuji si, když jsem byla těhotná poprvé. Byla jsem vystrašená, bylo mi neustále špatně a cítila jsem se neuvěřitelně zranitelně,“ chopila se slova, čímž mě přiměla se na ni podívat. Dívala jsem se do jejího odrazu v zrcadle, kdy mi stále starostlivě držela vlasy a viděla jistou starost v očích, která ovšem mohla být její další maska.

„Cítím se nějak podobně,“ přiznám na pravou míru a narovnala se v zádech. Ona pustila mé vlasy a já jsem si pod tekoucí vodu ještě strčila ruce.

„Nesmíš nikomu dovolit, aby pochyboval o tvé síle. Teď už nechráníš jen sebe, ale i své dítě, mé vnouče,“ řekne klidným tónem, ovšem velmi podmanivým tónem, který ve mně zanechal jisté chvění.

„Mám víc nepřátel než přátel, bude to vcelku těžké,“ syknu hořce a vypnula jsem kohoutek. Oklepala jsem si ruce od přebytků vody na kůži a přešla k papírovým utěrkám, které visely v zásobníku na zdi.

„No, víš, jak to je, přátele si drž blízko, nepřátelé ještě blíž,“ zkonstatuje suše.

„Tak jste to udělala vy? Když jste se bála o své děti?“ zeptám se nestoudně a otočila se k ní čelem.

„Musela jsem přijmout určitá opatření, abych byla nedosažitelná a dokázala tak zajistit naprosté bezpečí své rodině,“ přizná neurčitě a já si dokázala představit, že šla doslova přes mrtvoly, „Nic není silnějšího než pud matky, která chce ochránit své dítě, což sama brzy poznáš. Není nic, co by to dokázalo překonat,“ dodá s jakýmsi potemnělým tónem v hlase. Uvědomila jsem si, jak je vlastně nebezpečná.

Měla tu jistou moc, která se odrážela v její osobě a já tak bezbranně stála před jednou z nejvíc nebezpečných žen na světě.

A možná i mým nepřítelem.

Ač to byla má potencionální tchýně a babička mého dítěte, za normálních okolností bychom tu asi takhle nestály a nebavily se.

„Bojím se, že se neubráním,“ vydechnu s přiznáním a ona na mě zvedne pevně semknutou bradu, „Už posledně mě ta ženská v Alexově klubu zastihla nepřipravenou a já si nedokážu představit, že by mě takhle zastihla, kdybych držela v náručí své dítě.“

„Jsi silná žena!“ přistoupí ke mně rozhodnými kroky a pevně mě uchopí kolem ramen. Mírně mnou zatřese, jako kdyby mi chtěla vštípit její názor o tom, že jsem silná, ač jsem se tak opravdu necítila, „Ovšem není slabost si říct o pomoc, kterou budeš potřebovat. Alex má spousta nepřátel, stejně jako naše rodina, ovšem nikdo není takový blázen, aby si dovolil proti nám jít! A to ti jsme schopni zajistit! Ale musíš přijmout jeho jméno,“ naléhá na mě s určitou intenzitou v hlase, jako kdyby se mi to snažila pečlivě vysvětlit, že jednoduše umřu, pokud se nestanu členem jejich rodiny. Pokud si ho nevezmu.

Dívala jsem se na ni vcelku zaskočeně, ačkoli už jsem tuhle verzi jejich ochrany slyšela z toho, kdy jsem slyšela její konverzaci s Alexem a následně o tom vedla sama rozhovor s Alexem. Ovšem bylo pro mě vcelku nepředstavitelné si ho vzít.

A ztratit tak své příjmení, které pro mě znamenalo velmi mnoho. Ne-li vše.

„Není to tak jednoduchý,“ vydechnu těžce, kdy už mnou mírně zmítaly emoce.

„Ba naopak,“ zvážní, „Je to naprosto jednoduché! Záleží už jen na tom, jak se k tomu postavíš a pokud Alexe miluješ, tak to už je jen příjemný bonus,“ dodá pevně. Vzala mi vítr z plachet.

Na toalety vstoupil opět jeden z našich mužů a ostražitě na nás pohlédl.

„Pan Alex se ptá, zda jste v pořádku,“ nadhodí a jednoduše nám naznačil, že nám to už trvá nějak dlouho.

„Už jdeme!“ štěkne po něm Imelda netečně, kdy se on otočí okamžitě k odchodu. Imelda ode mě krátce odstoupí a usměje se na mě mírným úsměvem.

„Tak co, připravená se jít postavit těm hyenám a ukázat jim, kdo jsi?“

Ačkoli jsem nevěděla, jak přesně to myslela, pouze jsem přikývla, odhodila mokrou papírovou utěrku do koše a rozešla se pomalu s ní ven z toalet.

„Kde jste tak dlouho?“ štěkne po nás Alex, jen co jsme vyšly zevnitř. Jeho tón byl nějaký přehnaný se mi zdálo, a tak jsem na něj nakrčila nos.

„Usměrni ten svůj tón, Alexandře!“ setřela ho matka netečně a prošla kolem něj s širokým úsměvem. Nemínila si z něj sednout na zadek, a to se mi svým způsobem líbilo, měly jsme to tak podobně. Přešla jsem k Alexovi, chytla ho automaticky za ruku a rozešla se za jeho matkou. Ačkoli jsem nevěděla, zda se jí dá plně věřit, věděla jsem to, že to, o čem mluvila, byla pravda. Musela jsem ochránit svou rodinu, ať už to znamenalo vše.

Už jsem to nebyla pouze já, ale i mé nenarozené dítě.

 

 

Z pohřbu jsme dojeli na okraj města, do obrovské zahradní oázy, která byla přísně střežená. Uprostřed úhledně posekaného trávníku byly postavené bílé stany, které byly ověšené malými lampionky, stejně barevnými vlaječkami a papírovými girlandami, jako jsem viděla při tom průvodu. Hemžilo se to tam už lidmi z Unie a vzduchem se nesla muzika, kterou vytvářeli hudebníci s klasickými sobréry na hlavách. Byla to kapela o pěti členech, všichni byli stejně oblečení do černobílých obleků, každý na hlavě velké sobrero a každý z nich měl jiný nástroj. Navazovalo to na takovou mexickou kulturu a líbilo se mi to.

Při postranní straně byla honosná hostina s bufetem, kdy si každý mohl nabídnout co mu hrdlo ráčí a hned vedle byl dlouhý bar s několika barmany. Celé to spíše působilo jako zahradní svatba, či narozeninová párty než smuteční hostina.

Imelda se od nás rozdělila, když se potkala s nějakou její známou a my s Alexem, v ruku v ruce přešli k baru. Alex si hned poručil whisky a mě objednal vodu. Netečně jsem se na něj podívala a opřela se elegantně loktem o pult baru.

„Budeš pořád rozhodovat za mě?“ rýpnu si.

„Co tím myslíš?“ ušklíbne se tím svým typickým výrazem.

„Objednal si mi vodu, za což ti děkuji, ale zvládla bych si objednat sama a klidně něco jiného,“ opáčím mírně káravě, přičemž se Alex uchechtl, jako kdybych mu právě řekla vtip.

„Máš pravdu,“ utrousí s přikývnutím, „Možná je to síla zvyku,“ dodá s úšklebkem.

„Jo, no, tak si začni odvykávat, protože já si to líbit nenechám,“ mrknu na něj sarkasticky.

„Uh, málem bych zase zapomněl, jak dokážeš být vzpurná,“ řekne s tím jeho ďábelským úsměvem a už se ke mně natahoval, aby mě políbil, ale já mu uhnula. Ohlédla jsem se zrovna na barmana, který před nás položil skleničky s naším pitím.

„Nebudu se tu s tebou cicmat přede všemi,“ zpražím ho nesouhlasně, kdy tiše zaúpěl a odtáhl se zase pryč.

„Ale já bych hrozně chtěl, chybíš mi,“ ušklíbne se chtivě a díval se na mě tím jeho vzrušeným pohledem, který jsem naprosto žrala.

„Zachovej si trochu dekorum, hm?! Ať působíš jako ten Alex, kterého všichni respektují a jde z něj strach,“ rýpnu si do něj trošku ironicky.

„Koukám, že jsi nějaká odvážná, takhle do mě rýpat může do mě jen málo kdo,“ uchechtne se a napije se ze skleničky.

„To už hold ke mně patří, jsem taková už od začátku, což jistě moc dobře sám víš,“ uculím se a napiju se ze skleničky vody.

„Jo, líbilo se mi to,“ přikývne, přičemž se mu v očích zablýskalo, „Ten tvůj oheň v očích, v duši a to, jak tvoje tělo vždy reaguje na to moje,“ dodá, kdy se ke mně zase pomalu naklonil.

„Hmmm, kdo by to byl řekl, že to tak dlouho dáš bez lehkých holek, viď?!“ rýpnu si znova, ovšem pravdivou zkušeností.

„Protože jsem našel ideální partnerku, která mi v postelí stačí a dává mi to, co potřebuju,“ zazubí se nevinně.

Vnímala jsem, jak se mnou flirtuje a zuby nehty se snažil dosáhnout toho, abych ho políbila. Byl svým způsobem hrozně okouzlující, ovšem já byla tvrdohlavější a nechtěla jsem ustoupit v tomto flirtovacím souboji.

„Budu to brát jako ohromnou čest,“ ušklíbnu se a už jsem se nadechovala, že budu pokračovat v jeho provokaci, když jsem zaznamenala přibližující osobu a ohlédla se jejím směrem. Zarazila jsem se při pohledu na Ismaela, který se díval upřeným, mírně zamračeným výrazem na mě a blížil se ke mně. Narovnala jsem se v zádech a odpíchla od baru, abych tam nestála jak úplný barbar a otočila se plně k němu.

„Zdravím, Kristýno,“ usměje se na mě mírně, přičemž na Alexe pouze přikývne na pozdrav. Alex se dál laxně opíral o bar a pouze ostražitě ho sledoval.

„Ismaeli, dlouho jsme se neviděli,“ plácnu první co mě napadne, přičemž mě polívalo neskutečné horko.

Prakticky jsme se neviděli od Adamova pohřbu.

Mluvili jsme spolu několikrát po telefonu, ale jinak to bylo vše.

Propustila jsem ho ze svých služeb, protože už jsem s ním nechtěla mít nic společného. Připomínal mi pouze to, že to byl Adamova pravá ruka a zároveň nejlepší přítel.

Připomínal mnoho bolesti.

„Můžeme si promluvit? Tvému doprovodu to jistě bavit nebude,“ usměje se strojeným výrazem na Alexe, jako kdyby tam byl on na víc a nabídne mi rámě ruky. Krátce jsem se ohlédla na Alexe, kterého všechen humor přešel a díval se na mě mírně nesouhlasně.

„Jistě,“ hlesnu na Ismaela, uchopím se jeho rámě a vyjdu s ním vstříc mezi ostatní.

Mlčky jsme přešli kolem stolů s hosty a přešli až pod stromy na opačné straně, kde byla obrovská oblázková fontána.

Její zvuk tekoucí vody byl svým způsobem neskutečně uklidňující, ačkoli jsem nebyla klidná vůbec. Usadili jsme se s Ismaelem na lavičku do stínu a on si povolil černé sako.

Dívala jsem se na něj skrz brýle, které jsem si nasadila zpátky na oči, abych se alespoň za nimi mohla schovat.

Vypadal stále stejně, možná měl pár šedivých vlasů ve vlasech těsně nad uši, ovšem dodávalo mu to určitý šmrnc. Vlasy měl sčesané dozadu, tak jako vždycky a vousy měl o něco kratší, než nosíval obvykle, ovšem velmi upravené. Podíval se na mě tím svým ostrým pohledem a já si zcela okamžitě vzpomněla na Adama, na jeho prozíravý pohled, když jsem něco provedla, nebo se mu něco nelíbilo. Byly si v tomto celkem podobní.

„Takže,“ nadechne vážně, přehodí si mírně nohu přes tu druhou a ruku si opře o opěrku lavičky, „Jak se máš?“ zeptá se první otázkou a mně bylo jasný, že to byla pouhá omáčka, než přejde k věci.

„Ismaeli, přejdi k věci, jo?“ nadhodím netečně a zvedla důležitě bradu.

„Dobře,“ uchechtne se a upraví si své dioptrické brýle na očích. Opět po mně střelí tím jeho pohledem, přičemž ještě zvážní a na čele se mu udělá mírná vráska.

„Nevím, co tím sleduješ, ale tahat se s Verwohnendesovými je jistá sebevražda, copak nechápeš, jak jsou nebezpeční a co jsou doopravdy zač?!“ sykne na mě tišším hlasem, aby nás neslyšeli lidí, kteří se zrovna kolem nás procházeli a kochali se fontánou. Jeho káravý tón byl dostatečný na to, aby mě mírně popudil. V podstatě mě zjebal jak malou holku.

„Hele, rovnou tě zastavím!“ utnu ho gestem ruky, „Není to tvoje starost! Není to tvá věc! Tak se o to nezajímej, hm?!“ vyprsknu na něj umírněněji a už jsem chtěla vstát, když mě chytl za ruku, aby mi zabránil vstát a odejít.

„Verwohnendes zabil už třetího člověka v Unii, copak ti nedochází, o co mu jde?!“ vyhrkne na mě tiše, pevně pohlížející mi do očí. Dívala jsem se na něj vcelku zaskočeně.

„Co to meleš,“ vydechnu, snažíc se vymanit z jeho pevného sevření, ale měl velmi pevný stisk, což mi přivádělo značnou nevoli.

Nikdo na mě nemohl takhle sahat, krom Alexe.

„Celá jeho rodina se snaží přebrat a zcela komprimovat celou radu, aby tu moc měli jen oni, anebo jim bližní, kteří jim jsou zcela oddaní! Proto po tobě chtěl, abys byla v radě, má tě obtočenou kolem prsu, jak poslušného psa. Tlusťoch nezemřel přirozenou smrtí, všichni to tu vědí, ovšem nikdo si nedovolí se ptát a pídit se po tom, co se doopravdy stalo. No a teď ho zastoupí Verwohnendese matka, nevlivnější žena Mexika, není to ironie?“ zasype mě informacemi, čímž mě přiměje zůstat sedět. Dívala jsem se do jeho tváře, zcela zaskočeně. Imelda bude v Devítce!

„Brzy, velmi brzy, někomu s nimi dojde trpělivost a bude to znamenat válku a u toho bys rozhodně neměla být a už vůbec ne na jejich straně,“ dodá tišeji Ismael, jako kdyby mi kladl na srdce, co přesně znamená to, že jsem s Alexem. Ovšem, to nevěděl všechno.

„Ale Alex mi řekl, že se zabití Mikotto nemá nic společného, nemluvě o Manuelovi,“ řeknu, přičemž jsem zněla jako jasná naivní blbka. Ismael se ironicky zasmál.

„No, on možná ne, ale jeho matka ano,“ odpoví mi na to Ismael a ostražitě se rozhlédl po okolí, zda nás neslyší někdo, kdo by neměl. A pak mi to došlo.

Když mi tenkrát Greg, Alexův informátor, řekl, že se povídá že Verwohnendes zabil Mikotto, nebyl to opravdu on, ale byla to jeho matka, která nesla stejné příjmení. Mohlo se to ztratit v překladu, či v ujít pár slov, stejně jako v tiché poště, kdy se taky z něčeho stane něco trochu jiného. Ne-li úplně jiného.

Prostě a jednoduše, za tím vším byla jeho matka, Imelda.

Rázem mě napadlo, zda tu ženu, která mě chtěla zabít, poslala na mě ona.

Polil mě chladný pot.

„Pro mě už není cesty zpátky, Ismaeli,“ řeknu zcela popravdě a upravím si brýle na nose.

„Proč ne? Můžeš zmizet v podstatě kamkoli, peněz máš dost, můžeš se před nimi schovat!“ sykne zcela nechápavě.

„Čekám s ním dítě,“ odpovím zcela upřímně a upřu na něj svůj pohled.

Tvář jsem stáhla do kamenného výrazu, jen jak jsem viděla ten jeho šokovaný výraz. Nevěřícně si promnul tvář a vlasy si stáhl směrem dozadu.

Jako kdyby hledal slova, které ani nemohl říct.

„Nemůžu o to dítě přijít znova, ačkoli to bude pro mě znamenat to, že budu na špatné straně barikády,“ dodám mírně rozladěně.

Ismael sklopil hlavu a pustil mě konečně ze sevření.

Bylo očividné, jak přemýšlí a přemítá si má slova v hlavě.

„Ještě pořád můžeš utéct, ztratit se a schovávat se,“ řekne tiše.

„A čím bych si tím pomohla? Otáčet se neustále přes rameno? Vychovávat dítě ve strachu?“ upřu na něj znova svůj pohled, „Teď už to nebude jen o mně a oni mi zajistí bezpečí. Ochranu pro mé dítě a já ji budu potřebovat,“ dodám.

„Ano, budeš! Protože budeš s ním! Podepsala sis jistý ortel smrti!“ vyprskne na mě najednou rozčíleně, přičemž se posadil rovnou na lavičku a zapnul si sako.

„Ten jsem si podepsala už i tím, kdy jsem si vzala Adama a podívej, jak jsem dopadla a kde jsme teď, hm?! Takže mě přestaň moralizovat a srát se do věcí, do kterých ti nic není!“ vyhrknu na něj rozhořčeně a postavila jsem se k odchodu.

Viděla jsem, jak si nadává něco pod nosem a opět mi tím gestem připomněl Adama.

Až mě to zabolelo na srdci.

„Řítíš se do záhuby, a nejen sama, ale teď i své dítě,“ zvedne na mě pohled.

Ta slova pronesl tak chladně, až mě zamrazily na duši.

Otočila jsem se na patě a mínila se vrátit zpátky.

Už jsem ho nechtěla poslouchat, ani na něj koukat.

Znamenal pro mě určitou část minulosti, kterou jsem chtěla mít v sobě dál hluboce pohřbenou a jen na malou sekundu mu dovolila mi ji připomenout.

Když jsem procházela mezi hosty, kteří posedávali u stolů, či postávali kolem se skleničkami v ruce, odchytl si mě Samuel, který mi vkročil do cesty.

„Kristýno,“ usměje se na mě s mírným úsměvem a stáhne si mě do své náruče. Políbil mě na každou stranu tváře a obdivně si mě prohlédl.

„Odsud se jdeš rovnou vdávat, nebo si chtěla pouze ladit s Alexem, tvým přítelem?“ zeptá se, přičemž jsem slyšela jeho ironii v hlase.

„Nechala jsem se ukecat do stejné barvy úboru,“ řeknu neurčitě a neměla jsem sebemenší chuť se s ním bavit, ale musela jsem to překousnout. Samuel byl ke mně vždy velice milý a já si to u něj nechtěla rozházet.

„No každopádně, ani jsem ti nepoděkoval za tu naší poslední párty, naprosto jsem si to užil a jsi skvělá tanečnice!“ usměje se na mě o něco víc a pohladí mě lehce po paži.

„Děkuji ti,“ usměji se strojeně a zaznamenala jsem za ním přibližujícího Alexe směrem k nám. Ostražitě na mě pohlížel přes jeho brýle a hned se zapojil k nám do konverzace.

„Samueli, co si tu uzurpuješ mou přítelkyni sám pro sebe,“ ušklíbne se Alex s určitou maskou na obličeji a poplácal ho přátelsky po rameni. Samuel se tomu zasmál, jako kdyby řekl ten nejvtipnější vtip na světě. A možná taky že jo! Jistě to muselo být pro spousta lidí překvapení, že jsme spolu. My dva! A tvoříme pár!

„Hele, ty ji máš teď furt, tak ji taky nech mluvit s někým jiným, jistě musí být unavená z toho tvého narcismu!“ rýpne si do něj Samuel a též mu poplácá po rameni.

„Ty máš štěstí, že tě mám tak rád, jinak bych tě teď střelil do nohy!“ ušklíbne se Alex na Samuela a já na ně pohlížela mírně otráveným pohledem.

„No nic pánové, užijte si to, já jdu najít něco k jídlu, mám hlad!“ syknu netečně a vyjdu po trávníku směrem k bufetu.

„Počkej, půjdu s tebou!“ zaslechnu Alexe, jak hned vystřelil od Samuela a následoval mě.

Mně bylo jasné, proč se hned ke mně přidal, chtěl jistě zjistit, co jsme si řekli s Ismaelem. Mlčky jsem přešla k bufetu a mírně ho ignorovala.

Uchopila jsem čistý talířek a pohledem projížděla po honosně prostřeném stole, kde byly všemožně upravená jídla. Něco jsem si nabrala na talíř, přičemž jsem vnímala Alexův pohled. Když jsem měla talířek dostatečně plný, aby mi naplnil žaludek, přešla jsem k jednomu vyvýšenému stolku, u kterého zrovna nikdo nestál. Alex přešel ke mně a stoupl si kousek ode mě. Lokty si ležérně opřel o stolek a díval se na mě upřeným pohledem přes ty jeho brýle.

„Co je?!“ štěknu po něm nasraně. Už mě zase sral.

„Proč jsi tak naštvaná?“ zajímá se hned.

„Nejsem naštvaná,“ pokrčím rameny a strčím si do pusy první sousto jídla.

„Dobře, tak proč si tak nasraná?!“ pokračuje umanutě dál, čímž mě maximálně pobízel být na něj hnusná ještě víc. Dožvýkala jsem sousto jídla, spolkla ho a vidličkou nabodla další kus, který jsem strčila do pusy.

Podívala jsem se na něj zcela arogantně. Vedli jsme nějakou dobu mezi sebou oční válku, když nás vyrušila Imelda, která přistoupila k našemu stolku.

„Oh, je tu tolik lidí, které jsem neviděla tolik let!“ utrousí zmoženě. Jistě tak sto let!

Ani jeden jsme ji na to nic neřekli. Já pokračovala netečně v jídle a ostražitě pohlížela z Imeldy na Alexe. Opravdu mě zajímalo, zda Imelda na mě poslala tu vražedkyni a kdyby ano, zda o tom Alex věděl.

Zajímalo mě taky, jak moc do toho byl Alex zapletený.

Ovšem neměla jsem valné mínění o tom, že by v tom byl nevinně. Ne, to by nebyl on.

„Je všechno v pořádku? Vypadáte tak napjatě,“ opáčí Imelda, když přecházela jejím pohledem mezi námi dvěma.

„Jo, všechno v pohodě,“ odpoví zcela monotónně Alex a Imelda pohlédla na mě, jako kdyby chtěla slyšet mou odpověď. Byla jsem v jistém rozpoložení a řekla si, že vyložím na stůl všechny karty, ač se to tu úplně nehodilo. Bylo mi to jedno.

„Gratuluji k povýšení! Slyšela jsem, že teď přebíráte Mexiko,“ usměji se na ni falešně, kdy jsem to dala jasně najevo.

Vnímala jsem, jak se Alex napjal a Imelda semkla rty.

Mírně hýbla hlavou do strany, jako kdyby nevěděla, co si zrovna o mně myslet.

Nebo o mých slovech.

„Jo, je to příležitost, jak dát věci zase do pořádku,“ odpoví s mírným úsměvem.

„Hm, a ochránit tak rodinu, že?!“ ušklíbnu se ironicky.

„Rodina je základ, sama to brzy pochopíš,“ cítila jsem v jejím hlase značné napětí a mínila jít do toho tedy po hlavě. Ověřit si mou teorii.

„A proto jste na mě poslala tu vražedkyni?!“ vyhrknu na ni tiše a ukážu na ni netečně vidličkou v ruce, „Řekněte mi Imeldo, poslala jste ji na mě i když jste věděla, že jsem těhotná, a tak se mě chtěla zbavit? Nebo jsem představovala pouhé oslabení vašeho syna?!“

Vnímala jsem pohledy obou dvou, kdy Alex vypadal, že praskne rozčílením, ale furt se držel, kdežto Imelda měla nasazený velmi dobrý poker face, taky aby ne za ta léta přetvářky. Uměla v tom chodit. Moc dobře.

„Nikdy bych ti vědomě neublížila, Christino,“ zakroutí hlavou zcela vážně a víc se přitáhla ke stolu, aby mi byla o něco blíže, „Měla ti pouze pohrozit, nějakým způsobem ti naznačit, aby ses držela od Alexe dál a přiměla tě tak se k němu nevracet. Neviděla jsem nic dobrého na tom, že si můj syn s tebou začal. Ale já nevěděla, že jsi těhotná! Až když mi to Alex vysvětlil, řekl mi, že čekáš jeho dítě a on tě m…“ snažila se z toho vymluvit, ale Alex ji přerušil.

„Tak to by kurva stačilo!“ vložil se do toho, kdy bouchl mírně do stolu, aniž by vzbudil pozornost, „Nebudeme to probírat zrovna tady, jasný?!“ procedí skrz zuby.

Naježila jsem se a viděla na něm jeho rozčílené rozpoložení.

Ten hajzl to celou dobu věděl. Celou tu dobu!

„Mrzí mě to Christino! Chtěla jsem pouze ochránit mého syna!“ utrousí Imelda, ale já ji to nevěřila. Viděla ve mně pouhou slabost její syna a chtěla se mě zbavit. Jednoduché jako facka.

„Matko, přestaň!“ zarazí ji znova Alex, přičemž přejde ke mně a vezme mě hrubě za ruku.

„Zůstaň si tady a my odjíždíme,“ dodá směrem k ní a přiměje mě odstoupit od stolu, aniž bych dojedla své jídlo na talíři.

„Co? Už teď?! Myslela jsem, že ještě společně povečeříme,“ zahlaholí Imelda, jako kdyby se nechumelilo a nebavili jsme se tady o tom, že mě chtěla mrtvou, nebo hodně daleko od jejího syna.

„Na to už asi není vhodná nálada!“ vyhrkne na ni rozhořčeně a rozejde se se mnou směrem k východu.

Držela jsem se zuby nehty, abych se mu nevytrhla ze sevření a neudělala mu scénu, ovšem mínila jsem si to nechat, až budeme sami. Ráznými kroky jsme přešli po parku, kdy jsme došli na parkoviště, kde hned u prvního auta čekal opřený George.

Jen zahlédl Alexe, beze slov zalezl za volant a nastartoval auto.

Alex mi otevřel dveře a já zapadla do útrob auta. Posadila jsem se co nejdál, namačkaná na okénko a uvítala jsem, že Alex seděl na druhé straně, aniž by se na mě lepil a něco do mě hučel.

Po celou dobu jsme se vraceli na haciendu jeho matky v tichosti, kdy hrálo pouze rádio. Zastavili jsme před hlavním vchodem a Alex dal Georgovi jasné instrukce, že se během chvíle sbalíme a následně odjíždíme zase pryč. Vystoupila jsem z auta a netečně, se zvednutou bradou, jsem obešla auto.

Přešla jsem k hlavním dveřím a prošla jimi, zrovna když mi jedna žena z personálu otevřela dveře.

Halou se rozléhaly mé těžké kroky v podpatcích a já si to namířila rovnou ke schodišti. Věděla jsem, že Alex jde hned za mnou a já se připravovala zřejmě na naši nejostřejší hádku, která jistě nastane. Čím víc jsme se blížili naší ložnici, tím víc jsem se cítila neskutečně rozčílená a proudila ve mně čirá zlost.

Rozrazila jsem dveře ložnice a přešla rovnou do šatny. Zuřivě jsem se začala vysvlékat z těch debilních bílých šatů, které ve finále neznamenaly vůbec nic. Přetáhla jsem si je přes hlavu a zahodila za sebe, zrovna když Alex vstoupil do šatny a zavřel za sebou dveře. Pohledem jsem zapátrala po něčem pohodlnějším, a tak se navlékla do obyčejných bavlněných šatů černé barvy, které ke mně patřily daleko víc než ty bílé škrobené. Slastně jsem si pomlaskla a vytáhla si své kufry zespod šatníku.

„Tys to celou dobu věděl, že tu ženskou na mě poslala tvá matka,“ pronesu ledovým klidem, aniž bych se na něj podívala a házela své oblečení netečně do kufru.

„Zjistil jsem to po pár dnech,“ odpoví hořce. Stál tam, nehnutě se založenýma rukama na prsou.

„Proč si mi to neřekl?!“ zeptám se značně jízlivě.

„Nechtěl jsem tě tím zatěžovat.“

„Ach, jak šlechetné od tebe! Nechtěl si mi jednoduše říct, že mě tvá matka chtěla mrtvou, protože jsem představovala značné oslabení tvého jména!“

„Řekla mi, že tě nechtěla zabít,“ řekne tak uboze bránící jeho matku, až mě to neskutečně nasere.

„Kurva! Tys tam nebyl! Ta ženská mě škrtila! Chtěla mě zabít! Ne mi pohrozit, neřekla totiž ani jedno zkurvené slovo! A kdyby ji Matt nezastřelil, byla bych už mrtvá!“ vykřiknu na něj a podívala se na něj zcela zlostně, „Strašně si mě zklamal!“ dodám s naprostou jasností v hlase, kdy se on napjal ještě víc v obličeji.

„Vím, že nemáme typický vztah, jsme prostě jiní, ale možná jsem si naivně myslela, že spolu mluvíme naprosto jasně a upřímně! A tys mě pak ještě vzal za svou matkou, aby jako pochopila, že jsme opravdu spolu, nebo co to jako kurva mělo být?!“

„Chtěl jsem ji dokázat, že jsi opravdu má přítelkyně a chci s tebou být. Řekl jsem jí o tom, že jsi těhotná, aby pochopila. Proto na mě pak naléhala, že když se věci mají takto, tak si tě mám vzít anebo tě dohnat na potrat,“ vyhrkne na mě, přičemž se stále držel.

„Oh, tak to je naprostá paráda! Můžu být vlastně ráda, že na mě neposlala další zabijáky tím, že teď pro tebe představuju dvojnásobné riziko, že jo?!“

„Hele, mrzí mě to! Omlouvám se za svoji matku a věř mi, že jsem ji chtěl zaškrtit. Je prostě svá a někdy se nechá unést tou svoji přehnanou mateřskou pečlivostí,“ rozhodí rukama výmluvně a já na něj pohlížela jak na zjevení.

„A to to mám prostě přejít? Jen tak? Zahodit to za hlavu a dělat, že se nic nestalo?!“ nechápu, co ode mě vlastně čekal.

„Jo,“ přikývl.

„Děláš si srandu?!“ vyjedu na něj znova.

„Taky jsem přešel to, že jsi mě chtěla zabít a podříznout mi hrdlo katanou!“ brání se hlasitě a akorát mi připomněl tu slabou chvilku, kdy jsem zaváhala a nezabila ho. Sakra!

Na jeho trapný argument jsem neměla co říct a otočila se ke svým kufrům, abych si zabalila zbytek věcí. Nechtěla jsem, neměla sebemenší chuť, s ním kamkoli jet, ovšem chtěla jsem být daleko z tohoto domu. Jejího domu.