Nový začátek 3

3. kapitola
Když dorazili k Hanrymu, oblíbenému bistru na rohu ulice, Caroline pocítila jemné chvění nostalgie. To místo pro ně kdysi mělo zvláštní význam – chodívali sem téměř každý večer se svou partou přátel: Magdou, Barrym, Lukem, Monikou a Sandrou. Společné večery u Hanryho byly plné smíchu, plánů do budoucna a debat, které často pokračovaly až do zavíračky.
Čas však jejich partu postupně rozptýlil. Někteří založili rodiny a přestěhovali se daleko a někteří prostě zmizeli v hlubinách svých vlastních životů. Celá skupina se už dlouhé roky nesešla. Občas někdo poslal zprávu, zavolal nebo poslal přání k narozeninám či Vánocům, ale dřívější blízkost byla nenávratně pryč.
Caroline se rozhlédla po interiéru, který zůstal téměř nezměněný. Stále tu byly dřevěné stoly, vintage plakáty na stěnách a lehce omšelý, ale útulný vzhled, který Hanryho činil jedinečným. Přesto se jí to místo teď zdálo trochu jiné – možná proto, že už zde chyběla známá energie jejich přátel.
Posadili se k jejich někdejšímu oblíbenému stolu. Caroline se rozhlížela kolem, zatímco Chandler otevřel jídelní lístek. „Je to tu pořád stejné, viď?“ poznamenal s úsměvem.
„Téměř,“ odpověděla Caroline a vzala do ruky menu. Pokoušela se číst nabídku, ale myšlenky jí odbíhaly jinam. Co asi dělají ostatní? S Magdou se stále občas vídala – zůstala ve městě, jen o pár bloků dál. A Lukovo zaměstnání ho občas zavedlo zpět, což bylo příležitostí k rychlému obědu nebo kávě. Ale Barry, Sandra a Monika už byli jen jména v jejím seznamu kontaktů.
Za chvíli se objevila servírka. Objednali si, a sotva servírka odešla, rozezněl se Carolinin mobil. Podívala se na displej – volala Angela, její přítelkyně z galerie. Omluvně pohlédla na Chandlera a hovor přijala.
„Ahoj Care, promiň, že volám takhle večer, neruším?“ začala Angela.
„Ne, to je v pořádku, Angie. Co potřebuješ?“ Caroline ztlumila hlas, aby nerušila okolí.
„Projíždím seznam hostů na vánoční večírek v galerii a vidím, že u tebe nemám potvrzenou účast. Vím, že vy dva chodíte každý rok, ale potřebuji to odškrtnout, chápeš,“ řekla Angela s typickým zápalem.
Caroline si okamžitě vzpomněla na e-mail s pozvánkou, který už několik týdnů ignorovala. Teď nevěděla, co odpovědět. Chodili každý rok – alespoň dřív. Ale co letos?
„Promiň, Angelo, úplně mi to vypadlo z hlavy. Zavolám ti zítra, ano? Hned ráno, slibuji.“
„Dobře, počkám,“ odpověděla Angela.
Caroline položila telefon a zhluboka se nadechla. „Volala Angela,“ začala vysvětlovat. „Ptala se, jestli letos přijdeme na vánoční večírek.“
Chandler jen mlčky přikývl a s nelibostí si uvědomil, že od něj Caroline očekává odpověď.
„Pořád tě zvou? Vždyť jsi už dlouho nic nenamalovala…“ prohodil, a hned si za to v duchu nadával. Byla to pravda, ale nikdy neměl v úmyslu ji tím zranit. Pohlédl na Caroline a viděl, jak její výraz ztuhl.
„Promiň, Care,“ rychle dodal. „Nechtěl jsem tím říct nic špatného. Jen, že jsi už dlouho nebyla v ateliéru. Možná bys mohla zase něco namalovat. A samozřejmě půjdeme,“ přehnal to. Zase to zkazil, uvědomal si.
****
V té galerii se přece poznali. Bylo to před patnácti lety na výstavě, kam ho dotáhl jeho kolega a kamarád Luke. Šli tam tehdy kvůli nějaké ženě, o kterou se Luke zajímal a která ho pozvala. Chandler to tehdy považoval za ztrátu času, ale co by pro přítele neudělal. Sotva přišli do galerie, Luke se někam ztratil a Chandler se sklenkou whisky sledoval dění kolem, bavil se tím, jak ostatní postávají kolem těch čmáranic a snaží se říct něco chytrého a působivého. Procházel se tedy se sklenkou v ruce po galerii a užíval si tu snobskou atmosféru, která na něj ze všech koutů dýchala. K dobru celé akce musel přiznat, že se tu vyskytovala řada opravdu krásných žen a že na baru mají opravdu dobrou whisky. Možná to nakonec nebude tak úplně promarněný večer, napadlo ho a usmál se té myšlence.
A pak ji uviděl. Stála u posledního obrazu, zarytě se na něj dívala a v ruce držela sklenku šampaňského. Byla malá, drobná. Černé šaty, které odhalovaly její štíhlou postavu, jí dodávaly něco tajemného a přitažlivého. Blond vlasy jí jemně vlnily kolem ramen.
Chandler se odhodlal k ní přistoupit a čím dál tím víc si byl jistý, že tohle nebude jen tak obyčejný večer. Zastavil se kousek za ní a pronesl s lehkým úsměvem: „Tenhle je vážně skvělý, že?“
Caroline se na něj ani nepodívala, stále se soustředila na obraz, ale její hlas byl klidný a zvědavý, když se zeptala: „Líbí se vám?“
„Velmi,“ přikývl Chandler. Odpověděl neupřímně, ale sám sebe překvapil, jak snadno se mu to vypadlo z úst.
„Proč?“ zeptala se a její otázka ho zaskočila.
„Co proč?“ odpověděl, jeho úsměv trochu ochladl.
„Proč se vám tenhle líbí a ostatní ne?“ Zeptala se s rošťáckým úsměvem, otočila se k němu a její oči se střetly s jeho. Byly jasné a živé, zelené.
Chandler se usmál a chvíli přemýšlel, než promluvil. Chtěl vymyslet něco chytrého a sexy, ale uvědomil si, jak najednou zapadl mezi ostatní, a vzdal to. „Dobrá, uznávám,“ řekl. „Umění mi moc neříká, ale tenhle mě opravdu zaujal. Chtěl bych na něm vidět to, co na něm vidíte vy.“
Caroline se krátce zasmála a její úsměv se rozšířil. „Vážně?“ zeptala se, její oči se leskly. „Nemáte rád umění a přesto trávíte dnešní večer zde,“ pronesla.
Chandler se usmál a nervózně se ošil. „Dlouhé vyprávění,“ odpověděl na nevyřčenou otázku a usmál se. „Možná mi to potom povíte. Ale teď už musím jít,“ řekla blondýnka a než zmizela, ještě se na něj jednou usmála. Zaujal ji. Byl o tom přesvědčený. Bude to skvělý večer, byl si Chandler jistý.
Pár minut na to ztichla hudba a všichni se přesunuli k malému pódiu. I Chandler se vydal tím směrem.
Muž na pódiu s mikrofonem v ruce zahajoval výstavu a mlel a mlel, ale Chandler ho neposlouchal. Až do chvíle, kdy na pódium vstoupila ona – krásná blondýnka, která mu už po tak krátké době zabírala všechny myšlenky. „Dovolte, abych vám představil autorku těch úchvatných obrazů. Půvabnou Caroline Hudsonovou.“ Chandler si odfrkl a hořce se usmál. Měl za to, že se drží dobře, ale teď už si tím nebyl tak jistý. Otráveně se vydal zpátky k baru. Jak mohl být tak hloupý? Jak ho vůbec napadlo říct v galerii, že se nezajímá o umění? Měl si hrát na nadšeného, jako všichni ostatní… honilo se mu hlavou.
„Ale copak? Vypadáte najednou nějak rozmrzele,“ ozvalo se vedle něj. Chandler se překvapeně otočil. Caroline stála vedle něj, její úsměv byl stále jemný, ale v očích jí probleskovala zvědavost.
„Jsem idiot…“ řekl a vzápětí si uvědomil, jak trapně to musí znít. Caroline se usmála ještě víc, a to jí bylo Chandlera trochu líto.
„Teda, cítím se jako idiot… teď už asi i jsem,“ pokračoval nervózně, trochu se uchechtl, a v jeho hlase se ozývala ironie i nervozita.
,,Tak zlé to není. Vlastně mi to přijde docela roztomilé. Dáme si spolu skleničku?“ zeptala se Caroline.
****
,,Možná bychom tam letos neměli jít. Ostatně nikdy si to tam neměl rád,“ řekla po chvíli Caroline.
,,To není pravda, většinou jsem to tam neměl rád. Ale jeden večer jsem to tam miloval,“ řekl Chandler upřímně a usmál se na ni. ,,Půjdeme tam,“ dodal rozhodně.
Caroline se na něj překvapeně podívala, její oči se na okamžik rozjasnily. V tu chvíli, jakoby se v jeho slovech ukrývalo něco, co se jí dotklo. Možná to byla ta upřímnost, možná vzpomínka na ten jeden večer, který oba prožili.
,,Dobře, tak půjdeme,“ řekla nakonec s nejistým úsměvem.