Mr.Black Její černá duše - 34.kapitola FINÁLE

Anotace: POSLEDNÍ KAPITOLA, této trojdílné série. Doufám, že jste si tu krasojízdu se mnou užili :))

Sbírka: Mr.Black Její černá duše Kniha třetí

Přeji příjemné čtení!

Vaše E.

 

 

 

34.kapitola

 

O 1,5 roku později

 

„Jedna, dvě…kde, ta holka je…“ prozpěvuji si neustále dokola a přecházím bosky po trávníku kolem vzrostlých kvetoucích keřů. Slyšela jsem smích Elis, kdy se jistě schovávala v jednom z keřů, který ji býval častou schovávačkou. Ušklíbla jsem se a obešla keř, tak abych na ni mohla bafnout.

„Tady jsi!“ vyhrknu na ni, když se skloním do keře a podívám se na ni.

Elis se začne zvučně smát tím svým zvonkovým smíchem a pobaveně vyjekne.

„Mama! Mama!“ začne tleskat radostně. Natáhnu se po jejích ručičkách, které se ke mně natahovaly a vytáhla jsem ji z keře.

Schopně jsem si ji vzala do náruče a říkala si, že už je neuvěřitelně těžká.

Dnes ji byl rok. Rok mého naprostého štěstí.

Dala jsem ji rychlou pusu, na její baculaté tvářičky a obdivně si ji prohlédla.

Měla delší blonďaté vlásky a neskutečně modré oči po Alexovi.

Vlastně, všichni říkali, že je Elis celá po Alexovi.

Vyšla jsem s ní v náručí od keřů zpátky na trávník, kde jsme měly rozprostřenou deku ve stínu, s několika hračkami a nakrájeným ovocem na talíři.

Položila jsem Elis na deku, kdy se hned ujala nakrájeného kousku jablka a já jsem vzhlédla k terase, kde se to hemžilo personálem, který připravoval vše na zahradní narozeninovou slavnost.

Slavili jsme Elis narozeniny, včetně narozenin Alexe.

Elis se narodila dva dny před Alexovými narozeninami, a tak bylo žádoucí, to oslavit dohromady, jako rodina. Kor, když Alex slavil kulatiny.

Všechno to tak letělo, až to bylo strašidelné.

Usadila jsem se k Elis a podívala se na zlaté hodinky na své levé ruce.

Blížilo se poledne a Alex stále nikde nebyl. Už mi to dělalo vcelku starosti.

Na tož, že měl přijet už včera, a nakonec odložil kvůli pracovním záležitostem let z New Yorku, k nám do Mexika, tak jsem si myslela, že dorazí alespoň včas na svou oslavu narozenin, která začínala skoro za dvě hodiny.

Pobývaly jsme s Elis velmi často v Mexiku, u Imeldy, se kterou jsem se ke všemu překvapení velmi sblížila.

Alexova pracovní vytíženost byla horší a horší a velmi často cestoval pryč, za ostatními z Unie, aby udržoval vztahy a taky jeho byznys, o který jsem se přestala zajímat, co se narodila Elis.

Stala jsem se plnohodnotnou matkou a v podstatě můj život se točil jenom kolem tohoto malého tvorečka.

Imelda mi tak často pomáhala s výchovou, hlídáním, když bylo potřeba, nebo prostě se mnou sdílela přítomnost. I ona se stala plnohodnotnou babičkou a velmi si to užívala.

„Tady jsou má děvčata!“ zvolá zpěvně Imelda, když vyšla od bazénu, kde jistě zpeskovala personál za špatně upravené ubrusy na stolech, nebo špatně postavené příbory.

Ohlédla jsem se jejím směrem a usmála jsem se na ni.

Imelda si zula podpatky, na kterých se nesla jak bohyně, vzala je netečně do rukou a bosky přešla po úhledně upraveném trávníku až k nám.

„Alex stále nikde?“ zeptám se ji, zda něco neví.

„Měl by tu být každou chvíli, si myslím,“ snaží se mě uklidnit a poplácá mě jemně po rameni. Pak se otočí k Elis, na kterou začne žvatlat něco ve španělštině.

Elis se k ní se smíchem na táhne a nechá se od ní pochovat.

S úsměvem jsem na ně pohlížela a dělalo mi to dobře na duši. Ještě tu chyběl ten Alex.

„A Amy s Ally už dorazily?“ zajímám se o Alexovi sestry.

„Ally dorazila před chvílí a Amy dorazí s přítelem, jistě každou chvíli,“ zahlaholí Imelda mimo řečí, kdy mluvila na Elis.

Houpala ji v náručí a říkala ji jakousi zvučnou říkanku.

„Tady jsou moje holky!“ zaslechnu najednou Alexe, kdy měl úplně stejný nástup, jako jeho matka před chvíli a mířil si to k nám od bazénu.

Všechny jsme k němu vzhlédly, kdy se Elis štěstím rozkřičela a už se sápala za Alexem. Imelda ji pustila na zem, kdy svými malými krůčky začala ťapat po trávníku za Alexem.

Ten k ní přišel rychlým krokem, čapl ji do rukou a udělal s ní rychlou otočku.

Několikrát ji opusinkoval a natiskl si ji na sebe.

Elis byla štěstím bez sebe, že zase po nějaké době vidí svého tátu.

A já ráda viděla svého manžela.

„Oh, jsem ráda, že jsi to stihl včas na svou vlastní oslavu!“ rýpne si do něj uštěpačně jeho matka a já ji musela dát v duchu za pravdu. Postavila jsem se na deku a pomalým krokem se vydala za ním.

„Omluvám se, neplánoval jsem to!“ zahlaholí výmluvně a líbne matku na tvář, když v náručí stále třímal Elis. Pak se natáhl ke mně a líbnul mi rychlou pusu na rty.

„Ahoj lásko,“ pozdraví mě krátce a pak se odtáhne,

„Mám strašný hlad, je už něco připraveného k jídlu?!“ nadhodí směrem na svou matku. Ta si ho přeměří přísným pohledem.

„Jsi týden v háji a první co tě zajímá je jídlo?!“ vyloženě ho zjebe na místě. Opět trefné!

„No co!“ namítá nechápavě a vloží mi Elis do náruče, kdy jsem se po ní natahovala, aby se tedy mohl jít najíst.

Elis se to značně nelíbilo, že ji její vlastní tatínek, který byl dlouho pryč, zase odevzdává své matce, kterou má na očích furt. Začala plakat.

Alex ji ještě ukonejšil několika krátkými pusinkami na čelo a vydal se zase k domu, uspokojit své potřeby.

Dívala jsem se na jeho vzdalující se záda a nabývala dojmu, jako kdyby mezi námi byla nějaká pomyslná zeď.

Z průhledného plexiskla, kdy jsme jeden druhého viděli, vnímali, ale přesto tam bylo něco, co nám zabraňovalo být plnohodnotně spolu.

On byl hodně zaměstnaný, já byla neustále s Elis.

Náš sexuální život samozřejmě díky tomu za nic nestál, ale s tím jsme oba počítali. Museli jsme jen vydržet, těch pár let, než se vrátí zase vše do normálu.

„Mám si s ním promluvit?“ vytrhne mě Imelda z přemýšlení nad Alexem. Podívám se na ni trochu zmateně, ale došlo mi, že je dobrá pozorovatelka a zároveň moc dobře věděla, jak je Alex často pryč.

„Co? Ne! Ne, nic mu neříkej,“ utrousím uvědoměle. Nemělo to smysl mu něco říkat.

„Určitě? Já mu dám ceres!“ zvolá pevným hlasem. O tom jsem nepochybovala.

„Je hold pracovně vytížený, to víme obě,“ řeknu vážně a nějakým způsobem jsem tím chtěla uklidnit.

Hlavně samu sebe. Imelda jen zamručela a pohladila mě po zádech.

„Tak pojď, půjdeme uspat tohohle malého špunta a pak se připravíme na oslavu, ať jsme krásné!“ zvolá oslavně Imelda a vybídne mě odpíchnout se od místa.

 

 

Celý zbytek odpoledne byl naprosto krásný.

Byli jsme pouze v rodinném kruhu, kdy mi tam teda chyběli mí rodiče a Eva s Angusem a dětmi. Rodiče byli nemocní a Eva měla pro změnu nemocné děti.

Ovšem, nikdo na ně netlačil, aby se táhli přes půl světa kvůli jednomu odpoledni.

Určitě bude příležitost ještě s nimi oslavit narozeniny Elis.

Elis dostala všemožné roztomilé dárky, od těch praktických, po neuvěřitelné blbiny. Alex ji pořídil bílého krásného živého poníka, kterého mínil ustájit zde v Mexiku.

„Víš, že na to má ještě čas,“ ušklíbnu se pobaveně na Alexe a hladila toho krásného poníka po hřívě, když ho dovedli. Byl zcela ochočený a přívětivý.

„Já vím, ale nemohl jsem odolat. Může se na něm učit jezdit už od raného věku, prakticky každý den,“ zvolá s úsměvem a ve mně to zanechalo zvláštní pocit.

„Každý den?“ nechápu. Nemínila jsem tu trávit všechen možný čas, taky jsem se chtěla vrátit zase do New Yorku.

„Jo, proč by ne,“ utrousí nechápavě a též pohladil poníka po hřívě.

„Nevím, asi kvůli tomu, že tu neplánuji být pořád. Chci se vrátit do New Yorku,“ namítnu a on si mě přeměří zvláštním výrazem.

„A co tam budeš dělat celý den sama s Elis? Tady máš aspoň mou matku, nebo sestry,“ řekne mírně odtažitě.

„Tak možná by ses mohl uvolit a taky trávit s námi nějaký ten čas, jako otec a manžel,“ opáčím hořce a zatvářím se rádoby s úsměvem, když jsem viděla, jak nás Imelda fotí.

Alex na to neřekl vůbec nic, pouze se odvrátil a přešel k Elis, která byla zrovna v náručí své tetičky Amy.

Cítila jsem se mírně pobouřeně, ne-li rozčíleně.

Teď jsem si tu zeď mezi námi uvědomovala naprosto jasně.

Bylo jasné, že si budeme muset vážně promluvit.

 

Když jsem šla večer uspat Elis, z dětské oslavy se to zvrhlo v naprosto dospěláckou záležitost, kdy se začali oslavovat Alexovi narozeniny. Nový přítel Amy dovezl karibský rum, vlastně celou bednu, protože s ním obchodoval a ten se hojně rozléval do všech možných panáků a skleniček. Když jsem se vrátila s chůvičkou v ruce, hned mi nacpali do ruky jednoho panáka.

„Já to nechci,“ pokrčím znechuceně nos na Alexe, který si se mnou hned zvučně přiťukl.

„Ale no tak lásko, alespoň jednoho,“ zatváří se na mě rádoby posmutněle, až mě tím mírně rozesměje.

„No tak fajn,“ usoudím a přiťuknu si s ním, „Tak na to tvoje mládí, lásko!“ dodám s pošklebkem.

Alex se tomu uchechtl a kopl do sebe dalšího panáka rumu, kdy si to měl spíše vychutnávat. Oklepala jsem se po hořkosti rumu, po které mi naskočila husí kůže a šla jsem se posadit na volné místo do sedaček na terase.

Chtěla jsem se v klidu najíst, protože po celý den, kdy jsem lítala především kvůli malé a kolem ní, až jsem neměla čas na jídlo. Vložila jsem si do úst několik jednohubek a pohlížela na rozjívenou Amy s jejím přítelem a Alexem.

Imelda si vychutnávala jakýsi úzký doutník na pohovce naproti mně a bavila se o něčem s Ally.

Bavila jsem se pohledem na ně a bylo mi příjemně.

Byli jsme rodina, ač jsme to měli s Alexem, jak jsme to měli.

Ale nemohla jsem přeci mít a chtít vše. Nikdo nemá vše.

Oslava se protáhla až do noci, kdy jsem byla asi ta nejstřízlivější ze všech. Všichni ostatní pili, jedli, smáli jsme se, dokonce tancovali a řádně tak oslavili Alexovi narozeniny.

První se odpotácela Amy s jejím přítelem, který už byl úplně namydlenej, z toho všeho alkoholu.

Následně odešla Ally, snažila se odejít jako dáma, ač málem zahučela do bazénu, jak nedokázala jít úplně rovně.

Nejdéle s námi vydržela Alexova matka, kdy začala v opilosti pronášet nějaká filozofická moudra až bylo vtipné ji poslouchat.

Alex byl taky opilý, ale ještě v rámci možností.

Držel si mě kolem ramen a mávl na matku, která se s námi rozloučila, že se jde naložit do vany.

„A co my, poklade?“ utrousí tiše a otočí si mě k sobě čelem.

Vzhlédla jsem k němu a podívala se do těch jeho zastřených očí alkoholem.

„To mi pověz ty, Alexi,“ řeknu tiše. Věděla jsem, že se nebavíme o tom, co my teď a tady, ale co my teď a naše společná budoucnost.

„Jsi šťastná?“ zeptá se mě vážně.

„To jsem,“ řeknu rozhodně, „Ale chybíš mi. Chybí mi MY,“ dodám zkroušeně.

„Mně taky,“ usoudí Alex a opře si své čelo těžce o to mé, jako kdyby se mnou najednou chtěl sdílet tu jeho tíhu.

„Musíme s tím něco udělat, Alexi,“ šeptnu mu do tváře.

„Já vím,“ hlesne, přičemž mě následně krátce políbí, „Pojď, půjdeme už taky spát, hm?“ vybídne mě a vezme mě jemně kolem ramen.

Spánek se zdál jako skvělý nápad, kor když jsem za pár hodin měla vstávat k Elis, ale možná raději bych se s ním chtěla ještě pomilovat.

Společným úsilím jsme došli do ložnice, kdy ve vedlejším pokoji spala Elis.

Přešla jsem ke dveřím do jejího pokoje a nakoukla na ni krátce přes dveře.

Spinkala jako miminko.

Dveře jsem tiše zavřela a podívala se na Alexe s tím, že bych ho mohla svést.

On se však svalil zmoženě na postel a chytl se bolestně za hlavu.

„Aaaaaaach Bože, neměl jsem toho tolik vypít,“ utrousí bolestně. Tolik k sexu!

„Bolí tě hlava?“ zeptám se s jasnou starostí v hlase a přejdu k němu. Usadím se na okraj postel a podívám se na něj.

„Přímo mi třeští! A to je noc, co budu dělat ráno?! Budu se dostávat z kocoviny tak tři dny,“ zahlaholí a mnul si bolestně čelo dlaní.

„No jo no, hold už nejsi nejmladší,“ zasměji se rýpavě, narážející na jeho čtyřicítku.

„Myslíš, že bys byla tak hodná a zašla mi pro prášek, moje matka jistě nějaký má,“ napadne ho najednou.

„A víš, co ještě pomáhá na bolest hlavy,“ nadhodím posledním pokusem na to mít s ním sex. Natáhla jsem se k jeho tělu blíž a dlaní mu přejela po stehnu, pod kterým jsem cítila, jak se napnul. Podívala jsem se mu chtivě do očí.

„Poklade, rád bych, ale nerad bych tě pozvracel,“ opáčí zkroušeně Alex a já tedy stáhla ruku zpátky. Takže nic!

„A kde má tvoje máma prášky?“ zeptám se a vstanu netečně z postele.

„Jistě u sebe v koupelně. Běž normálně za ní, ještě nebude spát,“ vydá ze sebe ztěžka, jak se znova chytal za hlavu.

„Tak se zatím vysprchuj a já se hned vrátím,“ řeknu v poklidu i když uvnitř mě to bublalo. Vzala jsem si chůvičku napojenou na Elis s sebou a odebrala se ke dveřím. Ještě jsem se podívala na Alexe, který se snažil vstát, ale viděla jsem, jak je v obličeji pobledlý.

Asi mu opravdu nebylo dobře. Dobře mu tak!

Potichu jsem vyšla na chodbu a vydala se chodbou přes schodiště až do opačného křídla domu, kde měla ložnici Imelda.

Zaklepala jsem na její dveře ložnice, kdy mě hned vyzvala vejít dovnitř. Nahlédla jsem dovnitř a spatřila ji, jak leží v županu na své lenošce u postele a upíjí sklenku martini.

„Omlouvám se, že ruším,“ utrousím omluvně a vejdu dovnitř. Tiše za sebou zase zavřu.

„Ale kde že drahoušku, co se děje?“ utrousí hned a posadí se do sedu.

„Nechci tě rušit, ale máš tu nějaké prášky na bolest hlavy, nebo nevolnost?“ zeptám se. Imelda se vrávoravě postaví na nohy a přikývne.

„Jistě, jistě, není ti dobře?“ zajímá se hned a otočí se směrem do své koupelny. Vydám se za ní a když vejdu do koupelny, všimnu si smaltované vany uprostřed místnosti, která se zrovna napouštěla. Měla v ní hodně pěny a za chvíli už by byla zcela napuštěná.

Imelda k ní přešla a vypla vodu.

„Natáhnu se rovnou do vany, jestli ti nevadí,“ otočí se na mě a bezprostředně se svlékne z županu, kdy pod ním byla samozřejmě nahá. Hned jsem odvrátila zaskočeně tvář. Přikládala jsem její bezostyšnost tomu alkoholu.

„Prášky jsou támhle v lékárně nad umyvadlem,“ mávne rukou k obrovskému umyvadlu na jedné straně stěny, kdy se nad ním tyčilo vestavěné zrcadlo s dvířky.

Aniž bych komentovala její nahotu, přešla jsem raději rychle k umyvadlu, abych našla nějaký prášek a vypadla. Imelda si zbožně vydechla, když se naložila celá do vany.

Otevřela jsem dvířka zrcadla a pohlédla na celý arzenál všemožných prášků, první pomoci, náplastí, obinadel a podobných věcí. Otáčela jsem k sobě plastové krabičky s nápisem, abych poznala, co by se mohlo hodit, ale všechno bylo ve španělštině, takže jsem tomu nerozuměla.

„Co můžu vzít?“ zeptám se ji a ohlédnu se na ni. Imelda byla ke mně zády, ovšem otočila se na mě přes rameno.

„Měla by tam být někde svítivě žlutá krabička, s paracetamolem, na bolest hlavy,“ odpoví div se nezakoktala, jak se ji už motal jazyk.

Ohlédla jsem se zpátky do lékárny a bedlivě jsem si prohlížela každou krabičku.

Pak jsem se zastavila pohledem nad sebou, kdy jsem spatřila v tom všem velmi zvláštní červenočernou krabičku.

Připadalo mi to, jako kdyby to byla Pandořina skříňka.

Nevím proč, nedalo mi to a natáhla jsem se po té krabičce. Byla vcelku těžká.

Otevřela jsem víčko krabičky a pohlédla dovnitř na čtyři lahvičky s kapátkem. Ihned mě napadlo, že to je nějaká droga.

Sáhla jsem po jednom kapátku a vytáhla lahvičku z krabičky.

Zatrnulo mi. Na lahvičce bylo napsáno Euforika.

Vybavilo se mi to vše a zároveň to málo, co jsem o tom věděla.

Otočila jsem se a s krabičkou v ruce jsem přešla k Imeldě.

„Imeldo, co to je?“ zeptám se jí mírně zaskočeně, přičemž jsem hrála, že nevím, co to je. Imelda vzhlédla na krabičku, krátce na mě podívala a mírně se zasmála.

„To je má drahá, lék na všechno!“ opáčí zastřeným hlasem a opřela si hlavu zpátky do kožené opěrky na vaně.

„Lék na všechno?“ nechápu.

„Ano…Euforika! Je to takové mé druhé dítě,“ mávne laxně rukou, „Nechala jsem ji chemicky plně upravit. V podstatě je to jed neboli lék na všechny tvé nepřátele, kterých se potřebuješ zbavit, aniž by někdo prokázal, na co přesně umřel,“ odpoví melancholicky a ve mně zatrne.

„Koho si tím potřebovala zabít?“ vydechnu těžce. U ní mě už asi nemohlo nic překvapit, vlastně.

„Mého manžela, Alexova otce,“ řekne bezostyšně, kdy ji hlas potemněl. O Alexově otci jsem toho moc nevěděla. Vlastně jen to, že už nežije.

„Nic o něm nevím,“ přiznám tiše a dovolím se usadit na okraj vany. Imelda měla tělo zakryté pěnou, tudíž to nebylo úplně blbý, že jsem se tam tak usadila. Musela jsem se dozvědět víc. Zřejmě byl ten pravý čas, když jsem na to narazila po takové době.

„Alexův otec, Alejandro, byl velmi temperamentní Mexičan. Seznámili jsme se v New Yorku, kde jsem taky žila a vyrůstala. Ach Christina, zamilovala jsem se do něj zcela okamžitě! Byl charismatický, uměl mluvit, byl inteligentní a zcela si mě podmanil. No a neplánovaně jsem s ním otěhotněla,“ chopí se vyprávění Imelda, přitom zavřela oči a usmívala se. Jako kdyby ji ty vzpomínky na její mládí přinášely štěstí. Nebo určitou melancholii.

„I přesto, že nebyl zcela otevřený sňatku, nakonec jsme se vzali a odstěhovali se do Mexika. Tato vila patřila jeho rodině. Byl to drogový kartel. Vlastnili celé impérium, bylo to kokainové království a já o tom neměla sebemenší ponětí. Ovšem, abych neztratila muže, kterého jsem ze srdce milovala, musela jsem se přizpůsobit. I kvůli Alexovi, aby vyrůstal se svým otcem. Ovšem prachy Alejandra změnily, zkazily a zakalily mu úsudek. Hodně pil, šukal lehký holky a prakticky chodil domů se na mně jen vybít. Několikrát stáhl ruce i na Alexe,“ dodá hořce a možná jsem slyšela v jejím hlase i vzlyk.

„Musela jsem tomu zabránit a můj pohár trpělivosti přetekl v tom okamžiku, kdy mě shodil ze schodů, protože jsem bránila Alexe. Bylo mu tenkrát deset a on ho načapal, jak šukal naši služebnou,“ vydechne a hned si utře slzu, která ji sjela po tváři.

Vyvolalo to ve mně hrozný pocit.

Jako matka, jsem jí chápala. Neřekla jsem ovšem nic a nechala ji pokračovat ve vyprávění.

„Už v té době jsem byla zapletená do celého obchodu, byznysu jeho rodiny a jak se pohybovala v určitých kruzích, spojila jsem se s jedním farmaceutem, který vyvíjel jedy na zakázku, které se pak dovážely do Ruska a Číny. Společným úsilím jsme vyrobili jed s takovou dokonalostí, že nezanechá jediné stopy v těle člověka.“

„Tak si ho zabila? Podstrčila si mu tohle?“ utrousím mírně zděšeně a zároveň chápala její činy. Chápala jsem ji jako matka matku, jako žena ženu.

„Celou tu posranou lahvičku jsem mu nalila do skleničky s whisky! Kdybych mu tam dala jen trochu, tak by se možná po tom trochu sjel, ale asi by se mu nic vážného nestalo. Ovšem celá lahvička je smrtelná. Samozřejmě po mém smrtelném koktejlu ho začala bolet hlava, tak to totiž začíná. Následně bolí klouby, záda, jako kdyby na tebe šla chřipka. To je totiž první příznak toho, kdy tělo začne zaplavovat jed a tělo se mu nedokáže ubránit,“ začne hrdelně popisovat Imelda a její slova, jako kdyby se mi zařezávala do paměti.

„Následně člověk upadne do kómatu a důsledkem je selhání srdce, i u zdravého dospělého člověka,“ dodá s křivým úsměvem.

Podívala jsem se na krabičku, kterou jsem křečovitě svírala v rukách a pak se podívala na Imeldu. Uvnitř mě jako by všechno křičelo.

 

 

Flashback

 

https://www.youtube.com/watch?v=tlkgbwmN9mQ

 

„Hrozně jsem se přejedla!“ utrousím zmoženě a padnu do gauče, když jsme se vrátili z večeře, na které jsme byli v centru Prahy. Slavili jsme naše tří týdenní výročí po svatbě. Jasně, jasně, tři týdny, já vím, wau!

„To mi povídej,“ usměje se Adam a ztěžka se usadí vedle mě. Dá mi svou paži kolem ramen a já se k němu přivinu. Nasála jsem jeho vůni z černé košile a pohodlně se uvrtala do jeho náruče.

„Budeme na něco koukat, nebo dáme horkou koupel a sex?“ navrhnu líbezně. Pořád jsme byli v tom líbánkovém módu, ač jsme ještě nikam na líbánky nevyrazili. Nebyl úplně čas.

„Hmmm, co rychlá sprcha, sex a spánek?“ nadhodí, přičemž se mu v hlase ozvalo jisté vzrušení. Usmála jsem se.

Už jsem se chystala něco říct, když v tom mu začal zvonit mobil v kapse saka.

Otráveně vydechl a rukou zašátral do kapsy.

Zvědavě jsem mu nahlédla na display mobilu. Volal mi Ismael.

„Budu to muset vzít, jistě mi volá kvůli tomu, jak to dopadlo v Paříži,“ nadhodí výmluvně Adam a podívá se na mě, jako kdyby čekal na mé svolení.

„Jasně, že jo, vezmi to,“ pobídnu ho horlivě a odkloním se od něj, aby mohl telefonovat. Adam přijal hovor a přešel rovnou s Ismaelem do arabštiny.

Zaposlouchala jsem se do toho ostrého jazyku a musela se usmát, co všechno ve mně vyvolával.

Nakonec jsem vstala a ukázala pouze Adamovi gestem ruky, že budu v koupelně.

Přikývl a mrkl na mě.

Přešla jsem do koupelny s odhodláním zbavit se make-upu, mezitím co bude Adam telefonovat, abychom pak mohli jít spolu rovnou do sprchy. Z krátkého telefonátu byla půl hodina a já už nervózně přešlapovala před Adamem. Nakonec se spěšně Adam rozloučil s Ismaelem, kdy měl na klíně svůj MacBook, do kterého celou dobu pohlížel a omluvně se na mě podíval.

Zahodil mobil na sedačku a sundal si z očí své brýle proti modrému světlu.

„Omlouvám se, musel jsem to vyřídit hned,“ opáčí omluvně a odložil na stolek počítač. Vstal a hned ke mně přešel. Trochu nakrčil nos, jako kdyby ho něco bolelo.

„Co je? Bolí tě něco?“ zajímám se hned a pevně ho objala kolem pasu.

„Bolí mě oči a mírně hlava, ale nic hrozného, pojď půjdeme do té sprchy,“ pobídne mě a líbne mi rychlou pusu na nos. Zasmála jsem se tomu a přešli jsme společně do koupelny.

Dlouho jsme se sprchovali, umyli se navzájem, líbali se a vzrušeně se osahávali, ovšem na Adamovi bylo vidět, že mu není úplně dobře.

„Fakt jsi v pohodě? Mám toho nechat?“ utrousím starostlivě, když jsem se pokoušela ho vzrušit, ale marně.

„Popravdě mě bolí celý člověk,“ vydechne zmoženě.

„A proč si nic neřekl, Adame?“ pokárám ho hned a odstoupím od něj. Vypla jsem sprchu.

„Nechtěl jsem nám to kazit,“ opáčí s pokrčenými rameny.

„Prosím tebe,“ podívám se na něj přísně, „Snad nebudeš nemocný!“ napadne mě.

„Ne, to ne, jsem asi jen přetažený, z toho všeho,“ vydechne a natáhne se po ručníku, aby se usušil. Udělám to samé.

Společně jsme ulehli do postele, přitulila jsem se k Adamovi a nadechla se jeho vůně, kterou už měl vstřebanou v kůži. Takhle prostě voněl jen on.

„Nechceš ještě prášek na bolest hlavy?“ napadne mě.

„Nene,“ vydechne ztíženě.

„Klidně ti pro něj zajdu,“ opáčím nahodile.

„Zkusím to vydržet a zaspat to a kdyžtak si ho vezmu později, jo?“ nabídne kompromisem.

„Dobře, tak se hezky vyspi lásko,“ líbnu ho na tvář.

„Dobrou noc, vesmíre!“ popřeje mi a krásně se na mě usměje. Následně jsem si opřela hlavu do jeho ramene a pokoušela se usnout. Poslouchala jsem Adamovo tiché oddychování, které mě v poklidu odneslo do říše spánku.

 

Ráno jsem se vzbudila a mhouřila oči po pokoji, kdy oknem prosvítalo dovnitř prudce slunce. Zamručela jsem a ohlédla se přes rameno.

K mému údivu byl Adam ještě v posteli.

Otočila jsem se k digitálnímu budíku, co jsem měla na stolku a zjistila, že je devět ráno. Což na Adama, nebylo vůbec obvyklé.

Asi byl opravdu nemocný.

Přetočila jsem se na bok k němu a líbla ho na studené rameno.

„Lásko, nezaspal si?“ zeptám se ho. S Adamem to ani nehnulo.

Sáhla jsem mu na jeho hruď a pohladila ho, abych ho nepolekala.

Byl úplně ledový, což ve mně vyvolalo jistý divný pocit.

„Adame?!“ zvýším hlas. Nic.

Zvedla jsem se v lokti a podívala se na něj.

Neměl absolutně žádnou barvu v obličeji.

„Adame!“ vykřiknu, kdy mi došlo, že vůbec nedýchá.

Natočila jsem si jeho krásnou, ač bledou tvář k sobě a poplácala ho po tváři.

Vůbec nereagoval.

Na nic jsem nečekala a ihned se přesunula po posteli k nočnímu stolku, kde jsem měla svůj mobil.

Vytočila jsem záchranku a dala mobil na hlasitý odposlech.

Jakmile se ozval dispečer, hned jsem mu začala popisovat situaci. Přepnula jsem na jakéhosi autopilota, který okamžitě usiloval o záchranu Adama.

Mé lásky. Mé osudové lásky!

Započala jsem první pomocí a začala mu pumpovat spojenými dlaněmi do hrudě, přesně jak mi pokynul dispečer. Hned mě ubezpečil, že posílá jednotku se sanitkou, do té doby jsem se musela pokusit ho zachránit.

Po deseti minutách, kdy už jsem nemohla, ovšem zbytky silami jsem střídala masáž srdce a dýcháním do jeho úst, vrazila do bytu záchranka.

Hned mě vystřídali a ve třech pokračovali v tom, co jsem začala.

Ovšem já už jsem v koutku duše věděla, že je pozdě.

Už bylo pozdě…

„Je mi to líto, paní Al-Sheid. Zřejmě došlo k selhání srdce, víc vám nejsem schopen říct. Potvrdí to až pitva, kterou musíte schválit. Musíte s námi do nemocnice,“ promluví na mě jeden z mužů, který se pokoušeli o záchranu Adama.

Seděla jsem v křesle a pohlížela na mrtvé tělo Adama, který ležel v naší posteli.

Jeden záchranář z něj sundával nalepovací diody, které do poslední chvíle pípaly strnulým a jednotným tónem, na celý pokoj.

Byla jsem úplně mimo.

„Paní Al-Sheid, slyšíte mě?“ skloní se ke mně muž a trochu se mnou zacloumá.

„Adam je mrtvý?“ zeptám se na něco, co bylo zřejmé. Co mi bylo už dávno jasné.

„Ano, váš manžel je mrtvý,“ opáčí smířlivě a já se ztěžka nadechla.

Do očí se mi nalily slzy z té bolesti, která mě neskutečně zapálila na hrudi.

Mé srdce se právě roztříštilo na milion kusů.

 

„Kristýnko! Co se stalo?!“ vyhrkne na mě máma, když za mnou doběhla po nemocniční chodbě, kde jsem seděla a čekala.

Byla jsem úplně mimo.

Zvládla jsem ji pouze napsat sms, aby mě tu vyzvedla. Nebyla jsem schopna ničeho.

„Adam je mrtvý,“ utrousím tiše.

„Cože?!“ zeptá se zaskočeně a klekne si přede mě.

„Adam…je mrtvý,“ zopakuji spíše sama pro sebe. Máma se ihned rozbrečela a já taky. Přitáhla si mě pevně k sobě do náruče a já se do ní zapřela.

Ta bolest přicházela znova a znova. A znova.

„Co se stalo?“ vydá ze sebe po chvíli.

„Zřejmě mu selhalo srdce,“ vydám ze sebe ztěžka, snažíc se nadechnout, jak mě přemáhal záchvat úzkosti.

„Hlavně dýchej!“ pokyne mi a položí svou dlaň na mou hruď.

„On byl úplně zdravý, mami! Bolela ho jenom hlava a najednou mu selhalo srdce!“ vzlyknu nevěřícně.

 

 

                                                                       -

 

„Imeldo…“ oslovím ji těžkým hlasem, kdy jsem si plně uvědomovala, jaké mě přemáhaly emoce. Ona na mě vzhlédla, s ústy zcela staženými a v očích se ji zračilo něco, co jsem si dlouho nemusela domýšlet.

„Tys zabila Adama…“ vyslovím ta slova těžce, přičemž jsem z ní nespustila zrak.

Imelda mírně pootevřela ústa, jako kdyby chtěla něco říct, ale zarazila se.

Pak se dlouze nadechla.

„Musela jsem ho ochránit,“ podívá se na mě trochu odměřeným pohledem.

„Ochránit?“ zmohla jsem se na jedinou otázku.

„On vyhrožoval Alexovi, že ho zabije. Nemohla jsem dopustit, aby mu něco udělal. Aby něco udělal mému chlapečkovi. Udělala bych to každému, kdo by chtěl vztáhnout jen ruku, na mé děti,“ řekne pevným tónem, „V té době jsem neměla sebemenší ponětí, kdo jsi, ani kým se staneš. Tvůj manžel vyhrožoval mému synovi smrtí a já nemohla dopustit, aby dostál svých slov.“

Vnímala jsem naprosto přesně jak mě zcela pohltila jakási temnota.

Úsudek jsem měla zcela zastřený a nemyslela na nic jiného než na to, že ji chci ublížit.

Že ji chci zabít.

„A Alex to věděl?“ zajímám se. Ještě jsem se dokázala ovládat.

Dívala jsem se na ni a ona na mě.

Nemusela mi nic říkat.

Ve výrazu její tváře, jsem dokázala poznat, že ano, Alex to věděl.

Položila jsem krabičku s Euforikou na stolek za sebe, kde bylo několik svíček a jakási sůl do koupele a napřímila se v zádech. Přistoupila jsem k ní blíž.

„Sama víš, jaký je to pocit…ten mateřský pud,“ vydechne Imelda, kdy ke mně vzhlédla. V očích se jí zračil strach.

Bála se mě a měla proč.

V uších mi hučelo, má vlastní krev mi bublala v žilách a rozproudila horkost, která se mi nalila do tváří. Byla jsem vzteky bez sebe a pocítila tak silnou nenávist, jak dlouho ne.

Vybavilo se mi to úplně všechno znova.

Ty jeho mrtvé černé oči. Ten našedlý stín, který značil jasnou smrt.

Vybledlé suché rty, kterými se na mě naposled usmál.

Imelda se chytla okrajů vany a už se chtěla zvednout z vody, ovšem prudce jsem ji vrátila zpátky do vany.

Úsudek jsem měla nyní zcela zastřený čirou nenávistí, která pohltila každou mou buňku těla. Pohlcovala mě Černá vdova.

„Jo, vím, jaký to je a proto ty, už nikdy, nespatříš moji dceru,“ zavrčím ji před obličejem, kdy jsem se k ní hrozivě naklonila.

Už se nadechovala, že něco řekne, ovšem já ji hrubě zatlačila na hlavu a rameno a dostala ji tak pod vodu.

Vší silou jsem ji držela hlavu pod hladinu a ačkoli se zmítala a mlátila mě svýma rukama, neměla sebemenší šanci.

Ne přes můj hněv, ne přes můj jasný úsudek jisté pomsty.

Voda cákala z vany, jak se snažila vymanit z mého pevného sevření pod vodou, ale netrvalo to dlouho, kdy už ji došel dech a zcela povolila své tělo.

Několikrát sebou ještě zaškubala a až když jsem napočítala do dlouhých deseti vteřin, pustila jsem ji.

Dívala jsem se na její mrtvé tělo, její zmodralý obličej a kochala se tím pohledem.

Bylo to určitý pocit zadostiučinění. A přesto…nestačilo to…

 

-

 

„Aaah poklade, kde jsi tak dlouho,“ utrousí bolestně Alex, když jsem vstoupila zpátky do ložnice a on ležel na posteli, stále v té stejné poloze, jako když jsem odcházela.

„Zapovídala jsem se s tvojí matkou,“ opáčím výmluvně a přešla jsem k němu.

Přisedla jsem vedle něj a podala mu velkou sklenici s vodou a dva prášky do ruky.

Alex se zmoženě posadil a bylo vidět, že se mu motá hlava.

„Vypij tu sklenici celou, ať to pořádně zapiješ,“ pokynu mu a pečlivě ho sledovala, jak s jistou obtíží polknul prášky a následně je zapil. Prázdnou sklenici mi podal do ruky a já vstala. Odložila jsem ji na noční stolek a přešla k polštářům, které jsem Alexovi naklepala, aby si do nich mohl lehnout.

„Pojď, polož se, ať máš hlavu trochu výš,“ pokynu mu starostlivým tónem.

Alex se posunul po posteli a zmoženě ulehl do polštářů.

Posadila jsem se vedle něj a on mě chytl za ruku.

„Děkuji ti, lásko,“ utrousí a položí si druhou dlaň na čelo.

„Za co přesně?!“ zamručím a stisknu jeho ruku.

„Za to, že jsi se mnou, teď a tady,“ vysvětlí tiše. Sarkasticky jsem se uchechtla.

„Tak vzhledem k tomu, že sis to tak zařídil, tak ještě abych tu nebyla,“ řeknu s ledovým klidem.

„Co?“ opáčí nechápavě a pohlédne na mě přes ruku.

„Vím o tom,“ vydechnu ta slova, aniž bych z něj spustila pohled.

„Co víš?“ zeptá se stále nechápavě a skloní ruku ze své tváře pryč.

„Že tvá matka nechala zabít Adama a tys o tom věděl,“ odpovím mu.

Alex na mě vytřeštil oči. A nastalo nekonečné ticho. Až...

„Poklade,“ vydechne a zřejmě hledal vhodná slova, co mi vlastně na to má říct.

„Nech si ten poklad,“ odbydu ho a vytrhnu se z jeho ruky, „Tys to věděl, celou tu dobu!“ procedím skrz zuby.

„Dozvěděl jsem se to až po nějaké době! Matka ti to jistě potvrdí!“ bránil se ubohou výmluvou.

„Tvá matka mi nepotvrdí už vůbec nic, zabila jsem ji,“ řeknu suše a Alex se zastaví v tom, kdy si chtěl sednout, nebo vstát.

Pohlížel na mě zcela vyjeveně. Zaskočeně.

„Moc dobře si věděl, že ho nechala zabít Euforikou. Nechala ho někým otrávit. Moc dobře si věděl, co to znamená, když se to dozvím. Proto, si doopravdy tenkrát zabil Claye, protože buď to to věděl, anebo by se to dozvěděl tím, že jsem ho zaúkolovala, aby mi to zjistil,“ řeknu ledovým poklidem a vstala jsem z postele.

Po celou dobu jsem se dívala do očí, kdysi obávaného Alexe Verwohnendese.

Rozbouřený oceán.

Jako kdyby několik ztracených dílků začalo zapadat do té neuvěřitelné skládačky.

„Kristýno…“ vydechne zcela zaskočeně a já ho utnula gestem ruky, tak jak to dělával on. Neústupně, arogantně.

„Celou tu dobu si to kurva věděl!“ zvýším na něj hlas, ale zase tak, aby nás nikdo neslyšel.

„Já ti to vysvětlím!“ snaží se vstát, ale nějak mu to nešlo.

„Nemusíš mi vysvětlovat už nic Alexi, je stejně pozdě, pozdě pro tebe…“ odbydu ho chladně a on se na mě zase zadívá jakýmsi překvapeným výrazem.

Chtěl se hnout, ale najednou nemohl.

„V té vodě, kterou si zapil prášek, byly vylité čtyři lahvičky Euforiky. Prostě zbytek, co měla tvá drahá matka schovaný v lékárničce,“ obeznámím ho suchým tónem, „Takže uvidíme, za jak dlouho chcípneš a věř mi, že se na to mile ráda podívám, ty můj poklade…“ pronesu skrz zuby, přičemž si sednu zpátky na postel, k jeho nohám, ve kterých mu začalo škubat.

Alex chtěl něco říct, kdy se ztěžka nadechl a víc se zády zapřel do polštářů.

Tím započala jeho jistě předsmrtná agónie bolesti.

Semkla jsem rty a zvedla bradu.

Dech jsem měla zastřený a možná i chvilkami mi vynechávalo srdce.

Ač jsem Alexe milovala, ta nenávist vůči němu byla najednou daleko silnější.

Rozhodla jsem se jej zabít, a přesto mi po tvářích stékaly mé vlastní slzy.

Srdce jsem měla na padrť.

Nohy se mu začaly třást, a tak jsem ho instinktivně chytla kolem kotníků a silně je stiskla. Alexovi pěsti se zatínaly do deky pod ním, z úst mu vyšlo několik bolestných stenů.

Jed ho spaloval zevnitř za živa.

Jistě prožíval bolestivá muka.

Vytřeštěné oči, zbarvených do rozbouřených oceánů, na mě upíral, až se mu zalévaly slzami, kterému zlovolně stekly po jedné tváři.

Byl to hrozný pohled.

Takový ten, který se vám vryje do paměti, protože vidíte, že umírá člověk, kterého jste doopravdy milovali. Ale přesto všechno…já se musela dívat.

A dívala jsem se dál, dokud nebyl konec.

Musela jsem to vidět.

Prostě musela.

Za to všechno, jsem ho musela vidět zemřít.

 

 

                                                                       -

 

Kráčela jsem v horkém písku, kdy už pomalu a jistě zapadalo slunce za moře.

Elis lítala jak splašená podél moře a honila se za vlnami, které se svižně prodíraly k ní a ona před nimi utíkala na břeh. Vesele u toho vískala a smála se.

Pobaveně jsem ji sledovala, a přitom ji pečlivě opatrovala pohledem, aby se jí něco nestalo. V rukách jsem třímala naše sandály a pohlédla před sebe.

Na pláži už bylo málo lidí. V moři bylo pár lidí a jinak pláž, která byla jinak věčně přeplněná, zela nyní prázdnotou.

„Elis, pojď, půjdeme támhle!“ zvolám na ni informativně, kdy se za mnou hned otočí a rozeběhne se směrem, na který jsem ukázala.

Dohnala jsem ji několika svižnými kroky a vyzdvihla ji do náruče.

„Mně jen tak nikam neutečeš,“ zasměju se, přičemž Elis se v zápalu hry smála na celé kolo. Uchopila jsem ji pevně do rukou a rozešla se k našemu cíli, který už byl tak blízko.

Slyšela jsem za námi Deanovi kroky v písku, které se však zastavily u vedlejší dřevěné lavičky. Vnímala jsem naprosto zřetelně jeho přítomnost a taky to, že mi právě dopřál čas.

Zastavila jsem se před několika zapíchnutými surfařskými prkny v písku a Elis si je údivně prohlížela.

„Máme už zavřeno!“ ozve se od bungalovu s nápisem surfařská škola.

Usmála jsem se a otočila po jeho hlase.

„I pro staré známé?!“ ušklíbnu se.

„To záleží,“ řekne významně Matt a došel několika kroky k nám.

Elis zaregistrovala Matta a vzhlédla k jeho výšce.

„Elis, ráda bych ti někoho představila,“ promluvím na ni a ona se na mě nejistě podívá.

„Tohle je Matt,“ představím ji Matta a on se na ni usměje. Mávne ji rukou na pozdrav.

„Ahoj, Elis,“ pozdraví ji a prstem poškádlí její bosou nožičku, na které byla samozřejmě lechtivá. Hned se začala smát, ačkoli se mě chytla kolem krku jako přisáté klíště.

„Omlouvám se, že jdu tak pozdě,“ opáčím na Matta se značnou narážkou.

Matt si prohrábne své mokré vlasy, které se mu stále mírně vlnily v koncích a nasadí ten svůj božský úsměv.

„V pohodě, vždyť jsem říkal, že počkám,“ pronese klidně a já se tomu musela usmát.

 

Musela jsem se usmát nad celou tou situací. Nad vývojem všech těch událostí, co se mi v životě staly a kam mě zavedly. Ale byla jsem přesto všechno vděčná. Za všechno.

A byla si jistá třemi zásadními věcmi ze svého života.

 

Ač byl Alex otcem mého dítěte, byl pouhým poukazem toxické lásky.

 

Ať jsem Adama milovala sebevíc a neměla šanci s ním odžít celý svůj život, byl mou osudovou láskou, která mě zavedla do úplně jiného světa.

 

A díky tomu, jsem poznala Matt O’Briana, mou pravou lásku…

 

 

 

KONEC

 

 

DĚKOVAČKA NA KONEC! :)

Nevím jak Vy, ale i když jsem si to přečetla už asi po Xté, opět z toho mám neskutečnou husí kůži. Je to smutný, je to radostné, šokující, odzbrojující a zároveň uklidňující, že už je konec :D

Chtěla bych Vám všem poděkovat! Mým věrným čtenářům, jež jste mě podporovali na této cestě. Za Vaše všechny Tipy, Supertipy, komentáře, soukromé zprávy a veškerou podporu, kterou jste mi věnovali. 

Díky Vám vím, že to přeci jen má smysl. Uspokojí to alespoň pár čtenářů - a i to má smysl!

Tuto sérii mi trvalo napsat zhruba tři měsíce. Začala jsem psát přesně 30.prosince 2023 a skončila někde koncem března. Byly to velice intenzivní tři měsíce, kdy jsem nemyslela na nic jiného, než na můj/náš příběh, který mě zcela pohltil.

Na základě série, jsem napsala volné pokračování  - mou "čtvrtou knihu", která pojednává o Elis, dceři Kristýny, jež dožene minulost jejích rodičů a bude se muset popasovat s Unií a dalším nebezpečím. Tato kniha je nyní na čekačce ve dvou nakladateství a čekám na to, zda se ozvou, že ji budou chtít. 

Kdyby ji nechtěli - určitě ji tu objevíte! :D

 

Takže...ještě jednou VELKÉ DĚKUJI VŠEM!

Vaše Exnerka!