Perfektní rande

Čtyři dívky a jeden chlapec seděli v kruhu a dávali si různé otázky. Teď přišla řada na chlapce. „Michaeli?" podívala se na něj černovlasá dívka s brýlemi. „Ano?" dal vědět, že ji vnímá. „Otázka pro tebe zní," zamyslela se. „Už to mám...otázka pro tebe zní...jaká je tvá představa perfektního rande?" zeptala se. Chlapec si pročísl své blonďaté vlasy. „No...o tom jsem nikdy nepřemýšlel." zamumlal. „A bude vám vadit, když to řeknu formou vypravování?" otázal se. „Ne nebude, máme rády tvoje příběhy." řekla zrzka a všechny dívky jí daly za pravdu.

 

„Tak byl jeden kluk..." začal Michael tiše, ale s jiskrou v očích. „Nebyl nijak výjimečný. Nosil roztrhané džíny, měl ve vlasech věčně zamotaný list a vždycky zapomínal deštník, když pršelo. Ale měl jednu zvláštnost – věřil, že láska začíná tichým pohledem, ne hlasitým prohlášením."

 

Dívky ztichly, zaujaté jeho vyprávěním.

 

„Jednoho dne... potkal dívku. Ne takovou, co by vtrhla do místnosti a všichni se po ní otočili. Ona si sedla tiše v rohu kavárny, četla knihu a občas si hrála s řetízkem na krku. On si k ní nesedl. Ne hned. Pozoroval ji z dálky. A v duchu si říkal, že jednou, jen jednou, by chtěl mít odvahu říct: 'Ahoj.'"

 

„A pak?" zeptala se blondýnka netrpělivě.

 

„Pak přišel déšť," pokračoval Michael s úsměvem. „A ona zapomněla deštník. A on, poprvé v životě, měl deštník s sebou. Možná to byl osud. Možná jen náhoda. Ale vyšel ven, podíval se na ni a řekl: 'Nechceš se schovat?'"

 

„Tak začalo jejich perfektní rande. Ne v restauraci, ne v kině... ale pod jedním starým, pomačkaným deštníkem. Šli městem, smáli se, on jí koupil horký čaj a ona mu pak půjčila knihu, co právě četla. Neříkali si všechno hned. Jen to, co bylo třeba. A bylo to tiché, jednoduché... a právě proto dokonalé."

 

Na chvíli zavládlo ticho.

 

„To bylo hezký," řekla černovláska a trochu se usmála.

 

„Myslíš, že se to někdy někomu fakt stane?" zeptala se zrzka.

 

Michael pokrčil rameny. „Možná. Anebo se to už stalo. Jen o tom ještě neví."

 

A pak si znovu sedli do kruhu a povídali si dál — ale dívky si po tom příběhu Michaela prohlížely jinak. Jako by najednou hledaly stopy toho listu ve vlasech... a trochu doufaly, že příště taky zapomenou deštník.