Mr.Black Její černá duše - 32.kapitola

Dneska můžete očekávat dvě kapitoly!

A zítra, během dne, přidám FINÁLNÍ kapitolu, která uzavře celý příběh Kristýny!

 

Přeji příjemné čtení!

Vše E.

 

 

 

32.kapitola

 

„No a co bude teď?“ nadhodím vcelku důležitou otázku, na kterou doposud nebyl úplně čas. Podívala jsem se na Alexe, který seděl naproti mně a zrovna upíjel ze skleničky červeného vína. Po prohlídce bytu jsme zašli na večeři do blízké luxusní restaurace.

Teda byl to Alexův nápad. Především. A já jen souhlasila.

„Co myslíš?“ podívá se na mě trochu nechápavě a odloží sklenku.

„Co Unie? Nečekáš, že se ti někdo bud chtít pomstít? Prakticky si zabil ty nejdůležitější lidi různých klanů, nebo hlavní mafiány,“ vysvětlím tiše a krátce jsem se ohlédla vedle nás k nejbližšímu stolu, kde seděl postarší pár a večeřel.

„Nemusíme to řešit zrovna tady, ne?“ nadhodí hned Alex.

„Myslela jsem, že jsi neohrožený Alex Verwohnendes a ničeho se nebojíš,“ rýpnu si do něj hned a chopím se své skleničky s pitím. Nealko, samozřejmě. Ach jo…

Alex se mé poznámce pouze ušklíbl a stáhl si své brýle, které stále měl naražené na nose. S jistou elegancí je složil a strčil si je do vnitřní kapsy saka.

Podíval se na mě přesně tím svým neohroženým výrazem.

„Zítra večer musím jít na jeden důležitý večírek. Eric, ten senátor, vyhrál volby a pozval mě na jeho oslavný večírek. Teda, nás pozval. Byl bych rád, kdybys tam šla se mnou.“

„Chceš podpořit své parťáka ve zločinu?“ rýpnu si opět, nemohla jsem si pomoct. Stále jsem ve mně byla jistá hořkost a zlost z toho všeho a nemínila jsem mu to dát jen tak zadarmo. Musel si být vědom toho, že naprosto přestřelil a já nejsem jedna z těch, která by se jím nechala jen tak zamáznout. Ani když jsem ho milovala.

„Jo, rád bych s ním dojednal zbytek obchodu a svým způsobem by nám prospělo, abychom se ukázali ve společnosti,“ řekne jakýmsi zvláštním tónem.

„Takže rande?“ nadhodím a podívám se na něj vyzývavým pohledem. Alex se usmál.

„Jo, rande,“ přitaká, přičemž se mu blýsklo v očích.

„Fajn,“ hlesnu mírně neúčastně a zaznamenám obsluhu, která k nám mířila s našimi talíři. Odtáhla jsem se od stolu a podívala se na bohatý talíř s hovězím steakem, svěžím salátem a steakovými hranolky, které jsem si k tomu poručila.

„Půjdu s tebou, ale mám podmínku,“ řeknu rozhodně, přičemž jsem se chopila příboru. Alex se též chopil nedočkavě příboru a pohlédl na mě mírně tázavým výrazem.

„Odpovíš mi, popravdě, na to, proč ses zbavil Claye,“ řeknu rozhodně a upřu na něj svůj pevný pohled. Alexovi se zúžily oči a jeho úsměv se protáhl do úšklebku.

„Probereme to až doma,“ odbyde mě, aniž by se odvrátil pohledem ode mě.

„Ne, probereme to hned teď,“ namítám neústupně.

Chvíli jsme se tam s Alexem přeměřovali pohledy a bylo na něm vidět, že se mu o tom nechce mluvit. Byla jsem však neústupná a zatvářila se trochu naštvaně.

Tentokrát jsem nemínila být ta, která ustoupí. Už ne.

„Clayi slyšel a viděl něco, co se mi vůbec nehodilo, aby to někde roztroubil,“ odpoví neurčitě a já nevěděla, co si o tom myslet.

„A proto si ho zabil, jen tak? Většinou se lidi třeba uplácí, nebo se jim pohrozí smrtí, ne, že je rovnou zabiješ,“ syknu tiše, když jsem se naklonila před stůl, abych byla k němu blíž.

„Neměl jsem moc na výběr,“ pokrčí laxně rameny a pustil se do jídla.

„Co tedy slyšel a viděl?“ zajímám se, aniž bych se zaobírala jídlem jako on.

Pečlivě si uřízl kousek ze svého steaku, který vložil do úst a díval se na mě mírně odměřeným způsobem.

Možná si myslel, že mě tím nějakým způsobem přiměje k tomu, abych se o to dál nezajímala, ovšem to už jsem byla já.

Zvědavá a neústupná. Tvrdohlavá.

Alex následně dožvýkal sousto a natáhl se po skleničce červeného vína. Napil se jedním krátkým douškem, skleničku odložil a podíval se na mě.

„Slyšel mou konverzaci s O’Brianem, kdy jsme plánovali to, aby odjel za Šíleným Davem, tu noc, kdy jsem zabil Emilliana. Potřeboval jsem ten plán udržet v tajnosti stůj co stůj, aniž by byl kýmkoli vyzrazen. Nemohl jsem riskovat to prozrazení,“ řekne klidným tónem a znova se zařízl do krvavého steaku.

„Ty ses tu noc viděl s Mattem? Kdy jsi mi následně opět vyhrožoval jeho smrtí?!“ zamručím snažíc se tomu porozumět.

„Jo,“ hlesne pouze a strčí si do úst kousek masa. Zatvářila jsem se jaksi neurčitě, zakroutila hlavou a vrátila se zády do židle. Chopila jsem se též rozkrojení steaku a neurvale si větší kousek strčila do pusy. Věděla jsem, že jsem nemohla po něm chtít, aby mi říkal vše, když já sama před ním měla tajemství, ale tohle mě svým způsobem dopálilo. Týkalo se to Matta.

„Teď se tě na něco zeptám já, když máme tu upřímnou chvilku,“ nadhodí Alex a v jeho očích se odrážela jasná arogance. Spolkla jsem sousto a netečně na něj pohlížela.

„Miluješ O’Briana?!“ zeptá se bez ostychu.

„Není to tak dávno, kdy ses mě zeptal přesně na tuto otázku.“

„Jo, čekám, jestli mi už tentokrát řekneš pravdu.“

„Řekla jsem ti už minule pravdu. S Mattem máme za sebou určitou nesmazatelnou minulost. Vždycky to bude člověk, kterého jsem velmi milovala a cítila k němu silné pouto,“ odpovím pevným tónem.

Naše atmosféra u stolu značně zhoustla. Alex zvedl bradu a propichoval mě tím jeho nebezpečným pohledem.

Jistě mu bylo zatěžko to poslouchat. Ale chtěl to vědět.

„Takže kdybys nečekala se mnou dítě, odešla bys s ním,“ zkonstatuje chladným tónem.

„Na to neexistuje odpověď,“ zakroutím odmítavě hlavou.

„Ale existuje, je to buď ano nebo ne,“ namítá dál.

„Není to tak jednoduchý Alexi! Vím, že by Matt pro mě udělal naprosto cokoli, aby mě ochránil. Prostě už je takový. Odejít s ním by byla samozřejmě ta jednodušší cesta, ta jasná a čistá cesta s vydlážděnými kostkami, směrem jasně vytyčeným. Ale já si vybrala tebe, ač cesta s tebou bude jistě trnitá a hrbolatá, mé city k tobě mě nad tím vším povznesou a já to prostě chci risknout. Nehledě na to, že jsem těhotná. Ty city k tobě jsem cítila už před tím, než jsem zjistila, že čekám naše dítě,“ vysvětlím rozhodně.

Alex na mě ještě chvíli pohlížel, zpracovával jistě má slova a pak se pohledem vrátil ke svému talíři. Odkrojil si další kousek steaku a tím jsem usoudila, že mu má odpověď stačila. Protentokrát.

 

Po zbytek večeře jsme toho už moc nenamluvili a poté se vydali zpátky na byt. V autě Alex dlouho telefonoval a bavil se s kýmsi na druhé straně o nových prostorech pro klub, co jsem tak pochopila. Alex byl ve svých názorech zcela neústupný a dával to tomu člověku patřičně najevo. Zároveň mi přišlo, že nebyl v dobrém rozpoložení. Jako kdyby ho tíha kolem toho všeho zase doháněla.

Když jsme dorazili na byt, dostala jsem nápad, že bych se naložila do vany plných bublinek a na chvíli si odpočinula. Alexova špatná nálada přešla zcela na mě a cítila jsem se nějak napjatě.

Mlčky jsem tedy přešla do koupelny a zhostila se napuštění vany tak akorát horkou vodou. Vylila jsem do ní pěnu do koupele a nějakou bylinkovou sůl, kterou jsem našla ve skříňce. Vysvlékla jsem se z oblečení, které jsem nechala netečně pohozené na zemi před vanou a vstoupila do vany. Pohodlně jsem si ulehla a zbožně vydechla nad tím příjemným pocitem, jenž obklopovalo celé mé tělo. Opřela jsem si hlavu o ručník a pohlédla z okna před sebou. Noční New York byl zase ve svém živlu.

Snažila jsem se vypnout, relaxovat a na nic nemyslet, alespoň na chvíli. Alespoň na tu malou podělanou chvíli, kterou jsem chtěla mít zase sama pro sebe.

Ovšem, do koupelny vešel Alex.

Ohlédla jsem se po něm krátkým pohledem, kdy se na mě on ani nepodíval a vysvlékl se ze svého oblečení. Zhurta své oblečení naházel do prádelního koše, silně bouchnul s víkem a přešel do sprchy.

Spustil na sebe vodu a opřel se svými pažemi o kachličky.

Jeho špatná nálada sálala až ke mně.

Zajímalo mě, co ho zase tak popudilo, prakticky musel být beze všech starostí, když zabil všechny své úhlavní nepřátele, ovšem nechtěla jsem se ptát. Nechtěla jsem dotírat a dolézat. Na to jsem byla ještě příliš hrdá.

Užívala jsem si dál horkou vodou a pouze vnímala pohyby Alexe, jak se sprchoval. Strávil tam spoustu času a zřejmě taky přemýšlel. Možná se taky potřeboval uklidnit, nebo utřídit myšlenky. Zřejmě od každého něco.

Následně vylezl ze sprchy, osušil se a přešel za mě k umyvadlu. Čistil si zuby, čímž jsem usoudila, že se chystá jít spát. Dívala jsem se na jeho odraz v okně, viděla jsem to jeho napětí v ramenou. To se nedalo přehlédnout. Po čištění zubů se odtáhl od umyvadla a pohlédl na mě.

„Jdu si už lehnout, ráno brzy vstávám,“ obeznámí mě tichým tónem a pomalu se vydal ke dveřím.

„Dobře,“ přikývnu pouze.

„Budu spát zase v pokoji pro hosty,“ dodá jakýmsi vzpurným tónem. Nehnula jsem ani brvou.

„Dobře,“ hlesnu znova, ani bych nedala najevo jakési mé rozpoložení. Za Alexem se zavřely dveře a já si hořce odechla.

Bylo to mezi námi hrozně napjatý, ovšem co se dalo čekat. Naše povahy, názory, události za poslední dny tomu moc nepřidaly, ale nechtěla jsem to jen tak vzdát. Nechtěla jsem jít spát nijak s ním rozhádaná a pokračovat v tomto napětí ještě několik dalších dní, ovšem on musel nějak narazit.

Musel vědět, že jeho činy mají následky. Zároveň taky musel poznat to, že musí bojovat. Bojovat o mě, aby mě neztratil. Bojovat o nás.

 

 

Ráno mě probral Alex, který se tiše vkradl do ložnice, kdy následně přešel do šatny, aby si vzal nějaké oblečení. Krátce jsem nahlédla na hodiny na mobilu. Bylo šest ráno. Stáhla jsem se zpátky do peřin a zavřela oči. Ač se snažil být celou dobu potichu, uši jsem měla našpicované a slyšela, jak se obléká. Po chvilce přešel do ložnice a jeho kroky zněly najednou tak váhavě. Nakonec jsem vnímala, jak se vydal za mnou. Přešel k mé straně posteli a zcela hned jsem ucítila jeho parfém.

„Poklade,“ osloví mě tiše, přitom se posadil na kousek matrace hned u mě.

„Hmmm,“ zamručím, aniž bych otevřela oči.

„Večírek je v osm. Pokusím se dorazit do šesti, nebo do sedmi do večera,“ informuje mě krátce.

„Dobře,“ hlesnu pouze.

„Kdyby něco, budu na mobilu. Klidně mi odpoledne zavolej,“ pronese důležitě, jako kdyby stál o mou pozornost. Nedalo mi to a otevřela jsem oči.

Pohlédla jsem na něj a líbilo se mi, jak vypadal.

Měl na sobě béžový volnější blejzr s bílou košilí. Na krku měl několik jeho řetízků, na očích brýle se žlutými skly a vlasy měl vyčesané do drdolu. Slušelo mu to. Až moc.

„Dobře, zavolám,“ utrousím tiše, aniž bych sklopila pohled z jeho tváře.

Mírně se na mě usmál a naklonil se ke mně.

Líbnul mi decentní pusu na čelo a mě z toho gesta zamrazilo.

„Tak si hezky odpočiň,“ pokyne mi jemným tónem a odtáhne se. Chtěla jsem víc, chtěla jsem ho políbit, ovšem mínila jsem být nezdolná. Alespoň pro tentokrát.

Alex následně odešel a já se otočila na záda.

Rozprostřela jsem celé své tělo po posteli a protáhla se. Ztěžka jsem vydechla a zadívala se na šedý strop nade mnou. Ucítila jsem silnou potřebu mluvit s Evou. Přijít na jiné myšlenky a chvíli taky poslouchat problémy někoho jiného než přemýšlet nad těmi vlastními. Natáhla jsem se k mobilu a napsala ji rychlou zprávu, že až bude moct, tak ať zavolá. Ani jsem se nenadála, volala mi hned zpět.

„Co se děje?!“ vyhrkne hned na mě vystrašeně v češtině.

„Ježíši, nic se neděje!“ snažím se ji uklidnit, „Myslela jsem, že třeba ještě spíš, nebo hlavně ani nevím, kde se přesně nacházíš,“ opáčím výmluvně a slyšela jsem, jak si Eva dlouze oddechla.

„Ty vole, tohle mi nedělej! Nemůžeš mi napsat tak krátkou zprávu s jasným podtextem, že se něco děje!“ pokárá mě netečně a nadechne se pokračovat, „Jsem zase v New Yorku, včera večer jsme přiletěli,“ dodá a já udiveně přikývla.

„No, a nemáš chuť na snídani? Že bychom zašly někam?!“ napadne mě hned.

„Jasně, že jo!“ zvolá Eva nadšeně a já slyšela v jejím hlase určitou nabitou energii, „Nechám Matyldu Angusovi, stejně má nějakou schůzku až po obědě, takže ať se stará!“ dodá neurputně. Musela jsem se tomu zasmát.

„Tak fajn, dej se do kupy a zavoláme si, kde se sejdeme,“ opáčím rozhodně a odhodlám se vstát z postele.

 

 

„Tohle mi tak chybělo!“ utrousí zbožně Eva, když jsme každá měla před sebou plný talíř snídaně, velký hrnek bezkofeinové kávy a k tomu velký banánový shake.

Byly jsme těhotné! Mohly jsme si dopřát co jsme chtěly! Hm!

„Co přesně?! Tahle kombinace, nebo to, že jsme spolu na snídani,“ ušklíbnu se pobaveně a chopím se hned hrnku kávy.

„Tohle!“ zvolá, přičemž rukama rozhodí kolem sebe, „Ty, já, spolu na snídani, samy dvě, bez Matyldy,“ utrousí vděčně.

„Nemyslím to nijak zle, miluju ji, ale zároveň mi chybí můj starý život. Jsem ráda, že aspoň teď s Angusem jezdíme sem do New Yorku, kvůli té práci, co vzal pro Alexe, chybělo mi cestování a ten pocit, že někam vypadneš.“

„Angus pracuje pro Alexe?“ utrousím nechápavě pro mě naprosto novou informaci.

„Jo, Alex ti o tom neřekl?“ změří si mě mírně zmateným výrazem, mezitím se pustila do snídaně.

„Ne, neřekl,“ odpovím tiše spíše sama pro sebe.

„Prosím tebe a co jste dělali těch pár posledních dní, kdy ti dva neřešili nic jiného než jejich práci,“ zasměje se netečně. Jooo, kdybys holka věděla…

„A co teda pro něj dělá? Měla jsem za to, že ho pouze sháněl jako investora,“ nadhodím zvědavě.

„Hmmm, to jo, Angus se však zmínil, že je vyučený architekt a když si byli spolu prohlédnout tu jejich novou investici alá nový klub, Angus mu k tomu řekl nějaké určité názory, co by změnil na těch prostorech, až z toho vyšlo to, že mu to Angus celé na zakázku předělá. Ač ty prostory jsou na geniálním místě, chtějí to celé předělat,“ odpoví mi Eva polopaticky a já na ni vyjeveně zírala. Zároveň jsem se svým způsobem trochu styděla, že to prostě nevím. Že jsem se Alexe nezeptala. Nezajímala se.

„Vy si spolu asi moc nepovídáte, co?!“ nadhodí poťouchle s úšklebkem.

„Ale jo povídáme, jen to teď bylo mezi námi trochu víc vyhrocený,“ odpovím hned a doufala, že se v tom nijak nebude Eva rýpat. Jenže Eva…

„Jak to? Hádáte se?“ zajímá se hned.

„Taky,“ přitakám suše a pustím se též do snídaně.

„To musí být! Je to takové koření vztahu, když se nehádáš a není trochu zle, je to nuda,“ opáčí s plnou pusou. Způsobilá Eva.

„No, my nemáme úplně standardní vztah. Už od samotného začátku a teď nás spojuje dítě. Miluju ho, neříkám, že ne, ale nejsem si jistá, jestli to bude pro náš vztah stačit,“ usoudím popravdě. Bylo to více komplikované.

„Nepřemýšleli jste o svatbě? Teď když čekáš dítě,“ zeptá se Eva najednou a mě div nezaskočí vejce Benedikt v krku. Udiveně jsem k ní vzhlédla.

„No co!“ zasměje se pobaveně. Ne-li zlomyslně, že mi z toho zaskočilo.

„Tak jako bavili jsme se o tom, ne že ne,“ řeknu neurčitě a napiju se kávy.

„No tak vidíš a v čem je teda problém,“ nechápavě si mě přeměří.

„Já nevím, prostě…“ vydechnu těžce, „Prostě tím udělám jednu velkou tlustou čáru za Adamem. Přijdu o jeho příjmení a tím zanikne všechno, co mi ho připomínalo, nebo pro mě znamenalo. Je to ten užíravý pocit, který mě podrývá, nevím, jak jinak bych ti to popsala,“ opáčím výmluvně.

Ovšem bylo vcelku osvobozující to říct někomu nahlas.

Eva se na mě smířlivě pousmála a odložila svůj příbor na talíř.

Natáhla po mně obě své dlaně a přiměla mě odložit i svůj příbor.

Pevně mě chytla za ruce a usmála se úplně.

„Možná už je čas…“ pronese důležitě, aniž by musela vysvětlovat víc.

Věděla jsem, co tím myslí. Co to znamená.

 

 

„Aaaaah, proč mě kopeš, dala jsem ti teď dobrou snídani a ty se mi takhle odvděčíš?!“ sykne bolestně Eva, když jsme se spolu procházely ulicí po naší snídani. Protřela si rukou bříško, přesně v tom místě, kde ji zřejmě kopalo miminko. Usmála jsem se tomu.

„Už máte pro malého jméno?“ zajímám se a mírně pohupovala kabelkou v ruce.

„No, nemůžeme se úplně shodnout,“ ušklíbne se Eva.

„Bude to mezi Ezechielem a Kazimírem?“ rýpnu si pobaveně. Eva se tomu zasměje.

„Mně se chlapecká jména moc nelíbí! Chtěla bych něco, co nebude problém vyslovit v žádném jazyce, nějaké všeobecné jméno, jako je třeba Alex, to je prostě silné zvučné jméno, pochopitelné v každém světě,“ vysvětlí sklíčeně Eva a já pouze uznale přikývla. Vnímala jsem to stejně.

„No a Angus přišel s tím, že by se malej mohl jmenovat Adam,“ dodá ostýchavě a podívala se přitom na mě.

Hned jsem se na ni podívala. Usmála jsem se.

„Však je to hezké jméno,“ uznám, přičemž jsem se ji chytla za rámě ruky, abych ji byla o něco blíž.

„Jo? Myslíš?!“ utrousí se starostí v hlase.

„Adam von Lichtenšpitz! Úplně to vidím!“ zvolám oslavně a gestem ruky jsem mávla pomalu před námi. Eva se tomu opět zasmála.

„No a co vy? Vy už vybíráte jméno?“ nadhodí hned.

„Ne, ještě ne, ještě nemám za sebou ani první vážnou kontrolu, takže k tomu nepřikládám moc velkou váhu, víš jak…bojím se a nechci být znova zklamaná,“ opáčím o něco vážněji. Pořád tam byl ten jistý strašák toho, že jsem klidně mohla o to miminko přijít.

„Těším se, až budeme spolu všechno sdílet! A jednou se naše děti mohou vzít, to by šlo ne?! Propojíme tak naše velké rody!“ zasměje se tomu Eva a její smích byl hned nakažlivý.

„Tak to doufám, že to nebude holka, protože nechci, aby se jmenovala Lichtenšpitzová!“ ušklíbnu se a Eva do mě zaryje loket.

„Neser, Kristýno!“ zasměje se provokativně a kráčely jsme tak dál ulicí.

Následovala nás po celou dobu má ochranka, včetně Deana.

Nebyli vidět ani slyšet a já byla za to ráda.

„Hele, není támhle to Alex?“ nadhodí po asi dvou minutách ticha, kdy vydržela Eva nemluvit. Podívala jsem se směrem, na který zvědavě zvedla bradu a zahlédla opravdu Alexe na okraji protější ulice.

Stál tam, u velkého černého Cadillacu, který mu patřil a u něj stála nějaká žena.

Velmi pěkná žena! Měla dlouhé rovné černé vlasy, hozené na bok a usmívala se.

Měla na sobě béžové upnuté šaty, v ruce držela kabelku od Hermese a prachy z ní byly cítit až na dálku.

„Co je to za fuchtly?!“ zavrčí Eva a zajde se mnou ke straně budovy, abychom tam nebyly tak na očích. Jo, s ochrankou za zády, jsme jistě nebyly nápadné.

„Nevím, vidím ji poprvé v životě,“ přiznám a pečlivě jsem přitom sledovala Alexe, který se na tu ženu usmíval jak na svatý obrázek, až to ve mně vyvolalo jistý osten žárlivosti. Nepamatuji se, kdy se tak usmíval na mě. Celkově bylo na něm vidět, že je ve svém živlu. Pronášel ji nějaké slova a sršel z něj ten jeho šarm a jistý půvab.

„Půjdeme tam a přepadneme je?!“ ušklíbne se Eva pobaveně.

„Ne!“ vyhrknu a otočím se za sebe, „Hej Deane, co je to za ženskou?!“ neváhám se zeptat Alexova nejvěrnějšího psa. Dean k nám přešel, postavil se za naše záda a zvědavě nakrčil nos. Stáli jsme tam jak tři slepice na bidýlku a čuměli na Alexe. Komická podívaná.

„Nevím, neznám ji,“ odpoví po chvíli.

„Jsi si jistý?! Není to nějaká jeho bývalka?!“ otočím na něj zvědavě bradu.

„Ne, Alex nemá bývalky,“ opáčí trefně Dean a Eva se na něj podívala s údivně zvednutým obočím.

„Takže co, vlítneme tam a uděláme vyrvál?!“ přejde Eva do češtiny.

„Ne, pojď, půjdeme se podívat raději po krámech, co ty na to?!“ vybídnu ji za ruku se otočit a jít zase na hlavní třídu, kde byla hromada obchodů.

„Hmmm, udělat mu scénu by bylo zábavnější,“ opáčí Eva zklamaně, nicméně se se mnou rozešla zpátečním směrem.

 

 

Postávala jsem v šatně, lámající si hlavu nad tím, co si teda obléknu.

Bylo skoro sedm večer a Alex nikde.

To, že se za celý den neozval, tak nějak podrývalo ten osten žárlivosti z dopoledne, kdy jsem ho viděla s tou cizí ženskou. V hlavě už jsem si představovala nejrůznější scénáře a příběhy a zneklidňovalo mě to víc a víc.

Z netečného zírání na výběr mých několika šatů mě vytrhlo rozražení dveří do ložnice, až jsem mírně nadskočila. Ohlédla jsem se ke dveřím a mezi nimi do šatny zrovna prolítl Alex, na kterém bylo vidět, že pospíchal.

„Omlouvám se, nezastavil jsem se za celý den!“ opáčí výmluvně a začal ze sebe rychle stahovat béžové sako. Nadzvedla jsem podezřele obočí. Tak celý den se nezastavil, jo?!

„V pohodě, jdeš akorát včas,“ zkonstatuji suše a ohlédnu se zpátky na šaty.

„Zajdu rychle do sprchy a pak se připravím. Nechal jsem už připravit auto,“ obeznámí mě a spěšně si rozepne košili. Vysvlékne se z ní a já koutkem oka zavadím o jeho nahou hruď. Hmmm, ta jeho tetování…

„Co máš v plánu si obléct?!“ nadhodím a podívám se na něj. Snažila jsem nedat najevo, jak na mě působilo jeho nahé odhalené tělo, kor když se vysvlékl z kalhot.

„Asi si vezmu ten tmavě modrý oblek, proč?“ zeptá se mě hned.

„Tak, vezmu si tyhle tmavě modré šaty, ať ladíme,“ pronesu trochu laxně a poukázala jsem na tmavě modré šaty, které jsem měla vybrané mezi top dvojkou.

„To zní jako skvělý nápad,“ ušklíbne se, rychlým krokem ke mně přejde a líbne mi rychlou pusu na rty.

Záhy se však odtáhl a spěšnými kroky opustil šatnu.

Rozmrkala jsem jeho rychlou pusu, a ještě rychlejší úprk a chopila se tedy oblékání.

Vlasy jsem měla upravené, byla jsem už i nalíčená. Stačilo se obléknout.

 

„Vypadáme dobře,“ zkonstatuje hrdým tónem Alex, když si nás prohlížel v zrcadle v šatně. On si upravoval kravatu a já si nasazovala diamantové náušnice.

Opravdu jsme byly barvami sladění a vypadali dobře.

Jen jsem uznale zamručela a upravila si následně šaty. Byly pouzdrového střihu, kdy délkou mi končily těsně pod koleny. Jednu stranu ruky jsem měla odhalenou až po rameno, kdy tu druhou ruku jsem měla zcela zahalenou. Na jedné straně boku byly decentně nabírané, takže mi vizuálně zakrývaly břicho.

Ne, že by na mě těhotenství už bylo vidět, ale vcelku jsem se přejedla k večeři, takže asi tak. Uvítala jsem to.

Doplnila jsem to černými lesklými lodičkami s oválnou špičkou a menším černým psaníčkem, akorát na mobil a kreditní karty. Alex byl zase v tom svém klasickém oděvu alá neústupný byznysmen a na nos si tentokrát nasadil brýle s tmavšími skly. Vlasy měl sčesané do culíku a měl čerstvě upravené vousy, co si stihl zastřihnout ve sprše.

„Co si vůbec dělala celý den?“ zajímá se a podívá se na mě v odrazu zrcadla.

„Byla jsem na snídani s Evou, pak jsme couraly po městě,“ odpovím krátce a byla jsem připravená na odchod.

„Jo, vidíš to, úplně jsem ti zapomněl říct o Angusovi. Budou tu teď asi často, takže tu budeš mít svou kamarádku,“ zablahořečí a já si ho přeměřím pohledem.

„Jo, říkala mi to,“ opáčím suše a otočím se odchodu.

Vyšla jsem z šatny a přešla rovnou ke dveřím z ložnice.

Alex za mnou ještě nešel, přičemž nás tlačil čas, abychom nepřijeli pozdě. Vyšla jsem na chodbu, kde už čekal Dean, převlečený do černého obleku. Oba dva jsme se navzájem přejeli pohledy, ale nic neřekli. Zvučně jsem svými podpatky přešla celým bytem až ke dveřím, kde čekali dva muži v černých oblecích, upravení do vyšší společnosti.

Postavila jsem se naproti nim a nervózně si poklepala nohou. Nesnášela jsem, když jsem někam chodila pozdě, a ještě když jsem měla na někoho čekat.

Už jsem se nadechovala, že Alexe popoženu slovně, když spěšně vyšel z chodby a hbitě vyšel schody směrem k nám. Přišel mi, jako kdyby byl myšlenkami úplně někde jinde, přičemž mě však vzal za ruku a společně jsme vyšli ze dveří, které nám podržel jeden z jeho mužů. Propletl si své prsty s těmi mými a pevně mě sevřel v dlani.

Bylo to svým způsobem uklidňující.

 

Za celou cestu na večírek nepromluvil ani slovo, což bylo divný.

Celkově byl divný a já byla zvědavá. Chtěla jsem se zeptat, ale nechtěla jsem být dotěrná. Zase jsem si říkala, že kdyby mi to chtěl říct, co se děje, tak by to přeci udělal.

Nedělalo mu nikdy problém mluvit o všem.

Když jsme se přes hustou dopravu dostali konečně na místo akce, vystoupila jsem z auta a pohlédla před nás. Údivně jsem zaklonila hlavu a zjistila, že jsme zastavili před Empire State Building. Popošla jsem k Alexovi, který už na mě napřímil svou ruku, aby mě zase chytl a já se tak chytla jeho teplé dlaně.

„Ten večírek je tady?“ utrousím překvapeně.

„Jojo, Eric je megaloman,“ ušklíbne se Alex a já jen několikrát údivně přikývla. Přešli jsme do vestibulu, kde nás hned uvítala hosteska, která po nás chtěla vědět naše jména. Když si nás odškrtla na seznamu hostů, pokynula nám informativně, do jakého patra máme vyjet.

Jakmile jsme vyjeli do určeného patra a před námi se otevřely dveře výtahu, ihned mě ohromila velkolepost onoho večírku a taky kolik se tu nacházelo lidí.

Bylo to, jako kdyby pozval všechnu smetánku New Yorku.

Všude byly pověšené vlajky Ameriky, jakožto vlastenci a určití vládní zastupitelé. Vzduchem se linula příjemná vůně a byla slyšet hudba od vzdálené živé kapely.

Vyšli jsme s Alexem vstříc večírku, kdy se hned začal zvučně zdravit s několika cizími muži. U nikoho se však nezastavil a přešli jsme k baru. Alex si hned pokynul skleničku červeného vína a pak se ohlédl na mě.

„Co si dáš?“ ušklíbne se vyzývavě.

„Dám si deci červeného s tebou,“ usoudím, přičemž Alex na mě nesouhlasně nakrčí obočí. Pak se ale otočí k barmanovi a poručí tedy dvě skleničky červeného vína. Jen co před nás postaví dvě skleničky červeného vína, Alex jednu uchopí a podá mi ji. S díky jsem ji přijala a počkala na něj, až uchopí tu svou. Zúžil na mě pohled a přiťukl si tou svou skleničkou o tu mou.

„Tak na zdraví,“ zvolám poklidně.

„Na nás dva!“ zvolá on důležitě. Mírně jsem zvedla bradu a krátce si ho přeměřila pohledem. Následně jsem si smočila rty vínem a cítila tu jeho hořce nasládlou chuť. Měla jsem chuť si dát trochu vína, aniž bych musela poslouchat něčí poučující kecy.

„No, a jestli se nepletu, tak mi dlužíš tanec,“ nadhodí Alex, když se též napil a odložil skleničku na bar. Udiveně jsem se na něj podívala.

„Já že ti dlužím tanec?!“ zapátrám v paměti.

„To teda ano, posledně jsme spolu vypadli z toho plesu příliš rychle, aniž bychom měli šanci si zatančit v tak vybrané společnosti,“ pronese naschvál naškrobeně, až mě to přiměje se usmát.

„Nezeptal ses,“ pokrčím rameny a nakrčím hlavu do stranu.

Vyzývala jsem ho pohledem. I přes ty jeho tmavé brýle, které nosil hlavně na okrasu, jsem viděla, jak se mu zablýsklo v očích. Pomalým pohybem se odvrátil od baru a přiblížil se více ke mně. Chytl mě jemně za ruku a políbil mě na její hřbet.

„Kristýno, zatancuješ si se mnou?“ zeptá se hrdelním hlasem, ze kterého jsem měla jisté chvění. V podbřišku!

„Ráda,“ usměji se a cítila, jak mi začnou hořet tváře.

Zanechali jsme vína na baru a Alex se mnou ruku v ruce se vydal k tanečnímu parketu, kde tancovalo několik párů. Postavili jsme se mezi ně, kdy si mě Alex přitáhl úplně na sebe. Vnímala jsem jeho sálající teplo jeho těla.

Svou jednou rukou mě objal v pase a tou druhou pozvedl výše. Společně jsme začali pomalu tancovat do pomalé hudby kapely. Byla to hezká chvíle, jistě zapamatovatelná.

Dívala jsem se do jeho očích, ve kterých jsem se už utápěla a on se na mě zase díval, jakýmsi vřelým pohledem, přičemž se v koutku úst usmíval. Chtěla jsem ho políbit, ale držela jsem se.

„Máš hodně práce, viď,“ nadhodím, aby řeč nestála.

„Teď se nebudeme bavit o práci, poklade,“ namítne hned a skloní ke mně blíž hlavu, „Máme přeci rande,“ dodá tišeji a ušklíbne se. Usměji se na něj.

„No jo, málem bych zapomněla,“ utrousím provokativně a on mě hned pevně stiskl kolem pasu.

„Jo, tak tys zapomněla…“ řekne na oko uraženě, přičemž se usmál.

„No nejste vy dva krásný pár!“ zvolá najednou někdo vedle nás, kdy jsme se oba dva ohlédli do strany a spatřili Erica, jak přitancoval k nám s nějakou mladou ženou v náručí. Alex se ode mě trochu odtáhl a pozdravil slušně Erica.

„Co, nezajdeme na skleničku, tahle parádička na parketu mě značně vysiluje,“ natáhne se k nám a zasměje se sám sobě.

„Jistě,“ usměje se Alex a bylo po našem tanci. Rozuměla jsem, že mu chtěl jít na ruku, aby s ním douzavřel byznys, ale taky mohl dokončit náš tanec, který netrval ani pět minut. Alex mě po boku Erica a jeho doprovodu vyvedl z parketu a společně jsme se vrátili k baru, kde jsme zanechali naše skleničky s červeným vínem. Eric hned zvolal, že chce čtyři skleničky té nejlepší whisky a pustil se s Alexem do debaty.

Stála jsem vedle Alexe jako tvrdé Y, stejně jako Ericův doprovod.

Byla to mladá žena, možná mladší jak já a měla jsem dojem, že se v tu chvíli cítila úplně stejně jako já. Jako doplněk, našich drahých mužů, kteří nás vlastně ani nijak jinak nepotřebovali. Usmála se na mě a já na ni. Strojeným úsměvem. Co jiného.

Dalších patnáct minut jsme tam stáli, poslouchali jejich zajímavý rozhovor o burze a já se začala rozhlížet po ostatních lidech.

Nikoho jsem neznala, ale vůbec.

Všichni to byli tak strojeně naškrobení lidé a já si byla jistá, že bych mezi ně zapadat nechtěla. Ač jsem byla z jiného světa a na bohatství si už nějakou dobu zvykala, nebyla jsem zaslepena penězi. Ne jako oni. Z pozorování ostatních mě vytrhl můj vibrující mobil v psaníčku.

Hned jsem ho vytáhla a pohlédla na display.

Volala mi paní Phillipsová.

Odpoutala jsem se od Alexe, který vlastně ani nezaznamenal, že bych se od něj vzdálila a přijala hovor.

„Zdravím paní Phillipsová, zrovna nedávno jsem na vás myslela, chtěla jsem vás požádat o schůzku,“ zahlaholím a přejdu dál, od ruchu večírku. Zastavím se až před toaletami.

„Oh, vážně?!“ slyším její kousavý údiv, „Schůzku si jistě domluvit můžeme, nicméně volám kvůli jedné zřejmě neodkladné záležitosti,“ dodá důležitě.

„A to?“ zeptám se. Pane Bože, co se zase děje?!

„Jak jste mi řekla, dala jsem do nabídky vaši jachtu Marii. Dostala jsem hned několik nabídek, ale ta poslední převyšuje ty všechny,“ nadhodí paní Phillipsová a já suše polknu. Jachta Marie.

„Jaká je to nabídka?“ zajímám se hned.

„Nabídka ve výši sto deseti milionů,“ odpoví a ve mně to zanechá jistý údiv. Takových peněz!

„No, tak to je naprosto ohromující nabídka, nebo ne?!“ nechápu její očividné rozpaky.

„Jde především o to, kdo tu nabídku ustanovil,“ utrousí.

„No, tak možná tím jste měla začít,“ řeknu kousavě.

„Tu nabídku ustanovil bratranec vašeho zesnulého manžela, pan Shafir,“ odpoví důležitě a ve mně zatrnulo.

Shafir stál o Adamovu jachtu.

Vlastně mě to ani nenapadlo, že by jí mohl chtít, ač to mohla být čistě rodinná záležitost.

„Ah víte co paní Phillipsová,“ řeknu vážně s jasným rozhodnutím a napřímím bradu, „Přepište tu jachtu na něj!“

„Cože, prosím?!“ div se nezakoktá.

„Přepište jachtu na Shafira. Je to jejich rodinná jachta a mně je teď vlastně hanba, že mě nenapadlo mu ji přenechat.“

„A…ale…Ale,“ paní Phillipsová opravdu koktala zaskočením.

„Něčemu nerozumíte?“ zeptám se pevným tónem.

„Ne! Spojím se tedy s jeho právníky,“ opáčí po chvilce.

„Výborně!“ zvolám a nadechnu se, „O naší schůzce vás budu včas informovat, až se dostanu k diáři,“ dodám informativně.

„Dobře, paní Al-Sheid, tak zatím na slyšenou!“ rozloučí se paní Phillipsová a já ukončím hovor.

Schovala jsem mobil do psaníčka a cítila, že jsem se rozhodla správně.

Otočila jsem se zpátky směrem k Alexovi, kdy jsem viděla, že už mě pohledem vyhledává. Světe div se!

Vrátila jsem se k němu a on mě hned svou rukou ovinul kolem pasu. Ještě stále u něj stál Eric a něco mu blahosklonně vyprávěl.

Po další hodině postávání a poslouchání o jejich byznyse už jsem byla zralá na to jít spíše do postele. Bolely mě nohy, především mě tlačily paty v podpatcích a přišla si fakt jak nějaká ozdoba. Ač si mě Alex u sebe držel, sem tam mě pohladil, nebo mě obdařil pohledem, přišlo mi to, že jsem tam byla navíc. Ne-li úplně zbytečná.

„A co, nepůjdeme si zakouřit?!“ nadhodí Eric po nekonečné době, kdy se snad vykecal z duše.

„Bohužel, už nekouřím,“ zvolá Alex výmluvně, přičemž jsem si byla jistá tím, že stále kouřil.

„Ach, jaká to škoda kamaráde, no nic, tak já si na cigárku vystačím sám tady se Stacy, že drahoušku,“ usměje se po hodině na svůj drahý doprovod jménem Stacy a ta se odvařeně usměje. Rozuměla jsem ji. Naprosto přesně.

„Ještě se uvidíme!“ zvolá na něj Alex, když se od nás vzdalovali si jít někam zakouřit. Unaveně jsem vydechla a podívala se na Alexe zcela otráveně.

„Prosím, řekni, že už půjdeme.“

„Už chceš jít?“ udiví se. Jasně, že kurva ano!

„Ano,“ hlesnu pouze.

„No tak jo,“ přikývne souhlasně k mému údivu, chytne mě pevně za ruku a pomalu se spolu rozejdeme k výtahu.

„Byla jsem tu naprosto zbytečná. Možná kdyby si šel sám, vyřešíš toho s ním daleko víc,“ opáčím trochu rozmrzele.

„Nesmysl!“ namítá hned a zmáčkl tlačítko, kterým chtěl přivolat výtah.

Nastoupili jsme mlčky do výtahu a až když teprve se dveře zavřely, jsem si uvědomila, že jsme se ve výtahu nacházeli sami, bez ochranky.

„Zapomněli jsme tam naši ochranku,“ nadhodím na Alexe a poukážu prstem na dveře.

„Počkají na nás dole,“ odpoví hned a já se na něj překvapeně podívám. Pohledem jsem zapátrala k číselníku a viděla, že směřujeme nahoru.

„Jdeme se podívat na vyhlídku? Není to zakázané v tuto dobu?“ nadhodím podezřele.

„Pro některé zakázané, pro některé povolené,“ ušklíbne se vítězně a já mírně zakroutila oči. No jistě, že!

Když jsme vyjeli až na vrchní vyhlídku, dveře výtahu se otevřely a mě ovál chladný vítr, který nahoře jistě panoval vždy. Alex mě pevně vzal za ruku, vystoupili jsme ze dveří, přičemž se sehnul k něčemu po jeho pravici.

Podívala jsem se na něj překvapeně, když mi podal hustou deku, kterou mi následně obklopil tělo. Byla jsem přeci jen jenom v šatech a tady nahoře bylo chladno.

Přitáhla jsem si deku více k tělu, aby mi nespadla z ramen a šla pomalým, přesto zvědavým krokem za ním.

Vyšly jsme z chodby ven, na vyhlídku.

Před námi se tyčil celý New York. Zábradlí bylo přepažené dalším zábradlím a další kovovou síťovinou před případnými sebevrahy. Na kovových přesmyčkách visely zámky od všech možných zamilovaných párů, které tyto zámky nechávali po celém světě, na těch nejvíc zamilovaných místech.

Chladný vítr mi okamžitě obšlehl tvář a já se podívala na Alexe, který mě zatáhl na levou stranu vyhlídky. Pohlédla jsem před nás, kdy se v rohu nacházel bíle prostřený stolek, na kterém byly plápolající svíčky a několik růží ve váze, které bojovaly značně se silným větrem.

„Víš, říkal jsem si, že když máme to rande, pojmu to tedy opravdu jako rande,“ promluví Alex a pevně mě chytl za ruku.

„Nicméně, náš celý vztah je značně netradiční, tak i toho bude netradiční rande!“ dodá a natáhne se po jedné z růží.

Uchopí ji jemně pod květem a následně mi ji podá.

S úsměvem a jasnou rudou tváří jsem si ji přebrala.

Automaticky jsem k ní přičichla. Voněla božsky.

„Na tohle naše první rande, jsem přišel pozdě, velmi často chodím pozdě a jistě ještě několikrát přijdu pozdě,“ utrousí melancholicky a poklepal na stolek, pak mě ovšem zatáhl za ruku a vybídl mě jít dál podél zábradlí.

„Poslal jsem ti několik omluvných zpráv a sliboval ti, že na tom zapracuji s tím, že ti to vynahradím dalším rande a to takovým, že zajdeme do kina, jako každý pár,“ řekne důležitě a dovede mě ke dvěma opřeným židlím o zeď, které tu jistě normálně nebývají.

Posadil mě vedle něj, sehnul se pod židli a vytáhl červenobílou papírovou misku s popcornem až po okraj.

Několik kousků popcornu mi vložil nestoudně do pusy, stejně jako sám sobě a chopil se znova slova.

„Byli jsme teda v kině a koukali na film, jenže ten byl tak strašnej! Byl to horor, který ty tak nesnášíš a byla si vyděšená!“ zvolá úděsně a já se musela zasmát tomu, jak to hrál.

„Tak jsem tě objal kolem ramen, abych tě schoval do své náruče a věděla si, že se mnou ti nic nehrozí,“ řekne a hned mě jemně obejme kolem ramen. Svým nosem se jemně otřel o ten můj a já si přála, aby mě políbil, ovšem on se záhy odtáhl.

„Pak jsme šli z kina a tys mě pozvala k sobě domů,“ pokračuje dál se svým hereckým debutem a zvedne nás ze židlí.

Rozešli jsme se dál a já se začala chichotat jak blbá.

Najednou mě značně přirazil ke zdi a přimknul na mě své horké tělo.

„Nádherně jsme se pomilovali. Bylo to naše poprvé,“ pošeptá mi do tváře, kdy mě následně vášnivě políbil. Ztěžka jsem vydechla nosem a pevně ho chytla kolem krku.

Chtěla jsem víc, ale bylo mi jasné, že tak to neskončí. Ještě ne.

„Další den jsme si psali hanbaté zprávy, co by jeden druhému dělal, kdy jsme vlastně přišli na to, že jsme stejně zkažení,“ pronese důležitě a uchopil do ruky svůj mobil, který měl v kapse kalhot. Rychle do něj něco napsal a podíval se na mě. Hned jak se ozval můj mobil v psaníčku, vytáhla jsem ho a přečetla si od něj sms „Chci tě ojet do zadku!“.

„To není vtipný!“ zamručím na něj a snažila se držet, abych se nerozesmála.

„A tak jsme se pohádali!“ zvolá zvučně Alex a zatáhne mě zase dál po vyhlídce.

„Byla to naše první hádka! Hrozná, neskutečná. Prostě si to nechtěla do zadku a já to pochopil! A tak jsem přišel další den s omluvnou kyticí!“ řekne a natáhne se k zemi, kde byl ve váze velký ston s květy Sakury.

Poznala jsem to hned.

Usmála jsem se na něj a přijala do ruky další květinu, kde už jsem třímala růži.

„Odpustila si mi a pohrozila si mi, že jestli ti ho někdy strčím do zadku, tak mi přeřízneš krk touhle katanou,“ řekne významně a natáhne se pro černou katanu, která byla opřená opodál o zeď.

Vypadala velmi podobně té první, kterou mi dal poprvé.

Přebrala jsem si ji od něj a on mě hned vedl dál.

„A tak jsme začali spolu chodit, začali jsme spolu žít a byli šťastní,“ pokračuje dál ve svém příběhu a poukáže před sebe.

Podívala jsem z jeho tváře před nás a zamrazilo mi.

Nejen z toho studeného větru.

Celá postranní ulička byla ověšená malými lampiónky, které jsme viděly v Japonsku. Na zemi byla nějaká bílá látka, na které byly poházené okvětní plátky Sakury a na zemi byly lucerny se zapálenými svíčkami. Alex ruku v ruce se mnou přešel až doprostřed té celé výzdoby a otočil si mě k sobě čelem.

„A pak přišla ta chvíle, kdy jsem ti poprvé řekl, že tě miluju…Miluju tě, Kristýno,“ pronese to tak důležitě až mi srdce poskočilo. Jemně uchopil mou tvář do dlaní a přitáhl si mě k sobě. Vroucně, přesto jemně, mě políbil.

„A ty si řekla, že miluješ mě,“ šeptne tiše s jasným záměrem mě vyzvat to říct.

„Miluju tě, Alexi,“ vydechnu s naprostým přesvědčením, kdy jsem se na něj usmála.

„Tak jsme se k sobě nastěhovali! A kupovali spolu nábytek! Mimochodem ty dvě sedačky nebudou stačit, chce to minimálně tři!“ okomentuje můj výběr sedaček, které bylyt zatím to jediné, co jsem dokázala stihnout vybrat do našeho nového bytu.

Nadechla jsem se, že mu na to něco řeknu, ale utišil mě gestem ruky.

„A tak jsme se zase pohádali! Tys chtěla jenom dvě, já tři, abych tě na nich mohl ojet, jakože ráno, odpoledne a večer, každou mít na jednu část dne!“ zvolá vtipně, čímž mě samozřejmě rozesmál a vybídl mě znova za ruku jít dál.

„Takže jsem hledal, čím bych si mohl zase získat tvé srdce a obměkčit tě, no a přišel jsem na tohle,“ řekne a zastavil se zase u zdi, kde měl nějakou obálku. Podal mi ji a já ji nedočkavě rozbalila.

Byl to nějaký voucher, nebo poukaz sepsaný Alexem, na dvou týdenní pobyt v Japonsku.

Pak až když jsem si to přečetla celé, zjistila jsem, že to nebyl žádný voucher.

Byla to fotografie našeho domu, který koupil pro nás.

„Tys nám koupil dům v Japonsku?“ zeptám se ho překvapeně.

„Jo,“ přitaká s úsměvem. Nevěděla jsem, co mu na to vlastně říct.

„A tak jsme pendlovali světem, ruku v ruce a užívali si té naší zamilovanosti!“ zatahá mě Alex za ruku a rozešli jsme se zase dál, kdy jsem nabývala dojmu, že už se blížíme ke konci vyhlídky.

„A pak…jsem si to uvědomil,“ šeptne tiše a zastaví se. Otočí se mě naproti sobě.

„Jsi žena, kterou jsem vždycky hledal, ač jsem vlastně nevěděl, že ji hledám. Jsi má přesná představa, můj ideál,“ vydechne upřímně a mně bylo jasné, že už nic nehraje.

Mluvil tak přímo sám o sobě. Upřímně. Otevřeně.

„Miluju tě. Celou. Miluju na tobě všechno. I když se na mě zlobíš, když ti vystřelí to tvoje obočí, kdy se na mě podezřele díváš, když mě špehuješ a myslíš si, jak si nenápadná!“ zazubí se a ve mně by se krve zrovna nedořezal, „Když si se zájmem prohlížíš věci a myslíš si, že tě zrovna nikdo nesleduje. Ta tvoje zarputilost mě přivádí k naprostému šílenství, nemluvě o tom, co se mnou dokážeš v posteli!“ zakroutí vyzývavě obočím a pak si sáhne pod tmavě modré sako.

Vytáhne z něj malou černou krabičku a mě přešel všechen úsměv. Ach tak…

Alex následně otevřel krabičku a poklekl přede mnou. Pohlédla jsem z jeho tváře na nádherný prsten s velkým zářivým kamenem.

„Kristýno…vezmeš si mě?“ zeptá se mě naprosto oddaně Alex a já se dlouze nadechla.