Mr.Black Její černá duše - 23.kapitola

 

 

23.kapitola

 

Jen co mi to Alex oznámil, že jeho klub Srdcerváčů, někdo srovnal se zemí, přiměl mě si co nejrychleji sbalit. Což jsem sama považovala za nutné a nijak s ním o tom nedebatovala. Převlékla jsem se do černých legín, na nohy si ještě nazula tenisky a spěšně vše sbalila, abych ho nedráždila ještě tím, že by mi to nějak trvalo. Nelámala jsem si hlavu s líčením a nějakou další úpravou svého zevnějšku. Alex si doslova všechno naházel do kufru a byl sbalen do pěti minut. Následně pozavíral všechna okna, zamkl všechny dveře a s našimi kufry vyšel ven na hlavní terasu, kde už scházeli schody dva muži z ochranky. Beze slov nám pomohli se zavazadly, kdy já jsem v ruce pouze nesla svou kabelku se všemi důležitými věcmi a cítila se mírně rozladěně tím, co se stalo a taky tím, co bude dál. Pokud někdo opravdu záměrně odpálil jeho klub, Alex to bude brát více než osobně. To mi bylo jasné.

 

Alex celou cestu na letiště s někým telefonoval, nebo něco dělal na mobilu. Byl stále neskutečně vytočený, mluvil s tou největší chladností a jistou dávkou arogance a nejednou pobídnul George, že jede moc pomalu. Stačilo mu opravdu málo k tomu, aby znova vybuchnul, tudíž jsem si ho raději nevšímala a nijak ho nepokoušela.

Když jsme konečně dorazili k jeho soukromému tryskáči, Alex rozrazil dveře auta a rychlými kroky se přesunul ke schodům letadla.

Vystoupila jsem a šla za ním do letadla.

Okamžitě vyzval stevarda, který nervózně přešlapoval u dveří, že hned jak to bude možné, odlétáme.

Když jsem vstoupila do letadla, přešla jsem ke kójím, kde v té své seděl Alex, jako obvykle. Už měl před sebou rozložený MacBook na klíně a něco v něm netečně hledal. Bylo mi jasné, že nestojí o mou přítomnost, a tak jsem odbočila do kóje naproti, kde jsem cestovala již několikrát. Pohodlně jsem se usadila a položila si vedle sebe svou kabelku. Naschvál jsem nezavřela za sebou dveře, stejně jako Alex měl i ty své otevřené. Připoutala jsem se a jen si nastoupila ochranka s našimi zavazadly, pilot zahájil rychlý start.

 

Asi po necelé hodině za mnou přišel stevard s nabídkou menšího občerstvení a pití a já ji vděčně přijala. Pohodlně jsem se natáhla do sedačky, nasadila si zpátky sluchátka do uší a uchopila malou mističku, ve které byly nasypané slané krekry. Podívala jsem se zpátky na display přede mnou a pokračovala v dívání na film, ačkoli jsem byla myšlenkami někde úplně jinde.

Chtěla jsem nějak pomoct Alexovi, ač nebylo asi jak.

Několikrát jsem se mírně předklonila, abych ho viděla, zda je stále zahleděný do práce, ovšem tentokrát už měl kóji zavřenou. Vrátila jsem se zády do sedačky a mínila si odpočinout. Čekal nás několika hodinový let a taky přílet uprostřed noci, takže mi bylo jasné, že toho pro dnešní noc příliš nenaspím.

Zrovna když po hodině a půl film končil, vyšel ze své kóje Alex a rovnou přešel ke mně do kóje.

Vypadal vyčerpaně a především starostlivě.

Sundal si z očí brýle, který měl na očích a přetáhl si je na hlavu.

Otočil se ke dveřím a následně je za sebou zavřel.

Sundala jsem si sluchátka z uší a narovnala se v zádech. Zmoženě se usadil u mých nohou a jemně mě pohladil po noze. Položil se mi do klína svou hlavou a já ho hned začala vískat ve vlasech. Byla jsem ráda, že za mnou přišel a ta nálada se kterou jsme opouštěli Kostariku, ho už opustila. Teda doufala jsem v to.

„Chceš se válet a podívat se na film?“ usměji se na něj s otázkou.

„Jo, potřebuju rozptýlit,“ usoudí tiše a narovnal se v zádech. Usadil se těsně vedle mě, kdy já jsem spustila nohy dolů ze sedačky, ovšem záhy jsem nám zvedla opěrky na nohy, abychom se mohli pohodlně natáhnout vedle sebe. Alex si mě přitáhl do své náruče a svou ruku si dal kolem mých ramen.

„A co si pustíme?“ nadhodím otázkou, když jsem přejížděla ovladačem po výběru filmů.

„Pusť tam cokoli, je mi to jedno,“ opáčí monotónně, a ještě víc si mě na sebe natiskne, jako kdyby to bylo to jediné, co doopravdy potřeboval.

Když mu to bylo tedy jedno, pustila jsem tam Ledové království od Disneyho.

Představa, že zrovna s ním budu koukat na tuto pohádku, byla vcelku k popukání. Pohodlně jsme seděli, částečně leželi v sedačce a dívali se na pohádku.

Alex mě držel pevně v náručí a svou volnou rukou mě držel za ruku.

Ani nedutal a pouze sledoval dění pohádky.

Já ji už znala nazpaměť, ostatně jako všechny pohádky od Disneyho.

Zbožňovala jsem je už od malička.

Zrovna při scéně, kdy si Elza zpívá píseň Let it go, postavila svůj vlastní palác z ledu a přeměnila se do svého nového já v podobě třpytivých modrých šatů s krásným účesem, si Alex hlasitě odfrkl.

„Nejdřív taková slušná princezna a teď je to taková flundra!“ okomentuje to pobaveně, přičemž já si to zcela pokaždé říkala taky. Údivně jsem se na něj podívala a pobaveně se ušklíbla.

„No co? Né snad?!“ ušklíbne se Alex, když viděl můj pohled, „Se podívej, jak je zmalovaná a načesaná! Fakt je to pohádka? Nezvrhne se to teď?!“ zasměje se své vlastní poznámce.

„No jo, já totiž zcela pokaždé tohle říkám taky,“ přiznám s úsměvem.

„Tuhle pohádku našemu dítěti určitě pouštět nebudeme!“ utrousí rozhořčeně, načež mě pobaví ještě víc. Možná to bylo i svým způsobem hezký. Sladký.

„Spíše ses tím nechal unést! Počkej do konce a pak to teprve okomentuješ,“ zasměji se jeho přehnané reakci. Nic na to neřekl, pouze se zpátky opřel do sedačky a díval se dál beze slov.

Když už byl konec, byla jsem ráda, že jsem zvládla udržet oči ve střehu, jak už jsem byla unavená, nicméně jsem byla zvědavá na Alexovu reakci.

Mírně se ode mě odtáhl a podíval se na mě. Přimhouřila jsem oči.

„Zdá se mi to, nemáš nějaký skleněný oči, jako kdyby tě ta pohádka dojala!“ uchechtnu se pobaveně, kdy se Alex hned zaťal a napřímil se v zádech.

„Co?! Prosím tě! Bylo to mírně dojemný, to neříkám, ale fakt by mě to nerozbrečelo!“ utrousí hořce a hned sklonil pohled kamsi jinam. Zasmála jsem se a natáhla se k němu. Otočila jsem si jeho tvář k sobě a přitáhla si ho k té své.

„Pamatuješ mi, jak si mi říkal, že se nemusím stydět za své emoce? Když jsem brečela v Japonsku na tom pohřbu a styděla se za to,“ připomenu mu tiše. Pouze souhlasně přikývl.

„Stejně tak se nemusíš stydět ty přede mnou, můžeme si přeci cokoli říct, všechno spolu sdílet, není v tom žádná slabost, jsme v tom spolu, Alexi,“ dodám zcela vážně a nenarážela jsem pouze na nějakou pohádku, na kterou jsme se právě dívali. Myslela jsem to všeobecně.

„Jo, já vím,“ šeptne tiše.

„Byla bych ráda, abychom si říkali fakt všechno, měli v tomto ohledu zcela otevřený vztah.“

„Souhlasím,“ hlesne a svými dlaněmi mi přejel po zádech. Jemně mi brázdil svým dotykem přes tenkou látku trička.

„Půjdeme si lehnout, hm? Ať se alespoň trochu vyspíme,“ řeknu jemně a přejela mu dlaní po tváři, do které se mi akorát opřel.

„Dobře,“ odsouhlasil to bez dalších jiných projevů a společně jsme se natáhli hned vedle sebe na sedačku. Alex mě objal zezadu a namačkal si mě úplně na sebe, což mu nemohlo být nijak pohodlné, ale nechala jsem ho být. Zřejmě to potřeboval.

 

Oba nás vzbudily mírné turbulence, kdy vzápětí někdo jemně zaklepal na dveře.

„Dále,“ houkl netečně Alex, když jsme se oba zvládli posadit. Byla jsem úplně rozlámaná a když jsem se podívala na Alexe, přišlo mi, jako kdyby nespal vůbec. Dveře se otevřely a do nich nakoukl onen stevard.

„Blížíme se k přistání,“ informuje nás rozhodně.

„Skvěle,“ utrousí Alex a stevard zase zmizí za dveřmi.

„Spal si vůbec?“ zajímám se.

„Ne,“ vydechne těžce.

„Tak si mě měl vzbudit, mohli jsme si povídat,“ utrousím tiše a podívala se na něj starostlivě.

„Nesmysl, potřebuješ odpočívat. A já si odpočinul tím, že jsem ležel a měl tě u sebe,“ zkonstatuje tiše a mírně se protáhne v zádech.

Potěšilo mě, co řekl. Nebo jak, to řekl.

„No jen aby,“ opáčím a nadechla se, „Předpokládám, že ihned pojedeš na místo klubu a já pojedu na byt.“

„Přesně tak,“ přikývne a posadí se normálně do sedačky, kdy sklopí opěrky na nohy, „Chci se podívat na místo činu a mám se tam potkat s policejním náčelníkem,“ dodá.

„S policejním náčelníkem?“ udivím se a nakrčím obočí, „Jakože si to nechal vyšetřovat?“

„Jo, navíc je to můj člověk, takže potřebuju, aby mi zjistil veškeré informace,“ odpoví mi. To, že měl podmáznutou policii mě ani nepřekvapilo.

„Takže na tebe nemám čekat,“ utrousím mírně zklamaně.

„Určitě ne, poklade,“ opáčí výmluvně a jemně chytne za ruku.

 

 

Jen co jsme přistáli, začali jsme se sbírat k odchodu. Alex si spěšně pobral své věci ze své kóje a společně jsme vystoupili z letadla, kde byla připravená dvě velká černá auta.

Jedno pro něj, druhé pro mě.

U toho jeho čekal Emilliano, ležérně opřený o auto, jak mu bývalo podobné.

„Pojedeš domů s Deanem,“ informuje mě zběžně Alex, když jsme sestoupili schody k autům a zastavil se v pohybu.

„Kdo je Dean?“ nechápu tiše a Alex kývne směrem k tomu muži z ochranky, který byl s námi na Kostarice. Ten podobný Mattovi. Zrovna dával mé kufry do auta. Skvělý!

„Proč? To mě s ním jako necháš samotnou?!“ vyhrknu přiškrceně a podívám se na Alexe zcela rozlíceně.

„Doma na tebe ještě čeká Marco a Paul, který měli zajistit bezpečnost bytu a věř mi, na Deana je spoleh!“ řekne rozhodně Alex a jemně mě pohladí po rameni.

Líbnul mi rychlou pusu a hned se vzápětí rozešel za Emillianem, do kterého hned začal hustit nějaké informace.

Dívala jsem se na něj s mírně otevřenou pusou, divila se té absurdní situaci, jako kdyby se ta zkurvená minulost zase opakovala, a nakonec se rozešla k autu, kdy už jmenovaný Dean stál a otevřel mi dveře auta.

Ani jsem se na něj nepodívala a pouze nastoupila.

Pohodlně jsem se usadila a ostražitě pozorovala Deana, který obratně za mnou zavřel dveře a přešel ke dveřím řidiče. Pohodlně se usadil za volant a nastartoval. Měla jsem opravdu těžké deja vú, kdy mi to připomnělo mé začátky s Mattem, když mi dělal mou ochranku. Prostě jak…

Zcela mlčky jsme dojeli až na byt, kdy zastavil před budovou a od hlavního vchodu mi přišli naproti bratři Marco Polo.

„Zdravím, pánové,“ pozdravím je rozhodně, kdy pouze oba přikývl. Polo automaticky přešel ke kufru auta, aby vyndal má zavazadla, když Marco přistoupil ke mně. Krátce jsme si podali ruce a rozešli se vstříc budově. K nám se ihned přidal Dean.

„Nějaké novinky, krom toho, že Alexův klub vybouchl do povětří?“ zajímám se cestou k výtahu.

„Nic zvláštního. Nechali jsme popravit další tři neplatiče,“ pronese suše Marco, jako kdyby se nechumelilo, „Bylo by jich daleko víc, kdyby to Emillianovi všechno tak netrvalo, navíc byl s vámi v tom Mexiku.“

„Jo, ani nevím proč tam vlastně s námi byl, když měl původně zůstat tady,“ utrousím popravdě, „Ale zřejmě ho brzy plně zastoupí někdo jiný, možná sám Alex,“ dodám tajemně a cítila na sobě Marcův zvědavý pohled.

„Oh, takže už nám bude šéfovat on, namísto tebe,“ ušklíbne se.

„Ráda bych ti na to odpověděla, ale nevím, popravdě,“ odpovím netečně a zastavili jsme se všichni v pohybu, když jsme se dostali k výtahu. Ohlédla jsem se krátce na Deana.

„Mimochodem, tohle je Dean, přidá se k vám, aby vám pomohl s mou ochranou,“ představím je mimo řečí. Bratři se po něm ohlédnou, stejně jako on po nich a jen si navzájem pokynou hlavami. Víc nebylo třeba konat.

Výtah cinkl, otevřel se a my do něj společně nastoupili. Mlčky jsme vyjeli do bytu, kdy vstoupil dovnitř první Marco, aby znova prohlédl perimetr, i když ho před odchodem jistě kontrolovali hned několikrát.

„Půjdu se umýt a rovnou spát,“ pronesu suše, když jsem scházela schody k obýváku.

„Budeme všichni na stráži,“ zaslechnu za sebou pouze Marca, kdy mezitím Polo mi odvezl kufry do šatny. Ohlédla jsem se po naší ložnici a už se těšila, až si lehnu do té velké postele.

„Díky, Polo,“ opáčím děkovně, přičemž on pouze přikývl a zmizel za zavřenými dveřmi. Ač jsem v letadle chvíli spala, cítila jsem se znova vyčerpaně.

 

Ráno jsem se vzbudila a hned se ohlédla vedle sebe.

Polštář na Alexově straně byl netknutý, stále ustlaný a naducaný, tudíž mi bylo jasné, že nebyl ještě doma. Nebo možná byl, ale ještě nešel spát. Pomalu jsem vstala, rozespale se protáhla v zádech a naklonila se k nočnímu stolku k mobilu. Bylo půl osmé ráno. Dělalo mi vcelku starost, že Alex ještě nebyl zpátky.

Vstala jsem a přešla do ložnice, kde jsem se převlékla prostě do jednoduchých černých tepláků a obyčejného trička. Vlasy jsem si svázala do culíku a hodlala přejít do koupelny. Jen jsem otevřela dveře, setkala jsem se s pohledem Deana, který se opíral o zeď na začátku chodby. Nechápala jsem proč, ale evokoval ve mně cosi, co mě donutilo se na něj hned zamračit. Ať ta jistá podoba s Mattem, nebo ten jeho pohled, kdy mi přišlo, že se tvářil jak ten největší grázl pod sluncem.

Prostě se mi nezdál a já mínila zjistit proč.

Musela jsem se mít před ním na pozoru.

Aniž bych něco řekla, přešla jsem do koupelny, kdy jsem se zamknula a vykonala ranní potřebu. Opláchla jsem si obličej, vyčistila zuby a upravila se v obličeji, abych zakryla ty znavené pytle pod očima. Následně jsem vyšla z koupelny a nedůtklivě jsem se ohlédla do chodby, kde už však Dean nestál. Na místo toho jsem ho nalezla v kuchyni, jak stál u okna a vyhlížel z něj. Přešla jsem ke kávovaru a zapnula jej. Opřela jsem se zády o linku a překřížila ruce na prsou.

„Jak dlouho děláš pro Alexe?“ zeptám se rovnou, bez okolků, aniž bych z něj uhnula pohledem. Dean se ušklíbnul a podíval se na mě krátkým pohledem.

„Už je to pár let,“ odpoví suše.

„A proč jsem tě za celou dobu neviděla? Až na Kostarice?!“ zajímám se a přidám na hlasitosti, aby mě přes hluk kávovaru, který se začal samovolně čistit, slyšel.

„Protože jsem byl v terénu, pak mě stáhl a přiřadil k tobě,“ odpoví a otočí se směrem ke mně. Zůstal stát na místě a založil ruce ležérně do kapes.

„V terénu? Ty jsi jeden z jeho zabijáků?“ napadne mě hned.

„Ano,“ přikývne. Aaaah, další zabiják v domě, skvěle!

„Oukey,“ hlesnu pouze a otočím se ke skříňce nad sebou. Vytáhla jsem velký hrníček a postavila ho ke kávovaru. Zvolila jsem si kávu a následně přešla k lednici. Nahlédla jsem do ní, opět byla natřískaná potravinami. Vytáhla jsem plato vajec, velký bochník toustového chleba, kus slaniny a mínila z toho udělat snídani.

Rozruch, který jsem vytvářela svým vařením, přilákala do kuchyně Marca a zvědavě se mi naklonil přes rameno. Rychle jsem nožem krájela kousek slaniny a on se tomu pobaveně usmál.

„Je vidět, že ti chybí někoho zase mučit,“ zaslechnu jeho úšklebek a netečně se po něm ohlédnu.

„Jako proč?!“

„Protože tu slaninu strašně trápíš!“ zasměje se tomu a několika kroky zase odstoupí bokem, kousek od Deana. Tak je pravda, že mi zrovna tato část práce malinko chyběla, nicméně jsem si uvědomila, že mi tyto časy budou brzy nenávratně pryč.

„No, možná až půjdete trápit dalšího dlužníka, tak bych mohla s vámi,“ prohodím jakoby nic.

„Jo, to můžeme. Vyberu toho největšího hajzla, aby ses na něm řádně vyřádila,“ nabudí mě Marco, přičemž jsem slyšela jasné a zřetelné odkašlání Deana. Oba jsme na něj nechápavě pohlédli.

„Nemusím vám říkat, že to přes Verwohnendese neprojde,“ řekne důležitě. Oh, byl stejná osina v zadku jako Matt! Hned mě napadlo, zda nejsou nějak příbuzní!

„Neboj, já se ho zeptám o svolení, hm?!“ syknu jízlivě na něj a pak se pohledem vrátím k vaření. Nic na to neřekl a Marco se vrátil kamsi do útrob bytu.

Když jsem dovařila, nandala jsem na dva talíře jídlo a mínila ten druhý nechat pro Alexe, u kterého jsem doufala, že se každou chvíli vrátí.

Napadlo mě, že mu jednoduše zavolám a zjistím, jaká je situace.

Už jsem chtěla vykročit z kuchyně, když jsem zaslechla hlavní dveře. Vykoukla jsem z futer do obýváku a spatřila Alexe, který vypadal nejen že nevyspale, ale taky velmi nasraně.

„Ahoj,“ utrousím mezi dveřmi, kdy upoutám jeho pozornost.

Mírně se na mě pousměje a hned si mě přitáhne k sobě do náruče.

Pevně mě obejme a já trochu nechápala, ačkoli se k němu pevně přimknula.

„Jsi v pohodě?“ otáži se se starostí v hlase a odtáhla se od něj.

„Musím si jít lehnout, nebo někoho zaškrtím,“ zamručí nevrle, ačkoli mě jemně pohladil po tváři. Byla jsem zvědavá, co zjistil a měla silnou tendenci se ho zeptat, ale věděla jsem, že to ještě počká. Kor když měl náladu, jakou měl.

„Uvařila jsem ti snídani, najíš se a půjdeš spát?“ navrhnu mu klidně.

„Půjdu do sprchy a rovnou spát, jsem fakt hotový,“ opáčí znaveně.

„Dobře,“ přikývnu a dívala se na něj, jak ode mě odstoupil a následně přešel do hlavní koupelny, kde se zavřel.

Nakonec jsem přešla zpět do kuchyně, posadila se k jídelnímu stolu a pustila se do svého talíře se snídaní. V tichosti jsem k tomu upíjela svou ranní kávu a netečně střelila pohledem po Deanovi, který stál u okna a pohlížel ven. Měl založené ruce za zády a byl mírně rozkročený. Prostě kurva přede mnou stála mladší kopie Matta! Nemohla jsem si pomoct a pořád ho v něm viděla! Nebo měl dvojníka! Nevím sakra!

Zaslechla jsem, jak Alex vyšel z koupelny asi po dvaceti minutách, kdy si zřejmě dal dlouhou sprchu, a tak jsem mínila jít ještě do ložnice a vzít si svůj mobil, který jsem nechala na stolku u postele.

Vešla jsem do ložnice, zrovna když si vlezl do postele pod deku. Měl mokré sčesané vlasy dozadu a vousy si upravil po několika dnech.

Ulehl do polštáře a ztěžka vydechl.

„Jen si vezmu mobil a zase jdu,“ utrousím s vysvětlením a rychle přešla k nočnímu stolku. Čapla jsem mobil a zase chtěla jít, aby měl klid na spánek.

„Dej mi ještě pořádnou pusu,“ utrousí prosebně, ač v tom byl spíše rozkaz než prosba. Nicméně hned jsem obešla postel a naklonila se k němu.

Políbila jsem ho a cítila z něj tu jeho svěžest a vůni.

Jeho jazyk chutnal po mentolu a ve mně se vše obrátilo chtivostí, kterou ve mně okamžitě vyvolal.

„Tak si hezky odpočiň,“ utrousím tiše, když se odtáhl.

„Dobrou, lásko,“ šeptne, zcela znaven a zabořil svou hlavu do polštáře, kdy hned zavřel oči. Odvrátila jsem se od něj a vyšla z ložnice.

Jen jsem za sebou zavřela dveře, došlo mi, jak mě nazval.

Řekl mi lásko.

To mi ho vyndej, asi musel být fakt unavený!

 

 

Převážnou většinu dne jsem proválela na gauči u televize s mobilem v ruce, aniž bych nějak rušila Alexe. Nemínila jsem ho záměrně budit a nijak pokoušet, takže jsem pouze čekala, až vstane sám. Mezitím se vyměnila ochranka, kdy bratři si šli vyspat na hotel a vyměnili je čtyři jiní z Alexových mužů.

Zanedlouho po nich vstoupil do bytu i Emilliano.

Pozdravil mě italsky, když se zastavil přede mnou na gauči, kdy jsem se po něm válela, jak líná lemra. Pomalu jsem vstala a počastovala ho mírně otráveným výrazem.

„Co tu chceš? Alex ještě spí,“ opáčím netečně.

„Měl jsem ho vyzvednout ve dvě,“ odpoví suše a ihned na to cvakly dveře v chodbě. Vzhlédla jsem k chodbě, kdy zrovna z ní vyšel Alex ve své plné síle a taky kráse.

Měl na sobě tmavě modrý oblek, bílou košili s rozepnutými knoflíčky.

Vlasy úhledně načesané do drdolu a na očích brýle s tmavě modrými skly.

Polilo mě horko. No sakra!

„Ciao,“ pozdraví ho Alex a podají si s Emillianem ruce, přičemž spolu byli jistě celou noc až do rána. Následně Alex přejde ke mně a natáhne se ke mně, aby mě políbil.

Polibek byl krátký, pro mě opravdu moc krátký, kdy jsem po něm prahla daleko víc a on se zase narovnal v zádech.

„Musím jít poklade, musíme s Emillianem objet sklady, zkontrolovat, zda je zboží v pořádku a pak mám schůzku ohledně nových prostorů klubu,“ obeznámí mě v krátkosti s jeho nabytým plánem.

„Už hledáš nové prostory pro klub?“ udivím se otázkou a postavím se na nohy.

Na nic rozhodně nečekal.

„Jo,“ přikývne pouze aniž by to nijak zvlášť komentoval a pak se ještě nadechl, „Bude ti vadit, když budu na chvíli využívat tvou kancelář co sehnal Emilliano? Nechci si práci tahat domů,“ nadhodí prosebně.

„Ne, nevadí,“ přikývnu bez pochyb. To bylo to nejmenší, s čím jsem mu mohla pomoct.

„Dobře, poklade, my půjdeme,“ utrousí spěšně Alex a já se po něm chtěla ještě natáhnout pro další pusu, ovšem byl tak rychlý a urputný v odchodu, že jsem pouze dívala na jeho odcházející záda a na to, jak mi Emilliano mávl na pozdrav.

Jejich odchodem započalo naprosté hrobové ticho, které se těžce neslo bytem. U dveří pouze přešlápl jeden muž z ochranky, který se díval někam před sebe a já se cítila těžce sama. S povzdechem jsem se rozešla do kuchyně, udělat si něco k pití, kdy u kávovaru zrovna stál Dean a dělal si kávu.

„Ty ještě nejsi pryč?!“ nakrčím nos údivně a přešla k lednici.

„Ještě mi neskončila směna,“ odpoví pohotově, aniž by se na mě podíval. Upíral pohled na tekoucí kávu do malého hrníčku.

„No, tak tímto ti právě končí. Běž domů se vyspat a přijď zítra ráno, mám určité plány,“ řeknu rozhodně a byla ráda za to, že na to vůbec nic neřekl. Z lednice jsem si vyndala pomerančový džus a přešla s ním v ruce ke skříňce, abych si vyndala skleničku. Dean tam však stále stál a tiše upíjel svou čerstvou kávu. Cítila jsem jeho pohled na zádech a jisto jistě mi podrýval vědomí toho, že mě začíná opravdu iritovat. Netečně jsem se otočila čelem k němu a setkala se s jeho pohledem.

„Proč na mě tak debilně koukáš?!“ procedím varovně skrz zuby a opřu se zády o linku.

„Nekoukám,“ odpoví, aniž by ze mě sklopil pohled. Byla to jistá provokace.

„My se odněkud známe, že jo?! Jak se jmenuješ příjmením?!“ opřu se do něj a můj káravý tón, přilákal jednoho z mužů ochranky do kuchyně. Postavil se mezi futra a zvědavě pohlédl na Deana.

„Neznáme se,“ odpoví jednoduše a napije se kávy. Ladně přitom zvedne malíček vzhůru, jako kdyby spíše popíjel čaj o paté a byl lord zámku. 

„A jak se jmenuješ celým jménem?!“ vyzvu ho pevným tónem. Dean odložil hrníček na linku a chvíli přemýšlel, kdy na mě zase upřel ten jeho pohled. Prostě oni byli příbuzní! Určitě!

„Jsem Dean Sanchez-Cruz,“ odpoví a mě jeho příjmení absolutně nic neříkalo. Takhle se jmenovalo spousta dalších lidí.

„Odkud pocházíš?!“ zeptám se na další otázku.

„Z Brazílie,“ vydechne. Aha aha.

„Znáš se s O’Brianem?!“ napřímím vážně svou jasnou otázku.

„To znám,“ přikývne klidně. Oh Bože!

„Jste příbuzní?!“ další otázka z mé strany.

„Jsme,“ odpoví a lezlo to z něj jak z chlupaté deky.

„Už to vyklop, nemám na tebe celý den,“ pobídnu ho netrpělivě.

„Je to můj bratranec,“ odpoví. Oh můj ty Bože! Věděla jsem to!

„To si ze mě děláš kurva prdel?! To snad není možný,“ zanadávám si pod nosem, vezmu skleničku s džusem do ruky a rychle odejdu do obýváku, daleko od samotného bratrance Matta. Sakra!

 

V hlavě se mi míjely myšlenky, a především rozpaky z toho, že je to opravdu Mattův bratranec. Tu podobu a určité chování v sobě nezapřeli, ani kdyby chtěli. Bylo to pro mě pochybné, ale zároveň jsem si tím byla jistá. Sralo mě, že zase nějakým způsobem jsem spojená s Mattem, ať už to bylo jen tím, že mi jeho bratranec dělá ochranku. Prostě v tomhle světě se znal každý s každým a každý druhý byl něčí příbuzný. Nechtěla jsem ani vědět, kolik toho doopravdy o mně věděl a zda je stejně tak nabubřelý a precizní co se týče práce. Měla jsem samozřejmě nesmírnou zvědavost se ho na to všechno zeptat, chtěla jsem znát pravdu, ale cosi ve mně, mě brzdilo. Už to nebyla má starost a mělo by mi to být jedno. Měla jsem na práci daleko jiné věci, nemluvě o starostech. Těch bylo zase až požehnaně.

 

 

Další den jsem vytáhla paty z bytu, samozřejmě s MarcoPolo a Deanem v patách. Alex byl opět od rána pryč, stejně jako když přišel pozdě v noci domů. Pouze se vyspal a zase odešel, takže jsme si zvládli dát pouze rychlou pusu, a to bylo vše.

Chápala jsem ho, ale zároveň mi neuvěřitelně moc chyběl.

Věděla jsem, že naší dovolenou jsem měla nasexováno tak měsíc dopředu, ale nemohla jsem si pomoct. Prostě mi chyběl.

Abych neseděla doma na zadku, mínila jsem během dne zajít do své kanceláře, kde jsem měla v sejfu uložené moje zbraně, taky si odtamtud stáhnout notebook a nějakou práci domů. V jednu jsem byla objednaná do salónu, abych si nechala zase nabarvit a upravit vlasy, které potřebovaly značnou péči, po tom urputném slunci na Kostarice. Ač jsem celý den za sebou táhla ochranku, mínila si ten den užít sama se sebou a to, že jsem zabrousila ještě do několika obchodů před salónem a nakoupila si zase boty za nechutné peníze, to už byl pouhý bonus.

Když jsem seděla na koženém křesle, s nanesenou barvou na vlasech a upíjela zrovna kávu, začal mi zvonit mobil. Sehnula jsem se ke kabelce a vytáhla z něj mobil. Volal mi Alex.

„Ano?“ opáčím s mírným úsměvem.

„Ahoj poklade,“ pozdraví mírně napjatě, „Mám na tebe prosbu,“ dodá záhadně.

„Poslouchám,“ opáčím zvědavě.

„Mohla bys mi dělat garde na večeři s jedním investorem? Je mi jasné, že máš vlastní program, ale on tam bude mít taky svou manželku a já tam nechci sedět jako kůl v plotě. Je tu jen na pár dní a já ho potřebuju sedřít z kůže, dokud neodjede,“ vysvětlí a já se tomu musela ušklíbnout.

„Takže jde o to, abys tam neseděl jako kůl v plotě, nebo by ti bylo smutno, že tam nejsem s tebou?“ nadhodím s menším rýpnutím.

„Samozřejmě to druhé,“ slyším jeho pošklebek. Jistě, kecal!

„V kolik je ta večeře?“ zajímám se.

„V šest, nechal bych pro tebe poslat auto, já dorazím až na místo, nemám čas se otočit doma,“ informuje mě Alex, a přitom jsem slyšela, jak nasedá do auta.

„Dobře, tak v šest tam,“ přitakám a pohlédla na zlaté hodinky na své levé ruce, které jsem si na sebe vzala po velmi dlouhé době. Měla jsem ještě dost času na to se otočit v klidu na bytě a připravit se.

„Super, budu se těšit,“ opáčí zdvořile, až to znělo mírně strojeně. Odtáhla jsem mobil od ucha a mírně nad ním zakroutila hlavou. Zvedla jsem pohled ke Stevovi, který se ke mně zrovna přiblížil, aby mi zkontroloval stav mých nabarvených vlasů.

„Budeš si přát ještě něco, má oblíbená zákaznice?!“ nadhodí s širokým úsměvem Steve a přisedl si ke mně na vedlejší křeslo.

„Hmmm, možná bych si nechala udělat ještě manikúru, co ty na to?“ nadhodím a zakroutím před ním prsty, že by se mi na něco šikla nějaká pěkná barva.

 

 

Stála jsem ve spodním prádle v šatně a přemýšlela nad tím, co si vzít na sebe. Jestli nás čeká večeře s nějakým investorem, bude jistě nechutně bohatý, kor když se s ním chce Alex sejít. Sám byl nechutně bohatý a o to víc bylo pro mě zvláštní, že se chce sejít s nějakým investorem.

No, ale hold to byl jeho byznys a jeho plány, se kterými se mi nesvěřoval.

Dívala jsem se z černých pouzdrových šatů od Roberta Cavalliho na vínový kostýmek od Ralpha Laurena a nedokázala se rozhodnout. Po dlouhém přemítání a rozhodování, kdy už mě začal tlačit čas, jsem se rozhodla pro kalhotový kostýmek. Nazula jsem se do drahých černých lakovaných lodiček a doplnila ji černou kabelkou od Chanela, kterou jsem měla už tak dlouho. Přejela jsem po ní jemně prsty a vyvolalo to ve mně spousta vzpomínek.

Velmi mnoho.

Z ložnice jsem vyšla na poslední chvíli a doufala, že nepřijedu pozdě na večeři. Bylo by to dost blbý a Alex by pro to jistě neměl pochopení. U dveří na mě čekalo to mužné trio, všichni tři byli oháknutí do černých obleků, s černými košilemi a kravatami. Všichni tři měli sluchátko v jednom uchu a na očích černé nepropustné brýle. Vypadali nebezpečně.

Mlčky jsme vyšli z bytu a vydali se výtahem dolů, kdy před budovou už čekalo Alexovo auto, s Georgem za volantem.

Dean mi otevřel dveře a já se usadila do sedačky, aniž bych se na něj podívala.

Polo se usadil na místo spolujezdce a Marco naproti mně.

Pak mi došlo, že Dean bude sedět vedle mě. Ač bylo auto obrovské, nebylo mi po vůli mít ho tak blízko sebe. Nic jsem na to neřekla a stočila svůj pohled k okénku. Viděla jsem ztmavlé nebe nad vysokými budovami a usoudila, že bude jistě pršet.

Městem jsme projeli k mému překvapení velmi hladce a George se zkušeně vyhnul všem dopravním zácpám.

Zastavili jsme na okraji Manhattanu, kde George zaparkoval auto i přes zákaz zastavení a my vystoupili z auta. Dean mi opět podržel dveře, kdy je záhy zvučně zabouchl a hned se ke mně připojil. Držel se mě velmi blízko.

Ohlédla jsem se nervózně po hodinkách, abych zjistila, zda jdu včas a bylo přesně šest. Vstoupila jsem v obložení mužů dovnitř velmi okázalé restaurace a hned mi do cesty skočil muž, formálně oblečený a uvítal mě vřelým úsměvem.

„Dobrý večer, paní Al-Sheid, Pan Verwohnendes vás již očekává,“ nadhodí mile a hned mě vedl restaurací dál.

Nevěděla jsem, jak mohl vědět, kdo jsem, ale věděl.

A mně to vyhovovalo.

Nemusela jsem říct vůbec nic a hned věděli, kdo prostě jsem.

Kráčeli jsme dál restaurací, která byla z poloviny plná a vskutku luxusní. Všechno se neslo ve zlatých a rudých barvách. Jídlo se tu pohybovalo jistě za několik stovek dolarů, podávalo se pouze na porcelánovém servisu v bílých rukavičkách.

Přešli jsme až do samotného pozadí restaurace, kde byly dva soukromé salónky. Muž mi otevřel křídlové dveře a já vstoupila do menší místnosti, s kulatým stolem uprostřed, který byl prostřený pro osm lidí. Seděl tam Alex, sám.

Vzhlédl ke mně a hned se usmál. Jeho úsměv se změnil do chtivého úšklebku, když si mě prohlédl od hlavy k patě. Přistoupila jsem až k němu, kdy vstal a přitáhl si mě k sobě.

Dravě mě políbil a mě chtivě poskočil klín.

„Sluší ti to poklade, vypadáš nebezpečně dobře,“ ušklíbne se Alex a dál si mě u sebe držel.

„Děkuji. Bála jsem se, že přijdu pozdě, ale koukám, že tu ještě nejsou,“ prohodím a pohladím ho mimo to po tváři.

Zase mu to slušelo.

Měl na sobě černé kalhoty a tmavě šedé sako s bílou košilí.

Na očích měl šedé brýle a vlasy upravené v culíčku.

„Budou tu každou chvíli jistě,“ mírně přikývne hlavou, „Mezitím si můžeme dát žhavou líbačku, co ty na to?“ ušklíbne se chtivě a už se ke mně natahoval, abychom se políbili, když jsme oba zaslechli dveře za sebou.

Hned jsem od něj ustoupila, abych nevypadala jako naprostý buran, který tu leze po Alexovi a otočila se k našim společnosti.

Zcela okamžitě mi zatrnulo.

Ve dveřích stál Angus s Evou, kteří na mě koukali zcela překvapeni.

Kurva, co to…